3. kapitola 2/2

18. března 2011 v 18:50 | Marti |  Torment/Muka (Lauren Kate)
KAPITOLA 3 2/2

Luce sdílela pohled s Milesem. Díval se na ní širokýma očima a věnoval jí úsměv, jako by jí četl myšlenky. Nevypadal, jako by se z toho všeho cítil nějak mimo. Ne způsobem, jakým Luce.
"Kromě toho," řekla Francesca, "většina z vás pravděpodobně zjistí, že se cítíte unaveně." Luce se rozhlédla po místnosti. Dívala se do tváří studentů, když Francesca mluvila. Její hlas měl na děti účinek jako aloe na úpal. Polovina dětí měla zavřené oči, jako kdyby byly něčím zklidnění. "To je běžné. Prohlédnutí stínů není bez následků. Vezmou vám energii, když se skrz ně podíváte o několik dní zpátky, ale podívat se zpět o několik tisíciletí? No, dopady teď asi cítíte sami. Ve světle toho co se stalo" -podívala se na Stevena- "vás dneska pustíme z vyučování dřív, abyste si mohli odpočinout."
"Zítra budeme normálně pokračovat, takže se ujistěte, že jste už přečetli váš domácí úkol," řekl Steven. "Hodina končí."
Všichni studenti kolem Luce pomalu vstávali ze svých lavic. Vypadali omámeně a vyčerpaně. Když vstala, její kolena byla trochu vratká, ale zdálo se, že se cítí mnohem méně otřesená, než ostatní. Hodila si svetr kolem ramen a následovala Milese ze třídy.
"Docela hukot," řekl, zatímco bral schody po dvou. "Jsi v pořádku?"
"Jsem v pořádku," řekla Luce. Byla. "A ty?"
Miles si otřel čelo. "Jen mi připadalo, jako bychom tam opravdu byli. Jsem celkem rád, že nás pustili dřív. Mám pocit, jako bych si potřeboval zdřímnout."
"Vážně!" řekla Dawn, když se k nim napojila cestou ke kolejím. "Tohle byla ta poslední věc, kterou jsem od vyučování ve středu ráno čekala. Jsem totálně vyřízená."
Byla to pravda. Zničení Sodomy a Gomory bylo opravdu děsivé. Tak skutečné, že Luce ještě cítila na kůži horko.
Vrátili se zpátky na koleje, severní stranou kolem jídelny a pak stíny sekvojí. Bylo zvláštní vidět školní areál tak prázdný. Všechny ostatní děti byly ještě pořád v hlavní budově. Jeden po druhém Nephilimové mizeli na koleji a mířili rovnou do postele.
Kromě Luce. Nebyla unavená. Vůbec ne. Místo toho se cítila podivně napjatá. Přála si, znovu, aby tam byl teď Daniel. Strašně si s ním chtěla promluvit o demonstraci Francesci a Stevena - chtěla vědět, proč jí už dříve neřekl, co dokážou stíny, které vídala.
V přední části budovy byly schody, které vedly k jejímu pokoji na koleji. Za ní byl sekvojový les. Šla pryč od své ložnice. Nechtěla jít dovnitř. Nechtěla se oddat spánku a předstírat, že to co viděla, se nestalo. Francesca a Steven se snažili třídu vyděsit: muselo to být určeno k tomu, aby je tím něco naučili. Něco, co jim nemohli říct přímo.
Ale pokud Vyhlašovatelé nesli zprávy a ozvěny minulosti, jakou minulost nesli ty, které vídala ona?
Šla do lesa.
Její hodinky ukazovaly 11, ale pod tmavou klenbou stromů jí spíš připadalo, že je půlnoc. Na nahých nohách měla husí kůži, když vstupovala hlouběji do lesa. Nechtěla přemýšlet o tom, jak těžké to bude: myslela jen na naději, která v ní vzrůstala a na to, že nesmí zbaběle couvnout.
Právě vstupovala na nezmapované území. Zakázané území. Chystala se přivolat Vyhlašovatele.
Udělá to, co už udělala dřív. Vůbec poprvé, když odehnala stíny od její kapsy. Nebo tenkrát v knihovně, když odplácla jednen od Penn. Chudák Penn. Luce si nemohla pomoct. Musela přemýšlet, jakou zprávu jí Vyhlašovatelé přinášeli.
Když už věděla, jak manipulovat se stíny, díky Francesce a Stevenovi, kteří jí to dneska ukázali - mohla by zastavit to, co se stalo?
Zavřela oči. Viděla, jak Penn klesala na zem a její hruď se zbarvila krví. Její mrtvá kamarádka. Ne. Vzpomínat na tu noc bylo až příliš bolestivé. A nikdy a nikde tomu nebude jinak. Všechno, co mohla udělat, bylo dívat se dopředu.
Musela bojovat se studeným strachem, který jí svíral vnitřnosti. Pouhých deset metrů před ní u odbočky číhal plíživý, černý známý tvar.
Udělala krok směrem k němu a Vyhlašovatel couvl. Snažila se nedělat žádné prudké pohyby. Luce pomalu přistupovala blíž a blíž, ochotná nenechat si stín proklouznout mezi prsty.
Byla tam.
Stín se zaškubal pod větvemi stromu, ale zůstal na místě. Srdce se Luce se snažilo uklidnit. Ano, právě byl sama v tomhle tmavém lese a ano, neměla nejmenší tušení, kde byla. Nejspíš si nikdo nevšimne, že tam není, zatímco se tady bude asi dít něco strašného, ale přece není žádný důvod k panice. Opravdu? Tak proč cítila tenhle trýznivý, svíravý strach? Proč se jí stále třásly ruce, když se dívala na stín, ke kterému se chtěla dostat, i když přece věděla, že je úplně neškodný?
Bylo na čase pohnout se. Buď tu mohla stát zmrazená navždy, nebo mohla utéct jako zbabělé kuře a jít zpátky trucovat na kolej, nebo-
Její ruka vystřelila, už se netřásla. Uchopila tu věc. Zatáhla ji k sobě a pevně si ji přitiskla k hrudi. Byla překvapená, když se toho dotkla. Bylo to chladné a vlhké. Stejně, jako mokrý ručník. Její paže se třásly. Co s tím má dělat teď?
Myslí jí blýskl obraz dvou hořících měst.
Luce uvažovala, jestli by mohla ten obraz vytvořit na vlastní pěst. Jestli by mohla přijít na to, jak odhalit tajemství, které v sobě skrývá. Jak vlastně tyhle věci fungují?
Všechno, co Francesca a Steven udělali bylo, že ho vytáhli.
Se zatajeným dechem Luce posouvala prsty podél měkoučké hrany stínu. Uchopila ho a jemně ho začala roztahovat.
K jejímu překvapení byl Vyhlašovatel tvárný, téměř jako tmel. Když se mu snažila dát nějaký tvar, navlhly jí od něj ruce. Snažila se ho vytvarovat do čtverce. V něco, co dneska viděla při hodině od jejích učitelů.
Zpočátku to bylo jednoduché, ale zdálo se, že čím víc se ho snaží natáhnout, tím víc je tužší. Pokaždé, když přemístila ruce, aby natáhla další část, zbytek se vrátil zpátky do původního tvaru studené černé hmoty. Brzy byla zadýchaná a bolely jí paže. Utřela si pot z čela. Nechtěla se vzdát. Ale když stín začal vibrovat, Luce vykřikla a hodila ho na zem.
Okamžitě vyrazila zpátky do lesa. Teprve potom, co byla od stínu pryč si uvědomila, že to nebyl stín, co vibrovalo.
Byl to mobil, který měla v batohu. Byla zvyklá na to, že telefon nemá. Až do téhle chvíle dokonce zapomněla, že jí pan Cole dal svůj starý telefon před tím, než jela do Kalifornie. Stejně jí byl telefon k ničemu. Jediná věc, na kterou ho měla byla, kdyby se s ní chtěla pan Cole spojit. Všichni ostatní, i její rodiče, totiž věřili, že je pořád na Sword&Cross. Mohla s nimi hovořit, ale musela by jim lhát.
Dokonce ani nikdo kromě pana Cola neměl její číslo. A kvůli opravdu příšerným bezpečnostním důvodům jí Daniel ani neřekl, jak by se s ním mohla spojit.
Ale teď tenhle telefon přerušil její první skutečný pokrok se stínem. Vytáhla ho z batohu ven a otevřela zprávu, kterou jí pan Cole právě poslal:
Zavolej svým rodičům. Myslí si, že máš A z testu z Historie, který jsem ti dal. A že se budeš příští týden snažit dostat se do plaveckého týmu. Nezapomeň se chovat, jakoby bylo všechno v pořádku.
A o minutu později přišla další:
Je všechno v pořádku?
Luce byla mrzutá. Nacpala telefon zpátky do batohu a začala dupat přes tlustou pokrývku jehličí ze sekvojí směrem k okraji lesa, k její koleji.
Díky textovce jí začalo zajímat, jak se mají ostatní děti na Sword&Cross. Byla tam pořád Arriane? A jestli ano, stále posílala během vyučování po třídě papírové letadla? Našla si teď Molly nějakého nového nepřítele, když už tam Luce nebyla? Nebo obě odešli potom, co teď byla Luce i Daniel pryč? Vzala Randy příběh, který si vymyslel pan Cole o tom, že rodiče Luce zažádali o její přechod na jinou školu?
Luce vzdychla. Nenáviděla, když rodičům lhala. Nenáviděla, když jim nemohla říct, jak daleko se od nich cítila a jak byla sama.
Ale zavolat jim? Každé slovo, které by jim řekla, by byla lež. A z testu z Historie, zkoušky pro nějaký falešný plavecký tým - jen by se jí asi stýskalo ještě víc.
Pan Cole se musel zbláznit, když jí řekl, aby zavolala svým rodičům a lhala. Ale pokud by jim řekla pravdu -skutečnou pravdu- asi by si mysleli, že se zbláznila ona. Ale kdyby s nimi nebyla v kontaktu, došlo by jim, že se něco děje. Mohly by jet za ní do Sword&Cross, zjisti, že tam není a co pak?
Mohla by jim poslat e-mail. Lhaní po e-mailu nebylo tak těžké. Už jim měla zavolat před několika dny. Pošle jim e-mail dnes večer.
Vystoupila z lesa na cestu a zalapala po dechu. Byla noc. Ohlédla se na svěží ztemnělé lesy. Jak dlouho tam byla s tím stínem? Podívala se na hodinky. Bylo 08:30. Vynechala oběd. A odpolední vyučování. A večeři.
V lese byla taková tma, že si ani nevšimla, jak čas letí. Ale teď to na ní všechno dopadlo. Byla unavená, byla jí zima a měla hlad.
Potom, co Luce třikrát na koleji špatně zabočila, konečně našla dveře svého pokoje. Tiše doufala, že už Shelby bude tam, kam večer vždycky mizí. Strčila do zámku obrovský, staromódní klíč a otočila klikou.
Bylo zhasnuto, ale oheň v krbu hořel. Shelby seděla na podlaze se zkříženýma nohama. Měla zavřené oči a meditovala. Když přišla Luce, otevřela jedno oko a vrhla na ní velmi otrávený pohled.
"Promiň," zašeptala Luce a sklouzla na nejbližší židli, která byla u dveří. "Nevšímej si mě. Předstírej, že tu nejsem."
Za chvíli to Shelby udělala. Zavřela ošklivě se koukající oko a vrátila se k meditaci. Pokoj byl klidný.
Luce zapnula počítač, který byl na stole. Zírala na obrazovku. Snažila se poskládat si v hlavě co nejneškodnější vzkaz pro její rodiče -a když už byla v tom, přečíst si množství nepřečtených emailů v její schránce, které jí stále chodily od Callie během minulého týdne.
Psala tak pomalu a potichu jak jen mohla, aby zvuk klávesnice nerušil Shelby a ona tak neměla další důvod k tomu, aby jí nenáviděla. Psala:
Drahá maminko a tatínku, tak moc mi chybíte lidi. Jen jsem vám chtěla napsat pár řádků. Život na Sword&Cross je dobrý.
Hruď se jí stáhla, když napjala prsty a psala dál: Pokud vím, nikdo další tenhle týden už nezemřel. Všechny hodiny jsou v pohodě. Zastavila se a pak dopsala: Možná se dokonce dostanu do plaveckého týmu!
Luce se podívala z okna na jasně hvězdnou oblohu. Musela to rychle dopsat. Nebo se ztratí.
Budu se hodně divit, až tu konečně přestane pršet ... Ale myslím, že takový listopad v Georgii je! S láskou, Luce
Zkopírovala zprávu do nového emailu pro Callie a změnila několik vybraných slov. Pak pohnula myší. Když ale mačkala tlačítko odeslat, zavřela oči a svěsila hlavu. Byla hrozná falešná dcera a ještě lže svojí kamarádce. A co si vůbec myslela? Jednalo se o ten nejchabější a nejvíc do očí bijící e-mail, který kdy byl napsán. Ale jen je nechtěla děsit.
Zakručelo jí v žaludku. Podruhé to bylo hlasitější. Shelby si odkašlala.
Luce se otočila na židli, aby viděla dívce do tváře. Seděla na zemi na patách. Luce cítila v koutcích očí slzy. "Mám hlad, jasný? Proč si nepodáš nějakou stížnost, aby mě dali do jiného pokoje?"
Shelby se klidně prohnula dopředu do nějaké pozice jógy a spojila ruce do modlitby. Pak řekla: "Jen jsem ti chtěla říct o balíčku přírodního sýra a nějakých těstovinách v mém šuplíku. Nemusíš tu hned spouštět vodárnu. Ježkovy zraky!"
O jedenáct minut později už Luce seděla pod dekou na posteli s kouřící miskou těstovin se sýrem, se suchýma očima a spolubydlící, která jí najednou přestala nenávidět.
"Nebrečela jsem, protože jsem měla hlad," chtěla jí objasnit Luce, ačkoliv těstoviny se sýrem byly opravdu výborné. Tenhle nečekaný dárek od Shelby skoro přinesl nové slzy do jeho očí.
Luce se někomu chtěla otevřít a Shelby, no, byla tam. Neroztála úplně, ale její sdílení skrýše jídla s Luce byl obrovský krok pro někoho, kdo s ní sotva promluvil. "Já, ehm, jen mám nějaké rodinné problémy. Je to prostě těžké být pryč."
"Boo-hoo," řekla Shelby a žvýkala svojí vlastní mísu s těstovinami. "Nech mě hádat, tvoji rodiče jsou stále šťastně svoji."
"Tohle není fér," řekla Luce a posadila se. "Nemáš ani ponětí, čím jsem prošla."
"A máš nějakou představu, čím jsem prošla já?" Shelby zírala dolů na Luce. "To si nemyslím. Tak poslouchej, tohle jsem já: Jedináček svobodné matky. Nejasnosti ohledně otce? Možná. Zasraná bolest a nenávist, se kterou žiju, protože nás opustil? Téměř určitě. Ale co nemůžu vystát je nějaký slaďoučký přetékající srdíčko se šťastným rodinným životem a nějakým fantastickým přítelem, které se objeví v mém pokoji a sténá nad hrozným milostným vztahem na dálku."
Luce zatajila dech. "Takhle to vůbec není."
"Vážně ne? Pouč mě."
"Jsem falešná," řekla Luce. "Já ... lžu lidem, které miluju."
"Lžeš tvému fantastickému příteli?" Shelby přimhouřila oči takovým způsobem, že to vypadalo, že by to její spolubydlící ve skutečnosti mohlo zajímat.
"Ne," zamumlala Luce. "Ještě jsem s ním nemluvila."
Shelby se opřela o postel a hodila nohy přes palandu tak, aby spočívali na dolní posteli. "Proč ne?"
"Je to dlouhé, hloupé a komplikované."
"No, každá holka aspoň s půlkou mozku ví, že je jenom jedna věc, kterou může udělat, když se rozejde svým klukem-"
"Ne, my se nerozešli-" řekla Luce ve stejnou chvíli, jako Shelby dopověděla: "Změnit účes."
"Změnit si účes?"
"Nový začátek," řekla Shelby. "Já jsem si vlasy nabarvila na oranžovou a ostříhala se. Sakra, jednou jsem si dokonce oholila hlavu, když mi jeden blbec zlomil srdce."
Bylo tam malé oválné zrcadlo s ozdobným dřevěným rámem, nad prádelníkem na druhé straně místnosti. Z pozice na posteli Luce mohla vidět svůj odraz. Položila mísu těstovin a postavila se před něj.
Měla ostříhané vlasy po tom, co se stalo s Trevorem, ale to bylo jiné. Většinu z nich měla spálených, tak jako tak. A když přišla na Sword&Cross, byly to vlasy Arriane, které ostříhala. Přesto si Luce myslela, že ví co má Shelby na mysli, když řekla: "nový začátek".
Mohla se změnit na někoho jiného a předstírat, že nebyla ta, která si právě prošla velkým trápením. Penn, její rodiče, komplikovaný život, který mívala dříve.
"Ty o tom opravdu přemýšlíš, viď? Nenuť mě vzít peroxid, co mám pod dřezem."
Luce si přejela prsty po krátkých černých vlasech. Co by si o tom myslel Daniel? Ale pokud tady chtěla být šťastná, dokud nebudou zase spolu, musela se oprostit od Sword&Cross.
Otočila se směrem k Shelby. "Vezmi ho."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lara Lara | 18. března 2011 v 19:05 | Reagovat

super super super :-)  :-)

2 Lara Lara | 18. března 2011 v 19:05 | Reagovat

:-)supr

3 wee-dee wee-dee | Web | 18. března 2011 v 19:16 | Reagovat

Hurá!!! Rychle překládej, nemůžu se dočkat reakce Daniela. :-D  Něco  mi říká, že nebude nadšený! ;-)  :-D  :-)  Strašně moc ti děkuju, že překládáš! Já bych se k něčemu takovému nedonutila. 8-O  :-D

4 Lucie Lucie | 18. března 2011 v 20:11 | Reagovat

No to bude terno..! ???  ???  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

5 Jannys Jannys | 18. března 2011 v 20:28 | Reagovat

ta je blbá, to snad nemyslí vážně??? to je něco

6 wee-dee wee-dee | 18. března 2011 v 20:36 | Reagovat

kdy bude další kapitolka? ještě dnes? :-D  ;-)

7 Marti Marti | Web | 18. března 2011 v 20:56 | Reagovat

[6]: No asi ne.. Kámoška má dneska dvacítku, takže se na to vrhnu až zejtra.. ;-)

8 viki viki | 18. března 2011 v 22:43 | Reagovat

Jako vždy - skvělé ! Děkuji

9 efka efka | 19. března 2011 v 0:41 | Reagovat

preco ??? O_O  ved cirna farba je ta najkrajsia a som si ista ze daniel by so mnou suhlasil :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama