2. kapitola 2/2

17. března 2011 v 13:46 | Marti |  Torment/Muka (Lauren Kate)
KAPITOLA 2 2/2

Luce byla v šoku. Rozhlédla se po rušné terase, aby se podívala, jestli je někdo neposlouchá. Když už mluvili o tom ohni, její tváře musely být červené jako řepy.
Ze střechy jídelny zazněl železný zvonek, na znamení, že je konec snídaně. Luce byla ráda, že všichni ostatní měli na starost jiné věci, než je poslouchat. Třeba, jak se co nejrychleji dostat do třídy.
"Tvoje maminka ti říkala příběh?" zeptala se Luce pomalu. "O mě a Danielovi?"
"A to jsem řekla jen pár věcí z těch nejlepších," řekla Dawn a otevřela oči. "Jaký je to pocit cítit se jako horký popel? Něco jako menopauza? Ne, že bys o tom něco věděla-"
Jasmine plácla Dawn po paži. "Přirovnala jsi právě nespoutanou vášeň Luce k horkému popelu?"
"Omlouvám se." Dawn se zasmála. "Jen mě to prostě fascinuje. Zní to tak naprosto úžasně a romanticky. Závidím ti-v dobrém slova smyslu!"
"Závidíš mi, že umřu pokaždé, když se sblížím s klukem mých snů?" Luce narovnala svá shrbená ramena. "Je to vlastně druh zabití."
"A to říká holka, jejíž jediný polibek až do teď, byl s Irem Frankem, který měl Syndrom podrážděných střev." Jasmine škádlivě strčila do Dawn.
Když se Luce nesmála, Dawn a Jasmine se začali smířlivě hihňat, jako by si mysleli, že byla jen slušná. Luce nikdy předtím nebyla velký příznivec jednoho z těchhle chichotání.
"Co přesně tvoje máma říkala?" zeptala se Luce.
"Ach, obvyklé věci: vypuknutí války, svinsky velký průšvih, a pak jak Daniel udělal žíznivou čáru, když vyletěl z nebe. Pak jak zjistil, že nemůžete být spolu a jak na něj byli všichni naštvaní. To je moje nejoblíbenější část příběhu. Takže teď je vaše láska odsouzená k tomu trpět tenhle věčný trest, kdy se stále zoufale navzájem chcete, ale nemůžete být spolu, no vždyť víš-"
"Ale v některých životech můžou." Opravila Jasmine Dawn. Pak rozpustile mrkla na Luce, která se šokem z toho, co všechno slyšela, skoro nemohla pohnout.
"V žádném případě!" Dawn odmítavě rozhodila ruce. "Vždycky se ocitne v plamenech, když-" Viděla zděšený výraz Luce a trhla sebou. "Omlouvám se. Tohle asi není to, co chceš slyšet."
Jasmine si odkašlala a naklonila se k Luce blíž. "Moje mladší sestra mi vyprávěla jeden příběh z minulosti, kde přísahám, že-"
"Oooh!" Dawn si s Luce propletla ruce, jako kdyby jí tahle informace -informace, o níž Luce neměla ani ponětí- dělala mnohem víc žádanou kamarádkou.
To bylo nesnesitelné. Luce byla v obrovských rozpacích. A, fajn, taky byla trochu vzrušená. Stále si nebyla jistá, že je to všechno skutečné. Jedna věc byla ale jistá: Luce byla najednou nějaký druh slavné osoby. Stejně, jako byly jedny z těch bezejmenných holek, které byly vyfocené paparazzi vedle nějakého slavné filmové herce.
"Hej lidi!" Jasmine ukázala až přehnaně dolů na hodiny na jejím telefonu. "Máme super zpoždění! Musíme si pro knížky a do třídy."
Luce se ušklíbla a rychle popadla svůj batoh. Neměla představu, co má první hodinu, nebo kde jí má najít, nebo proč jsou Jasmine a Dawn pořád tak nadšené. Neviděla tak dlouhý a dychtivý úsměv od - no možná nikdy.
"Ví jedna z vás, jak zjistím, kde je moje první hodina? Nemyslím si, že jsem dostala nějaký rozvrh."
"Uh," řekla Dawn. "Následuj nás. Všichni máme hodiny spolu. Pořád! Je to tak zábavné."
Obě dívky se daly do pohybu. Každá si stoupla na jednu stranu Luce a vedli jí mezi stoly, kde i ostatní děti dokončovali jejich snídani.
Přesto, že bylo tak "super pozdě", se Jasmine a Dawn prakticky loudali po čerstvě posečené trávě. Luce se chtěla těch holek zeptat, co se děje se Shelby, ale nechtěla vypadat jako nějaká drbna.
Kromě toho, že k ní ty dívky byly milé a tak, nestačilo to, aby se hned stali novými nejlepšími přáteli Luce. Musela si neustále připomínat: Je to jen dočasně.
Dočasně, ale stále to bylo úžasně krásné. Všechny tři kráčely po cestě, kolem které rostly hortensie. Vedla okolo jídelny. Dawn o něčem klevetila, ale Luce nemohla odtrhnout oči od pozoruhodného okraje útesu, kde náhle terén klesal stovky metrů až k třpytícímu se oceánu. Vlny se valily na malou žlutohnědou pláž na úpatí skály skoro stejně rychle, jako studenti Shoreline směrem ke třídám.
"Tak jsme tady," řekla Jasmine.
Na konci cesty stála osamocená dvoupatrová impozantní budova. Byla postavena uprostřed stínů od sekvojí, takže jeho strmá, trojúhelníková střecha a velký otevřený trávník před ním byly pokryty přikrývkou z padlého jehličí. Na trávníku byly hezké piknikové stoly, ale hlavní atrakcí byla budova sama. Vypadalo to, že více než polovina je ze skla. Všude byla široká, tónovaná okna a otevřené posuvné dveře. Vypadalo to jako něco, co by mohl navrhnout Lloyd Wright. Několik studentů si hovělo na obrovské verandě, která byla postavená čelem k oceánu. Několik dalších studentů stálo u ní, na úpatí schodiště.
"Vítej v zašívárně Nephilů," řekla Jasmine.
"Tohle je místo, kde máte třídu?" Luce stála s otevřenými ústy. Vypadalo to spíš jako místo pro dovolenou, než jako školní budova.
Vedle ní Dawn vyjekla a stiskla Luce zápěstí. "Dobré ráno, Stevene!" zavolala Dawn přes trávník a mávala staršímu muži, který stál na úpatí schodiště. Měl úzký obličej, stylové obdélníkové brýle a hustou záplavu vlnitých vlasů barvy soli a pepře. "Jsem absolutně spokojená, když má na sobě tenhle oblek," zašeptala.
"Dobré ráno, holky." Muž se usmál a zamával na ně. Díval se na Luce dost dlouho na to, aby z toho byla nervózní, ale úsměv na jeho tváři tam zůstal. "Sejdeme se za chvíli," zavolal a šel po schodech nahoru.
"Steven Filmore," zašeptala Jasmine, zatímco se za nimi Luce vlekla po schodech. "Říkáme mu S.F., stejně jako Silver Fox (Stříbrná Liška). Je to jeden z našich učitelů a ano, Dawn je do něj skutečně šíleně zamilovaná. I když je zadaný. Je nestydatá."
"Ale Francescu miluju taky." Dawn plácla Jasmine a pak s úsměvem obrátila své tmavé oči na Luce.
"Nebudu ti vzdorovat. Ale tenhle pár budí velký rozruch."
"Počkej." Luce se odmlčela. "Stříbrná liška a Francesca jsou naši učitelé? A to jim říkáte křestními jmény? A jsou spolu? A kdo co učí?"
"Říkáme tomu celému dopolední humanitní blok," řekla Jasmine, "ačkoliv andělský by bylo vhodnější. Frankie a Steven učí společně. Působí zde jako jing a jang. Víš, takže nikoho ze studentů nemůžou ... ovlivnit."
Luce se kousla do rtu. Dosáhli vrcholu schodiště a stáli v davu studentů na verandě. Všichni se loudali přes posuvné dveře dovnitř.
"Co tím myslíš tím "ovlivnit"?"
"Oba jsou padlí andělé, samozřejmě, ale každý si vybral jinou stranu. Ona je spíš anděl a on je spíš démon." Dawn mluvila nonšalantním hlasem, jako kdyby mluvila o rozdílu mezi příchutěmi mraženého jogurtu. Viděla vykulené oči Luce a dodala: "To není, jakoby se měli brát nebo tak -ačkoliv by to byla ta nejžhavější svatba vůbec. Oni jen tak nějak ... žijí v hříchu."
"Démon nás učí humanitní vědy?" zeptala se Luce. "A to je v pořádku?"
Dawn a Jasmine se na sebe podívali a zasmáli se. "Až moc v pořádku," řekla Dawn. "Změníš na Stevena názor. Pojď, musíme jít."
Připojili se k proudu dalších dětí a Luce vstoupila do třídy. Byla široká a byly v ní tři řady velkých stolů. Přes okna do místnosti pronikalo velké množství světla. Přirozené osvětlení a vysoké stropy v místnosti jí dělaly ještě větší, než byla. Oceánský vítr foukal dovnitř otevřenými dveřmi a vzduch vevnitř byl svěží a příjemný. Nebylo to tu moc odlišné od Sword&Cross. Luce si pomyslela, že by si skoro přála mít Shoreline ráda. Jenže tu byla ta skutečnost, že důvod, proč tady byla -a zároveň ta nejdůležitější osoba v jejím životě- tu chyběl. Napadlo jí, jestli na ní Daniel myslel. Stýskalo se mu po ní stejně, jako se jí stýskalo po něm?
Luce si vybrala místo blízko u okna, mezi Jasmine a roztomilým klukem typu "kluk ze sousedství", který nosil ostruhy, čepici Dodgers a námořnické tričko. Několik dívek stálo v chumlu u dveří k toaletám. Jedna z nich měla kudrnaté vlasy a hranaté fialové brýle. Když Luce uviděla její holčičí profil, skoro spadla ze židle. Penn.
Jenže když se ta dívka otočila směrem k Luce, její tvář byla trochu hranatější, její oblečení bylo o trochu větší a její smích byl trochu hlasitější. Luce měla pocit, jakoby její srdce chřadlo.
Samozřejmě, že to nebyla Penn. Nikdy to nebude ona. Už nikdy.
Luce cítila, jak se na ni ostatní děti dívají-někteří spíš zíraly. Jediný kdo to nedělal, byla Shelby. Ta Luce jen pozdravila kývnutím.
Nebyla to velká třída. Pouhých dvacet stolů uspořádaných do řad a dva dlouhé stoly v čele třídy. Za nimi byly dvě mazací velké bílé tabule. Dvě skříně po stranách třídy. Dva odpadkové koše. Dvě stolní lampy. Dva laptopy, jeden na každém stole. A dva učitelé, Steven a Francesca, stojící v přední části místnosti. Něco si šeptali.
Pak se dali do pohybu a, což Luce nečekala, otočili se a zírali na ní taky. Potom přešli ke svým stolům. Francesca si sedla na ten svůj a jednu nohu si složila pod sebe. Tou druhou se svým vysokým podpatkem opřela o dřevěnou podlahu. Steven se opřel o druhý stůl a otevřel těžké kaštanové kožené desky. Vložil si pero mezi rty. Na staršího muže byl velmi hezký.
Jistě. Ale Luce si téměř přála, aby nebyl. Připomínal jí Cama. A také to, jak klamavé kouzlo démona mohlo být.
Čekala, až si zbytek třídy otevře učebnice, které ona neměla. Četli si nějaké zadání. Ona se jen opřela a snažila ze sebe nechat spadnout pocit ohromení. Teď chtěla jen snít o Danielovi.
Ale nic z toho se nestalo. Navíc většina dětí jí stále ještě věnovala plíživé pohledy.
"Tak teď už jste si jistě všichni museli všimnout, že jsme mezi nás přivítali novou studentku." Hlas Francesci byl tichý a medový, jako hlas jazzové zpěvačky.
Steven se usmál a ukázal tím na okamžik záblesk jeho brilantně bílých zubů. "Řekni nám Luce, jak se ti líbí tak daleko od pobřeží?"
Barva zmizela z tváře Luce, když se ozvaly od stolů ostatních studentů škrábavé zvuky na podlaze. Všichni se vrtěli na svých místech, aby se na ní mohly zaměřit.
Cítila, jak jí buší srdce jako o závod a měla dlaně vlhké potem. Sjela na židli dolů. Chtěla být prostě jen normální holka na normální škole v normální škole v Georgii.
Mnohokrát během několika posledních dní si přála, aby už nikdy neviděla stíny, nikdy se už nedostala do druhu potíží, jako to, že jí opustila drahá kamarádka, nebo že se zapletla s Camem. Nebo to, že je nemožné, aby byl Daniel blízko ní.
Ale bylo tu něco, z čeho jí bylo úzko a co se jí stále vynořovalo v mysli a nešlo to zastavit: Jak by to s Danielem mohlo být někdy normální? Tohle bylo velmi daleko od normálu. Bylo to nemožné.
Tak, teď byla tady, naprosto ze všeho vyčerpaná.
"Myslím, že si na Shoreline pořád ještě zvykám." Její hlas se zachvěl, zradil ji. Odrazil se šikmo od stropu. "Ale to je nejspíš normální, když jsem tak daleko od všeho známého."
Steven se zasmál. "No, Francesca a já jsme si mysleli, že by ti mohlo pomoct zvyknout si tady, kdybychom od našeho obvyklého úterního učebního rána upustili a zkusili spíš prezentaci studentů-"
Přes celou místnost Shelby zařvala "ANO!" Luce si všimla, že měla na stole spoustu popsaných papírů a na nohách plakát, na kterém stálo: DUCHOVÉ NEJSOU TAK ŠPATNÍ.
Luce právě přišla na to, co obsahovatla její prezentace. Muselo to být něco, co vystihovalo, jak drahá jí je její spolubydlící.
"Což znamená, Stevene," Francesca ho přerušila, "že budeme hrát hru Ledoborec." Sklouzla ze svého stolu a šla po místnosti. Zastavila se stolu každého studenta a položila před něj list papíru.
Luce očekávala, že uslyší sbor sténání, která většinou u třídy dospívajících vyvolala každá zadaná práce. Ale všechny tyhle děti vypadaly tak mile a slušně. Vypadali, jako by šli prostě s proudem.
Když položila papír na stůl před Luce, Francesca jí řekla: "Tohle by ti mělo poskytnout představu o tom, jací tví spolužáci jsou a jak v téhle třídě pracujeme."
Luce se podívala na papír. Přes papír byly nakreslené linky, které ho rozdělovaly na dvacet řádků. Každý řádek obsahoval frázi. Byla to hra, kterou už předtím hrála jednou v létě v Georgii na táboře, jako malá holka. A pak ještě párkrát ve třídě v Doveru. Cílem téhle hry bylo chodit po třídě a ptát se všech na otázky z jejího papíru. Z větší části se jí ulevilo: už hrála rozhodně trapnější Ledoborce. Ale když se na věty podívala blíž -očekávala normální věci jako "Máš želvu jako domácího mazlíčka" nebo "Chtěl bys jednou zkusit parašutismus"- začala být trochu nervózní, když tam uviděla věci jako "Mluvím víc, než osmnácti jazyky" a "Navštívil jsem onen svět".
Bylo bolestivě zřejmé, že Luce byla jediný ne-Nephilim ve třídě. Vzpomněla si na nervózního číšníka, který jí a Shelby přinesl snídani. Možná, že by jí bylo líp mezi dětmi se stipendiem. Beaker Brady neměl ani tušení, že o vlásek unikl pohromě.
"Pokud už nikdo nemáte žádné otázky," řekl Steven z přední části místnosti, "pak můžete začít."
"Tak jděte ven a bavte se," přidala Francesca. "Máte na to tolik času, kolik budete potřebovat."
Luce následovala ostatní na verandu. Když přistoupila k zábradlí, Jasmine se k ní naklonila přes rameno a ukázala zeleným nalakovaným nehtem na jeden řádek. "Mám příbuzného, který je čistokrevný anděl," řekla. "Bláznivý starý strýc Carlos."
Luce přikývla, jako by věděla, co to znamená a poznamenala si tam jméno Jasmine.
"Ach, a já umím levitovat," zašvitořila Dawn a ukazovala nahoru na levou stranu stránky. "Ne sto procent času, ale většinou potom, co si dám kafe."
"Wow." Luce se snažila na ní nezírat - nevypadala, jako by si dělala srandu. Opravdu mohla levitovat?
Snažila se nedat najevo, že se cítí stále víc a víc podprůměrně a hledala na papíru cokoliv, co uměla ona.
Měla zkušenosti s Vyhlašovateli. Se stíny. Daniel jí řekl jejich název poslední noc na Sword&Cross. I když je vlastně nikdy nepřivolala -vždycky se ukázaly samy- měla s nimi nějakou zkušenost.
"Můžete si mě napsat sem." Ukázala na levou dolní část papíru. Obě, Jasmine i Down se na ní podívali trochu vyděšeně, ale ne nevěřícně, než si jí zapsali a šli dál.
Srdce Luce trošku zpomalilo. Možná, že to nebude tak špatné.
V příštích několika minutách se setkala s Lilith. Byla to upjatá zrzka, která byla jedním z trojčat Nephilimů ("Můžeš nás rozpoznat podle zakrnělých ocásků," vysvětlila. "Ten můj je kudrnatý.") , s Oliverem, klukem s hlubokým hlasem, který seděl na bobku, a který navštívil loni o prázdninách onen svět ("Je to nadhodnocené, ani ti o tom nemůžu nic říct) a Jackem, který uměl mistrně číst myšlenky a myslel si, že bude všechno v pořádku, pokud si ho tam Luce zapíše. ("Cítím, že ti to nevadí, je to pravda?" Udělal si z prstů zbraň a mlasknul.)
Už jí zbývali vyplnit jen tři řádky, když jí Shelby vzala papír z rukou. "Umím udělat obojí," řekla a ukázala na dvě řádky. "Kam si mě chceš zapsat?"
Hovořím více než osmnácti jazyky, nebo umím nahlédnout do minulých životů.
"Počkej chvilku," zašeptala Luce. "Ty ... můžeš nahlédnout do minulých životů?"
Shelby zvedla obočí a Luce si pospíšila napsat její jméno no řádku, kde stálo "Hovoří osmnácti jazyky." Myslela, že je to správný krok.
Luce zírala na papír a myslela na všechny své minulé životy, a jak zoufale odříznutá od nich byla. Podcenila Shelby.
Ale její spolubydlící už byla pryč. Na jejím místě stál kluk, vedle kterého seděla ve třídě. Byl o dobrých patnáct centimetrů vyšší než Luce a měl jasný a přátelský úsměv, pihy na nose a jasně modré oči.
Něco na něm, i způsob, jakým žvýkal své pero ho dělalo ... houževnatým. Luce si uvědomila, že to bylo divné, popisovat někoho, když s ním ještě ani nepromluvila, ale nemohla si pomoct.
"Ach, díky Bohu." Zasmál se a plácnul se do čela. "Jediná věc, kterou umím udělat, je jediná věc, kterou tu máš ještě volnou."
"Můžeš odrážet zrcadlový obraz sebe nebo jiných?" Luce pomalu četla.
Hodil hlavou nahoru a dolů a napsal své jméno do řádku. Miles Fisher. "Opravdu působivé pro někoho jako jsi ty. Jsem si jistý."
"Um. Jo." Luce se odvrátila. Někdo jako ona spíš ani neví, co to znamená.
"Počkej, hej, kam jdeš?" zatahal jí za rukáv.
"Uh-oh. Asi jsi moc nepochopila můj sebezničující vtip, co?" Když zavrtěla hlavou, Milesův úsměv poklesl. "Jen jsem tím chtěl říct, že v porovnání se všemi ostatními ve třídě, to tu sotva zvládám. Jediný člověk, kterého jsem byl schopný zrcadlově odrazit kromě mě samého, byla moje máma. Povedlo se mi to i s tátou, asi na deset sekund, ale pak obraz zeslábl."
"Počkej." Luce na Milese zamrkala. "Udělal jsi zrcadlový odraz své matky?"
"Byla to nehoda. Říkali mi, že je to snadné udělat s někým, koho máš rád a které miluješ." Začervenal se. Přes jeho lícní kosti se rozlila ta nejslabší růžová barva. "Teď si budeš myslet, že jsi nějakej maminčin mazánek. Chci tím jednoduše říct, jak je moje moc nicotná. Vzhledem k tomu, že ty jsi - slavná Lucinda Price."
Mávl rukou, aby prsty ukázal velmi maskulinní verzi ducha.
"Přála bych si, aby to všichni přestali pořád říkat," odsekla mu.
Potom, když dostala pocit, že se chovala hnusně, si povzdychla a opřela se o zábradlí verandy. Dívala se na vodu. Bylo tak náročné tohle všechno zvládnout. Všichni ostatní tady toho o ní věděli víc, než ona sama o sobě. Nechtěla být na tohohle kluka zlá. "Omlouvám se. Jen jsem si myslela, že jsem jediná, kdo to tady sotva zvládá. Tak jaký je tvůj příběh?"
"Ach, já jsem to, čemu oni říkají "zředěný"," řekl, a udělal ve vzduchu přehnané uvozovky. "Moje máma má v krvi andělské krve málo, dědíme jí už celé generace. Ale všichni moji ostatní příbuzní jsou smrtelníci. Moje schopnosti jsou až na trapně nízkém stupni. Ale já jsem tady proto, že moji rodiče dotovali, ehm, tu verandu, na které teď stojíme."
"Whoa."
"Tohle opravdu není moc impozantní. Moje rodina je posedlá vidinou mě v Shoreline. Měla bys slyšet, jak na mě pořád tlačí, abych si jednou přivedl domů nějakou pěknou Nephilimskou dívku." Luce se zasmála-poprvé se za posledních několik dní skutečně zasmála. Miles zakoulel očima, jako správný kluk. "Takže, dneska ráno jsem tě viděl na snídani s Shelby. Ona je tvoje spolubydlící?"
Luce přikývla. "Mluvíš o krásné Nephilimské dívce," zažertovala.
"No, vím, že je tak trochu, ehm ..." zasyčel a napodobil jednou rukou drápy, což způsobilo, že se Luce rozesmála znovu. "Mimochodem, já nejsem hvězdný student, nebo tak něco, ale už jsem tu dost dlouho a minimálně polovinu té doby si myslím, že je tohle místo naprosto šílené. Takže, pokud bys někdy měla chuť třeba na normální snídani, nebo tak něco-"
Luce se přistihla, že kývá hlavou. Normální. To je hudba pro její uši.
"Takže ... zítra?" zeptal se Miles.
"To zní skvěle."
Miles se usmál a zamával jí na rozloučenou. Luce si uvědomila, že všichni ostatní studenti už jsou dávno vevnitř. Poprvé za celé dopoledne byla sama. Podívala se dolů na papír v její ruce a nebyla si jista, co si má myslet o ostatních dětech na Shoreline.
Chyběl jí Daniel, který jí mohl pomoct pochopit hodně z tohohle všeho, ale on tu nebyl - a kde vlastně byl? Neměla ponětí.
Příliš daleko.
Přitiskla si prst na rty a vzpomínala na jejich poslední polibek.
Neuvěřitelné objetí jeho křídel. Byla jí taková zima. Dokonce i na slunci v Jižní Kalifornii. Ale byla tady kvůli němu. Přijata do téhle třídy andělů, nebo co to byli -zmatená z její nové pověsti. Všechno kvůli němu. Podivným způsobem měla dobrý pocit, že byla s Danielem spojena tak neoddělitelně.
Dokud si pro ni nepřijde, bylo to to jediné, co jí drželo nad vodou.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lara Lara | 17. března 2011 v 14:02 | Reagovat

perfektní už se těším na další :-D  :-D

2 Lucie Lucie | 17. března 2011 v 14:30 | Reagovat

Nádhera :-D

3 Barčus Barčus | 17. března 2011 v 15:55 | Reagovat

Už by se tam mohl objevit Daniéél.. nebo i Cam :D

4 jitush jitush | 17. března 2011 v 19:38 | Reagovat

skvele§§ taky se tesim na dalsi§ jses nejlepsi :-D  :-)

5 viki viki | 17. března 2011 v 19:46 | Reagovat

hezké... děkuji !

6 Marti Marti | Web | 17. března 2011 v 19:55 | Reagovat

:-) Nejspíš vám sem stihnu hodit další půlkapču ještě dneska.. ;-) Kdyby náhdou ne, tak zejtra dopoledne..

7 viki viki | 17. března 2011 v 20:04 | Reagovat

[6]: dnes... prosím

8 Marti Marti | Web | 17. března 2011 v 22:04 | Reagovat

Kapča bude asi tak za hoďku.. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama