3. kapitola 1/2

17. března 2011 v 23:08 | Marti |  Torment/Muka (Lauren Kate)
KAPITOLA 3 1/2
ŠESTNÁCT DNÍ

"Fajn, tak do mě. Co byla až doteď ta nejpodivnější věc na Shoreline?"
Byla středa ráno a ještě nezačala škola. Luce seděla na snídani na slunné terase a pila s Milesem čaj. Měl na sobě žluté skvělé tričko s logem Sunkist, baseballovou čepici stáhnutou dolů do jeho modrých očí, žabky a roztrhané džíny. Luce se inspirovala volným oblékáním na Shoreline a vyměnila svůj standartní černý úbor. Měla na sobě červené letní šaty a krátkou bílou vestu. Cítila se v něm, jakoby byl první slunečný den po dlouhém úseku deště.
Dala si do svého čaje lžíci cukru a zasmála se.
"Ani nevím, kde začít. Možná to, že se moje spolubydlící vždycky před západem slunce vypaří a než se ráno vzbudím, tak už je zase zpátky v pokoji. Ne, počkej. Nebo je to učitelský andělsko-ďábelský pár v naší škole. Nebo" -polkla- "způsob, jakým se tu na mě všichni dívají, jako bych byla nějaké legendární monstrum. Anonymní šílenec- na to jsem zvyklá. Ale notoricky známý šílenec-"
"Nejsi notoricky známá." Miles si ukousl obří sousto croissantu. "Probereme to jedno po druhém," řekl, zatímco žvýkal.
Když si poklepal jednu polovinu úst ubrouskem, Luce se napůl divila a napůl se smála jeho okázalému, ale přitom skvělému způsobu stolování. Nemohla si pomoct, ale představila si ho jako kluka, co chodí do golfového klubu a řídí se etiketou. "Shelby je drsná kolem svých hran," řekl Miles, "ale taky umí být v pohodě. Když chce a když to tak cítí. Ne, že bych byl někdy svědkem její druhé stránky." Zasmál se. "Ale povídá se to tady. A ta věc s Frankie a Stevenem mi taky přišla divná. Nejdřív. Jenže potom mi došlo, že jim to dohromady funguje. Je to, jako by se navzájem doplňovali v těch nebeských věcech. Z nějakého důvodu tu mají zástupce obou stran a každá jim něčím přispívá. V současné době to dává studentům asi nejvíc svobody k jejich rozvoji."
Zase to slovo. Rozvoj. Vzpomněla si, jak ho použil i Daniel, když jí poprvé řekla, že by měla jít do Shoreline. Ale rozvinout se v co? Mohlo by se to vztahovat jen na děti, které byly Nephilimové. Na Luce ne. Ona jen čekala ve třídě plné skoro andělů, až si pro ní její anděl přiletí zpátky, aby jí zachránil.
"Luce," řekl Miles a tím přerušil tok jejích myšlenek. "Důvod, proč na tebe lidi tolik zírají je ten, že už každý slyšel o tobě a Danielovi. Jenže nikdo neví, jestli je ten příběh skutečný."
"Takže místo toho, aby se mě prostě zeptali-"
"Vážně? A opravdu jste letěli až do oblak? A opravdu jeho nekontrolovatelná, no víš, "vášeň" někdy ukončila tvůj život-" -odmlčel se a vrhl zděšený pohled na tvář Luce, pak polkl. "Omlouvám se. Myslím, že máš pravdu. Myslím, že se ten příběh nafouknul do obrovského mýtu. Každý tomu věří. A já, ehm, snažím se nespekulovat." Miles odložil čaj a díval se na svůj ubrousek. "Možná, že je to příliš osobní, abych se tě na to ptal."
Miles posunul svůj pohled z ubrousku na Luce. Nebyla z toho nervózní. Místo toho na ni, jeho jasně modré oči a lehce zakřivený úsměv působil jako otevřené dveře, které jí zvou, aby mluvila o některých věcech, o kterých dosud nebyla nikomu schopná říct. Když o tom Luce přemýšlela, chápala, proč jí Daniel a pan Cole zakázali všechno říct Callie nebo jejím rodičům. Ale Daniel a pan Cole byla taky ti, kteří jí zapsali na Shoreline. Oni byli ti, kteří jí říkali, že tady bude v bezpečí.
Neviděla žádný důvod, proč by nemohla svůj tajemný příběh říct někomu, jako je Miles. Zejména proto, že už znal jednu verzi pravdy.
"Je to dlouhý příběh," řekla. "Doslova. A já stále ještě nevím všechno. Ale v podstatě, Daniel je důležitý anděl. Odhaduju, že předtím, než padnul, měl nahoře velké slovo." Polkla, nechtěla se Milesovi podívat do očí. Byla nervózní. "Přinejmenším do té doby, dokud se do mě nezamiloval."
Všechno se to z ní začalo sypat. Od prvního dne na Sword&Cross, jak se o ní starali Gabbe a Arriane, jak se jí Molly a Cam vysmívali, jak jí bylo nevolno, když uviděla fotografii sebe v minulém životě. Jak jí ranila smrt Penn. Surrealistická bitva na hřbitově.
Luce vynechala nějaké podrobnosti o Danielovi a o okamžicích, které spolu prožili ... ale ve chvíli, kdy skončila si myslela, že si Miles musel udělat kompletní představu o tom, co se stalo - a doufala, že rozptýlila mýty o jejích milostných pletkách alespoň u jednoho člověka.
Na konci jejího vyprávění se cítila lehčí. "Wow. Ještě nikdy jsem to nikomu neřekla. Cítím se opravdu skvěle, že jsem to vyslovila nahlas. Jako by to teď bylo všechno reálnější, když jsem to přiznala někomu jinému."
"Můžeš to říct i dalším, pokud budeš chtít," řekl.
"Já vím. Jsem tu ale jen na chvíli," řekla. "A mimochodem, myslím, že mi Shoreline pomůže zvyknout si na lidi - myslím tím anděle, jako je Daniel. A Nephilimi, jako jsi ty. Ale pořád se nemůžu ubránit pocitu, který z tohohle místa mám. Je to jako bych předstírala, že jsem něco, co ve skutečnosti nejsem."
Miles přikyvoval a souhlasil s Luce celou dobu, co mu vyprávěla svůj příběh, ale teď zavrtěl hlavou. "Tohle není pravda - to, že jsi smrtelná, dělá celou tuhle věc ještě působivější."
Luce se rozhlédla po terase. Poprvé si všimla jasné dělicí linie mezi Nephilimy a zbytku studentů. Nephilimové okupovali západní stranu, blíž k vodě. Bylo jich tam málo. Ne víc, než dvacet. Ale obsazovaly hodně stolů. Někdy bylo u stolu, který byl pro šest, jen jedno dítě. Zbytek dětí bylo nacpáno na východní straně u rozkládacích stolků.
Viděla Shelby, která seděla u stolu a bojovala proti divokému větru, když se snažila číst si noviny. Vypadalo to, jako škatulata hejbejte se. Ale žádný z ne-Nephilimů neseděl mezi "nadanými" dětmi.
Luce se včera setkala s pár ne-nadanými dětmi. Po obědě, který se konal v hlavní budově, která byla o hodně míň architektonicky impozantní a učily se v ní mnohem víc tradičnější předměty. Biologie, geometrie, Evropská historie. Někteří z těchhle studentů vypadali příjemně, ale Luce se k nim cítila nekonečně vzdálená -protože ona chodila do třídy s nadanými- a to jí zmařilo možnost konverzace s nimi.
"Nechápej mě špatně, docela jsem se s nějakými těmi kluky skamarádil." Miles ukázal na přeplněné stoly. "Beru Connora nebo Eddieho G na fotbal dost často po škole Nephilimů. Ale vážně. Myslíš, že by ti někdo z nich uvěřil, co všechno jsi prožila a mohli si s tebou o tom promluvit?"
Luce si třela krk a cítila, jak jí v rozích očí štípají slzy. Stále měla ve své čerstvé paměti slečnu Sophii s dýkou. Neuplynula noc, aniž by jí nezabolelo srdce nad Penn. Její smrt byla tak zbytečná. Nic z tohohle nebylo spravedlivé. "Sotva jsem přežila," zašeptala.
"Jo," řekl Miles a škubl sebou. "O téhle části příběhu jsem už slyšel. Je to divný: Francesca a Steven nás učí ve velkém o přítomnosti a budoucnosti, ale skoro vynechávají minulost. Má to co dělat s naším posílením."
"Jak to myslíš?"
"Zeptej se mě na něco o velké bitvě, která se blíží a na to, jakou roli by v ní mohli hrát mladí Nephilimové jako já. Ale o čem vlastně mluvíš? Žádná z našich hodin tomu opravdu nebyla věnovaná. Když už o tom mluvíme" -Miles ukázal na terasu, která se pomalu vyprazdňovala- "už bychom měli jít. Zopakujeme si to někdy?"
"Rozhodně." A to znamenalo, že Luce měla Milese ráda. Bylo pro ni mnohem snazší bavit se s Milesem, než s kýmkoliv jiným, koho tady poznala. Byl přátelský a měl ten druh humoru, který Luce nutil se okamžitě cítit v pohodě. Byla ale rozptýlená něčím, co jí řekl. Bitva, která se blíží. Bitva Daniela a Cama. Nebo bitva se skupinou starších slečny Sophie? Pokud se připravovali i Nephilimové, kam se potom poděje Luce?
Steven a Francesca se oblékli do doplňujících se barev. Vypadali, že jsou oblečeni spíš na fotografování, než na přednášku. Druhý den, co byla Luce na Shoreline, na sobě měla Francesca zlaté gladiátorské boty s osmicentimetrovým podpatkem a šaty dýňové barvy do áčka. Kolem krku měla mašli, která byla skoro stejně oranžová, jako kravata, kterou měl na sobě Steven spolu jeho oxfordskou slonovinovou košilí a sakem v námořnické modři.
Bylo úžasné se na ně dívat. Luce je sledovala, ale ne způsobem, jakým to včera předpovídala Dawn. Pozorovala je u jejich učitelských stolů, z místa mezi Milesem a Jasmínou, z úplně jiného důvodu, který byl mnohem blíž jejímu srdci: připomínali jí její vztah s Danielem.
Ačkoliv je nikdy neviděla dotknout se, když stáli vedle sebe -což bylo skoro pořád- magnetismus mezi nimi prakticky křivil stěny. Samozřejmě, že to mělo něco společného s tím, že to byli padlí andělé, ale muselo to mít taky něco společného s jedinečným způsobem jejich spojení. Luce si nemohla pomoct, ale měla na jejich vztah vztek. Neustále jí připomínali to, co teď nemohla mít.
Většina studentů se už usadila na místa. Dawn a Jasmine se chystali přibrat Luce do řídícího výboru, aby jim pomáhala naplánovat všechny úžasné společenské akce.
Luce nikdy moc nefandila mimoškolním věcem.
Jenže tyhle holky k ní byly milé a tvář Jasmine byla tak rozzářená, když mluvila o cestě jachtou, kterou naplánovala na konec tohohle týdne, že se Luce rozhodla dát řídícímu výboru šanci.
Zrovna přidávala své jméno na seznam, když Steven udělal krok vpřed a odhodil sako na stůl za ním. Beze slova rozevřel paže. Jako by přivolal velký černý stín, který se oddělil od obrovského stínu, který byl přímo před oknem. Ten se otřel o trávu, a pak prolétl dovnitř otevřeným oknem. Bylo to neskutečně rychlé, a jestli to bylo možné, místnost se vlivem stínu ponořila do tmy.
Luce ze zvyku zalapala po dechu, ale nebyla jediná. Ve skutečnosti se většina studentů posouvala ve svých lavicích čím dál tím víc dozadu, když Steven začal se stínem točit. Přivolal stín do své ruky a začal ho kroutit rychleji a rychleji, až se zdálo, jakoby s něčím zápasil. Brzy se stín před ní roztočil tak rychle, až ho viděla jen rozmazaně. Jako by se kolem černého kola otáčely černé paprsky. Z jeho jádra foukal hustý vítr s plesnivým zápachem. Vítr odfoukl Luce vlasy z obličeje.
Steven manipuloval se stínem, napínal ho, až se z něj stala změť. Amorfní tvar černé koule, která nebyla větší, než grapefruit.
"Třído," řekl a chladná, zrcadlová levitující koule temnoty se vznášela pár centimetrů nad jeho prsty, "seznamte se s předmětem, který nás bude provázet dnešní hodinou."
Francesca vystoupila a přemístila stín do své ruky. S podpatky byla skoro stejně vysoká jako Steven. Luce napadlo, že byla v práci se stíny stejně zručná.
"Vy všichni jste už někde viděli Vyhlašovatele," řekla a šla pomalu kolem studentských stolů tak, aby měla na každého lepší pohled. "A někteří z vás," řekla a pohled upřela na Luce, "dokonce mají i nějaké zkušenosti v práci s nimi. Ale opravdu víte, co vlastně jsou? Víte, co mohou udělat?"
Drbny, pomyslela si Luce. Vzpomínala, co jí vyprávěl Daniel v noc bitvy. Byla ještě příliš nová, aby věděla, jak se v Shoreline chovat, když někdo ví odpověď, ale žádný z ostatních studentů nevypadal, že by věděl, o čem se mluví. Pomalu zvedla ruku.
Francesca naklonila hlavu. "Luce."
"Nesou zprávy," řekla. Byla si stále jistější, když mluvila. Vzpomínala na jistotu-na Daniela. "Ale jsou neškodní."
"Poslové, ano. Ale neškodní?" Francesca se podívala na Stevena. Její tón neříkal nic o tom, jestli měla Luce pravdu nebo se mýlila, což by způsobilo, že by se Luce začala cítit trapně.
Celá třída byla překvapená, když si Francesca stoupla vedle Stevena, uchopila jednu stranu stínu a on uchopil tu druhou. Pak jí věnoval potvrzující kývnutí. "Říkáme tomuhle prohlédnutí," řekla.
Stín se vyboulil a začal se nafukovat, jako balón. Vydával tupý zvuk, jak se temnota natahovala a ukazovala barvy, které byly mnohem živější, než cokoliv, co až doteď Luce viděla.
Světle zelená, třpytivě zlatá, mramorované pruhy růžové a fialové. Celé zářící spektrum barev které byly stále jasnější a zřetelnější, než zmizely za spletí stínu. Steven a Francesca ho stále tahali, dokud neměl velikost a tvar projekčního plátna. Pak se zastavili.
Nedali jim žádné varování o tom, co teď uvidí a po chvíli Luce zděšeně pochopila proč. Na tohle je nikdo nemohl připravit.
Změť barev se oddělila a usadila se na plátně v různých tvarech. Dívali se na město. Starověké město obehnané kamennou zdí ... které hořelo. Bylo přeplněné a znečištěné. Spalovaly ho rozzlobené plameny. Plameny lidi zahnaly do slepých uliček a jejich ústa byla tmavá a prázdná. Zvedali své zbraně k nebi. Všude pršely světlé jiskry a hořící kousky ohně. Déšť smrtícího světla přistával všude a na všem. Čeho se dotkl, to zapálil.
Luce prakticky mohla cítit pach hniloby a zkázy, která přicházela přes plátno. Byl na to strašný pohled, ale nejpodivnější bylo, že tam nebyl žádný zvuk.
Ostatní studenti kolem ní otáčeli hlavy, jako kdyby se tím snažili blokovat naříkající a křičící lidi, kteří byli pro Luce nerozlišitelní. Všude bylo úplné ticho, ale přitom se dívala, jak stále víc a víc lidí umírá.
Když si nebyla jistá, že by toho její žaludek mohl vydržet víc, obraz se posunul a tak nějak se oddálil a Luce ho viděla jakoby z dálky. Nedívala se na jedno, ale na dvě hořící města. Napadla jí podivná věc. Přišla k ní tiše, jako by jí měla vždycky v paměti, ale nevzpomínala si na to.
Věděla, na co se dívala: Sodoma a Gomora. Dvě města, která byla v Bibli. Dvě města, která byla zničena Bohem.
Pak, jakoby někdo vypnul vypínač, Steven a Francesca luskli prsty a obraz zmizel.
Zbytky stínu se rozbily na malé černé mračna popelu, který se nakonec usadil na podlaze učebny.
Luce se zdálo, že všichni studenti kolem ní se snaží popadnout dech.
Ona ale nemohla odtrhnout oči od místa, kde stín byl. Jak to udělali?
Tmavé kousky se opět začaly spojovat dohromady, tuhnout a pomalu se vracet do známějšího tvaru stínu. Jeho služby byly u konce. Vyhlašovatel krok za krokem pomalu, podél podlahy, sklouzával ven z učebny a pak, když stín unikl, se za ním zavřely dveře.
"Možná se divíte, proč jsme vám to ukázali," řekl Steven, jakoby nabízel třídě vysvětlení. On a Francesca sdíleli ustaraný výraz, když se rozhlédli po třídě. Dawn u svého stolu zakňučela.
"Jak víte," pokračovala Francesca, "většinu času v téhle třídě se zaměřujeme na to, jak využít vaši moc Nephilimů. Jak můžete pomoct změnit věci k lepšímu. Avšak každý z vás se musí rozhodnout sám, jak se svou mocí naloží. Rádi se díváme vpřed, nikoli dozadu."
"Ale to, co jste viděli dnes," řekl Steven, "bylo víc, než jen hodina dějepisu s neuvěřitelnými speciálními efekty. A nebylo to ani tak, že bychom to vykouzlili. Ne. To co jste viděli, bylo zničení Sodomy a Gomory. Byly zničeny Velkým Tyranem, když-"
"Unh-UNH-UNH!" řekla Francesca a přitom kývala prstem. "My nejsme oprávněni tady říkat nějaká jména."
"Samozřejmě. Máš pravdu, jako obvykle. Občas prostě propadám do propagandy." Steven vrhl na třídu úsměv. "Ale jak jsem říkal: Vyhlašovatelé jsou víc, než jen pouhé stíny. Můžou nést velmi cenné informace. Svým způsobem jsou to stíny. Ale jsou to stíny minulosti-dávné a ne tak dávné minulosti."
"Co jste dnes viděli," pokračovala Francesca, "byla jen demonstrace neocenitelných dovedností, které někteří z vás máte a jste schopni je nějak využít. Jednoho dne."
"Nechceme, abyste to zkoušeli teď hned." Steven si otřel ruce kapesníkem, který si vytáhl z kapsy. "Ve skutečnosti vám zakazujeme, abyste se o to někdo pokusil. Můžete nad tím ztratit kontrolu a sami zabloudit ve stínech. Ale jednou možná, budete mít tu možnost."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ejdriana Ejdriana | E-mail | Web | 18. března 2011 v 10:49 | Reagovat

sáááfriš... pár dnů se nedostanu k PC a ono už je tu toho tolik:-) to mám radost:-) jdu číst:-D

2 viki viki | 18. března 2011 v 11:33 | Reagovat

Skvělé... děkuji za překlad !

3 jany jany | 18. března 2011 v 13:36 | Reagovat

Jsi úžásná, těším se na další a děkuju že to pro nás překládáš :-)

4 Lara Lara | 18. března 2011 v 18:31 | Reagovat

Super,těším se na další :-)  :-)

5 moi moi | Web | 21. března 2011 v 20:31 | Reagovat

ahoj promin nikde sem si nevšimla žádnesho textu že ti vadí reklamy nebo tak něco ... jestli jsem to přehlídl tak se omluvám a kdybys mohla jukni semhle http://blackpeggy-lentil.blog.cz/1103/mega-festival-her-a-soutezi a když tak se i připoj....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama