17. kapitola 2/2

8. března 2011 v 11:48 | Marti |  Fallen / Pád (Lauren Kate)
kapitola 17

Šla do rohu, směrem k počítačům v zadní části knihovny, kde si myslela, že by mohla najít Penn. Luce běžela a narazila do slečny Sophie. Obě zakoply. Slečna Sophie se chytila Luce, aby nespadla. Měla na sobě módní džíny, dlouhou bílou halenku s korálky a červený svetr ovázaný kolem ramen. Její kovové zelené brýle měla zavěšené na řetízku z korálků kolem krku. Luce byla překvapená, jak pevné její sevření bylo.
"Promiňte," zamumlala Luce.
"Děje se něco, Lucindo?" Slečna Sophie jí položila dlaň na čelo. Její ruce voněly po dětském pudru a Luce ta vůně naplnila nos. "Nevypadáš dobře."
Luce se nechtěla rozplakat jen kvůli tomu, že si o ní dělala milá knihovnice starosti. "Není mi moc dobře."
"Věděla jsem to," řekla slečna Sophie. "Dnes jsi nebyla ve škole a ani včera na sociálním večeru. Myslíš si, že budeš potřebovat lékaře? Kdyby mi moje lékárnička neshořela v ohni, změřila bych ti teplotu tady."
"No, dobře, já nevím." Luce držela knihu na prsou a přemýšlela, co jí vlastně říkala slečna Sophie, počínaje začátkem ... a to bylo kdy?
Jenže nemusela. Slečna Sophie se podívala na knihu a vzdychla. Pak věnovala Luce vševědoucí pohled. "Takže jsi jí nakonec našla? Pojď, musíme si promluvit."
Dokonce i knihovnice ví toho o jejím životě víc, než ona.
Nebo životech? Nemohla přijít na to, co to všechno znamená nebo jestli to bylo vůbec možné. Následovala slečnu Sophii ke stolu v zadním rohu studijní části knihovny. Koutkem oka mohla vidět Arriane a Rolanda, ale zdálo se, že jsou alespoň z doslechu.
"Jak jsi na to narazila?" slečna Sophie pohladila Luce po ruce a nasadila si brýle. Její malé tmavé oči za brýlemi zajiskřily jako korálky a zkoumaly jí. "Neboj se. Nejsi v průšvihu, drahá."
"Já nevím. Penn a já jsme jí hledaly. Bylo to hloupé. Mysleli jsme si, že byl autor příbuzný Daniela, ale nevěděli jsme to jistě. Kdykoliv jsme se šli podívat, jestli je v knihovně, vypadalo to, jako by si jí právě někdo vypůjčil. Pak, když jsem se večer vrátila domů, už byla u mě v pokoji, nechala jí tam Penn-"
"Takže Pennyweather zná obsah téhle knihy?"
"Nevím," řekla Luce a zavrtěla hlavou. Cítila se naštvaná, že nemohla mlčet. Slečna Sophia byla jako babička, kterou Luce nikdy neměla. Její vlastní babička považovala za velký nakupovací výlet to, když šla do obchodu s potravinami. Kromě toho se cítila dobře, že si s někým mohla promluvit.
"Nechtěla jsem za ním jít, protože se obvykle chová strašně divně, ale včera večer jsme se políbili a zůstali jsme spolu dlouho, a pak-"
"Promiň, drahoušku," řekla slečna Sophie příliš hlasitě, "ale řekla jsi právě, že jste se s Danielem Grigorim políbili?"
Luce si zakryla pusu oběma rukama. Nemohla uvěřit, že to právě vyslovila přes slečnou Sophií. Musí být opravdu ztracená. "Je mi to líto. Vím, že je to zcela irelevantní. A trapné. Nevím, prostě mi to vyklouzlo." Cítila, jak jí hoří tváře.
Už bylo příliš pozdě. Celá studijní sekce to věděla. Arriane zaburácela na Luce: "Děkujeme za vyprávění!" Její obličej vypadal šokovaně.
Ale slečna Sophie strhla pozornost Luce zpátky na sebe, když si vzala od Luce knihu. "Polibek mezi vámi není irelevantní drahoušku, je obvykle nemožný."
Pohladila si bradu a zadívala se na strop. "Což znamená ... dobře, tohle to nemůže znamenat ..." Prsty slečny Sophie začaly listovat knihou. Přelétla každou stránku zázračně rychlým tempem.
"Co tím myslíte ´obvykle´?" Luce se nikdy necítila tak vyloučená z vlastního života.
"Zapomeň na ten polibek." Slečna Sophie vzala Luce za ruku a pak jí zase stáhla. "To není ani polovina toho všeho. Polibek nic neznamená, pokud ..." zamumlala tiše a listovala stránkami zpátky.
Co slečna Sophie ví? Danielův polibek znamenal všechno. Luce sledovala, jak prsty slečny Sophie otáčejí jednu stránku za druhou, když něco upoutalo její pozornost.
"Vraťte se," řekla Luce a sáhla na ruku slečny Sophie, aby ji zastavila. Slečna Sophie se odklonila od knihy a nechala Luce, aby obrátila pár tenkých průsvitných stran dozadu.
Tady. Přitiskla si ruku na srdce. Byla tam série kreseb načrtnutá rukou. Bylo to nakresleno rychle, ale elegantně a jemně. Podle všeho někým s určitým talentem. Luce přejela prstem po kresbách, přičemž jím obkreslila obrys ramena ženy, která byla nakreslená zezadu. Měla vlasy svázané do nízkého uzlu. Obkreslila prstem holé koleno a pak přešla k tomu druhému. Pokračovala k úzkému pasu. Dlouhé tenké zápěstí ústilo do otevřené dlaně, v níž odpočívala velká pivoňka.
Luce se začaly třást prsty. V krku jí vyschlo. Nevěděla proč po tom všem, co dneska viděla a slyšela, jí zrovna tenhle krásný -tragický- osud konečně přivedl k slzám.
Ramena, kolena, zápěstí ... byla její vlastní. A ona věděla, že všechny ty obrázky byly nakreslené rukou Daniela.
"Lucindo." Slečna Sophie vypadala nervózně. Pomalu se odšoupávala židli od stolu. "Jsi v pořádku?"
"Ach, Daniel," zašeptala Luce a zoufale si přála být teď u něj. Setřela si slzy.
"Je zatracený, Lucindo," řekla slečna Sophie překvapivě ledovým hlasem. "Vy oba jste."
Zatracený. Daniel mluvil o tom, že je zatracený. To bylo jeho slovo, které mělo vystihovat tohle všechno. Ale on tak mluvil jen o sobě. Ne o ní.
"Zatracený?" opakovala Luce. Už nechtěla slyšet nic víc. Všechno co chtěla, bylo najít ho.
Slečna Sophie luskla Luce před obličejem prsty. Luce se setkala s jejíma očima. Její pohled byl pomalý a líný.
Usmála se na ní. "Ještě nejsi úplně vzhůru," zamumlala slečna Sophie. Zavřela s bouchnutím knihu a tím si získala pozornost Luce. Položila ruce na stůl. "Řekl ti něco? Po tom polibku, možná?"
"Řekl mi ..." začala Luce. "Zní to šíleně."
"To tyhle věci většinou znějí."
"Řekl, že mi dva ... už jsme několikrát byli milenci." Luce zavřela oči. Vzpomínala na dlouhý seznam svých minulých životů. Zpočátku jí ta myšlenka byla cizí, ale teď si zvykla na pomyšlení, že to byla asi ta nejromantičtější věc, co se kdy v historii stala. "Mluvil o všech těch dobách, kdy jsme se do sebe zamilovávali. V Riu, v Jeruzalémě, Tahiti-"
"Jo, to zní trochu bláznivě," řekla slečna Sophie. "Samozřejmě. Nevěříš mu?"
"Nejdřív jsem nevěřila," řekla Luce a vzpomínala na jejich rozzlobenou výměnu názorů pod broskvoní. "Začal tím, že mluvil o něčem z Bible, takže mě můj instinkt okamžitě donutil ho přestat brát vážně-" Kousla se do jazyka. "Bez urážky. Myslím, že vaše hodiny jsou opravdu zajímavé."
"Žádné omlouvání. Lidé často ve tvém věku upouští od víry. To není nic nového, Lucindo."
"Ach." Propraskala si klouby. "Ale já jsem nikdy neměla náboženskou výchovu. Moji rodiče v to nevěří, takže-"
"Každý v něco věří. Byla jsi pokřtěná?"
"Ne, pokud nepočítám bazén tady na škole, který je postavený místo lavic v kostele," řekla Luce a nesměle trhla palcem směrem k tělocvičně na Sword&Cross.
Jo, slavila Vánoce a párkrát i byla v kostele. Dokonce, když se jí život hroutí pod rukama a všichni kolem jsou nešťastní, ona stále věří, že je nahoře někdo nebo něco, v co stojí věřit. Něco, co za ní vždycky bude stát.
Na druhé straně místnosti uslyšela hlasitou ránu. Vzhlédla a uviděla, jak Roland spadl ze židle. Naposled, když na něj pohlédla, se houpal na židli, která stála jen na dvou nohách. Teď to vypadalo, že gravitace nakonec vyhrála. Když dopadnul na podlahu, Arriane mu šla pomoct.
Luce se ohlédla a už vstávala, aby mu nabídla pomoc. "On je v pořádku!" zavolala na ní vesele Arriane. "Vstávej!" zašeptala hlasitě na Rolanda.
Slečna Sophie seděla nehnutě s rukama v klíně pod stolem. Několikrát si odkašlala a znovu otevřela knihu. Přejela prsty po fotografii a pak řekla: "Copak on ti neřekl nic víc? Víš vůbec, kdo je Daniel?"
Pomalu si sedla na židli a narovnala se. Luce se zeptala. "A vy?"
Knihovnice ztuhla. "Studuji tyhle věci. Znám je po stránce akademické. Nechápu zamotanost do tak triviální věci, jako je láska."
To byla slova, která použila, ale všechno od pulzující žíly na jejím krku, až k nápadné kapce potu nad jejím obočím, Luce říkalo, že odpověď na její otázku byla ano.
Nad jejich hlavami černé starožitné hodiny odbily jedenáct. Minutová ručička se chvěla na jednom místě a celý ten krám zvonil tak dlouho, že přerušil jejich rozhovor. Luce si nikdy nevšimla, jak hlasitě hodiny bily. Teď jí každé zvonění bolelo. Byla pryč od Daniela příliš dlouho.
"Daniel ...," začala říkat Luce. "Včera v noci, když jsme se políbili, myslel si, že umřu."
Slečna Sophie nevypadala tak překvapeně, jak by Luce chtěla. Luce si prokřupala klouby. "Ale je to šílené, ne? Jsem tady."
Slečna Sophie si sundala brýle a protřela si oči. "Pro teď."
"Ach Bože," zašeptala Luce. Dostihnul jí stejný strach, jaký měla, když odcházela ze hřbitova. Ale proč? Bylo tu něco, co jí ještě neřekl- věděla, že jí to buď dodá sílu všechno to zvládnout, nebo jí to ještě víc vyděsí. Jednou věcí si už ale byla jistá, jen jí stále nemohla uvěřit. Ne, dokud znovu nespatří jeho tvář.
Kniha byla stále ještě otevřená na fotografii. Vzhůru nohama. Danielův úsměv vypadal ustaraně, jako kdyby čekal -jak ona vždycky říkala- co se vynoří za příštím rohem. Nedokázala si představit, čím právě teď prochází. Otevřel se jí a řekl jí o jejich vzájemné minulosti-jen aby od něj nakonec utekla. Musela ho najít.
Zavřela knihu a zasunula si ji zpátky pod loket. Pak odšoupla židli a vstala.
"Kam jdeš?" zeptala se slečna Sophie nervózně.
"Jdu najít Daniela."
"Půjdu s tebou."
"Ne," zavrtěla hlavou Luce a představovala si, jak objímá Daniela s knihovnicí v závěsu. "Nemusíte se mnou chodit, opravdu."
Slečna Sophie jí ale zhatila plány, když vstala a sklonila se, aby si zavázala tkaničky na dvojitý uzel na svých botách. Vstala a položila ruku na rameno Luce.
"Věř mi," řekla, "musím. Sword&Cross musí obhájit svou dobrou pověst. Nemyslíš si, že nechám běhat studenty samotné po nocích, že ne?"
Luce slečně Sophii raději zamlčela svoje nedávné husarské kousky mimo školní brány. Vnitřně zasténala. Proč si každý nehledí svého a nezabývá se jen vlastními dramaty? Molly by mohla fotit, Cam by mohl vyhledat další boj. Proč nezačít právě tady a nezkusit najít Arriane a Rolanda-kteří, jak si právě uvědomila, zmizeli.
Slečna Sophie byla s knihou v ruce už skoro u předního vchodu. Luce musela běžet, aby jí stihla. Překročila povolenou rychlost v knihovně a proběhla uličky plné knih po perském koberci, který byl na přední straně spálený, kolem vitrín plných památek z občanské války ve východním křídle, kde byla speciální edice. Tady viděla Daniela kreslit hřbitov hned první noc, co tu byla.
Vstoupila ven, do vlhké noci. Měsíc byl skryt za mrakem a areál školy byl ponořen v inkoustové temnotě. Potom, jako by Luce měla v ruce kompas, cítila, jak jí to táhne ke stínům. Věděla přesně, kde byly. Ne v knihovně, ale ani ne daleko.
Nemohla je vidět, ale cítila je. To bylo ještě mnohem horší. Hrozné mrazivé chvění, které cítila na kůži. Prosakovalo jí do kostí a krve, jako kyselina. Shromažďovaly se a spojovaly se. Doprovázel je jejich hnilobný smrad s příměsí síry. Zrovna teď musely být stíny obrovské. Zdálo se, jako by všechen vzduch na akademické půdě byl smíchán s jejich příšerným zápachem rozkladu.
"Kde je Daniel?" zeptala se slečna Sophie. Luce si uvědomila, že i když knihovnice mohla vědět něco málo o její minulosti, nemohla vidět stíny. To nutilo Luce cítit se vyděšeně a osamoceně. Cítila zodpovědnost za všechno, co se mělo stát.
"Nevím," řekla a měla pocit, jako by v tomhle hustém, bažinatém nočním vzduchu nebylo dost kyslíku, aby se mohla nadechnout. Nechtěla říct ta slova. Věděla, že jí to dostane blíž -až moc blízko- ke všemu, čeho se tolik bojí. Ale ona musela jít za Danielem. "Nechala jsem ho na hřbitově."
Spěchali přes kampus. Vyhýbali se loužím a blátu, které tu zbylo po včerejším lijáku. Jen několik světel na koleji jim osvětlovalo cestu. V jednom z rozsvícených oken Luce viděla dívku, která byla zahloubaná do knihy. Chodili dopoledne na stejné vyučování. Vypadala, jako tvrďačka s piercingy, která si ničeho neváží-ale Luce jí nikdy neslyšela mluvit. Luce v tu chvíli napadlo: Kdyby teď mohla, vyměnila by si místo s touhle dívkou, která se nikdy nemusela starat o minulé životy, apokalyptické stíny nebo o to, že měla na svědomí smrt dvou nevinných kluků?
Vybavila se jí Danielova tvář, která se koupala ve fialovém světle, když ji nesl ráno domů. Jeho zlaté zářící vlasy. Jeho toužebné, vědoucí oči. Doteky jeho rtů, které jí dokázaly odnést daleko od všech stínů. Pro něj vytrpí všechno. Tohle i mnoho dalšího.
Kdyby jen věděla, kolik toho ještě bylo.
Ona a slečna Sophie běželi dopředu. Skrz skřípající bránu, která sloužila jako východ z hřiště a pak kolem fotbalového hřiště. Vypadalo to, že je slečna Sophie stále ještě ve formě. Luce by se začala bát o jejich tempo, kdyby ovšem knihovnice nebyla pár kroků před ní. Luce zaostávala. Její strach ze setkání se stíny, byl jako hurikán. Zpomaloval ji. Její nevolnost jí řekla, že neměla ani tušení, jak velké stíny jsou.
U brány hřbitova se zastavili. Luce se zachvěla. Objala se rukama v neúspěšném pokusu to skrýt. Zády k nim stála nějaká dívka a hleděla na hřbitov.
"Penn!" zavolala Luce. Byla ráda, že vidí svojí kamarádku.
Když se k nim Penn obrátila, její tvář byla popelavá. Měla na sobě černou větrovku, i když bylo venku teplo. Brýle měla zamlžené od vlhkosti. Třásla se stejně jako Luce.
Luce zalapala po dechu. "Co se stalo?"
"Byla jsem se za tebou podívat," řekla Penn, "a pak najednou spoustu dětí běželo tímhle směrem. Šli tam." Ukázala směrem k bráně hřbitova. "Ale já n-nemohla."
"Co se děje?" zeptala se Luce. "Co je tam dole?"
Ale když se zeptala, uviděla věc, která tam dole byla. Věc, kterou Penn nikdy vidět nemohla vidět. Velký černý stín mířil směrem k Luce. A Luce byla sama.
Penn rychle zamrkala. Vypadala vyděšeně. "Nevím," řekla nakonec. "Zpočátku jsem si myslela, že je to ohňostroj. Ale nic z toho nelétalo do nebe." Zachvěla se. "Asi se stane něco špatného. Jen nevím co."
Luce se nadechla a zakašlala z náhlého závanu síry. "Jak Penn? Jak to můžeš vědět?"
Penn se třásly paže, když ukazovala do středu hřbitova. "Vidíš to?" řekla. "Něco tam dole svítí."
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Baruš Baruš | E-mail | 8. března 2011 v 13:01 | Reagovat

No teda,čím dál víc napínavější. To bude určitě chudák Daniel,to světlo! Krááása,jsi rychlá a moooc šikovná. Máš vůbec čas na něco jiného? Vypadá to,že tomu překládání věnuješ téměr veškerý svůj čas,ale je to skvělé,jsem ti za to nesmírně vděčná. :-)

2 Marti Marti | Web | 8. března 2011 v 13:33 | Reagovat

[1]: :D to zas ne.. :D Spíš se na to třebas jeden den vrhnu a přeložim kapitolky i napřed.. A pak to sem postupně přidávam.. ;-)

3 Miki Miki | 8. března 2011 v 15:12 | Reagovat

Tak to je poriadne napínave :-D Super, diki za preklad

4 Lil Lil | 8. března 2011 v 16:12 | Reagovat

dik moc za preklad.. super... ale je to cim dal tim vic zamotanejsi:-)

5 anna anna | 8. března 2011 v 17:19 | Reagovat

diky moc za preklad...nadhera uz se tesi na dalsi kapitolku.. :-)

6 kája kája | 8. března 2011 v 18:41 | Reagovat

moc díky že to překládáš ;-)  jinak bude dneska ještě kapitolka?

7 Marti Marti | Web | 8. března 2011 v 18:50 | Reagovat

[6]: Na kapitolce se dělá.. Bude někdy navečír.. Ale ještě nevim kdy přesně..

8 viki viki | 8. března 2011 v 19:16 | Reagovat

Děkuji !

9 Kerstin Kerstin | Web | 8. března 2011 v 19:32 | Reagovat

Woow! :-) Děkuju hrozně moc, že jsi vůbec začala překládat jak Fallen tak Crescendo, nevim co bych četla, nebýt tebe .. Perfektní ! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama