1. kapitola 1/2

15. března 2011 v 10:28 | Marti |  Torment/Muka (Lauren Kate)
kapitola 1
OSMNÁCT DNÍ

Luce plánovala nechat oči zavřené celých šest hodin meziměstského letu z Georgie až do Kalifornie- do okamžiku, kdy kola letadla dosednou na letiště v San Francisku. Zjistila, že v polospánku je mnohem jednodušší předstírat, že je opět s Danielem.
Připadalo jí to jako celý život, kdy ho naposled viděla, i když to bylo jen pár dní. Od té doby, kdy jí řekl v pátek ráno sbohem na Sword&Cross, bylo celé tělo Luce jako omámené. Absence jeho hlasu, jeho tepla, doteku jeho křídel: zarývalo se jí to do kostí, jako nějaká podivná nemoc.
Najednou se o ní otřela nějaká paže a Luce otevřela oči.
Byla tváří v tvář hnědovlasému klukovi se širokýma očima, který byl o pár let starší než ona.
"Promiň," řekli oba ve stejnou dobu a každý se posunul o několik centimetrů k druhé straně loketní opěrky.
Z okna byl šokující pohled. Letadlo bylo na cestě do San Franciska a Luce nikdy nic podobného předtím neviděla. Když se podívala na jižní stranu zálivu, vinul se tam modrý přítok. Zdálo se, že proplouvá zemí na své cestě k moři. Potok dělil živou zeleň na jedné straně a něco jasně červeného a bílého na straně druhé. Přitiskla čelo k dvojitému plastovému oknu, aby tak získala lepší pohled.
"Co je to?" přemítala nahlas.
"Sůl," odpověděl ten kluk a ukázal z okýnka. Naklonil se k ní blíž. "Je z Pacifiku."
Odpověď byla tak jednoduchá, což znamenalo ... je to člověk. Téměř překvapení po celé té době, kterou strávila s Danielem a ostatními-stále si ještě nezvykla nazývat je doslovnými termíny-andělé a démoni. Podívala se na půlnočně modrou vodu, která vypadala, že je nekonečná.
Slunce, které se odráželo od vody, pro Luce vždy znamenalo ráno, na pobřeží Atlantiku. Ale tady byla téměř noc.
"Ty nejsi odsud, co?" zeptal se jí spolusedící.
Luce zavrtěla hlavou, ale držela jazyk za zuby. Pořád se dívala z okna. Než odjela ráno z Georgie, pan Cole ji trénoval v zapamatování si jejího nového profilu. Dalším učitelům bylo řečeno, že rodiče Luce požádali o přesun. To byla lež. Pokud jde o rodiče Luce, Callie a všechny ostatní, byla ještě zapsána na Sword&Cross.
O několik týdnů dřív, by jí to rozzuřilo. Ale věci, které se během několika posledních dní staly na Sword&Cross z Luce udělali člověka, který bere svět mnohem vážněji. Zahlédla obrázek z minulého života-jednoho z mnoha, které dřív sdílela s Danielem. Zjistila, že je láska důležitější, než cokoliv jiného. Nikdy dřív by si nemyslela, že je to možné. A pak si vzpomněla na nebezpečnou bláznivou starou ženu s dýkou, které předtím věřila.
Luce věděla, že je víc takových, jako slečna Sophie. Ale nikdo jí neřekl, jak by je měla rozpoznat. Slečna Sophie se až do konce zdála normální. Mohly i ostatní vypadat tak nevinně, jako třeba ... tenhle hnědovlasý kluk, který seděl vedle ní? Luce polkla a složila si ruce do klína. Snažila se myslet na Daniela.
Vezme jí někam do bezpečí.
Luce si představila, jak na ní čeká na jedné z těch plastových židlí na letišti, lokty opřené o kolena. Jeho blonďatá hlava svěšená mezi rameny. Jeho černé Converse houpající se tam a zpět. Jak vstává každých pár minut a obejde kolečko kolem výdaje zavazadel.
Najednou ucítila otřes, když letadlo přistálo. Náhle byla nervózní. Byla opravdu tak šťastná z toho, že ho uvidí, jak by být měla?
Zaměřila se na hnědý a béžový vzor na látce na sedadle před ní. Cítila, jak má ztuhlý krk z dlouhého letu a její oblečení bylo zatuchlé letadlovou vůní.
Pozemní personál, oblečený v námořnických uniformách stál pod oknem a zdálo se, že s ohledem na abnormálně dlouhý let, k letadlu přistavují jezdící schody. Její kolena poskakovala netrpělivostí.
"Mám to brát tak, že budeš v Kalifornii ubytovaná jen na chvíli?" Kluk vedle ní jí nabídl líný úsměv, který jen Luce víc pobízel k tomu, se odsud co nejdřív dostat.
"Proč myslíš?" zeptala se rychle. "Podle čeho hádáš?"
Zamrkal. "Podle té obrovské červené tašky a tak."
Luce se stále posunula dál od něj. Ani si toho kluka nevšimla, dokud do ní před dvěma minutama nešťouchl. Jak mohl vědět o její tašce?
"Hele, nehledej v tom nic hrůzostrašného." Vrhl na ni zvláštní pohled. "Jen jsem stál za tebou ve frontě při odbavování."
Luce se rozpačitě usmála. "Mám přítele," vyklouzlo jí z úst. Okamžitě se začervenala.
Ten kluk se rozkašlal. "Mám to."
Luce se ušklíbla. Nevěděla, proč to řekla. Nechtěla být nezdvořilá, ale světlo, kvůli kterému museli mít všichni bezpečnostní pásy, zhaslo a ona chtěla udělat všechno proto, aby od toho kluka co nejdřív zmizela. Musel mít stejné myšlenky, protože vystoupil do uličky a pokynul jí rukou.
Tak zdvořile, jak jen mohla, se Luce kolem něj protlačila a mířila ke dveřím, které byly označené jako východ.
Jen se dostat pryč, z té trýznivě pomalé řady lidí, kteří sestupovali po schodech. Tiše proklínala všechny Kaliforňany, kteří se před ní ploužili. Luce si stoupala na špičky a nervózně přešlapovala.
V době, kdy vkročila do terminálu, už byla napůl nemocná netrpělivostí. Nakonec se konečně mohla pohnout. Zkušeně se proplétala davem a zapomněla na kluka, kterého potkala v letadle. Zapomněla na nervozitu kvůli tomu, že je poprvé v životě v Kalifornii-nikdy nebyla dál než na západ v Bransonu a Missouri tehdy, když jí její rodiče odvlekli, aby se podívala na Yakov Smirno. A dokonce i na chvíli zapomněla na všechny ty hrozné věci, které viděla na Sword&Cross.
Táhlo jí to k jediné věci na světě, díky které se mohla cítit lépe. K jediné věci, která jí mohla dát pocit, že všechna bolest, kterou cítila je pryč-ze všech stínů, neskutečné bitvy na hřbitově a z toho nejhoršího ze všeho, žalu ze smrti Penn-a že pořád stojí za to žít.
Byl tam.
Seděl přesně tak, jak si představovala. Na poslední smutné šedé židli v řadě, vedle automatických posuvných dveří, které se za ním neustále otevírali a zavírali. Na chvíli se Luce zastavila a jen si užívala pohled na něj.
Daniel měl na sobě žabky, tmavé džíny, které nikdy předtím neviděla, a vytáhlé červené tričko, které bylo u přední kapsy džínsů rozpárané. Vypadal stejně, ale zároveň i jinak. Vypadal mnohem odpočinutěji, než ten den, kdy si dávali sbohem.
Bylo to tím, že jí tolik chyběl, nebo byla jeho kůže zářivější, než si pamatovala? Vzhlédl a podíval se na ní. Jeho úsměv byl skoro oslňující, když se rozběhla směrem k němu. Za chvíli už jí jeho ruce objímaly a ona pohřbila svůj obličej do jeho hrudi. Luce vypustila ten nejdelší a nejhlubší povzdech. Její ústa našla ty jeho a spojily se v polibku. V jeho náručí byla zároveň malátná, ale i šťastná.
Doteď si to neuvědomila, ale její část stále uvažovala, jestli ho ještě někdy uvidí a jestli to všechno nemohl být jen sen. Lásku, kterou cítila a lásku, kterou jí tu její Daniel oplácel. Všechno stále bylo tak neskutečné.
Stále zmítaná v jeho polibku ho Luce lehce vzala za paži.
Ne, není to sen. Poprvé, ani nevěděla za jak dlouho, se konečně cítila, jako by byla doma.
"Jsi tady," zašeptal jí do ucha.
"I ty jsi tady."
"Oba jsme tady."
Smáli se a stále se líbali. Vychutnávali si každý kousek sladkých rozpaků, když se na sebe stále znova a znova dívali. Ale když to Luce nejmíň očekávala, její smích se změnil na posmrkávání. Hledala způsob, jak mu říct, jak těžkých pro ni těch několik posledních dní bylo-bez něj, bez kohokoliv, napůl spící a napůl omámená z vědomí, co všechno se změnilo-ale teď v Danielově náruči, nedokázala najít žádná slova.
"Já vím," řekl. "Vezmeme tvou tašku a vypadneme odsud."
Luce se obrátila k výdeji zavazadel, kde našla její spolusedícího z letadla, jak stojí přímo před nimi. V rukách svíral popruhy její obrovské tašky. "Viděl jsem jí ve výdaji zavazadel," řekl a na tváři se mu usadil nenucený úsměv. Jakoby tvrdohlavě trval na svých dobrých úmyslech. "Je tvoje, ne?"
Než měla Luce čas odpovědět, Daniel klukovi ulevil od velké tašky pouze jednou rukou. "Díky, kámo. Vezmu si to od tebe," konec věty řekl tak rozhodně, že bylo jasné, že tímhle konverzace končí.
Ten kluk se díval, jak Daniel vsunul druhou ruku kolem pasu Luce a vedl ji pryč. Tohle bylo poprvé od Sword&Cross, kdy Luce mohla vidět, jak ho vlastně viděl svět. Ptala se sama sebe, jestli i jiní lidé mohli z pouhého pohledu říct, že je na něm něco mimořádného.
Pak prošli otevíracími dveřmi a jí ovanul první skutečný závan západního pobřeží. Časný listopadový vzduch byl čerstvý, osvěžující a suchý. Byl stejně chladný jako vzduch v Savannah dnes odpoledne, než její letadlo vzlétlo. Obloha byla nádherná. Jasně modrá a bez mraků na obzoru. Všechno vypadalo čisté a jako zbrusu nové. I na parkovišti řadu za řadou stála nedávno umytá auta. Výhled rámovala linie hor. Světle hnědá s neuspořádanými zelenými tečkami stromů. Jeden kopec přecházel v další.
Tohle v Georgii nebylo.
"Nemůžu se rozhodnout, jestli bych měl být překvapený," škádlil jí Daniel. "Pustím tě zpod mých křídel sotva na dva dny a už to na tebe zkouší jinej kluk."
Luce obrátila oči v sloup. "Ale no tak. Sotva jsme spolu promluvili. Opravdu. Celý let jsem prospala." Šťouchla do něj. "Snila jsem o tobě."
Danielovi sevřené rty se změnily na úsměv a políbil jí na vrcholek hlavy. Stála a chtěla víc, jenže pak si uvědomila, že Daniel zastavil před nějakým autem. A ne jen tak ledajakým autem.
Černá Alfa Romeo.
Luce poklesla čelist, když začal odemykat dveře u řidiče.
"T-to ..." koktala. "To je ... věděl jsi, že tohle auto je můj největší sen?"
"Víc než to," zasmál se Daniel. "Tohle bývalo tvoje auto."
Smál se, když na konci jeho slov prakticky vyskočila do vzduchu. Stále si ještě zvykala na tu reinkarnační část jejich příběhu. To bylo tak nespravedlivé. Takovýhle vůz, a ona na něj neměla žádnou vzpomínku. Nemohla si vzpomenout na žádný minulý život. Byla zoufalá žízní po informacích. Téměř, jako kdyby mělo její bývalé já nějakého sourozence a oddělili je při narození.
Položila ruku na čelní sklo a hledala náznak něčeho, čemu by se dalo říkat déjà vu.
Nic.
"Byl to dárek k tvým sladkým šestnáctinám od tvé rodiny. V jednom z tvých minulých životů. Už je to dávno." Daniel se podíval stranou, jakoby se rozhodoval, jak moc může říct.
Jakoby věděl, že chce informace, ale nemusí být schopná vstřebat jich tolik najednou. "Koupil jsem ho od jednoho chlápka v Renu. Koupil ho potom, co jsi, uh ... No, potom co jsi ..."
Potom co došlo k tvému samovznícení, domyslela si Luce. Došla jí hořká pravda, že už jí Daniel nic neřekne. Tohle byla jedna z věcí, kterou o svých minulých životech věděla: konec se zřídkakdy měnil.
Až na to, že tentokrát se zdálo, že by se to změnit mohlo. Tentokrát se mohly držet za ruce, líbat se a ... nevěděla, co jiného by ještě mohli dělat. Ale umřela by, aby to mohla zjistit.
Zarazila se. Musela být opatrná. Sedmnáct let nebylo moc a v tomhle životě byla Luce pevně rozhodnutá zůstat naživu a zjistit, jaké to je být skutečně s Danielem.
Odkašlal si a poplácal lesklý černý kryt.
"Pořád jede jako šampion. Jediný problém je ..." Podíval se na kufr malého kabrioletu, pak na tašku Luce a pak znovu na kufr.
Ano, Luce měla hrozný zvyk nacpat si svou cestovní tašku až k prasknutí. Musela to přiznat. Ale pro jednou to nebyla její vina. Arriane a Gabbe jí zabalili všechny věci ze svých pokojů na Sword&Cross. Každý nečerný kus oblečení, který tam neměli šanci nosit. Byla příliš zaneprázdněná tím, že se loučila s Danielem a myšlením na Penn, že se o balení vůbec nezajímala.
Trhla sebou díky pocitu viny, kvůli tomu, že teď byla s Danielem v Kalifornii-tak daleko od místa, kde nechala svou pohřbenou kamarádku. To přece není fér.
Pan Cole jí ujistil, že se slečna Sophie bude zodpovídat za to, co udělala Penn. Když se ho ale Luce zeptala, co přesně to znamená, jen se zatahal za knír a mlčel.
Daniel se podezřele rozhlédl po parkovišti. Pak hodil do kufru tašku Luce, kterou držel v ruce. Bylo nemožné, aby se tam vešla, ale ze zadní části auta se ozval měkký zvuk vyfukování a taška se začala zmenšovat. O moment později Daniel s prásknutím zavřel kufr.
Luce zamrkala. "Udělej to znovu!"
Ale Daniel se nezasmál. Zdál se spíš nervózní. Sklouzl na sedadlo řidiče a bez jediného slova nastartoval. To bylo pro Luce zvláštní a nové: vidět jak je jeho obličej na povrchu klidný, ale přitom vědět, že hluboko uvnitř něj něco děje.
"Co se děje?"
"Pan Cole ti přece řekl o zachování tvého nového profilu, ne?"
Přikývla.
Daniel vycouval z místa a pak projel parkovištěm směrem k východu. Strčil do počítače kreditku, když vyjížděli ven. "To bylo hloupé. Měl jsem vědět, že-"
"Tak o co tady jde?" Luce si zastrčila tmavé vlasy za ucho, když auto začalo nabírat rychlost. "Myslíš, že přitáhneš Camovu pozornost tím, že napěchuješ mojí tašku do kufru?"
"Nejde o Cama. Ne." O chvíli později jí stiskl koleno. "Zapomeň, že jsem něco řekl. Jen musím-oba musíme být opatrní."
Luce ho slyšela, ale byla příliš ohromená, aby ho poslouchala pozorně. Milovala sledování Daniela, jak zkušeně pracuje s řadicí pákou, jak s autem najíždí na rampu, která vede na dálnici a zařazuje se do provozu. Milovala pocit, když vítr bičuje přes auto, zatímco spěchali k tyčícímu se panoramatu San Franciska. A nejvíc ze všeho milovala to, být jen s Danielem.
Když se dostali do San Franciska, cesta se stala mnohem kopcovitější. Pokaždé, když dojeli na vrchol kopce, opět za ním následoval další. Luce se konečně mohla podívat na celé město. Vypadalo staře a zároveň nově: mrakodrapy se zrcadlovými okny, mezi kterými byly restaurace a bary, které zas vypadaly jako sto let staré.
Malá auta lemovala ulice, zaparkovaná ve všech možných úhlech. Všude byli psi a kočárky. Jedna strana města byla olemovaná modrou vodou. V dálce zahlédla první nádherný červený záblesk Golden Gate Bridge.
Její oči přejížděly po městě. Snažila se držet krok se všemi památkami. A i když strávila většinu z posledních několika dní spánkem, najednou se cítila vyčerpaná.
Daniel jí položil ruku kolem ramen a tlačil jí hlavu směrem k jeho ramenu. "Málo známí fakt o andělech: sloužíme jako opravdu pohodlné polštáře."
Luce se zasmála, zvedla hlavu a políbila ho na tvář. "Nemohla bych usnout," řekla a přitulila se mu ke krku.
Na mostě Golden Gate byly davy chodců, cyklistů, běžců. Byl olemovaný auty. Hluboko pod ním byl krásný záliv, posetý bílými plachetnicemi. Na obzoru se objevovaly první tóny fialového západu slunce. "Je to už hrozně dlouho, co jsme byli spolu. Chci všechno dohnat," řekla. "Řekni mi, co jsi celou tu dobu dělal. Řekni mi všechno."
Na okamžik si myslela, že viděla, jak Daniel chytil volant pevněji. "Pokud je opravdu tvým cílem nejít spát," řekl a obdařil jí křečovitým úsměvem, "pak bych se opravdu neměl ponořit do podrobného osmihodinového vyprávění o setkání Rady andělů, na kterém jsem se včera na celý den zasekl. Takže, na pořadu dne bylo projednání návrhu novely 362B, která podrobně vysvětluje schválení andělské účasti ve třetím obvodu-"
"Dobře, chápu to." Plácla ho. Daniel si sice dělal srandu, ale byl to podivný nový druh vtipu. Byl opravdu otevřený ohledně toho, že je anděl, což ona milovala -nebo přinejmenším bude jednou milovat, jen musí mít ještě trochu víc času na to, aby to všechno zpracovala. Luce měla pořád pocit, že její srdce a mozek si stále snaží zvyknout, na všechny změny v jejím životě.
Ale teď už byli zase spolu, takže všechno bylo nekonečně jednodušší. Nebylo nic, co by je drželo zpátky od toho druhého. Už ne. Natáhla se blíž k jeho paži. "Alespoň mi řekni, kam jedeme."
Daniel se pomalu odtáhnul a Luce cítila, jak v ní pomalu narůstá chlad. Posunula se k němu a položila mu ruku na tu jeho. On se ale odtáhl.
"Do školy ve Fort Bragg na pobřeží. Výuka začíná zítra."
"My se zapisujeme na jinou školu?" ptala se. "Proč?" Znělo to tak trvale. Tohle měl být jen chvilkový výlet. Její rodiče ani neví, že už není v Georgii.
"Budeš studovat na Shoreline. Je to velmi progresivní škola a mnohem lepší než Sword&Cross. Myslím, že se tam budeš moct hodně ... rozvinout. A navíc se ti tam nestane nic zlého. Škola má speciální druh ochrany. Maskuje se. Slouží jako štít."
"Já to nechápu. Proč potřebuju ochránit? Myslela jsem, že to, že jsem dál od slečny Sophie, stačí."
"Nejde jen o slečnu Sophii," řekl Daniel tiše. "Existují i jiní."
"Kdo? Můžeš mě ochránit před Camem, nebo Molly, nebo kýmkoliv." Luce se zasmála, ale pocit chladu v její hrudi se už šířil i jejími střevy.
"Nejde o Cama, nebo Molly. Luce, nemůžu o tom mluvit."
"Jde po nás ještě někdo jiný? Nějací jiní andělé?"
"Jsou tu i jiní andělé. Nikdo, o tobě zatím neví, ale jsem si jistý, že tohle pro tebe bude nejlepší. Je tu ještě jedna věc," řekl a díval se přímo před sebe. "Já se nezapíšu." Jeho oči ani na sekundu neopustily silnici. "Jen ty. Je to jen na chvíli."
"Na jak dlouhou chvíli?"
"Několik ... týdnů."
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lucie Lucie | 15. března 2011 v 12:32 | Reagovat

Týdny a on tomu říká chvíle!! O_O  O_O  O_O I když- když jeden žije několik staletí, asi mu to tak připadá...Další kapitolku, nutně prosím!!!! :-D  :-D  :-D  :-D  ;-)  ;-)  ;-)

2 Jannys Jannys | 15. března 2011 v 13:21 | Reagovat

to je pako, on ji chce opustit, jaj tak to chci vědět její reakci, doufám, že ho sjede. Pořád se v tom příběhu zamotávám :-D

3 Lara Lara | 15. března 2011 v 16:38 | Reagovat

skvělý honem další :-D  :-D  :-D  :-D

4 Lili Lili | 15. března 2011 v 17:06 | Reagovat

tyjo..moc děkuju za překlad..mimochodem...prosím přidávejte se : http://www.facebook.com/add_email.php#!/pages/Lauren-Kate-P%C3%A1d/201710863181240

5 Baruzz Baruzz | 15. března 2011 v 19:41 | Reagovat

Ahoj :) Muzu se prosim jenom zeptat, jestli bude pokracovani dneska, nebo zetra ? :)

6 Marti Marti | Web | 15. března 2011 v 19:48 | Reagovat

[5]: Určo dneska.. Za hodku možná kapánek dýl.. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama