6. kapitolka

25. března 2011 v 17:26 | Marti
kapitola 6


Jenže ne tady a ne hned. Nejdůležitější je, abych se vrátila do Dvanáctého kraje, protože hlavní část mého plánu se točí kolem mé matky, sestry, Hurikána a jeho rodiny. A Peety, jestli ho přesvědčím, aby se k nám přidal. Na seznam přidávám ještě Haymitche. To jsou lidé, které musím vzít sebou, až uteču do divočiny. Jak je přemluvím, kam se schováme v zimě a co budeme muset udělat, aby nás nechytili? Na tyto otázky neznám odpověď. Přinejmenším ale vím, co musím udělat.
Místo, abych se tady zhroutila a rozeštkala se, narovnávám ramena a cítím daleko větší sebedůvěru než během několika posledních týdnů. Můj úsměv, snad trochu nepříčetný, není nijak nucený. A když prezident Snow utišuje diváky a ptá se: "Co byste říkali tomu, kdybychom jim vystrojili svatbu přímo tady v Kapitolu?" - hladce zvládám roli dívky, která je bez sebe radostí.
Caesar Flickerman se ptá, zda má prezident na mysli nějaké konkrétní datum.
"Dříve než se domluvíme na datu, měli bychom to patrně vyjednat s Katnissionou matkou," odpovídá prezident. Publikum se srdečně směje a prezident mě objímá paží. "Pokud k tomu napne síly celá země, snad tě dokážeme provdat, než ti bude třicet."
"Zřejmě budete muset přijmout nový zákon," hihňám se.
"pokud to bude nutné," říká prezident a naoko se spiklenecky usmívá.
Jakou si my dva spolu neužijeme švandu.
Následnému večírku v sídle prezidenta Snowa se nic nevyrovná. Strop ve výšce třinácti metrů se proměnil v noční oblohu s hvězdami., které vypadají úplně stejně jako u nás doma. Předpokládám, že z Kapitolu vypadají také tak, ale kdo ví? Pořád tu září příliš mnoho světel, než aby bylo vidět hvězdy. Zhruba v polovině vzdálenosti mezi podlahou a stropem se vznášejí hudebníci na nadýchaných bílých obláčcích, i když netuším, co je nadnáší. Tradiční jídelní stoly nahradil bezpočet vycpaných pohovek a křesel rozmístěných kolem krbů, vedle voňavých zahrad s květinami nebo jezírek s exotickými rybami, aby lidé mohli jíst, pít a bavit se v tom největším pohodlí. Uprostřed místnosti je velký dlážděný prostor, který slouží jako taneční parket, jako pódium, na němž se střídají různí umělci, i jako dějiště rozhovorů s okázale nastrojenými hosty.
Skutečným zlatým hřebem večera je však jídlo. Stoly podél stěn se prohýbají pod nejrozmanitějšími lahůdkami: všemi, jaké vás napadnou, i těmi, o nichž se vám nikdy ani nesnilo. Na rožních se otáčejí celé pečené krávy, prasata a kozy. Vedle leží obrovské tácy s drůbeží nadívanou pikantním ovocem a oříšky. Z omáček vyčnívají mořské plody, které člověka svádějí k tomu, aby si je ještě polil nějakým pálivým dresinkem. Nechybějí sýry, chleby, zelenina, sladkosti, fontány vína i prudy tvrdého alkoholu, nad nímž se mihotají plameny.
S odhodláním bojovat se mi vrátila chuť k jídlu. Po týdnech, kdy jsem byla příliš utrápená, než abych jedla, mám hlad jako vlk.
"Chci ochutnat všechno, co tu mají," říkám Peetovi.
Vidím, že se pokouší něco vyčíst z výrazu mé tváře a porozumět mé náhlé proměně. Jelikož neví, že jsem podle prezidenta Snowa selhala, musí předpokládat, že se raduji z domnělého úspěchu. Třeba si myslí, že se opravdu těším na naši svatbu. V očích se mu podivně zablýskne, ale jen krátce, protože nás stále sledují kamery. "Tak to abys začala co nejdřív," odpovídá.
"Z ničeho nesmím sníst víc než jedno sousto," zaříkám se. Toto předsevzetí málem poruším hned u prvního stolu, na kterém je rozestaveno asi dvacet omáček, a já ochutnávám smetanovou tykvovou směs se sekanými ořechy a malými černými semínky. "Tohle bych mohla jíst celou noc!" rozplývám se. Nakonec ale odolávám pokušení. Další krize přichází, když si nabírám jasně zelený vývar, který mohu popsat jedině tak, že chutná jako jaro, a do třetice v okamžiku, kdy beru do úst lžíci napěněné růžové polévky s malinami.
Střídají se před námi cizí tváře, představuje se nám spousta lidí, fotografují se s námi a jí dostávám bezpočet polibků na tvář. Můj odznak s reprodrozdem se zřejmě stal posledním výkřikem módy, protože ke mně přichází řada hostů, aby mi ukázali svoje doplňky - mají reprodrozdy na sponách opasků, vyšité do hedvábných klop, a dokonce vytetované na intimních místech. Všichni chtějí mít na sobě odznak vítěze. Dokážu si představit, jak to asi musí přivádět k zuřivosti prezidenta Snowa. Ale co proti tomu zmůže? Poslední hry se staly obrovským hitem a bobule jsou v Kapitolu jen symbolem zoufalé dívky, která se snažila zachránit svého milého.
Ačkoliv Peeta ani já nevyhledáváme ničí společnost, stejně k nám neustále přistupují noví a noví hosté. Nikdo si nás na tomhle večírku nechce nechat ujít. Předstírám, že jsem jejich pozorností potěšena, ale Kapitolané mě vůbec nezajímají. Jenom mě zdržují od jídla.
Na každém stole nacházím nové pokušení, a přestože dodržuji pravidlo jednoho sousta, začínám být přeplněná. Zvedám malého pečeného ptáčka, zakusuji se do něj a na jazyk mi vytéká pomerančová šťáva. Vynikající. Zbytek ale nechávám dojít Peetu, protože chci pokračovat v ochutnávání a pomyšlení, že bych měla nedojedené jídlo jen tak vyhodit, jako to tady dělá tolik lidí, se mi z duše příčí. U desátého stolu jsem přecpaná k prasknutí, a to jsem okusila jen malou část nabízených lahůdek.
V tu chvíli se k nám vrhá můj přípravný tým. Vzhledem k množství vypitého alkoholu a nadšení z toho, že dostali pozvání na takovou společenskou událost, jim skoro není rozumět.
"Proč nejít?" ptá se Octavia.
"Už se do mě nic nevejde," odpovídám. Všichni se smějou, jako kdybych právě řekla tu nejpošetilejší věc, jakou kdy slyšeli.
"Tím se nenechá nikdo zastavit!" říká Flavius. Odvádějí nás ke stolu s drobnými vinnými sklenkami na vysokých stopkách, které obsahují nějakou čirou tekutinu. "Tohle vypijte!"
Peeta zvedá sklenku ke rtům.
"Tady ne!" vypískne Octavia.
"Musíš to vypít támhle," dodává Venia a ukazuje ke dveřím, které vedou na tolalety. "Jinak tu ohodíš podlahu!"
Peeta se znovu dívá na sklenici a dochází mu to. "Chcete říct, že se po tom vyzvracím?"
Můj přípravný tým hýká smíchy. "Jistě. Abys mohl pokračovat v jídle," vysvětluje Octavia. "Už jsem to udělala dvakrát. Dělají to všichni - k čemu by jinak byla taková hostina?"
Její slova mi vyrážejí dech. Němě zírám na ty krásné malé skleničky a na všechno, co symbolizují. Peeta odkládá sklenku s takovou opatrností, jako kdyby se bál, že exploduje.
"Pojď, Katniss, půjdeme si zatančit," říká Peeta.
Z obláčků k nám odléhá hudba a Peeta mě odvádí rychle pryč od mého týmu, od toho stolu a dál na parket. Doma jsme zvyklí jen na několik tanců, k nimž se hraje na housle a flétny a které vyžadují značný prostor. Cetkie nám ale předvedla i pár tanců oblíbených tady v Kapitolu. Hudba hraje pomalu a jemně, jako ve snu, Peeta mě bere do náruče a zvolna se točíme v kruhu, skoro bez kroků. Takhle se dá tancovat na jednom místě. Chvíli mlčíme. Když nakonec Peeta promlouvá, jeho hlas zní přiškrceně.
"Říkáš si, že to třeba vydržíš, myslíš si, že snad nejsou tak špatní, a pak ..." Opět umlká.
Před očima vidím vychrtlá tělíčka nemocných dětí na našem kuchyňském stole, jimž matka předepisuje to, co jim rodiče nemohou dát. Víc jídla. Když jsme teď bohatí, dává jim s sebou nějaké potraviny domů. Ale za starých časů jsme jim občas neměli co dát a dítě se stejně už nedalo zachránit. A tady v Kapitolu schválně zvracejí, aby si dopřáli potěšení novu a znovu si plnit břicha. Ne protože by trpěli nějakou duševní nebo fyzickou nemocí, ne protože by snědli něco zkaženého. Tohle se prostě na večírku dělá. Očekává se to od vás. Patří to k zábavě.
Jednou, když jsem se stavovala u Hazelle, abych jí předala čerstvý úlovek, byl doma i malý Vic - byl nemocný a měl ošklivý kašel. V Hurikánově rodině se jí líp než u devadesáti procent ostatních lidí v Dvanáctém kraji. Přesto ale celou čtvrthodinku vyprávěl o tom, jak otevřel konzervu kukuřičného sirupu ze Zásilkového dne a každý si rozetřel lžíci na chleba a jak si později v týdnu možná dají znovu. Jak mu Hazelle řekla, že si může přidat trochu do čaje, aby se mu ulevilo od kašle, ale on by si připadal špatně, pokud by si trochu nevzali i ostatní. Když to takhle chodí u hurikána, jak jsou na tom asi všichni ostatní?
"Peeto, svážení nás sem, abychom spolu bojovali na život a na smrt pro jejich zábavu," upozorňuji ho. "S tím se vážně nedá nic srovnávat."
"Já vím. Vím to. Jenže občas už to prostě nedokážu vydržet. Je mi z toho tak zle, že ... že nevím, co udělám." Tiší hlas do šepotu. "Možná jsme udělali chybu, Katniss."
"Jakou?" ptám se.
"Že jsme se snažili situaci v krajích uklidnit," říká.
Rychle se rozhlížím na obě strany, ale zřejmě ho nikdo neslyšel. Televizní štáb se zdržel u stolu s korýši a taneční páry kolem nás jsou buď příliš opilé, nebo zahleděné samy do sebe, než aby si něčeho všimly.
"Promiň," omlouvá se Peeta oprávněně. Tohle není vhodné místo pro takové odbojné myšlenky.
"Nech si to na doma," říkám mu.
V tu chvíli se objevuje Portia se zavalitým mužem, který mi připadá matně povědomý. Představuje ho jako Plutarcha Heavensbeeho, nového hlavního tvůrce her. Plutarch se ptá Peety, jestli mu mě může na jeden tanec odvést, Peeta opět nasazuje televizní výraz, ustupuje a dobromyslně ho varuje, ať se ke mně moc netiskne.
Nechci tančit s Plutarchem Heavensbeem. Nechci na sobě cítit jeho dlaně, jednu na ruce, druhu na boku. Nejsem zvyklá na to, že se mě někdo dotýká, s výjimkou Peety a mé rodiny, a tvůrci her jsou na mém seznamu tvorů, kterých se chci dotýkat, až někde za červy. Plutarch si to ovšem podle všeho nějak uvědomuje a drží mě téměř na délku natažené paže.
Nezávazně si povídáme o večírku, o místní zábavě a o jídle a Plutarch žertem poznamenává, že se od posledního tréninku splátců vyhýbá punči. Nechápu to, ale potom mi dochází, že to byl on, kdo padl do mísy s punčem, když jsem při soukromém představení po tréninku vystřelila šíp proti tvůrcům her. Vystřelila jsem jenom jablko z tlamy pečenému seleti. Ale polekala jsem je.
"Ach, to jste vy ...," směju se a v duchu si přehrávám, jak se rozplácl do mísy.
"Ano. A jistě tě potěší, když ti řeknu, že jsem se z toho nikdy úplně nevzpamatoval," říká Plutarch.
Chci ho upozornit, že se nikdy nevzpamatuje ani dvaadvacet mrtvých splátců, kteří zahynuli během her, jež pomáhal vytvářet. Nakonec však jen odpovídám: "To je dobře. Takže vy jste letos hlavní tvůrce her? To musí být velká čest."
"Jen mezi námi, moc lidí o tu práci zájem nemělo," říká. "Příprava letošního ročníků s sebou nese obrovskou odpovědnost."
Jo, a poslední šéf je mrtvý, pomyslím si. Určitě ví o osudu Seneky Cranea, ale nevypadá to, že by mu dělala sebemenší starosti. "Už plánujete Čtvrtohry?" ptám se.
"Jistě. Na každém ročníku se pracuje několik let. Aréna se nedá postavit za pár dní. Právě rozhodujeme o hlavním, řekněme, námětu her. Věř tomu nebo ne, ale ještě dnes večer máme strategickou schůzku," říká.
Ustupuje ode mne a vytahuje z kapsy u vesty řetízek se zlatými hodinkami. "Brzy budu muset jít." Obrací ke mně hodinky ciferníkem. "Začínáme o půlnoci."
"To mi připadá pozdě na ...," začínám, ale pak něco rozptyluje moji pozornost. Plutarch přejíždí palcem po křišťálovém povrchu hodinek a na zlomek vteřiny se objevuje zářící obraz jako osvětlený svíčkou. Další reprodrozd. Přesně jako na mém odznaku. Jenže tenhle zas vzápětí mizí. Plutarch s klapnutím hodinky zavírá.
"Jsou moc hezké," říkám.
"Nejen hezké, tenhle kousek je jediný svého druhu," odpovídá. "Kdyby se na mě někdo vyptával, řekni, že jsem si šel dom lehnout. Tyhle schůzky by měly probíhat v tajnosti. Ale napadlo mě, že ničemu neublížím, když to povím tobě."
"Jistě, vaše tajemství jsou u mě v bezpečí," ujišťuji ho.
Potřásáme si rukama a Plutarch se mírně uklání - běžné gesto v Kapitolu. "Takže se uvidíme v létě na hrách, Katniss. Gratuluji k zásnubám a přeju hodně štěstí při zpracovávání tvé matky."
"To budu potřebovat," přikyvuji.
Plutarch odchází a já se proplétám davem, abych našla Peetu. Ze všech stran přijímám blahopřání od cizích lidí. Gratulují mi k zásnubám, k vítězství ve hrách i k mému výběru rtěnky. Mechanicky jim odpovídám, ale ve skutečnosti myslím na to, jak se Plutarch chlubil svými krásnými, jedinečnými hodinkami. Na celém rozhovoru bylo něco zvláštního. Skoro spikleneckého. Ale proč? Možná se bojí, že mu někdo ukradne nápad dát si na číselník hodinek mizejícího reprodrozda. Ano, patrně by si někdo udělal jejich levnou kopii. Takové věci se dějí jenom v Kapitolu.
Nacházím Peetu, jak obdivuje stůl s překrásně ozdobenými dorty. Z kuchyně přišli kuchaři, aby si s ním popovídali o polevách, a je úplně vidět, jak jsou bez sebe radostí, když mohou odpovídat na jeho otázky. Na Peetovu žádost pro něj připravují několik menších dortů a koláčů, aby si je odvezl do Dvanáctého kraje a mohl si prohlédnout jejich díla v klidu.
"Podle Cetkie musíme být v jednu ve vlaku. Zajímalo by mě, kolik je hodin," říká a rozhlíží se."
"Skoro půlnoc," odpovídám, beru z jednoho dortu čokoládovou růžičku a uždibuji z ní jednotlivé korunní plátky, aniž bych dbala na slušné způsoby.
"Je načase poděkovat a rozloučit se!" zašvitoří mi náhle u lokte Cetkie. Tohle je jedna z těch vzácných chvil, kdy prostě zbožňuji její manikální dochvilnost. Cestou ke dveřím nabíráme Cinnu s Portií a Cetkie nás provádí po místnosti, abychom se rozloučili s významnými lidmi. Nakonec míříme ke dveřím.
"Neměli bychom poděkovat prezidentu Snowovi?" ptá se Peeta. "Tohle je přece jeho dům."
"Ach, ten na večírky moc není. Má moře práce," vysvětluje Cetkie. "Už jsem zařídila, že mu zítra doručí nezbytné dárky a poděkování. Áá, tady jste!" Cetkie mává na dva kapitolské uvaděče, kteří mezi sebou podpírají opilého Haymitche.
Ulicemi Kapitolu projíždíme v autě s tmavými skly a další vůz za námi veze přípravné tmi. Všude jsou takové davy slavících lidí, že musíme jet pomalu, ale Cetkie se svým letitým tréninkem dopracovala dochvilnost k dokonalosti, takže přesně v jednu hodinu nastupujeme do vlaku a vyjíždíme z nádraží.
Haymitche ukládáme do jeho kupé, Cinna objednává čaj a všichni si sedáme kolem stolu, zatímco Cetkie šustí papíry s dalším rozvrhem a připomíná nám, že turné ještě neskončilo. "Nesmíme zapomenout na Svátek žní ve Dvanáctém kraji. Navrhuji tedy, abychom si vypili čaj a šli rovnou do postele." Nikdo nic nenamítá.
Když otvírám oči, je už dopoledne. Hlavu mám opřenou o Peetovu paži. Ani si nevzpomínám, že sem v noci přišel. Obracím se opatrně, abych ho nevzbudila, jenže on už je vzhůru.
"Žádné noční můry," říká.
"Cože?" ptám se.
"V noci jsi neměla žádné noční můry," rozvádí to.
Má pravdu. Poprvé za dlouhou dobu jsem prospala noc. "Ale něco se mi zdálo," vzpomínám si. "Sledovala jsem v lese reprodrozda. Dlouhou dobu. Vlastně to byla Routa. Zpíval totiž jejím hlasem.
"Kam tě zavedla?" ptá se a odhrnuje mi vlasy z čela.
"Nevím. Nikam jsme nedošly," říkám. "Ale připadala jsem si šťastná."
"V každém případě jsi spala klidně a spokojeně," přikyvuje.
"Peeto, jak to, že nikdy nevím o tvých nočních můrách?" ptám se.
"Těžko říct. Myslím, že nekřičím ani sebou neházím. Jenom prostě ztuhnu hrůzou," odpovídá.
"Měl bys mě vzbudit," říkám mu. Já ho občas probudím i dvakrát třikrát za noc a vždycky trvá dlouho, než mě ukonejší.
"To není třeba. Moje noční můry se většinou týkají toho, že tě ztratím," vysvětluje. "Jsem v pohodě, jakmile si uvědomím, že jsi u mě."
Uf. Peeta trousí podobné poznámky tak ledabylým tónem a já mám vždycky pocit, jako bych inkasovala kopanec do břicha. Přitom pouze upřímně odpovídá na mou otázku. Nenaléhá, abych mu říkala podobné věci, nebo mu vyznávala lásku. Pořád si ale připadám strašně, jako kdybych ho nějak využívala. Je to tak? Nevím. Vím jedině to, že poprvé nepovažuji za správné, aby spal se mnou v posteli. Což je docela paradoxní, protože jsme oficiálně zasnoubení.
"Bude to horší, až se vrátíme domů a já budu zase spát sám," dodává.
To je pravda, už jsme skoro doma.
Program ve Dvanáctém kraji zahrnuje dnešní večeři v domě starosty Underseea a shromáždění na náměstí během zítřejšího Svátku žní. Svátek žní je poslední den turné vítězů, ale obvykle přináší jen jídlo v rodinném kruhu nebo s pár přáteli, pokud si to můžete dovolit. Letos půjde o veřejnou událost, a protože oslavy pořádá Kapitol, všichni v celém kraji si dají do nosu.
Většina příprav proběhne ve starostově domě, neboť k vystoupením venku potřebujeme být v našem kraji navlečeni do kožešin. Na nádraží se zdržíme jen krátce - usmějeme se, zamáváme shromážděným lidem a nastupujeme do auta. I svoje rodiny uvidíme až při večeři.
Jsem ráda, že jedu ke starostovi a ne do soudní budovy, kde jsem se účastnila vzpomínkového obřadu za svého otce a kam mě odvezli po posledním dni sklizně na srdceryvné rozloučení s rodinou. Soudní budovu mám spojenou se samými smutnými vzpomínkami.
Dům starosty Underseea se mi líbí, zejména co se přátelím s jeho dcerou Madge. Vždycky jsme byly svým způsobem kamarádky, ale oficiálně jsme to ztvrdily, když se se mnou přišla rozloučit před odjezdem na Hladové hry a když mi pro štěstí věnovala odznak s reprodrozdem. Po mém návratu domů jsme spolu začaly trávit víc času. Vyšlo najevo, že i Madge musí nějak vyplnit plno volných hodin. Zpočátku to bylo trochu zvláštní, protože jsme nevěděly, co bychom měly dělat. Jiné dívky v našem věku jsme slyšela si povídat o klucích, o jiných holkách nebo o šatech. Madge a já nemáme sklony k drbům a hovory o šatech mě k smrti nudí. Po několika rozpačitých začátcích jsem ale zjistila, že by se Madge hrozně ráda podívala do lesa, a tak jsem ji vzala několikrát s sebou a ukázala jsem jí, jak se střílí z luku. Madge se mě na oplátku pokouší učit hře na klavír, ale mně se většinou víc líbí, když poslouchám, jak hraje ona. Občas se navzájem navštěvujeme, ale Madge chodí raději ke mně. Její rodiče mi připadají milí, ale myslím, že je moc často nevidí. Její otec řídí Dvanáctý kraj a její matka trpí ošklivými migrénami, kvůli nimž musí někdy i několik dní zůstávat v posteli.
"Třeba bychom jí mohli odvézt do Kapitolu," navrhla jsem při jednom z jejích záchvatů. Ten den jsme nehrály na klavír, protože i přes dvě podlaží vy jeho zvuk zhoršoval bolest paní Uderseeové. "Vsadí se, že by ji tam dokázali vyléčit."
"To ano, jenže do Kapitolu se dá jet jenom na pozvání," odpověděla Madge nešťastně. I starosta má omezená privilegia.
Dnes mám ve starostově domě čas pouze na rychlé přivítání s Madge a Cetkie už mě žene do třetího patra, kde se budu připravovat na večer. Po nalíčení si oblékám dlouhé stříbrné šaty a stále mi zbývá hodina času, takže vycházím na chodbu, abych se podívala na Madge.
Ložnici má v druhém patře, kde je i řada pokojů pro hosty a pracovna jejího otce. Nakukuji do pracovny, abych pozdravila pana Underseea, ale místnost je prázdná. V rohu hraje televize a já se na chvíli zastavuji, abych se podívala na záběry ze včerejšího kapitolského večírku. Tančíme s Peetou, jíme a líbáme se. Tohle jistě právě teď vysílají do všech panemských domovů. Diváci už musejí mít "milenců pronásledovaných osudem" plné zuby. Ani se jim nedivím.
Obracím se k odchodu, když mou pozornost upoutá pípnutí. znovu se otáčím k televizi. Obrazovka na okamžik zčerná a poté na ní začíná blikat nápis "NEJNOVĚJŠÍ INFORMACE Z OSMÉHO KRAJE". Instinktivně tuším, že toto vysílání není určeno mým očím, ale pouze starostovi, Měla bych jít. Hned. Místo toho však přistupuji blíž k televizi,
Objevuje se hlasatelka, kterou jsem ještě nikdy neviděla. Má šedivé vlasy a chraptivý, vážný hlas. Upozorňuje, že se situace zhoršuje a byl vyhlášen poplach třetího stupně. Do osmého kraje právě míří další jednotky a veškerá textilní výroba byla zastavena.
Hlasatelku střídá záběr na hlavní náměstí Osmého kraje. Poznávám ho, protože jsem tam byla teprve minulý týden. Ze střech domů dosud vlají plakáty s mou tváří. Scéna pod nimi se ale proměnila. Náměstí je plné křičících lidí s tvářemi zakrytými šátky a podomácku vyrobenými maskami. Demonstranti házejí cihly. Několik budov je v plamenech. Vojáci střílejí do davu ostrými patronami a k zemi padají náhodné oběti.
Ještě nikdy jsem nic takového neviděla, ale vím přesně, na co se dívám. Tohle prezident Snow označuje jako nepokoj.

Ten jediný nepatrný pohyb představuje konec naděje a začátek zkázy všeho, co je mi drahé. Nedokážu odhadnout formu trestu ani to, jak širokému okruhu lidí se prezident pomstí, ale až bude po všem, s největší pravděpodobností nezůstane nic. Možná byste tedy čekali, že propadnu zoufalství a malomyslnosti. Ve skutečnosti pociťuji především úlevu. Ulehčení, že mohu přestat s touhle hrou. Otázka, zda ve svém úkolu uspěji, byla zodpovězena, byť záporně. Pokud si zoufalá doba žádá zoufalých činů, pak mohu jednat tak zoufale, jak si jen přeju.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sell sell | 25. března 2011 v 18:39 | Reagovat

Bude dnes ešte nová kapitolka.... prosííím :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

2 Marti Marti | Web | 25. března 2011 v 18:58 | Reagovat

[1]: Bude ale ještě nevim kdy přesně

3 Baruzz Baruzz | 25. března 2011 v 22:22 | Reagovat

Tak jsem to vzdala a koupila si knizku.. uz sem nemohla dyl cekat :):) hrozne sem se do toho zazrala :)

4 Marti Marti | Web | 25. března 2011 v 22:23 | Reagovat

[3]: Souhlasim.. :-D Nemam doma nějak extra velký množství knížek, ale tejhle sérii sem prostě neodolala.. :-)

5 Baruzz Baruzz | 25. března 2011 v 22:34 | Reagovat

[4]: jojo :) Ale nejhorsi je, ze dalsi vyjde az 4 dubna a ja vim, ze to je chvilka, ale ja to proste nevidrzim :):)

6 Marti Marti | Web | 25. března 2011 v 22:38 | Reagovat

[5]: Tak se zatim můžeš navnadit první kapitolkou, která je normlně k přečtení na netu.. :-)

7 Baruzz Baruzz | 25. března 2011 v 22:39 | Reagovat

[6]: A v cestine ?:)

8 Baruzz Baruzz | 25. března 2011 v 22:40 | Reagovat

[7]: jee uz sjem to nasla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama