16. kapitolka 1/2

4. dubna 2011 v 17:39 | Marti
kapitola 16

Haymitch mi svírá zápěstí, jako kdyby se bál, co udělám, ale já dokážu jen oněměle zírat. Haymitch mi jednou vysvětlil, že kapitolští mučitelé nějak umrtvují jazyky avoxů, aby už nikdy nemohli promluvit. V duchu slyším Dariův příjemný a zvonivý hlas, kterým mě tak často škádlil. Ne tak jako mě škádlí ostatní vítězové Hladových her, ale protože jsme si byli doopravdy sympatičtí.
Kdyby ho viděl Hurikán...
Vím, že jakýkoliv posunek směrem k Dariovi, jakýkoliv náznak toho, že jsem ho poznala, by vedl k jeho potrestání, a tak se jen díváme jeden druhému do očí. Darius, němý otrok, a já, osoba mířící na smrt. Co bychom si vlastně mohli říct? Že je nám líto osudu toho druhého? Že jsme rádi, že jsme měli příležitost se poznat?
Ne, Darius by neměl být rád, že mě znal. Kdybych byla na náměstí včas, nemusel by se o Hurikánovu záchrana pokoušet on. Nestal by se z něj avox. A už vůbec by nebyl přidělen nám - prezident
Snow ho sem jednoznačně nechal poslat kvůli mně.
Vymaňuji se z Haymitchova sevření a mířím ke své staré ložnici. Zamykám za sebou dveře a sedám si na postel, s lokty položenými na kolenou a čelem opřeným o zaťaté pěsti. Dívám se ve tmě na svůj zářící oblek a představuji si, že jsem zpátky ve Dvanáctém kraji, schoulená vedle ohně. Baterie se vybíjejí a záře pomalu dohasíná.
Když mi na dveře klepe Cetkie, aby mě zavolala k večeři, vstávám a svlékám se. Úhledně oblek skládám a přehazuji ho přes stůl i se svou korunou. V koupelně si oplachuji tmavé pruhy líčení, beru si na sebe prostou košili a kalhoty a jdu do jídelny.
Z večeře si nepamatuji skoro nic, pouze to, že nás obsluhuje Darius s tou rusovlasou dívkou. Kolem mě sedí Cetkie, Haymitch, Cinna, Portia a Peeta a všichni si povídají - snad o zahajovacím ceremoniálu. Přítomná si připadám jen v okamžiku, kdy schválně shazuji k zemi misku s hráškem a než mě stačí zarazit, shýbám se pod stůl, abych ji zvedla. Přiskakuje ke mně Darius a oba sbíráme hrášek ze země, schovaní před pohledy ostatních. Na kratičký okamžik se naše ruce střetnou. Cítím pod prsty jeho hrubou kůži, mastnou od máslové omáčky z misky. V pevném, zoufalém sevření našich prstů jsou obsažena všechna slova, která si už nikdy nebudeme moct říct. Vzápětí slyším, jak za mnou Cetkie nespokojeně mlaská: "To není tvoje práce, Katniss," a Darius mě pouští.
Když se jdeme podívat na shrnutí zahajovacího ceremoniálu, vtisknu se na pohovku mezi Cinnu a Haymitche,protože nechci sedět vedle Peety. Ta věc s Dariem souvisí se mnou a Hurikánem a možná trochu i s Haymitchem, ale s Peetou ne. Peeta možná znal Daria natolik, že se pozdravili, ale neznal Jarmark tak jako my ostatní. Kromě toho se na něj pořád zlobím za to, jak se smál spolu s ostatními vítězi, a nestojím o jeho soucit a utěšování. Pokusím se ho v aréně zachránit, ale víc mu nedlužím.
Sleduji procesí válečných vozů na Kruhovém náměstí a říkám si, že je už tak dost zlé, když nás v běžném roce vyšňoří do maškarních kostýmů a nechávají nás projíždět ulicemi města. Děti v kostýmech vypadají hloupě, ale ukazuje se, že stárnoucí vítězové vzbuzují jenom soucit. Pár mladších, jako je Johanna a Finnick, nebo takových jako Zrnka či Brutus, jimž těla úplně nezchátrala, si uchovává špetku hrdosti. Ale většina, poničená alkoholem, morfionem nebo nějakou chorobou, působí ve svých kravích či chlebových kostýmech uboze a politováníhodně. Vloni jsme si povídali o všech soutěžících, ale dnes zazní jen občasná poznámka. Není divu, že davy šílí, když se objevuji já s Peetou. Jsme tak mladí, silní a krásní, přesně jak mají vypadat splátci.
Jakmile končí přenos, vstávám, děkuji Cinnovi a Portii za úžasně odvedenou práci a mířím do postele. Cetkie mi ještě připomíná, abych přišla brzy na snídani, protože musíme zapracovat na vhodné strategii pro trénink, ale i její hlas zní dutě. Konečně se se mnou a s Peetou dočkala slibného ročníku her, jenže teď se všechno zvrtlo způsobem, který ani ona nedokáže lakovat na růžovo. Ve světě Kapitolu se musí jednat o skutečnou tragédii.
Krátce po mém odchodu do postele se od dveří ozývá tiché klepání, ale nevšímám si ho. Dnes v noci u sebe Peetu nechci. Zvlášť když je tu Darius. To je skoro stejně zlé, jako by tu byl Hurikán. Hurikán. Jak na něj mám zapomenout, když po chodbách chodí Darius?
Moje noční můry se dnes v noci točí kolem jazyků. Nejdřív ztuhle a bezmocně sleduji, jak ho ruce v krvavých rukavicích vyřezávají Dariovi z pusy. Pak se ocitám na večírku, kde všichni nosí masky, a sleduje mě někdo se svíjejícím se mokrým jazykem. Očekávám pod maskou Finnicka, ale když mě ten člověk nakonec chytí a odhaluje tvář, je to prezident Snow a z jeho odulých rtů kapou krvavé sliny. Potom se vracím do arény a můj vlastní jazyk je vyprahlý jako troud. Snažím se dosáhnout na vodní tůni, která se mi vzdaluje pokaždé, když se jí chci dotknout.
Po probuzení se potácím do koupelny a hltám vodu přímo z kohoutku, dokud nejsem plná k prasknutí. Svlékám si propocené oblečení a padám znovu do postele úplně nahá. Nějak se mi daří usnout.
Následující ráno co nejdéle odkládám snídani, protože se vůbec nechci bavit o strategii tréninku. Co se dá řešit? Každý vítěz ví, co dokážou všichni ostatní. Nebo aspoň co dokázali v minulosti. Takže si s Peetou budeme dál hrát na zamilovaný páreček, a to je všechno. Z nějakého důvodu o tom nejsem
ochotná debatovat, zejména když opodál bude němě postávat Darius. Dávám si dlouhou sprchu, pomalu si oblékám šaty, které mi Cinna připravil pro trénink, a objednávám si snídani mikrofonem
ve svém pokoji. Za minutu se objevuje klobása, vajíčka, brambory, chleba, džus a horká čokoláda. Dloubám se v jídle a pokouším se natahovat minuty až do desáté hodiny, kdy musíme jet dolů do Výcvikového centra. V půl desáté mi na dveře buší zjevně podrážděný Haymitch a přikazuje mi, abych okamžitě přišla do jídelny. Přesto si ještě nejdřív čistím zuby a pak se teprve loudám chodbou k jídelně, čímž úspěšně získávám dalších pět minut.
V jídelně sedí jen Peeta s Haymitchem, jehož tvář je brunátná od pití a zlosti. Nespokojeně si pohrává se zlatým náramkem se vzorem plamenů - zřejmé se podřídil Cetkiině představě o navzájem sladěných symbolech. Je to moc krásný náramek, ale pohyb mu propůjčuje spíš vzhled pout než šperku. "Jdeš pozdě," vrčí na mě.
"Pardon. Po nočních můrách s vyřezáváním jazyků jsem trochu zaspala." Chci to říct nepřátelsky, ale na konci věty se mi zajíkavě láme hlas.
Haymitch se na mě zamračí, pak však jen pokrčí rameny. "Dobře, to je fuk. Dneska máte při tréninku dva úkoly. Zaprvé pořád jste zamilovaný pár."
"To je jasné," přikyvuji.
"A zadruhé, musíte si najít přátele," dodává Haymitch.
"Ne," ohrazuji se. "Nedůvěřuji nikomu z nich. Většinu z nich nemohu vystát a radši bych fungovala jenom ve dvojici s Peetou."
"To jsem taky nejdřív říkal, ale ...," začíná Peeta.
"Ale to nebude stačit," trvá na svém Haymitch. "Tentokrát budete potřebovat víc spojenců."
"Proč?" ptám se.
"Protože jste v silné nevýhodě. Vaši protivníci se už roky navzájem znají. Na koho se teda podle tebe zaměří nejdřív?" vysvětluje.
"Na nás. Jenže stejně nemůžeme udělat nic, co by převážilo letité přátelství," namítám. "Tak proč se o to vůbec máme pokoušet?"
"Protože umíte bojovat. Jste populární u diváků. To z vás dělá žádoucí spojence, ale jenom pokud dáte ostatním na srozuměnou, že jste ochotní se s nimi spojit," odpovídá Haymitch.
"Čili chcete, abychom se letos zařadili do smečky profíků?" ptám se. Nedokážu zakrýt svoji nechuť. Splátci z Prvního, Druhého a Čtvrtého kraje tradičně navazují spojenectví, občas ještě s výjimečnými bojovníky z ostatních krajů, a pronásledují slabší hráče.
"To přece byla naše strategie i doteď, ne?" odsekává Haymitch. "Trénovat jako profíci. A o složení jejich skupiny se většinou rozhodne ještě před začátkem her. Peeta mezi ně vloni pronikl jen
tak tak."
Vzpomínám na svoje znechucení, když jsem při minulých hrách zjistila, že Peeta chodí s profíky. "Takže si máme předcházet Finnicka a Bruta - to chcete říct?"
"To není nutné. Všichni jsou vítězové. Jestli chcete, utvořte si vlastní skupinu. Vyberte si, koho chcete. Já bych navrhoval Pleva a Zrnku, ačkoliv ani Finnicka byste neměli odepisovat," radí Haymitch. "Najděte si takové spojence, kteří se vám budou k něčemu hodit. Nezapomeňte, že už nesoutěžíte s rozklepanými dětmi. Tihle lidé jsou všichni zkušení zabijáci, ať už dneska vypadají jakkoliv."
Možná má pravdu. Jenže komu mohu věřit? Možná Zrnce.
Ale opravdu se s ní chci spojit jen proto, abych ji později možná musela zabit? Ne. S Routou jsem se ale přece spojila za stejných okolností. Slibuji Haymitchovi, že to zkusím, i když mám dojem, že v sestavování vlastní skupiny budu hodně špatná.
Cetkie přichází o trochu dřív, aby nás odvedla dolů. Vloni jsme sice dorazili do centra načas, ale byli jsme poslední. Haymitch jí říká, že si nepřeje, aby šla s námi. Nikdo z ostatních vítězů nebude
mít doprovod, a jelikož jsme nejmladší, měli bychom vypadat samostatně. Cetkie se tak musí spokojit s tím, že s námi jde několik kroků po chodbě, upravuje nám vlasy a přivolává nám výtah.
Během krátké jízdy není čas na rozhovor, ovšem když mě Peeta bere za ruku, neodtahuji se. Včera večer jsem ho k sobě sice nepustila, ale teď musíme budit dojem nerozlučné dvojice.
Cetkie se nemusela strachovat, že dorazíme poslední. Zatím tu je jen Brutus a žena z Druhého kraje, Enobaria. Enobarii je kolem třiceti a pamatuji si o ní jedině to, že při osobním souboji zabila jednu splátkyni tak, že ji rozsápala hrdlo zubama. Tím se natolik proslavila, že si po vítězství nechala naostřit zuby do špiček jako tesáky šelem a pozlatit si je. Rozhodně nemá v Kapitolu nouzi o obdivovatele.
V deset hodin tu je pořád sotva polovina splátců . Atala, žena, která vede trénink, zahajuje proslov přesně v deset, aniž by se nechala rozhodit chabou účastí. Možná ji očekávala. Jsem
docela ráda, neboť to znamená, že chybí tucet lidí, vůči nimž bych měla předstírat snahu se spřátelit. Atala vypočítává seznam stanovišť, kde se učí bojová umění i techniky přežití, a nechává na nás, ať
si sami vybereme, co chceme procvičovat.
Říkám Peetovi, že by bylo nejlepší, kdybychom se rozdělili, a pokryli tak co největší oblast. Odchází vrhat oštěpy s Brutem a Plevem a já mířím ke stanovišti uvazování uzlů. Sem se skoro nikdo neobtěžuje chodit, já mám ale zdejšího instruktora ráda a on si mě také pamatuje, možná proto, že jsem tu strávila nějaký čas i vloni. Těší ho, když mu říkám, že stále ještě umím nastražit past, po které protivník zůstane viset za nohu ze stromu. Zjevně si všímal mých pastí v loňském ročníku her a pokládá mě za pokročilého studenta, takže ho prosím, jestli by se mnou nemohl projít všechny druhy uzlů, které by se mi mohly hodit, a ještě pár dalších, jež pravděpodobně nikdy nepoužiju. Ráda bych tu strávila celé dopoledne, ale zhruba po hodině a půl se kolem mě natahují něčí paže a s lehkostí dokončují komplikovaný uzel, s nímž právě zápolím. Samozřejmě to je Finnick, který patrně celé dětství nedělal nic jiného, než že si hrál s trojzubci a splétal provazy do zašmodrchaných uzlů. Minutu přihlížím, jak zvedá lano, dělá na něm oprátku a pro mé pobavení předstírá, že se na ní věší.
Obracím oči v sloup a mířím k dalšímu prázdnému stanovišti, kde se splátci mohou naučit rozdělávat oheň. S ohněm to docela umím, ale pořád jsem dost závislá na zápalkách. Instruktor mě proto nechává pracovat s pazourkem, ocelí a kusem zuhelnatělé látky. Křesání je daleko obtížnější, než na první pohled vypadá, a přestože se snažím ze všech sil, rozdělat oheň mi trvá
skoro hodinu. Když vzhlédnu s vítězoslavným úsměvem, zjišťuji, že mám společnost.
Vedle mě jsou splátci z Třetíhoo kraje a pokoušejí se zapálit oheň sirkami. Už se obracím k odchodu, ale chci si znovu vyzkoušet ten pazourek, a pokud mám Haymitchovi hlásit, s kým jsem se pokusila spojit, tihle dva by nemuseli představovat úplný propadák. Oba jsou drobného vzrůstu, mají popelavou pleť a černé vlasy. Žena se jmenuje Dratkie, je přibližně ve věku mé matky a mluví tichým, přemýšlivým hlasem. Okamžitě si všímám, že má ve zvyku utichat uprostřed věty, jako kdyby na člověka zapomněla. Diod, její společník, je starší a každou chvíli se neklidně ošívá. Nosí brýle, ale často se dívá přes obroučky. I když jsou oba trochu podivíni, dozajista se mě ani jeden z nich nebude pokoušet uvést do rozpaků tím, že se svlékne donaha. A pocházejí ze Třetího kraje. Třeba by mi mohli potvrdit, zda v jejich kraji vskutku vypuklo povstání.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama