7. kapitola 2/2

23. března 2011 v 16:08 | Marti |  Torment/Muka (Lauren Kate)
KAPITOLA 7 2/2

Shelby zvedla borovou šišku a hodila ji doprostřed stínu, kde volně visel z větve.
"Nedělej to!" zašeptala Luce. "Vyplašíš ho."
"Spíš tohle vyplaší mě, je to tak plaché. Jen tam nech tu ruku."
Luce se na ní ušklíbla, ale udělala, co jí řekla.
Dívala se, jak se borová šiška odrazila od stínu a spadla na stranu. Pak uslyšela tichý svištivý zvuk, který vyplnil její uši hrůzou. Jedna strana stínu se posunula. Velmi pomalu, dál od větve. Sklouznul z ní a přistál v napřažené, třesoucí se ruce Luce. Vzala hrany stínu do rukou. Vyskočila od větve, u které stála a přiblížila se k Shelby s chladným, zatuchlým stínem v jejích rukou.
"Tady," řekla Shelby. "Vezmi půlku a já vezmu taky půlku, jako jsme to viděli ve třídě. Ježiš, to je tak hrozně měkký. Dobře ... uvolni svoje sevření. Nikam to neuteče. Nech ho jen tak se třást a formovat."
Zdálo se to jako dlouhá doba, co se pokoušeli tvarovat stín, než konečně udělal, co chtěli. Luce si připadala, jako by si hrála se starou Ouija tabulkou, kterou měla jako dítě. Pod konečkami prstů měla nevysvětlitelnou energii. Měla pocit, že všechno co dělají je zbytečné, dokud neviděla, že Vyhlašovatel dostává konečně jiný tvar.
Potom se všechno dělo rychle: Prodlužoval se a pomalu se skládal v jeho temné já. Brzy měl stín velikost a tvar velké krabice. Pohybovala se těsně nad hranicemi jejich prstů.
"Vidíš to?" Shelby zalapala po dechu. Její hlas byl téměř neslyšitelný v pískání stínu. "Podívej se, tam ve středu."
Stejně, jak se to stalo při vyučování, tmavý závoj Vyhlašovatele se zvednul a odhalil šokující pestrobarevné barvy. Luce si zakryla oči, kvůli tomu, jak jasné světlo bylo. Zdálo se, že se světlo konečně usadilo zpátky na stín obrazovky do rozostřené mlhy. Pak konečně tlumené barvy dostaly konkrétní tvary.
Dívali se na obývací pokoj. Vzadu bylo modré kostkované křeslo s podnožkou a roztřepeným povlakem v dolním rohu. Televize obložená starým dřevem měla vypnutý zvuk a stále dokola opakovala Morka a Mindy. Tlustý Jack Russel teriér byl zkroucený na koberci na ručně tkaném koberci.
Luce sledovala lítačky, které byly otevřené do místnosti, která vypadala jako kuchyně. Žena, která byla starší než její babička, když umřela, vyšla ven. Měla na sobě růžovobílé vzorované šaty, těžké bílé tenisky a tlusté brýle na provázku kolem krku. Nesla tác ovocných řezů.
"Kdo jsou ti lidé?" Luce přemýšlela nahlas.
Když stará žena odložila tácek na stolek, ruka se stařeckými skvrnami se vyklonila z křesla a vzala si ovocný řez s banánem.
Luce se naklonila, aby viděla líp. Obraz se posunul s ní. Bylo to podobné, jako 3D zobrazení. Ani si nevšimla, že v křesle seděl starý muž. Byl hubený, s několika tenounkými bílými vlasy na hlavě, které vypadaly, jako velká náplast. Po celém čele měl stařecké skvrny. Jeho ústa se pohybovala, ale Luce ho nemohla slyšet. Na krbové římse ležela celá řada zarámovaných fotografií.
Pískání v uších Luce bylo tak hlasité, že musela uskočit. Aniž by něco udělala, fotografie, které jí zajímali, se ve Vyhlašovateli začaly okamžitě zvětšovat. Obraz jí ukázal extrémní detailní zobrazení jedné zarámované fotografie.
Měla tenký zlacený rám a přes fotografii byla upatlaná skleněná deska. Uvnitř byla malá fotografie a měla vroubkovaný okraj. Byla černobílá, ale časem trochu zežloutla. Byly na ní dvě tváře: Její a Daniela.
Se zatajeným dechem studovala její vlastní obličej, který vypadal jen o málo rozdílnější, než byl teď. Vlasy měla dlouhá až na ramena, ale měla je vyčesané do ohonu. Na sobě měla bílou halenku s límečkem jako Petr Pan. Širokou rozvinovací sukni měla vytaženou až do půli pasu. Její bělostné ruce držel Daniel. Díval se přímo na ní a usmíval se.
Vyhlašovatel vibroval, pak se třásl a obrázek vevnitř začal blikat a mizet.
"Ne," volala Luce a byla připravená vrhnout se dovnitř obrázku. Když se ale její rameno dotklo s Vyhlašovatelem, zjistila, že tohle je maximum, kam se mohla dostat. Po zádech jí přeběhnul mráz a nechal jí tam pocit vlhké kůže. Kolem zápěstí se jí ovinula ruka.
"Zapomeň na veškeré svoje šílené nápady," varovala ji Shelby. Příliš pozdě.
Obrazovka zčernala a Vyhlašovatel klesl z jejich rukou na lesní půdu. Roztříštil se na kousky, jako by to bylo jen rozbité černé sklo. Luce potlačila fňuknutí. Její hruď se zvedala. Připadala si, jako by její část zemřela.
Klesla na všechny čtyři. Přitiskl čelo k zemi, pak se převalila na bok. Bylo mnohem chladněji a temněji, než když začínali. Hodinky na zápěstí jí říkali, že je po druhé hodině, ale přece bylo ráno, když přicházeli do lesa. Při pohledu na západ, směrem k okraji lesa, Luce mohla vidět sluníčko, které se opíralo do jejich kolejí. Vyhlašovatelé spolkly jejich čas.
Shelby si lehla vedle ní. "Jsi v pořádku?"
"Jsem tak zmatená. Ti lidé-" Luce si sáhla na čelo. "Nemám tušení, kdo to byl."
Shleby si odkašlala a vypadala nesvá. "Nemyslíš si, že, ehm, jsi je znala? Myslím tím, před dlouhým, dlouhým časem. Možná že to byli tvoji ..."
Luce čekala, dokud to Shelby nedokončí. "Moje, co?"
"Opravdu tě nenapadlo, že to byli tvoji rodiče z jiného života? Že to, jak vypadají teď, tak nebylo vždycky?"
Luce poklesla čelist. "Ne. Počkej-myslíš tím, že jsem v každém z mých minulých životů úplně jiné rodiče? Myslela jsem, že Harry a Doreen ... Předpokládala jsem, že byli se mnou celou dobu."
Najednou si vzpomněla, co říkal Daniel o tom, jak její matka v minulém životě dělala zelí. Předtím neměla čas zabývat se tím, ale teď to dávalo mnohem větší smysl. Doreen byla úžasná kuchařka. Všichni ve východní Georgii to věděli.
Což znamenalo, že Shelby musí mít pravdu. Luce pravděpodobně měla v minulosti celou řadu různých rodin, jen si na ně nemohla vzpomenout.
"Jsem tak hloupá," řekla. Proč nevěnovala víc pozornosti tomu, jak ta žena a muž vypadali? Proč s nimi necítila ani to nejmenší spojení? Připadala si, jakoby prožila celý život, a teprve teď zjistila, že byla adoptovaná. Kolikrát byla předávána od jedněch rodičů k těm dalším?
"To je- To je-"
"Úplně na houby," řekla Shelby. "Já vím. Dobrá stránka toho všeho ale je, že bys pravděpodobně mohla ušetřit spoustu peněz za léčby u psychologa, kdyby ses podívala na všechny ostatní rodiny a tím i na všechny problémy, které si měla se stovkami matek před tou, co máš teď."
Luce si zabořila tvář do dlaní.
"To jenom, kdybys potřebovala rodinnou terapii." Shelby si povzdechla. "Promiň, hádej kdo zase mluvil o sobě?" Zvedla pravou ruku a pak jí zase pomalu dala dolů. "Víš, ta Shasta odsud není moc daleko."
"Co je Shasta?"
"Mount Shasta, Kalifornie. Je to jen pár hodin odsud -tamtudy." Shelby trhla prstem směrem k severu.
"Ale Vyhlašovatelé ukazují pouze minulost. Jaký by mělo smysl tam teď jít? Jsou už asi-"
Shelby zavrtěla hlavou. "Minulost je dost široký pojem. Vyhlašovatelé ti ukážou všechno, od dávné minulosti až po události, které se staly jen o sekundu dřív. A všechno mezi tím. Viděla jsem na stole v rohu notebook, takže je tu velká šance, že, vždyť víš ..."
"Ale nevíme, kde žijí."
"Možná ne. Ale když se ten obraz přibližoval, zahlédla jsem kus jejich pošty a získala tak jejich adresu. Zapsala jsem si to do paměti. 1291 Shasta Shire Circle, byt 34." Shelby pokrčila rameny. "Takže pokud bys je chtěla jít navštívit, mohly byste dojet tam i nazpátek ještě během dneška."
"Správně." Luce si odfrkla. Zoufale je chtěla jít navštívit, ale tohle se zdálo nemožné. "A čím autem?"
Shelby se zasmála. Byl to ten příšerný zlověstný smích. "Byla jen jedna věc, která nebyla idiotská na mém idiotském ex-přítelovi."
Sáhla si kapsy mikiny a vytáhla dlouhý přívěsek s klíčemi. "A to jeho slaďoučký Mercedes. Parkuje přímo tady na studentském parkovišti. Naštěstí pro tebe, zapomněla jsem mu vrátit náhradní klíč."
-
Vtrhla na silnici, než je mohl někdo zastavit. Luce našla v přihrádce mapu a ukazovala na ní prstem cestu do Shasty. Dávala pokyny Shelby, která řídila jako šílenec, ale skoro to vypadalo, že se kaštanovému Mercedesu její zacházení líbí.
Luce se divila, jak Shelby zůstala tak klidná. Kdyby se Luce právě rozešla s Danielem a "vypůjčila" si jeho auto na odpoledne, nebyla by schopná užít si silniční výlet, ani kdyby si při jízdě dopřála výlet do kina, nebo kdyby si sedla na zadní sedadlo a nechala stáhnutá všechna okýnka.
Jistě, že Shelby myslela na jejího ex. Chtěla se jí na to zeptat, ale bylo jí jasné, že je pro ně tohle téma teď tabu.
"Chystáš se udělat si něco s vlasy?" zeptala se konečně Luce. Vzpomínala na to, co všechno jí Shelby řekla, že se dělá, aby se lépe přenášelo přes rozchody. "Mohla bych ti s tím pomoct, pokud bys chtěla."
Shelby se zamračila. "Tenhle šílenec za to nestojí." Po dlouhé pauze dodala. "Ale děkuju ti."
Cesta jim zabrala většinu ze zbytku odpoledne a Shelby ho strávila tím, že přepínala stanice v rádiu a hledala tu nejšílenější písničku, kterou zrovna hráli. Vzduch byl chladnější. Stromy byly řidší a probíhající krajina během cesty neustále stoupala. Luce se zaměřila na to, aby zůstala v klidu. Představovala si scénáře setkání s těmihle rodiči. Snažila se vyhnout myšlence nato, co by jí Daniel řekl, kdyby věděl, kam má namířeno.
"Tady to je." Shelby ukázala na masivní horu pokrytou sněhem, která jim přímo před silnicí vstoupila do pohledu. "Město leží přímo v tom podhůří. Měli bychom tam být po západu slunce."
Luce nevěděla, jak by měla Shelby poděkovat za odvoz a za všechno co pro ní udělala jen z jejího rozmaru. Ať už bylo za změnou postoje Shelby k Luce, cokoliv, byla za to vděčná-tohle by totiž na vlastní pěst nezvládla.
Město Shasta bylo nezvyklé a umělecké s obrovským počtem starých lidí, kteří šli beze spěchu dolů po široké cestě. Shelby stáhla okýnka a nechala autem proudit osvěžující večerní vzduch. To pomohlo Luce zklidnit žaludek, který byl svázaný vyhlídkami na to, že bude skutečně mluvit s těmi lidmi, které viděla ve Vyhlašovateli.
"Co bych jim měla říct? Překvapení, vaše dcera vstala z mrtvých," Luce cvičila, co řekne nahlas, protože už stáli u semaforu.
"Pokud chceš před tím sladkým starým párem takhle šílet, budeme na tom muset ještě zapracovat," řekla Shelby. "Co kdybys předstírala, že jsi podomní obchodník? Jen aby ses dostala dovnitř a mohla to tam prozkoumat?"
Luce se podívala na svoje džíny, otlučené tenisové boty a fialový batoh. Nevypadala jako působivý prodejce. "Co bych prodávala?"
Shelby se znovu rozjela. "Třeba podomní nabídka mytí aut nebo něco podobného. Můžeš říct, že máš v tašce poukázky. Dělala jsem to jedno léto. Chodila jsem do dveří ke dveřím. Skoro jsem dostala kulku." Zachvěla se a pak se podívala na bílý obličej Luce. "Pojď, vlastní máma a táta po tobě přece nebudou střílet. Hej, podívej, tady to je!"
"Shelby, můžeme tu prosím jen chvíli v tichosti sedět? Myslím, že to potřebuju rozdýchat."
"Omlouvám se." Shelby vjela na velké parkoviště. Před nimi byla skupina malých, jednopodlažních, spojených budov. "Jen dýchej. Počkáme."
I přes nervy, které Luce měla, musela uznat, že je to docela pěkné místo. Řada bungalovů stála v půlkruhu kolem rybníku. Byl tam hlavní vchod do budovy s řadou invalidních vozíků, které byly vedle nich postaveny. Na velké ceduli stálo: VÍTEJTE V OBLASTI SHASTA SPOLEČENSTVÍ DŮCHODCŮ.
V krku měla tak sucho, že jí bolelo i polykat. Nevěděla, jestli v sobě někdy sebere odvahu říct těmhle lidem alespoň dvě slova. Možná tohle byla jedna z těch situací, kdy nemohla myslet. Možná tam prostě jen musela jít, sebrat sílu a zaklepat na dveře. Pak teprve zjistí, jak se má chovat.
"Byt třicet čtyři." Shelby zamžourala na náměstí, kde byla štukovaná budova s červenou střechou ze španělských tašek. "Vypadá to, že to bude tam. Pokud chceš, abych-"
"Počkala v autě, až se vrátím zpátky? To by bylo skvělé. Děkuju mockrát. Nebudu tam dlouho!"
Předtím, než Luce mohla ztratit nervy, otevřela dveře auta a vyběhla na chodník, který se vinul kolem budovy. Vzduch byl teplý a plný opojné vůně růží. Roztomilí staří lidé byli úplně všude. Byli rozděleni do skupin a hráli společenské hry u stolů poblíž vchodu. Jiní byly na večerní procházce po pečlivě udržované květinové zahradě u bazénu. V podvečerním světle musela Luce namáhat oči, když se snažila u bazénu najít známý pár v davu, ale nikdo nevypadal povědomě. Bude muset jít přímo k jejich domu.
Chodník vedl až k jejich bungalovu. Luce mohla oknem vidět, jak se vevnitř svítí. Přistoupila blíž, aby měla lepší výhled.
Vypadalo to strašidelně: stejnou místnost totiž viděla ve Vyhlašovateli. Dokonce tam byl i tučný pes rozvalený na koberci.
Slyšela, jak někdo myje v kuchyni nádobí. Viděla tenké kotníky muže, oděné v hnědých ponožkách. Ten muž byl před mnoha lety její otec.
Jenže ona neměla pocit, že by to byl její otec. Nevypadal jako její otec a ta žena nevypadala jako její matka. Nebylo to tím, že by s nimi bylo něco špatně. Zdáli se dokonale krásní. Tak dokonale krásní jako ... cizinci. Pokud by teď zaklepala na dveře a povídala jim nějaké lži o mytí aut, bylo by to nad o něco méně divné?
Ne. Rozhodla se. I kdyby své rodiče nepoznala, teda jestli to jsou její rodiče, oni určitě poznají jí. Cítila se hloupě, že jí to nenapadlo už dřív. Jediný pohled na ni by jim stačil, aby věděli, že je to jejich dcera. Její rodiče byli mnohem starší než většina těch lidí venku. Tenhle šok by pro ně mohl být až příliš. A to by bylo příliš i pro Luce. Těmhle lidem už bylo tak sedmdesát let.
Pak se přitiskla k oknu jejich obývacího pokoje. Krčila se za pichlavým keřem pelyňku. Měla špinavé prsty od toho, jak se dotýkala parapetu. Pokud jejich dcera zemřela, když jí bylo sedmnáct, musí truchlit už téměř padesát let. Teď už s tím budou nejspíš smíření.
Nebo ne? To poslední co potřebovali bylo, aby objevili nezvaného návštěvníka, který se krčí za jejich keřem.
Shelby bude zklamaná. Luce sama byla zklamaná. Bolelo jí vědomí, že jim už nikdy v životě nebude blíž.
Pustila se parapetu domu jejích bývalých rodičů a cítila, jak jí po tvářích stékají slzy. Ani neznala jejich jména.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 wee-dee wee-dee | 23. března 2011 v 16:27 | Reagovat

Hurá, další kapitolka! :-D  Doufám, že další bude brzo!!!!

2 Lara Lara | 23. března 2011 v 17:08 | Reagovat

to je bomba už aby byla další!!

3 viki viki | 23. března 2011 v 20:50 | Reagovat

Děkuji za překlad !

4 Barčus Barčus | 23. března 2011 v 21:55 | Reagovat

Masakr :)

5 Baruš Baruš | E-mail | 23. března 2011 v 22:03 | Reagovat

To bylo docela smutný. :-( Je mi líto těch starých rodičů,ale asi by je to vážně porazilo. Moc dekuji za překlad! :-)  ;-)  :-)

6 Lil Lil | 24. března 2011 v 18:33 | Reagovat

chudak holka ma to tezky:-D... uz se moc tesim na dalsi:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama