13. kapitolka

2. dubna 2011 v 20:54 | Marti
kapitola 13

Moje tělo reaguje rychleji než mozek a v další vteřině se řítím ze dveří, přes trávníky Vesnice vítězů do tmy. Do ponožek se mi vsakuje vlhkost z promáčené země a vnímám ostré poryvy větru, ale nezastavuji. Kam? Kam mohu jít? Do lesa, samozřejmě. Dobíhám k plotu, než mi hučení elektřiny připomíná, že jsem v pasti. Ustupuji, lapám po dechu, otáčím se a znovu utíkám.
Přicházím k sobě až vkleče ve sklepě jednoho z prázdných domů Vesnice vítězů. Okénkem vysoko nad mou hlavou sem dopadá matný měsíční svit. Je mi zima, jsem promáčená a vyčerpaná, ale můj bezhlavý pokus o útěk nijak nepotlačil vlnu hysterie, která se ve mně zvedá a která mě utopí, pokud se jí nezbavím. Cpu si do pusy zmuchlaný přední díl košile a křičím. Nevím, jak dlouho. Když umlkám, už sotva chraptím.
Choulím se na boku do klubíčka a zírám na čtverečky měsíční záře na betonové zemi. Jdu zpátky do arény. Vracím se do království nočních můr. Musím přiznat, že mě to vůbec nenapadlo. Čekala jsem plno jiných věcí. Představovala jsem si, jak mě veřejně ponižují, mučí či popravují. Jak prchám temnotou, pronásledovaná mírotvorci ve vznášedle. Jak si beru Peetu a naše děti jsou vylosovány jako splátci. Ani ve snu mě však nenapadIo, že bych se mohla znovu dostat do arény. Proč? Protože něco takového se ještě nestalo. Vítězové jsou jednou provždy vyřazeni
z osudí. Tak to platilo až do dneška.
Je tu pytlovina, jakou používají malíři k zakrývání nábytku, a já si ji přetahuji přes sebe jako přikrývku. Slyším, jak v dálce někdo volá mé jméno, ale povoluji si chvilku sobectví, kdy nemyslím dokonce ani na ty, jež miluji ze všeho nejvíc. Myslím jen na sebe. A na to, co mě čeká.
Plachta je tvrdá, ale udržuje teplo. Uvolňují se mi svaly a srdce už mi tluče o něco pomaleji. Vidím truhličku v rukách malého chlapce i prezidenta Snowa, který vytahuje zažloutlou obálku.
Opravdu tohle mohli napsat tvůrci her před pětasedmdesáti lety? Působí to na mě jako dokonalé řešení problémů, jimž dnes Kapitol čelí. Zbaví se mě a demoralizuje kraje - dvě mouchy jednou
ranou.
V duchu slyším hlas prezidenta Snowa, "V sedmdesátém pátém ročníku her, jako připomínka povstalcům, že ani ti nejsilnější z nich nemohou přemoci Kapitol, budou vybráni splátci z existujících
řad vítězů."
Ano, vítězové jsou nejsilnější z nás. Přežili arénu a vyklouzli z oprátky chudoby, která rdousí nás ostatní. Jsou, nebo bych spíš měla říct jsme, ztělesněním naděje v situaci, kde žádná naděje
není. A třiadvacet z nás teď přijde o život, aby bylo jasné, že i tato naděje byla pouhou iluzí.
Jsem ráda, že jsem vyhrála teprve vloni, jinak bych znala
všechny ostatní vítěze nejen z televize, ale osobně, protože všichni jsou hosty každého
následujícího ročníku her. I pokud nikoho netrénují - na rozdíl od Haymitche -, přijíždí většina každý rok na Hladové hry do Kapitolu, Mám dojem, že řada z nich se přátelí, zatímco já si musím dělat starosti jen se zabitím Peety nebo Haymitche . Peety nebo Haymitche!
Prudce si sedám a odhazuji plachtu. Co mi to právě problesklo hlavou? Neexistuje situace, která by mě přiměla zabít Peetu nebo Haymitche. Jeden z nich ovšem bude v aréně se mnou, tomu se nevyhnu. Možná už se i dohodli, kdo z nich to bude. Ať vylosují kteréhokoliv z nich, ten druhý se bude moct nabídnout jako dobrovolný náhradník. Je mi jasné, co se stane. Peeta požádá
Haymitche, aby ho za každou cenu nechal jít do arény se mnou. Kvůli mně. Aby mě chránil.
Potácím se po sklepení a hledám východ. Jak jsem se sem vůbec dostala? Po hmatu vylézám do schodů ke kuchyni a vidím roztříštěnou skleněnou tabulku ve dveřích. Asi proto mi krvácejí
ruce. Pospíchám zpátky do noci a mířím přímo k Haymitchovu domu. Haymitch sedí o samotě u kuchyňského stolu, poloprázdnou láhev pálenky v jedné a nůž v druhé ruce. Je namol
opilý.
" Á, tady ji máme. Úplně vyřízenou. Konečně sis to spočítala, co, zlato? Došlo ti, že tam nepůjdeš sama? A teď jsi přišla, abys mě poprosila..., o co vlastně?' říká.
Neodpovídám. Okno je otevřené dokořán a fouká na mě studený vítr, jako kdybych stála venku.
"Přiznávám, že pro toho kluka to bylo jednodušší. Přilítl sem, než jsem stačil otevřít flašku. Škemral, abych mu dal další šanci jít do arény. Ale co mi povíš ty?" Napodobuje můj hlas. "Jdi místo
něho, Haymitchi, protože je podle mě spravedlivé, aby měl Peeta šanci na další život spíš než vy?"
Koušu se do rtu, protože si uvědomuji, že přesně tohle chci. Chci, aby Peeta žil, i kdyby to znamenalo Haymitchovu smrt. Ne, to ne. Haymitch je samozřejmě hrozný, ale teď je jako moje
rodina. Proč jsem vlastně přišla? ptám se sama sebe. Co tu mohu chtít?
"Přišla jsem se napít," říkám.
Haymitch vyprskne smíchy a mlčky přede mě na stůl staví láhev. Otírám hrdlo rukávem a polykám dva loky, než se začnu dusit. Trvá pár minut, než se ovládnu, a i pak mi teče z očí i nosu. Alkohol mě pálí jako oheň a to se mi líbí.
"Možná byste to opravdu měl být vy," poznamenávám věcně a přitahuji si židli. "Stejně nenávidíte život."
"To je pravda," přikyvuje Haymitch. "A vzhledem k tomu, že posledně jsem se snažil udržet naživu tebe, asi bych se měl tentokrát pokusit zachránit jeho."
"To je další dobrý argument," souhlasím, utírám si nos a znovu si přihýbám z láhve.
"Peeta tvrdí, že jelikož jsem si minule vybral tebe, teď mu dlužím laskavost. Měl bych podle něj udělat všechno, co bude chtít. A on chce jít znovu do arény a chránit tě," pokračuje Haymitch.
Já to věděla. Peeta je svým způsobem snadno předvídatelný. Zatímco jsem se válela na podlaze sklepa a myslela jsem jenom na sebe, on už byl tady a myslel na mě. Slovo hanba ani zdaleka
nepopisuje, jak se cítím.
"Mohla bys žít třeba sto životů a stejně si ho nezasloužíš," poznamenává Haymitch.
"Jo, jasně" odfrkávám. "On je v našem trojlístku ten nejlepší, o tom není sporu. Takže co uděláte?"
"Nevím," vzdychne Haymitch. "Snad bych tam mohl jít s tebou. Pokud v den sklizně vytáhnou moje jméno, stejně se ale nabídne jako dobrovolník na moje místo."
Chvíli sedíme mlčky. "V aréně by to pro vás bylo hodně zlé, co? Když znáte všechny ostatní vítěze?" ptám se.
"Myslím, že to bude nesnesitelné, ať budu kdekoliv, to se spolehni." Kývá na láhev. "Tak vrátíš mi ji?"
"Ne," říkám a objímám pálenku oběma rukama. Haymitch vytahuje zpod stolu další láhev a otvírá ji. Pak si ale uvědomuji, že tu nejsem jenom kvůli pití. Chci od Haymitche ještě něco dalšího.
"Už jsem přišla na to, o co vás chci požádat," říkám. "Pokud budu v aréně já s Peetou, tentokrát se pokusíme udržet naživu jeho."
V jeho krví podlitých očích se zaleskne bolest.
"Jak jste říkal, bude to zlé v každém případě. A ať už chce Peeta cokoliv, on je teď na řadě s tím, aby ho někdo chránil. Oba mu to dlužíme." Pokračuji prosebně: "Kapitol mě navíc tak nenávidí, že jsem stejně v podstatě chodící mrtvola. Peeta může mít pořád ještě šanci. Prosím, Haymitchi. Řekněte, že mi pomůžete."
Mračí se na láhev a zvažuje má slova.
"Dobře," souhlasí nakonec.
"Díky," říkám. Teď bych se měla jít podívat za Peetou, ale nechce se mi. Točí se mi hlava a jsem tak vyčerpaná, že se nedá odhadnout, s čím by mě přiměl souhlasit. Ne, musím jít k matce a Prim.
Když se potácím po schodech ke svému domu, dveře se najednou otvírají a Hurikán si mě přitahuje do náruče. "Mýlil jsem se. Měli jsme odejít, jak jsi říkala," šeptá.
"Ne," vrtím hlavou. Mám potíže se soustředěním a Hurikánovi šplíchá na kabát pálenka z mé láhve, ale podle všeho mu to nevadí.
"Ještě není pozdě," dodává.
Přes jeho rameno vidím matku a Prim, jak stojí bok po boku ve dveřích. Když utečeme, ostatní zahynou. A teď ještě musím chránit Peetu. Konec debaty. "Už je." Podlamují se mi kolena, ale Hurikán mě drží. Alkohol nade mnou konečně získává vládu a já ještě slyším, jak se skleněná láhev tříští o podlahu. To mi připadá jako úplně symbolické, protože mi mezi prsty proklouzlo doslova všechno.
Když přicházím k sobě, sotva stihnu doběhnout na záchod, než se pálenka objeví znovu. Pálí úplně stejně, jako když jsem ji polykala, a chutná dvakrát hůř. Chvěju se a jsem zbrocená studeným potem, ale aspoň jsem se zbavila většiny alkoholu. I tak se mi ho do krve vstřebalo tolik, že mi v hlavě tepe tupá bolest a mám vyschlo v ústech a žaludek jako na vodě.
Pouštím si sprchu a stojím asi minutu pod teplými proudy vody, než mi dochází, že mám na sobě spodní prádlo. Matka mi určitě svlékla špinavé šaty a uložila mě do postele. Házím mokré
prádlo do umyvadla a liju si na hlavu šampon. Pálí mě ruce a teprve teď si všímám malých, úhledných stehů na jedné dlani a z boku druhé ruky. Matně si vzpomínám, jak jsem minulou noc rozbila okno. Drhnu se od hlavy k patě, s přestávkou na další kolo zvracení. Tentokrát už ze mě vycházejí jen žaludeční šťávy, které odtékají výlevkou spolu s příjemně vonící šamponovou pěnou.
Oblékám si župan a vracím se do postele. Nedbám na to, že mi z vlasů kape voda, a lezu si zpátky pod přikrývku. Takhle nějak se určitě cítí člověk, který se otrávil jedem. Kroky na schodech oživují mou paniku z minulého večera. Nejsem připravená na setkání s matkou a Prim. Musím se vzchopit, abych byla klidná, jako když jsme se loučily po minulé sklizni. Musím být silná. Namáhavě se zvedám do sedu, odhrnuji si mokré vlasy ze spánků, které mě bolí jako střep, a zhluboka se nadechuji. Matka
s Prim se objevují ve dveřích s čajem a topinkou a s ustaranými tvářemi. Otvírám pusu, abych začala nějakým vtipem, ale místo toho se dávám do pláče.
A to jsem chtěla být silná.
Matka si sedá na kraj postele a Prim si leze přímo ke mně, obě mě objímají a chlácholí, dokud se úplně nevypláču. Pak Prim dojde pro ručník, vysuší mi vlasy a učeše mě zatímco do mě matka
vpravuje topinku a hrnek čaje. Oblékají mě do teplého pyžama, přehazují přese mě další deky a já znovu usínám.
Když se budím, poznávám podle světla za oknem, že je pozdní odpoledne. Na nočním stolku mám postavenou sklenici s vodou a hned ji několika žíznivými doušky vyprazdňuji. I když se žaludek a hlava pořád ještě zcela neuklidnily, jsem na tom mnohem líp než ráno. Vstávám, oblékám se a splétám si vlasy do copu. Ještě než scházím dolů, zastavuji se na chvíli nad schody. Trochu se stydím za to, jak jsem se po vyhlášení Čtvrtoher zhroutila. Za svůj bezmyšlenkovitý útěk, pitku s Haymitchem i pláč.
Za daných okolností si snad zasloužím jeden den slabosti. Jsem ovšem ráda, že u toho nebyly kamery.
Dole mě matka s Prim znovu objímají, ale nedávají najevo přehnané emoce. Vím, že je v sobě zadržují, aby mi ještě nepřitěžovaly. Dívám se na Prim a skoro nedokážu uvěřit, že je to tatáž křehká dívka, kterou jsem nechala doma po loňské sklizni. Události posledního tři čtvrtě roku - zkouška v podobě Hladových her, krutosti v našem kraji i zástupy nemocných a raněných, které teď často ošetřuje sama, protože matka má plné ruce práce s nejvážnějšími případy - způsobily, že zestárla o několik let. Také docela vyrostla - už jsme skoro stejně vysoké, ale to není příčina, proč vypadá podstatně starší.
Matka mi nabírá do hrnku vývar a já ji žádám o druhý pro Haymitche. Pak přecházím po trávě k jeho domu. Právě se probouzí a bere si ode mě hrnek bez jakékoliv poznámky. Sedíme poklidně proti sobě, srkáme vývar a sledujeme, jak za oknem zapadá slunce. Nahoře slyším kroky a předpokládám, že to je Hazelle. O pár, minut později však schází dolů Peeta a nekompromisně pokládá na stůl kartonovou krabici plnou prázdných láhví.
"Tak, a je to"' říká.
Haymitch musí napínat veškeré síly, aby vůbec zaostřil pohled na láhve, a tak se ptám já: "Co to je?"
"Vylil jsem všechen alkohol do výlevky," odpovídá Peeta.
To Haymitche probírá z omámení. Nevěřícně se prohrabuje láhvemi. "Cože jsi udělal?"
"Vylil jsem je," opakuje Peeta klidně.
"Vždyť si koupí další," krčím rameny.
"Nekoupí," vrtí hlavou Peeta. "Dnes ráno jsem zašel za Rozparovačkou a řekl jsem jí, že ji udám, jestli prodá jedinou kapku komukoliv z vás dvou. Navíc jsem jí zaplatil ušlý zisk, ale asi by stačila i samotná pohrůžka. Nejspíš se nechce vrátit do vězení."
Haymitch se proti němu ohání nožem, ale Peeta jeho výpad snadno odráží. Dme se ve mně vztek. "Co je ti po tom, co dělá?"
"Všechno. Ať už to dopadne jakkoliv, dva z nás půjdou do arény a ten třetí bude trenér. Nemůžeme si v týmu dovolit žádné opilce. A to platí především o tobě, Katniss," obrací se na mě.
"Cože?" prskám pobouřeně, ale mé rozhořčení by bylo přesvědčivější, kdybych neměla takovou kocovinu. "Zatím jsem byla opilá jen jednou."
"Jo, a podívej se, v jakém jsi stavu," odsekává Peeta.
Nevím, co jsem od prvního setkání s Peetou po tom oznámení čekala. Nějaké to objetí a polibek. Snad i trochu útěchy. Tohle tedy rozhodně ne. Otáčím se k Haymitchovi. "Nebojte, seženu
vám další pití."
"Pak udám i vás oba. Nechám vás vystřízlivět na pranýři," hrozí Peeta.
"Proč to všechno děláš?" ptá se Haymitch.
"Protože dva z nás se vrátí z Kapitolu domů. Jeden trenér a jeden vítěz," odpovídá Peeta. "Cetkie mi pošle záznamy všech žijících vítězů. Podíváme se na jejich ročníky her a zjistíme co nejvíc
o jejich technice. Přibereme a zesíIíme. Začneme se chovat jako profíci. A jeden z nás znovu vyhraje, ať se to vám dvěma líbí nebo ne!" odchází z místnosti a bouchá za sebou dveřmi.
Haymitch i já sebou při té ráně trhneme.
"Nemám ráda pokrytce," poznamenávám.
"Jak to myslíš?" ptá se Haymitch a začíná dopíjet zbytky z prázdných láhví.
"Chce, abychom se zpátky vrátili my dva," odpovídám.
"Tak to ho převezeme," ušklíbá se Haymitch.
Po několika dnech ale souhlasíme s tím, že se budeme chovat jako profíci, protože jde o nejlepší způsob, jak připravit do arény i Peetu. Každý večer sledujeme souhrny starších ročníků her, z nichž vyšli dosud žijící vítězové. S žádným z nich jsme se nesetkali na Turné vítězů, což mi zpětně připadá zvláštní. Když se o tom zmiňuji, Haymitch odpovídá, že prezident Snow si jistě nepřál, abychom my dva s Peetou - hlavně já - navazovali přátelské vztahy s vítězi z krajů, kde hrozilo povstání. Vítězové se těší zvláštnímu postavení, a kdyby to vypadalo, že podporují můj trik namířený proti Kapitolu, bylo by to politicky dost ožehavé.
Také si uvědomuji, že řada našich protivníků může být v pokročilém věku, což je na jednu stranu smutné, ale zároveň mě to uklidňuje. Peeta si dělá poznámky, Haymitch doplňuje informace
o osobnostech jednotlivých vítězl, a tak se pomalu seznamujeme s budoucími protivníky.
Každé dopoledne cvičíme, abychom zesílili. Běháme, zvedáme závaží a protahujeme si svaly. Každé odpoledne pilujeme bojové schopnosti: vrháme nože, zápasíme, a já dokonce Haymitche
s Peetou učím šplhat na stromy. Přestože oficiálně nemají splátci trénovat přede dnem sklizně, nikdo se nám v tom nepokouší bránit. I v běžných ročnících přijíždějí do Kapitolu splátci z Prvního, Druhého a Čtvrtého kraje s tím, že už umějí zacházet s oštěpy a meči. Tohle proti tomu nic není.
Po tolika letech nadměrného pití Haymitchovo tělo odolává pokusům o zlepšení. Pořád má pozoruhodnou sílu, ale i kratičký běh ho vyřídí. Také by si člověk myslel, že chlápek, který každou
noc spí s nožem v ruce, s ním bude schopný zasáhnout třeba stěnu domu, když ne nic menšího. Haymitchovi se tak třesou ruce, že trvá týdny, než se mu daří aspoň to.
Peeta a já díky nové životosprávě naopak jen kveteme. Mám nějakou pracovní náplň a všichni můžeme něco dělat, ne pouze trpně přijímat porážku. Matka nám sestavuje speciální jídelníček,
abychom přibrali, Prim nám ošetřuje bolavé svaly a Madge potají bere svému otci staré kapitolské noviny a nosí nám je. Ukazuje se, že podle tipů na absolutního vítěze patříme mezi favority.
O nedělích se k nám připojuje Hurikán, ačkoliv nemá Peetu ani Haymitche nijak v lásce, a učí nás všechno, co ví o kladení pastí. Připadá mi zvláštní, že se bavím s Peetou a Hurikánem současně, ale momentálně zřejmě odložili všechny spory, které mezi sebou mají.
Když jednoho dne doprovázím Hurikána zpátky do města, dokonce připouští: "Škoda, že je tak těžké ho nenávidět."
"To mi povídej," odpovídám. "Kdybych ho v aréně dokázala nenávidět, nebyli bychom všichni v téhle bryndě. Byl by po smrti a já bych žila jako spokojená vítězka."
"A co by bylo s námi, Katniss?" ptá se Hurikán.
Umlkám, protože nevím, co bych měla říct, Co bych dělala s údajným bratrancem, který by si, nebýt Peety, nemusel hrát na mého příbuzného? Také by mě políbil? A oplatila bych mu polibek, kdybych mohla? Otevřela bych se mu, ukolébaná penězi, dostatkem jídla a iluzí bezpečí, kterou vítězství v Hladových hrách za jiných okolností přinášelo? Nad námi a hlavně nad našimi dětmi by se pořád vznášela hrozba sklizně. Bez ohledu na to, co bych chtěla...
"Lovili bychom. Každou neděli," odpovídám. Ptal se na něco jiného, ale víc mu nemohu upřímně říct. Ví, že jsem mu dala přednost před Peetou, když jsem se rozhodla neutíkat. A pro mě nemá smysl mluvit o hypotetických věcech, které se mohly stát, kdyby... I kdybych v aréně zabila Peetu, stejně bych se nechtěla vdát. Zasnoubila jsem se jedině proto, abych zachránila lidské životy, a to se nakonec obrátilo proti mně.
Navíc se bojím, že pokud bych dala Hurikánovi najevo emoce, jen bych ho vyprovokovala k nějakému drastickému kroku. Například by chtěl rozpoutat povstání v dolech. A jak Haymitch říká, Dvanáctý kraj na to není připravený. Pokud se vůbec něco změnilo, jsme na tom ještě hůř než před vyhlášením Čtvrtoher, protože následujícího rána přijela vlakem další stovka mírotvorců.
Vzhledem k tomu, že se podruhé z arény neplánuji vrátit živá, čím dřív mě Hurikán odepíše, tím líp. Mám v úmyslu mu po sklizni říct pár věcí, až dostaneme hodinu na rozloučení se svými blízkými. Řeknu mu, jak důležitý pro mě po všechny ty roky byl a o kolik lepší byl můj život díky tomu, že jsem ho znala a milovala, byť jen tím omezeným způsobem, kterého jsem schopná.
Nakonec k tomu ale nedostanu příležitost.
V den sklizně panuje dusné horko. Obyvatelé Dvanáctého kraje tiše stojí na náměstí pod dohledem kulometů. Stojím v malé ohrádce oddělené provazy od okolí, zatímco Peeta s Haymitchem stojí v podobné ohrádce napravo ode mě. Sklizeň trvá necelou minutu. Cetkii s výstřední parukou kovově zlatého odstínu chybí obvyklý elán. Musí chvíli lovit v dívčím osudí, než nahmatá jediný kousek papíru, na němž je pochopitelně moje jméno. Pak vylosuje Haymitche, který na mě ale sotva stíhá vrhnout nešťastný pohled, než se nabízí Peeta jako dobrovolník.
Hned nás odvádějí do soudní budovy, kde na nás čeká vrchní mírotvorce Knut. "Nový postup," oznamuje s úšklebkem. Procházíme zadními dveřmi a vezou nás na nádraží. Na nástupišti chybějí kamery i dav, který by nás vyprovodil na cestu. Objevuje se Cetkie s Haymitchem, i oni v doprovodu vojáků. Mírotvorci nás všechny nahánějí do vlaku a přibuchují za námi dveře. Souprava se dává do pohybu.
Dívám se z okénka na mizející Dvanáctý kraj, aniž bych řekla svým blízkým, co jsem měla na srdci.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Baruš Baruš | E-mail | 3. dubna 2011 v 0:25 | Reagovat

Tak tohle byla taky pěkná svinárna,nenechat je ani se rozloučit,je to horší a horší! :-( Už se moc těšim na další kapču,snad tam bude něco veselejšího,aspon trochu! :-(  :-)  :-) Jinak díky,díky,díky!!! :-)  :-D  :-)

2 aniisek aniisek | 3. dubna 2011 v 9:19 | Reagovat

[1]: přasně.... to sou takový h*******!!! :-! to jim přece nemůžou udělat :-(

3 Petaaa Petaaa | 3. dubna 2011 v 12:22 | Reagovat

No jo Kapitol se snaží zabránit povstání a zničit Katniss

4 kk kk | 3. dubna 2011 v 15:14 | Reagovat

hroznééé..dúfam že to bude lepšie.. taká nespravodlivosť

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama