11. kapitola 1.polovina

28. března 2011 v 22:03 | Marti |  Torment/Muka (Lauren Kate)
11. kapitola 1/2
OSM DNÍ

"Počkej." Hlas Callie zaburácel do telefonu. "Dovol mi, abych se mohla štípnout. Chci se ujistit, že nejsi-"
"Nejsem sen," řekla Luce do půjčeného telefonu. Příjem nebyl moc dobrý z místa na okraji lesa, kde právě stála. Ale sarkasmus Callie byl slyšet hlasitě a jasně.
"Jsem to opravdu já. Je mi líto, že jsem byla tak blbá kamarádka."
Byl čtvrtek po večeři a Luce se opírala o tlustý kmen sekvoje, který rostl za její kolejí. Po její levici byl kopec a pak útes. Pod ním byl oceán. Nad vodou se na obloze rýsovala ještě trocha oranžového světla. Všichni její noví kamarádi byli ve spacákách a kolem ohniště si vyprávěli démonské historky. Byla to společenská událost Dawn a Jasmine, která byla součástí noci Nephilimů. Luce jí pomáhala organizovat. Jediné co ale opravdu udělala bylo, že v jídelně požádala o pár pytlů marshmallows a trochu tmavé čokolády.
Pak utekla ven k stinnému kraji lesa, aby na ní neviděl nikdo ze Shoreline a ona mohla vyřešit pár důležitých věcí: Její rodiče. Callie. A Vyhlašovatele.
Chtěla dnes večer zavolat domů. Čtvrtky paní Priceová, neboli její máma, hrála Mahjongg u sousedů a její táta chodil do místního divadla dívat se na operu Atlanta, kterou tam dávali. Vyslechla si teda jejich deset let starou zprávu, která byla nahraná na jejich záznamníku, kam jim nahrála třicetisekundový vzkaz. Řekla jim v něm, jak byla požádat pana Colea, aby mohla na Den díkuvzdání opustit kampus, jak jí to nedovolil a jak je to pro ní těžké -a že je strašně miluje.
Callie jí ale nehodlala nechat jen tak.
"Myslela jsem, že můžeš volat jenom ve středu," řekla Callie. Luce zapomněla na přísné nařízení, co se týkalo telefonu na Sword&Cross. "Zpočátku jsem si přestala dělat plány na středu večer, protože jsem čekala na tvoje zavolání," pokračovala Callie. "Ale po chvíli jsem to vzdala. Jak ses vlastně dostala k mobilu?"
"To je všechno?" zeptala se Luce. "Jak jsem se dostala k mobilu? Nejsi na mě naštvaná?"
Callie si dlouze povzdychla. "Vždyť víš, byla jsem z toho šílená. Dokonce jsem si i přehrávala celou tuhle hádku v mysli. Jenže pak jsme se obě odcizily." Odmlčela se. "A tak to je. Jen se mi po tobě stýská, Luce. Tak proč ztrácet zbytečně čas?"
"Děkuju," zašeptala Luce a měla slzy na krajíčku - slzy štěstí. "Tak co je s tebou?"
"Unh-UNH. Jen tě tímhle rozhovorem trápím. To je tvůj trest za to, žes mě smazala ze svého radaru. Ale to, co chci vědět je: Co se děje s tím klukem? Myslím, že jeho jméno začínalo na C?"
"Cam." Luce zasténala. Cam, byl poslední kluk, o kterém Callie řekla. "Ukázalo se, že ... nebyl ten druh kluka, za kterého jsem ho měla." Na chvíli se odmlčela. "Poznala jsem teď někoho jiného. A je to opravdové ..." Myslela na zářící obličej Daniela, který tak rychle ztemněl během jejich setkání u jejího okna. Pak si vzpomněla na Milese. Vřelého, spolehlivého, půvabného Milese, který neustále neřešil nějaká dramata. Milese, který jí pozval k sobě domů, ke své rodině na Den díkuvzdání. Toho, který si objednával v jídelně do hamburgeru okurky, i když je neměl rád - jen aby je mohl vyndat, a dát je Luce.
Ten, který nakláněl hlavu, když se smál tak, aby mohla vidět jiskru v jeho očích, které zastiňovala čepice Dodgers.
"Je to skvělé," řekla nakonec. "Dost jsme se sblížili."
"Ach, skáčeš od jednoho chlapce z polepšovny k druhému. Život je sen, ne? Ale tohle zní vážně, slyším ti to v hlase. Budete na Díkuvzdání spolu? Přivedeš ho domů, aby činil hněvu Harryho? Ach!"
"Ehm ... Jo, nejspíš," zamumlala Luce. Nebyla si totiž úplně jistá, jestli mluví o Danielovi nebo o Milesovi.
"Moji rodiče jedou tenhle víkend na nějaké velké rodinné setkání do Detroitu," řekla Callie, "které jsem bojkotovala. Chci tě přijet navštívit, ale nevím, jestli nejsi v tý polepšovně zavřená." Odmlčela se a Luce si jí představila, jak se kroutí na posteli na své koleji v Doveru. Zdálo se to jako věčnost, kdy tam Luce chodila na školu. Tolik se toho změnilo. "Pokud pojedeš domů a přivezeš toho svýho kluka z polepšovny, zkus to a zastav se."
"Dobře, ale Callie-"
Luce byla přerušená kamarádky kňučením. "Takže domluveno? Představ si to: Týden se budeme válet na gauči a všechno dohánět! Udělám ti svůj slavný hrnec obilí, aby nám pomohl přežít tu příšernou prezentaci tvých fotek, kterou nám bude dělat tvůj otec. A tvůj šílený pudl se zblázní ..."
Luce nikdy skutečně nebyla v honosném domě Callie v Philadelphii a Callie skutečně nikdy nebyla v domu Luce v Georgii. Obě viděli jenom fotky. Návštěva Callie zněla tak dokonale. Bylo to přesně to, co teď Luce potřebovala. Ale zároveň to znělo naprosto nemožně.
"Teď se s tebou klidně budu hádat."
"Callie-"
"Napíšu ti e-mail, jo?" Callie zavěsila dřív, než jí na to mohla Luce cokoliv odpovědět.
To nebylo dobré. Luce vypnula telefon. Měla by být šťastná, že Callie nedělalo problém jí pozvat na Den díkuvzdání. Měla by mít dobrý pocit z toho, že jí chce její kamarádka ještě vidět. Ale místo toho se cítila bezmocná, smutná a vinná za ten hloupý cyklus lží, který neustále musela udržovat.
Bylo vůbec možné, aby ještě někdy byla normální a šťastná? Mohla by být na zemi -nebo mimo ní- spokojená, kdyby spojila svůj život s někým, jako byl Miles?
Její mysl stále kroužila kolem Daniela. A dávala jí odpověď na otázku: jediný způsob, jak by mohla být zase někdy bezstarostná by byl, kdyby nikdy nepotkala Daniela. Kdyby nikdy nepoznala pravou lásku.
Něco zašustilo v korunách stromů. Mrazivý vítr dopadl na její kůži. Nemyslela konkrétně na Vyhlašovatele, ale uvědomila si -stejně jako jí řekl Steven- že jejím přáním bylo, aby jednoho přivolala a ten jí odpověděl na její otázky.
Ne, ne jen jeden.
Zachvěla se, když hleděla do spleti větví.
Stovky kradmých, kalných, páchnoucích stínů.
Byly pověšeny jeden na druhém na vysokých sekvojích nad její hlavou. Jako by někdo nahoře v oblacích převrhl obří hrnec černého inkoustu, který se šířil nebem a kapal dolů po baldachýnových stromech, jako kdyby jedna větev krvácela do té druhé, dokud se celý les neponořil do temnoty. Zpočátku bylo téměř nemožné říct, kde jeden stín končil a začínal ten další, a který stín byl skutečný a který byl Vyhlašovatel.
Brzy se ale začaly formovat a byly zřetelné -nejprve úskočně, jako kdyby se nevinně pohybovali v slábnoucím denním světle- ale pak směleji. Sami se spouštěli z větví, kde byly zachycené. Úponky temnoty se trýznivě plazili stále dolů a dolů, k hlavě Luce. Vábili jí, nebo jí hrozili? Obrnila se proti nim, ale nemohla popadnout dech. Bylo jich tam příliš mnoho. Tohle všechno bylo příliš. Vydechla a snažila se zahnat paniku. Věděla, že už je příliš pozdě.
Rozběhla se.
Směrem na jih, zpátky ke koleji. Ale vířící černá propast v korunách stromů se stěhovala s ní. Syčela podél spodních větví sekvojí. Blížila se. Cítila, jak se jí ramenou dotýkají ledové tečky. Vyjekla, když se temnota začala sápat po jejích nahých rukách.
Změnila kurz. Začala běžet opačným směrem. Nephilimský večer byl na severu. Měla by najít Milese nebo Shelby. Nebo dokonce i Francesu.
Vyhlašovatelé jí ale nenechali jít. Okamžitě vklouzli dopředu a začali se před ní spojovat. Polykali světlo a blokovali jí cestu k tábořišti. Jejich syčení přehlušilo vzdálené šelesty ohně, od tábora Nephilimů. Luce se zdálo, že jsou její přátelé neskutečně daleko.
Luce se přinutila zastavit a zhluboka se nadechnout. Věděla o Vyhlašovatelích víc, než kdykoliv předtím. Měla by z nich mít menší strach. Tak co měla za problém?
Možná že věděla, že se blíží nějaké paměti a informace, které by mohly změnit běh jejího života. A její vztah s Danielem. Popravdě řečeno se nebála Vyhlašovatelů. Byla vyděšená z toho, co by v nich mohla vidět.
Nebo slyšet.
Včera jí Steven řekl, že musí vyladit hluk z Vyhlašovatelů, aby mohla slyšet opravdové hlasy - z jejích minulých životů. Musela se dostat skrz statický zvuk a zaměřit se na to, co chtěla doopravdy vědět. Co potřebovala vědět. Steven jí dal tohle vodítko, musel vědět, že bude Vyhlašovatele poslouchat a že se dozví nějaké nové informace.
Otočila se a vrátila se k osamělým a temným stromům. Pískavé zvuky z Vyhlašovatelů se uklidnily a usadily se.
Pod větvemi byla tma a obklopil jí chlad a vůně rozkládajících listů. Stmívalo se. Vyhlašovatelé se plížili vpřed a všechno kolem se ponořilo do šera. Opět se maskovali v přírodních stínech. Někteří z nich se stěhovali rychle a strnule, jako vojáci. Jiní se pohybovali půvabně kousek po kousku. Luce uvažovala, jestli se v jejich vystupování odráží něco o zprávách, které obsahují.
Tolik toho o Vyhlašovatelích ještě nevěděla. Ladění zvuků stínů bylo intuitivní, jako když si hrajete s laděním na starém rádiu. Ten hlas, co slyšela včera -jeden konkrétní hlas mezi příšerným množstvím překřikujících se hlasů- k ní náhodou zase zabrousil.
V minulosti to nevěděla, ale teď cítila, že když od sebe roztáhne tmavý povrch, změní se ve světlo.
Zavřela oči a napřáhla ruku. Byla tma. Bušilo jí srdce, když chtěla, aby za ní přišel jeden konkrétní stín. Zavolala na tu nejchladnější a nejtmavší věc a požádala jí, aby jí odhalila její minulost a osvětlila tím příběh jí a Daniela. Volala na ně, aby jí pomohly vyřešit záhadu, kdo byla a proč si ji vybrala.
I když jí pravda může zlomit srdce.
Bohatý, ženský hlas se rozezněl lesem. Smích byl tak jasný a úplný, že Luce měla pocit, jako kdyby se odrážel od větví v korunách stromů. Snažila se vystopovat jeho původ, ale bylo tam tolik nashromážděných stínů, že Luce nevěděla, jak určit jeho zdroj. A pak cítila, jak jí krev tuhne v žilách.
Ten smích byl její.
Nebo jejího bývalého já. Dřív, když byla ještě dítě. Před Danielem, životem na Sword&Cross, před Trevorem ... před životem plným tajemství a lží, a tolika nezodpovězených otázek. Z doby předtím, než uviděla anděla. Byl to příliš nevinný smích, příliš bezstarostný na to, aby ještě patřil jí.
V lese zavířil vánek a rozptýlil hnědé obrovské stíny, které pomalu padaly na zem. Byly jako kapky deště, které se pomalu spojovaly s jejich tisíci předchůdci. Mezi nimi byl jeden velký vějířovitý stín.
Byl silný a měkoučký. Zcela neporušený. Padal pomalu dolů, jako kdyby na něj neplatila gravitace. Byl černý. Ne hnědý jako ostatní. Místo pádu na zem se pomalu snesl do natažené dlaně Luce.
Už nevypadal jako vějíř, ale jako Vyhlašovatel. Naklonila se dolů, aby ho mohla prozkoumat podrobněji a znovu zaslechla smích. Někde uvnitř něj se zasmála jedna z minulých Luce.
Jemně položila ruce na pichlavé hrany Vyhlašovatele a roztáhla je. Byl víc poddajný, než čekala. Stále byl ale studený jako led a lepil se Luce k prstům. Reagoval i na ten nejlehčí dotek. Rozrost se až na velikost asi jednoho metru čtverečního. Přestával se Luce lepit k prstům a vznesl se až do výše jejích očí. Věnovala úsilí, aby se mohla soustředit na zvuk toho, co se odehrává ve stínu. Ztlumila zvuky světa kolem sebe.
Nejdřív se nic nestalo, ale pak-
Ze stínu se ozval sílící smích. Pak se ze stínu zvedl závoj temnoty a obraz uvnitř se projasnil.
Tentokrát byl v obrazu první Daniel. I když to bylo jen přes obrazovku Vyhlašovatele, vidět ho bylo úžasné. Měl o pár centimetrů delší vlasy, než teď. Byl opálený-jeho ramena i obličej byly dozlatova hnědá. Měl na sobě krátké kraťasy do vody, které mu obepínaly boky. Stejné, jaké vídala na rodinných fotografiích ze sedmdesátých let. Vypadal v nich skvěle.
Za Danielem byl zelenající se okraj hustého deštného lesa, svěží zeleně se světlými plody a bílými květy, které Luce nikdy předtím neviděla. Stál na hraně krátkého ale prudce klesajícího útesu, který se tyčil nad šumící se vodou. Daniel se ale díval nahoru. Směrem k obloze. Znovu se zasmál. A pak uslyšela Luce svůj hlas, který už nebyl jen chichotání. "Pospěš si a dostaň se sem!"
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nikol Nikol | E-mail | 28. března 2011 v 22:08 | Reagovat

Děkujíí seš moc hodná!!! :D

2 LidkaH LidkaH | 28. března 2011 v 22:11 | Reagovat

Na tohle se fá říct jen WOW !!!! A děkuji za překlad. :-)  :-D  O_O

3 Baruš Baruš | E-mail | 28. března 2011 v 22:27 | Reagovat

Kráása! Je to úžasný,jsi zlatá! Dík moc. :-) A mohu se prosííím zeptat,kdy přibude další kapitola HUNGER GAMES? :-D

4 Marti Marti | Web | 28. března 2011 v 22:41 | Reagovat

[3]: Dneska.. :-) právě na tom dělam

5 Baruš Baruš | E-mail | 28. března 2011 v 22:47 | Reagovat

Neuvěřitelný!!! :-) Jsi člověk na svém místě! ;-)  :-D Dekuji ti!

6 viki viki | 28. března 2011 v 22:50 | Reagovat

Paráda... bude zítra další ?

7 Marti Marti | Web | 29. března 2011 v 9:09 | Reagovat

[6]: určo bude.. ale nevim přesně kdy jelikož musim omrknout ještě něco na zápočet.. Ale určo sem konec kapitolky dneska přidam.. ;-)

8 viki viki | 29. března 2011 v 12:37 | Reagovat

[7]:Bezva... už se těím ! Díky :-)

9 Lara Lara | 29. března 2011 v 17:14 | Reagovat

supr...už se těšim na dalsi! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama