8. kapitola 1/2

24. března 2011 v 20:07 | Marti |  Torment/Muka (Lauren Kate)
KAPITOLA 8 1/2
JEDENÁCT DNÍ

Pro: thegaprices@aol.com
Od: lucindap44@gmail.com
Odesláno: Pondělí 11/15 v 09:49
Předmět: Držím se tu
Drahá maminko a tatínku,
Je mi líto, že jsem s vámi nebyla v kontaktu. Věci ve škole mě dost zaneprazdňují, ale získávám tady spoustu skvělých zkušeností. Moje oblíbené hodiny jsou v posledních dnech humanitní předměty. Právě teď pracuju na úkolu navíc, který mi zabírá hodně času. Stýská se mi po vás a doufám, že se brzy uvidíme. Díky za to, že jste takoví skvělí rodiče. Nemyslím si, že bych vám to někdy řekla.
S láskou,
Luce.
-
Luce na svém notebooku zmáčkla poslat a rychle si znovu otevřela svůj prohlížeč zpátky na online prezentaci, kterou jim Francesca zadávala z přední části třídy.
Luce si ještě pořád zvykala, že je ve škole, kde se rozdávají počítače a kde je kompletní bezdrátový internet, který má základnu uprostřed třídy.
Sword&Cross mělo celkem sedm studentských počítačů a všechny byly v knihovně. Dokonce, i když jste se dostali přes zašifrované heslo pro přístup k webu, všechny stránky byly zablokované, až na pár studijních nudných výzkumných webových adres.
E-mail jejím rodičům poslala hlavně díky tomu, že se cítila vinná. Noc předtím měla divný pocit, že tím, že vyrazila do společenství důchodců v Mount Shasta, podváděla své skutečné rodiče. Ty které měla v tomhle životě. Jistě, určitým způsobem tohle byli její rodiče taky. Ale bylo to ještě příliš podivné na to, aby to Luce stačila strávit.
Shelby nebyla ani z desetiny naštvaná tolik, jak by měla kvůli tomu, že musela absolvovat celou cestu až tam zbytečně. Místo toho prostě nasedla do Mercedesu a jeli do nejbližšího fastfoodu, kde si do auta vzali dvakrát menu s grilovaným sýrovým sendvičem a speciální omáčkou.
"Už na to nemysli," řekla Shelby a otřela si ústa ubrouskem. "Víš, kolik záchvatů paniky jsem kvůli mé cáklé rodině měla? Věř mi, já jsem ta poslední, kdo tě bude soudit."
Teď, když se Luce podívala před třídu na Shelby, cítila intenzivní vděčnost k dívce, která ji ještě týden předtím děsila. Její husté blond vlasy byly stažené dozadu froté čelenkou a psala si poznámky z přednášky Francesci.
Každá obrazovka notebooku, kterou Luce viděla, byla vyplněna modro zlatou prezentací, kterou se Francesca proklikávala hlemýždím tempem. I obrazovka Dawn. Vypadala hodně živě v růžových šatech a vysokém culíku na straně. Bylo možné, aby si nepamatovala nic z toho, co se stalo na lodi? Nebo zakrývala příšerný pocit, který z toho předtím měla- nebo pořád má?
Podívala se přes monitor na Rolanda a zamračila se. Nepřekvapilo jí, že od té doby co přišel na Shoreline, byl skoro neviditelný. Ale když přišel k ní do třídy, byla spíš zmatená, protože v něm stále viděla jejího bývalého spolužáka ze školy, která byla protkaná pravidly.
Zrovna teď Roland nevypadal, že by měl zájem o přednášku na téma: "Pracovní příležitosti pro Nephilimi-jak vám vaše schopnosti mohou pomoct vzlétnout." Ve skutečnosti tvář Rolanda teď nejvíc ze všeho odrážela zklamání. Jeho ústa se mračila a lehce vrtěl hlavou. Také bylo zvláštní, že kdykoliv Francesca s třídou navázala oční kontakt, vždycky se zřetelně podívala na Rolanda.
Luce vstoupila do chatovací místnosti téhle třídy, aby zjistila, jestli je tam Roland přihlášený. Měl to být nástroj pro třídu, aby si tam mohly klást vzájemně otázky, ale Luce teď měla otázku na Rolanda, kterou nemohla rozebírat v chatovací místnosti. Něco věděl. Něco, co jí neřekl ten den, když spolu mluvili-určitě to mělo co dočinění s Danielem. Chtěla se ho zeptat, kde byl v sobotu a jestli slyšel, že Dawn spadla přes palubu.
Včetně Rolanda, nikdo nebyl online. Jediná osoba ve třídě, která byla přihlášena do chatu, byl Miles. Tabulka s jeho jménem jí vyskočila na obrazovku: Ahooooj tam!
Seděl hned vedle ní. Luce dokonce mohla slyšet, jak se směje. Bylo to roztomilé, když na ní zkoušel svoje praštěné vtipy. Byl to přesně ten druh bláznivého, škádlivého vztahu, který by měla ráda s Danielem. Kdyby alespoň nebyl většinu času pořád tak napjatý. Kdyby tu byl pro ní.
Ale on nebyl.
Odepsala mu zpět: Tak jaké je tam u tebe počasí?
Teď už slunečnější, odepsal stále s úsměvem. Hej, kde si byla včera v noci? Byl jsem v tvém pokoji, jestli bys nechtěla přinést něco na večeři.
Podívala se ze své obrazovky na Milese. Jeho hluboké modré oči byly tak upřímné, že měla nutkání mu říct o všem, co se stalo. Ten den u snídaně byl úžasný. Vyslechl jí ohledně všeho, co se stalo na Sword&Cross. Ale nebyl tu žádný způsob, jak by mu na jeho otázku mohla odpovědět prostřednictvím chatu. I když mu to chtěla moc říct, nevěděla, jestli by s ním o tom měla mluvit. Její tajná akce se Shelby si prakticky říkala o potíže od Stevena a Francesci.
Výraz Milese se změnil z jeho normálního ležérního úsměvu do mrzutého zamračení. Luce měla hrozný pocit, ale taky jí trochu překvapilo, že v něm mohla vyvolat tuhle reakci.
Francesca klikla na další stránku na projektoru. Když si zkřížila ruce na prsou, růžové rukávy její hedvábné halenky se rozevřely a olemovaly tak její koženou bundu. Teprve teď si Luce všimla, jak daleko Steven byl. Seděl na parapetu v západním rohu místnosti. Za celý den ve třídě řekl sotva slovo.
"Uvidíme, jak dobrý jste dávali pozor," řekla Francesca a široce se na studenty usmála. "Proč se nerozdělíte do párů a nevedete mezi sebou střídavě fiktivní rozhovory?"
Při zvuku šoupajících se židlí všech ostatních studentů Luce vnitřně zasténala. Neslyšela nic z přednášky Francesci a neměla tušení, co má dělat.
Taky věděla, že je v programu Nephilimů jen dočasně, ale bylo by moc troufalé požádat učitele, aby si konečně všimli, že není jako ostatní děti ve třídě?
Miles jí poklepal na obrazovku počítače, kde byla zpráva od něj: Chceš partnera?
Jenže pak se objevila Shelby. "Řekla bych, že budu pracovat pro CIA nebo Lékaře bez hranic," řekla Shelby. Naznačila Milesovi, aby kapituloval ke stolu, který byl vedle Luce.
Miles zůstal na místě. "Ne, to ne. Budu žádat o nějaké fiktivní místo dentálního hygienika."
Luce se podívala na Milese a potom na Shelby. Zdálo se, že každý z nich je, co se týče Luce, majetnický. Až doteď si to neuvědomila. Po pravdě řečeno, chtěla mít za partnera Milese-neviděla ho od soboty.
Chyběl jí. V přátelském slova smyslu. Způsobem spíš jako ´přátelské posezení nad šálkem čaje´, než ´procházení se podél pláže při západu slunce a usmívání se na sebe, během dívání se do těch jeho neuvěřitelně modrých očí´. Protože ona byla s Danielem a nemohla myslet na jiné kluky. Ona se rozhodně nezačala červenat uprostřed třídy, zatímco si připomínala, že nemůže myslet na jiné kluky.
"Je tu všechno v pořádku?" Steven položil dlaň na stůl Luce a díval se na ní svýma velkýma hnědýma očima stylem, že kdyby se něco dělo, stačí na něj jen kývnout.
Luce byla ale nervózní z toho, co jí a Dawn řekl ten den na člunu. Nervózní natolik, že jí to dokonce zabránilo znovu si o tom promluvit s Dawn.
"Všechno je super," odpověděla Shelby. Vzala Luce pod loktem a prudce ji vedla k terase, kde už někteří další studenti byli rozdělení do dvojic a vedli fiktivní rozhovory. "Luce a já jsme si to jen shrnovali."
Francesca se objevila za Stevenem. "Milesi," zašeptala, "Jasmine potřebuje partnera, pokud by sis k ní chtěl přitáhnout stůl."
O několik stolů dál Jasmine řekla: "Dawn a já jsme se nemohly dohodnout, kdo z nás bude hrát nezávislou filmovou hvězdu a kdo z nás bude dělat" -hlas jí klesl o oktávu níž- "castingovou režisérku. Takže mě opustila a šla k Rolandovi."
Miles vypadal zklamaně. "Castingový režisér," zamumlal. "Konečně jsem našel svoje povolání." Šel a připojil se jako partner k Jasmine. Luce se za ním podívala.
Když se situace uklidnila, Francesca odvedla Stevena zpátky do první části místnosti. Ale i když kráčel vedle Francesci, Luce stále cítila, že jí pozoruje.
Nenápadně se podívala na telefon, Callie jí ještě neodepsala. To se jí nepodobalo, možná byla na Luce naštvaná. Možná to tak bylo pro obě lepší. Když si bude držet od Luce odstup. Bylo to jen na chvíli.
Následovala Shelby ven na dřevenou lavičku, která byla postavená u obloukového zábradlí. Slunce svítilo, ale jediná část verandy, která už nebyla nacpaná studenty, byla v chladném stínu, který vrhaly sekvoje. Luce oprášila vrstvu temně zeleného jehličí z lavičky a zapnula si robustní svetr až ke krku.
"Opravdu nejsi naštvaná kvůli tomu, co se stalo včera večer," řekla Luce tiše. "Já bych ... vyšilovala."
"Já vím," zasmála se Shelby. "Byla jsi tak-" Napodobila tváří třesoucí se zombie.
"Dej mi pokoj. Bylo to tvrdé. Moje jediná šance se dozvědět něco o mé minulosti a já jsem byla totálně zablokovaná."
"Ty jsi jižanka. Není to tvoje vina." Shelby pokrčila ramenem. "Je tu mnohem víc snímků z tvých minulých životů. A jsem si jistá, že existuje spousta dalších příbuzných z toho života, z kterého pocházeli i ti dva staříci. Možná, že dokonce někteří nejsou tak blízko smrti." Než se na ní Luce mohla zamračit, Shelby dodala: "Všechno co jsem tím chtěla říct je to, že pokud budeš zase někdy chtít sledovat dalšího člena tvé rodiny, staří říct. Začínáš mi přirůstat k srdci Luce, a to je trochu divný."
"Shelby," zašeptala náhle Luce skrz zaťaté zuby. "Nehýbej se." Pod terasou byl ten největší a nejzlověstnější Vyhlašovatel, jakého kdy Luce viděla. Vlnil se v dlouhém stínu obrovské sekvoje.
Shelby pomalu následovala pohled Luce a podívala se na zem. Vyhlašovatel použil skutečný stín stromu jako maskování. Jeho části sebou ale stále škubaly.
"Vypadá nemocně, nebo nestále, nevím co s ním je..." hlas Shelby se vytratil a kousla se do rtu. "Něco s ním není v pořádku, viď?"
Luce se podívala kolem Shelby na schodiště, které se vinulo z budovy dolů. Pod nimi byla hromada nenatřených dřevěných podpěr, které byly opřené o terasu. Pokud by Luce chtěla ten stín chytit, Shelby by se k ní tak mohla nepozorovaně připojit, aniž by si někdo něčeho všimnul. Mohla by pomoct Luce prohlédnout si zprávu, kterou nese a pak se mohly včas vrátit zpátky do třídy.
"Vážně nezvažuješ to, co si myslím, že zvažuješ," řekla Shelby. "Je to tak, ne?"
"Chvíli tady hlídej," řekla Luce. "Buď připravená, až tě zavolám."
Luce sestoupila pár kroků po schodech, takže její hlava byla v úrovni s terasou, kde byl zbytek studentů zaměstnán plněním svých rozhovorů.
Shelby byla zády k Luce. Dala by jí znamení, kdyby si někdo všimnul, že je pryč.
Luce slyšela v rohu Dawn, kde improvizovala s Rolandem: "Vždyť víš, byla jsem ohromena, když jsem byla nominována na Zlatý glóbus..."
Luce se ohlédla na stín, který byl natažený na trávě. Napadlo jí zeptat se ostatních studentů, jestli ho taky vidí. Ale tím se teď nemohla zabývat. Ztrácela by tím jen čas.
Vyhlašovatel byl dobrých deset stop od terasy, u níž stála. Luce teda bude chráněná před zraky ostatních studentů. Bylo by příliš nápadné, kdyby šla přímo k němu. Bude se muset pokusit vylákat ho z trávy k sobě a to bez použití rukou. A neměla nejmenší ponětí, jak to udělá.
V té chvíli si všimla postavy opřené o druhou stranu sekvoje. Byla tak skrytá od pohledů studentů na terase.
Cam kouřil cigaretu a něco si pro sebe mumlal, jako kdyby mu byl svět kolem něj ukradený. Kromě toho byl úplně celý obalený v zaschlé krvi.
Měl přilepené vlasy k čelu a jeho paže byly poškrábané a pohmožděné. Měl mokré a propocené tričko a jeho džíny vypadaly, jako kdyby se vykoupaly v krvi. Vypadal špinavě a nechutně, jako kdyby právě vyšel z bitvy. Jen okolo něj nikdo nebyl -žádná těla, nic. Jen Cam. Mrkl na ni.
"Co tady děláš?" zašeptala. "Co jsi tu dělal?" Točila se jí hlava a bylo jí nevolno z kouře a jeho zkrvaveného oblečení.
"Och, jen jsem ti zrovna zachránil život. Znovu. Kolikrát to ještě udělám?" Odklepnul popel z cigarety. "Dneska to byla parta slečny Sophie. Nemůžu říct, že jsem se nebavil. Krvavá monstra. Jdou po tobě taky, ale to ty víš. Díky tomu, že jsem je odstranil, jsi teď tady. A pak tě najdu, jak se potuluješ lesem bez dohledu." Poznamenal.
"Tys je právě zabil?" Byla zděšená. Podívala se na terasu, jestli je Shelby nebo někdo jiný může vidět. Nemohli.
"Pár z nich. Jo. Právě teď. Mýma vlastníma dvěma rukama." Cam jí ukázal své dlaně, které byly potažené něčím červeným a slizkým. Tohle Luce opravdu nechtěla vidět. "Souhlasím s tím, že jsou lesy krásné, Luce, ale je v něm taky plno věcí, které tě chtějí mrtvou. Takže mi prokaž laskavost-"
"Ne. Nežádej mě o žádnou laskavost. Všechno na tobě se mi hnusí."
"Fajn." Obrátil oči v sloup. "Tak pro Grigoriho. Zůstaň na kampusu." Odhodil cigaretu do trávy, zatlačil svá ramena dozadu a roztáhnul křídla. "Nemůžu tu být pořád, abych na tebe dohlížel. A Bůh ví, že ani Grigori."
Camova křídla byla vysoká a úzká. Měl je těsně za rameny. Byly v nich elegantní zlaté pruhy, které je jemně žíhaly. Přála se, aby jí odrazovaly, ale to se nestalo. Vypadaly jako ty Stevenovi. Camovi byly zubaté a drsné-jako kdyby celý svůj život jen bojoval.
Černé pruhy, které na nich měl, propůjčovaly jeho křídlům temnou a smyslnou krásu. Bylo na nich něco, co jí přitahovalo. Ale ne. Ona přece na Camovi všechno nenávidí. A navždy bude.
Cam mávl svými křídly a jeho nohy se zvedly ze země. Kmit jeho křídel byl hlasitý a vítr, který tím pohybem vytvořil, zvedl ze země spadlé listy.
"Děkuju," řekla Luce ztuhle, předtím než odletěl pryč. Pak zmizel ve stínu lesa.
Cam ji teď chrání? Kde je Daniel? Neměla být Shoreline bezpečná?
Když se vzpamatovala z Cama, vzpomněla si na Vyhlašovatele -důvod, proč sem vlastně přišla- který byl ve stínu a vypadal jako malý černý cyklón.
Byl k ní blíž. Pořád se k ní pomalu blížil.
Konečně stín putoval do vzduchu, těsně nad její hlavu.
"Shelby," zašeptala hlasitě Luce. "Pojď sem."
Shelby se podívala na Luce. Stín už nevypadala jako cyklón. Nad ní se zformoval do Vyhlašovatele.
"Co ti trvalo tak dlouho?" zeptala se a sprintovala po schodech právě včas, aby mohla vidět, jak obrovský Vyhlašovatel padá.
Přímo do náruče Luce.
Luce vykřikla, ale Shleby jí naštěstí přitiskla ruku na ústa.
"Děkuju," řekla Luce, a její slova byla tlumená prsty Shelby.
Dívky byly stále schoulené jen tři kroky od terasy. Mohl je vidět každý, kdo by přešel kolem stinné strany. Luce se nemohla narovnat v kolenou kvůli tíze stínu. Byl to ten nejtěžší stín, jakého se kdy dotkla, a také jí nejvíc studil na kůži. Nebyl tak černý jako většina ostatních, ale byl spíš mdlý zelenošedý. Jeho části se pořád ještě škubaly. Svítili jako záblesky vzdálených blesků.
"Nemám z toho dobrý pocit," řekla Shelby.
"Pojď," zašeptala Luce. "Chci ho vyvolat. Teď je na tobě, aby ses na to podívala."
"Na mě? Kdo řekl něco o tom, že by to mělo být na mě? Ty jsi ta, kdo mě sem dotáhnul." Shelby máchla rukama, jako kdyby ta poslední věc, kterou teď chtěla udělat, bylo dotknout se toho, co teď Luce držela v náručí. "Vím, že jsem řekla, že ti pomůžu vystopovat tvoje příbuzné, ale s ohledem na druh toho, co teď držíš ... Nemyslím si, že by se s tím jedna z nás chtěla setkat."
"Shelby, prosím," žadonila Luce. Sténala z hmotnosti stínu, z jeho příšerného chladu a z jeho obecné ošklivosti. "Nejsem Nephilim. Pokud mi nepomůžeš, nezvládnu to."
"Co přesně se právě snažíte udělat?" Hlas se ozval za nimi z vrcholu schodiště. Steven se opíral rukama o zábradlí a zíral na děvčata. Když se teď nad nimi tyčil, zdál se mnohem větší, než ve třídě. Jakoby zdvojnásobil svojí velikost. Jeho hluboké hnědé oči se na ně dívaly rozzlobeně, ale Luce z nich zřetelně cítila žár. Bála se. Dokonce i Vyhlašovatel v jejím náručí se zachvěl a jeho hrany se stáhly.
Obě dívky se lekly, když na ně zakřičel.
A tím zvukem byl asi rozrušený i stín, protože se vykroutil z náruče Luce. Pohyboval se tak rychle, že neměla šanci ho zastavit. Najednou nic nedržela. Opustil jí i mráz a příšerný zápach.
V dálce zazvonil zvonek. Luce viděla, jak se všechny ostatní děti v houfech táhnou směrem k jídelně na oběd. Na cestě ven, Miles vystrčil hlavu přes zábradlí, aby se podíval dolů na Luce. Stačil mu ale jediný pohled na rozpálený výraz Stevena, aby se mu děsem rozšířily oči a pokračoval dál ve své cestě.
"Luce," řekl Steven víc zdvořile, než by čekala. "Nevadilo by ti se se mnou po škole setkat?"
Když zvedl ruce ze zábradlí, dřevo pod nimi bylo černé a zuhelnatělé.
-
Steven otevřel dveře ještě před tím, než Luce stačila zaklepat. Jeho šedá košile byla trochu zmuchlaná a jeho černou pletenou kravatu měl u krku uvolněnou. Snažil se vypadat klidně, ale Luce si začala uvědomovat jeho stránku démona.
Otřel si kapesníkem s monogramem brýle a ustoupil stranou. "Prosím, pojď dál."
Jeho kancelář nebyla velká. Byla dost široká jen na velký černý psací stůl a dost vysoká na tři černé skříně, z nichž každá byla přeplněná stovkami opotřebovaných knih. Ale i tak to tam vypadalo pohodlně a příjemně - přesně tak, jak by si kancelář démona nepředstavovala.
Uprostřed místnosti byl perský koberec. Široké okno mělo výhled na sekvoje. Nyní, za soumraku, vypadal les étericky a měl téměř levandulový odstín.
Steven se posadil na jednu z dvou kaštanových židlí a pokynul Luce, aby ho napodobila. Zkoumala zarámovaná umělecká díla, která pokrývala každý volný centimetr na zdi. Byly na nich portréty v různém stupni podrobnosti. Luce na nich poznala několik skic Stevena a několik lichotivých zobrazení Francesci.
Zhluboka se nadechla a přemýšlela, jak by měla začít. "Je mi líto, že jsem dneska přivolala Vyhlašovatele, já jsem-"
"Řekla jsi ještě někomu o tom, co se stalo s Dawn ve vodě?"
"Ne. Řekl jste mi, abych to neříkala."
"Neřeklas to ani Shelby? Ani Milesovi?"
"Nikomu jsem to neřekla."
Chvíli to zvažoval. "Proč jsi zavolala Vyhlašovatele i potom, co jsme spolu mluvili na lodi?"
"Prostě se to nějak stalo. Když jsem vyrůstala, stíny byly vždycky součástí mého života. Vždycky se nějak vyčlenily a přišly ke mně. Takže to byl důvod, proč jsem je přivolala. Protože jsem už věděla, co jsou vlastně zač." Luce pokrčila rameny. "Hloupé, opravdu."
"To není hloupé." Steven vstal a šel ke skříni, která od něj byla nejdál. Vzal z ní tlustou knihu s červeným, zaprášeným obalem a přinesl ji zpátky ke stolu. Platon: Republika.
Steven nalistoval stránku, kterou hledal. Položil knihu na stůl a přisunul ji přes Luce. Byla to ukázka skupinky mužů uvnitř jeskyně. Byly v poutech. Vedle sebe. Čelem ke zdi. Oheň za nimi plápolal. Vrhal jejich stíny na stěnu. Vypadalo to, jako další skupinka mužů, kteří jdou za nimi.
Pod obrázkem byl titulek, který hlásal: Alegorie jeskyně.
"Co je to?" zeptala se Luce. Její znalost Platona a začínala a končila tím, že přátelil se Sokratem.
"Důvod, proč na tebe Vyhlašovatelé ve skutečnosti tak prudce působí." Steven ukázal na obrázek. "Představ si, že tihle lidé strávili celý svůj život tím, že viděli pouze stíny na téhle stěně. Teprve začínali chápat svět a nevěděli co se v těchhle stínech děje, nikdy neviděli, co tyhle stíny tvoří. Nikdy nemohli pochopit, že to, co vidí, jsou stíny."
Luce se podívala na prst Stevena, který ukazoval na skupinku mužů tvořenou ze stínů. "Takže se nikdy nemůžou otočit, nikdy nemůžou vidět lidi a věci, které ty stíny tvoří?"
"Přesně tak. A protože nemůžou vidět, co vlastně tvoří stíny, předpokládají, že to co vidí, -jako třeba tyhle stíny na zdi- je realita. Nemají tušení, že stíny jsou jen pouhá reprezentace a překroucení něčeho mnohem pravdivějšího a reálnějšího." Odmlčel se. "Myslíš, žes pochopila, co jsem ti právě řekl?"
Luce zavrtěla hlavou. "Chcete, abych se přestala zabývat Vyhlašovateli?"
Steven s prásknutím zavřel knihu a poté přešel na druhou stranu místnosti. Měla pocit, jako kdyby ho nějak zklamala.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marti Marti | Web | 24. března 2011 v 20:13 | Reagovat

Další půlka kapči zejtra dopoledne a nejspíš pak přidal ještě další.. ;-)

2 Lil Lil | 24. března 2011 v 20:19 | Reagovat

wow super diky moc:-)

3 Jess Jess | 24. března 2011 v 20:38 | Reagovat

super... diky moc...to by me zajimalo kde je daniel... jeste se nam luce zakopuka do Mailse, no co aspon bude mit daniel nejakou zdravou konkurenci:-)... moc se tesim na dalsi:-)

4 Lara Lara | 24. března 2011 v 20:53 | Reagovat

páni to je super :-D ses boží

5 LidkaH LidkaH | 24. března 2011 v 21:31 | Reagovat

Překlad jako vždy skvělej, knížka čím dál víc zajímavější.
Moc moc moc 1000x moc děkuji za překlad. :-)  :-D  :D  :-) :-D

6 viki viki | 24. března 2011 v 21:45 | Reagovat

Děkuji za překlad !

7 Petaaa Petaaa | 24. března 2011 v 22:18 | Reagovat

Moc díky za překlad, super kapitola

8 Andy Andy | 25. března 2011 v 12:08 | Reagovat

Marti, jsi skvela. Nemuzu se dockat dalsich kapitolek. Doufam, ze dnes stihnes dve :-) Jsem na tom zavisla, no. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama