15. kapitola 1. polovina

5. dubna 2011 v 22:20 | Marti |  Torment/Muka (Lauren Kate)
kapitola 15 1/2
ČTYŘI DNY

"Ještě tofu?" Connor Madson - plavovlasý kluk, kterého Luce zná z biologie a taky jeden z číšníků na Shoreline- stál nad ní se stříbrným meníčkem na Festivalu sklizně v pondělí večer.
"Ne, díky." Luce ukázala na tlustý kus vlažného tofu, který jí stále ležel na talíři.
"Možná později." Connor a zbytek studentů ze stipendia, kteří tady pracovali, měli na sobě smokingy a směšné slamáky. Chodili kolem stolů na terase, která byla téměř k nepoznání. Už nebyla jen elegantním a ležérním místem, kde si mohl dát před školou každý palačinky. Změnila se na obrovskou venkovní hodovní síň.
Shelby pořád remcala, když chodila od stolu ke stolu, upravovala kartičky se jmény a zapalovala svíčky. Ona a ostatní členové skupiny dekoratérů odvedli skvělou práci: červené a oranžové hedvábné listy, které byly rozházené po dlouhých bílých ubrusech, čerstvě udělaná večeře byla uložená uvnitř zlatého rohu hojnosti, na krajích terasy byly lampy, které oteplovali studený vzduch od oceánu. Dokonce i barevný krocan vypadal stylově.
Všichni studenti na fakultě, spolu s asi padesáti největšími sponzory školy se tu uhnízdili na večeři. Dawn a její rodiče na tuhle noc přijeli. Ačkoli s ní Luce ještě neměla šanci promluvit, vypadala šťastně a vesele jí zamávala ze svého místa vedle Jasmine.
Většina z asi dvaceti Nephilimů seděla u sebe u kruhového stolu. S vyjímkou Rolanda, který seděl v odlehlém koutě s nějakou tajemnou osobou.
Pak ovšem tajemná osoba vstala, zvedla klobouk ve tvaru velkého poupěte a odhalila tím Luce své nezbedné vlny.
Arriane.
Luce se usmála, ale o vteřinu později cítila, že nemá daleko k slzám. Sledování těchhle dvou, jak spolu něco probírají, Luce připomnělo ohavnou, zlověstnou scénu, kterou včera zahlédla ve Vyhlašovateli. Stejně jako Cam s Danielem, i Arriane s Rolandem stáli na opačných stranách. Přesto se ale chovali jako tým.
Teď ale cítila, že je něco jinak.
Festival sklizně měl být posledním večírkem před Díkuvzdáním, kdy se rušilo vyučování. Pak budou mít všichni ostatní další Díkuvzdání. Skutečné Díkuvzdání. S jejich rodinami.
Pro Luce tohle bylo jediné Díkuvzdání, které vůbec bude mít. Pak Cole už jí neodepsal. Po včerejším domácím vězení a po následném zjištění nových skutečností na střeše, pro ní nebylo těžké být vděčná i za málo.
"Skoro nic jsi nesnědla," řekla Francesca a dala Luce na talíř velkou lžíci lesklé bramborové kaše. Luce stále překvapovala oslňující záře, která pronikala do všeho, co jí Francesca říkala. Francesca měla nadpozemské charisma, nejspíš na základě toho, že byla anděl.
Usmívala se na Luce, jako kdyby na ní včera v její kanceláři skoro nekřičela, a jako kdyby právě teď Luce nebyla pod zámkem.
Luce seděla na čestném místě v čele stolu, vedle Francesci. Všichni sponzoři si s nimi přišli potřást rukou. Další tři studenti v čele stolu -Lilith, Beaker Brady a nějaká korejská tmavovlasá dívka, kterou Luce neznala - vyhráli tyhle místa v soutěži o nejlepší esej. A všechno co Luce musela pro tohle místo udělat bylo vytočit svoje učitele natolik, aby se báli jí nechat byť jen na chvíli bez dohledu.
Nakonec jídlo odnesli a Steven se naklonil dopředu ve svém křesle. Stejně jako Francesca, nedával na sobě znát nic ze své včerejší zášti. "Ujisti se, že bude Luce představena Dr. Buchananovi."
Francesca si vzala poslední kousek muffinu, potřela si ho kukuřičným máslem a vložila si ho do úst. "Buchanan je jeden z největších příznivců školy," řekla Francesca. "Už jsi slyšela o zahraničním programu Ďáblové?" Luce pokrčila rameny, když číšníci odnášeli talíře ze stolů. "Jeho ex-manželka měla andělský rodokmen, ale po jejich rozvodu stáhnul nějaké své závazky. Jen bys měla vědět, že" -Francesca se podívala na Stevena- "je to dobrý člověk. Oh, dobrý den, paní Fisherová! Je hezké, že jste přišla."
"Ach, dobrý den." Byla to postarší žena s britským přízvukem, objemným pláštěm z norka a s víc diamanty kolem krku, než Luce kdy předtím viděla. Zamávala bílou rukavicí na Stevena, který jí pozdravil taky. Francesca se naklonila a obě ženy se pozdravily polibkem na tváře. "Kde je můj Miles?" zeptala se žena.
Luce vyskočila. "Ach, vy musíte být Milesova ... babička?"
"Proboha, ne." Žena couvla. "Nemám děti, nikdy jsem se nevdala, díky bohu. Já jsem paní Ginger Fisher z větve rodokmenu NorCal. Miles je můj prasynovec. A vy jste?"
"Lucinda Price."
"Lucinda Price, ano." Paní Fisher se jí prohlédla a zamžourala. "Četla jsem o tobě v nějaké historické knize. I když si vlastně nemůžu vzpomenout, co přesně jsi vlastně-"
Než mohla Luce zareagovat, Steven jí položil ruce na ramena. "Luce je jedna z našich nejnovějších studentek," řekl a zazářil. "Budete ráda, když vám řekneme, že se Miles může přetrhnout, aby se tu Luce cítila pohodlně."
Paní Fisher zašilhala za ně. Hleděla na přeplněný trávník. Většina hostů už dojedla a teď Shelby rozsvěcovala pochodně, které byly vsazeny do země. Když se rozhořela pochodeň nejblíž k hlavnímu stolu, osvětlila tak Milese, který se nakláněl nad stoly, aby z nich mohl odstranit nějaké odpadky.
"Je to opravdu můj synovec, kdo odklízí ze stolů?" Paní Fisher si přitiskla ruku v bílé rukavici na čelo.
"Vlastně," řekla Shelby a skočila jim tak do konverzace, "funguje tu jako odpaďák-"
"Shelby," přerušila ji Francesca. "Myslím, že pochodeň u stolu Nephilimů právě zhasla. Mohla bys to napravit? Hned?"
"Víte co?" řekla Luce paní Fisher. "Dojdu pro Milese a přivedu ho. Musíte být dychtivá po tom, ho vidět."
Miles vyměnil čepici a mikinu Dodgers za tvídové kalhoty a jasně oranžovou košili. Byla to dost odvážná kombinace, ale vypadal v tom dobře.
"Hej!" Mávl na ní rukou, kterou nedržel hromadu špinavých talířů. Nezdálo se, že by mu nějak vadilo, že musí uklízet stoly. Usmíval se. Byl ve svém živlu, když si povídal se všemi na večírku, během toho, co jim čistil stoly. Když se k němu přiblížila Luce, položil talíře dolů a věnoval jí obří objetí. Přitiskl si ji k sobě tak blízko, jak to šlo.
"Jsi v pořádku?" zeptal se a naklonil hlavu ke straně, takže mu hnědé vlasy spadly do očí. Nevypadal, že je zvyklý na způsob, jak se chovají jeho vlasy, když nemá čepici, takže hlavu zase narovnal. "Nevypadáš dobře. Teda, myslím tím - vypadáš skvěle, tak jsem to nemyslel. Vůbec. Moc se mi líbí tvoje šaty. A tvoje vlasy sou pěkné. Ale tvůj pohled je" -zamračil se- "skleslý."
"To je dost znepokojivé." Luce kopla špičkou bot s vysokým podpatkem do trávy. "Protože teď se cítím nejlíp, za celou noc."
"Opravdu?" Milesova tvář se rozzářila jen na tak dlouho, dokud si myslel, že mu tím složila kompliment. Pak jeho úsměv povadl. "Vím, že tě štve to domácí vězení. Pokud by ses mě ptala, Frankie a Steven to dost přepískli. Držet tě u sebe celou noc-"
"Já vím."
"Nedívej se, ale jsem si jistý, že nás teď pozorují. Oh, no super." Zasténal. "Je to moje teta Ginger?"
"Už jsem měla to potěšení." Luce se zasmála. "Chce tě vidět."
"Jo, o tom nepochybuju. Prosím, nemysli si, že jsou všichni moji příbuzní jako ona. Se zbytkem mé rodiny se setkáš na Díkuvzdání-"
Den díkuvzdání u Milese. Luce na to úplně zapomněla.
"Ach," řekl Miles, když zpozoroval její obličej. "Snad si nemyslíš, že tě tu Frankie a Steven hodlají držet i na Díkuvzdání?"
Luce pokrčila rameny. "Myslela jsem, že to ´až dokud ti neřekneme´ znamená."
"Tak to je důvod, proč jsi tak smutná." Položil Luce ruku na její holé rameno. Doteď litovala, že si vzala šaty bez rukávů. Ale jen do té doby, než se jeho prsty dotkly její holé kůže.
Bylo to jako dotek Daniela - po celou dobu elektrizující a magické, ale zároveň i uklidňující.
Miles přistoupil blíž a sklopil svou tvář k té její. "Co to bylo?"
Zadívala se mu do tmavě modrých očí. Jeho ruka byla stále na jejím rameni. Cítila, jak se smiřuje s pravdou, nebo s tím, co si myslela, že pravda je, a že je připravená to vyslovit nahlas.
Daniel nebyl tím, čím si myslela, že byl. Což možná znamenalo, že ona nebyla tím, kým si myslela, že je. Všechno co cítila k Danielovi na Sword&Cross bylo pořád v ní - šílela, když na to jen pomyslela- ale tady bylo všechno tak odlišné. Každý říkal, že tenhle život je jiný, že byl čas na to, přerušit cyklus-jenže jí nikdo neřekl, co to znamená. Možná to nemělo skončit tím, že ona a Daniel budou spolu. Možná se od něj měla osvobodit a udělat něco na vlastní pěst.
"Je těžké to popsat," řekla nakonec.
"Já vím," řekl Miles. "Cítím to stejně. Vlastně je tu něco, co jsem ti chtěl říct-"
"Luce." Francesca najednou stála u nich a prakticky se mezi ně vecpala. "Je čas jít. Doprovodím tě teď do tvého pokoje."
Tolik k jednání na vlastní pěst. "A Milesi, tvoje teta a Steven si tě žádají."
Miles věnoval Luce poslední soucitný úsměv, než se začal plahočit přes terasu směrem k jeho tetě.
Stoly byly prázdné, ale Luce uviděla Arriane a Rolanda, jak něco popíjí u baru. Kolem Dawn byl shluk Nephilimských dívek.
Vedle Shelby stál vysoký chlapec s blonďatými vlasy a se světlou, téměř bílou pletí.
Její ex přítel. Musí to být on. Opíral se o Shelby. Asi o ní měl stále zájem, ale ona na něj byla zjevně stále naštvaná. Tak naštvaná, že si ani nevšimla, že kolem ní prošla Francesca s Luce. Ale její ex-přítel si všimnul. Jeho pohled se zastavil na Luce. Měl bledé slabě modré oči. Byl děsivý.
Pak někdo zavolala, že se dole na pláži koná after-párty. Shelby přestala ex příteli věnovat pozornost a otočila se k němu zády. Pak dodala, že by jí raději na párty následovat neměl.
"Chtěla by ses k nim připojit?" zeptala se jí Francesca, když se pohybovaly dál od rozruchu na terase. Hluk větru je nutil utichnout, když kráčeli štěrkovou cestou zpátky ke koleji. Minuli řadu růžových popínavých rostlin. Luce se začala ptát sama sebe, jestli byla Francesca zodpovědná za klid, který náhle nastal.
"Ne," Luce se chtěla se všemi pobavit, ale když přišlo na slovo ´chtít´ nebo ´hned teď´, rozhodně jí to k párty na pláži moc netáhlo. Přála by si ... No, vlastně si nebyla jistá, co by si přála. Něco musela udělat s Danielem, jenže co? Možná by jí řekl, co se děje. Možná by jí místo neustále ochrany před tím, aby se nedozvěděla něco, co by neměla, řekl pravdu. Stále Daniela miluje. Samozřejmě, že ano. Znal ji lépe, než kdokoliv jiný. Její srdce pokaždé tlouklo jako o závod, když ho uviděla. Toužila po něm. Ale jak dobře ho opravdu znala?
Francesca upřela oči na trávu, která lemovala cestu ke koleji. Velmi jemně rozevřela paže do stran, jako kdyby byla baletka.
"Ne lilie a ne růže," zamumlala si pro sebe a její úzké prsty se začaly třást. "Tak co tedy?"
Ozval se jemný zvuk, když se kořeny rostlin prorvaly zahradou a najednou, jako zázrakem, před nimi vyrostla hranice z bílých květů. Květiny byly na obou stranách cesty.
Byly to vzácné a křehké divoké pivoňky s pupeny velkými jako fotbalový míč. Květiny, které Daniel přinesl Luce, když byla v nemocnici - a možná už i předtím. Na cestě k Shoreline se v noci třpytily jako hvězdy.
"Pro koho tohle bylo?" zeptala se Luce.
"Pro tebe," řekla Francesca.
"Za co?"
Francesca se krátce dotkla její tváře. "Někdy do našeho života přicházejí krásné věci z ničeho nic. Nemůžeme jim vždy porozumět, ale musíme v ně věřit. Vím, že chceš na všechno odpovědi, ale někdy se vyplatí mít v sobě malou víru."
Mluvila o Danielovi.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ejdriana Ejdriana | E-mail | Web | 6. dubna 2011 v 15:09 | Reagovat

:-D  :-D dalšíííííííííííí:-)

2 viki viki | 6. dubna 2011 v 16:15 | Reagovat

Děkuji... těším se na další !

3 Marti Marti | Web | 6. dubna 2011 v 16:27 | Reagovat

Už se na ní pracuje.. ;-)

4 Janča Janča | 6. dubna 2011 v 17:19 | Reagovat

Úžasné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama