16. kapitolka 2/2

4. dubna 2011 v 17:40 | Marti
kapitola 16 2.pol

Rozhlížím se po výcvikovém centru. Peeta stojí uprostřed hlučného hloučku vrhačů nožů. Morfionici ze Šestého kraje jsou u maskovacího stanoviště, kde si navzájem malují na obličeje jasně růžové spirály. Splátce z Pátého kraje zvrací víno na podlahu u stanoviště šermu. Finnick se stařenou ze svého kraje trénují lukostřelbu. Johanna Masonová je zase nahá a natírá si tělo olejem kvůli lekci zápasení. Rozhoduji se zůstat na místě.
Dratkie a Diod se chovají přátelsky, ale nejsou vlezlí. Povídáme si o svých nadáních - říkají mi, že jsou oba vynálezci, vedle čehož vyhlíží můj údajný zájem o módu hodně chabě. Dratkie vytahuje jakési stehovací zařízení, na němž zrovna pracuje.
"Snímá hustotu látky a volí sílu...," vysvětluje a na chvíli se soustředí na kousek suché slámky, než může pokračovat.
"Sílu nitě," dokončuje Diod výklad za ní. "Automaticky. Vylučuje se tím možnost lidské chyby." Pak vypráví o svém nedávném úspěchu, kdy vytvořil hudební čip, na který se vejdou hodiny hudby. Vzpomínám si, že o něčem takovém povídala Octavia při přípravě na fotografování svatebních šatů, a uvědomuji si, že se mi nabízí příležitost zjistit něco o případné vzpouře.
"Ach ano. Můj přípravný tým před pár měsíci rozrušilo, že je nemohou sehnat," říkám jakoby mimochodem. "Mám dojem, že se tehdy zpožďovala řada zásilek z Třetího kraje."
Diod na mě mžourá přes brýle. "Ano. Měli jste letos podobné potíže při dodávkách uhlí?" ptá se.
"Ne. Sice se dva týdny nepracovalo, protože k nám přidělili nového vrchního mírotvorce s celým novým oddílem, ale nešlo o nic většího," říkám. "Aspoň pokud jde o těžbu. Čtrnáctidenní
přestávka v práci pro většinu lidí znamená, že musejí sedět doma jen tak o hladu."
Myslím, že rozumí, co se pokouším říct. Že u nás žádné povstání neproběhlo. "To je škoda," odpovídá Dratkie lehce zklamaným hlasem. "Váš kraj mi připadal velice...," odmlčuje se a noří se do vlastních myšlenek.
"Zajímavý," doplňuje Diod. "To říkám za nás oba."
Se zahanbením si uvědomuji, že jejich kraj jistě trpěl mnohem víc než náš. Mám pocit, že musím svoje lidi bránit. "To víte, v Dvanáctém kraji je nás málo," říkám. "I když byste to podle
počtu mírotvorců asi nepoznali. Ale myslím, že i tak jsme docela zajímaví."
Přesunujeme se ke stanovišti, kde se můžeme naučit stavět přístřešky. Dratkie se náhle zastavuje a dívá se nahoru k ochozům, kolem nichž se pohybují tvůrci her - jedí, pijí a občas nás sledují. "Podívejte," říká a kývá hlavou jejich směrem. Zvedám oči a vidím Plutarcha Heavensbeeho v nádherném purpurovém rouchu s límcem lemovaným kožešinou, podle něhož lze poznat,
že je hlavním tvůrcem her. Právě obírá krocaní stehno.
Nevím, jaký komentář si takový pohled zaslouží, a tak říkám: "Ano,letos ho povýšili na vrchního tvůrce her."
"Ne, ne. U rohu toho stolu. Můžeš to ...," říká Dratkie.
Diod mžourá nad brýlemi. "Snadno rozeznat!"
Udiveně zírám naznačeným směrem a chvíli nic nechápu, ale potom to opravdu spatřím. Kousek prostoru přibližně o rozměru deseti čtverečních centimetrů v rohu stolu se zdánlivě chvěje.
Jako kdyby se vzduchem přelévaly drobounké vlny, rozostřující hrany dřeva a poháru vína, který tam kdosi odložil.
"Silové pole mezi tvůrci her a námi. Zajímalo by mě, proč ho nainstalovali," dodává Diod.
"Nejspíš kvůli mně," přiznávám. "Vloni jsem na ně při soukromé předváděčce vystřelila šíp." Diod s Dratkií ke mně stáčejí zvědavé pohledy.
"Vyprovokovali mě k tomu. Mají všechna silová pole takovéhle místo?"
"Achillovu ...," říká Dratkie nepřítomně.
"Patu," dopovídá Diod. "V ideálním případě by měla být neviditelná."
Ráda bych se jich vyptávala dál, ale je ohlášena přestávka na oběd. Ohlížím se po Peetovi, ten se však drží s velkou skupinou přibližně deseti vítězů, a tak se rozhoduji jíst s Třetím krajem.
Třeba se mi podaří přesvědčit Zrnku, aby se k nám připojila. Když však vcházím do jídelny, zjišťuji, že někoho z Peetovy skupiny napadlo něco jiného. Právě srážejí menší stoly k sobě a vytvářejí jednu velkou tabuli, u které budeme obědvat všichni pohromadě. Nevím, co mám dělat. Už ve škole jsem se vyhýbala jídlu u přeplněného stolu. Upřímně řečeno bych patrně sedávala sama, kdyby se ke mně nezačala připojovat Madge. Možná bych obědvala s Hurikánem, jenže ten byl o dva roky starší než já a nikdy jsme neměli přestávku na oběd ve stejnou dobu.
Beru si podnos a obcházím vozíky naložené jídlem kolem místnosti. U dušeného masa mě dohání Peeta. "Jak to jde?"
"Dobře. Skvěle. Líbí se mi vítězové ze Třetího kraje," odpovídám. "Dratkie a Diod."
"Vážně?" ptá se. "Ostatní si z nich tak trochu dělají legraci."
"To mě nepřekvapuje," říkám. Vybavuji si, že i ve škole Peetu vždy obklopoval kruh přátel. Je skutečně úžasné, že si mě všiml a nepomyslel si přitom, že jsem divná.
"Johanna jim říká Volta a Edison," pokračuje.
"A já jsem hloupá, když mě napadlo, že by mohli být užiteční. Protože to říkala Johanna Masonová, když si patlala prsa olejem," odsekávám.
"Ta přezdívka zřejmě vznikla už před lety. A nemyslel jsem to jako urážku. Jenom se s tebou dělím o informace," říká Peeta.
"Dratkie s Diodem jsou chytří. Jsou to vynálezci. Poznali, že mezi námi a tvůrci her nainstalovali silové pole. A jestli musíme mít spojence, tak já chci je!" Házím naběračku zpátky do hrnce tak prudce, že na nás oba vystříkne několik kapek omáčky.
"Proč jsi tak rozčílená?" ptá se Peeta a otírá si předek košile. "Protože jsem si tě dobíral v tom výtahu? Omlouvám se. Já myslel, že se tomu jenom zasměješ."
"Zapomeň na to," vrtím hlavou. "Sešlo se víc věcí."
"Darius," říká.
"Darius. Hry. Haymitch, který nás nutí, abychom se spojili s ostatními," vypočítávám.
"Můžeme se do toho pustit jen ve dvou," nabízí Peeta.
"Já vím. Haymitch bude mít možná pravdu. Neprozrazuj mu, že jsem to řekla, ale pokud jde o hry, většinou se nemýlí."
"Při výběru spojenců můžeš mít poslední slovo. Momentálně se kloním k Zrnce a Plevovi," říká Peeta.
"Se Zrnkou souhlasím, s Plevem ne," odpovídám. "Aspoň ne teď."
"Pojď se s ním najíst. Slibuji, že nedovolím, aby tě zase políbil," říká Peeta.
U oběda Plev nevypadá tak špatně. Je střízlivý, a ačkoliv mluví hodně nahlas a dělá plno špatných vtipů, většina jde na jeho vlastní účet. Chápu, proč by byl ideálním kumpánem pro Haymitche, který má sklon k melancholii. Pořád si ovšem nejsem jistá, jestli se s ním chci dát do party.
Snažím se chovat co nejvíc společensky, nejen k Plevovi, nýbrž i k mnoha dalším splátcům. Po obědě se vydávám ke stanovišti, kde se probírá jedlý hmyz, s vítězi z Osmého kraje - Cecelií, která má doma tři děti, a Rekem, velice starým splátcem, který skoro neslyší a podle všeho ani neví, co se děje, protože si pořád snaží cpát do pusy jedovaté brouky. Chtěla bych se nějak zmínit o svém setkání s Keprou a Bonnií, ale nenapadá mě, jak to zařídit. Pak mě k sobě zvou Kašmíra a Zlatoň, sourozenci z Prvního kraje, a chvíli si vyrábíme visutá lůžka. Jsou zdvořilí, ale chladní a já celou dobu myslím na to, jak jsem zabila oba splátce z jejich kraje, Třpytku i Krasa, a že tihle dva je patrně znali, a možná je dokonce trénovali. Moje visuté lůžko i pokusy o navázání srdečnějšího vztahu s Kašmírou
a Zlatoněm tedy nedopadají nic moc. U šermířského stanoviště se připojuji k Enobarii a vyměňujeme si pár poznámek, ani jedna z nás však očividně nemá zájem o spojenectví. U rybářského stanoviště se
znovu objevuje Finnick víceméně jen proto, aby mi představil Mags, tu stařenu ze Čtvrtého kraje.
Kvůli přízvuku a zkomolené výslovnosti - možná je po mrtvici - jí rozumím sotva čtvrtinu toho, co říká. Dokáže ale vyrobit funkční háček na ryby úplně ze všeho: z trnu, klíční kosti kuřete i z náušnice. Po
chvíli přestávám poslouchat instruktora a snažím se opakovat všechno po Mags. Když se mi podaří udělat docela pěkný háček z ohnutého hřebíku a přivázat ho na pramínek svých vlasů, věnuje
mi bezzubý úsměv a nějakou nesrozumitelnou poznámku, která snad měla být pochvalou. Najednou si vzpomínám, jak se dobrovolně přihlásila místo té mladé, hysterické ženy. Určitě si nemohla
myslet, že má naději na vítězství. Udělala to pro její záchranu, stejně jako jsem já vloni zachraňovala Prim. A v tu chvíli se rozhoduji, že chci Mags do svého týmu.
Skvělé. Teď se musím vrátit k Haymitchovi a říct mu, že chci a spojence osmdesátiletou stařenu, Voltu a Edisona. To se mu bude moc líbit.
Přestávám se tedy snažit hledat přátele a odcházím ke stanovišti lukostřelby, abych se trochu vzpamatovala. Střílení si užívám a postupně zkouším různé luky a šípy. Instruktor Tax vidí, že nehybné terče pro mě nejsou žádnou výzvou, a začíná mi vyhazovat vysoko do vzduchu směšné napodobeniny ptáků. Nejdřív si připadám hloupě, ale nakonec to je celkem zábava. Jako když lovím pohyblivá zvířata. Mám stoprocentní úspěšnost, a tak Tax postupně vyhazuje ke stropu tělocvičny naráz stále víc ptáků. Zapomínám na okolní svět, na ostatní vítěze i na to, jak mizerně se cítím, a soustředím se na střelbu. Když se mi daří se střelit pět ptáků najednou, panuje v tělocvičně takové ticho, že slyším, jak všechny terče dopadají na zem. Otáčím se a zjišťuji, že většina vítězů přestala trénovat a pozoruje mě. V jejich tvářích se zračí celá škála emocí od závisti přes nenávist až po obdiv.
Po tréninku čekáme s Peetou na to, až se setkáme u večeře s Haymitchem a Cetkií. Volají nás do jídelny a Haymitch se okamžitě obrací na mě: "Nejméně polovina vítězů instruovala svoje trenéry, aby požádali o spojenectví s tebou. Určitě jsi je neoslnila laskavostí."
"Viděli ji střílet," vysvětluje Peeta s úsměvem, "Já jsem ji vlastně viděl pořádně střílet taky poprvé a musím říct, že se sám chystám podat formální žádost."
"To jsi tak dobrá?" ptá se mě Haymitch, "Tak dobrá, že tě chce i Brutus?"
Krčím rameny. "Jenomže já ho nechci. Chci Mags a oba splátce z Trojky."
"No jistě." Haymitch vzdychá a objednává si láhev vína. "Řeknu všem, že si to ještě rozmýšlíš."
Po té střelecké exhibici si mě ostatní sice pořád mírně dobírají, ale už nemám dojem, že by se mi posmívali. Naopak mi připadá, že jsem byla konečně přijata za plnohodnotného člena kruhu vítězů. Během následujících dvou dnů trávím čas téměř se všemi splátci, kteří se chystají do arény. I s oběma narkomany, kteří na mě s Peetovou pomocí malují louku žlutých květin. Dokonce i s Finnickem, který mě hodinu zaučuje v boji s trojzubcem výměnou zato, že ho hodinu trénuji v lukostřelbě,
Čím víc však všechny poznávám, tím je to horší. Necítím k nim totiž žádnou nenávist. Někteří jsou mi docela sympatičtí. A hodně z nich je na tom tak špatně, že mě přirozené instinkty nabádají k tomu, abych je chránila. Všichni ale musejí zemřít, jestli mám zachránit Peetu.
Poslední den tréninku končí soukromým představením. Každý z nás má čtvrt hodiny, aby ohromil tvůrce her, a já netuším, co jim kdo z nás ukáže. Při obědě o tom řada vítězů žertuje - co bychom mohli dělat. Zpívat, tancovat, svlékat se, vyprávět vtipy. Mags, které už rozumím o trochu líp, říká, že si prostě zdřímne. Já vůbec netuším, co předvedu. Asi budu střílet z luku. Podle Haymitche je máme pokud možno překvapit, ale mě nic nenapadá.
Jako splátkyně z Dvanáctého kraje přijdu na řadu jako poslední. Jídelna se zvolna vyprazdňuje a jednotliví vítězové odcházejí před tvůrce her. Čím víc nás je, tím je snazší uchovávat si navenek neuctivý přístup. Takhle musím pořád myslet na to, že nám všem zbývá posledních pár dní života.
Konečně zůstávám s Peetou o samotě. Natahuje se přes stůl a bere mě za ruku. "Už ses rozhodla, co tvůrcům her předvedeš?"
Vrtím hlavou. "Letos je nemohu použít jako cvičný terč, protože je chrání silové pole. Možná udělám pár háčků na ryby. A co předvedeš ty?"
Nemám zdání. Kdybych tak mohl upéct koláč nebo něco takového," říká.
"Tak zkus maskování," radím mu.
"Jestli mi morfionici nechali nějaké barvy," odpovídá suše. "Ti se od toho stanoviště od začátku výcviku vůbec nehnuli."
Chvíli sedíme v tichosti a posléze nahlas vyhrknu to, na co oba myslíme. "Jak zabijeme všechny tyhle lidi, Peeto?"
"Nevím." Opírá si čelo o naše propletené prsty.
"Nechci je za spojence. Proč Haymitch chtěl, abychom je poznali blíž?" ptám se. "Tím to bude mnohem horší než posledně, snad s výjimkou Routy, jenže tu bych stejně asi nikdy nedokázala zabít.
Až moc mi připomínala Prim."
Peeta ke mně zvedá oči a zamyšleně se mračí, "Její smrt byla nejohavnější, viď?"
"Žádná nebyla moc hezká," odpovídám a vybavuji si, jak skončila Třpytka nebo Cato.
Volají Peetu a já zůstávám sama. Ubíhá patnáct minut. Pak půlhodina. Trvá skoro čtyřicet minut, než se dostanu na řadu.
Jakmile vcházím dovnitř, cítím ostrý pach čisticího prostředku a vidím, že jednu matraci někdo přetáhl doprostřed místnosti. Nálada tvůrců her je zcela jiná než vloni, kdy byli všichni napůl opilí a větší pozornost věnovali hostině. Letos si mezi sebou něco šeptají a vypadají poměrně rozzlobeně. Co Peeta udělal? Urazil je nějak?
Moje obavy vzrůstají. To není dobré. Nechci, aby se Peeta stal terčem jejich vzteku. To mám v popisu práce já. Musím přesunout pozornost z Peety na sebe. Ale jak je mám zasáhnout? Hrozně ráda bych udělala právě to, a možná ještě víc. Chtěla bych prorazit samolibost lidí, kteří se věnují vymýšlení co nejzábavnějších metod zabíjení. Chci, aby si uvědomili, že před krutostí Kapitolu nejsou za větrem ani oni.
Máte vůbec ponětí, jak moc vás nenávidím? pomyslím si. Vás, kteří věnujete svoje nadání Hladovým hrám?
Snažím se zachytit pohled Plutarcha Heavensbeeho, ale podle všeho mě schválně ignoruje. Nevšímal si mě už během celého tréninku. Vzpomínám si, jak mě vyhledal na plese a s jakým potěšením mi ukazoval reprodrozda na hodinkách. Tady se jeho přátelské chování úplně vytratilo. A jak by také ne,
když jsem pouhý splátce a on je vrchní tvůrce her. Tak mocný, tak vzdálený, tak nedostupný...
Najednou vím úplně přesně, co udělám. Čím přebiju všechno, co mohl předvést Peeta. Přicházím ke stanovišti uzlů a beru si provaz. Začínám ho splétat, ale je to obtížné, protože jsem tenhle konkrétní uzel nikdy sama nedělala. Jenom jsem sledovala Finnickovy šikovné prsty, a ty se pohybovaly jako
blesk. Zhruba po deseti minutách ale mám hotovou slušnou oprátku.
Vleču jednu z figurín doprostřed místnosti a zavěšuji ji za krk na tyč určenou ke shybům. Ačkoliv by bylo hezké ještě figuríně svázat ruce za zády, mám pocit, že mi dochází čas. Pospíchám ke stanovišti
s maskovacími barvami, kde jiní splátci, bezpochyby morfionici udělali kolosální nepořádek. Daří se mi najít zpola naplněnou nádobu s krvavě červenou barvou, což mi úplně stačí. Tělový odstín figuríny slouží jako plátno, do něhož se barva krásně vsakuje. Pečlivě maluji na trup dvě slova, která zatím skrývám před zraky tvůrců her. Pak rychle ustupuji stranou, abych viděla jejich reakci, až si přečtou jméno, které jsem na figurínu napsala.
SENECA CRANE.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 nikaa nikaa | 4. dubna 2011 v 21:25 | Reagovat

jeeeee

2 aniisek aniisek | 6. dubna 2011 v 18:49 | Reagovat

wau

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama