18. kapitola 1/2

8. března 2011 v 21:14 | Marti |  Fallen / Pád (Lauren Kate)
kapitola 18
SKRYTÁ VÁLKA

Luce stačil jediný pohled na chvějící se světlo dole na hřbitově a rozběhla se. Klopýtala přes rozbité náhrobní kameny, přičemž Penn a slečna Sophia byli daleko za ní. Bylo jí jedno, že ostré, pokroucené větve dubu jí škrábají do rukou a obličeje, když běžela, nebo že se zamotává do tlustých shluků plevele.
Musela se dostat dolů.
Měsíc byl za mrakem a nabízel jen málo světla, ale byl tady i jiný zdroj-přicházel z dolní části hřbitova.
Z cíle její cesty. Vypadalo to jako obrovský bouřkový mrak. Jen se to dělo na zemi.
Stíny jí varovaly, uvědomila si. Už celé dny. Teď se jejich temná show proměnila v něco, co Penn nemohla vidět. A další studenti, kteří běželi dopředu, si toho museli všimnout taky. Luce nevěděla, co to mohlo znamenat.
Věděla jen to, že byl Daniel dole s tou zlověstnou svítící věcí ... všechno to byla její vina.
Plíce jí hořely, ale ona stále viděla jeho obraz, jak stál pod broskvoní. Nemůže se zastavit, dokud ho nenajde-musí ho najít, strčit mu knihu pod nos a plakat, že její část mu věřila celou dobu, jen se příliš bála přijmout jejich nevyzpytatelnou historii.
Musela mu říct, že se už nebude bát a nebude ho odhánět pryč, teď už ne. Už nikdy. Protože ona ví, že už pochopila něco, co jí trvalo příliš dlouho uvědomit si. Něco divokého a podivného-že jejich zkušenosti z minulých životů jsou více či méně uvěřitelné.
Věděla kdo - ne, co byl Daniel. Její část si to uvědomila sama-že už spolu dřív žili, a že ho milovala. Jen nerozuměla, co to znamená. Co tohle všechno znamená -to, jak jí to táhne k Danielovi, její sny- pro teď.
Ale na ničem z toho nezáleželo, pokud se nedostane tam dolů v čas a nenajde nějaký způsob, jak zahnat stíny. Na ničem z toho nezáleželo, pokud se nedostane včas k Danielovi.
Běžela dolů z kopce, na které byly všude rozbité hroby. Střed hřbitova byl ještě ale daleko.
Za ní se ozvaly kroky a pak pronikavý hlas.
"Pennyweather!" Byla to slečna Sophie. Luce se na ní podívala. Volala přes rameno na Penn, která opatrně překračovala náhrobní kameny. "Jsi pomalejší, než blížící se Vánoce!"
"Ne!" zakřičela Luce. "Penn, slečno Sophie. Nechoďte dolů!" Nemůže být zodpovědná za ohrožení někoho dalšího stíny.
Slečna Sophie ztuhla a svalila se na bílý náhrobek. Zírala na oblohu, jako by Luce vůbec neslyšela. Zvedla tenké paže před sebe do vzduchu, jako by se chtěla krýt. Luce přimhouřila oči do noci a zatajila dech. Něco se pohybovalo směrem k nim. Vlálo to ve větru a šel z toho chlad.
Zpočátku si myslela, že to byli stíny, ale tohle bylo něco jiného. Děsivějšího. Jako zubatý, nepravidelný závoj, plný temných kapes. Jakoby filtroval oblohu. Tenhle stín byl vyroben z milionu malých černých kousků. Chvějící se temnota vlála ve vzduchu a rozprostírala se do všech směrů.
"Kobylky?" zakřičela Penn.
Luce se otřásla. Silný stín byl ještě daleko, ale hluboko uvnitř cítila, jak se každou vteřinu přibližuje.
Zvuk, který vydával zněl stejně jako tlukot křídel tisíce ptáků. Vypadal jako nepřátelská temnota, která se rozprostírala na zemi. Přicházel. Chystalo se to na ní zaútočit. Možná to dnes chtělo zaútočit na všechny.
"Tohle není dobré!" zakřičela slečna Sophie na oblohu. Tahle věc by se neměla dít!"
Penn udýchaně zastavila vedle Luce. Vyměnili si zmatený pohled. Na Penninu horním rtu se leskly korálky potu a její fialové brýle jí klouzaly, jak se potila.
"Zbláznila se," zašeptala Penn a trhla palcem směrem ke slečně Sophii.
"Ne," zavrtěla hlavou Luce. "Ona ví hodně věcí. A pokud se slečna Sophie bojí, neměla bys tady být, Penn."
"Já?" zeptala se zmateně Penn. Pravděpodobně proto, že od prvního dne to byla ona, kdo řídil Luce. "Myslím si, že by tu neměla být ani jedna z nás."
Luce cítila bodnutí v hrudi. Bylo podobné tomu, které cítila, když se musela rozloučit s Callie. Odvrátila se od Penn. Teď byl mezi nimi rozkol. Museli se rozdělit. Kvůli minulosti Luce. Nenáviděla to, ale musela to udělat. Věděla, že to bylo lepší a bezpečnější, pokud se rozdělí.
"Musím tu zůstat," řekla a zhluboka se nadechla, "musím najít Daniela. Měli byste se vrátit na kolej. Penn, prosím."
"Ale ty a já," řekla Penn chraptivě. "Byli jsme jediné-"
Luce už neslyšela konec věty, kterou jí říkala Penn. Rozběhla se směrem ke středu hřbitova. Směrem k mauzoleu, kde viděla osamělého Daniela v Den rodičů.
Když doběhla za poslední náhrobky, skočila dolů z vlhkého svahu přímo do hnijícího kompostu. Nakonec se zvedla a znovu se rozběhla. Zastavila se až před obřím dubem v centru hřbitova. Bylo jí horko a bylo vyděšená a frustrovaná. Opřela se o kmen stromu. Pak ho uviděla skrz větve.
Daniel.
Vydechla všechen vzduch, který měla v plicích a ucítila slabost v kolenou. Jeden pohled z dálky na jeho tmavý profil, tak krásný a majestátní, jí řekl, že všechno, co Daniel řekl -i jedna velká věc, na kterou přišla na vlastní pěst- všechno byla pravda.
Stál na vrcholu mausolea a měl zkřížené ruce. Díval se tam, kde mu nad hlavou právě prošel černý mrak, který vydával rušivý zvuk. Slabé měsíční světlo, které pocházelo ze srpku měsíce, bylo překryto mrakem a široká střecha krypty padla do temnoty.
Rozběhla se k němu přes měkký španělský mech. Pak proběhla kolem staré nakloněné sochy.
"Luce!" Zpozoroval jí, když se blížila k mausoleu. "Co tady děláš?" V jeho hlase neznělo žádné štěstí z toho, že ji vidí - spíš šok a zděšení.
Je to moje chyba, chtěla na něj zakřičet, když se blížila k mauzoleu. Věřím ti. Věřím v náš příběh. Odpusť mi, že jsem tě tu nechala. Už to nikdy neudělám.
Byla tu ještě jedna věc, kterou mu chtěla říct. Ale on byl vysoko nad ní, hrozné stíny byly příliš hlasité a vzduch byl moc hustý na to, aby jí slyšel z místa, kde stál.
Hrobka byla z mramoru. Na basreliéfu sochy pávu byl malý výstupek, který Luce použila, aby se dostala nahoru. Obvykle chladný kámen byl teplý na dotek. Její zpocené dlaně po něm několikrát sklouzly, když je napnula, aby se dostala nahoru. Chtěla se dostat k Danielovi, aby jí mohl odpustit.
Byla jen kousek nad zemí, když jí někdo poklepal na rameno. Otočila se a zalapala po dechu. Když uviděla, že je to Daniela, tratila rovnováhu. Chytil ji a objal ji pažemi kolem pasu, než mohla spadnout na zem.
Ale on byl v tomhle životě mnohem déle.
Skryla si tvář do jeho ramene. A i když měla stále ještě strach, v jeho náručí se cítila, jakoby plavala v moři a konečně dosáhla břehu, jako cestovatel, který se vrátil po dlouhém, tvrdém a náročném výletu konečně domů.
"Vybrala sis pro návrat špatnou chvíli," řekl. Usmál se, ale jeho úsměv byl zatížený starostmi. Jeho oči ale stále hleděly do nebe.
"Vidíš to taky?" zeptala se.
Daniel se na ní podíval. Nedokázal jí odpovědět. Jeho ret se chvěl.
"Samozřejmě, že ano," zašeptala. Vším tímhle přece procházeli spolu. Stíny, jeho příběhem, jejich minulostí. Vhrkly do ní duševní slzy. "Jak mě můžeš milovat?" vzlykla. "Jak při mě můžeš stát?"
Vzal její obličej do rukou. "Co to povídáš? Jak to jen můžeš říct?"
Její srdce rychle uhánělo.
"Protože ..." polkla. "Jsi anděl."
Jeho ruce zmalátněly. "Co jsi to řekla?"
"Jsi anděl, Danieli. Vím to," řekla. Cítila, jak se v ní něco zlomilo. Stále se to rozšiřovalo a rozšiřovalo a hrozilo, že to vytryskne ven. "Neříkej mi, že jsem blázen. Mám o tobě sny. Sny, které jsou příliš reálné na to, abych je mohla zapomenout. Sny, které mí říkaly, že mě miluješ ještě předtím, než jsi mi řekl první hezkou věc." Danielovi oči se nezměnily.
"Sny, kde máš křídla a držíš mě vysoko na nebi. Nechtěla jsem si to připustit. Přesto vím, že jsem tam byla ve tvém náručí, jako už tisíckrát předtím." Dotkla se jeho tváře. "Vysvětluje to, jak ladně se pohybuješ a knihu tvého předchůdce. Proč tě nikdo nepřišel navštívit na Den rodičů. Způsob, jakým plaveš. A proč, když mě políbíš, mám pocit, že jsem v nebi." Zarazila se, aby chytila dech. "A proč můžeš žít věčně. Jediné co to nevysvětluje je to, co děláš na zemi se mnou. Protože já jsem jen ... já." Podívala se znovu na oblohu a uviděla černé stíny. "Mám toho tolik na svědomí."
Barva z jeho obličeje zmizela. Luce si z toho mohla vyvodit pouze jeden závěr.
"Ty to pořád ještě nevíš. Nevíš proč." řekla.
"Ne, já nechápu, co tady pořád děláš."
Zamrkala a lehce přikývla. Pak začala odcházet.
"Ne!" Přitáhl si jí zpátky. "Neodcházej. Já jen že. Tys nikdy-my jsme se nikdy ... nedostali tak daleko." Zavřel oči. "Řekneš to znovu?" Zeptal se skoro stydlivě. "Řekneš mi ... co jsem?"
"Jsi anděl," opakovala pomalu. Byla překvapená, že vidí Daniela zavírat oči a sténat rozkoší. Skoro, jakoby se líbali. "Jsem zamilovaná do anděla." Teď byla ona ten, kdo chtěl zavřít oči a sténat. Naklonila hlavu. "Ale v mých snech, tvoje křídla-"
Horký vítr do nich narazil a prakticky vyrazil Luce z náruče Daniela. Zakryl její tělo tím svým. Mračno stvořené ze stínů se usadilo na stromech za hřbitovem. Ozývaly se z nich prskavé zvuky. Teď se spojily v jeden obrovský stín.
"Ach Bože," zašeptala Luce. "Musím něco udělat. Musím to zastavit-"
"Luce-" Daniel ji pohladil po tváři. "Podívej se na mě. Neudělala jsi nic špatného. A s tímhle" -ukázal na stín- "nemáš nic společného." Zavrtěl hlavou. "Proč sis vůbec někdy myslela, že jsi vinná?"
"Protože," řekla, "celý svůj život jsem vídala tyhle stíny-"
"Měl jsem něco udělat, když jsme byli u toho jezera a já si uvědomil, co se stalo. Je to poprvé co je vidíš-vyděsilo mě to."
"Jak můžeš vědět, že to není moje vina?" zeptala se a myslela na Trevora a Todda. Stíny vždycky přišli k ní jen předtím, než se stalo něco hrozného. Políbil jí do vlasů.
"Stíny, které vidíš, jsou takzvaní Vyhlašovatelé. Vydají nebezpečně, ale nemůžou ti ublížit. Všechno co dělají je, že vyhodnocují situaci a dávají o ní zprávu. Drbny. Démonická verze party bab ze střední dívčí školy."
"Ale co tyhle?" Ukázala na stromy, které lemovaly obvod hřbitova. Protékala jimi hustá temnota. Daniel se na ně podíval s klidným pohledem. "To jsou stíny, kterým se říká Hlasatelé. Povolávají k bitvě."
Luce se paže i nohy zalily studeným strachem. "Co ... ehm ... k jaké bitvě?"
"Té velké," řekl prostě a zvedl bradu. "Ale právě teď to jen zkouší. Ještě stále máme čas."
Za nimi si někdo odkašlal a Luce nadskočila. Daniel se uklonil na pozdrav slečně Sophii, která stála ve stínu mauzolea. Její vlasy se uvolnily z drdolu a vypadaly nepoddajné a divoké. Stejně jako její oči. Pak za slečnou Sophií vystoupil někdo jiný. Penn. Měla ruce nacpané do kapes svého saka. Její tvář byla stále červená a vlasy měla vlhké potem.
Pokrčila na Luce rameny, jako by chtěla říct: já sakra nevím, co se děje, ale nemůžu tě jen tak opustit.
Luce se na ní usmála. Slečna Sophia vystoupila a zvedla knihu. "Naše Lucinda udělala malý výzkum."
Daniel si třel čelist. "Ty jsi četla ty staré věci? Nikdy to nemělo být napsáno." Znělo to téměř ostýchavě. Luce zapadnul kousek skládačky na své místo.
"To jsi napsal ty," řekla. "Napsal jsi poznámku na okraj a vložil tam tu fotografii nás dvou."
"Ty jsi našla tu fotografii," řekl Daniel s úsměvem. Přitiskl jí k sobě blíž, jakoby v něm zmínka o fotografii vyvolala nějakou vzpomínku. "Samozřejmě."
"Trvalo mi chvíli to pochopit, ale když jsem viděla, jak šťastní jsme byli, něco se ve mně otevřelo. A já pochopila."
Položila mu ruku kolem krku a přitáhla si jeho tvář k její. Nestarala se o to, že jsou tam slečna Sophie a Penn. Když se Danielovy rty dotkly těch jejích, celý tmavý a hrozný hřbitov zmizel-staré hroby i stíny, obtočené kolem stromů, dokonce i měsíc a hvězdy nad nimi. Poprvé, když uviděla obrázek z Helstonu, měla strach. Myšlenka na všechny ty minulé životy-bylo toho příliš mnoho. Ale teď v náručí Daniela cítila, jak všechno zapadá dohromady. Byla to ona, kdo se do Daniela zamilovával znova a znova.
Tolik lásky vytékalo z jejího srdce a duše pryč z jejího těla a vyplnilo prostor mezi nimi.
Konečně si uvědomila, co řekl Daniel o stínech: neexistuje žádný důvod k tomu, aby se cítila provinile. Mohla to být pravda? Byla nevinná, co se týkalo smrti Trevora s Todda, jak tomu až doteď věřila?
V okamžiku, kdy se sama sebe zeptala, věděla, že měl Daniel pravdu. Cítila, jakoby se probudila z dlouhého, špatného snu. Cítila se jako dívka s ostříhanými vlasy a dlouhými černými volnými šaty. Už nebyla problémová. Necítila neustálý strach. Znala pravý důvod, proč se dostala do téhle polepšovny.
"Daniely," řekla a jemně mu zatlačila ramena dozadu, aby se na něj mohla podívat. "Proč jsi mi neřekl dřív, že jsi anděl? Proč jsi mi neřekl o tom, že jsi zatracený?"
Daniel se na ní nervózně podíval.
"Nejsem blázen." Ujistila ho. "Jen se ptám."
"Nemohl jsem ti to říct," řekl, "všechno je to moc komplikované. Až doteď jsem nevěděl, že bys na to mohla přijít sama. Kdybych ti to řekl příliš rychle v nevhodnou dobu, znovu bys mi zmizela a já bych na tebe musel čekat. Už jsem čekal tak dlouho."
"Jak dlouho?" zeptala se Luce.
"Ne tak dlouho, abych zapomněl, že ty za to všechno stojíš. Za každou oběť. Každou bolest." Daniel zavřel na chvíli oči. Pak se podíval na Penn a slečnu Sophii.
Penn seděla zády k nim na černém náhrobku obrostlém mechem. Kolena měla pokrčená a nich měla položenou bradu. Zaníceně si kousala nehty. Slečna Sophie měla ruce v bok. Vypadala, jako by chtěla něco říct. Daniel ustoupil a Luce ucítila náhlý závan chladného vzduchu mezi nimi. "Jen mám stále strach, že bys každou chvíli mohla-"
"Danieli-" řekla slečna Sophie káravě.
Mávl na ni. "Naše bytí spolu není tak jednoduché, jak bych chtěl."
"Samozřejmě, že ne," řekla Luce. "Myslím tím, jsi anděl, ale teď když to vím, tak-"
"Lucindo Priceová." Tentokrát to byla Luce, kdo byl objektem hněvu slečny Sophie. "To co ti teď Daniel říká nechceš vědět," varovala jí. "A ty Danieli nemáš právo jí to říkat. Zabije jí to-"
Luce zavrtěla hlavou na zmatenou poznámku slečny Sophie. "Myslím, že bych trochu pravdy přežila."
"Není to trochu pravdy," řekla slečna Sophie a vykročila vpřed. Stoupla si mezi ně. "A nepřežiješ to. Jako jsi to nepřežila od Pádu posledních tisíc let."
"Danieli, o čem to mluví?" Luce vykročila dopředu a chtěla ho vzít za zápěstí, ale slečna Sophie jí v tom zabránila. "Zvládnu to," řekla Luce a nervozitou se jí zkroutil žaludek. "Já už nechci žádné další tajemství. Miluju ho."
Bylo to poprvé, co ta slova vyslovila nahlas. Bylo jí jen líto, že ty dvě nejdůležitější slova směřovala k slečně Sophii a ne k Danielovi. Otočila se k němu. Jeho oči zářily. "Je to tak," řekla mu. "Miluju tě."
Tlesk.
Tlesk. Tlesk.
Tlesk. Tlesk. Tlesk. Tlesk.
Pomalý, hlasitý potlesk se k nim rozezněl od stromů.
Daniel sebou trhl a otočil se směrem k lesu. Ztuhnul.
Luce se vrátil zpátky její starý strach. Cítila, jak se stíny chvějí z toho, co vidí v lese. Byly vyděšení z něčeho, co viděly dřív než ona.
"Ach, bravo. Bravo! Opravdu se to dotklo mé duše-ale moc se mě nedotýkají tyhle dny, je smutné, že to musím říct."
Cam vstoupil na mýtinku. Jeho oči byly lemovány tlustým, třpytivým zlatým stínem. Svítily, jako měsíc, takže vypadal jako divoká kočka.
"Tohle je tak neuvěřitelně sladké," řekl. "A on tě prostě miluje taky-nebo ne, milovníku? Nebo ne, Danieli?"
"Came," varoval ho Daniel. "Nedělej to."
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Xhex Xhex | E-mail | 8. března 2011 v 21:42 | Reagovat

ahhhhhhhhhhhhhhhhh já to nevidržim proč to vždycky usekneš v nejlepšim :-(  :-(

2 Marti Marti | Web | 8. března 2011 v 21:48 | Reagovat

[1]: :-D Protože je to vždycky přesně polovina kapitoly.. :-D

3 viki viki | 8. března 2011 v 22:10 | Reagovat

Děkuji moc ! Ovšem ten konec ! Zítra bude doufám další - děkuji !

4 Marti Marti | Web | 8. března 2011 v 22:19 | Reagovat

[3]: Zejtra bude určo další ale nejspíš až odpoledne..

5 Xhex Xhex | E-mail | 8. března 2011 v 22:23 | Reagovat

ty si zlatá ale stejně ten konec

6 viki viki | 8. března 2011 v 22:38 | Reagovat

[4]:To neva, ráno jsem v práci :-D Díky !

7 Baruš Baruš | E-mail | 8. března 2011 v 22:43 | Reagovat

To je fakt,vždycky v tom nejlepšim.Ale tak to bývá! :-? Ještě, že si nekoušu nehty,jinak už bych je neměla! :-D Je to úúúžasný,díky moc!

8 Andy Andy | 8. března 2011 v 23:46 | Reagovat

Tak Luce je taky padly andel?No konecne se mi neco vyjasnilo, ale dalsi veci mi nove vrtaji hlavou! To je asi prvni knizka u ktere moc nedokazu predpovidat dej. A co je jako Cam? Doufam,ze nema nic spolecneho s hadem z raje!!! Z tehle knizky me trefi :-) Marti, moc diky, ze to pro nas prekladas!

9 Petaaa Petaaa | 9. března 2011 v 0:36 | Reagovat

Super kapitolka, moc díky :-)

10 Ami Ami | 9. března 2011 v 11:11 | Reagovat

Já se jednoduše ZBLÁZNIM!!! :-D Jak,co??Co ted mam jako dělat??Čekat,bbéé :-( Ne fakt děs,takhle useklý :-D  :-D Jim pudu říct,at daj tu půlku kapči jinam!!tak zajmavý a napínavý!! :-D DĚKUJU :-)

11 Peyton Peyton | 9. března 2011 v 12:08 | Reagovat

No, prostě božský, já klečím na kolenou a děkuju ti, jsi úžasná, moc díky ;-). Ale tohle zakončení mě fakt za chvíli zabije :-)  ;-)  :-D  8-)  :-P  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama