8. kapitolka

29. března 2011 v 0:22 | Marti
KAPITOLA 8

"Ne!" křičím a vrhám se kupředu. Je příliš pozdě na to, abych zabránila dalšímu švihnutí, a instinktivně vím, že nebudu mít ani sílu, abych úder zablokovala. Místo toho skáču před Hurikána. Zvedám paže, abych co nejvíc ochránila jeho zmlácené tělo, takže nemám čím odvrátit ránu. Bič mě zasahuje plnou rychlostí přes levou tvář.
Okamžitě cítím oslepující bolest. Před očima mi vyšlehnou klikaté záblesky světla a já klesám na kolena. Jednou rukou si držím obličej a druhou se opírám o zem, abych nepřepadla. Hned se mi začíná vytvářet podlitina, která mi zavírá oko. Kameny pode mnou jsou zvlhlé a ve vzduchu visí nasládlý pach Hurikánovy krve. "Přestaňte! Vždyť ho zabijete!" vřískám.
Na chvilku zahlédnu útočníkovu tvář, tvrdou, s hlubokými vráskami a krutým úšklebkem. Šedivé vlasy oholené nakrátko, oči tak černé, jako kdyby je tvořily jen obrovské zorničky, dlouhý rovný nos zarudlý od mrazivého vzduchu. Svalnatá paže se opět zvedá, tentokrát proti mně. Mimoděk sahám
rukou k ramenu, abych vytáhla z toulce šíp, ale zbraň jsem pochopitelně nechala v lese. Zatínám zuby v očekávání dalšího úderu.
"Moment!" vyštěkne jiný hlas. Na scéně se objevuje Haymitch. Zakopává o ležící tělo mírotvorce. Je to Darius. Ze zrzavých vlasů na čele mu vyčnívá obrovská fialová boule. Je v bezvědomí, ale dýchá. Co se stalo? Pokusil se pomoct Hurikákovi přede mnou?
Haymitch si ho nevšímá a trhnutím mě zvedá na nohy, "No skvělé." Natáčí mi obličej ze strany na stranu a prohlíží si mě. "Příští víkend ji mají fotit ve svatebních šatech. Co teď mám říct
jejímu vizážistovi?"
V očích muže s bičem zahlédnu záblesk poznání. Zachumlanou do kožešiny, bez líčení a s copem zastrčeným pod kabát ve mně není snadné poznat vítězku posledních Hladových her.
Zvlášť s napuchlou polovinou obličeje, Haymitch ale vystupuje v televizi už dlouhé roky a nedá se na něj jen tak zapomenout.
Muž zvolna spouští ruku s bičem. "Narušila výkon trestu u usvědčeného zločince."
Mužův panovačný hlas i jeho zvláštní přízvuk mě varují před neznámým nebezpečím. Odkud pochází? Z Jedenáctého kraje? Ze třetího? Přímo z Kapitolu?
"Mně by bylo sakra fuk, i kdyby vyhodila do luftu soudní budovu! Podívejte se na její tvář! Myslíte, že bude za týden připravená na focení?" vrčí Haymitch.
Muž odpovídá stále stejně chladně, ale přece jen v jeho hlase slyším náznak pochyb. "To není můj problém."
"Že ne? Ale bude, kamaráde. Jen co se vrátím domů, zavolám do Kapitolu," říká Haymitch. "A zjistím, kdo vám dal pokyn, abyste rozcupoval tvářičku mé krásné vítězky!"
"Ten člověk je pytlák. Proč se do toho vlastně motala?" ptá se muž.
"Je to její bratranec." Za druhý loket mě teď drží Peeta, ale na rozdíl od Haymitche velice jemně. "A ona je moje snoubenka, takže jestli chcete na něj, budete muset projít přes nás dva."
Možná jsme to právě my. Jediní tři lidé v kraji, kteří smějí takhle odporovat. Ačkoliv určitě pouze dočasně. Naše jednání nezůstane bez odezvy. Pro tuto chvíli mi ale záleží jen na tom, abychom
udrželi Hurikána naživu. Nový vrchní mírotvorce se ohlíží na svůj oddíl. S úlevou si uvědomuji, že jsou to samé známé tváře, staří přátelé z Jarmarku. Z jejich výrazů je jasně patrné, že se jim celá věc vůbec nezamlouvá.
Kupředu prkenně vychází Purnia, žena, která pravidelně jí u Mastně Sue. "Domnívám se, že za první porušení zákona již byl udělen požadovaný počet ran, pane. Pokud není trestem poprava, kterou by vykonala popravčí četa."
"Taková je tu standardní procedura?" ptá se vrchní mírotvorce.
"Ano, panem" odpovídá Purnia a řada dalších souhlasně pokyvuje. Jsem si jistá, že to ve skutečnosti nikdo neví, protože v Jarmarku bylo za situace, kdy se někdo objevil s uloveným krocanem, standardní procedurou objednat drůbeží stehýnko.
"Dobře. Tak si odtud odnes svého bratrance. A jestli přijde k sobě, připomeň mu, že až bude příště pytlačit na kapitolské půdě, osobně sestavím popravčí četu." Vrchní mírotvorce otírá krev z biče, až na nás odletují kapky krve. Pak ho smotává do úhledných smyček a odchází.
Většina ostatních mírotvorců se toporně řadí do útvaru za ním. Několik jich zůstává, aby zvedli Dariovo tělo. Zachytávám Purniin pohled a než odchází, naznačuji rty poděkování. Neodpovídá, ale vím jistě, že mi rozuměla.
"Hurikáne." Otáčím se k němu a pokouším se ztuhlými prsty uvolnit uzly jeho pout. Někdo nám podává nůž a Peeta mu přeřezává lana. Hurikán se hroutí k zemi.
"Radši ho odneseme k tvé matce," říká Haymitch.
Nemáme nosítka, ale stařena ze stánku s oblečením nám prodává prkno, které slouží jako pult. "Jenom neříkejte, kde jste ho sehnali," říká a rychle balí zbytek svého zboží. Většina náměstí už se vylidnila. Strach je silnější než soucit. Po tom, co se právě stalo, to ale nemohu nikomu vyčítat.
Ve chvíli, kdy pokládáme Hurikána tváří dolů na nosítka, tu zbývá jen hrstka lidí, kteří ho mohou nést. Provizorní nosítka tak zvedá Haymitch, Peeta a dva horníci, kteří pracují ve stejné partě s Hurikánem.
Leevy, která bydlí pár domů od dolu ve Sloji, mě bere za ruku. Vloni má matka zachránila jejího mladšího bratra, když dostal spalničky. "Potřebujete pomoc?" V jejích šedých očích svítí strach, ale zároveň odhodlání.
"Ne, ale mohla bys doběhnout pro Hazelle a poslat ji k nám?" ptám se.
"Jistě," přikyvuje dívka a otáčí se.
"Leevy!" volám za ní ještě. "Ať s sebou nebere děti!"
"Neboj. Sama je pohlídám," odpovídá.
"Díky." Zvedám Hurikánův kabát a pospíchám za ostatními.
"Dej si na to sníh," přikazuje mi Haymitch přes rameno. Nabírám plnou hrst sněhu a tisknu si ho k obličeji. Bolest trochu ustupuje. Z levého oka mi tečou slzy a v houstnoucím šeru mám co dělat, abych dokázala sledovat skupinku před sebou.
Cestou slyším, jak Bristel a Tom, horníci z Hurikánovi party, doplňují chybějící střípky toho, co se odehrálo. Hurikán určitě šel ke Crayovu dmu, jako už stokrát v minulosti, protože Cray za divoké krocany platí dobrou cenu. Místo na něj tam ale narazil na nového vrchního mírotvorce, který se prý jmenuje Romulus Knut. Nikdo neví, co se stalo s Crayem. Ještě dnes ráno si kupoval na Jarmarku pálenku, ale teď není k nalezení. Knut Hurikána okamžitě zatkl. S uloveným krocanem v ruce mohl Hurikán sotva říct něco na svoji obhajobu. Zpráva o jeho zatčení se rychle rozkřikla. Dovlekli ho na náměstí, přinutili ho, aby se přiznal ke svému zločinu, a odsoudili ho k okamžitému zbičování. Než jsem se k němu dostala, už měl za sebou nejmíň čtyřicet ran. Někdy kolem třicáté ztratil vědomí.
"Ještě že měl jenom toho krocana," poznamenává Bristel. "Kdyby u něj našli jeho obvyklý úlovek, dopadl by mnohem hůž."
"Tvrdil Knutovi, že natrefil na toho krocana ve Sloji. Prý přeletěl přes plot a on ho zabil. To je taky zločin, ale kdyby věděli, že byl v lese, určitě by ho zabili," doplňuje Thom.
"A co Darius?" ptá se Peeta.
"Asi tak po dvaceti ranách bičem přišel s tím, že už to stačí. Jenže to neudělal chytře a oficiálně jako Purnia. Chytil Knuta za ruku a ten ho přetáhl násadou biče přes hlavu. Nečeká na něj nic dobrého," říká Bristel.
"To nečeká na nikoho," podotýká Haymitch.
K zemi se začínají hustě snášet velké, mokré vločky, které ještě zhoršují viditelnost. Potácím se za ostatními po cestě k našemu domu a orientuji se spíš sluchem než zrakem. Dveře se otvírají a na sníh dopadá obdélník zlatavé záře. Matka, která na mě nepochybně čekala po dlouhém dnu nevysvětlené přítomnosti, přehlíží celou scénu.
"Máme nového vrchního mírotvorce," říká Haymitch a ona jen krátce kývne, jako kdyby nebylo třeba nic vysvětlovat.
Jako vždy mě naplňuje úžasem, jak se žena, která mě volá, když je potřeba zabít nějakého pavouka, proměňuje v ženu, která neví, co je strach. Když jí donesou nemocného nebo umírajícího ..., myslím, že jsou to jediné okamžiky, kdy moje matka opravdu ví, kdo je. Během pár chvil sklízí věci z dlouhého kuchyňského stolu a přehazuje přes něj sterilní bílé plátno. Ostatní na něj pokládají Hurikána. Matka nalévá do lavoru vodu z konvice a přikazuje Prim, ať jí podá několik léků ze skříňky. Sušené bylinky, tinktury i lahvičky koupené v lékárně. Dívám se jí na ruce, na její dlouhé, štíhlé prsty, jimiž do lavoru láme kousky bylinek a přidává kapky různých vodiček. Namáčí do horké tekutiny čistý hadřík a vysvětluje Prim, jak má připravit druhou várku.
Podívá se mým směrem. "Máš poraněné oko?"
"Ne, jenom mi to oteklo," odpovídám.
"Dej si na to víc sněhu," radí mi, ale zjevně nejsem její hlavní případ.
"Zachráníš ho?" ptám se jí. Mlčky ždímá hadřík a chvilku ho drží ve vzduchu, aby trochu zchladl.
"Neboj se," odpovídá místo ní Haymitch. "Před Crayem jsme tu měli bičování na denním pořádku. A všechny raněné jsem pak nosili k tvé matce."
Na doby před Crayem, kdy u nás vládl jiný vrchní mírotvorce, který se nerozpakoval používat bič, si nevzpomínám. Matka ale tehdy musela být zhruba v mém věku a určitě ještě pracovala v lékárně se svými rodiči. Už tenkrát jistě měla léčitelské nadání.
Jemnými dotyky začíná čistit zmrzačenou tkáň na Hurikánových zádech. Zvedá se mi žaludek, připadám si úplně bezmocná a z mé rukavice kape na podlahu zbytek sněhu. Peeta mě usazuje na židli a přikládá mi k líci hadřík naplněný čerstvým sněhem.
Haymitch posílá Bristela a Thoma domů a tiskne jim do dlaní mince. "Nevím, co se stane s vaší partou," říká. Oba přikyvují a přijímají peníze.
Přibíhá zadýchaná a rozrušená Hazelle, s vlasy zasypanými čerstvým sněhem. Beze slova usedá na židli vedle stolu, bere Hurikána za ruku a přikládá si ji ke rtům. Matka si jí vůbec nevšímá. Momentálně se nachází ve světě, který zahrnuje pouze ji a pacienta, a občas ještě Prim. Všichni ostatní mohou počkat.
I jejím zkušeným a obratným rukám trvá dlouho, než vyčistí rány, narovná potrhanou kůži, která se dá zachránit, potře ji léčivým roztokem a lehce ji ováže. Po odstranění krve vidím každý zásah a o to víc si uvědomuji i vlastní zranění. Násobím svoji bolest dvakrát, třikrát, čtyřicetkrát a mohu jenom doufat, že Hurikán zůstane v bezvědomí. Tohle přání se mi ale nesplní. Po přiložení posledních obvazů se mu rtů prudce vydere sten. Hazelle ho hladí po vlasech a něco mu šeptá, zatímco matka s Prim procházejí skrovné zásoby analgetik, jaká jsou obvykle dostupná pouze doktorům. Dají se těžko sehnat, jsou drahá a je po nich neustálá poptávka. Matka musí šetřit nejsilnější přípravky n tu nejhorší bolest, ale jaká bolest je nejhorší? Pro mě je to vždycky ta bolest, které zrovna čelím. Kdyby záleželo na mně, analgetika by zmizela během jediného dne, protože nedokážu přihlížet utrpení. Matka se je pokouší šetřit pro umírající, aby jim usnadnila odchod z našeho světa.
Vzhledem k tomu, že Hurikán nabývá vědomí, rozhodují se pro bylinkovou směs, kterou může přijmout ústy. "To nebude stačit," ozývám se. Obracejí se ke mně. "To nebude stačit, já vím, jaké to je. Tohle zabírá tak na bolesti hlavy."
"Zkombinujeme to se sirupem na spaní, Katniss, a on to zvládne. Bylinky jsou spíš proti zánětu..," vysvětluje matka klidně.
"Dej mu pořádné léky!" křičím na ni. "Dej mu je! Kdo ti dal právo rozhodovat, kolik bolesti vydrží?"
Hurikán se při zvuku mého hlasu začíná hýbat a snaží se ke mně natáhnout. Při pohybu mu obvazy promáčí čerstvá krev a z úst se mu vydere další zasténání.
"Odveďte ji," říká matka. Haymitch s Peetou mě doslova vynášejí z místnosti, zatímco na ni nepříčetně řvu. Tisknou mě k posteli v jednom z pokojů, doku nepřestávám bojovat.
Ležím, vzlykám a z opuchlého oka se mi derou slzy. Slyším, jak Peeta šeptá Haymitchovi o prezidentu Snowovi a o povstání v Osmém kraji. "Katniss chce, abychom všichni utekli," dodává, ale jestli si o tom Haymitch něco myslí, nechává si to pro sebe.
Za chvíli přichází matka a ošetřuje mi tvář. Pak mě bere za ruku a hladí mě, zatímco jí Haymitch vypráví, co se stalo Hurikánovi.
"Takže to zase začíná?" ptá se matka. "Jako dřív?"
"Vypadá to tak," krčí Haymitch rameny. "Kdo by si pomyslel, že se nám bude tak brzy stýskat po starém Crayovi?"
Cray by nebyl oblíbený už kvůli uniformě, kterou nosil, ale největší nechuť v kraji si vysloužil tím, že lákal k sobě do postele hladovějící mladé ženy za peníze. V opravdu špatných dobách se mu večer u dveří shromažďovaly ty nejhladovější a soupeřily o příležitost k výdělku několika mincí prodejem vlastního těla, aby uživily svoje rodiny. Kdybych byla starší, když zemřel můj otec, možná bych byla jednou z nich. Místo toho jsem se naučila lovit.
Nevím přesně, co matka myslí tím, že něco zase začíná, jsem však příliš rozzlobená a raněná, než abych se ptala. Chápu ale, že se vracejí horší časy, protože když zazvoní zvonek u dveří, vyskakuji z postele. Kdo by to mohl být takhle pozdě v noci? Napadá mě jediná odpověď. Mírotvorci.
"Nesmějí si ho odnést," říkám.
"Možná jdou pro tebe," upozorňuje mě Haymitch.
"Nebo pro vás," odpovídám.
"Tohle není můj dům," připomíná mi. "Ale půjdu otevřít."
"Ne, otevřu já," říká matka tiše.
Nakonec jdeme všichni za ní. Když otevírá dveře, nestojí za nimi oddíl mírotvorců, ale jediná zasněžená postava. Madge. Podává mi provlhlou kartonovou krabičku.
"To je pro tvého přítele," říká. Otvírám víčko a vidím půl tuctu ampulí s čirou tekutinou. "Patří mé matce. Říkala, že si je mohu vzít. Dejte mu je, prosím." Než ji stačíme zadržet, odbíhá zpátky do bouře.
Ať daly s Prim Hurikánovi cokoliv, měla jsem pravdu. Nestačí to. Má křečovitě zaťaté zuby a na čele se mu perlí kapky potu. Matka natahuje čirou tekutiny z ampulky do injekční stříkačky a bodá mu ji do paže. Hurikánovi se téměř okamžitě ulevuje.
"Co je to?" ptá se Peeta.
"Lék z Kapitolu. Říká se mu morfion," odpovídá matka.
"Já ani nevěděl, že Madge zná Hurikána," diví se Peeta.
"Prodávali jsme jí jahody," odsekávám skoro zlostně. Proč se ale zlobím? Rozhodně ne kvůli tomu, že přinesla lék.
"Musejí jí ale zatraceně chutnat," podotýká Haymitch.
Mračím se. Náznak, že mezi Hurikánem a Madge něco je, se mi nelíbí.
"Je to moje kamarádka," říkám jenom.
Když teď Hurikánovi zabral lék, všichni se znatelně uvolňují. Prim všem nutí trochu vývaru a chleba. Nabízíme Hazelle pokoj k přespání, ale musí se vrátit k statním dětem. Haymitch s Peetou jsou ochotni zůstat, ale matka je posílá domů, aby se vyspali. Ví, že nemá smysl, aby nakazovala jít do postele i mně, a nechává m u Hurikána, zatímco si s Prim jde odpočinout.
Sedám si na židli po Hazelle a beru Hurikána za ruku. Po chvíli přejíždím prsty po jeho tváři. Dotýkám se těch částí jeho obličeje, jichž jsem nikdy předtím neměla důvod se dotknout. Jeho hustého, tmavého obočí, křivky jeho líce, nosu i sníženého místa na krku. Objíždím linii strniště na jeho čelisti a konečně dospívám ke rtům. Měkkým, plným a mírně popraskaným rtům. Na chladné kůži mě hřeje jeho dech.
Vypadají ve spánku všichni mladší? Protože právě teď by Hurikán mohl být tím chlapcem, na něhož jsem před lety narazila v lese a který mě obvinil, že mu kradu kořist z pastí. Tvořili jsme opravdu zvláštní pár: dva vyděšení sirotci bez otců, ale s nezdolným odhodláním udržet naše rodiny naživu. Byli jsme zoufalí, od toho dne jsme však už nebyli sami, protože jsme našli jeden druhého. Vzpomínám na stovky společných zážitků v lese, na ospalá odpoledne strávená rybařením, na den, kdy jsem ho učila plavat, na okamžik, kdy jsem si pochroumala koleno a Hurikán mě odnesl domů. Spoléhali jsme jeden na druhého a dodávali jsme si odvahu.
Poprvé si představuju, jaké by to bylo, kdybychom si vyměnili místa. Představuji si, jak se Hurikán nabízí v den sklizně coby dobrovolník místo Roryho, jak mizí z mého života, jak se stává milencem cizí dívky, aby se udržel naživu, a pak se s ní vrací domů. Bydlí vedle ní. Slibuje, že si ji vezme.
Nenávist, kterou cítím k němu, k té vymyšlené dívce a vůbec ke všemu, je tak skutečná a silná, až se jí málem zalykám. Hurikán je můj. Já zase jeho. Všechno ostatní je nemyslitelné. Proč ho museli zbičovat tak, že ho přitom málem zabili, než jsem si to uvědomila?
Protože jsem sobecká. Jsem zbabělec. Jsem takový typ holky, která ve chvíli, kdy by mohla být něco platná, radši uteče, aby si zachránila život, a nechá všechny, kteří nemohou odejít s ní, napospas utrpení a smrti. Taková holka se dnes setkala s Hurikánem v lese.
Není divu, že jsem vyhrála Hladové hry. Ty nikdy nemůže vyhrát slušný člověk.
Zachránil jsi Peetu, ozývá se ve mně tenký hlásek.
Teď ale pochybuji i o tomhle. Prostě jsem dobře věděla, že můj další život ve Dvanáctém kraji by nestál za nic, kdybych ho nechala zemřít.
Opírám si hlavu o stůl a dusím se odporem k sobě samé. Kéž bych bývala zemřela v aréně. Kéž by mě býval Seneca Crane vyhodil do povětří, jak podle slov prezidenta Snowa měl, když jsem vytáhla ty bobule.
Bobule. Dochází mi, že v tom jediném okamžiku leží odpověď na otázku, kým jsem. Vytáhla-li jsem jedovaté bobule, abych zachránila Peetovi život, protože jsem věděla, že by se mě doma všichni stranili, kdybych se vrátila bez něj, jsem hodna opovržení. Pokud jsem je vytáhla, protože jsem ho milovala, jsem pořád značně sebestředná osoba, ale dalo by se mi to odpustit. Pokud jsem je ale vytáhla, abych vzdorovala Kapitolu, jsem hrdinka. Potíž spočívá v tom, že nevím, co přesně se mi v tu chvíli honilo hlavou.
Mohou mít lidé v krajích pravdu, když můj čin považují za akt vzpoury, byť třeba podvědomý? Hluboko ve své nitru jsem přece musela vědět, že nestačí zachránit sebe, svou rodinu a přátele tím, že utečeme. I kdybychom mohli. Nic by se tím přece nespravilo. Nezabránilo by to lidskému utrpení podobnému tomu, jakým dnes prošel Hurikán.
Život ve Dvanáctém kraji se vlastně zase tolik neliší od života v aréně. v určitém okamžiku člověk musí přestat utíkat a postavit se tomu, kdo vás chce zabít, čelem. Nejtěžší je nalézt k tomuto obratu odvahu. Tedy, pro Hurikána to těžké není. Ten se jako rebel narodil. To já si plánuji útěk.
"Je mi to moc líto," šeptám, nakláním se k němu a líbám ho.
Zachvějou se mu oční víčka a podívá se na mě přes mlžný závoj opiátů. "Ahoj, Katry."
"Ahoj, Hurikáne," odpovídám.
"Já myslel, že už budeš pryč," říká.
Má volba je jednoduchá. Mohu zemřít jako štvaná kořist v lese, nebo mohu zemřít vedle Hurikána. "Nikam nejdu. Zůstanu tady a budu dělat co nejvíc problémů."
"Já taky," říká Hurikán. Daří se mu ještě usmát, než ho léky unášejí zpět do říše snů.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jiřulka Jiřulka | 29. března 2011 v 6:52 | Reagovat

Wau! Díky! Kdy bude prosím další kapitola?

2 Marti Marti | Web | 29. března 2011 v 9:03 | Reagovat

[1]: dneska.. až se vrátim ze školy ;-)

3 Bleir Bleir | 29. března 2011 v 12:42 | Reagovat

supééér.. konečne si to uvedomila :-D :-D

4 Baruš Baruš | E-mail | 29. března 2011 v 13:31 | Reagovat

Super,dekuji moc! Začíná se to vyvíjet tim správnym směrem! :-)Konečně!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama