5. kapitolka

24. března 2011 v 22:18 | Marti
KAPITOLA 5

Starcovo tělo ještě ani nedopadlo na zem a výhled už nám blokuje stěna z bílých uniforem mírotvorců. Řada vojáků se samopaly v rukou nás zatlačuje směrem ke dveřím.
"My jdeme!" říká Peeta a odstrkuje vojáka, který tlačí do mě. "Chápeme to jasné? Pojď, Katniss." Objímá mě paží kolem ramen a odvádí mě zpátky do soudní budovy. Vojáci následují krok nebo dva za námi. Jakmile jsme uvnitř, dveře se zabouchnou a slyšíme dusání bot běžících ke shromážděnému davu na náměstí.
Haymitch, Cetkie, Portia a Cinna čekají pod zrnící nástěnnou obrazovkou a tváře mají stažené úzkostí.
"Co se stalo?" Spěchá k nám Cetkie. "Hned po Katnissině krásném proslovu jsme ztratili obraz a pak Haymitch říkal, že slyšel výstřel, a já na to, že je to nesmysl, ale kdo ví? Dneska člověk může kdekoliv narazit na šílence!"
"Nic se nestalo, Cetkie. Bouchl výfuk starého náklaďáku," odpovídá Peeta vyrovnaným hlasem.
Ozývají se další dva výstřely. Dveře příliš netlumí zvuky. Kdo se stal obětí tentokrát? Mlatova babička? Jedna z Routiných sestřiček?
"Pojďte oba se mnou," říká Haymitch. Vyrážíme s Peetou za ním a ostatní necháváme stát na místě. Mírotvorci rozmístění kolem soudní budovy se o nás momentálně nezajímají., když jsme v bezpečí uvnitř. Stoupáme po nádherně opracovaném mramorovém schodišti, které ústí do dlouhé síně s prodřeným kobercem. Přímo před námi jsou otevřené dvojité dveře, kterými se dostáváme do první místnosti, vysoké jistě aspoň sedm metrů. Do římsy kolem stěn jsou vsazeny ozdoby v podobě ovoce, květů a malých boubelatých dětiček s křidélky, které na nás shlížejí ze všech koutů. Vázy plné květů vydávají tak nasládlou vůni, že mě až štípá v očích. Na stojanech u stěny visí naše večerní šaty. Tato místnost byla připravena pro nás, ale máme sotva čas si tu odložit svoje dárky, než nám Haymitch strhává mikrofony z hrudi, cpe je pod polštář na pohovce a mává na nás, ať ho následujeme.
Pokud vím, byl tady pouze jednou, při svém vlastním Turné vítěze před desítkami let. Má ale buď pozoruhodnou paměť, nebo spolehlivé instinkty, protože nás provádí bludištěm schodišť a stále užších chodeb. Občas musí zastavit a násilím otevřít nějaké dveře. Podle hlasitého skřípání pantů je poznat, že už jimi dávno nikdo neprocházel. Nakonec vystoupáme po žebříku k padacím dveřím, Haymitch je odklápí a my se ocitáme v dómu soudní budovy. Jde o rozlehlý prostor s rozbitým nábytkem, hromadami knih a lejster a zrezivělých zbraní. Všechno pokrývá silná vrstva prachu, která jasně svědčí o tom, že tu roky nikdo nebyl. Dovnitř proniká světlo zašlými čtvercovými okénky ve stěnách kupole. Haymitch za námi kopnutím zavírá padací dveře a obrací se k nám.
"Co se stalo?" ptá se.
Peeta líčí, co se odehrálo na náměstí. Zahvízdání, vzdání pocty, to naše zdržení na verandě i zastřelení starce. "O co tu jde, Haymitchi?"
"Od tebe to bude znít líp," otáčí se Haymitch ke mně.
Nesouhlasím. Myslím, že to naopak ode mne bude znít stokrát hůř. Ale snažím se co nejklidněji říct Peetovi všechno. O prezidentu Snowovi, o nepokoji v krajích a nevynechávám ani polibek s Hurikánem. Vysvětluji, že jsme všichni v ohrožení, včetně celé země, kvůli mé lsti s bobulemi. "Na tomhle turné jsem měla všechno napravit. Přimět všechny pochybovače, že jsem jednala z čisté lásky. Uklidnit situaci. Dneska jsem ale očividně dosáhla jenom toho, že zabili tři lidi a všechny na náměstí teď potrestají. Je mi tak zle, že si musím sednout na pohovku, i když z ní trčí zlomená pera a má roztrhané čalounění.
"To ale znamená, že jsem všechno zhoršil i já. Tím, že jsem jim dal ty peníze," říká Peeta. Najednou se ožene proti lampičce, která stojí na krajíčku jedné bedny, a odhazuje ji na druhý konec místnosti, kde se tříští o zem. "Tohle musí přestat. Hned teď. Tuhle... tuhle... hru, kterou vy dva hrajete, kdy si navzájem sdělujete tajemství, ale přede mnou je tajíte, jako kdybych byl příliš bezvýznamný, hloupý nebo slabý na to, abych se s nimi dokázal poprat."
"Tak to není, Peeto," začínám.
"Přesně tak to je!" křičí na mě. "Já mám taky plno lidí, na kterých mi záleží, Katniss! Rodinu i přátele ve Dvanáctém kraji. Zabijou je stejně jako tvoje blízké, jestli neodvedeme dobrou práci. Copak si po všem, čím jsme prošli v aréně, nezasloužím slyšet pravdu?"
"Vždycky jsi naprosto spolehlivý, Peeto," říká Haymitch. "Před kamerami se prezentuješ tak chytře, že jsem to nechtěl narušovat."
"Zjevně jste mě přecenili, protože dneska jsem to vůbec nezvládl. Co se podle vás stane Routině a Mlatově rodině? Myslíte, že dostanou podíl na naší výhře? Myslíte, že jsem jim pomohl ke šťastnější budoucnosti? Mám dojem, že budou mít obrovskou kliku, pokud se dožijí večera!" Peeta vrhá proti stěně další předmět, tentokrát nějakou sochu. Takhle zuřit jsem ho ještě neviděla.
"Má pravdu, Haymitchi," říkám. "Byla to chyba, že jsme mu to neřekli. Měli jsme to udělat už v Kapitolu."
"Už v aréně jste spolu měli domluvený nějaký systém, že ano?" ptá se Peeta o něco tišším hlasem. "Systém, ze kterého jste mě vynechali."
"Ne. Aspoň ne oficiálně. Jenom jsem dokázala odhadnout, co Haymitch chce, podle toho, co mi poslal nebo neposlal," vysvětluji.
"Já jsem nikdy takovou možnost neměl, protože mně nic neposlal, dokud ses neobjevila ty," odpovídá Peeta.
Nad tímhle jsem nikdy moc nepřemýšlela. Jak to asi muselo vypadat z Peetova pohledu, když zjistil, že jsem dostala mast proti popáleninám a chleba, zatímco jemu, ačkoliv byl na prahu smrti, Haymitch neposlal vůbec nic. Jako kdyby mi Haymitch pomáhal na Peetovy náklady.
"Podívej, chlapče...," začíná Haymitch.
"Neobtěžujte se. Já vím, že jste si musel vybrat jednoho z nás. A chtěl jsem, aby to byla ona. Ale tohle je něco jiného. Umírají tam lidé a tak to půjde dál, pokud nebudeme opravdu dobří. Všichni víme, že před kamerami jsem lepší než Katniss. Nikdo se mnou nemusí nacvičovat, co bych měl říct. Ale musím vědět, do čeho jdu," říká Peeta.
"Odteď budeš mít všechny informace," slíbil mu Haymitch.
"To doufám," ušklíbne se Peeta a odchází, aniž by mi věnoval jediný pohled.
Kolem nás se ve vzduchu vznáší zvířený prach a hledá si nové místo, kam by mohl usednout. Padá na vlasy, do očí a na lesklý zlatý odznak.
"Vybral sis mě, Haymitchi?" ptám se.
"Jo," přikyvuje.
"Proč? Jeho máš radši," říkám.
"To je fakt. Ale nezapomeň, že dokud nezměnili pravidla, mohl jsem doufat, že tam odtud dostanu jenom jednoho z vás," vysvětluje. "Myslel jsem si, že když je Peeta tak rozhodnutý tě chránit, mohlo by se nám to společně podařit."
"Aha." Nenapadají mě vhodnější slova.
"Sama poznáš, že člověk občas musí dělat těžká rozhodnutí. Jestli tohle přežijeme, naučíš se to taky," dodává Haymitch.
Dnes jsem se v každém případě naučila jednu věc. Tohle místo není jen větší místo Dvanáctého kraje. Náš plot není střežen a jen zřídkakdy je pod proudem. Naši mírotvorci jsou nepříjemní, ale rozhodně nejsou tak krutí. Naše těžkosti vyvolávají spíš únavu než vztek. Tady v jedenáctém kraji lidé trpí daleko víc a jsou zoufalejší. Prezident Snow má pravdu. K zažehnutí nepokojů stačí pouhá jiskra.
Všechno je na mě příliš rychlé. Varování, střelba a poznání, že jsem možná uvedla do pohybu cosi s obrovskými důsledky. Je to celé tak nepravděpodobné. Bylo by něco jiného, kdybych měla v plánu vyvolat vzpouru, ale za těchto okolností..., jak jsem, pro všechno na světě, mohla způsobit tolik problémů?
"Pojď. Musíme se zúčastnit večeře," říká Haymitch.
Zůstávám pod sprchou co nejdéle, dokud mě nenutí vylézt, abych se připravila. Můj tým si patrně vůbec neuvědomuje, k čemu dnes došlo. Všichni vzrušeně švitoří o chystané večeři. V krajích jsou dostatečně významní, aby se také zúčastnili, zatímco v Kapitolu je na prestižní večírky skoro nikdy nezvou. Snaží se odhadnout, jaká jídla budou podávat, ale já mám stále před očima obraz toho, jak vojáci vpalují starci kulku do hlavy. Ani si nevšímám toho, co se mnou kdo dělá, takže se vidím teprve při odchodu v zrcadle. Mám na sobě bledě růžové šaty bez ramínek, které mi dosahují ke střevíčkům. Vlasy mám sčesané z tváře a splývají mi v záplavě loken na záda.
Přistupuje ke mně Cinna a přehazuje mi přes ramena třpytivý stříbrný šátek. Zachytává v zrcadle můj pohled. "Líbí?"
"Je to krásné. Jako vždycky," odpovídám.
"A teď se ještě podíváme, jak k tomu půjde úsměv," dodává jemně. Tím mi připomíná, že za minutu mě budou opět snímat kamery. Daří se mi povytáhnout koutky úst o trochu výš. "To je ono."
Když se shromažďujeme, abychom sešli dolů na večeři, usuzuji, že Cetkie neví, co se stalo na náměstí. Haymitch jí o tom nic neřekl. Nepřekvapilo by mě, kdyby to věděli Cinna s Portií, ale podle všeho došlo k tiché dohodě, že nebudeme sdělovat špatné zprávy Cetkii. Zanedlouho se ale stejně doslechneme o potížích.
Cetkie prochází večerní rozvrh a odhazuje ho stranou. "A pak, díkybohu, můžeme všichni nastoupit do vlaku a vypadnout odsud," říká.
"Děje se něco, Cetkie?" ptá se Cinna.
"Nelíbí se mi, jak s námi zacházejí. Cpou nás do náklaďáků a zakazují nám vstup na jeviště. Asi před hodinou jsem se rozhodla, že se projdu po soudní budově. Jsem docela odbornice na architekturu, víte?" říká.
"Ano, slyšela jsem o tom," odpovídá Portia po dlouhé chvíli ticha.
"Takže se tu tedy rozhlížím, protože regionální rozvaliny budou letos ohromně populární, a najednou se objeví dva mírotvorci a začnou mi rozkazovat, abych se vrátila do našich pokojů. Jeden z nich do mě dokonce šťouchl zbraní!" vypravuje Cetkie.
Napadá mě, že to bude přímý důsledek toho, jak jsme dříve toho dne zmizeli s Haymitchem a Peetou. Trochu mě uklidňuje, že Haymitch měl podle všeho pravdu: nikdo nesledoval tu zaprášenou kupoli, kde jsme mluvili. Ačkoliv se vsadím, že teď už ji sledují.
Cetkie vypadá tak nešťastně, že jí sama od sebe objímám. "To je hrozné, Cetkie. Možná bychom neměli vůbec chodit na tu večeři. Přinejmenším dokud se neomluví." Vím, že by s tím nikdy nesouhlasila, ale znatelně pookřívá, když vidí, že bereme její stížnost vážně.
"Ne, já to zvládnu. Patří k mé práci, abych přestávala lepší i horší chvilky. A nemůžeme dovolit, abyste vy dva přišli o večeři," odpovídá. "Ale děkuji za tvůj návrh, Katniss."
Uspořádává nás do formace, v níž vstoupíme do jídelny. Nejdřív přípravný tým, pak ona, vizážisté a Haymitch. Peeta a já pochopitelně budeme průvod uzavírat.
Někde pod námi začínají hrát hudebníci. Když první vlna našeho malého procesí začíná scházet ze schodů, bereme se s Peetou za ruce.
"Haymitch říká, že jsem na tebe neměl křičet. Že jsi jenom jednala podle jeho pokynu," oslovuje mě Peeta. "Je taky pravda, že ani já jsem ti v minulosti nesvěřoval úplně všechno."
Vzpomínám si na svůj šok, když mi Peeta vyznal před celým Panemem lásku. Haymitch o tom tehdy věděl a také mi nic neřekl. "Myslím, že jsem po tom rozhovoru, taky roztřískala pár věcí."
"Jenom vázu," říká
"A poranila jsem ti ruce. Už ale nemá smysl dělat to znovu, ne? Něco před sebou tajit?" ptám se.
"Nemá," přikyvuje Peeta. Stojíme na vrcholu schodiště a dáváme Haymitchovi patnáct schodů náskok, jak nám Cetkie nakázala. "Takže jsi Hurikána políbila opravdu jen jednou?"
Jeho otázka mě tak překvapuje, že automaticky odpovídám: "Ano." Opravdu mu vrtalo hlavou právě tohle, přese všechno, co se dnes odehrálo?
"Patnáct. Tak vyrážíme," říká.
Dopadá na nás světlo a já nasazuji okouzlující úsměv.
Scházíme ze schodů a jsme vrženi do víru navzájem nerozeznatelných hostin, obřadů a cest vlakem. Každý den je stejný jako ten předchozí. Vzbudíme se. Oblékneme se. Projedeme davy provolávající slávu. Vyslechneme si proslov na naší počest. Na oplátku proneseme děkovné řeči, ale musí obsahovat pouze to, co nám schválil Kapitol, nikdy žádné osobní dodatky. Občas nás čeká krátká prohlídka: v jednom kraji zahlédneme moře, v jiném pralesy s obrovskými stromy, jinde zase ošklivé továrny, lány pšenice, páchnoucí rafinérie. Pak se oblékneme do večerních šatů. Zúčastníme se večeře. Nastoupíme do vlaku.
Během slavnostní večeře se tváříme vážně a uctivě, ale pořád se držíme za ruce nebo jsme do sebe zaklesnuti lokty. Během večeře okázale dávám najevo svoji zamilovanost. Líbáme se, tančíme, necháváme se přistihnout, jak se pokoušíme odejít o samotě do ústraní. Ve vlaku propadáme tichému zoufalství, když se snažíme odhadnout, jak asi působíme na lidi.
I bez osobních dodatků k oficiálním proslovům, které by zavdávaly příčiny k nepokojům - není ani třeba říkat, že naše slova z Jedenáctého kraje byla vystřižena ještě před odvysíláním-, cítíme, že něco visí ve vzduchu, jako když se schyluje k bouři. Někde ne. Některá shromáždění vyzařují onu sklíčenost, rezignovanou atmosféru, jaká většinou vládne na slavnostním vítání vítěze ve Dvanáctém kraji. Ale jinde -především v Osmém, Čtvrtém a Třetím kraji- se ve tvářích lidí setkávám s nefalšovanou radostí z toho, že nás vidí, a pod tou radostí probleskuje vztek. Když skandují mé jméno, jde spíš o volání po pomstě než o provolávání slávy. Když k davu přistupují mírotvorci, aby jej zkrotili, lidé jim kladou odpor, místo aby poslušně ustoupili. A já vím, že to nemohu nějak změnit. Žádné sebelíp uvěřitelné projevy lásky tuhle vlnu nezastaví. Pokud jsem v aréně s těmi bobulemi jednala v okamžitém pominutí smyslů, tihle lidé se chystají učinit to samé.
Cinna mi začínat zabírat šaty v pase a přípravný tým se trápí kvůli mým kruhům pod očima. Cetkie mi dává prášky na spaní, ale nezabírají. Alespoň ne dostatečně. Usínám jen proto, aby mě za chvíli probudily noční můry, živější a častější než kdykoliv předtím. Peeta, který jako obvykle chodí v noci po vlaku, slyší můj křik, jak se pokouším probrat z omámení léky, které jen prodlužují hrozné sny. Probouzí mě a daří se mu mě uklidnit. Pak si ke mně lehá do postele a objímá mě, dokud neusnu. Pak už si odmítám brát další pilulky. Každou noc ho ale beru k sobě do postele. Zvládáme tmu stejně, jako jsme to dělali v aréně, ve vzájemném objetí, kdy společně čelíme nebezpečím, jež se na nás mohou každou chvíli vrhnout. Nic jiného se nestane, ale toto uspořádání se rychle stává předmětem drbů po celém vlaku.
Když mi o tom Cetkie říká, pomyslím si: Dobře. Snad se to donese o prezidentu Snowovi. Odpovídám jí, že se pokusíme být diskrétnější, ale ve skutečnosti se o nic takového nesnažíme.
V rychlém sledu probíhajících vystoupení v Druhém a Prvním kraji jsou ještě hroznější než jiná. Cato a Kordeta, splátci z Druhého kraje, se mohli oba vrátit domů, kdybychom nevyhráli my s Peetou. Vlastnoručně jsem zabila Třpytku i jejího druha z Prvního kraje. Snažím se vyhnout pohledům jeho rodiny a dozvídám se, že se jmenoval Kras. Jak to, že jsem to vůbec nevěděla? Před Hladovými hrami jsem tomu pravděpodobně nevěnovala pozornost a po nich už jsem jeho jméno znát nechtěla.
Do Kapitolu dorážíme ve stavu naprostého zoufalství. Chodíme na nesčetná vystoupení před nadšenými davy. Zde, mezi privilegovanými obyvateli Panemu, mezi těmi, jejichž jména nejsou nikdy vložena do osudí dne sklizně a jejichž děti nikdy neumírají za údajné zločiny spáchané před několika generacemi, nehrozí nebezpečí vzpoury. V Kapitolu nemusíme nikoho přesvědčovat o své lásce, držíme se však tenoučkého stébla naděje, že možná ještě zapůsobíme na někoho v krajích. Ať se ale snažíme sebevíc, nestačí to.
Na našem původním patře Výcvikového centra proto navrhuji, že bychom se mohli veřejně vzít. Peeta souhlasí, ale potom na dlouho mizí ve svém pokoji. Haymitch mi radí, ať ho nechám o samotě.
"Já myslela, že to chce," divím se.
"Jenže ne takhle," odpovídá Haymitch. "Chtěl, aby to bylo doopravdy."
Vracím se do svého pokoje a lehám si pod přikrývku. Snažím se nemyslet na Hurikána ani na nic jiného.
Toho večera na pódiu před Výcvikovým centrem odpovídáme na předem připravený seznam otázek. Rozhovorem nás hladce provádí Caesar Flickerman v třpytivém tmavomodrém obleku a s vlasy, očními víčky a rty nabarvenými namodro. Když se nás ptá na budoucnost, Peeta pokleká na jedno koleno, vyznává mi lásku a žádá mě o ruku. Já samozřejmě přijímám. Caesar se rozplývá, kapitolské davy hystericky ječí a televizí se míhají záběry na Šťastné davy po celém Panemu.
Nečekaně nás navštěvuje samotný prezident Snow, aby nám poblahopřál. Tiskne Peetovi ruku a bodře mu poklepává na rameno. Objímá mě a dýchá na mě vůní růže a krve. Nakonec mi přikládá své odulé rty na tvář. Když se s úsměvem odtahuje, s prsty zabořenými do mé paže, povytahuji tázavě obočí. Beze slov se ptám na to, co nemohu vyslovit ústy. Přesvědčila jsem vás? Stačilo to? Stačilo, když jsem vás ve všem poslechla, podřídila jsem se a slíbila jsem, že si vezmu Peetu?
Místo odpovědi jen sotva postřehnutelně vrtí hlavou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Xhex Xhex | E-mail | 25. března 2011 v 6:45 | Reagovat

super kaptola už se těším na další

2 Barčus Barčus | 25. března 2011 v 16:07 | Reagovat

bezrovabarbora@centrum.cz
Poslala by si mi prosím ten první díl? :)

3 Tai Shizen Tai Shizen | 14. ledna 2014 v 18:35 | Reagovat

Děkuju moc za úžasné počtení , film jsem viděla ale knížka se musí taky zkusit !:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama