1. kapitolka

22. března 2011 v 16:55 | Marti
KAPITOLA 1

Dál svírám v rukách polní láhev, ačkoliv všechno teplo z čaje už dávno vyprchalo do mrazivého vzduchu. Svaly mi tuhnou chladem. Kdyby se teď objevila smečka divokých psů, těžko bych stihla vyšplhat na strom, než na mě zaútočí. Měla bych se zvednout, protáhnout se a rozhýbat si končetiny. Místo toho ale zůstávám sedět, stejně nehybná jako skála pode mnou. Lesní tmu zvolna projasňuje svítání. Se sluncem se nedá bojovat. Mohu pouze bezmocně sledovat, jak signalizuje příchod dne, jehož se už měsíc děsím.
V poledne se v mém novém domě ve Vesnici vítězů shromáždí reportéři, televizní štáby, a dokonce i Cetkie Trinketová, má průvodkyně z Hladových her. Ti všichni přijedou z Kapitolu do Dvanáctého kraje. Přemítám, jestli se Cetkie objeví v té směšné růžové paruce, nebo jestli si na Turné vítězů vybere nějakou jinou šílenou barvu. Bude na mě čekat skupina asistentů, aby obstarala všechny mé potřeby během dlouhé cesty vlakem. Přípravný tým, který mě bude zkrášlovat a šlechtit na veřejná vystoupení. Můj vizážista a přítel Cinna, který navrhl nádherné šaty, díky nimž si mě diváci před hrami povšimli.
Kdyby záleželo na mně, snažila bych se na celé Hladové hry zapomenout. Nikdy o nich nemluvit, Tvářit se, že šlo o ošklivý sen. Jenže Turné vítězů mi to nedovolí. Je promyšleně načasované doprostřed období mezi dvěma ročníky. Hladových her a Kapitol takto neustále připomíná krajanům, že žijeme ve stínu této obludné a hrozné soutěže. Nejenže si jednotlivé kraje musejí každoročně připomínat kapitolské okovy, ale musejí je i oslavovat. A letos jsem jednou z hlavních hvězd celého představení já. Budu jezdit z jednoho kraje do druhého a stát před davy lidí, kteří mi navenek provolávají slávu, ovšem ve skrytu duše mě nenávidí. Budu muset hledět do tváří rodin, jejichž děti jsem zabila ...
Slunce stoupá výš a výš, a tak mi nezbývá než vstát. Všechny mé klouby protestují proti pohybu a levou nohu mám natolik umrtvenou, že se mi do ní vrací cit až po několika minutách přecházení sem a tam. Strávila jsem v lese tři hodiny, ale nepokoušela jsem se lovit a nic nemám. Už na tom však nezáleží, matka ani mladší sestra Prim už nejsou na mých loveckých schopnostech závislé. Mohou si dovolit kupovat maso od řezníka ve městě, přestože nikomu z nás nechutná tak jako čerstvě ulovená zvěř. Můj nejlepší přítel Hurikán Hawthorne a jeho rodina nicméně na můj dnešní úlovek spoléhají a já je nemohu zklamat. Vydávám se tedy na obchůzku nastražených pastí, která mi normálně trvá přibližně hodinu a půl. Když jsme ještě s Hurikánem chodili do školy, měli jsme každé odpoledne čas na obchůzku pastí, na lov, sběr lesních plodů i na to, abychom po návratu ve městě stihli směnit svoje zboží. Hurikán ale prvním rokem pracuje v uhelných dolech a já celý den nemám co dělat, a proto jsem na sebe vzala původní povinnosti nás obou.
Touto dobou už se Hurikán přihlásil na denní směnu, sfáral v drátěné kleci do hlubin země a kutá v uhelné žíle. Vím, jaké to je. Každý rok jsme tam museli hodit na školní exkurzi. Když jsem byla malá, bylo to je nepříjemné. Stísněné chodby, zkažený vzduch a tma, tlačící se na člověka ze všech stran. Po výbuchu, který zabil mého otce a řadu dalších horníků, jsem ale vždycky měla co dělat, abych se vůbec přiměla nastoupit do výtahové klece. Každoroční prohlídka ve mně vyvolávala obrovskou úzkost. Dvakrát se mi těsně před ní udělalo tak zle, že mě matka nechala doma v domnění, že jsem dostala chřipku.
Myslím na Hurikána, který byl opravdu šťastný jedině v lese, na čerstvém vzduchu, slunečním světle a u čisté pramenité vody. Nevím, jak to v dole vydrží. Nebo vlastně vím. Vydrží to, protože tím získává obživu pro svou matku a mladší sourozence. Já mám sice peněz dost, mnohem víc, než by kdy naše rodina mohla projíst, ale Hurikán si ode mě nevezme ani pětník. Dokonce mi jen se sebezapřením dovoluje, abych nosila jeho rodině maso, ačkoliv on by jistě také zásoboval mou matku a Prim, kdybych zahynula při Hladových hrách. Říkám mu, že mi tím prokazuje laskavost, protože mě celodenní vysedávání doma dohání k šílenství. Přesto k Hawthornovým nikdy nenosím zvěřinu, když je Hurikán doma. Nepotkat ho je snadné - pracuje totiž dvanáct hodin denně.
Jediný den v týdnu, kdy se s ním doopravdy vídám, je neděle. To se scházíme v lese, abychom spolu lovili. Pořád jde o zlatý hřeb týdne, jenže nic není takové jako dřív, když jsme si mohli říkat úplně všechno. Hryz kazily i tohle. Stále doufám, že se do našeho vztahu vrátí původní bezprostřednost, ale část mého já si uvědomuje, že v sobě hýčkám plané naděje. Minulost se nikdy nevrátí.
Dnes na mě čeká dobrý úlovek: osm králíků, dvě veverky a bobr, chycený do vodní drátěné pasti, kterou sestrojil sám Hurikán. On to s pastmi umí skvěle: připevňuje je k mladým ohnutým stromkům, které chycenou kořist zvednou mimo dosah šlem, maskuje jemně vyvážené nášlapné pasti kmínky stromů a slétá proutěné koše na ryby, z nichž není úniku. Když procházím po obvyklém okruhu a nastražuji čerstvé pasti, uvědomuji si, že v tomhle se Hurikánovi nikdy nevyrovnám. Nikdy nebudu mít takovou instinktivní schopnost odhadnout, kudy bude zvěř přecházet stezku. Nejde jen o zkušenosti, nýbrž o vrozený dar. Já zas dokážu střelit zvíře jediným šípem v téměř naprosté tmě.
Když se vracím k plotu, který je kolem celého Dvanáctého kraje, slunce už visí vysoko na obloze. Jako vždycky se na chvilku zaposlouchám, zda se z drátěného plotu neozývá hučení elektřiny. Plot by měl být neustále pod proudem, ale ve skutečnosti ho do něj pouští velice zřídka. Prolézám mezerou těsně nad zemí na Louku. Jsem co by kamenem dohodil od svého domova. Bývalého domova. Dosud ho vlastníme, protože tu oficiálně bydlí matka s mou sestrou. Kdybych zemřela, musely by se sem vrátit. Ve skutečnosti žijí ale se mnou v novém domě ve Vesnici vítězů a náš starý domek, kde jsem vyrostla, využívám pouze já. Vnímám ho jako svůj skutečný domov.
Chodím se sem převlékat z otcovy staré kožené vesty do kabátu z jemné vlny, který mi pořád připadá příliš těsný v ramenou. Nechávám tu svoje měkké, obnošené lovecké boty a beru si drahou, strojově vyrobenou obuv, která se podle mé matky víc hodí pro člověka mého postavení. Luk a šípy jsem schovala do vykotlaného stromu v lese. Čas sice letí, ale několik minut ještě jen tak sedím v kuchyni. Kamna jsou studená, na stole chybí ubrus a celý dům působí opuštěně. Stýská se mi po starém životě. Sotva jsme se uživily, ale věděla jsem přesně, kde je moje místo. Přeju si, abych se mohla vrátit do minulosti, protože při zpětném pohledu se mi dřívější život jeví jako daleko bezpečnější než současnost, kdy jsem bohatá a slavná a kdy mě nenávidí oficiální představitelé Kapitolu.
U zadních dveří se ozývá mňoukání. Otvírám a vidím za nimi Pryskyřníka, sestřina starého kocoura. V novém domě se mu nelíbí o nic víc než mě, a když je Prim ve škole, vždycky z něj odchází. Nikdy jsme se neměli příliš v lásce, ale teď nás spojuje toto nové pouto. Pouštím ho dovnitř, dávám mu kus bobřího tuku, a dokonce ho chvíli drbu za ušima. "Víš, že jsi strašně ošklivý, viď?" ptám se ho. Pryskyřník se ke mně lísá, abych ho hladila dál, ale už musíme jít. "Tak pojď." Jednou rukou zvedám kocoura, do druhé beru pytel s úlovkem a vycházím na ulici. Kocour se mi vysmekává ze sevření a mizí pod keřem.
Boty mě tlačí u prstů. Jdu zkratkou zadními uličkami a za pár minut jsem u Hurikánova domku. Jeho matka, Hazelle, mě vidí oknem, za kterým se sklání ke kuchyňskému dřezu. Osušuje si ruce do zástěry a přechází ke dveřím.
Mám Hazelle ráda. Vážím si jí. Výbuch, při němž přišel o život můj otec, zabil i jejího manžela. Zůstala sama se třemi dětmi a byla tehdy navíc ve vysokém stupni těhotenství. Necelý týden po porodu už sháněla po okolí práci. Kvůli novorozeněti nemohla nastoupit do dolů, a tak začala prát prádlo několika obchodníkům ve městě. Ve čtrnácti letech se hlavním živitelem rodiny stal Hurikán, nejstarší z jejích dětí. Požádal si o oblázky, které ho opravňovaly k vyzvedávání skrovných přídělů obilí a oleje výměnou za to, že se jeho jméno ocitlo vícekrát v osudí, z něhož se losovaly splátci pro další Hladové hry. Navíc už tehdy uměl skvěle klást pasti. Ani to však nestačilo k obživě pětičlenné rodiny, takže si Hazelle musela na valše odírat prsty až na kost. V zimě měla tak zarudlé a popraskané ruce, že se jí na nich každou chvíli otvírali krvavé rány. Tak by tomu bylo dodnes, nebýt hojivé masti, kterou pro ni připravuje moje matka. Hazelle i Hurikán jsou ale pevně rozhodnuti, že zbývající chlapci, dvanáctiletý Rory a desetiletý Vick, stejně jako čtyřletá Posy, nebudou muset nikdy žádat o oblázky.
Ukazuji Hazelle dnešní úlovek. S úsměvem bere bobra za ocas a potěžkává ho v ruce. "Z toho bude vynikající pečínka." Na rozdíl od Hurikána nemá s naším loveckým uspořádáním žádný problém.
"Taky má dobrou kožešinu." poznamenávám. Rozhovor s Hazelle mě uklidňuje. Povídáme se o zvěřině, jako jsme to vždycky dělávaly. Nalévá mi hrnek bylinkového čaje a já ho vděčně svírám v prokřehlých prstech. "Napadlo mě, že až se vrátím z turné, mohla bych sebou občas po škole vzít Roryho, abych ho naučila střílet."
Hazelle přikyvuje. "To by bylo prima. Hurikán už s tím chtěl taky začít, jenže má volné jen neděle a ty si rád nechává jen pro tebe."
Nedokážu zabránit tomu, aby se mi po tváři nerozlil ruměnec. Je to pochopitelně hloupost. Sotvakdo mě znal líp než Hazelle. Ví o blízkém vztahu, který s Hurikánem máme. Hodně lidí určitě přepokládá, že se nakonec vezmeme, ačkoliv já na to nikdy nemyslela. To bylo však před hrami. Před tím, než druhý splátce z Dvanáctého kraje Peeta Mellark oznámil celé zemi, že je do mě blázen. Naše romance se následně stala klíčovou součástí strategie přežití v aréně. Jenomže pro Peetu nešlo jenom o strategii. Nejsem si úplně jistá vlastními pocity, ale vím, že Hurikánovi to působilo velkou bolest. Když pomyslím, že se během Turné vítězů budeme muset s Peetou opět vydávat za párek milenců, všechno se ve mně svírá.
Srkám čaj, i když je příliš horký, a vstávám od stolu. "Radši bych měla jít, abych se připravila na kamery."
Hazelle mě objímá. "Užij si jídlo."
"To rozhodně," přikyvuji.
Zastavuji se ještě na Jarmarku, kde odjakživa směňuji většinu úlovků. Před lety to byl uhelný sklad, ale když se časem přestal používat, změnil se nejdřív v neformální centrum nelegálních obchodů a později v zavedený černý trh. Pokud opravdu přitahuje lidi se zločineckými sklony, hádám, že sem asi patřím. Lov v lesích kolem Dvanáctého kraje je porušením nejméně desítky zákonů a hrozí za něj trest smrti.
Ačkoliv se o tom nikdy nezmiňuji, vděčím zdejším lidem za mnoho. Hurikán mi vyprávěl, že Mastná Sue, která vaří a prodává polévky, zorganizovala během her sbírku pro mě a Peetu. Sbírka původně měla probíhat pouze na Jarmarku, ale zprávy o ní se rozkřikly a přidala se další řada lidí. Nevím, kolik peněz se podařilo vybrat, ale cena každého sponzorského daru v aréně dosahuje astronomických výšek. V každém případě nám poskytnuté dary pravděpodobně zachránily život.
Pořád se cítím divně, když otvírám vrata Jarmarku s prázdným pytlem, ale s kapsami napěchovanými mincemi. Snažím se navštěvovat co nejvíc stánků a kupovat kávu, koláčky, vajíčka, přízi a olej u co největšího počtu obchodníků. Ještě kupuji tři láhve bílé pálenky od jednoruké ženy, které se přezdívá Rozparovačka. Stala se obětí důlní nehody, ale byla dostatečně chytrá, takže si uměla najít nový způsob obživy.
Pálenka není pro mě ani pro mou rodinu, nýbrž pro Haymitche, mého a Peetova trenéra. Je to nevrlý, agresivní a většinou také opilý bručoun, ale při hrách odvedl svou práci - a vlastně víc než to, protože poprvé v dějinách směli vyhrát hned dva splátci. Ať už je tedy Haymitch, jaký chce, jsem i jeho dlužnicí. A to až do smrti. Kupuji mu pálenku, protože mu před týdny došla a měl ošklivé abstinenční příznaky - chvěl se po celém těle, křičel a padala na něj hrůza z věcí, které viděl jenom on. Vyděsil Prim k smrti a upřímně řečeno se ani mě vůbec nelíbilo, že jo vidím v takovém stavu. Od t doby si dělám menší zásoby pro případ, že opět nastane nedostatek alkoholu.
Vrchní mírotvorce Cray se mračí, když mě vidí s láhvemi. Je to už starší muž s brunátným obličejem a prořídlými stříbrnými vlasy, které si češe "na přehazovačku". "Tohle je pro tebe moc silný, holka." Ví, o čem mluví. Kromě Haymitche neznám nikoho, kdo by pil tolik jako Cray.
"Matka to přidává do léků," odpovídám lhostejně.
"Takhle silná pálenka zabije úplně všechno," ušklíbá se a vytahuje minci, aby si koupil svoji láhev.
U stánku Mastné Sue si sedám k pultu a objednávám si polévku, která vypadá jako rozvařená směs tykve a fazolí. Přichází sem i mírotvorce Darius a kupuje si také misku. Darius je můj nejoblíbenější strážce zákona. Nikdy se nenaparuje a má smysl pro humor. Je mu něco přes dvacet, ale nevypadá o moc starší než já. Jeho úsměv a rozčepýřené rusé vlasy mu dodávají vzhled rozverného chlapce.
"Neměla bys být ve vlaku?" ptá se mě.
"Vyzvednou mě až v poledne," vrtím hlavou.
"A neměla bys být vyfintěná?" šeptá hlasitě. Přestože mám špatnou náladu, musím se na jeho škádlení usmát. "Třeba si vzít mašli do vlasů?" Bere do ruky můj cop a já ho odstrkuji.
"Neboj. Až se mnou skončí vizážisté, nikdo mě nepozná," odpovídám.
"To je dobře," přikyvuje. "Jednou byste se pro změnu měla prezentovat, na kterou může být náš kraj pyšný, slečno Everdeenová. Co vy na to?" Káravě mi hrozí prstem, kývá na Mastnou Sue a odchází za svými kamarády.
"Tu misku chci zpátky," volá za ním Mastná Sue, ale směje se a její hlas nezní nijak přísně. "Rozloučí se s tebou Hurikán?" ptá se mě-
"Ne, nebyl na seznamu," říkám. "Viděla jsem ho ale v neděli."
"Čekala bych, že se dostane na seznam. Když je tvůj bratranec," poznamenává suše.
Jde o další lež, kterou si vymyslel Kapitol. Poté, co jsme se s Peetou dostali mezi posledních osm soutěžících, poslali do Dvanáctého kraje reportéry, aby natočili naše osobní příběhy.
Když se ptali na mé přátele, všichni je nasměrovali za Hurikánem, jenže nebylo možné, abych měla jako nejlepšího přítele Hurikána, když jsem zároveň v aréně předstírala zamilovanost do někoho jiného. Hurikán je příliš pohledný, příliš mužný a vůbec se nehodlal pitvořit pro kamery. Na druhou stranu si ale jsme docela podobní. Je na nás vidět, že pocházíme ze Sloje. Máme tmavé rovné vlasy, snědou pleť a zelené oči. A tak z něj nějaký génius udělal mého bratrance. Nevěděla jsem o tom, dokud jsme se nevrátili domů a má matka hned na nádražním nástupišti neřekla: "Tvoji bratranci a sestřenice se už nemohou dočkat, až se s tebou přivítají!" Otočila jsem se a uviděla Hurikána, Hazelle a všechny další děti - co jsem v tu chvíli mohla dělat jiného, než přistoupit na další hru Kapitolu?
Mastná Sue ví, že nejsme příbuzní, ale i někteří z lidí, kteří nás znají spoustu let, na to podle všeho zapomněli.
"Nemohu se dočkat, až to celé skončí," říkám tiše.
"Já vím," odpovídá chápavě Mastná Sue. "Ale musíš tím projít. Radši už jsi, ať nemáš zpoždění."
K zemi se začíná snášet sníh a já se vracím do vesnice vítězů. Leží sotva kilometr od náměstí v centru města, ale vypadá jako z úplně jiného světa. Je to oddělená čtvrť uprostřed krásné zeleně s kvetoucími keři. Stojí zde dvanáct domů, každý desetkrát větší než ten, v němž jsem vyrostla. Devět je odjakživa prázdných. Tři zbývající patří Haymitchovi, Peetovi a mně.
Z domů, kde bydlí má rodina a Peeta, se line teplá záře života. Voknech se vítí, z komína stoupá kouř a na dveřích visí trsy obarveného obilí v rámci výzdoby na nadcházející Svátek žní. Haymitchův dům naproti tomu i přes péči správců vypadá opuštěně a zanedbaně. Na jeho prahu se připravuji na zápach, který mě čeká, a vcházím dovnitř.
Okamžitě znechuceně krčím nos. Haymitch nikomu nedovoluje, aby u něj uklízel, a sám se o pořádek nijak nestará. Během let se výpary alkoholu a zvratků, vařené kapusty i spáleného masa, nepraného prádla a myšího trusu spojily do puchu, z něhož mi slzí oči. Brodím se hromadou odhozených obalů, skleněných střepů a kostí k místu, kde vím, že najde Haymitche. Sedí u kuchyňského stolu s rozhozenými pažemi a s tváří v kaluži rozlité pálenky. Hlasitě chrápe.
Dloubám ho do ramene. "Vstávejte!" říkám nahlas. Časem jsem zjistila, že neexistuje žádný jemný způsob, jak ho probudit. Chrápání na chvilku tázavě ustává, ale po několika vteřinách se ozývá nanovo. Zacloumám s ním. "Vstávejte, Haymitchi, je den turné!" Otvírám okna a vdechuji čerstvý vzduch. Nohama odsunuji odpadky rozházené po podlaze a objevuji kávovou konvici, kterou plním ve dřezu vodou. Kamna ještě úplně nevyhasla a z několika žhavých uhlíků se mi nakonec daří rozdmýchat plameny. Sypu do konvice trochu mleté kávy a stavím ji na kamna.
Haymitch je pořád mimo. Vzhledem k tomu, že nic jiného nezabralo, plním lavor ledově chladnou vodou, vylévám mu ho na hlavu a rychle uskakuji. Z hrdla mu vyjde hluboké, zvířecí zavrčení. Vyskakuje na nohy tak prudce, až židle odlétne tři metry za něj, a rozhlíží se kolem sebe s nožem v ruce. Zapomněla jsem, že ho nikdy neodkládá. Měla jsem mu ho nejdřív vypáčit z prstů, ale myslela jsem myslet na plno jiných věcí. Haymitch sprostě kleje a chvíli se ohání nožem ve vzduchu, než trochu přichází k sobě. Otírá si obličej do rukávu a otáčí se k okennímu parapetu, na kterém sedím, čistě pro případ, že bych musela rychle zmizet.
"Co to děláš?" vyprskne na mě.
"Řekl jste mi, abych vás vzbudila hodinu před příjezdem kamer," odpovídám.
"Cože?" ptá se.
"Byl to váš nápad," trvám na svém.
Zdá se, že si vzpomíná. "Proč jsem celý mokrý?"
"Nemohla jsem vás jinak vzbudit," říkám. "Podívejte, jestli jste chtěl, aby se s vámi jednalo jako v bavlnce, měl jste poprosit Peetu."
"Poprosit o co?" Z pouhého zvuku Peetova hlasu se mi svírá žaludek. Je v tom provinilost, smutek i strach. A také touha. Mohu klidně přiznat, že cítím i tu. Jenže tahle poslední emoce má příliš konkurentů, aby kdy převážila.
Sleduji, jak Peeta přistupuje ke stolu a sluneční paprsky od okna se s třpytem odráží od vloček sněhu v jeho plavých vlasech. Vypadá zdravě a silně, úplně jinak než ten nemocný, vyhladovělý chlapec, jehož znám z arény. Také už skoro vůbec nekulhá. Pokládá na stůl bochník čerstvě upečeného chleba a podává Haymitchovi ruku.
"Poprosit tě o tom, abys mě vzbudil jinak než zápalem plic," vrčí Haymitch a odkládá nůž. Stahuje ze sebe špinavou košili. Pod ní má neméně umazané tílko, jehož suchou částí se otírá.
Peeta se usmívá, noří Haymitchvův nůž do pálenky v láhvi položené na podlaze, otírá si jeho ostří o lem své košile a krájí s ním chleba. Všechny nás zásobuje čerstvým pečivem. Já lovím. On peče. Haymitch pije. Každý máme svoji metodu, jak se zaměstnat a jak potlačit vzpomínky na dobu, kterou jsme strávili jako splátci v Hladových hrách. Teprve, když podá Haymitchovi patku chleba, podívá se na mě. "Dala by sis taky krajíc?"
"Ne, jedla jsem na Jarmarku," říkám. "Ale děkuji." Můj hlas zní nepřirozeně a formálně. Stejně jako vždycky od té doby, co kamery přestaly snímat náš šťastný návrat k normálnímu životu ve Dvanáctém kraji.
"Není zač," odpovídá prkenně.
Haymitch odhazuje košili někam do ostatního nepořádku.
"Brrr. Vy dva budete muset před vystupováním na veřejnosti hodně roztát."
Má samozřejmě pravdu. Diváci budou očekávat páreček zamilovaných hrdliček, který vyhrál Hladové hry. Ne dva toporné panáky, kteří se sotva dokážou podívat jeden druhému do očí. Říkám ale jenom: "Osprchujte se, Haymitchi." Otáčím se na parapetu, vysunuji nohy z okna a seskakuji na zem. Vydávám se přes trávník ke svému domu.
Sněhu přibylo a já za sebou nechávám dvě řádky stop. U předních dveří zastavuji, abych si oklepala boty. Matka celý den a celou noc uklízela, aby bylo všechno připravené pro kamery, takže si nemohu dovolit pošlapat zrcadlově čistou podlahu. Hned za dveřmi ke mně matka přistupuje. Bere mě za ruku, jako kdyby mě chtěla zarazit.
"Neboj se, už se zouvám," říkám a odkládám boty na rohožku. Matka se zvláštně zasměje a bere mi z ramene vak plný zásob. "Vždyť je to jenom sníh. Prošla ses hezky?"
"Prošla?" Ví, že jsem strávila polovinu noci v lese. Pak si u dveří do kuchyně všímám nějakého muže. Stačí mi jediný pohled na jeho elegantní, na míru šitý oblek i chirurgicky zdokonalené rysy a vím, že přijel z Kapitolu. Něco se děje. "Spíš jsem bruslila. Venku to čím dál víc klouže."
"Někdo tě přijel navštívit," říká matka s bledou tváří. V jejím hlase slyším úzkost, kterou se marně snaží skrývat.
"Já myslela, že se mají objevit až v poledne." Předstírám, že si nevšímám jejího rozrušení. "Přijel snad Cinna dřív, aby mi pomohl s přípravami?"
"Ne, Katniss, je to ...," začíná matka.
"Tudy prosím slečno Everdeenová," skáče jí muž do řeči a ukazuje do chodby. Je zvláštní, když váš někdo provádí vaším vlastním domem, ale je mi jasné, že se nehodí, abych to komentovala.
Odcházím, ale ještě se ohlížím a konejšivě se usmívám na matku. "Nejspíš další instrukce ohledně turné." Už nějakou dobu mi posílají všechny možné pokyny k cestovnímu plánu a k vystoupením v každém jednotlivém kraji. Cestou ke dveřím do studovny, které jsem až do téhle chvíle nikdy neviděla zavřené, se mi myšlenky rozbíhají o překot. Kdo tu je? Co chce? Proč moje matka tak zbledla?
"Jděte rovnou dovnitř," říká muž z Kapitolu, který mě následoval chodbou.
Tisknu naleštěnou mosaznou kliku a vstupuji do místnosti. Zaznamenávám vzájemně neslučitelnou vůni růží a pach krve. Drobný, bělovlasý muž, který mi připadá matně povědomí, si zády ke mně čte knihu. Zvedá prst, jako kdyby chtěl říct: "Okamžik." Pak se otáčí a mně se na vteřinu zastavuje srdce.
Dívám se do plazích očí prezidenta Snowa.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marťa Marťa | 22. března 2011 v 18:15 | Reagovat

děkuju! už sem se nemohla dočkat :-D

2 Jiřulka Jiřulka | 22. března 2011 v 20:19 | Reagovat

Máš mé velké dík!!! Jsi fakt super, že taklhe věnuješ svůj volný čas :)

3 Petaaa Petaaa | 24. března 2011 v 0:20 | Reagovat

Díky!!! :-)

4 Nikol Nikol | E-mail | 24. března 2011 v 20:09 | Reagovat

JO děkujíí že to překladas!!:D Newite nekdo kde stahnout nebo precist Hunger Games - Aréna smrti??? :D

5 Marti Marti | Web | 24. března 2011 v 20:12 | Reagovat

[4]: Nepřekládam ale přepisuju z mojí knížky, co mam doma.. :-) A máš to na mejlu..

6 Anet Anet | E-mail | 28. června 2011 v 17:32 | Reagovat

Ahoj prosím pošlete mi někdo na mejl stránku kde bych mohla stáhnout Hunger Games. Děkuji :)

7 Jumper- Jumper- | 23. července 2011 v 11:33 | Reagovat

Máš Síla Vzdoru? (3 díl) :-)  :-(  chtěl bych si ho přečíst...

8 a a | 1. srpna 2011 v 20:27 | Reagovat

nejvíc dobrý knížky :) ..jen ten onec mi přijde taovej..divně ufiklej.. a už se těším příští rok na film :)

9 kačí kačí | E-mail | Web | 1. srpna 2011 v 20:45 | Reagovat

Díky moc! A nemáš i třetí díl? Prosím moc... ne že bych už měla tenhle přečtený;)

10 Alpha Alpha | E-mail | 4. února 2012 v 1:38 | Reagovat

Nevíte náhodou kde stáhnout 2.díl? 8-O

11 iv iv | 19. března 2012 v 14:49 | Reagovat

ved baby chodte na link http://ulozto.cz/hledej/?q=kniha+hunger+games+Suzanne+Collinsov%C3%A1+doc. a tam su vsetky casti :-)  :-)  :-)  :-)

12 Rosie Rosie | Web | 24. dubna 2012 v 13:21 | Reagovat

skvělé :)

13 Kikoňiak Kikoňiak | 5. listopadu 2012 v 15:53 | Reagovat

Hurikán ? :O .. Neviem si na to nejako zvyknúť :D

14 MegaKiks MegaKiks | 15. února 2014 v 14:19 | Reagovat

Toto je prvy diel ?

A dakujem za preklad :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama