20. kapitola 2/2

11. března 2011 v 17:32 | Marti |  Fallen / Pád (Lauren Kate)
kapitola 20

Letěli. Luce držela za ruku anděla a letěla. Zdálo se, že se k nim hřebeny stromů sklání.
Cítila, že je její tělo lehčí než vzduch. Měsíc, který byl ještě za časného rána jasně vidět, se skrýval za hranicí lesa. Přitahovalo je to k němu blíž, jako by Luce a Daniel byli v nějakém proudu. Voda pod nimi šplouchala. Byla stříbrná a krásná.
"Jsi připravená?" zeptal se Daniel.
"Jsem připravená."
Luce a Daniel klesali dolů, směrem k hlubokému a chladnému jezeru. Pustili se a padali dolů. Byl to ten nejdelší labutí ponor, jaký kdy kdo vykonal. Luce zalapala po dechu, když se vynořila na chladné hladině a pak se začala smát.
Daniel jí vzal znovu za ruku a pokynul jí, aby se k němu připojila na skále. Nejdříve se vytáhl nahoru a pak sáhl dolů a vytáhl ji. Mech byl jemný a měkký jako koberec, který tam byl pro ně rozprostřený. Kapičky vody se držely na jeho hrudníku. Leželi na bocích vedle sebe a opírali se o lokty. Daniel jí položil ruku na bok. "Pan Cole na nás bude čekat, až se dostaneme k letadlu," řekl. "Tohle je naše poslední šance na to, být sami. Chtěl bych ti tu dát skutečné sbohem."
"Chci ti něco dát," dodal a sáhl si do kapsy, z které vytáhnul stříbrný medailonek, který ho viděla nosit ve škole. Vložil řetízek do otevřené dlaně Luce. Uvědomila si, že na jeho rubu je vyrytá růže. "Patřilo to tobě," řekl. "Už je to velmi dávno."
Luce otevřela medailon a našla uvnitř za sklíčkem malou fotografii. Byl tam obrázek jich dvou. Nehleděli do foťáku, ale vzájemně sobě do očí. Smáli se. Luce měla krátké vlasy stejně, jako teď. Daniel měl na sobě motýlka.
"Kdy to bylo focené?" zeptala se a zvedla medailon. "Kde to jsme?"
"Řeknu ti to, až se uvidíme příště," řekl. Vzal řetízek, přetáhnul jí ho přes hlavu a položil jí ho kolem krku. Když se medailon dotkl její klíční kosti, cítila teplo, které pulzovalo skrz medailon. Oteplovalo to její chladnou a vlhkou kůži.
"Miluju to," zašeptala a dotýkala se řetízku.
"Vím, že ti dal Cam taky zlatý řetízek," řekl Daniel.
Luce si vzpomněla, jak jí ho Cam vnutil v baru. Nemohla uvěřit tomu, že to bylo teprve včera. Myšlenka, že ho nosila, jí obracel žaludek. Nevěděla, kde byl teď ten řetízek-a ani nechtěla.
"Zapnul mi ho kolem krku," řekla a cítila se provinile. "Já jsem nechtěla-"
"Já vím," řekl Daniel. "To co se stalo mezi tebou a Camem, ale není to tvoje vina. Když padl, nějak si udržel si hodně ze svého andělského kouzla. Umí velmi dobře klamat."
"Doufám, že už ho nikdy neuvidím." Zachvěla se.
"Obávám se, že bys ho vidět ještě mohla. A venku jsou další jako Cam. Budeš muset prostě věřit svému instinktu," řekl Daniel. "Nevím, jak dlouho ti bude trvat vzpomenout si na všechno z naší minulosti. Ale do té doby, pokud ti tvůj instinkt něco bude říkat, dokonce i o něčem, o čem nebudeš úplně přesvědčená, budeš mu muset věřit. Pravděpodobně bude mít pravdu."
"Takže mám důvěřovat svému instinktu, i když nebudu moct věřit lidem kolem mě?" zeptala se a měla pocit, jako by to bylo součástí toho, co Daniel myslel.
"Budu se snažit tu být, abych ti pomohl a zatímco budu pryč, pokusím se ti co nejvíc psát," řekl Daniel. "Luce, brzo si vzpomeneš na své minulé životy ... i když sis dosud nic nevybavila. Pokud budeš cítit, že je něco špatně, drž se od toho dál."
"Kam jdeš?"
Daniel se podíval na oblohu. "Najít Cama," řekl. "Máme spolu několik nedořešených věcí."
Nevrlost v jeho hlase Luce znervózněla. Vzpomněla si na silný a hustý popel, který po Camově boji zůstal na hřbitově.
"Ale vrátíš se ke mně," řekla, "potom? Slibuješ?"
"Já-já bez tebe nemůžu žít, Luce. Miluju tě. Nezáleží na jenom na mě, ale ..." zaváhal a pak zavrtěl hlavou. "Ničím z toho se teď netrap. Jediné co vím je, že si pro tebe přijdu."
Pomalu a neochotně vstali. Slunce vykouklo zpod stromů a vrhalo od hladiny vody odlesky. Odtud to byla jen krátká vzdálenost k blátivému palouku, na kterém bylo letadlo. Luce si přála, aby to bylo míle daleko. Mohla by s Danielem plavat až do soumraku. A i do dalšího východu a západu slunce, který by následoval.
Skočili zpátky do vody a začali plavat.
Luce se ujistila, že je medailonek zastrčený pod jejím tílkem. Pokud bylo tak důležité následovat svůj instinkt, ten jí právě teď říkal, že by se nikdy s tímto řetízkem neměla rozloučit.
Dívala se omráčená znovu a znovu, jak Daniel pomalu a elegantně plave. Tentokrát na slunečním světle věděla, že barevná křídla, olemovaná kapkami vody, které tenkrát viděla, nebyla jen výplodem její fantazie. Byly skutečné.
Snažila se zklidnit. Cítila, že plave ve vodě stylem, jako by byla po mozkové příhodě.
Příliš brzy se její prsty dotkly břehu. Nesnášela hučení motoru letadla, které stálo na mýtině.
Když dosáhla místa, kde už mohla jít, Daniel ji musel prakticky táhnout z vody.
Byla unavená, ale šťastná i přesto, že z ní kapalo a byla jí zima. Šli směrem k letadlu. Měl svou ruku na jejích zádech.
K překvapení Luce k ní pan Cole nesl velký bílý ručník, když jim seskočil naproti dolů z kokpitu. "Jeden malý anděl mi řekl, že se ti bude hodit," řekl a přehodil ho přes ni. Vděčně jej přijala.
"Komu říkáte malá?" Arriane se vynořila zpod stromu. Za ní šla Gabbe, která nesla knihu Strážce.
"Přišli jsme, abychom ti popřáli šťastnou cestu," řekla Gabbe a podala Luce knihu. "Vem si to," řekla jemně, ale její úsměv spíš připomínal zamračení.
"Děj jí i tu užitečnou věc," řekla Arriane a šťouchla loktem do Gabbe. Gabbe vytáhla termosku z batohu a podala jí Luce. Ta jí odšroubovala. Byla to horká čokoláda. Voněla neuvěřitelně. Luce si dala termosku, knížku a ručník pod paži a cítila se náhle majetná.
Ale věděla, že jakmile se dostane z tohohle palouku, bude se cítit prázdná a osamocená. Přitiskla se ramenem k Danielovi. Využívala jeho blízkost, dokud mohla.
Oči Gabbe byly jasné a silné. "Uvidíme se brzy, dobře?"
Ale Arriane odvrátila oči, jakoby se na Luce nechtěla dívat. "Nedělej nic hloupého, jako třeba to, že se proměníš v hromadu popela." Šoupala nohama. "Potřebujeme tě."
"Potřebujete mě?" zeptala se Luce. Potřebovala Arriane, když jí ukazovala, jak to chodí na Sword&Cros. Potřebovala Gabbe ten den na ošetřovně. Ale proč by potřebovali oni jí?
Obě dívky jí odpověděly chmurným úsměvem, než ustoupily do lesa.
Luce se obrátila k Danielovi a snažila se zapomenout na to, že pan Cole stál jen pár metrů za nimi.
"Dám vám chvíli o samotě," řekl pan Cole a zhluboka se nadechl. "Luce, od okamžiku, kdy nahodím motory, jsou to jen tři minuty do startu. Sejdeme se v kokpitu."
Daniel jí přitiskl k sobě a opřel si čelo o to její. Jako když se jejich rty spojily, Luce se snažila uchovat si každý část tohoto momentu. Bude si na to potřebovat pamatovat, až se vznesou do vzduchu.
Co když, až jí Daniel opustí, jí tohle všechno bude připadat jen jako sen? Částečně strašidelný sen, ale stále jen sen. Jak by mohla všechno to, co si myslí a cítí prožívat s někým, kdo ani není člověk?
"To je ono," řekl Daniel. "Buď opatrná. Nech pana Cola dělat ti průvodce, dokud nepřijdu." Ozval se pronikavý hvizd z letadla. Pan Cole jim řekl, že mají jen tři minuty. "Zkus si vzpomenout na to, co jsem ti říkal."
"Kterou část?" zeptala se Luce a začala panikařit.
"Všechny, na které si vzpomeneš-ale hlavně to, že tě miluju."
Luce popotáhla. Její hlas by se zlomil, kdyby se snažila něco říct. Bylo na čase jít.
Došla až k otevřeným dveřím kokpitu a vlna tepla, která šla od vrtule, jí téměř srazila k zemi. Byl tam žebřík s třemi schody. Pan Cole natáhl ruku, aby jí pomohl nahoru. Stiskl tlačítko a žebřík zajel do letadla. Dveře se zavřely.
Podívala se na složitou palubní desku. Nikdy nebyla v tak malém letadle. Nikdy vlastně nebyla ani v kabině. Všude tu blikala nějaká světla a tlačítka. Podívala se na pana Cola.
"Vy víte jak s touhle věcí létat?" zeptala se a otřela si oči ručníkem.
"USA Air Force padesátá-devátá divize, k vašim službám," řekl jí a zasalutoval. Luce mu rozpačitě zasalutovala zpět.
"Moje žena vždycky říká, abych hlavně nezačal lidem vyprávět o dnech, kdy jsem létal ve Vietnamu," řekl a zatáhl za stříbrnou řadicí páku. Letadlo se otřáslo, jak se dalo do pohybu. "Ale my máme před sebou dlouhý let a já mám fascinující publikum."
"Chcete říct nedobrovolné publikum," vyklouzlo jí.
"Dobře." Pan Cole jí šťouchnul loktem. "Dělám si legraci," řekl a srdečně se zasmál. "Nevystavím tě tomu." Způsob, jakým se na ní zasmál, jí připomněl smích jejího otce, když spolu sledovali zábavný film. Cítila se díky tomu o něco lépe.
Kola se teď točila rychle a najednou "přistávací dráha" před nimi, vypadala krátká. Potřebovali se zvednout co nejdřív, nebo nakonec skončí přímo v jezeře.
"Vím, na co myslíš," zakřičel přes řev motoru. "Neboj se, mám to pod kontrolou."
A těsně před bahnitým břehem tvrdě zatáhl za páku, která byla mezi nimi a nos letadla se naklonil k obloze. Horizont byl na chvíli z dohledu a Luce se prudce zvedl žaludek spolu s tím, jak letadlo stoupalo. Ale jen chvíli potom se pohyb letadla ustálil a pohled před nimi se vyrovnal. Venku byla jasná obloha.
Pod nimi se odráželo slunce od jezera. Každou sekundou byly tomu místu vzdálenější. Museli letět na západ, protože se letadlo naklonilo a Luce oknem brzy uviděla les, přes který před chvíli Luce a Daniel letěli. Hleděla do něj a přitiskla tvář k oknu, aby ho našla. Předtím, než se letadlo zase narovnalo, si myslela, že viděla světlou, fialovou záři.
Sevřela v ruce medailon, který měla kolem krku a přitiskla si ho na rty. Teď byl pod nimi školní areál a hřbitov byl za nimi. Místo, kde bude brzy pohřbena Penn.
Čím výš letěli, tím víc mohla Luce vidět ze školy, kde na povrch vyplulo její nejhlubší tajemství-i když to bylo něco, co by si nedokázala představit ani v těch nejdivočejších snech.
"Opravdu je jich na tomhle místě mnoho," řekl pan Cole a zavrtěl hlavou. Luce netušila, kolik toho věděl o tom, co se událo včera večer. Vypadal tak normálně, i přesto že o tomhle všem mluvil při útěku v letadle.
"Kam letíme?"
"Na malý ostrov u pobřeží," řekl a ukázal na vzdálené moře, které se na obzoru ztrácelo do dlouhé tmavé linie. "Není to moc daleko."
"Pane Cole," řekla, "setkal jste se s mými rodiči."
"Ano, milí lidé."
"Budu moct ... chtěla bych s nimi mluvit."
"Samozřejmě. To vyřešíme potom."
"Nikdy ničemu z toho neuvěří."
"A co ty?" zeptal se a věnoval jí ironický úsměv, když letadlo ve vzduchu stoupalo a potom se opět vyrovnávalo.
To bylo ono. Musela tomu uvěřit, všemu-od prvního záchvěvu stínů, až do okamžiku, kdy Danielovi rty našly ty její a taky Penn, jejíž tělo teď leželo na mramorovém oltáři v kapli. Tohle všechno muselo být skutečné.
Jak jinak by mohla vydržet tu dobu, než znovu uvidí Daniela? Sevřela medailonek, který měla kolem krku, a který držel vzpomínky na všechny její životy. Její vzpomínky. Daniel jí řekl, že si na ně vzpomene.
O tom, co se teď s nimi stane, toho věděla asi tolik, jako o tom, kam jí teď veze pan Cole. Ale cítila se stejně, jako když vedle ní ráno v kapli stál Daniel, Arriane a Gabbe. Nebyla ztracená, vyděšená ale ani spokojená ... ale stejně se bála-ne jen o Daniela - ale o všechny z nich.
Podívala se přes čelní sklo. Teď proletěli přes slaniska, pak kolem silnice, přes kterou jela na schůzku v baru s Camem a potom nad dlouhým úsekem pláže, kde se s Danielem poprvé políbili.
Byli nad otevřeným mořem, kde -někde tady- byla další zastávka Luce. Nikdo k ní nepřišel a neřekl jí, že bylo víc bitev, které bylo třeba vybojovat, ale Luce cítila pravdu. Že byli teprve na začátku něčeho dlouhého, významného a nepříjemného.
Spolu.
Jestli ta bitva skončí záhubou, vykoupením nebo obojím, Luce už nechtěla být dál jenom pěšák. Podivný pocit si propracovával cestu jejím tělem-ponořila se do všech svých minulých životů, do lásky, kterou cítila k Danielovi, která byla už tolikrát předtím uhašena.
To nutilo Luce chtít postavit se vedle něj a bojovat. Bojovat za to, aby zůstala naživu dost dlouho na to, aby mohla prožít svůj život vedle něj. Bojovat za to jediné, o čem věděla, že je dost dobré, ušlechtilé a dost silné na to, aby za to stálo riskovat všechno.
Za lásku.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 prekladyknih prekladyknih | 11. března 2011 v 17:32 | Reagovat

Epilog čekejte někdy navečír.. ;-)

2 mikuška mikuška | 11. března 2011 v 17:52 | Reagovat

skvělí

3 siis siis | 11. března 2011 v 17:56 | Reagovat

Ty jo ;-) nemůžu se dočkat jak to bude pokračovat :-? a ten cam je pěknej kretén [:tired:]  :-( chce se mi z něho :-! ... ale jinak gabbe je v pohodě i když jsem si myslela že je blbá(protože se líbala s danielem :-D ) ;-) a pořád je mi líto tý penn, ta z nich byla nejnormálnější :-( ale jinak to je dokonalí :-)  :-D  8-)

4 zui* zui* | Web | 11. března 2011 v 18:29 | Reagovat

no pěkně smutný konec teda :-( ... přála bych jim aby byli konečně spolu ... ale myslím, že i toho se dočkáme někdy :-)

5 Lucie Lucie | 11. března 2011 v 20:09 | Reagovat

Snad bude epilog o něco veselejší... :-(  ;-)  :-D

6 Baruš Baruš | E-mail | 11. března 2011 v 20:11 | Reagovat

No,zbývají ještě tři díly,tak myslim,že se to ještě pěkně zamotá,ale už se na to moc těšim. Je to vážně úžasný! :-)

7 Xhex Xhex | 11. března 2011 v 21:27 | Reagovat

mě spíš zajímá jestli je lusy člověk nebo ne

8 viki viki | 11. března 2011 v 21:40 | Reagovat

Skvělý, děkuji moc !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama