12. kapitola 1. polovina

30. března 2011 v 22:45 | Marti |  Torment/Muka (Lauren Kate)
kapitola 12 1/2
SEDM DNÍ

Pátek ráno. Luce otevřela oči a zamrkala. Její pohled padl na hodiny. Sedm třicet. Skoro nespala-bylo jí zle ze strachu o Dawn a stále byla rozrušená ze smrti jejího minulého já, které byla svědkem včera ve Vyhlašovateli. Bylo tak děsivé vidět ty momenty, které vedly k její smrti. Bylo to takové pokaždé? Její mysl stále znova a znova narážela na stejnou věc: Kdyby nebylo Daniela ...
Měla by šanci na normální život? Mít s někým vztah, vdát se, mít děti a žít stejně jako zbytek světa? Kdyby se do ní Daniel kdysi dávno nezamiloval, chyběla by tu teď Dawn? Všechny tyhle otázky jí nutili vrátit se zpátky k těm nejdůležitějším věcem: Chtěla by být s někým jiným? Mohla by vůbec milovat někoho jiného? Láska by měla být jednoduchá, ne? Tak proč se pořád jen trápí?
Shelby vystrčila hlavu z horní palandy. Její silný blond cop za ní spadl jako těžké lano. "Taky seš z toho všeho zcvoklá stejně jako já?"
Luce poplácala na místo vedle sebe. Shelby uháněla dolů a sedla si vedle ní. Měla na sobě tlusté červené flanelové pyžamo. Shelby si přisedla k Luce a přinesla sebou dvě obrovské velké tyčinky tmavé čokolády.
Luce se jí chystala říct, že nemůže nic sníst. Jenže když jí k nosu zavanula vůně čokolády, sloupla fólii a věnovala Shelby malý úsměv.
"Trefa do černého," řekla Shelby. "Víš, jak jsem řekla včera večer, že se Dawn určitě někde válí s nějakým Italem? Cítím se kvůli tomu fakt hnusně."
Luce zavrtěla hlavou. "Ach, Shel, nevěděla jsi to. Nemusíš mít kvůli tomu špatný pocit." Zatímco ona, na druhé straně, měla spoustu důvodů cítit se špatně kvůli tomu, co se stalo s Dawn. Luce strávila tolik času tím, že se cítila odpovědná za úmrtí lidí v její blízkosti - Trevor, pak Todd a pak chudák Penn. Sevřelo se jí hrdlo při pomyšlení, že na svůj seznam bude muset přidat Dawn. Otřela si tichou slzu dřív, než jí mohla Shelby zahlédnout. Dostala se do bodu, kdy musí jít do karantény. Musí zůstat daleko od každého, koho milovala tak, že by je tím mohla dostat do nebezpečí.
Někdo zaklepal na dveře a Luce i Shelby nadskočily. Dveře se pomalu otevřely. Miles.
"Našli Dawn."
"Co?" vykřikly najednou Luce a Shelby a posadily se. Miles si přitáhl židli Luce k posteli a posadil se čelem k dívkám. Sundal si čepici a otřel si čelo. Byl orosený potem, jako kdyby přeběhl celý kampus, aby jim to mohl říct.
"Nemohl jsem v noci spát," řekl a otáčel čepicí ve své ruce. "Brzo ráno jsem se vydal na procházku. Narazil jsem na Stevena a ten mi řekl, že má dobré zprávy. Lidé jí sem přinesli zpátky kolem východu slunce. Je otřesená, ale není zraněná."
"To je zázrak," zamumlala Shelby.
Luce měla víc pochybností. "Nechápu to. Oni ji sem prostě přinesli zpátky? Nezraněnou? Už se někdy něco takového stalo?"
A jak dlouho trvalo tomu, kdo ji unesl, uvědomit si, že má špatnou holku?
"Nebylo to jednoduché," přiznal Miles. "Steven se do toho zapojil. Zachránil ji."
"Před kým?" Luce prakticky zakřičela.
Miles pokrčil rameny a houpal se na dvou nohách židle. "Nemám ponětí. Jsem si jistý, že to ví Steven, ale, ehm, nejsem si úplně jistý, že by to jako prvnímu vyklopil zrovna mě."
Ta myšlenka donutila Shelby se zařehtat. Dawn, která se právě nalezla nezraněná, zlepšila náladu všem. Kromě Luce. Její tělo bylo víc a víc otupělé. Nemohla přestat myslet na to, že to měla být ona.
Vstala z postele a popadla ze své skříně tričko a džíny. Musela najít Dawn. Byla to jediná osoba, která jí mohla zodpovědět všechny otázky. A i když to Dawn nikdy nepochopí, Luce věděla, že jí dluží omluvu.
"Steven řekl, že lidé, co jí unesli, se už nevrátí," dodal Miles a sledoval ustaraně Luce.
"A ty mu věříš?" ušklíbla se Luce.
"Proč by ne?" zeptal se hlas z otevřených dveří. O práh byla opřená Francesca v khaki kabátu. Vyzařoval z ní klid, ale nezdála se být tak šťastná, jak vypadala. "Dawn je doma a je v bezpečí."
"Chci ji vidět," řekla Luce. Cítila se směšně v roztrhaném tričku a šortkách, ve kterých spala.
Francesca ohrnula rty. "Rodina Dawn si ji před hodinou vyzvedla. Vrátí se na Shoreline, až nadejde ten správný čas."
"Proč se chováte, jako kdyby se nic nestalo?" Vyštěkla na ní Luce. "Jako by Dawn nebyla unesena-"
"Nebyla unesena," opravila ji Francesca. "Byla jen vypůjčena, což se ukázalo být velkou chybou. Steven se o to postaral."
"Hm, a to se jako máme cítit lépe? Že byla jen půjčená? Kvůli čemu?"
Luce hleděla na rysy Francesci - a neviděla nic, jen urážlivý klid. Ale pak se něco v modrých očích Francesci změnilo: její zorničky se zúžily a pak se zase rozšířili. Francesca tím chtěla Luce ukázat, že by neměla svoje podezření ventilovat před Milesem a Shelby. Nevěděla proč, ale věřila jí.
"Steven a já očekáváme, že se zbytek z vás bude držet na pokojích," pokračovala Francesca. Pak se podívala i na Milese a Shelby. "Vyučování je pro dnešek zrušeno. Dnes budeme v našich kancelářích, pokud chcete přijít a popovídat si." Usmála se svým oslňujícím andělským způsobem. Pak se obrátila na svých vysokých podpatcích a odešla do chodby.
Shelby vstala a zavřela za Francescou dveře. "Věříš tomu, že použila slovo "vypůjčit si" pro člověka? To je jako kdyby Dawn byla kniha a vypůjčili si ji z knihovny?" Zvedla nahoru svou otevřenou dlaň. "Musíme něco udělat, abychom to dostali z naší mysli. Myslím tím, jsem ráda, že je Dawn v bezpečí a věřím Stevenovi, ale myslím, že jsem z toho ještě totálně vystrašená."
"Máš pravdu," řekla Luce a podívala se na Milese. "Rozptýlíme se sami. Mohli bychom jít na procházku-"
"To je příliš nebezpečné." Shelby těkala očima ze strany na stranu. "Nebo se můžeme podívat na film."
"Příliš pasivní. Musím zaměstnat svou mysl."
"Eddie říkal něco o fotbale během oběda," nadhodil Miles.
Shelby se plácla rukou do čela. "Musím vám připomínat, jak jsem na tom s kluky na Shoreline?"
"Tak co třeba nějakou deskovou hru-"
Shelby se rozzářili oči. "A co třeba hru o životě? Myslím tím ... tvoje minulé životy. Mohli bychom udělat něco proto, abychom znovu vystopovali tvoje příbuzné. Mohla bych ti pomoct."
Luce se kousla do spodního rtu. Obrázek, co viděla včera ve Vyhlašovateli, jí vážně otřáslo. Byla stále ještě fyzicky dezorientovaná a psychicky vyčerpaná. A to ještě ani nezačala řešit, co cítila k Danielovi.
"Nevím," řekla.
"Chceš tím říct, dělat víc podobných věcí, jako jsi dělala včera?" zeptal se Miles.
Shelby otočila hlavu a zamračila se na Milese. "Ty jsi ještě tady?"
Miles zvedl polštář, který byl na podlaze a hodil ho na ní. Ona ho odpinkla zpátky na něj. Zdálo se, že ona sama byla ohromená svými reflexy.
"Ok, fajn. Miles může zůstat. Maskoti jsou vždycky užiteční. A my třeba nějakého z nich můžeme hodit pod autobus. Mám pravdu, Luce?"
Luce zavřela oči. Umřela by pro to, dozvědět se víc o své minulosti, ale co když pro ní bude až moc těžké strávit to? Tak, jako ten den předtím? Dokonce i s Milesem a Shelby po jejím boku byla vyděšená při pomyšlení, že by to zkusila znovu.
Ale pak si vzpomněla na ten den, kdy Steven a Francesca ukázali před třídou ve Vyhlašovateli Sodomu a Gomoru. Potom se ostatním studentům udělalo zle. Luce stále myslela na to, že i když tu hrůznou scénu viděla, jí ani v nejmenším nevadila: Už se totiž stala. Stejně jako její minulost.
Pro dobro všech jejích bývalých já se teď Luce nemohla držet zpátky. "Jdeme na to," řekla svým přátelům.
Miles dal holkám pár minut, aby se mohly obléknout. Dali si sraz na chodbě. Jenže Shelby pak odmítla jít do lesa, kde by Luce mohla přivolat Vyhlašovatele.
"Nedívej se na mě takhle. Zrovna čapli Dawn. Navíc jsou lesy tmavé a strašidelné. Opravdu nechci být další, kterou unesou, víš?"
Najednou Miles začal trvat na tom, že by bylo pro Luce dobré, kdyby při přivolávání Vyhlašovatelů zkusila i něco nového. Třeba přivolat je v jejich pokoji na koleji.
"Jen pískneš a oni za tebou přiběhnou," řekl. "Udělej si z těch Vyhlašovatelů svoje psíky. Víš, že to chceš."
"Nechci, aby zůstaly někde tady," řekla Shelby a obrátila se k Luce. "Bez urážky, ale každá dívka má ráda svoje soukromí."
Luce to nechtěla odpískat. Ale nebylo to tak, že by jí Vyhlašovatelé přestali pronásledovat. Dělali to bez ohledu na to, jestli je volala. Nechtěla mít neohlášené návštěvy na koleji o nic víc, než Shelby.
"Ta věc s Vyhlašovateli potřebuje, abys to uměla ovládat. Je to jako trénovat nové štěně. Stačí mu sdělit, kdo je tady pánem."
Luce naklonila k Milesovi hlavu. "Jak to, že víš tolik užitečných věcí o Vyhlašovatelích?"
Miles se začervenal. "Možná do třídy moc nezapadám, ale pár věcí schopen jsem."
"Tak co? Prostě si tam stoupne a zavolá je?" zeptala se Shelby.
-
Luce stála uprostřed místnosti na duhově barevné podložce, kterou Shelby používala na jógu. Přemýšlela o tom, jak jí v tomhle trénoval Steven. "Otevřete okno," řekla.
Shelby vyskočila a otevřela široké okno. Dovnitř vtrhl příval chladného mořského vzduchu. "Dobrý nápad. Je to tady takové vlídnější."
"A mrazivější," řekl Miles a nandal si kapucu svojí mikiny.
Pak si sedli na postel čelem k Luce, jako kdyby byla umělec na jevišti.
Zavřela oči a snažila se myslí dostat z tohohle místa. Ale místo myšlení na stíny a jejich přivolání, se nemohla soustředit na nic jiného, než na Dawn a jak se musela v noci bát. A jak se musí stále ještě bát, i když už je zpátky u své rodiny. Po incidentu na jachtě vypadala celkem v pohodě, ale tohle bylo mnohem vážnější. A byla to chyba Luce. No, Luce a Daniela. Kvůli tomu, že jí sem dostal.
Pořád říkal, že to tady pro ní bylo bezpečné. Teď Luce uvažovala, jestli to, že je tady, nedělá Shoreline spíš nebezpečnou pro všechny ostatní.
Vzdech Milese přinutil Luce otevřít oči. Podívala se těsně nad okno, kde se ke stropu tisknul velký šedohnědý Vyhlašovatel. Zpočátku vypadal jako normální stín, který vrhala lampa Shelby, kterou přestěhovala do rohu, když dělala svoje Vinyasa.
Jenže pak se Vyhlašovatel začal sunout po stropu do středu místnosti. Strop vypadal, jako kdyby měl na sobě namalovaný mrtvolný kabát. Místnost se ochladila a Luce cítila, jak se stín přímo nad její hlavou probouzí. Byl mimo její dosah. Vyhlašovatel, kterého zavolala, -který by dost dobře taky nemusel obsahovat nic- se jí vysmíval.
Nervózně vydechla. Vzpomněla si na to, co jí řekl Miles o tom, že to musí mít pod kontrolou. Soustředila se tak moc, až jí z toho začala bolet hlava. Měla červené tváře a oči upínala k Vyhlašovateli. Už se chtěla vzdát. Najednou se ale Vyhlašovatel zlomil a sklouzl jí k nohám. Ozval se zvuk, jako kdyby spadla nějaká tkanina. Zaostřila na něj a rozeznala v něm menší baculatější nahnědlý stín, nad kterým se vznášel větší a tmavší. Sledoval každý pohyb toho menšího. Téměř, jako kdyby byl malý vrabec ve spárech velkého jestřába. Co to mělo být?
"Neuvěřitelné," zašeptal Miles. Luce se snažila vnímat jeho slova jako kompliment. Byly tohle opravdu ty věci, které jí terorizovaly po celý její život a nutily jí cítit se mizerně? Ty, kterých se vždycky bála? Nyní jí sloužily.
Bylo to neuvěřitelné. Nenapadlo ji to, dokud neviděla fascinaci ve tváři Milese. Poprvé se cítila neobyčejně.
Soustředila se na svůj dech a po chvíli vzala tu věc z podlahy do dlaní. Jakmile měla velkého šedého Vyhlašovatele v rukách, ten menší spadnul na zem a smísil se se zlatými paprsky světla na tvrdém dřevu podlahy.
Luce chytila okraje Vyhlašovatele a zatajila dech. Modlila se, aby zpráva uvnitř byla nevinnější, než včera. Zatáhla za jeho hrany a cítila, že jí stín klade větší odpor, než ty předtím. Vypadal tak tence a křehce, ale cítila, jak v jejích rukách tuhne. Ve chvíli, kdy ho vytvarovala do okna asi o půl metru čtverečním, bolely jí ruce.
"To je to nejlepší, co s tímhle dokážu," řekla Milesovi a Shelby. Vstali a postavili se k Luce blíž.
Vyhlašovatele zahalil šedý závoj, nebo si to Luce aspoň myslela. Jenže pod ním ležel další šedý závoj. Přimhouřila oči dokud neuviděla jak se šedá textura zčeřila a začala se pohybovat. Uvědomila si, že už se nedívá na stín: šedý závoj, který viděli, byl hustý oblak cigaretového kouře.
Shelby se rozkašlala.
Kouř se nerozptýlil, ale oči Luce si na něj přivykly. Spatřila široký červený stůl do půlměsíce. Hrací karty na něm byly uspořádány v úhledných řadách. Byla u něj řada cizinců, kteří zaplňovali celou jednu stranu stolu. Někteří vypadali nervózně a vyplašeně. Jako holohlavý muž, který si zrovna povoloval kravatu a něco si mručel pod vousy. Jiní vypadali vyčerpaně. Jako žena s nalakovanými vlasy, která zrovna típala cigaretu do poloprázdné sklenice. Na horních řasách měla nanesenou hustou vrstvu řasenky, takže se jí pod oči drolily černé kousky.
Přes stůl přeletěl pár rukou s balíčkem karet. Každé osobě u stolu byly zkušeně rozdány karty. Luce se přiblížila o krok blíž k Milesovi, aby se mohla na obraz podívat lépe. Byla rozptylována blikajícími neonovými světly, které přicházely od tisíce hracích automatů těsně za hracími stoly.
To bylo předtím, než uviděla rozdávajícího. Musela si konečně zvyknout na verzi samy sebe ve Vyhlašovatelích. Mladá, plná nadějí a někdy trochu naivní. Ale tohle bylo jiné. Žena, která rozdávala karty v kasinu, na sobě měla bílou košili, úzké černé kalhoty a černou vestu vyboulenou na hrudi. Měla dlouhé a červené nehty se stříbrnými flitry. Pořád si s jejich pomocí odhrnovala černé vlasy z obličeje.
Její pohled sledoval pohyby hráčů, takže se nikdy nikomu opravdu nepodívala do očí. Byla tak třikrát starší než Luce, ale stále byla naživu.
"To jsi ty?" zašeptal Miles a snažil se neznít zděšeně.
"Ne!" prohlásila pevně Shelby. "Je zřejmé, že je tahle žena stará. A Luce může žít jenom do sedmnácti." Vrhla směrem Luce nervózní pohled. "Myslím tím, že v minulosti tak byla uzavřená dohoda. Tentokrát by ses ale mohla dožít vysokého stáří. Možná takového, jako tahle dáma. To znamená-
"Dost, Shelby," řekla Luce.
Miles zavrtěl hlavou. "Musím toho ještě hodně dohnat."
"Dobrá, když to nejsem já, musí to se mnou ... já nevím, nějak souviset." Luce sledovala, jak žena inkasovala žetony od plešatého muže s kravatou. Její ruce vypadaly jako ruce Luce. A způsob, jakým krčila ústa, byl stejný jako ten její. "Myslíš si, že je to moje máma? Nebo sestra?"
Shelby si zuřivě čmárala poznámky na zadní stranu obalu příručky o józe. "Je jen jediný způsob, jak to zjistit." Blýskla na ní svými poznámkami: Vegas-Mirage Hotel a Kasino, noční směny, stůl umístěný v blízkosti show s bengálským tygrem. Vera a Lee na její jmenovce.
Znovu se podívala na rozdávající. Shelby byla puntičkářka, co se týkalo detailů, kterých by si Luce nikdy nevšimla. Jmenovka, na které stálo VERA nahnutými bílými písmeny. Ale obraz se začal rozmazávat a mizet. Brzy se celý obrázek rozpadl na malé kousky stínu, které padaly na zem a kroutily se, jako když se z hořícího papíru stává popel.
"Ale počkej, tohle není minulost?" zeptala se Luce.
"Myslím, že ne," řekla Shelby. "Nebo aspoň to není moc daleká minulost. Byla tam v pozadí reklama na nový Cirque du Soleil. Takže co myslíš?"
Jet celou cestu do Vegas, aby našli tuhle ženu? Sestra ve středních letech byla lepší než osmdesátiletí rodiče. Co když tohle byl ale jenom způsob, jak jí dostat do Vegas a tam se jí pokusit dostat?
Shelby do ní šťouchla. "Hele, musím tě mít opravdu ráda, když jsem souhlasila, že s tebou půjdu do Vegas. Když jsem byla ještě malá, moje máma tam pár let dělala servírku. Říkám ti, je to peklo na zemi."
"Jak bychom se tam dostali?" zeptala se Luce. Nechtěla se zeptat Shelby, jestli si znovu půjčí auto SAEB. "Jak daleko je vlastně Vegas?"
"Příliš daleko, pokud tam chcete řídit." promluvil Miles. "Což je v pořádku, protože jsem si stejně chtěl procvičit krokování."
"Krokování?" zeptala se Luce.
"Krokování." Miles si klekl na zem a v dlaních promnul rozpadlé kousky stínu. Vypadaly mdle, ale Miles je hnětl prsty, až z nich vytvořil křehkou nepravidelnou kouli. "Říkal jsem vám, že jsem minulou noc nemohl spát. Tak trochu sem se vloupal přes okno do kanceláře Stevena."
"Jo, jasně," hádala se s ním Shelby. "Propadl jsi z levitace. Určitě nejsi dost dobrý, abys zvládl vylézt do okna Stevena."
"A nejsi dost silný, abys odtáhl knihovnu," řekl Miles. "Ale já jsem, jen si to nechávám pro sebe." Usmál se a zvedl tlustou černou knihu s názvem Vyhlašovatelé-Jak na to: Summon, Glimpse aneb jak cestovat v deseti tisících snadných krocích. "Sice mám obrovskou modřinu na holeni od mého uboze naplánovaného výstupu do okna, ale stejně..." Obrátil se k Luce, která mu vzala těžkou knihu z rukou. "Myslel jsem, že s tvým zřejmým talentem pro prohlédnutí stínů a s mými vědomostmi-"
Shelby si odfrkla. "Kolik jsi toho přečetl? Tři procenta knihy?"
"Velmi užitečná tři procenta," řekl Miles. "Myslím, že bych to mohl zvládnout. A neskončit navždy ztracený."
Shelby podezíravě naklonila hlavu. Nic jiného ale neřekla. Miles v rukách hnětl Vyhlašovatele. Pak ho začal natahovat.
Po minutě nebo dvou se rozrostl v šedou placku o velikosti dveří. Jeho okraje byly vratké a deska byla skoro průhledná. Když to položil na zem, zdálo se, že se tvar desky zdokonalil. Miles sáhl po levé straně tmavého obdélníku a Luce měla pocit, jako kdyby tam něco hledal.
"To je zvláštní," zamumlal a promnul Vyhlašovatele v prstech. "V knize se říká, že když uděláš povrch Vyhlašovatele dostatečně velký, jeho povrchové napětí se sníží v takovém poměru, až nám dovolí průnik." Povzdechl si. "Mělo by to být tady-"
"Je to moc velká kniha, Milesi." Shelby obrátila oči v sloup. "Teď jsi teda skutečný expert."
"Co hledáš?" zeptala se Luce a postavila se za Milese. Sledovala, jak jeho ruce šátrají, když to konečně uviděla. Západka.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nikol Nikol | E-mail | 30. března 2011 v 22:50 | Reagovat

Děkujíí!! FAkt moc moc!!

2 Marti Marti | Web | 30. března 2011 v 22:50 | Reagovat

Kapča nevim kdy zejtra bude.. Pokusim se co nejdřív.. :-)

3 viki viki | 30. března 2011 v 23:16 | Reagovat

Děkuji za překlad !

4 Baruš Baruš | E-mail | 30. března 2011 v 23:43 | Reagovat

No vida! Miles nevinátko,jak je šikovnej :-)Moc děkuji za překlad,už se těšim na další! :-D  :-)

5 Ejdriana Ejdriana | E-mail | Web | 31. března 2011 v 9:50 | Reagovat

Miles se nám vyloupl:-D

6 Marti Marti | Web | 31. března 2011 v 16:48 | Reagovat

Nu chtěla sem vám stihnout sem hodit kapču než vyrazim na koncert, ale kapánek nestíham.. Tak až se vrátim, tak vám jí sem dam.. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama