1. kapitola 2/2

15. března 2011 v 20:55 | Marti |  Torment/Muka (Lauren Kate)
kapitola 1 2/2

Kdyby Luce byla právě za volantem, už by prudce sešlápla brzdy.
"Pár týdnů?"
"Kdybych tam mohl být s tebou, byl bych." Danielův hlas byl tak jistý a stabilní, že z toho byla Luce ještě víc rozrušená. "Viděla jsi, co jsem udělal s tvojí taškou, když jsem jí cpal do kufru. Bylo to jako střelba světlice do nebe, abych dal všem vědět, kde jsme. Upozornit tím každého, kdo mě hledá- tím myslím, kdo po mě jde. Jsem příliš snadný cíl. Lehce mě vystopují. A to s tvou taškou? To není nic v porovnání s věcmi, které dělám každý den, a které na mě strhávají pozornost ..." Prudce zavrtěl hlavou. "Nemůžu tě vystavit nebezpečí, Luce, nemůžu."
"Tak to nedělej."
Danielova tvář se stáhla do bolestivé grimasy. "Je to složité."
"Nech mě hádat: Nemůžeš mi to vysvětlit."
"Kéž bych mohl."
Luce si přitáhla kolena k hrudi a naklonila se od něj pryč. Opřela se o boční dveře spolujezdce. Najednou dostala pod obrovskou modrou oblohou v Kalifornii klaustrofobii.
Půl hodiny oba během jízdy mlčeli. Projížděli hustou mlhou. Jeli nahoru a dolů kamenitým a vyprahlým terénem. Projeli kolem cedule, která označovala město SONOMA. Auto zrovna projíždělo svěžími zelenými vinicemi, když Daniel promluvil. "Do Fort Bragg to jsou ještě další tři hodiny. Hodláš na mě zůstat naštvaná celou dobu?"
Luce ho ignorovala. Myslela na to, jak jí odmítl odpovědět na stovky otázek, na její frustraci, na to, jak ho z toho všeho obviňovala -a nakonec- na její omluvu za to, že se chová jako rozmazlený fracek.
U odbočky k Anderson Valley Daniel odbočil na západ a znovu se pokusil chytit ji za ruku. "Možná mi promineš, až budeme mít pro sebe už jen pár posledních minut."
Chtěla. Opravdu se zrovna teď nechtěla s Danielem hádat. Ale svěží zmínka o existenci něčeho takového, jako je "mít na sebe posledních pár minut" jí to nedovolila. Jeho odchod měl důvod, který ale nemohla pochopit, protože jí to odmítl vysvětlit -Luce byla díky tomu nervózní, pak vyděšená a nakonec znovu frustrovaná. Cítila se, jako by byla v neklidném moři, díky novému státu, nové škole a novému nebezpečí, které na ní všude číhalo. Daniel byl její jistota, které se držela. A on se od ní chystal odejít? Copak už si toho neprožila dost? Copak si toho už oba neprožili dost?
Zrovna projížděli kolem sekvojí pod hvězdnou oblohou barvy královské modři, když Daniel řekl něco, co došlo až k ní. Právě minuli ceduli VÍTÁME VÁS NA MENDOCINO a Luce se dívala na západ. Úplněk svítil na seskupení budov: maják, několik vodních věží barvy mědi a řady zachovalých starých dřevěných domů- Někde za tím vším slyšela oceán, ale neviděla ho.
Daniel ukázal na východ do tmavého a hustého lesa plného sekvojí a javorů. "Vidíš ten přívěs zaparkovaný vepředu?"
Nikdy by si ho nevšimla, kdyby na něj neupozornil, ale teď když Luce přimhouřila oči, uviděla úzkou příjezdovou cestu, na které byl přidělaný dřevěný poutač, který hlásal MENDOCINO-MOBILNÍ DOMY.
"Žila jsi přímo tam."
"Co?" Luce zatajila dech tak náhle, až se z toho rozkašlala. Park vypadal smutně a osaměle. Byla tam mdlá linie přívěsů ve tvaru krabic s nízkými stropy, které byly rozmístěné podél hrozné štěrkové cesty. "To je strašný."
"Žila jsi tu předtím, než tu byl park pro přívěsy," řekl Daniel a zastavil auto na straně silnice. "Než tam byly mobilní domovy. Tvůj otec v tom životě sem přivedl svou rodinu během zlaté horečky, která probíhala v Illionis." Zdálo se, že si na něco vzpomněl a smutně zavrtěl hlavou. "Bylo to opravdu nádherné místo."
Luce sledovala, jak plešatý muž venčí prašivého psa na oranžovém vodítku. Měl na sobě bílé tílko a flanelové kalhoty. Luce si tu nemohla představit obrázek sami sebe.
Přesto to Danielovi přišlo tak samozřejmé. "Měli jste tu dvoupokojovou chatu a tvoje matka byla hrozná kuchařka, takže tohle místo vždycky smrdělo jako zelí. Měli jste modré záclony, díky kterým jsem se mohl v noci, po tom co tvoji rodiče usnuli, vyšplhat do tvého okna."
Auto pořád stálo. Luce zavřela oči a snažila se zatlačit své hloupé slzy. Když slyšela o své minulosti od Daniela, vyvolávalo to v ní pocit, že je všechno možné a zároveň i nemožné. Začala se cítit hrozně provinile. Prožil toho s ní tolik. Prošel s ní tolika jejími životy. Zapomněla, jak dobře ji znal. Znal ji líp, než se znala ona sama. Věděl Daniel, na co zrovna teď myslela?
Luce napadlo, že bylo mnohem snadnější být jí a nikdy si na Daniela nepamatovat. Snadnější než pro něj, který vším tímhle musel procházet znovu a znovu.
Jestliže říkal, že musí na několik týdnů odejít a nemůže jí vysvětlit proč ... pak by mu měla důvěřovat.
"Jaké to bylo, když jsi mě poprvé potkal?" zeptala se.
Daniel se usmál. "Pracoval jsem v lese-štípal jsem dřevo a pak jsem ho večer měnil za jídlo. Jednou v noci, kolem večeře, jsem šel kolem vašeho domu. Tvoje matka zrovna dělala zelí. Tak strašně to páchlo, že jsem skoro váš dům vynechal. Jenže pak jsem tě uviděl oknem. Něco jsi šila. Nemohl jsem odtrhnout oči od tvých rukou."
Luce se podívala na své ruce. Její bledé úzké prsty a malé dlaně. Napadlo ji, jestli vždycky vypadaly stejně. Daniel je vzal do svých dlaní. "Jsou stejně měkké, jako byly tenkrát."
Luce zavrtěla hlavou. Milovala tenhle příběh, chtěla jich slyšet ještě tisíce, ale tenhle nebyl ten, jaký měla na mysli.
"Chci vědět, kdy jsi mě poprvé potkal," řekla. "Úplně poprvé. Kdy to bylo?"
Po dlouhém mlčení nakonec řekl: "Je už dost pozdě. V Shoreline tě čekají před půlnocí." Šláp na plyn a odbočil doleva do centra Mendocino. V bočním zrcátku Luce sledovala přívěsy v parku. Byly stále menší a tmavší, až zmizeli úplně.
Ale potom, o několik sekund později, Daniel zastavil před prázdnou restaurací se žlutými stěnami a kazetovým stropem, který zahlédla předními okny.
Tenhle blok byl plný zvláštních malebných budov, které Luce připomínaly méně snobskou verzi pobřeží Nové Anglie, kde byla její stará přípravka Dover, v blízkosti New Hampshiru. Na ulici byla nerovná betonová dlažba se žlutě svítícími pouličními světly, které měli nad hlavou. Na konci ulice se zdálo, že silnice klesá přímo do oceánu.
Pustil se do ní chlad. Musela ignorovat její reflexivní strach ze tmy. Daniel jí vysvětlil, že se stínů nemusí bát, protože to byly jen poslíčci. To by bylo samo o sobě uklidňující, kdyby tu nebyla skutečnost, která nešla ignorovat -znamenalo to, že jsou tu mnohem horší věci, kterých se musí bát.
"Proč mi to nechceš říct?" Nemohla si pomoct. Nevěděla proč, ale cítila, že je velmi důležité se ho na to zeptat. Pokud měla Danielovi důvěřovat, i když řekl, že jí musí opustit potom, co celý svůj život čekala na jejich setkání-no možná jen chtěla pochopit počátek téhle důvěry. Chtěla jen vědět, jak to všechno začalo.
"Víš, co znamená moje příjmení?" zeptal se. Překvapil ji.
Luce se kousla do rtu a snažila si vzpomenout na výzkum, který s Penn dělala. "Pamatuju si, že slečna Sophie říkala něco o Strážcích. Ale nevím, co to znamená. Ani nevím, jestli jí vůbec můžu něco věřit." Její prsty putovaly na její krk na místo, kde jí slečna Sophie řízla.
"Měla pravdu. Grigoriové jsou klan. Klan pojmenovaný po mně. Skutečně. Dívali se a učili se z toho, co se stalo dřív, když ... no, když jsem byl ještě vítaný v Nebi. A dřív, když jsi byla ještě ... no, to se stalo už velmi dávno. Luce, je pro mě těžké si z toho ještě něco pamatovat."
"Kde? Kde jsem byla?" Tlačila na něj. "Pamatuju si, že slečna Sophie říkala něco o tom, že se Grigoriové stýkali se smrtelnými ženami. Je tohle to, co se stalo? Ty jsi ...?"
Pohlédl na ni. Něco v jeho tváři se změnilo. Ve slabém měsíčním světle ale Luce nemohla říct, co jeho výraz znamená. Vypadal skoro úlevně, že to byla ona, kdo to uhodl a že to nemusel být on, kdo to bude muset vyřknout.
"Úplně poprvé, když jsem tě uviděl," pokračoval Daniel, "nebylo odlišné od toho, když jsem tě poprvé uviděl kdykoliv potom. Svět byl o něco novější, ale tys byla stejná. Byla to-"
"Láska na první pohled." Tuhle část znala.
Přikývl. "Stejně, jako tolikrát potom. Jediný rozdíl byl v tom, že úplně poprvé jsi pro mě byla zakázaná. Byl jsem potrestán a padl jsem kvůli tobě. V ten nejhorší možný čas. Věci v nebi byly velmi násilné. Vzhledem k tomu, kdo ... jsem ... se ode mě očekávalo, že se od tebe budu držet dál. Byla jsi pro mě rozptýlením. Měl jsem věnovat svou pozornost vítězství ve válce. Stejné válce, která pokračuje až do teď." Povzdechl si. "A pokud sis ještě nevšimla, jsem díky tobě stále velmi roztržitý."
"Takže jsi měl mezi anděly velmi vysoké postavení," zamumlala Luce.
"Ovšem." Daniel vypadal nešťastně. Mlčel, a když po chvíli promluvil znovu, jeho slova byla bolestná: "Byl to pád z jednoho z těch nejvyšších bidýlek."
Samozřejmě. Daniel musel být v nebi velmi důležitý, aby to způsobilo tak velký rozpor. Padl jen kvůli své lásce ke smrtelné dívce, která pro něj byla zakázaná.
"Všeho ses vzdal? Pro mě?"
Opřel si své čelo o to její. "Nic bych na tom nezměnil."
"Ale já nejsem nikdo," řekla Luce. Cítila se těžká, jako by byla něčím tažená. Táhla ho dolů. "Musel jsi toho tolik zahodit!" Cítila, jak je jí zle od žaludku. "A teď jsi navždy zatracený."
Daniel zaparkoval auto a věnoval jí smutný úsměv. "Možná to není navždy."
"Co tím myslíš?"
"Pojď," řekl a vyskočil z auta. Obešel ho a otevřel jí dveře. "Půjdeme se projít."
Loudali se na konec ulice, která nebyla slepá, jak si původně myslela. Vedla k strmému skalnímu schodišti, které končilo v moři. Vzduch byl chladný a vlhký s příměsí mořské soli. Vlevo od schodů vedla cesta pryč. Daniel jí vzal za ruku a vedl jí až ke kraji útesu.
"Kam jdeme?" zeptala se Luce.
Daniel se na ní usmál. Narovnal ramena a rozvinul svá křídla. Pomalu se prodlužovaly směrem nahoru a ven z jeho ramen. Rozevřely se téměř neslyšně, jen s jemným zapraskáním. Ohnul je. Vypadaly jemně a lehce jako přikrývka, která se hází přes postel.
Poprvé si Luce všimla zadní strany Danielova trička. Byly tam dvě malé, ale skoro neviditelné díry, kterými teď proklouzly ven jeho křídla.
Mělo všechno Danielovo oblečení tyhle andělské vychytávky? Nebo je má jen na nějakých věcech, které si na sebe bere vždycky, když ví, že má v plánu někam letět?
Ať tak či onak, jeho křídla vždy Luce donutily oněmět. Byly obrovské. Třikrát vyšší než Daniel. Byly vysoké a na jedné straně zakřivené nahoru, jako velké bílé plachty.
Na jejich ploše se intenzivně odráželo světlo z hvězd. Zářily duhovým leskem. Blízko u jeho těla byly trochu tmavší, až přecházely v krémovou barvu, kde se setkaly s jeho svaly na ramenou. Ale na jejich zúžených stranách, kde byli neskutečně tenké a zářící, byly skoro průhledné.
Luce na ně zírala. Byla napjatá a snažila se zapamatovat si každou linii jeho nádherných křídel. Snažila se udržet v sobě vzpomínku na ně, zatímco bude pryč. Zářily tak jasně, že si o nich mohlo slunce půjčit světlo. Úsměv, který se odrážel v jeho fialových očích jí říkal, jak dobře se cítí, když může mít roztažená křídla. Stejně dobře, jako se cítila Luce, když do nich byla zabalená.
"Poleť se mnou," zašeptal.
"Co?"
"Teď u tebe chvíli nebudu. Musím ti dát něco, díky čemu na mě budeš vzpomínat."
Luce ho políbila dřív, než stačil říct cokoliv jiného. Chytila ho prsty kolem krku a přitáhla si ho k sobě tak pevně, jako by doufala, že mu tímhle dá něco, díky čemu si na ní bude pamatovat taky.
Přitiskl si jí zády ke svému hrudníku a položil si její hlavu na rameno. Pak jí zahrnul krk linií polibků. Zatajila dech a čekala.
Pokrčil nohy a elegantně se odrazil od vrcholu útesu. Letěli.
Od skalnatého výběžku na pobřeží, nad burácejícími vlnami, pod stříbrnou hvězdnou oblohou až vysoko k měsíci.
Danielovo objetí jí zakrylo od hrubého chladného vichru, který šel od oceánu. Noc byla naprosto klidná. Jako kdyby byli poslední dva lidé na světě.
"Tohle je Nebe, ne?" zeptala se.
Daniel se zasmál. "Kéž by bylo. Možná jednoho dne. Snad brzy."
Když byli tak vysoko, že nemohli vidět pozemky ani na jedné straně pobřeží, Daniel změnil směr jemně na sever a proletěl v širokém oblouku kolem města Mendocino, které vřele zářilo na obzoru. Byli vysoko nad nejvyšší budovou ve městě a pohybovali se neuvěřitelně rychle. Ale Luce se nikdy ve svém životě necítila bezpečněji a víc milovaná.
A pak, příliš brzy, sestupovali. Pomalu se blížili k okraji skály. Zvuky oceánu byly opět hlasitější. Byly na tmavé silnici, která byla odbočkou z hlavní dálnice. Když se jejich nohy opět dotkly lehce chladného kousku trávy, Luce si povzdechla.
"Kde to jsme?" zeptala se, i když už to věděla.
Škola Shoreline. Viděla v dálce velkou budovu, která v téhle vzdálenosti vypadala jen jako úplně tmavý tvar na obzoru.
Daniel ji držel tak silně, jako by byli stále na obloze. Otočila hlavu, aby mohla vidět jeho výraz. Jeho oči byly vlhké.
"Ti, kteří byli zatracení, mě stále sledují, Luce. Už jsou tady po tisíciletí. Nechtějí, abychom byli spolu. Udělají cokoliv, co bude v jejich silách, aby nám v tom zabránili. To je důvod, proč pro mě není bezpečné tu zůstat."
Přikývla a v očích ji bolestivě bodalo. "Ale proč jsme tady?"
"Protože udělám všechno, co bude v mých silách, abych tě udržel v bezpečí. A tohle je pro tebe zrovna teď to nejlepší místo. Miluju tě, Luce. Víc, než cokoliv jiného. Vrátím se k tobě, jakmile to bude možné."
Chtěla začít protestovat, ale zarazila se. Vzdal se pro ni všeho. Když jí pustil ze svého objetí, otevřel dlaň, ve které měl něco červeného, co začalo růst.
Její taška. Vzal jí ze zadní části auta, aniž by to věděla. Celou cestu sem jí nesl v ruce.
Během několika sekund měla svou původní velikost. Kdyby zrovna neměla zlomené srdce z toho, co znamená to, že jí teď předává tašku, asi by se jí tenhle trik líbil.
Uvnitř se rozsvítilo světlo. Ve dveřích se objevila nějaká silueta.
"Není to na dlouho. Jakmile se situace stane bezpečnější, přijdu za tebou."
Jeho horká ruka jí sevřela zápěstí a než se Luce nadála, byla chycena v jeho náruči a v jeho polibku. Odhodila všechny své starosti za sebe a nechala své srdce přetékat láskou. Možná že si nemohla vzpomenout na své bývalé životy, ale když jí Daniel políbil, cítila se k minulosti velmi blízko. A i k budoucnosti.
Postava ve dveřích se vydala směrem k nim. Byla to žena v krátkých bílých šatech.
Polibek, který sdílela s Danielem, byl tak sladký, že jí, mírně řečeno, opustil dech. Jako při všech jejich polibcích.
"Neodcházej," zašeptala a zavřela oči. Tohle všechno se stalo příliš rychle. Nemohla dát Danielovi sbohem. Zatím ne. Nemyslela si, že by někdy mohla.
Cítila proud vzduchu, který znamenal, že už byl pryč.
Její srdce šlo s ním. Když otevřela oči, uviděla poslední stopy jeho mizejících křídel nahoře v mracích v tmavé noci.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jennys Jennys | 15. března 2011 v 21:50 | Reagovat

:-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

2 wee-dee wee-dee | Web | 15. března 2011 v 22:01 | Reagovat

O_O  Už konec? Rychle překládej! ;-)  :-D

3 Petaaa Petaaa | 15. března 2011 v 23:50 | Reagovat

Moc díky za překlad a je fantastický jak ti to překládání jde. Přeložíš jednu knihu a hned se vrhneš na další si skvělá!!!

4 jitush jitush | 16. března 2011 v 12:10 | Reagovat

moc pekny zacatek..tesim se na pokracovani :-)

5 Lara Lara | 16. března 2011 v 13:25 | Reagovat

skvele skvele skvele :-D  :-D

6 Peyton Peyton | 16. března 2011 v 17:54 | Reagovat

To bylo krásný :-)  :-)  :-)

7 viki viki | 16. března 2011 v 22:09 | Reagovat

Hezké... díky za překlad !

8 efka efka | 18. března 2011 v 23:37 | Reagovat

uvazovala si niekedy o tom ze budes profesionalne prekladat ???
urcite by ti to slo skvele :-)

9 Marti Marti | Web | 18. března 2011 v 23:44 | Reagovat

[8]: :-D Neuvažovala.. Ale baví mě to.. :-) A děkuju za komplimenty.. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama