15. kapitolka 2/2

3. dubna 2011 v 18:15 | Marti
15 kapitola 2/2

Připojuje se ke mně Peeta ve stejném úboru jako já. "Co ti chtěl Finnick Odair?" ptá se.
Otáčím se k němu, přibližuji své rty k jeho a mhouřím oči jako Finnick. "Nabídl mi kostku cukru a chtěl znát všechna moje tajemství," odpovídám svým nejsvůdnějším hlasem.
Peeta se směje. "Hm. To určitě."
"Vážně," trvám na svém. "Řeknu ti víc, až mi přestane tak bušit srdce."
"Myslíš, že bychom dopadli taky takhle, kdyby vyhrál jen jeden z nás?" ptá se a rozhlíží se po ostatních vítězích. "Že by se z nás stalo další cirkusové číslo?"
"Jistě. Hlavně z tebe," říkám.
"Ále? Proč hlavně ze mě?" obrací se ke mně s úsměvem.
"Protože máš slabost pro krásné věci a já ne," vysvětluji nadřazeným tónem. "Zlákali by tě kapitolským přepychem a ty bys byl navěky ztracený."
"Schopnost ocenit krásu není slabost," namítá Peeta. "Možná s výjimkou tebe." Začíná hrát hudba a široká vrata se otvírají pro první válečný vůz. Doléhá k nám řev davů. "Půjdeme?" Podává mi ruku a pomáhá mi na vůz.
Vyhoupnu se nahoru a na oplátku pomáhám Peetovi. "Nehýbej se," říkám a upravuji mu korunu. "Viděl jsi svůj oblek rozsvícený? Budeme zase vypadat úžasně."
"To je pravda. Ale Portia chce, abychom se tvářili nedostupně a nad věcí. Žádné mávání ani nic podobného," říká. "Kde vlastně jsou?"
"Nevím." Rozhlížím se po řadě vozů. "Možná bychom si je měli zapnout sami." Tiskneme knoflíky na zápěstí a z našich obleků se line záře. Vidím, jak si na nás lidé ukazují, a vím, že opět budeme zlatým hřebem zahajovacího ceremoniálu. Už jsme skoro u vrat a já se pořád ohlížím, ale nevidím Portii ani Cinnu, kteří s námi vloni byli až do posledního okamžiku. "Máme se letos zase držet za ruce?" ptám se.
"To asi nechávají na nás," krčí Peeta rameny.
Vzhlížím k jeho modrým očím, které ani se sebevětším množstvím dramatického líčení nevypadají hrozivě ani nebezpečně, a vzpomínám si, jak jsem před pouhým rokem byla vnitřně smířena
s tím, že ho budu muset zabít. Teď se všechno obrátilo. Jsem rozhodnuta, že Peetu udržím naživu, ale část mého já, která není tak statečná, je ráda, že vedle mě stojí on a ne Haymitch. Bez dalších
řečí se bereme za ruce. Jistěže do toho půjdeme společně.
Jakmile vyjíždíme ze vrat do zešeřelého večera, křik davu se mění v burácivý řev, ani jeden z nás však nereaguje. Dívám se dodálky a tvářím se, jako by kolem nebyli žádni hysteričtí diváci. Tu a tam se zahlédnu na obrovských obrazovkách, nainstalovaných podél naší trasy, a napadá mě, že s Peetou nejsme jen obyčejně krásní, ale že z nás přímo vyzařuje temná moc. Ne, nejen to. Jsme milenci z Dvanáctého kraje stíhaní osudem, kteří po svém vítězství tolik trpěli a tak málo si užívali, kteří nestojí o obdiv fanoušků a kteří je neodměňují úsměvy ani nechytají jejich vzdušné polibky. Jsme nemilosrdní a nehodláme nikomu nic odpouštět.
A to se mi moc líbí. Konečně mohu být sama sebou.
Když projíždíme kolem centrálního náměstí, všímám si, že se pár jiných vizážistů pokusilo okopírovat loňský nápad Cinny a Portie s osvětlením. Splátci z Třetího kraje, kde vyrábějí elektroniku, jsou poseti svítícími žárovkami - to aspoň dává smysl. Ale proč mají chovatelé dobytka z Desátého kraje, navlečení do kravského kostýmu, plamenné opasky? Má to snad symbolizovat, že sami sebe opékají? Ubohé, vážně ubohé.
Peeta a já jsme naopak v kostýmech připomínajících žhnoucí uhlí tak úchvatní, že na nás většina ostatních splátců může oči nechat. Nejvíc ze všech na nás zírá dvojice ze Šestého kraje - oba
jsou to narkomani závislí na morfionu, vychrtlí na kost a s nezdravě nažloutlou pletí. Nedokážou z nás odtrhnout pohledy svých buličích oči, i když z balkonu začíná mluvit prezident Snow a vítá nás všechny na Čtvrtohrách. Hraje hymna a všichni naposledy objíždíme náměstí. Zdá se mi to, nebo se na mě upřeně dívá i samotný prezident?
Čekáme s Peetou, až se za námi zavřou vrata Výcvikového centra, a pak teprve odkládáme svoji strnulou pózu. Jsou tu i Cinna s Portií, kteří nám říkají, že se jim naše vystoupení líbilo. Letos se objevuje i Haymitch, ale nestojí u našeho vozu. Baví se se splátci z Jedenáctého kraje. Pak pokývne naším směrem a všichni se blíží, aby nás pozdravili.
Pleva poznávám, protože jsem ho dlouhé roky vídala v televizi, jak popíjí s Haymitchem. Má snědou pleť, je vysoký zhruba sto osmdesát centimetrů a jedna paže mu končí pahýlem. Při Hladových hrách, které vyhrál před třiceti lety, totiž přišel o ruku. Určitě mu nabízeli nějakou umělou náhradu jako Peetovi, když mu museli amputovat nohu pod kolenem, ale zřejmě ji odmítl.
Splátkyně z Jedenáctého kraje se jmenuje Zrnka a podobá se ženám ze Sloje - má olivovou pleť a rovné černé vlasy protkané stříbrnými nitkami. Jen zlatavě hnědé oči prozrazují, že pochází odjinud. Bude jí určitě nejmíň šedesát, ale pořád se zdá být silná a nevidím na ní žádnou stopu toho, že by během let hledala útěchu v alkoholu, morfionu nebo jiných chemikáliích. Objímá mě, než kdokoliv z nás stačí promluvit. Vím, že to dělá kvůli Routě a Mlatovi. Tiše jí šeptám: "Co jejich rodiny?"
"Jsou naživu," odpovídá a pouští mě.
Plev mě objímá jedinou zdravou rukou a dává mi velký polibek přímo na ústa. Polekaně uskakuji a on i Haymitch se rozřičí smíchy.
V další chvíli už nás kapitolští zaměstnanci nekompromisně odvádějí k výtahům. Mám jasné tušení, že jsou celí nervózní z přátelské atmosféry mezi vítězi. Kráčíme s Peetou ruku v ruce k výtahu, když tu se ke mně někdo připojuje. Dívka si snímá z hlavy ozdobu z olistěných větví a odhazuje ji
za sebe, aniž by se podívala, kam dopadla.
Johanna Masonová ze Sedmého kraje. Dřevařský a papírnický kraj, proto ty větve. Svůj ročník vyhrála díky tomu, že předstírala slabost a bezmocnost natolik přesvědčivě, že jí ostatní nevěnovali pozornost. Pak vyšlo najevo, jak mimořádně účinně umí vraždit. Projíždí si dlaní krátké vlasy a obrací hnědé oči v sloup.
"No, nemám příšerný kostým? Moje vizážistka je ta nrjvětší nána v Kapitolu. Naši splátci musejí
kvůli ní až čtyřicet let nosit stromy. Kéž bych tak měla Cinnu. Ty
vypadáš fantasticky."
Holčičí klábosení. V tom jsem vždycky dosahovala žalostné úrovně. Rozhovor o šatech, vlasech a líčení. A tak se uchyluji ke lži. "Jo, pomáhá mi i s navrhováním mojí vlastní kolekce. Měla bys vidět, co dokáže se sametem." Samet. Jediná látka, jejíž název se mi v tuhle chvíli vybavil.
"To jsem viděla. Na vašem turné. Ty šaty bez ramínek, které jsi měla ve Druhém kraji. Ty tmavě modré s diamanty. Byly tak nádherné, že jsem chtěla chmátnout přes obrazovku rovnou k tobě a servat ti je z těla," říká Johanna.
To se vsadím, pomyslím si. Spolu s několika kusy kůže.
Při čekání na výtahy si Johanna rozepíná zbytek svého stromového oděvu, nechává ho spadnout k zemi a znechuceně ho odkopává. Až na zelené kalhotky na sobě nemá vůbec nic. "To je lepší."
Vyjíždíme stejným výtahem jako ona a Johanna si celou cestu povídá s Peetou o jeho obrazech, zatímco se jí od nahých ňader odrážejí odlesky jeho zářícího kostýmu.
Johanna vystupuje dřív než my. Ačkoliv se na Peetu nedívám, vím, že se usmívá. Když se
zavírají dveře i za Plevem a Zrnkou a my zůstáváme sami, dává se do smíchu.
"Co je?" otáčím se k němu, když vystupujeme v našem patře.
"To je kvůli tobě, Katniss. Copak to nechápeš?" říká.
"Co je kvůli mně?" ptám se.
"To, jak se chovají. Finnick s těmi kostkami cukru, Plevův polibek i ten Johannin striptýz." Neúspěšně se pokouší o vážnější tón. "Škádlí tě, protože jsi tak..., však víš."
"Ne, to nevím," odsekávám. A opravdu nemám tušení, o čem to mluví.
"Jako když ses na mě nechtěla v aréně podívat, když jsem byl nahý ačkoliv jsem měl duši na jazyku. Jsi tak... čistá," vysvětluje nakonec.
"To není pravda!" ohrazuji se. "Během posledního roku jsem z tebe vždycky před kamerami málem strhala oblečení."
"Jo, jenže... na Kapitol jsi čistá." Pokouší se mě uchlácholit. "Pro mě jsi dokonalá. Jenom si tě dobírají."
"Smějou se mi, a ty taky!" vyjíždím na něj.
"Ne." Peeta vrtí hlavou, ale pořád potlačuje úsměv. Když se otvírají dveře sousedního výtahu, vážně uvažuji o tom, jestli jsem se neunáhlila ve výběru splátce, který by podle mě měl letos vyjít z her živý.
Připojují se k nám Haymitch s Cetkií. Vypadá to, že oba něco potěšilo. Pak ale Haymitchovi tuhne tvář.
Co jsem zase provedla? říkám si v duchu a málem i nahlas, než si všimnu, že se Haymitch dívá za mě, ke vstupu do jídelny.
Cetkie pohlédne stejným směrem a bezstarostně poznamenává: "Letos nám přidělili sladěný pár."
Ohlížím se a vidím tu rusovlasou avoxku, která se o mě starala vloni před začátkem her. Napadá mě, že je příjemné tu mít přítele. Potom si však vedle ní všímám dalšího mladého avoxe se
zrzavýmí vlasy. To měla Cetkie na mysli, když mluvila o sladěném
páru.
Po zádech mi přebíhá mráz, neboť poznávám i jeho. Ne z Kapitolu, nýbrž díky rokům rozhovorů na
Jarmarku nad polévkou Mastné Sae a také díky tomu poslednímu dnu, kdy jsem ho viděla ležet v bezvědomí na náměstí, zatímco opodál krvácel Hurikán.
Naším novým avoxem je Darius.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Baruš Baruš | E-mail | 3. dubna 2011 v 23:42 | Reagovat

Opět jsi mě dostala do šoku! Darius??? O_O Chudák,proč ti hodní musí skončit špatně?! To mu taky vyřízli jazyk? No,to se nejspíš dozvím v příští kapitole. Ale ty kostýmy si dokážu představit,museli vypadat vážně nádherně,ale bohužel je za tim smrt! Vážně hrůza! :-( Jinak jsi úžasná,že jsi sem dala dnes tolik kapitolek,nemam slov,fakt díííkyyy!!! :-)  :-D

2 Petaaa Petaaa | 4. dubna 2011 v 10:46 | Reagovat

super kapitola díky!

3 Maky Maky | 4. dubna 2011 v 15:08 | Reagovat

Si super, že to sem přepisuješ... jinak kolik má tenhle díl HG kapitolek? xD

4 Marti Marti | Web | 4. dubna 2011 v 15:12 | Reagovat

[3]: 27 a dneska vám sem nejspíš zase hodim dvě.. ;-)

5 nikaa nikaa | 4. dubna 2011 v 17:35 | Reagovat

juuuva.. smutné ale super!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama