8. kapitola 2/2

25. března 2011 v 13:25 | Marti |  Torment/Muka (Lauren Kate)
KAPITOLA 8 2/2

"Nevěřím, že se přestaneš ... zabývat Vyhlašovateli, i když tě o to požádám. Ale chci, abys pochopila, s čím máš tu čest, než je příště zase přivoláš. Vyhlašovatelé jsou stíny minulosti. Mohou být užitečné, ale taky mohou jen odvádět tvou pozornost anebo nést nebezpečně překroucené informace. Je tu toho hodně, co se musíš naučit. Čistě provedená, bezpečná přivolávací technika. A pak samozřejmě, jakmile vybrousíš svůj talent, můžeš vytřídit zvuk z Vyhlašovatele a jasně slyšet jeho poselství-"
"Myslíte tím ten příšerný pískavý zvuk? Existuje způsob, jak je díky tomu můžu slyšet?
"To ne. Ještě se to nestalo." Steven se otočil a dal si ruce do kapes. "Co jsi dnes se Shelby dělala?"
Luce se začervenala a začala se cítit nepohodlně. Tohle setkání neprobíhalo tak, jak čekala. Myslela si, že jí nějak potrestá, třeba sbíráním nějakých odpadků.
"Snažili jsme se dozvědět víc o mojí rodině," řekla nakonec to, co ze sebe dokázala dostat. Naštěstí se zdálo, že Steven předtím neviděl Cama. "Myslím, že bych měla říct spíš mých rodinách."
"To je všechno?"
"Jsem v průšvihu?"
"Udělala jsi ještě něco jiného?"
"Co jiného bych měla dělat?"
Napadlo jí, že si možná myslel, že tím chtěla kontaktovat Daniela a snažit se nějak poslat zprávu. Jako kdyby věděla, jak na to.
"Zavolej teď jednoho Vyhlašovatele," řekl Steven a otevřel okno. Venku byl soumrak a žaludek Luce jí řekl, že většina ostatních studentů teď sedí u večeře.
"Já-já nevím, jestli to dokážu."
Steven se na ni podíval mnohem teplejším pohledem, než dřív. Jeho pohled byl téměř vzrušený. "Když přivoláváme Vyhlašovatele, je to jen jakýsi druh přání. Nepřejeme si nic materiálního, ale chceme, abychom mohli lépe pochopit svět, naší úlohu v něm, a co se s námi stane."
Luce si okamžitě vzpomněla na Daniela. To bylo to, co od jejich vztahu chtěla. Necítila, že měla nějakou roli v tom, co se všechno mezi nimi stalo-a chtěla to tak cítit. Byla proto schopná přivolat Vyhlašovatele před tím, než se dozvěděla, jak na to?
Byla nervózní. Soustředila se na židli. Zavřela oči. Představovala si, jak se stín odděluje z dlouhé temnoty, která se táhla mezi kmeny stromů venku. Představila si, jak se tvaruje a roste. Jak vyplňuje prostor otevřeného okna. Jak k ní připlouvá blíž.
Nejdřív ucítila jemný plesnivý pach, skoro jako černé olivy, pak otevřela oči a chlad se jí otřel o tvář. Teplota v místnosti klesla o pár stupňů. Steven si promnul náhle vlhké ruce a vystavil se průvanu v kanceláři.
"Ano, tak je to správně," zamumlal.
Vyhlašovatel byl unášen vzduchem v jeho kanceláři. Byl tenký a průhledný. Ne větší než hedvábný šátek. Klouzal rovně směrem k Luce. Pak se úponek nicoty zmateně obtočil kolem těžítka z foukaného skla, které bylo na stole. Luce zalapala po dechu.
Steven se usmíval, když k ní přistoupil. Roztahoval ho do svislé polohy, dokud se nestal jen prázdnou černou obrazovkou. Pak to zas bylo v jejích rukách. Začala táhnout. Její pohyb byl opatrný. Jako by se snažila natáhnout těsto na koláč bez toho, aby se potrhalo. Sledovala její matku snad stokrát, když to dělala. Temnota se změnila v tlumené odstíny šedé; pak se v jejich pohledu objevila ta nejslabší černobílá. Viděli ložnici jen s jedním lůžkem. Luce -minulá Luce- ležela na boku a zírala ven otevřeným oknem. Muselo jí být šestnáct. Dveře za postelí se otevřely. Objevila se v nich tvář, ozářená světlem na chodbě.
Matka.
Matka Luce, kterou viděla se Shelby! Ale mladší, mnohem mladší, asi tak o padesát let. Na konci nosu měla posazené brýle. Usmála se, jako kdyby pro ní bylo potěšení vidět, jak její dcera spí. Pak dveře zase zavřela.
O chvíli později pár prstů sevřelo parapet. Luce vyvalila oči na minulou Luce, která byla pořád v posteli. Prsty za oknem se napjaly, pak uviděla pár rukou a pak dvě silné paže, které v měsíčním světle zářily modře. Pak uviděla Danielovu planoucí tvář, když přišel oknem dovnitř.
Luce tlouklo srdce jako o závod. Chtěla se ponořit do Vyhlašovatele stejně, jako chtěla včera, když byla se Shelby. Ale Steven pak luskl prsty a celá věc se vyhrnula, jako žaluzie, když zajíždí do horního rámu okna. Pak se rozpadla a sesypala.
Stín ležel v malých částečkách na stole. Luce na jednu sáhla, ale ta se jí rozpadla v ruce.
Steven se posadil za stůl a zkoumal Luce svýma očima, jako kdyby chtěl zjistit, co to s ní udělalo.
Náhle pocítila, že to, čeho byl svědkem ve Vyhlašovateli, bylo velmi soukromé. Nevěděla, jestli chce, aby Steven věděl, jak moc to s ní otřáslo. Koneckonců, technicky vzato, byl na druhé straně. V minulých dnech v něm začala vidět víc a víc z démona. Nebylo to jen jeho vznětlivou povahou, která se pomalu drala na povrch-ale i jeho nádhernými temnými křídly. Steven byl přitažlivý a okouzlující. Stejně jako Cam - a jak si připomněla, byl i stejně jako Cam démon.
"Proč jste mi s tím pomohl?"
"Protože ti nechci ublížit," stěží zašeptal Steven.
"Opravdu se to stalo?"
Steven se odvrátil. "Je to jen prezentace něčeho. A kdo ví, jak moc je to zkreslené. Je to stín něčeho, co se událo v minulosti, není to realita. Vyhlašovatel vždycky nese kus pravdy, ale nikdy to není jednoduchá pravda. To je to, co dělá z Vyhlašovatelů takový problém. A proto je nebezpečné je bez řádného tréninku vyvolávat." Podíval se na hodinky. Pod nimi se ozval zvuk otevírání a zavírání dveří. Steven ztuhl, když uslyšel rychlý klapot vysokých podpatků, které mířily nahoru po schodech.
Francesca.
Luce se snažila přečíst Stevenovu tvář. Podal jí Republiku. Rychle jí hodila do batohu. Těsně před tím, než se krásná tvář Francesci objevila ve dveřích, Steven Luce řekl: "Až vás se Shelby příště najdu, jak neplníte zadaný úkol, budu vás muset požádat, abyste mi napsaly pět stran o tom, co zkoumáte. I s citacemi. Tentokrát tě propustím jen s varováním."
"Chápu." Luce zachytila oči Francesci ve dveřích. Usmála se na Luce -i když jestli to byl úsměv, kterým jí odtud propouštěla nebo úsměv typu ´nemysli si, žes mě obalamutila´, to nemohla říct.
Trochu se třásla, když tam jen tak stála. Hodila si tašku přes rameno a šla ke dveřím. Pak se obrátila a zavolala na Stevena: "Děkuju vám."
-
Shelby zrovna zatápěla v krbu, když se Luce vrátila do pokoje na jejich koleji. Vedle lampičky ve tvaru Buddhy byl postavený horký hrnec a celá místnost voněla po rajčatech.
"Došli nám těstoviny se sýrem, ale udělala jsem ti polévku." Shelby jí nandala plnou vařící misku a nahoru dala trochu čerstvého pepře. Pak jí podala Luce a zhroutila se vedle ní na posteli. "Bylo to špatný?"
Luce sledovala, jak stoupá pára z misky a pokusila se vymyslet, co na to má říct. Zvláštní, to ano. Matoucí. Trochu děsivé. Možná ... posilující.
Ale strašné? To ne.
"Bylo to v pohodě." Zdálo se, že jí Steven věřil do takové míry, že jí dovolil přivolat Vyhlašovatele. A jiní studenti mu zdá se věřili a obdivovali ho. Nikdo jiný se nestaral o jeho záměry nebo jeho oddanost. Ale pro Luce byl záhadný a obtížně čitelný.
Luce už dříve vložila svou důvěru do nesprávných lidí. Důvěra se dá v nejlepším případě označit za neopatrnost. V tom nejhorším je to dobrá cesta k tomu, se nechat zabít. To jí řekla slečna Sophie o důvěře tu noc, kdy se jí pokusila zavraždit.
Byl to Daniel, kdo poradil Luce, aby důvěřovala svým instinktům. Ale její vlastní pocity se jí teď zrovna zdály jako ta nejvíc nespolehlivá věc. V duchu se ptala, jestli Daniel věděl všechno o Shoreline, když s ní mluvil a jestli jeho rada byla jen způsob, jak jí připravit na tak dlouhé odloučení, kdy si byla stále míň a míň jistá svým životem. Její rodinou. Její minulostí. Její budoucností.
Podívala se z misky na Shelby. "Díky za polévku."
"Nedopusť, aby Steven zhatil tvoje plány," řekla Shelby rozzlobeně. "Měli bychom pokračovat v práci s Vyhlašovateli. Už je mi zle z těchhle andělů a démonů a jejich pocitu nadřazenosti. ´Oooh, víme to lépe než ty, protože jsme úplní andělé a ty jsi jen parchant nějakého anděla, který sešel z cesty´."
Luce se zasmála, ale myslela na Stevenovi minilekci z Platonovy Republiky, kterou jí dnes večer dal. To podle ní svědčilo o tom, že se k ní Steven nechoval nadřazeně. Samozřejmě, že o tom nebude vyprávět Shelby. Ne teď, když zase spustila svojí obvyklou palbu nadávek, namířenou proti Shoreline. Byly na dolní posteli jejich palandy.
"Chci říct, že vím, co máš s Danielem," Shelby pokračovala, "ale vážně, co dobrého pro mě kdy andělé udělali?"
Luce omluvně pokrčila rameny.
"Řeknu ti to: nic. Nic kromě toho, že se jeden spustil s mou mámou a pak nás obě úplně odkopnul. Ještě předtím, než jsem se narodila. Opravdu nebeské chování." Shelby si odfrkla. "Celý můj život je zpackaný. Moje máma mi říká, že bych za to měla být vděčná. Za co? Za tyhle mírné pravomoci Nephilima a za to obrovské čelo, co sem po tátovi podědila? Ne, díky." Zachmuřeně kopla do horního lůžka. "Dala bych cokoliv za to, abych byla prostě normální."
"Opravdu?" Luce strávila celý týden s pocitem, že je něco míň, než její spolužáci. Věděla, že tráva je vždycky o něco zelenější, ale tomuhle nemohla uvěřit. Jaké výhody mohla Shelby vidět v tom, nemít schopnosti Nephilima?
"Počkej," řekla Luce. "Omlouvám se, ale tvůj idiotskej expřítel. On ..."
Shelby se odvrátila. "Byli jsme spolu a meditovali. A já nevím jak, ale v průběhu mantry jsem náhodou začala levitovat. Nebylo to moc. Byla jsem jen tak dva palce nad podlahou. Ale Phil to nenechal jen tak. Začal mě štvát tím, co jiného ještě umím udělat a měl ještě další podivné otázky."
"Jako například?"
"Nevím," řekla Shelby. "Ve skutečnosti to byly věci o tobě. Chtěl vědět, jestli si mě naučil levitovat ty. A jestli umíš levitovat taky."
"Proč právě já?"
"Pravděpodobně aby měl o mojí spolubydlící víc perverzních fantazií. Každopádně měla si vidět v tu chvíli výraz v jeho tváři. Jako bych byla nějaký šílenec z cirkusu. Nemohla jsem nic dělat. Nepřestal na mě zírat."
"To je hrozné." Luce stiskla Shelby ruku. "Ale to zní jako jeho problém, ne tvůj. Vím, že zbytek dětí na Shoreline se na Nephilimi dívá divně, ale já jsem už byla na hodně školách a začínám si myslet, že se tak většina dětí kouká normálně. Kromě toho nikdo není ´normální´. Na Philovi muselo být opravdu něco vyšinutého."
"Vlastně něco bylo v jeho očích. Byly modré, ale normálně byly tak nějak vybledlé, skoro prázdné. Musel nosit nějaké kontaktní čočky, aby na něj lidi nezírali." Shelby pohodila hlavou na stranu. "Navíc, víš, že má tři bradavky?" Rozesmála se, až byla červená ve tváři a Luce se k ní brzy připojila. Prakticky obě brečely smíchy, když jim na okno zaklepalo něco zářícího, což je obě donutilo zmlknout.
"To nemůže být on." Hlas Shelby okamžitě vystřízlivěl, když vyskočila z postele a rozrazila okno. V tom spěchu shodila květináče s jukou.
"To je pro tebe," řekla skoro mrazivě.
Luce byla u okna během jednoho tepu srdce. Uviděla ho. Opřela se dlaněmi o parapet a naklonila se vpřed do svěžího nočního vzduchu.
Byla Danielovi tváří v tvář. Její rty byly na těch jeho.
Na tu nejkratší chvilku si Luce uvědomila, že je Shelby pořád v místnosti, ale pak jí začal líbat. Hladil jí vzadu po hlavě jeho měkkýma rukama a přitahoval si jí k sobě. Ztrácela dech. Týden jí scházelo tohle teplo, které jí dlužil i s nevyslovenou omluvou za ostrá slova, které jí řekl tu noc na pláži.
"Ahoj," zašeptal
"Ahoj."
Daniel měl na sobě džíny a bílé tričko. Viděla neposlušné kadeře jeho vlasů. Jeho obrovská perlově bílá křídla, která se za ním jemně pohybovala. Prořezávala temnou noc. Lákala ji. Zdálo se, že kmitla vždycky za jeden úder jejího srdce. Chtěla se jich dotknout. Aby ji k sobě vinuly stejně tak, jako tenkrát na pláži. Bylo ohromující ho vidět před jejím oknem v třetím patře.
Vzal ji za ruku a vytáhl ji na okenní parapet, kde cítila noční vzduch. Pak ucítila jeho ruce. Postavil ji na širokou římsku pod oknem, které si nikdy předtím nevšimla.
Vždycky když byla takhle neuvěřitelně šťastná, cítila nutkání k pláči.
"Neměl bys tu být. Ale jsem tak ráda, že jsi."
"Dokaž to," řekl s úsměvem, když si ji přitáhl k hrudi, takže měl hlavu těsně nad jejím ramenem. Objal jí jednou rukou kolem pasu. Z jeho křídel vyzařovalo teplo.
Když se podívala přes jeho rameno, všechno co viděla, byla bílá záře. Svět se zdál bílý. Jeho jemná křídla zářila, když odrážela měsíční svit. A pak se Danielova krásná křídla začala pohybovat. Její žaludek se mírně zvedl a ona věděla, že byla ve vzduchu -ne, nesl je rovnou do nebe. Římsa pod nimi byla stále menší a zářící hvězdy byly stále jasnější. Vítr narážel do jejího těla a vlasy jí létaly do obličeje.
Prudce stoupali do noci, dokud škola nebyla jen černá šmouha dole na zemi. A oceán byl jen stříbrná deka na zemi. Stoupali, dokud se nedostali do lehké vrstvy oblak.
Nebyla jí zima, ani neměla strach. Cítila se, jako kdyby všechno co ji tížilo, zůstalo na zemi. Nebylo tu nebezpečí, ani bolest, kterou někdy cítila. Nebyla tu gravitace. Jen láska. Daniel opustil její ústa a věnoval jejímu krku řadu polibků. Ovinul jí paže pevně kolem pasu a přitiskl ji k němu. Její nohy byly na těch jeho, stejně jako když tančili nad oceánem v den táboráku. Kolem nich nebyl žádný vítr. Vzduch byl klidný a tichý. Ozýval se pouze zvuk tlukotu Danielových křídel, jak se vznášel na nebi a tlukot jejího vlastního srdce.
"Okamžik, jako je tenhle," řekl, "stojí za všechno to, čím jsme si prošli."
Pak ji políbil, jak ji ještě nikdy předtím nepolíbil. Dlouhý, předlouhý polibek, který vypadal, že jejich rty stvrdí navždy. Jeho ruce opisovaly linie jejího těla. Nejdřív se jí dotýkal lehce, ale jeho další doteky byly mnohem energičtější. Jako kdyby se těšil na její křivky. Prohnula se do jeho těla a on jí přejížděl prsty po zadní straně jejích stehen, bocích, ramenech. Měl ve své moci každou její část.
Cítila svaly pod jeho bavlněným tričkem, jeho napjaté paže, jeho krk a křídla, která rostla z jeho zad. Políbila ho na čelist, rty. Tady v oblacích byly oči Daniela jasnější, než všechny hvězdy, které kdy viděla. Bylo to, jako by Luce patřil.
"Nemůžeme tu prostě zůstat navždy?" zeptala se. "Nikdy toho nebudu mít dost. Ani tebe."
"Doufám, že nebudeš." Daniel se usmál, ale brzy, příliš brzy, se jeho křídla znovu začala pohybovat a oni se začali klouzavě snášet dolů. Luce věděla, co přijde. Pomalý sestup. Naposledy políbila Daniela a uvolnila ruce, kterými ho držela kolem krku. Připravovala se na hádku-jenže pak se sevření kolem ní povolilo.
A ona padala.
Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Luce spadla dozadu, pryč z rukou, které se jí snažily divoce chytit a pak ucítila nával chladu a větru, když se padala dolů. Opustil jí dech. Naposledy pohlédla do očí Daniela a uviděla šok v jeho tváři.
Pak se ale všechno zrychlilo. Klesala tak rychle, že nemohla dýchat. Svět se točil a byl černý. Cítila, jak se jí strachem stáhnul žaludek. Oči jí pálily z větru. Její vidění tmavlo a ztrácelo se.
Upadne do bezvědomí.
A to bude konec.
Nikdy se nedozví, kdo doopravdy je. Nikdy se nedozví, jestli to za to všechno stálo. Nikdy se nedozví, jestli byla hodna lásky Daniela a on té její. Všechno bylo pryč: takhle to skončilo.
Vítr jí vztekle svištěl v uších. Zavřela oči a čekala na konec.
A pak ji chytil.
Cítila kolem ramen jeho teplé, známé paže. Cítila, jak jemně zpomaluje, ve svém pádu-byla v jeho náruči.
Daniel. Měla zavřené či, ale stejně ho poznala.
Začala vzlykat. Tolik se jí ulevilo, že jí Daniel chytil. Že ji zachránil. V tu chvíli ho nikdy nemilovala víc-bez ohledu na to, kolik životů žila.
"Jsi v pořádku?" Daniel zašeptal tichým hlasem a jeho rty k ní byly tak blízko.
"Ano." Slyšela tlukot jeho křídel. "Tys mě chytil."
"Vždycky tě chytím, když budeš padat."
Pomalu klesli zpátky do světa, který za sebou nechali. K břehu oceánu, k útesům. Když se blížili k ubytovně, pevně jí stiskl a něžně ji položil na římsu s jemností doteku pírka.
Luce se usídlila nohama na parapetu a podívala se na Daniela. Milovala ho. To byla jediná věc, kterou si byla jistá.
"Tady," řekl a vážně se na ní podíval. Jeho úsměv byl ponurý a jiskra v jeho očích slábla. "To by mělo uspokojit tvoji cestovatelskou vášeň, aspoň na chvíli."
"Co přesně myslíš tou cestovatelskou vášní?"
"Třeba způsob, jakým neustále opouštíš kampus?" V jeho hlase bylo mnohem méně tepla, než před chvílí. "Musíš s tím přestat, dokud nebudu moct být u tebe, abych se o tebe postaral."
"Ale no tak, byla to jen hloupá exkurze. Byly tam všichni. Francesca, Steven-" Odmlčela se. Přemýšlela o tom, jak Steven reagoval na to, co se stalo s Dawn. Neodvážila se přiznat se k jejím výletům se Shelby. Nebo její výstup s Camem pod terasou.
"Děláš pro mě věci ještě mnohem těžší," řekl Daniel.
"Taky to nemám zrovna jednoduché."
"Říkal jsem ti o pravidlech. Říkal jsem ti, abys neopouštěla kampus. Ale tys mě neposlechla. Kolikrát ses mi vzepřela?"
"Vzepřela se ti?" zasmála se, ale uvnitř cítila závrať. Bylo jí zle. "Co jsi, můj kluk nebo můj pán?"
"Víš, co se stane, když se odtud zatouláš? Vystavíš se tomuhle nebezpečí jen proto, že se nudíš?"
"Podívej, kočka je z pytle venku," řekla. "Cam už ví, že jsem tady."
"Samozřejmě, že Cam ví, že jsi tady," řekl Daniel podrážděně. "Kolikrát ti mám říkat, že Cam zrovna teď není hrozba? Nebude se snažit tě získat."
"Proč ne?"
"Protože ví, co je pro něj dobré. A ty bys to měla vědět taky a ne se takhle plížit. Existuje nebezpečí, které si ani neumíš představit."
Otevřela ústa, ale nevěděla, co na to říct. Kdyby řekla Danielovi, že mluvila s Camem, ten den, kdy zabil přívržence slečny Sophie, jen by tím potvrdila jeho stanovisko. V Luce vzplanul hněv. Na Daniela a na jeho tajemná pravidla. Na to, že se choval jako dítě. Dala by cokoliv, aby zůstal z ní, ale jeho oči měly barvu šedých listů a jejich chvíle na obloze se zdála jako vzdálený sen.
"Chápeš, jakým peklem jsem si musel projít, abych tě udržel v bezpečí?"
"Jak to mám chápat, když mi nic neřekneš?"
Danielovi krásné rysy se stáhly do děsivého výrazu. "Je to její vina?" Ukázal palcem k jejímu pokoji na koleji. "Jaký druh zlověstných nápadů ti nasadila do hlavy?"
"Umím myslet i sama, děkuju." Luce přimhouřila oči. "Ale jak znáš Shelby?"
Daniel její otázku ignoroval. Luce nemohla uvěřit, že s ní mluvil, jako kdyby byla nějaký špatně vychovaný domácí mazlíček. Všechno teplo, které jí před chvíli naplnilo, když jí Daniel políbil a držel ji v náručí, naplnil chlad, který se do ní vkradl během jeho proslovu.
"Možná má Shelby pravdu," řekla. Neviděla Daniela tak dlouho -ale chtěla vidět Daniela, toho, kterého milovala víc, než cokoliv jiného, který ji po tisíciletí následoval, protože bez ní nemohl žít- chtěla zůstat nahoře v oblacích a ne tady, kde ji jen komandoval.
Možná že ho ani po všech těch životech vlastně neznala. "Možná by andělé a lidé neměli ..."
Ale nedokázala to říct.
"Luce." Jeho prsty se jí omotaly kolem zápěstí, ale ona je setřásla. Jeho oči byly rozšířené a tmavé. Jeho tváře byly bílé od chladu. Její srdce na ní naléhalo, aby ho chytila a držela ho u sebe. Aby cítila jeho tělo, které se tlačí k tomu jejímu. Hluboko v nitru ale věděla, že tohle není ten druh hádky, který lze vyřešit polibkem.
Prosmekla se kolem něj a přešla po užší části římsy. Sklouzla k otevřenému oknu. Byla překvapená, že byla v místnosti tma. Vlezla dovnitř, a když se otočila zpátky k Danielovi, všimla si, že se jeho křídla třesou. Skoro, jako kdyby chtěl plakat. Chtěla se k němu vrátit. Obejmout ho, uklidnit a milovat.
Ale nemohla.
Zavřela okno a stála sama ve svém tmavém pokoji.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nikol Nikol | E-mail | 25. března 2011 v 14:49 | Reagovat

Děkujííí!!!! :-D

2 Lil Lil | 25. března 2011 v 18:48 | Reagovat

super super... moc diky... prosim prosim jeste dneska dalsi kousek:-D

3 Jess Jess | 25. března 2011 v 18:49 | Reagovat

[2]: jj sauper , ale prosim taky o dalsi cast:-)

4 Marti Marti | Web | 25. března 2011 v 18:59 | Reagovat

Pokusim se sem ještě dneska hodit další část, ale bude nejspíš až navečír.. ;-)

5 Lara Lara | 25. března 2011 v 19:46 | Reagovat

páni to je supr :-D rychle další

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama