15. kapitolka 1/2

3. dubna 2011 v 18:14 | Marti
kapitola 15


Flavius, Venia a Octavia mě líčili už tolikrát, že to mělo být jen další obyčejné setkání. Nepředvídala jsem ale citové vypětí a utrpení, které mě čekalo. Každý z nich se aspoň dvakrát rozplakal a Octavia prakticky celé dopoledne naříkala. Oni si mě opravdu oblíbili a pomyšlení, že se vrátím do arény, je úplně zdeptalo. Když se k tomu ještě připočítá skutečnost, že po mé smrti přijdou o vstupenky na nejrůznější společenské akce, zejména na mou svatbu, celá situace pro ně naroste do naprosto nesnesitelných rozměrů. Nikdy je nenapadlo, že by mohli dodávat sílu někomu jinému, a tak se dostávám do pozice, v níž musím konejšit a uklidňovat já je. Jelikož jsem to já, koho brzy zmasakrují, je to trochu otravné.
Jedna věc je ovšem zajímavá, zvlášť když si vzpomenu, jak Peeta říkal, že jistý zaměstnanec ve vlaku prý dal najevo nelibost nad tím, že vítězové musejí bojovat znovu. Ani obyvatelům Kapitolu se to podle všeho nelíbí. Podle mě na to všichni rychle zapomenou, jakmile zazní zahajovací gong, ale aspoň se dá říct, že k nám Kapitolané něco cítí. Ačkoliv jim nevadí sledovat každý rok vražedná jatka dospívajících dětí, o vítězích pravděpodobně vědí už tolik - zejména o těch, kteří jsou dlouhá léta místními celebritami -, že nemohou jen tak zapomenout, že jsme také lidské bytosti. Jako kdyby se museli dívat, jak umírají jejich přátelé. Jako my ostatní v jednotlivých krajích.
Když přichází Cinna, jsem podrážděná a vyčerpaná z toho, jak jsem musela konejšit svůj přípravný tým, zejména proto, že jejich slzy mi jen připomínají slzy, které jsou bezpochyby prolévány doma. Stojím v tenkých šatech a bolí mě kůže i srdce. Vím, že nesnesu už ani jeden lítostivý výlev, a tak na Cinnu vrčím, jakmile vchází dovnitř: "Jestli se rozbrečíš, přísahám, že tě na místě zabiju."
Cinna se jen usměje. "Máš za sebou slzavé dopoledne?"
"Dala bych se ždímat," odpovídám.
Cinna mě objímá paží kolem ramen a vede mě na oběd.
"Neboj. Já vždycky vkládám pocity do své práce. Tak nezraním nikoho kromě sebe."
"Podruhé už to nezvládnu," varuji ho.
"Já vím. Promluvím s nimi," slibuje Cinna.
Oběd mi trochu vylepšuje náladu. Máme bažanta s několika barevnými aspiky, drobounké verze skutečných druhů zeleniny v másle a bramborovou kaši s petrželí. Jako dezert nám přinášejí šálky horké čokolády, do niž si namáčíme kousky ovoce, a Cinna mi musí objednat přídavek, protože se cpu, jako bych byla bezedná.
"Takže co si oblékneme při úvodním ceremoniálu?" ptám se konečně a vyškrabuj i lžíci drahý šálek. "Rozsvícené čelovky nebo oheň?" Vím, že při jízdě na válečném voze budeme muset mít s Peetou kostým, který nějak souvisí s uhlím.
"Něco takového," odpovídá Cinna tajemně.
Když nadchází čas, abych si oblékla kostým na úvodní ceremoniál, objevuje se můj přípravný tým, ale Cinna je posílá pryč s tím, že dopoledne odvedli natolik skvělou prácí, že už jich teď není třeba.
Jdou pryč a díkybohu mě nechávají v Cinnových rukách. Cinna mi nejdřív splétá vlasy do složitého copu, který ho naučila má matka, a pak pokračuje líčením. Vloni mě nalíčili jenom trochu, aby mě diváci poznali, až budu v aréně, ale letos mi maskuje tvář dramatickými tmavými stíny a zářicími partiemi.
Přidělává mi vysoké oblouky obočí, ostré lícní kosti, výrazné oči a temně nachové rty. Vlastní kostým vypadá zprvu jednoduše, jen jako černá kombinéza, která mě halí od krku dolů, ale zdání klame. Cinna mi nasazuje poloviční korunu podobnou té, kterou jsem vloni obdržela jako vítězka her, jenomže tahle je z těžkého černého kovu, ne ze zlata. Potom ztlumí světlo v místnosti a stiskne knoflík pod látkou na mém zápěstí. Okouzleně přihlížím, jak se můj oděv pomalu probouzí k životu. Nejprve září měkkým žlutým světlem, postupně se však rozpaluje do oranžově červeného odstínu žhnoucího uhlí. Vypadá to, jako kdybych byla oblečená do řeřavých uhlíků - ne, jako kdybych já sama
byla žhavý uhlík vytažený z pece. Barvy se přelévají a mění úplně stejně jako na skutečném hořícím uhlí.
"Jak jsi to dokázal?" ptám se užasle.
"Dlouho jsme s Portií studovali ohně," odpovídá Cinna. "Tak se na sebe podívej."
Otáčí mě k zrcadlu, abych se viděla v celé své kráse. Nevidím v něm dívku, ba ani ženu, nýbrž nějakou nadpozemskou bytost, co by se mohla zabydlet přímo v sopce, která zabila tolik splátců při Haymitchových Čtvrtohrách. Černá koruna se nyní zdá být rozpálená doruda a vrhá zvláštní stíny na můj výrazně nalíčený obličej. Katniss, dívka v plamenech, odrostla mihotavým plamínkům, načančaným róbám a jemnému světlu svíčky. Teď je smrtící jako sám oheň.
"Páni... přesně to jsem potřebovala, abych se postavila ostatním," říkám.
"Ano, myslím, že období růžové rtěnky a mašlí máš za sebou," souhlasí Cinna. Znovu stiskne knoflík na mém zápěstí a záře pohasíná. "Nesmíme vybít baterie. Až pojedeš na voze, letos na diváky nemávej a neusmívej se. Chci, aby ses dívala přímo před sebe, jako kdyby ti nikdo nestál za pozornost."
"Konečně zadání, které nebudu mít problém splnit," poznamenávám.
Cinna si potřebuje zařídit ještě pár věcí, a tak scházím do přízemí Kosmetického centra, kde se před zahajovacím ceremoniálem shromažďují splátci a jejich válečné vozy. Doufám, že tu najdu
Peetu a Haymitche, ale ti ještě nedorazili. Na rozdíl od minulého roku, kdy se všichni splátci drželi u svých vozů, letos atmosféra připomíná spíš společenský večírek. Vítězové,
ať už letošní splátci nebo jejich trenéři, postávají v hloučcích a povídají si. Všichni se navzájem znají, zatímco já neznám nikoho. Nejsem zrovna typ, který se chodí sám od sebe představovat, takže jen
hladím jednoho z našich koní po krku a snažím se, aby si mě nikdo nevšiml.
Nezabralo to.
Chřoupání slyším ještě před tím, než si uvědomuji, že za mnou někdo stojí. Otáčím se a zblízka vidím proslulé zelené oči Finnicka Odaira. Hází si do pusy kostku cukru a opírá se o mého koně.
"Ahoj Katniss," říká, jako kdybychom se znali už dlouhé roky, třebaže jsme se ve skutečnosti ještě nesetkali.
"Nazdar Finnicku," odpovídám stejně nenuceně, ačkoliv se v jeho blízkosti cítím nesvá, zvlášť proto, že jeho kostým odhaluje tolik nahé kůže.
"Dáš si cukr?" ptá se a natahuje ke mně dlaň, na niž má vyskládané kostky do vysoké pyramidy.
"Měly by být pro koně, ale komu na tom sejde? Koně tu budou ještě roky, zatímco ty a já... no, zkrátka pokud se před námi objeví něco sladkého, měli bychom se po tom radši rychle vrhnout."
Finnick Odair je v Panemu takřka živoucí legendou. Vyhrál šedesátý čtvrtý ročník Hladových her jako čtrnáctiletý a je pořád jedním z nejmladších vítězů. Pochází ze Čtvrtého kraje, takže byl jedním z profesionálů a od začátku měl slušné šance na vítězství. Co mu ale nemohl dát do vínku žádný z trenérů nebo instruktorů, je jeho mimořádná krása. Je vysoký má atletickou postavu, světlou pleť a vlasy bronzového odstínu. A samozřejmě ty neuvěřitelné oči, zelené jako moře. Zatímco ostatní splátci dostali od sponzorů nanejvýše hrst obilí nebo pár zápalek, Finnick měl vždy dostatek jídla, léků i zbraní. Trvalo zhruba týden, než konkurenti pochopili, že se musejí zbavit především jeho, ale to
už bylo pozdě. Uměl dobře bojovat s oštěpy a noži, které našel u Rohu hojnosti, a když dostal stříbrný padáček s trojzubcem - což byl možná ten nejnákladnější dar, jaký jsem v aréně kdy viděla
-, bylo rozhodnuto. Čtvrtý kraj je proslulý rybolovem. Finnick strávil skoro celý život na rybářských člunech a smrtící trojzubec mu padl do ruky jako ulitý. Z liány si spletl síť, kterou vždycky nejdřív hodil na protivníka, než ho probodl. Za pár dní byla koruna vítěze jeho.
Obyvatelé Kapitolu se nad ním od té doby rozplývají nadšením.
Díky jeho mládí pro ně první rok nebo dva zůstával v podstatě nedotknutelný, ale od šestnácti let ho při Hladových hrách vždy tvrdošíjně sledují a nahánějí beznadějně zamilované ženy. Žádná si neudrží jeho přízeň nadlouho- během každoroční návštěvy jich stihne vystřídat pět nebo šest. Staré i mladé, krásné i obyčejné, bohaté i velice bohaté - dělá jim společnost, přijímá jejich přehnané dary,
nikdy však u žádné nezůstane dlouho, a jakmile odejde, už se nevrátí.
Nemohu neuznat, že Finnick je jedním z nejkrásnějších a nejsmyslnějších lidí na zemi. Mohu ale naprosto upřímně prohlásit, že mě nikdy nepřitahoval. Možná proto, že je až příliš hezký možná je příliš snadno k mání, nebo příliš často střídá partnerky.
"Ne, díky," odpovídám na jeho nabídku. "Moc ráda bych si ale někdy půjčila tvoje oblečení."
Má na sobě zlatou síť, strategicky zavázanou u slabin, takže přísně vzato není nahý, ale moc mu do nahoty nechybí. Jeho vizážista se bezpochyby řídí poučkou, že čím víc z Finnicka diváci uvidí, tím líp.
"Ty mě v tom úboru zase úplně děsíš. Co se stalo s těmi pěknými dívčími šatečky?" ptá se a přejíždí si jazykem rty. Většinu lidí to nejspíš přivádí k šílenství. Mně to ale z nějakého důvodu připomíná starého Craye, jak slintá nad nějakou ubohou, hladovějící ženou.
"Vyrostla jsem z nich," říkám.
Finnick mne mezi prsty límec mého oděvu. "Velká škoda těch Čtvrtoher. Mohla jsi v Kapitolu dosáhnout neskutečných úspěchů. Mít šperky, peníze, cokoliv bys chtěla."
"Šperky se mi nelíbí a peněz mám víc, než potřebuji. Za co vlastně utrácíš ty, Finnicku?" ptám se.
"Já už roky nejedu v ničem tak přízemním, jako jsou peníze," říká.
"Jak tedy všechny ty ženy platí za potěšení z tvé společnosti?" vyptávám se.
"Svěřují mi tajemství," odpovídá tiše a sklání se ke mně, až se jeho rty skoro dotýkají mých. "A co ty, dívko v plamenech? Znáš nějaká tajemství, která by stála za můj čas?"
Z nějakého hloupého důvodu se červenám, ale neodtahuji se.
"Ne, já jsem jako otevřená kniha," šeptám mu. "Mám dojem, že všichni znají moje tajemství dřív než já."
Usmívá se. "To je bohužel asi pravda." Stáčí pohled ke straně.
"Jde sem Peeta. Škoda, že jsi musela zrušit svatbu. Vím, jak to pro tebe muselo být hrozné." Hází si do pusy další kostku cukru a loudá se pryč.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama