2. kapitola 1/2

16. března 2011 v 14:42 | Marti |  Torment/Muka (Lauren Kate)
kapitola 2 1/2
SEDMNÁCT DNÍ

Thwap.
Luce zamrkala a promnula si obličej. Bolel jí nos.
Thwap. Thwap.
Teď jí bolely lícní kosti. Její víčka se otevřela a, téměř okamžitě, se jí tvář zkřivila překvapením. Nad ní se nakláněla podsaditá špinavá blondýna s ponurým úsměvem a zvednutým obočím. Měla ledabyle vyčesané vlasy na temeni hlavy. Na sobě měla kalhoty na jógu a maskáčové tílko, které ladilo k jejím zeleně žíhaným očím. Mezi prsty držela pinpongový míček, připravená ho po ní znovu hodit.
Luce se zahrabala pod peřinu a zakryla si tvář. Bolelo jí srdce od toho, jak jí chyběl Daniel. Nechtěla cítit žádnou další bolest.
Podívala se ven, jestli se jí stále snaží dostat z postele. Vzpomněla si, jak se do ní včera v noci zhroutila.
Dívka v bílých šatech, která se objevila potom, co Daniel zmizel, se představila jako Francesca. Jedna z učitelek na škole na pobřeží. I ve strnulosti, v jaké byla, mohla říct, že ta žena byla krásná. Bylo jí tak třicet. Měla blond vlasy, které jí spadaly až na ramena, zaoblené lícní kosti a měkké rysy.
Anděl, rozhodla se Luce okamžitě.
Na cestě do pokoje Luce, jí Francesca nekladla žádné otázky. Musela počítat s tím, že je pozdě a že by chtěla jít spát. Navíc z ní musela cítit naprosté vyčerpání.
Teď ale tahle cizinka, která se jí pokoušela násilím vzbudit, vypadala, že byla připravená po ní hodit další míček. "Dobře," řekla chraplavým hlasem. "Jsi vzhůru."
"Kdo jsi?" zeptala se ospale Luce.
"Kdo jsi, se mi docela líbí. Je to něco jiného, než po probuzení načapat ve svém pokoji šmíráka. A taky než holka, která mi ničí mojí ranní mantru svým zvláštním breptáním ze spaní. Já jsem Shelby. Enchantée."
Tak tahle není anděl, domyslela si Luce. Jen kalifornská dívka se silně vyvinutým smyslem pro osobní vlastnictví.
Luce se posadila na posteli a rozhlédla se kolem sebe. Místnost byla malá a stísněná. Ale byla hezky zařízená. Byla tam světlá dřevená podlaha, funkční ohniště, mikrovlnná trouba, dva velké široké stoly a vestavené skříně, které sloužily zároveň jako žebřík vedoucí na, jak si teď Luce uvědomila, horní lůžko, kde právě teď ležela.
Viděla za posuvnými dveřmi vlastní koupelnu. A -musela několikrát zamrkat- výhled z okna byl na oceán. To není špatné pro dívku, která celý minulý měsíc strávila díváním se z okna na starý hřbitov z pokoje, který vypadal spíš jako nemocniční, než jako pokoj na koleji. Ale i když měla výhled na hřbitov a hrozný pokoj, znamenalo to, že mohla být s Danielem. Zrovna se jí na Sword&Cross začalo líbit. A teď musela začít znova od nuly.
"Francesca se mi nezmínila, že budu mít novou spolubydlící." Luce z jejího výrazu okamžitě pochopila, že teď nebyl ten pravý čas na to, aby si promluvili.
Místo toho vrhla rychlý pohled na Shelbynu výzdobu pokoje. Luce nikdy neměla ty správné instinkty na to si vytvořit vlastní výzdobu pokoje, nebo spíš neměla nikdy šanci to zkusit. Na Sword&Cross nebyla dost dlouho na to, aby se vrhla na výzdobu a v jejím pokoji v Doveru byly jen bílé a holé stěny. Sterilně elegantní, jak řekla jednou Callie.
Tahle místnost byla úplně jiná-bylo na tom něco, co bylo podivně ... skvělé. Okenní parapet lemovaly květináče s odrůdami rostlin, které nikdy předtím neviděla. Na stropě byly přilepené modlitební vlajky. Deka, která byla sešitá z různých kousků látek, měla nevýraznou barvu. Visela z horního lůžka a částečně jí bránila v pohledu na astrologický kalendář, který byl pověšený přes zrcadlo.
"Co myslíš? Odpustí ti děkan čtvrtletí jen proto, že jsi Lucinda Price?"
"Uhm, ne?" Luce zavrtěla hlavou. "Tohle není to, co jsem chtěla. Počkej, jak to, že znáš moje jméno?"
"Takže jsi Lucinda Price?" Ta dívka jí přejela zelenýma žíhanýma očima a zdálo se, že je opravdu rozladěná ze šedého pyžama Luce. "To mám štěstí."
Luce oněměla.
"Omlouvám se." Shelby vydechla a nasadila normální tón hlasu. Pak se zaparkovala na okraj postele Luce. "Jsem jedináček. Leon -to je můj terapeut- se mě snaží naučit být o něco míň krutá, když se poprvé setkám s nějakým člověkem."
"Funguje to?" Luce byla taky jedináček, ale nebyla hnusná na cizí lidi, když s nimi přišla do styku.
"Co jsem chtěla říct je ..." Shelby se zavrtěla. "Nebyla jsem zrovna moc sdílná. Můžeme" -pohodila hlavou- "na to zapomenout?"
"Jo, to by bylo fajn."
"Dobře." Shelby se zhluboka nadechla. "Frankie se včera večer nezmínila, že budu mít spolubydlící. Protože, pak by si určitě včera musela všimnout, že když jsi včera přijela, tak jsem nebyla ve své posteli. Nebo mi to přišla říct, když jsem tu už nebyla. Přišla jsem v noci přes okno" -ukázala na něj- "kolem třetí."
Z okna mohla Luce vidět širokou římsu, která byla spojená se šikmou částí střechy. Představila si Shelby, jak šplhá po střeše, aby se sem mohla uprostřed noci vrátit.
Shelby předstírala zívnutí. "Vidíš, když přijdou nový Nephilimové na pobřeží, učitelé jsou vždycky hrozně snaživý v tom předstírat disciplínu. Disciplína tu ale sama o sobě spíš neexistuje. I když, samozřejmě, Frankie to na tobě, jako na nové dívce, nebude inzerovat. Zvlášť ne, když jsi Lucinda Price."
A je to tu zas. Ten ostrý tón v hlase Shelby, když vyslovila jméno Luce. Zajímalo by jí, co to znamená. A taky by jí zajímalo, kde byla Shelby až do tří ráno. A jak to, že mohla prolézt oknem, aniž by shodila všechny ty kytky, co jsou na parapetu. A kdo byli Nephilimové?
Luce se náhle vybavila živá vzpomínka na potrhlou prohlídku, na kterou jí vzala Arriane, když se poprvé setkali. Její spolubydlící na Shoreline svým exteriérem hodně Arriane připomínala. Luce si vzpomněla, jak z ní její první den na Sword&Cross měla pocit, že by nikdy nemohli být kamarádky.
Ale i když se Arriane zdála trochu zastrašující, a i trochu nebezpečná, už od začátku na ní bylo něco roztomile přitažlivého.
Na druhé straně, Lucina nová spolubydlící vypadala spíš jen pěkně protivně.
Shelby vyskočila z postele a vyrazila do koupelny vyčistit si zuby. Luce prohrabala svou tašku, aby našla kartáček na zuby. Pak Shelby následovala do koupelny. Rozpačitě pokynula na zubní pastu. "Zapomněla jsem si zabalit tu svou."
"Není pochyb, že tě tvůj lesk celebrity oslepil a ty sis zapomněla zabalit své základní životní potřeby," odpověděla Shelby, ale zvedla pastu a podala jí Luce.
Čistili s v tichosti zuby asi deset sekund, dokud to už Luce nemohla vydržet. Vyplivla z pusy pěnu. "Shelby?"
S hlavou v porcelánovém umyvadle Shelby vyplivla a řekla: "Co?"
Místo toho, aby jí položila nějakou z otázek, které se jí ještě před minutou honily hlavou, Luce překvapila sama sebe, když se zeptala: "Co jsem říkala ve spánku?"
Dnes bylo první ráno -asi po měsíci, kdy se Luce zdály živé a komplikované sny o Danielovy- kdy se probudila a nemohla si vzpomenout ani na jednu jedinou věc z jejího snu. Nic. Ani dotek andělského křídla. Ani jeden polibek na rty.
Zírala na nevrlý obličej Shelby v zrcadle. Luce potřebovala, aby jí trochu pomohla vzpomenout si. Musela přece snít o Danielovi. A kdyby ne ... co by to znamenalo?
"Nemám ponětí," řekla nakonec Shelby. "Měla jsi přes hlavu přikrývku a mluvila si nesouvisle. Příště zkus artikulovat." Vyšla z koupelny a vklouzla do páru oranžových žabek. "Je čas na snídani. Jdeš, nebo co?"
Luce vyběhla z koupelny. "Co si mám vzít na sebe?" Byla ještě v pyžamu. Francesca jí včera večer nic o oblečení neřekla. Ale to jí zapomněla spravit i o její situaci se spolubydlící.
Shelby pokrčila rameny. "Copak jsem módní policie? Cokoliv, co ti zabere co nejmíň času. Umírám hlady."
Luce se nasoukala do úzkých džín a černého roláku. Líbilo by se jí strávit několik minut přemýšlením o jejím prvním školním dni, ale nakonec jen popadla batoh a následovala Shelby ven ze dveří.
Chodba na koleji byla zalitá denním světlem. Všude, kam se podívala, byla světlá okna s výhledem na oceán nebo vestavené police zaplněné tlustými, barevně vázanými knihami. Podlahy, stěny, stropy a strmé, zakřivené schodiště, všechno bylo vyrobené ze stejného javorového dřeva, jaké bylo použito k vytvoření nábytku uvnitř pokoje Luce. Vzhledem to tu celé připomínalo teplý pocit, který máte ve srubu. Až na to, že půdorys téhle školy byl mnohem složitější a zajímavější než kolej na Sword&Cross, která byla nudná a jednoduchá. Po každých pár krocích na chodbě se zdálo, že se k ní přidávají malé přítoky v podobě vedlejších chodeb a ústí do točitého schodiště, které vede dále do spoře osvětleného bludiště. Došli na vrchol schodiště a prošli něčím, co vypadalo jako tajné dveře. Prošli kolem dvojitých francouzských oken a pak ven na denní světlo. Slunce bylo neuvěřitelně ostré a vzduch byl skvělý, ale studený. Sluce byla ráda, že má na sobě svetr. Byl cítit po oceánu, ale ne jako doma. Tam byl méně slaný, než na východním pobřeží.
"Snídaně se podává na terase." Shelby ukázala na širokou zelenou půdu. Tenhle trávník byl ohraničen ze tří stran tlustými modrými keři hortensií. Čtvrtou stranu tvořilo moře.
Pro Luce bylo těžké uvěřit, jak krásné prostředí na téhle škole bylo. Nedokázala si představit, jak bude schopná přežít tak dlouhou dobu ve třídě.
Když se blížili k terase, Luce uviděla i jinou budovu. Byla to dlouhá, obdélníková stavba s dřevěnými šindeli a veselými žlutými okny. Velká ručně vyřezaná cedule nad vchodem hlásala "JÍDELNA". Bylo to napsáno v uvozovkách, jakoby se snažili být ironičtí. Nejspíš to byla ta nejhezčí jídelna, jakou znala.
Terasa byla naplněná nabíleným nábytkem ze železa, který stál na trávníku a u něj seděla asi stovka těch nejuvolněnějších studentů, jaké kdy Luce viděla.
Většina z nich měla boty skopnuté pod sebou a nohy na stolech, zatímco jedli z krásného nádobí snídani. Vejce Benedikt, belgické vafle s ovocem, krásně vypadající palačinky a zvláštní lotrinský koláč se špenátem. Děti si četly noviny, hrály si s mobily, hrály na trávníku kroket.
Luce znala bohaté děti z Doveru, ale bohaté děti z východního pobřeží byly spíš pobledlý, domýšlivý, neopálení a bezstarostní.
Celá tahle scéna vypadala spíš jako první letní den, než úterý na začátku listopadu. Všechno tu bylo tak příjemné, že se těmhle dětem dal jen téměř těžko vyčítat samolibý výraz na jejich tvářích. Téměř.
Luce se snažila představit si tady Arriane. Co by si myslela o Shelby nebo o pobřežním stolování. Z čeho by si asi jako první začala dělat legraci. Luce si přála, aby se teď mohla otočit na Arriane. Bylo by dobré, kdyby se spolu mohli zasmát.
Rozhlédla se a náhodně zachytila oči pár studentů, kteří na ni zírali. Třeba hezká dívka s olivovou pletí, puntíkovanými šaty a zeleným šátkem, uvázaným ve vlasech. Nebo kluk s pískově žlutými vlasy a širokými rameny, který do sebe právě cpal obrovský stoh palačinek.
První instinkt Luce byl hned se od nich odvrátit. Na Sword&Cross to bylo vždycky bezpečnější. Ale tady ... se na ni ani jeden člověk nemračil.
Největší překvapení na Shoreline nebyly křišťálové sluneční paprsky nebo lehká a příjemná snídaně na terase, ani aura, která se nad každým vznášela a dokazovala, že se tu každý koupe v penězích. To bylo, že studenti tady se usmívali.
No, většina z nich se usmívala. Když Shelby a Luce došli k neobsazenému stolu, Shelby zvedla malý papír a hodila ho na zem. Luce se naklonila bokem, aby si na něm mohla přečíst slovo REZERVOVÁNO. Kluk, tak v jejich věku s černou kravatu a v obleku číšníka, se k nim blížil se stříbrným podnosem.
"Hm, tenhle stůl je re-" začal říkat nakřáplým hlasem.
"Kávu, černou," řekla Shelby a pak se náhle zeptala Luce: "Co si dáš ty?"
"To samé," řekla Luce. Cítila se nepříjemně, když tam dál čekal. "Možná trochu mléka."
"Děti se stipendiem. Dělají si tu z nich otroky." Shelby se obrátila na Luce, když číšník odešel, aby jim přinesl kávu.
Zvedla ze středu stolu Kroniku San Franciska a se zívnutím noviny rozložila na přední straně. Luce přemýšlela, že by si je pak taky půjčila.
"Hej." Luce vzala Shelby za paži a zatlačila na ní, takže za novinami byla vidět její tvář. Zvedla překvapeně obočí. "Bývala jsem taky holka se stipendiem," řekla Luce. "Ne na mé poslední škole, ale na škole, na které jsem byla před-"
Shelby pokrčila rameny a odstrčila ruku Luce. "Měla bych být taky ohromena tvým životopisem?"
Luce se zrovna chtěla zeptat, co o ní vlastně Shelby ví, když na rameni ucítila teplou ruku.
Francesca. Učitelka, která se s ní včera večer setkala u dveří. Usmívala se na ni. Byla vysoká a měla majestátní postoj., který šel dohromady se stylem, který se zdál být nenucený. Její jemné blond vlasy, byly sčesané na jednu stranu. Růžové rty byly lesklé. Měla na sobě pohodlně vypadající černé šaty s modrým páskem, který barvou odpovídal botám na podpatku s odhalenou špičkou. Byl to ten druh oblečení, vedle kterého všichni ostatní vypadali ošuntěle. Luce si přála, aby si ráno dala alespoň řasenku. A možná, aby si nevzala blátem obalené Conversky.
"Jé, vy dvě jste se už seznámili." Francesca se usmála. "Věděla jsem, že se rychle spřátelíte!"
Shelby byla zticha, ale zašustila novinama. Luce si jenom odkašlala.
"Myslím, že na Shoreline velmi dobře zapadneš, Luce. Je takhle navržená. Většina našich nadaných studentů tady má zvláštní zacházení." Nadaných? "Samozřejmě můžeš s jakýmikoliv otázkami přijít za mnou. Nebo se můžeš opřít o Shelby."
Poprvé za celé dopoledne se Shelby zasmála. Její smích zněl drsně a chraplavě. Byl to druh smíchu, jaký by Luce očekávala od starého muže -celoživotního kuřáka- a ne od dospívající holky, která je blázen do jógy.
Luce cítila, jak zatíná čelist, až se nakonec začala mračit. Poslední věc, kterou by chtěla, bylo "zvláštní zacházení". Nepatřila mezi rozmazlené nadané děti, které bydlí na útesu a mají výhled na oceán. Patřila mezi obyčejné lidi, kteří mají duši místo squashové rakety, a kteří ví, jak je život krásný. Patřila k Danielovi. Stále neměla nejmenší tušení, co tady dělá. Věděla jen, že je tu dočasně, dokud se Daniel nepostará o svou ... válku. A potom se pro ni vrátí a odvede jí zpátky domů. Nebo tak nějak.
"No, uvidíme se ve třídě. Užijte si snídani!" zavolala Francesca přes rameno, když od nich odcházela. "Zkuste lotrinský koláč!" Mávla rukou na číšníka, aby mu naznačila, že jim má přinést talíře.
Když byla pryč, Shelby si dopřála velký doušek kávy a pak si hřbetem ruky otřela ústa.
"Hm, Shelby-"
"Slyšela jsi někdy o tom, že by se mělo jíst v klidu?"
Luce vrátila svůj hrnek s kafem zpátky na talířek a nervózně čekala, až jim číšník přinese koláč a zase zmizí.
Část Luce chtěla najít jiný prázdný stůl. Všude kolem ní se ozýval veselý hukot konverzace. Ale i kdyby se nemohla k žádné připojit a musela sedět sama, bylo by to lepší než tohle. Byla ale zmatená tím, co řekla Francesca.
Proč líčila Shelby, jako nějakou skvělou spolubydlící, když bylo jasné, že ta dívka byla úplně potrhlá? Luce přežvykovala v ústech sousto koláče, protože věděla, že dokud bude žvýkat, nebude muset mluvit.
"Dobře, já vím, že jsem tu nová a z nějakého důvodů tě štvu. Možná je to tím, že jsi předtím měla pokoj sama pro sebe, nebo vážně nevím."
Shelby sklonila noviny těsně pod oči. Zvedla jedno velké obočí.
"Ale já nejsem tak špatná. Takže co kdybych na tebe měla pár otázek? Promiň, že jsem přišla do nové školy a ani nevím, co to sakra jsou nějaký Nefrmani-"
"Nephilimové."
"Jak chceš. Mě to nezajímá. Nemám zájem o to, abys byla můj nepřítel-což znamená, že to co teď tady probíhá," řekla Luce a ukázala nejdřív na sebe a pak na ní, "pochází od tebe. Takže, co máš vlastně za problém?"
Shelby škubl koutek úst. Složila noviny a položila je dolů na stůl. Opřela se o židli. "Měla by ses zajímat o Nephilimi. Chystáme se být tvými spolužáky." Trhla rukou a ukázala ne terasu. "Podívej se na ten krásný a privilegovaný studentský sbor na Shorelinské škole. Polovinu z těchhle hňupů už nikdy neuvidíš. Teda, pokud se nestanou předmětem našeho kanadského žertíku."
"Našeho?"
"Jo. Jsi v "čestném programu" s Nephilimi. Ale neboj se. Pro případ, že nejsi příliš bystrá" -Luce si odfrkla- "to, že je to tu jen pro nadané děti je jenom zástěrka. Tohle je místo, kde jsou uloženi Nephilimové, aniž by to bylo někomu podezřelé. Ve skutečnosti jediný člověk, který kdy dostal podezření je Breaker Brady."
"Kdo je Breaker Brady?" zeptala se Luce a naklonila se tak, aby nemusela překřikovat drsné vlny, které burácely dole na pobřeží.
"Ten hňup, co má samý jedničky a sedí dva stoly za náma." Shelby kývla na baculaté dítě v kostkovaném oblečení, které si právě na obrovskou učebnici vylilo celý jogurt. "Jeho rodiče mají obrovskou averzi k tomu, že jejich synáček nikdy nebyl přijat do třídy pro nadané. Každý semestr tu kvůli tomu vedou spory. Přináší jeho výsledky z Mensy, výsledky z vědeckého veletrhu, posudky od slavných nositelů Nobelovy ceny, které oslnil, prostě všechno možný. A každý semestr musí Francesca dělat nějaký postupový nesplnitelný test, aby na něm vyletěl." Odfrkla si. "Něco jako: "Hej, Beakere, poskládej Rubikovu kostku pod třicet sekund." Shelby mlaskla jazykem o zuby. "Tohle můžou udělat jenom Nephilimové."
"Ale jestli je to teda zástěrka," zeptala se Luce a měla špatný pocit kvůli Beakerovy, "co pak teda zastírá?"
"Lidi jako jsem já. Jsem Nephilim. N-E-P-H-I-L-I-M. To znamená, že máš v DNA něco málo andělské krve. Smrtelníci, nesmrtelní, nadpřirození. Snažíme se nediskriminovat."
"A nemělo by se to používat spíš v jednotném čísle? No víš, Nephil. Jako z cherubínů, cherubín a z serafínů, seraf."
Shelby se zamračila. "To myslíš vážně? Chtěla bys, aby ti někdo říkal Nephil? Zní to jako pytel, který nosíš na hlavě, když se za něco stydíš. Ne, díky. Nephilim. A to bez ohledu na to, o kolika z nás mluvíš."
Takže Shelby byla druh anděla. Divné. Nevypadala tak. Ani z části. Nebyla nádherná jako Daniel, Cam nebo Francesca. Neměla v sobě přitažlivost někoho, jako byl Roland nebo Arriane. Prostě se zdála jen hrubá a výstřední.
"Takže tohle je něco jako přípravka pro anděly?" zeptala se Luce. "Ale k čemu vás cvičí? Myslí si, že pak půjdete na vysokou školu pro anděly?"
"Záleží na tom, co zrovna svět potřebuje. Mnoho dětí na rok odjíždí pryč a dává se ke sboru Nephilimů. Cestují, flirtují s cizinci, a tak dále. Ale to jde jen když je, vždyť víš, relativní mír. Zrovna teď, no ..."
"Zrovna teď, co?"
"Všechno." Shelby vypadala, jakoby jí to slovo řezalo. "Záleží to jen na tom, kdo jsi. Každý tady má, no, jiný stupeň síly," pokračovala a zdálo se, že čte Luce myšlenky. "Tvoje hodnota tady je závislá na tvém rodokmenu. Ale v tvém případě-"
Luce věděla, co tím myslí. "Jsem tady kvůli Danielovi."
Shelby odhodila ubrousek na svůj prázdný talíř a vstala. "Jo, to je opravdu impozantní cesta, jak se sem vetřít, Luce. Dívka, jejíž důležitý přítel zatahal za pár provázků."
Byl tohle opravdu způsob, jak tu o ní všichni přemýšleli? Byla to ... pravda?
Shelby se natáhla a vzala poslední sousto koláče z talíře Luce. "Pokud si chceš založit fanklub Luce Priceové, jsem si jistá, že to tady půjde. Ale mě z toho vynech, jo?"
"O čem to mluvíš?" Luce vstala. Možná že ona a Shelby si to potřebují vyřešit znovu. "Nechci tu zakládat žádný klub-"
"Vidíš, já ti to říkala," uslyšela vysoký hlas.
Najednou před ní stála ta dívka se zeleným šátkem a usmívala se na ní. Pak šťouchla loktem do dívky vedle. Luce se podívala za ně na Shelby, ale ta už byla daleko-a pravděpodobně nestála o to, aby se jí Luce snažila dohnat. Zblízka vypadala holka se zeleným šátkem jako mladá Salma Hayek. Měla plné rty a ještě plnější prsa. Druhá dívka byla bledá, měla oříškově hnědé oči a krátké černé vlasy. Vypadala trochu jako Luce.
"Počkej, takže ty jsi opravdu Lucinda Price?" zeptala se jí bledá dívka. Měla velmi malé bílé zuby, na kterých měla rovnátka. Kroutila si tmavé lokny vlasů na prst a vázala je do malých uzlů. "Stejná jako z Luce a Daniela? Stejná jako ta dívka, která právě přijela z té odporné školy v Alabamě-"
"Georgii." Luce více méně přikývla.
"To je to samý. Oh, můj bože. A co Cam? Líbí se ti? Já ho jednou viděla, když jsem byla na death metal koncertě ... samozřejmě jsem byla příliš nervózní, abych se mu sama představila. Ne, že bys měla zájem o Cama, samozřejmě že ne, když máš -Daniela!" Zachichotala se. "Jsem Dawn, ale říkají mi b.t. Tohle je Jasmine."
"Ahoj," řekla pomalu Luce. Tohle bylo nové. "Ehm ..."
"Nevšímej si jí. Má v sobě tak jedenáct hrníčků kafe." Jasmine mluvila tak třikrát pomaleji než Dawn. "Tím jsme chtěli říct, že jsme rádi, že tě poznáváme. Vždycky jsme říkali, že ty a Daniel jste jako ten největší milostný příběh. Úplně."
"Vážně?" Luce si propraskala klouby.
"Děláš si srandu?" zeptala se Dawn. Luce stále čekala, že jí teď někdo řekne, že je to jen vtip. "Všechno to umírání znovu a znovu? Super, způsobuje to, že ho chceš pořád víc a víc? Vsadím se, že ano! A ... Ohhh, navíc ten oheň, který tě spaluje," -zavřela oči a položila si ruku na břicho, pak si přejela přes břicho a nakonec sevřela ruku v pěst na srdci. "Moje máma mi vždycky tenhle příběh vyprávěla, když jsem byla ještě malá."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lara Lara | 16. března 2011 v 15:21 | Reagovat

krása :-D  :-D

2 wee-dee wee-dee | 16. března 2011 v 15:30 | Reagovat

Úžasný!!!!! :-D  Mohla jsem se potrhat smíchy při tom rozhovoru u snídaně. ;-)  :-D  Takže z Luce je celebrita? Rychle pokráčko!!!!!!!!!!!!!!!! O_O

3 Lucie Lucie | 16. března 2011 v 18:33 | Reagovat

No týý jo- to chce další část..Už jsem strašně zvědavá.. :-D  :-D  :-D  ;-)  ;-)

4 Jannys Jannys | 16. března 2011 v 19:47 | Reagovat

:-D

5 kája kája | 16. března 2011 v 20:02 | Reagovat

bože jsi úžasná že to překládáš...:)
už se těším na dlaší...ta bude? :D

6 Barčus Barčus | 16. března 2011 v 20:14 | Reagovat

Perfect :)

7 viki viki | 16. března 2011 v 22:36 | Reagovat

Skvělé... děkuji ti moc !

8 Marti Marti | Web | 16. března 2011 v 22:44 | Reagovat

Nu teď sem se vrátila lidičky, takže kapča bude zejtra dopoledne.. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama