3. kapitolka

23. března 2011 v 22:51 | Marti
KAPITOLA 3

Ten pach krve ... byl cítit z jeho dechu.
Jak je to možné? přemítám. Copak ji pije? Představuji si, jak srká krev ze šálku. Jak si do ní namáčí koláček a vytahuje ho celý červený.
Před oknem startuje vůz, tiše a jemně jako předoucí kočka, a vzápětí mizí v dálce. Odjíždí právě tak nepozorovaně, jako předtím přijel.
Mám dojem, že se celá místnost se mnou pomalu otáčí, a uvažuju, jestli neztratím vědomí. Předkláním se a jednou rukou se chytám stolní desky. V druhé doposud držím Peetův krásný koláček. Zřejmě byl ozdobený lilií, ale teď z něj v mé pěsti zbývají jen rozdrcené drobečky. Ani jsem si neuvědomovala, že ho tak tisknu, ale asi jsem se musela něčeho držet, když se mi celý svět rozpadal pod rukama.
Návštěva prezidenta Snowa. Hrozící povstání v krajích. Přímá pohrůžka smrtí Hurikánovi, po němž by následovali další lidé. Všichni, které miluji, jsou odsouzeni k záhubě. A kdo ví, kdo další zaplatí za mé činy? Pokud všechno na tomhle turné nenapravím. Pokud neutlumím nepokoje a nepřesvědčím prezidenta. Tím, že nade vši pochybnost prokážu, že miluji Peetu Mellarka.
To nedokážu, říkám si. Nejsem tak dobrá herečka. Peeta je z nás dvou ten sympatický a příjemný. Dovede si lidi podmanit natolik, že mu věří úplně všechno. Já jenom sedím potichu v koutku a nechávám co nejvíc mluvit jeho. Ale Peeta svou lásku dokazovat nemusí. Já ano.
Slyším matčiny lehké, rychlé kroky. Nesmí se to dozvědět, pomyslím si. Nic z toho. Rychle zvedám ruce nad talíř a smetám si z dlaně a prstů drobečky. Rozechvěle upíjím čaj.
"Je všechno v pořádku, Katniss?" ptá se matka.
"Jistě. V televizi to nikdy neukazují, ale prezident vždycky před začátkem turné navštěvuje vítěze, aby jim popřál hodně štěstí," odpovídám vesele.
V matčině tváři se zračí úleva. "Ach. Já se bála, že se objevily nějaké potíže."
"Kdepak, vůbec ne," ujišťuji ji. "Potíže nastanou až ve chvíli, kdy můj přípravný tým zjistí, jak mi zase narostlo obočí." Matka se směje a já myslím na to, že od chvíle, kdy jsem se ve věku jedenácti let začala starat o svou rodinu, pro mě neexistuje cesta zpátky. Vždycky bude hrát roli jejího zachránce.
"Co kdybych ti napustila vanu?" ptá se matka.
"Skvělý nápad," odpovídám s úsměvem a má odpověď ji viditelně potěšila.
Od návratu domů se usilovně snažím napravit náš vztah. Žádám ji o různé drobnosti, místo abych odmítala veškerou její pomoc, jako jsem to dělala po dlouhé roky, kdy jsem se na ni hněvala. Nechávám ji hospodařit se všemi penězi, které jsem vyhrála. Oplácím její objetí, místo abych je jen trpně snášela. V aréně jsem si uvědomila, že jí musím přestat trestat za věci, nad nimiž neměla žádnou vládu, zejména za drtivou depresi, do níž upadla po smrti mého otce. Protože občas se lidé musejí vyrovnávat s něčím, na c vůbec nejsou připraveni.
Jako například já. Právě teď.
Navíc po mém návratu do kraje udělala matka jednu nádhernou věc. Poté, co nás na nádraží s Peetou přivítaly naše rodiny i přátelé, nastal čas na několik novinářských otázek. Někdo se matky zeptal, co si myslí o mém novém chlapci, a ona odpověděla, že ačkoliv je Peeta nepochybně slušný a spořádaný mladík, já ještě nejsem dost stará, abych měla vůbec nějakého chlapce. Následně vrhla významný pohled na Peetu. Ozval se smích a poznámky jako: "Někdo si to vypije", Peeta pustil mou ruku a ustoupil ode mě. Netrvalo to dlouho -, ale poskytlo nám to přece jen výmluvu k větší rezervovanosti, než jakou jsme dávali najevo v Kapitolu. A možná to pomohlo i vysvětlit, proč jsem se po odjezdu kamer zdržovala tak málo v Peetově společnosti.
Jdu nahoru do koupelny, kde už na mě čeká vana plná horké vody. Matka do ní přidala sáček sušených bylinek, a ty provoňují celou místnost. Nikdo z nás není zvyklý na přepych neomezené zásoby teplé vody, která teče po prostém otočení kohoutkem. Doma ve Sloji nám tekla jenom studená a ke koupání jsme ji museli ohřívat v kamnech. Svlékám se, lehám si do vláčné vody - matka do ní nalila i nějaký olej - a snažím se dát alespoň trochu dohromady.
První otázka je, komu -pokud vůbec někomu- to mám říct. Rozhodně ne matce ani Prim - trápily by se tím. Ani Hurikánovi, i kdybych se s ním dokázala nějak spojit. Jak by s tou informací naložil? Kdyby byl sám, mohla bych ho přemluvit, aby utekl. V lese by určitě dokázal přežít. Jenže není sám a nikdy neopustí svou rodinu. Ani mne. Až se vrátím domů, budu mu muset nějak vysvětlit, proč už se nemůžeme scházet o nedělích, ale na to teď nedokážu myslet. Musím se připravit na bezprostřední budoucnost. Hurikán je navíc už teď tak rozzuřený na Kapitol, až se občas bojím, že co nevidět zahájí svou vlastní vzpouru. Rozhodně nepotřebuje další pobídku. Ne, nemohu to říct nikomu z lidí, které nechávám doma ve Dvanáctém kraji.
Jsou tu ovšem pořád tři lidé, jimž bych se mohla svěřit. Zaprvé Cinnovi, svému vizážistovi. Cinna je ale už teď modle mě v ohrožená a já mu nechci přidělávat problémy tím, že bych si s ním vytvářela těsnější kontakt. Pak je tu Peeta, můj herecký partner v téhle šarádě, jenže jak mám začít? Hele, Peeto, pamatuješ, jak jsem předstírala, že tě miluji? Teďko bych potřebovala, abys to hodil za hlavu a sehrál extra zamilovanýho, jinak prezident Snow odpraví Hurikána. To nemohu. Peeta to beztak sehraje výborně, i když si nebude myslet, že je v sázce něco zásadního.
Takže zbývá Haymitch. Opilý, nevrlý a hádavý Haymitch, na kterého jsem právě chrstla studenou vodu. V Hladových hrách byl mým trenérem a snažil se mě udržet naživu. Mohu jen doufat, že se jeho popis práce nijak nezměnil.
Potápím se do vody, abych neslyšela žádné okolní zvuky. Kéž by se vana rozšířila a já v ní mohla volně plavat jako během horkých nedělí v lese s mým otcem. Takové dny pro mě vždycky měly příchuť něčeho výjimečného. Vyráželi jsme časně ráno a zacházeli jsme hlouběji do lesa než obvykle, k malému jezeru, které otec objevil jednou při lovu. Ani si nevzpomínám, jak mě otec učil plavat, protože jsem byla ještě hodně malá. Pamatuji si, jak jsem se potápěla, otáčela se ve vodě a plavala o hladině sem a tam. Pod prsty nad nohou jsem cítila bahnité dno jezera. Kolem vody voněly květy a zeleň. Splývala jsem na zádech, stejně jako teď, a hleděla jsem na modrou oblohu, zatímco zvuky lesa tlumila voda. Otec lovil vodní ptáky hnízdící kolem jezera, já jsem hledala vajíčka a pak jsme oba na mělčině vyhrabávali kořeny šípatky střelolisté, podle jejíhož starého indiánského názvu jsem dostala svoje jméno. Když jsme se večer vrátili, matka dělala, že mě ani nemůže poznat, jak jsem čistá. Pak uvařila úžasnou večeři - kachnu s opečenými hlízami šípatky.
Hurikána jsem nikdy nezavedla ž k jezeru. Mohla jsem. Je to sice daleko, ale vodní ptáci se dají lovit tak snadno, že se člověku tak dlouhá cesta vyplatí. O tohle místo jsem se nechtěla s nikým dělit, neboť patřilo pouze otci a mně. Po Hladových hrách, kdy jsem se nemusela tolik uhánět, abych uživila rodinu, jsem k němu párkrát zašla. Pořád se v něm dalo krásně plavat, ale návštěvy mě spíš skličovaly. Zatímco jezero se za posledních pět let prakticky nezměnilo, já jsem skoro k nepoznání.
I pod vodou ve vaně slyším nějaký hluk. Houkání aut, veselé volání a přibouchnutí dveří. To může znamenat jedinou věc: dorazil můj přípravný tým. Mám se sotva čas osušit a přehodit přes sebe župan, než všichni rozrážejí dveře do koupelny. Nemá smysl pokoušet se trvat na nějakém soukromí. Pokud jde o mé tělo, nemohu mít před těmito třemi lidmi žádné tajemství.
"Katniss, co to obočí!" hrozí se okamžitě Venia a já se i přes svoji sklíčenost musím přemáhat, abych se nerozesmála. Světle zelenomodré vlasy má vyčesané tak, že jí trčí v ostrých ostnech do všech stran, a zlatá tetování, která původně měla jen nad obočím, se jí rozšířila i pod oči. Teď přispívají k dojmu, že jsem ji naprosto šokovala.
Přichází k ní Octavia a konejšivě ji hladí po zádech - její kulaťoučké tělo vypadá vedle Veniiny hubené postavy ještě boubelatěji. "Ale no tak, drahoušku. To spravíš natošup. Ale co mám dělat já s těmi nehty?" Chytá mě za ruku a svírá mi prsty mezi dvěma hráškově zelenými dlaněmi. Její kůže vlastně není přímo hráškově zelená, spíš tmavší, jako listy stálezelených rostlin. Tím odstínem se bezpochyby snaží udržet krok s nevypočitatelnými módními trendy Kapitolu. "Vážně, Katniss, mohla jsi mi nechat aspoň něco, s čím by se mohlo pracovat!" kvílí.
Má pravdu. Za poslední dva měsíce jsem si důkladně okousala nehty. Uvažovala jsem, zda bych se neměla pokusit toho zlozvyku zbavit, ale nenapadl mě pro to žádný dobrý důvod. "Promiň," zamrmlám. Opravdu jsem nepřemýšlela nad tím, jak ztížím práci svému přípravnému týmu. Flavius mi zvedá několik pramenů mokrých, slepených vlasů a nesouhlasně vrtí hlavou, až se mu pohybují oranžové vývrtkovité lokny. "Dotkl se jich někdo od doby, co jsme se viděli naposled?" ptá se přísně. "Nezapomeň, že jsme ti kladli na srdce, aby sis nic nenechala dělat s vlasy."
"Ano!" říkám vděčně, protože mohu dokázat, že jsem je nezklamala úplně. "Totiž ne, nikdo je nestříhal. Na to jsem nezapomněla." No, to není přesné. Spíš jsem na stříhání vlasů nikdy ani nepomyslela. co jsem doma, splétám si je do obrovského copu na zádech.
Zdá se, že jsem je tím trochu uchlácholila. Všichni mě na uvítanou líbají, usazují se na židli v mé ložnici a jako obvykle začínají bez přestávky mluvit, aniž by se obtěžovali sledovat, jestli je poslouchám. Zatímco mi Venia předělává obočí, Octavia mi lepí falešné nehty a Flavius mi vtírá nějakou břečku do vlasů, sdělují mi nejrůznější novinky z Kapitolu. Jakým hitem byly poslední Hladové hry, jaká je tam od té doby nuda a jak se nikdo nemůže dočkat, až se znovu objevím s Peetou po Turné vítězů. Pak už to nebude trvat dlouho a Kapitol se začne chystat na Čtvrtohry.
"Není to vzrušující?"
"Nepřipadáš si jako šťastlivec?"
"V prvním roce po vítězství se staneš trenérem ve Čtvrtohrách!"
Vzrušeně drmolí jeden přes druhého.
"Hm, ano," říkám neutrálně. Líp to nesvedu. I v normálním ročníku má člověk pořádnou noční můru z toho, že bude dělat instruktora splátcům. Nedokážu projít kolem školy, aniž bych neuvažovala, kterému dítěti budu muset radit. Aby to všechno bylo ještě horší, letos je pětasedmdesátý ročník Hladových her, což znamená, že půjde o třetí Čtvrtohry. Každé čtvrtstoletí se porážka krajů připomíná ještě bujařejší zábavou a nějakým obzvlášť příšerným překvapením pro splátce. Při minulých Čtvrtohrách jsem samozřejmě nebyla na světě, ale vzpomínám si, že nám ve škole vyprávěli, jak si při nich Kapitol vyžádal do arény dvojnásobek splátců. Učitelé nikdy nezacházeli do přílišných podrobností, což je překvapivé, protože právě tehdy zvítězil Haymitch Abernathy z Dvanáctého kraje.
"Haymitch by se měl připravit na obrovskou pozornost!" vypískne Octavia.
Haymitch přede mnou nikdy nemluvil o svých vlastních zkušenostech z arény a já se ho na ně nikdy nezeptám. A jestli jsem snad někdy viděla v televizi záznam z jeho ročníku, musela jsem být příliš malá, než abych si to pamatovala. ale Kapitol mu nedovolí zapomenout. Svým způsobem je dobře, že letos budeme jako trenéři k dispozici i já s Peetou, protože Haymitch bude jistě neustále opilý.
Jakmile můj přípravný tým vyčerpá téma Čtvrtoher, začíná mi podrobně vyprávět o svých neskutečně přihlouplých životech. Kdo prohlásil cosi o člověku, o kterém jsem v životě neslyšela, jaké boty si právě koupili, a nakonec Octaviino rozvleklé vyprávění o tom, jaká to byla chyba nechat přijít všechny hosty jejího narozeninového večírku oblečené do ptačích per.
Brzy mě štípá obočí, vlasy mám na dotyk hebké jako samet a nehty jen čekají na namalování. Zjevně dostali pokyn, aby mi upravili pouze ruce a tvář, možná proto, že všechno ostatní bude v chladném počasí stejně zakryté. Flavius má sto chutí, aby na mě vyzkoušel svou oblíbenou purpurovou rtěnku, ale nakonec se spokojuje s růžovou, která ladí s barvami, jež mi začínají nanášet na obličej a na nehty. Podle palety odstínů, které vybral Cinna, je zřejmé, že se snaží zdůraznit můj dívčí vzhled. Nepokoušejí se o nic přehnaně sexy. To je dobře. Nikoho bych nepřesvědčila, kdybych si musela hrát na vyzývavou svůdnici. Haymitch mi to řekl zcela jasně, když mě trénoval na rozhovor před Hladovými hrami.
Dovnitř ostýchavě vchází má matka s tím, že ji Cinna požádal, aby předvedla přípravnému týmu, jak mi spletla vlasy na loňský den sklizně. Všichni nadšeně přikyvují a zaníceně sledují, jak se matka pouští do složitého účesu. V zrcadle vidím jejich uchvácené výrazy, s nimiž pozorují každý matčin pohyb, i dychtivost, když si mají nějaký krok vyzkoušet sami. Všichni tři se chovají k mé matce tak uctivě a mile, že mám úplné výčitky z toho, jak nadřazeně jsem se vůči nim cítila. Kdo ví, co by ze mě bylo nebo o čem bych mluvila, kdyby mě vychovali v Kapitolu? Možná bych i já nejvíc ze všeho řešila, že jsem neměla pořádat narozeninový večírek plný ptačích per.
Jakmile mám hotové vlasy, scházím dolů do obývacího pokoje, kde čeká Cinna. Pohled na něj mi vlévá do žil naději. Vypadá jako vždycky, má prosté oblečení, krátké hnědé vlasy a jen nepatrný náznak zlaté oční linky. Objímáme se a já mám co dělat, abych mu hned nevyklopila celý rozhovor s prezidentem Snowem. Rozhodla jsem se však, že jako prvnímu o všem řeknu Haymitchovi. Ten bude vědět nejlíp, koho s tím mám dál zatěžovat. S Cinnou se ale mluví tak snadno - v poslední době si často povídáme po telefonu, který jsme dostali spolu s domem. Je to skoro jako nějaký špatný vtip, protože skoro nikdo z našich známých telefon nemá. Samozřejmě ho dostal Peets, ale tomu nevolám. Haymitch vyrval svůj přístroj ze zdi už před mnoha lety. telefon má ještě moje kamarádka Madge, starostova dcera, ale pokud si chceme popovídat, navštívíme se osobně. Pak začal volat Cinna, aby pracoval na mých vlohách.
Každý vítěz má oficiálně mít nějaký talent a dál je rozvíjet, protože nemusí pracovat ve škole ani v průmyslovém oboru typickém pro jeho kraj. Může se jednat v podstatě o cokoliv, jen je třeba, aby se na dané téma mohl natočit rozhovor. Ukazuje se, že Peeta má doopravdy nadání, a to pro malování. Roky zdobil koláče a dorty v rodinné pekárně. Teď je ale bohatý, takže si může dovolit nanášet opravdovou barvu na plátna. Já naproti tomu žádný talent nemám, pokud se nepočítá talent lovecký, jenomže lov je proti zákonu. Nebo snad zpěv, který byl ale Kapitolu nepředváděla ani za milion let. Matka se snažila vzbudit můj zájem o různé možnosti ze seznamu, který jí poslala Cetkie Trinketová. Vaření, aranžování květin, hraní na flétnu. Nic z toho se neuchytilo, ačkoliv Prim má talent pro všechny tři činnosti. Nakonec se do věci vložil Cinna a nabídl mi, že rozvine mou touhu navrhovat šaty, která vskutku potřebovala usilovně rozvíjet, protože jsem žádnou necítila. Souhlasila jsem, jelikož to znamenalo, že si mohu povídat s Cinnou, a on slíbil, že odvede veškerou práci.
Právě rozkládá plno materiálů po mém obýváku: šaty, látky i skicáře se svými náčrty. Zvedám jeden z bloků a prohlížím si šaty, které jsem údajně navrhla. "Mám pocit, že jsem docela slibná umělkyně," poznamenávám.
"Koukej se obléct, ty budižkničemu," říká a hází mi hromadu šatů.
Návrhářství mě sice nezajímá, ale moc se mi líbí oblečení, které pro mě Cinna vytváří. Jako například tohle. Volné černé kalhoty ze silného, teplého materiálu. Pohodlná bílá košile. Svetr upletený ze zelených, modrých a šedých proužků měkounké vlny. Zdobené kožené boty mě vůbec netlačí do prstů.
"Tohle oblečení jsem si navrhla sama?" ptám se.
"Ne, ale ráda bys je jednou navrhla a byla víc jako já, ty módní hvězdo," odpovídá Cinna. Podává mi stoh kartiček. "Tyhle poznámky budeš číst mimo záběr kamery, až budou natáčet šaty. snaž se mluvit, jako kdyby ti to nebylo úplně ukradené."
Právě v tu chvíli dovnitř vpadá Cetkie Trinketová v tykvově oranžové paruce. "Jsme tu přesně načas!" halasí, líbá mě na obě tváře, mává na televizní štáb a ukazuje mi, kam si mám stoupnout. Cetkie je motor, který nás nutí k dochvilnosti, a tak se jí snažím vyhovět. Začínám přecházet po místnosti jako loutka, zvedám jednotlivé šaty a pronáším pitomoučké poznámky typu "No nejsou kouzelné?". Zvukař natáčí, jak čtu z kartiček text, který později spojí s pořízenými záběry, a pak mě vyhazují z pokoje, aby mohli nerušeně natočit moje/Cinnovy návrhy.
Prim směla dnes na tu událost přijít ze školy dřív. Právě stojí v kuchyni, kde ji zpovídá další člen štábu. V blankytně modrých šatech, které zvýrazňují její oči, vypadá nádherně. Plavé vlasy má stažené modrou stuhou a přenáší trochu váhy na špičky leskle bílých bot, jako kdyby se chystala vzlétnout, jako ...
Bum! Mám pocit, jako kdyby mě někdo udeřil do hrudi. Ve skutečnosti se nic nestalo, ale ta bolest je tak skutečná, že mimoděk ustupuji o krok. Křečovitě zavírám oči a nevidím Prim, ale Routu, dvanáctiletou dívku z Jedenáctého kraje, která se stala skoro mým spojencem v aréně. Dokázala přeskakovat ze stromu na strom skoro jako pták a zachytávala se těch nejtenčích větví. Routa, které jsem nepomohla. Kterou jsem nechala zemřít. Vybavuji si, jak leží na zemi s oštěpem zabořeným v břiše...
Koho dalšího se mi nepodaří zachránit před pomstychtivostí a krutostí Kapitolu? Kdo další zemře, jestli neuspokojím prezidenta Snowa?
Uvědomuji si, že mi Cinna obléká kabát, a mechanicky zvedám paže. Celou mě zahaluje a obklopuje sněhově bílá kožešina. Takové zvíře jsem ještě neviděla. "Hermelín," říká Cinna, když vidí, jak hladím měkký rukáv. Následují kožešinové rukavice, jasně červený šátek a něco chlupatého přes uši. "Díky tobě se klapky na uši dostanou znova do módy."
Nenávidím klapky na uši, pomyslím si. Člověk s nimi hůř slyší, a od chvíle, kdy jsem po výbuchu v aréně ohluchla na jedno ucho, je nesnáším ještě víc. Po mém vítězství mi Kapitol ucho vyléčil, ale každou chvíli se přistihnu, že ho pořád opatrně a nevěřícně zkouším.
Spěšně ke mně přichází matka a něco drží v ruce. "Pro štěstí," říká.
Je to jen odznáček, který mi věnovala Madge. Letící reprodrozd ve zlatém kruhu. Snažila jsem se ho dát Routě, ale nechtěla si ho vzít. Říkala, že právě kvůli tomu se mi rozhodla důvěřovat. Cinna mi ho připíná k šátku.
Cetkie Trinketová opodál tleská rukama. "všichni mi věnujte pozornost! Chystáme se na první venkovní záběr, kde se vítězové přivítají na počátku své úžasné cesty. Takže, Katniss, pořádně se usměj, ta vyhlídka tě přece plní vzrušením, ne?" Nijak nepřeháním, když řeknu, že mě Cetkie doslova vystrčí ze dveří.
Chvíli skoro nic nevidím kvůli sněhu, který se začal hustě sypat z nebe. Pak rozeznávám, jak Peeta vychází ze dveří svého domu. V hlavě mi znějí slova prezidenta Snowa: "Dej si ještě vyšší cíl. Přesvědč mě." A vím, že nemám jinou možnost.
Nasazuji široký úsměv a vykročím směrem k Peetovi. Pak, jako kdybych nedokázala vydržet už ani vteřinu, se dávám do běhu. Chytá mě, otáčí se mnou a pak podkluzuje na sněhu - ještě pořád se úplně nesžil se svou umělou nohou. Padáme do sněhu, on dole, já na něm, a poprvé za několik měsíců se líbáme. Polibku překážejí kožešiny, sněhové vločky a rtěnka, ale pod tím vším cítím Peetovu pevnou spolehlivost. A vím, že nejsem sama. Ať jsem ho zranila sebevíc, před kamerami mě nepotopí. Nezpečetí můj osud nějakým vlažným polibkem. Stále o mě pečuje. Stejně jako v aréně. Z toho pomyšlení je mi najednou nějak do pláče. Místo toho mu pomáhám na nohy, zaklesnu se do něj a šťastně ho táhnu za sebou.
Zbytek dne se mi slévá do jediné rozmazané šmouhy:cesta na nádraží, loučení, odjezd vlaku, naše stará parta - Peeta a já, Cetkie a Haymitch, Cinna a Portia, Peetova vizážistka - u večeře sestávající z nějakého nepopsatelně báječného jídla, na které si nepamatuji. Pak sedím v pyžamu a objemném županu ve svém přepychovém kupé a čekám, až ostatní půjdou spát. Vím, že Haymitch bude vzhůru ještě dlouho. Nerad spí, když je venku tma.
Jen co se ve vlaku všechno ztiší, obouvám si bačkory a vycházím k jeho dveřím. Musím zaklepat několikrát, než mi otevře. Mračí se, jako kdyby věděl, že mu nesu špatnou zprávu.
"Co chceš?" ptá se a mě málem poráží oblak vinných výparů.
"Musím s vámi mluvit," šeptám.
"Teď?" divil se. Přikyvuji. "Tak ať to stojí za to." Čeká, ale já jsem si jistá, že každé slovo, které si řekneme v kapitolském vlaku, někdo odposlouchává a nahrává. "Tak co?" vyštěkne netrpělivě.
Vlak brzdí a na zlomek vteřiny mě napadá, že mě osobně sleduje prezident Snow a nesouhlasí s tím, abych se svěřila Haymitchovi, a proto se mě rozhodl rovnou zabít. Zastavujeme ale jen na doplnění paliva.
"Je tu takový zatuchlý vzduch," říkám.
Jde o zcela nevinnou větu, ale Haymitch chápavě mhouří oči. "Potřebuješ na chvíli ven." Protahuje se kolem ně a vyráží chodbou ke dveřím. Když s námahou otevře, zasype nás poryv sněhu. Haymitch seskakuje z vozu.
Přibíhá k nám kapitolský průvodčí, ale Haymitch na něj dobrosrdečně mávne a zapotácí se. "Jenom chci na čerstvý vzduch. Za minutku jsem zpátky."
"Omlouvám se. Je namol," říkám tiše. "Postarám se o něj." Seskakuji za Haymitchem a plahočím se sněhem. skoro okamžitě si promáčím bačkory. Haymitch mě odvádí za poslední vagón, kde nás nikdo neuslyší. Pak se ke mně otáčí.
"Tak co je?"
Všechno mu říkám. O prezidentově návštěvě, o Hurikánovi i o tom, že všichni zemřeme, jestli nebudu dost dobrá.
V červené záři zadních světem vlaku najednou vypadá střízlivější a podstatně starší. "Takže to musíš zvládnout."
"Kdybyste mi mohl pomoct aspoň s touhle cestou...," začínám.
"Ne, Katniss, nejde jenom o tuhle cestu," skáče mi do řeči.
"Jak to myslíte?" ptám se.
"I když to zvládneš, za dalších pár měsíců se vrátí, aby nás všechny odvezli na Hladové hry. Budete s Peetou dělat trenéry každý rok. A oni s vámi budou každý rok točit rozhovory, vysílat podrobnosti o vašem soukromém životě a ty nebudeš mít jinou možnost, než s ním žít šťastně až do smrti."
Zvolna mi dochází plný význam jeho slov. Niky nemohu žít s Hurikánem, i kdybych nakrásně tisíckrát chtěla. Nikdy nebudu smět žít sama. Navždy budu muset být zamilovaná do Peety. Kapitol nepřipustí nic jiného. Možná mi dají ještě pár let, abych zůstala s matkou a Prim, protože je mi teprve šestnáct. ale pak ... pak ...
"Chápeš co tím myslím?" naléhá Haymitch.
Přikyvuji. Existuje pro mě jediná budoucnost, nechci-li zabít svoje nejbližší i sebe samu. Budu si muset vzít Peetu.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jiřulka Jiřulka | 24. března 2011 v 19:29 | Reagovat

Marti, děkuji :-*

2 Ellenka Ellenka | 21. září 2012 v 22:24 | Reagovat

S každou další kapitolou jsem víc a víc závislá:-) Perfektní, díky moc!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama