9. kapitola 2/2

26. března 2011 v 22:51 | Marti |  Torment/Muka (Lauren Kate)
kapitola 9 2/2

Luce se napřímila a chtěla napadnout Shelby. Cítila, jak má rudé tváře. Luce může být na Daniela naštvaná, ale nikdo nebude mluvit urážlivě o jejím klukovi.
"Whoa." Shelby se sehnula před fackou. "Uklidni se. Páni." Svezla se po zdi a sedla si na podlahu. "Podívej, vůbec jsem o tom neměla mluvit. Byla to jedna hloupá noc už velmi dávno. Ten kluk byl bez tebe zjevně nešťastný. Předtím jsem tě neznala, takže mi všechny ty legendy o vás dvou přišly ... vrcholně nudné. Což, když to musíš vědět, vysvětluje obrovskou zášť, kterou ve mně vyvolávalo tvoje jméno." Poplácala na zem vedle sebe a Luce sklouzla po zdi a sedla si tam. Shelby jí věnovala váhavý úsměv. "Přísahám, Luce. Nikdy bych si nepomyslela, že budu tak ráda, že jsem tě poznala. Rozhodně jsem nečekala, že budeš tak ... v pohodě."
"Myslíš si, že jsem v pohodě?" zeptala se Luce tiše se smíchem. "Měla jsi pravdu, když jsi říkala, že jsem zahleděná do sebe."
"Ugh, to jsem si mohla myslet. Jsi jedna z těch lidí, co nejsou schopni se na někoho dlouho zlobit?" povzdechla si Shelby. "Dobře. Omlouvám se za to, že jsem šla po tvým klukovi, a že jsem tě nenáviděla ještě předtím, než jsem tě poznala. Už se to nestane."
Tohle bylo zvláštní. Věc, která by měla dva přátele okamžitě rozeštvat, je vlastně víc sblížila. Tohle nebyla vina Shelby. Jakýkoliv druh hněvu, který Luce cítila, byl něco, co si musela vyřídit s ... Danielem. Jedna houpá noc, řekla Shelby. Ale co se mezi nimi vlastně stalo?
-
Při západu slunce Luce kráčela po skalnaté pláži. Venku byla zima. Ještě chladněji jí ale bylo, když se dostala blíž k vodě. Ve chvíli, kdy poslední paprsky světla tančili nad tenkou hranou mraku, byl oceán zbarven do oranžové, růžové a pastelově modré. Klidné moře, které se před ní táhlo, vypadalo jako cesta do Nebe.
Když se dostala do širokého okruhu písku, kde probíhal Rolandův táborák, Luce došlo, že neví, co tam vlastně dělá. Pak se přistihla, jak šplhá k lávovým kamenům, kam jí odtáhnul Daniel. Kde tančili a pak strávili jejich žalostně krátkou chvilku hádáním, o něčem tak hloupém, jako byla barva jejích vlasů.
Callie měla kdysi v Doveru přítele, s kterým se rozešla po hádce kvůli toustovači. Jeden do něj nacpal příliš velkou New Yorskou bagetu a toho druhého to rozzuřilo. Luce si teď nemohla vzpomenout na všechny podrobnosti, ale pamatovala si svůj údiv. Jak se někdo dokáže rozejít jen kvůli zařízení kuchyně?
Ale o toustovač nikdy doopravdy nešlo, řekla jí Callie. Toustovač byl jen zástěrka. Něco, co zastoupilo všechno ostatní, co mezi nimi bylo špatně.
Luce nenáviděla, že se s Danielem stále hádá. Ta hádka na pláži, kvůli jejím odbarveným vlasům jí připomněla příběh Callie. Připadalo jí to, jako záminka k hádce, kvůli něčemu většímu. Věděla, že je na cestě mnohem ošklivější hádka.
Opřela se proti větru a uvědomila si, že se sem vlastně přišla pokusit zjistit, co se tu noc pokazilo. Jako idiot hledala nějaké znamení ve vodě nebo nějaký záchytný bod na sopečné skále. Dívala se kamkoliv, jen ne do svého nitra. Protože to, co bylo uvnitř Luce, byla jen obrovská záhada, která se týkala její minulosti. Možná že odpověď byla někde ve Vyhlašovatelích. Ale zrovna teď zůstaly zoufale daleko z jejího dosahu.
Nechtěla vinit Daniela. Ona byla ta, která byla natolik naivní, aby předpokládala, že jejich vztah byl po celý čas něco jedinečného. Ale on jí nikdy neřekl, že by tomu bylo jinak. Takže jí prakticky nechal, aby to zjistila sama a způsobilo jí to tenhle šok. Bylo to tak trapné. Další položka na seznamu věcí, o nichž si Luce myslela, že si je zasloužila vědět, ale o kterých jí Daniel nic neřekl.
Cítila, že zatímco přemýšlela, spustil se déšť. Měla mokré tváře a konečky prstů. Ale místo toho, aby se třásla zimou, jí bylo teplo. Otočila se k obloze a byla oslněná třpytivým fialovým světlem. Nechtěla si chránit oči, když sledovala to ostré světlo. I když bylo tak jasné, až to bolelo. Fialové částice pomalu pluly směrem k břehu vody. Spojovaly se do určitého tvaru a tvořili postavu, kterou by poznala kdekoliv.
Zdálo se, že byl ještě dokonalejší. Jeho bosé nohy se vznášely nad vodou, zatímco se blížil k břehu. I jeho široká bílá křídla se zdála být lemována fialovým světlem a téměř nepozorovaně pulzovaly v drsném větru.
Tohle nebylo fér. Způsob, jakým se cítila, když se na něj podívala-byla ohromená, nadšená a trochu se bála. Stěží dokázala myslet na něco jiného. Všechna zlost nebo otravná frustrace zmizela. Cítila neovladatelnou touhu se k němu natáhnout.
"Vždycky se objevíš tak náhle," zašeptala.
Od vody k ní zazněl Danielův hlas. "Říkal jsem ti, že s tebou potřebuju mluvit."
Luce cítila, jak se jí ústa zvedají do posměšného šklebu. "O Shelby?"
"O nebezpečí, kterému se stále vystavuješ." Daniel mluvit tak jasně. Čekala, že u něj zmínka o Shelby vyvolá nějakou reakci.
Daniel ale naklonil hlavu. Dosáhl mokrého okraje pláže, kde voda střídavě vyplňovala a zase se odlévala z písku. Vznášel se těsně nad pískem. "A proč Shelby?"
"Opravdu chceš předstírat, že o tom nevíš?"
"Počkej." Daniel spustil nohy na zem. Ohnul se v kolenou, zatímco se holou nohou dotkl písku. Když se zase narovnal, jeho křídla se zatáhla dozadu, pryč z jeho tváře. Spolu s nimi Luce pocítila vlnu větru. Poprvé jí napadlo, jak těžké musí být.
Danielovi trvalo méně než dvě sekundy, aby se k ní dostal. Ale když kolem ní obmotal své paže a přitáhl si ji k sobě, nikdy to nemohlo být dostatečně rychlé.
"Zkusíme teď něco jiného, než další špatný začátek," řekl.
Zavřela oči a nechala ho, aby jí zvedl nad zem. Jeho ústa našla ty její a ona naklonila svou tvář k obloze. Naplnil jí pocit, že ji přemohl. Nevadila jí tma, nebyla jí zima, jen měla krásný pocit, když se koupala v jeho fialové záři. Dokonce i spěchající oceán s jeho jemným šuměním nerušil Danielovu energii, která mu proudila tělem.
Její ruce byly pevně zaháknuté za jeho krkem. Pak mu jemně přejela po svalech na ramenou a hladila hustý a měkký povrch jeho křídel.
Byly silné, bílé a třpytivé. Vždycky byly mnohem větší, než si pamatovala.
Byly jako dvě velké plachty. Každá na jedné straně jeho těla. Každý jejich centimetr byl dokonalý a hladký. Mohla cítit proti svým prstům napětí, jako kdyby se dotýkala pevně nataženého plátna. Ale hedvábnějšího a sametově jemného. Zdálo se jí, že na její dotek reagoval. Začal se o ní třít a přitáhl si jí ještě blíž. Byla pohřbená v jeho těle. Nořila se hlouběji a hlouběji. Jako kdyby toho nikdy nemohla mít dost. Daniel se zachvěl.
"Jsi v pořádku?" zašeptala, protože někdy začal být nervózní, když to mezi nimi začalo být moc žhavé. "Ublížila jsem ti?"
Dnes v noci se na ní ale jeho oči dívaly nenasytně. "Je to báječné. Nic se tomu nemůže vyrovnat."
Jeho prsty sklouzly k jejímu pasu a vklouzly pod její svetr. Obvykle jí věnoval ty nejměkčí pohlazení. Byl k ní něžný. Dnes v noci byl ale jeho dotek silnější. Téměř drsný. Nevěděla, co to do něj vjelo, ale líbilo se jí to.
Jeho rty vyhledaly její a pak postupovaly výš. Po hřbetu nosu něžně postupoval až k jejím očním víčkům. Když se stáhl, otevřela oči a podívala se na něj.
"Jsi tak krásná," zašeptal.
To bylo přesně to, co by chtěla většina dívek slyšet-ale jakmile to řekl, Luce cítila, jako kdyby se vytrhla ze svého těla a nahradil jí někdo jiný.
Shelby.
Ale ne jen Shelby. Protože jaká byla šance, že byla Shelby jediná? Byly i jiné oči, nos a lícní kosti, které Daniel zahrnoval polibky? Měl i jiné dívky, s kterými se choulil na pláži? Propojil své rty i s jinými a bušilo i pro někoho jiného jeho srdce? Šeptal i jiné dívce komplimenty, které mu opětovala?
"Co se děje?" zeptal se.
Luce bylo zle. Mohla si s ním vyměňovat polibky, ale jakmile začal svá ústa používat i k jiným věcem, -jako k mluvení- všechno bylo komplikovanější.
Odvrátila od něj tvář. "Lhal jsi mi."
Daniel se jí nevysmál, ani se nezlobil, jak čekala -a chtěla. Sedl si na písek. Opřel si ruce o kolena a díval se na pěnivé vlny. "V čem přesně?"
Když ta slova vyslovil, Luce litovala, že to vůbec řekla. "Mohla bych napodobit tvůj přístup - neříct ti vůbec nic."
"Nemůžu ti odpovědět na to, co chceš vědět, když mi neřekneš, co tě trápí."
Přemýšlela o Shelby. Ale když přestala hrát s kartami žárlivosti, a tím se přestat chovat jako dítě, cítila se uboze. Místo toho řekla: "Mám pocit, že jsme cizinci. Neznám tě o moc líp, než kdokoliv jiný."
"Ach." Jeho hlas byl tichý, ale jeho tvář byla tak nesnesitelně stoická, že s ním Luce chtěla zatřást. Nic ho nemohlo rozdráždit.
"Držíš mě tady jako rukojmí, Danieli. Nic nevím. Nikoho neznám. Jsem osamělá. Pokaždé, když tě vidím, postaví se mezi námi nová zeď a ty mě nepustíš skrz ni. Táhnul jsi mě celou cestu až sem-"
Chtěla říct do Kalifornie, ale bylo v tom mnohem víc, než jen tohle. Její minulost, její omezené vědění-všechno se to točilo v její mysli, jako zaseknutý kotouč filmu, který se točí pořád dokola.
Daniel jí vlekl mnohem dál, než jen do Kalifornie. Vlekl ji staletím bojů, jako byl tenhle. Navíc tu byly trýznivé smrti, které způsobily bolest všem kolem ní - včetně těch starých lidí, které navštívila minulý týden.
Daniel tomu páru zničil život. Zabil jim dceru. A to jenom proto, že to byl nějaký kápo mezi anděly, který viděl jen to, co sám chce, a šel si za tím.
Ne, netáhl ji jen do Kalifornie. Táhl jí celou proklatou věčností. Zátěží, kterou měl nést jen on sám. "Trpím -já, a každý kdo mě miluje- tvým prokletím. Během všech mých životů. Kvůli tobě."
Zamrkal, jako kdyby ho udeřila. "Chceš domů," řekl.
Kopla do písku. "Chci se vrátit. Chci zpátky všechno to, co jsi mi vzal. Chci jen žít normální život a potom zemřít. Rozcházet se s normálními lidmi kvůli věcem, jako jsou toustovače, ne kvůli nadpřirozeným tajemstvím z vesmíru, které mi nikdy nesvěříš."
"Počkej." Danielova tvář byla úplně bílá. Měl ztuhlá ramena a třásly se mu ruce. Dokonce i jeho křídla, která se před chvíli zdála tak silná, vypadala křehce. Luce chtěla natáhnout ruku a dotknout se jich. Jako kdyby jí něco říkalo, že bolest, kterou vidí v jeho očích, je skutečná. Ale ona se držela při zemi.
"Rozcházíme se?" zeptal se a jeho hlas byl slabý a nízký.
"Jsme vůbec ještě spolu, Danieli?"
Vstal a vzal její tvář do dlaní. Než stačila ucuknout, cítila, jak se jí do tváří šíří teplo. Zavřela oči a snažila se bránit magnetické síle jeho doteku, ale byl tak silný. Silnější než cokoliv jiného.
Vymazal její hněv. Její identita byla v troskách. Kdo by byla bez něj? Proč Daniel vždycky zažene všechno, kvůli čemu ho chce opustit? Její úsudky, citlivost, sebezáchova: nic z toho mu nemůže konkurovat. Musí být součástí Danielova trestu. Je na něj vázána navždy, jako loutka v loutkářových rukách. Věděla, že nechce být svázána s každým vláknem jeho bytí, ale nemohla si pomoct.
Dívala se na něj, cítila jeho dotek-zbytek světa byl jen jako vybledlé pozadí.
Prostě jen chtěla milovat. Ne vždy by to ale muselo být tak tvrdé.
"Co jsi to říkala o tom tousteru?" zašeptal jí Daniel do ucha.
"Myslím, že nevím, co chci."
"Já vím." Jeho oči byly rozhodné, držely v zajetí ty její. "Chci tebe."
"Já vím, ale-"
"Nikdy se na tom nic nezmění. Bez ohledu na to, co uslyšíš. Bez ohledu na to, co se stane."
"Ale já potřebuju víc, než abys mě chtěl. Potřebuju, abychom byli spolu - dohromady."
"Brzy. Slibuju. Tohle je jen dočasné."
"To už jsi říkal." Luce viděla, jak jim stoupal měsíc nad hlavou. Byl jasně oranžový, ubýval, vypadal, jako kdyby na něm probíhal klidný požár. "O čem jsi chtěl se mnou mluvit?"
Daniel jí zastrčil blond vlasy za ucho. To gesto mu trvalo déle, než by mělo. "O škole," řekl váhavě, což jí dokázalo, že to co říká, není tak úplně pravda. "Ptal jsem se Francesci, jestli se o tebe stará, ale chtěl jsem to vidět na vlastní oči. Učíš se něco? Bavíš se ve svém volném čase?"
Ucítila náhlé nutkání pochlubit se mu se svou prácí s Vyhlašovateli, o které mluvila se Stevenem a ve kterém viděla své rodiče. Zdálo se ale snazší raději se vyhnout hádce.
Zavřela oči a řekla mu, co potřeboval slyšet. Škola byla v pohodě. Ona byla v pohodě. Danielovi rty znovu sestoupily k těm jejím. Jeho polibek byl stručný a žhavý. Trval, dokud jí nebrnělo celé tělo.
"Musím jít," řekl nakonec, když se od ní odtrhl. "Neměl bych ani teď být tady, ale nemohl jsem to vydržet tak daleko od tebe. Bojím se o tebe každý okamžik mého bytí. Miluju tě, Luce. Tak moc, až to bolí."
Zavřela oči, když uslyšela tlukot jeho křídel a zvedla se sprška písku za jeho mizejícím tělem.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Xhex Xhex | E-mail | 26. března 2011 v 23:43 | Reagovat

super i když to trochu skřípe :-)

2 viki viki | 26. března 2011 v 23:49 | Reagovat

Děkuji za překlad ! Zítra bude pokračování ? :-)

3 Lil Lil | 27. března 2011 v 5:36 | Reagovat

wow super... uz se tesim na dalsi... sem zvedava jak to bude dal:-)

4 Marti Marti | Web | 27. března 2011 v 10:34 | Reagovat

[2]: Dneska určitě něco přibude.. :-) Jen vám neřeknu přesnej časík.. Pokusim se někdy odpoledne.. ;-)

5 wee-dee wee-dee | 27. března 2011 v 15:54 | Reagovat

[4]: Už to bude? ;-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama