17. kapitolka

4. dubna 2011 v 21:47 | Marti
kapitola 17

Jméno bývalého vrchního tvůrce her má na porotu okamžitý a uspokojivý účinek. Několik porotců vyjekne a dalším vyklouznou z ruky sklenky s vínem, které se s libozvučným cinknutím tříští o podlahu. Dva vypadají, že každou chvíli omdlí. Všem se ve tváři zračí šok.
Teď mi Plutarch Heavensbee věnuje plnou pozornost. Zírá na mě a mezi prsty mu stéká šťáva z broskve, kterou mimoděk rozmáčkl. Konečně si odkašle a říká: "Můžete jít, slečno Everdeenová."
Uctivě se klaním a obracím se k odchodu, ale na poslední chvíli ještě neodolám pokušení, abych hodila nádobu s červenou barvou přes rameno. Slyším, jak se za mnou její obsah rozlévá po
figuríně a jak na zem dopadají další dvě sklenky. Když se za mnou zavírají dveře výtahu, vidím, že se nikdo ani nepohnul.
To je rozhodně zasáhlo, říkám si v duchu. Bylo to zbrklé, riskantní a bezpochyby zato desetkrát zaplatím, ovšem momentálně prožívám skoro euforii.
Snažím se hned vyhledat Haymitche a oznámit mu, co jsem udělala, ale nikde nikoho nenacházím. Asi se připravují na večeři. Také se odcházím osprchovat, protože mám ruce špinavé od barvy. Pod sprchou znovu přemítám o tom, jestli jsem se zachovala moudře. Otázka, kterou bych si teď měla neustále klást, zní: "Pomůže to ochránit Peetu?" A tohle mu možná naopak nepřímo
uškodí. Trénink je neveřejný takže nemá smysl nějak mě trestat, neboť by nikdo nevěděl, čím jsem se provinila, Vloni mě dokonce za mou drzost odměnili. Letos jsem se ale dopustila úplně jiného zločinu. Pokud jsem rozzlobila tvůrce her a oni se rozhodnou pomstít se mi v aréně, může v jejich pasti uvíznout i Peeta. Možná jsem jednala příliš impulzivně. Přesto ... nemohu říct, že bych toho litovala.
Když se setkáváme u večeře, Peeta má na rukách, vlhkých po sprchávání, vybledlé zbytky různých barevných odstínů. Nakonec tedy určitě předváděl nějaké maskování. Jakmile nám přinášejí polévku, Haymitch se hned ptá na to, co všechny zajímá. "Tak jak jste si vedli?"
Vyměňujeme si pohled s Peetou. Moc se mi nechce vyprávět, co jsem udělala. V klidu jídelny se můj čin jeví dost radikálně.
"Začni ty," říkám. "Určitě to bylo něco opravdu speciálního. Musela jsem čekat skoro tři čtvrtě hodiny, než mě zavolali."
Vypadá to, že Peeta váhá stejně jako já. "No, já ... předvedl jsem něco na způsob maskování, jak jsi navrhovala Katniss." Odmlčí se. "Vlastně ne přímo maskování, ale použil jsem barvy."
"K čemu?" ptá se Portia.
Vybavuji si, jak podrážděně tvůrci her vypadali, když jsem vstoupila do tělocvičny. Pach čisticích prostředků. Matraci přetaženou doprostřed místnosti. Chtěli s ní snad zakrýt něco, co se
jim nepodařilo smýt? "Ty jsi něco namaloval, viď? Nějaký obraz."
"Vidělas ho?" obrací se ke mně Peeta.
"Ne. Ale usilovně se ho snažili zakrýt," říkám.
"Takový je standardní postup. Nemohou dovolit, aby jeden splátce zjistil, co dělal druhý," poznamenává Cetkie nevzrušeně.
"Co jsi namaloval, Peeto?" Vlhnou jí oči. "Obrázek Katniss?"
"Proč by maloval můj obrázek, Cetkie?" ptám se otráveně.
"Aby ukázal, že tě bude ze všech sil bránit. To v každém případě všichni v Kapitolu očekávají. Copak se nenabídl jako dobrovolník, aby mohl jít do arény s tebou?" říká Cetkie, jako kdyby to byla ta nejzřejmější věc na světě.
"Vlastně jsem namaloval obraz Routy," říká Peeta. "To, jak vypadala, když ji Katniss pokryla květy."
Následuje dlouhé ticho, během něhož všem pomalu docházejí Peetova slova. "A čeho přesně jsi tím chtěl dosáhnout?" ptá se nakonec Haymitch velice odměřeně.
"Nevím. Chtěl jsem je aspoň na chvíli pohnat k odpovědnosti," odpovídá Peeta. "Za to, že zabili tu malou holku."
"To je hrozné." Cetkie se patrně přemáhá, aby se nerozplakala. "Tenhle druh myšlenek je zakázaný, Peeto. Přísně zakázaný. Jenom k sobě a ke Katniss přitáhneš problémy."
"V tomhle musím souhlasit s Cetkií," dodává Haymitch.
Portia s Cinnou mlčí, ale oba se tváří vážně. Jistě, mají pravdu. Ačkoliv mi to také dělá starosti, myslím, že se Peeta zachoval úžasně.
"Asi není vhodná doba, abych se zmiňovala o tom, že jsem oběsila figurínu a napsala na ni Seneca Crane," vstupuji do hovoru. To má zamýšlený účinek. Po chvilce nevěřícného ticha mě vlna jejich nesouhlasu zavaluje jako tuna cihel.
"Ty jsi... oběsila... Seneku Cranea?" ptá se Cinna.
"Ano. Předváděla jsem nové uzly, které jsem se naučila, a Seneca se nějak dostal do mé oprátky," říkám.
"Ach, Katniss," vydechuje Cetkie tlumeně. "Jak o tom vůbec víš?"
"Ono je to tajemství? Prezident Snow se to nijak nesnažil utajit. Naopak jsem měla dojem, že mi to oznamuje s radostí." krčím rameny. Cetkie odbíhá od stolu s ubrouskem přitisknutým ke rtům. "Teď jsem ji rozrušila. Měla jsem radši lhát a tvrdit, že jsem střílela z luku."
"Člověk by řekl, že jsme to měli domluvené," poznamenává Peeta a nepatrně se na mě pousměje.
"A neměli?" ptá se Portia. Prsty si tiskne k víčkům, jako kdyby si chránila oči před prudkým světlem.
"Ne," říkám a dívám se na Peetu s novým respektem. "Ani jeden z nás nevěděl, co budeme předvádět, když nás zavolali."
"A Haymitchi," dodává Peeta, "rozhodli jsme se, že v aréně nechceme žádné spojence."
"Fajn. Takže aspoň nebudu odpovědný za to, že svou stupiditou zabijete některé z mých přátel," odsekává Haymitch.
"Přesně to jsme si říkali," přikyvuji.
Dojídáme mlčky, ale když se zvedáme, abychom se přesunuli k televizi, Cinna mě objímá paži a tiskne mě k sobě. "To jsem zvědavý na bodová hodnocení."
Sedáme si před obrazovkou a přidává se k nám i Cetkie se zarudlýma očima. Objevují se tváře splátců po jednotlivých krajích a pod nimi počet získaných bodů, od jedné do dvanácti. Jak se dalo očekávat, Kašmíra, Zlatoň, Brutus, Enobaria a Finnick mají vysoká skóre. Zbytek nízká až středně vysoká.
"Už někdy dali nulu?" ptám se.
"Ne, ale všechno někdy musí být poprvé," odpovídá Cinna.
A ukazuje se, že má vlastně pravdu, protože oba s Peetou dostáváme dvanáct bodů, a tím se zapisujeme do historie Hladových her. Nikomu se však nechce slavit.
"Proč to udělali?" ptám se.
"Aby ostatní neměli jinou možnost, než se na vás zaměřit," vysvětluje Haymitch bezvýrazně. "Jděte spát. Nechci vás vidět."
Peeta mě mlčky odvádí k mému pokoji, ale než mi stačí popřát dobrou noc, objímám ho a tisknu hlavu na jeho hruď. Pokládá mi dlaně na záda a dotýká se tváří mých vlasů. "Je mi líto, že jsem to ještě zkomplikovala," říkám.
"Nezhoršila jsi to o nic víc než já. Proč jsi to vlastně udělala?" ptá se.
"Nevím. Abych jim ukázala, že nejsem jenom pěšák v jejich hrách," odpovídám.
Směje se - určitě si vzpomněl na večer před loňskými hrami. Byli jsme na střeše, protože ani jeden z nás nedokázal usnout. Peeta tehdy řekl něco v tomhle smyslu, ale já jsem mu nerozuměla. Teď už ano.
"Já taky," říká. "A to neznamená, že se tě nepokusím dostat domů, ale pokud mám mluvit úplně upřímně..."
"Pokud budeme mluvit úplně upřímně, myslím si, že prezident Snow pravděpodobně dal tvůrcům her přímý rozkaz, aby zajistili, že v aréně zemřeme," doplňuji.
"Napadlo mě to," připouští Peeta.
Mě také. Opakovaně. Ačkoliv jsem přesvědčená, že neopustím arénu živá, pořád doufám, že Peetovi se to podaří. Koneckonců on ty jedovaté bobule nevytáhl - udělala jsem to já. Nikdo nikdy nepochyboval o tom, že Peetovo jednání bylo motivováno láskou. Takže ho prezident Snow možná nechá naživu, zdrceného a se zlomeným srdcem, jako pádné varování ostatním.
"Ale i tak budou všichni vědět, že jsme padli v boji, ne?" pokračuje Peeta.
"Všichni," přikyvuji. A poprvé vnímám svou osobní tragédii, která mě pohlcovala od chvíle, kdy vyhlásili Čtvrtohry, v širších souvislostech. Vzpomínám na toho starce, kterého zastřelili v Jedenáctém
kraji, na Bonnii s Keprou i na zvěsti o povstání. Ano, všichni v krajích budou sledovat, jak se vypořádám s rozsudkem smrti a s ukázkou absolutní moci prezidenta Snowa. Budou hledat
nějaké znamení, že jejich boj není marný. Pokud dám jasně najevo, že vzdoruji Kapitolu do úplného konce, Kapitol mě sice bude muset zabít, ale nedokáže zničit mého ducha. Jak líp
předat naději povstalcům?
Krása téhle myšlenky spočívá v tom, že už moje rozhodnutí obětovat vlastní život kvůli Peetovi je samo o sobě aktem vzdoru. Odmítnutím hrát Hladové hry podle pravidel Kapitolu. Můj soukromý cíl je v dokonalém souladu s cílem veřejným. A pokud se mi opravdu podaří Peetu zachránit, revoluci to značně prospěje. Já totiž budu cennější po smrti. Mohou ze mě udělat mučednici, kreslit moji tvář na plakáty, a tím sjednotím víc lidí, než bych dokázala, kdybych žila. Peeta má naproti tomu větší hodnotu živý, protože umí vyjádřit svou bolest slovy, která všechny změní.
Peeta by se rozčílil, kdyby věděl, na co právě myslím, a tak jen říkám: "Co tedy podnikneme se zbytkem svých dnů?"
"Já chci strávit každou zbývající minutu s tebou, to je všechno," odpovídá Peeta.
"Tak pojď," říkám a odvádím ho do svého pokoje.
Připadá mi jako přepychový dar, že mohu zase usínat s Peetou. Neuvědomovala jsem si, jak moc prahnu po blízkosti jiného člověka. Po tom, abych ho cítila vedle sebe ve tmě. Proč jsem ho
předešlé dvě noci nenechala jít k sobě? Usínám, zahřívána jeho teplem, a když znovu otvírám oči, za okny je denní světlo.
"Žádné noční můry," říká Peeta.
"Žádné," potvrzuji. "A ty?"
"Taky nic. Už jsem zapomněl, jaké to je pořádně se vyspat," odpovídá.
Chvíli ještě ležíme. Nikam nepospícháme. Zítra večer nás čekají televizní rozhovory, takže nás dnes Cetkie s Haymitchem budou připravovat. Další vysoké podpatky a sarkastické komentáře, pomyslím si. Pak ale přichází ta rusovlasá avoxská dívka se vzkazem od Cetkie, ve kterém stojí, že vzhledem k nedávnému turné se s Haymitchem dohodla, že se dokážeme na veřejnosti chovat přiměřeně sami. Příprava byla zrušena.
"Vážně?" diví se Peeta a bere mi papírek z ruky, aby se sám podíval. "Víš, co to znamená? Máme celý den jenom pro sebe."
"Škoda, že nemůžeme nikam jít," říkám smutně.
"Kdo říká, že nemůžeme?" ohrazuje se.
Střecha. Objednáváme si spoustu jídla, bereme deky a míříme na střechu, abychom si udělali piknik. Celodenní piknik v květinové zahradě s tichým cinkáním zavěšených zvonků. Jíme. Ležíme na slunci. Odlamuji stonky popínavých rostlin a s nově nabytou zručností z nich zavazuji uzly a splétám síť.
Peeta mě maluje. Vymýšlíme si hru se silovým polem, které obklopuje střechu: jeden z nás proti němu hází jablko a druhý ho musí chytit.
Nikdo nás neotravuje. Pozdě odpoledne ležím s hlavou v Peetově klíně a vyrábím si věneček z květů, zatímco on si pohrává s mými vlasy. Tvrdí, že si procvičuje uzly. Po chvíli znehybní.
"Co je?" ptám se.
"Přál bych si tenhle okamžik zastavit a prožívat ho napořád," říká.
Takové poznámky, taková vyznání jeho nehynoucí lásky, ve mně obvykle vyvolávají výčitky svědomí, ale teď jsem tak uvolněná a natolik jsem překonala veškeré starosti o budoucnost, že jen šeptám: "Dobrá."
Poznám z jeho hlasu, že se usmívá. "Takže bys to dovolila?"
"Dovolila," přitakávám.
Znovu si začíná hrát s mými vlasy a já usínám, ale Peeta mě při západu slunce budí. Na obzoru za Kapitolem je vidět překrásně žlutou a oranžovou záři. "Napadlo mě, že by sis to nechtěla nechat ujít," říká.
"Díky," přikyvuji. Dokázala bych spočítat na prstech, kolik západů slunce mi ještě zbývá, a tak nechci přijít ani o jeden z nich.
Zůstáváme na střeše a nepřipojujeme se k ostatním na večeři. Nikdo nás nevolá.
"To je dobře. Už mě unavuje, když se kolem mě všichni cítí tak mizerně," poznamenává Peeta. "Všichni pořád brečí. A Haymitch..." Nemusí pokračovat.
Až když je čas jít do postele, tiše odcházíme do mého pokoje, aniž bychom kohokoliv potkali.
Následující ráno nás budí můj přípravný tým. Pohled na to, jak spíme s Peetou v jedné posteli, je pro Octavii očividně příliš dojemný protože se hned dává do pláče. "Vzpomeň si, co říkal Cinna," vyjíždí na ni Venia divoce. Octavia přikyvuje a se vzlyky odchází.
Peeta se musí vrátit do svého pokoje a já zůstávám o samotě s Venií a Flaviem. Obvyklé brebentění se nekoná. Nikdo vlastně skoro vůbec nemluví, s výjimkou občasných pokynů, abych zvedla hlavu, nebo příležitostné poznámky o technice líčení. Už je skoro čas oběda, když mi něco začne kapat na rameno. Pohlédnu dozadu a vidím Flavia, který mi zastřihuje konečky vlasů, a po tváři se mu přitom koulejí slzy. Venia ho zpraží přísným pohledem a on jen opatrně pokládá nůžky na stůl a odchází.
Zbývá pouze Venia. Má průsvitně bledou pleť, z níž jasně vystupují její tetování. Je odhodlaná dodělat vše potřebné, věnuje se mým vlasům, nehtům i líčení a prsty se jí jen míhají, aby nahradily
chybějící kolegy. Po celou dobu se vyhýbá mému pohledu.
Teprve když mě přichází zkontrolovat Cinna a propouští ji, Venia mě bere za ruku a dívá se mi zpříma do očí: "Chtěli bychom ti říct, jaká čest pro nás byla, že jsme tě mohli připravovat, abys vypadala co nejlíp." Pak vybíhá z pokoje.
Můj přípravný tým. Moji směšní, povrchní a oddaní drahouškové, posedlí peřím a večírky, mi svým loučením skoro lámou srdce. Z Veniiných posledních slov je jasné, že všichni víme jedno: už se nevrátím. Ví to snad celý svět? Divám se na Cinnu. I on to rozhodně ví. Jak ale slíbil, od něj slzavá scéna nehrozí.
"Co budu mít dnes večer na sobě?" ptám se a přenáším pohled na vak se šaty, který přinesl s sebou."
"Příkaz přišel přímo od prezidenta Snowa," říká Cinna. Rozepíná vak a odhaluje jedny ze svatebních šatů, které jsem si zkoušela.
Těžké bílé hedvábí s výstřihem, úzkým pasem a s rukávy, které mi padají od zápěstí až na zem. A perly. Všude jsou perly. Přišité k látce, navlečené na náhrdelníku a připevněné ke korunce kolem závoje. "I když po zkoušce šatů vyhlásili Čtvrtohry, lidé stejně vybírali, které se jim líbí nejvíc, a tyhle zvítězily. Prezident přikázal, aby sis je dnes večer vzala na sebe. Na naše námitky nebral ohled."
Mnu hedvábí mezi prsty a pokouším se přijít na to, co k tomu prezidenta Snowa vedlo. Provinila jsem se nejvíc, takže moje bolest a ponížení by asi měly být největší a nejjasněji viditelné. A tohle představuje jasný vzkaz krajům, Prezident změnil moje svatební šaty v rubáš. Je to tak barbarské, že necítím nic než tupou bolest. "Byla by škoda, kdyby tak pěkné šaty měly přijít vniveč," říkám jenom.
Cinna mi opatrně pomáhá s oblékáním, Když mi šaty konečně spočívají na ramenou, nespokojeně se zavrtím. "To jsou tak těžké?" ptám se. Vzpomínám si, že některé z šatů mě opravdu tížily, ale tyhle váží snad tunu.
"Musel jsem je trochu přizpůsobit kvůli osvětlení," říká Cinna.
Přikyvuji, ale nechápu, co to má s čím společného. Nazouvá mi boty a dává mi perlový náhrdelník i závoj. Jemně mi poupravuje líčení a nechává mě, abych se před ním prošla.
"Vypadáš nádherně," chválí mě. "Máš korzet přesně na míru, Katniss, takže nechci, abys zvedala paže nad hlavu. Aspoň do otočky."
"Budu se zase točit?" ptám se a vybavuji si svoje šaty z loňského roku.
"Caesar tě o to určitě požádá, a pokud ne, navrhni to sama. Ale ne hned na začátku. Nech si to na velké finále," nabádá mě Cinna.
"Tak mi dej signál, ať vím kdy," říkám.
"Dobře. Co máš v plánu povídat? Vím, že Haymitch to nechal plně na vás."
"Letos budu improvizovat. Kupodivu nejsem vůbec nervózní."
A je to pravda. Ať si mě prezident Snow nenávidí, jak chce, kapitolské publikum mi leží u nohou.
U výtahu se setkáváme s Cetkií, Haymitchem, Portií a Peetou. Peeta má na sobě elegantní smoking a bílé rukavice. Takové, jaké si berou ženichové při kapitolských svatbách.
V našem kraji je všechno daleko jednodušší. Nevěsta si obvykle půjčí bílé šaty, které jsou už aspoň stokrát nošené. Ženich se oblékne do něčeho čistého, v čem nerubá uhlí. Oba vyplní formuláře
v soudní budově a dostanou přidělený dům. Rodina a přátelé přijdou na jídlo nebo kousek dortu, pokud si to novomanželé mohou dovolit. I pokud nemohou, zazpívá se tradiční píseň, když překračují práh nového domova. A také máme malý obřad, kdy rozdělávají svůj první oheň, opečou si kousek chleba a rozdělí se o něj. Možná je to staromódní, ale ve Dvanáctém kraji si nikdo nepřipadá opravdu jako manžel či manželka, dokud neopeče chleba.
Ostatní splátci už se shromáždili za jevištěm a povídají si, ale když se objevujeme my dva s Peetou,
všichni umlkají. Všímám si, že všichni propalují pohledem moje svatební šaty. Závidí mi jejich krásu? Nebo to, jak s nimi budu manipulovat davy?
Konečně Finnick říká: "Nemohu uvěřit, že tě do nich Cinna navlékl."
"Neměl na výběr. Přinutil ho k tomu prezident Snow," odpovídám. Nedovolím, aby někdo kritizoval Cinnu.
Kašmíra pohazuje plavými loknami a vyštěkne: "Vypadáš směšně!" Bere svého bratra za ruku a staví ho před sebe, aby vyšel na scénu v čele našeho průvodu. I ostatní vítězové se řadí. Jsem zmatená - ačkoliv jsou všichni rozzlobení, někteří nám soucitně poklepávají po ramenou, a Johanna Masonová se dokonce přede mnou zastavuje, aby mi narovnala perlový náhrdelník.
"Dej mu to sežrat, jo?" říká.
Přikyvuji, ale nevím, co tím myslí. Postupně mi to začíná docházet, až když všichni sedíme na pódiu s Caesarem Flickermanem, který má tentokrát obličej i vlasy laděné do levandulového odstínu, a splátci začínají chodit k rozhovorům. Tehdy si poprvé uvědomuji, jak hluboce se vítězové cítí zrazení a jaký vztek v sobě dusí. Počínají si však velice chytře, protože odpovědnost za letošní Čtvrtohry padá na vládu a zejména na prezidenta Snowa. Samozřejmě ne všichni. Pro lidi, jako je Brutus a Enobaria,
jde jednoduše jen o další hry. Někteří další jsou příliš zmatení, zdrogovaní nebo omámení, než aby se připojili. Přesto zbývá řada vítězů, kteří mají dostatek rozumu a odvahy, aby bojovali.
Kašmíra zahajuje proslovem o tom, jak se rozplakala při představě, že lidé v Kapitolu určitě trpí, protože o nás přijdou. Zlatoň vzpomíná na laskavost, jakou zdejší lidé projevovali jemu i jeho sestře. Diod svým nervózním, roztěkaným způsobem rozumuje o zákonnosti Čtvrtoher a uvažuje, jestli je řádně prozkoumali odborníci na právo. Finnick recituje báseň, kterou napsal pro svou jedinou pravou lásku v Kapitolu, a zhruba sto žen omdlévá v přesvědčení, že je určena právě jim. Když do křesla k Caesaru Flickermanovi usedá Johanna, ptá se, jestli by se s celou situací nedalo něco dělat. Autoři Čtvrtoher jistě nepředpokládali, jak silné pouto vznikne mezi vítězi a Kapitolany. Nikdo přece nemůže být natolik krutý, aby takové pouto přetrhl. Zrnka tiše vypráví, že u nich doma v Jedenáctém kraji všichni předpokládají, že prezident Snow je všemocný. A když je tedy všemocný proč nezmění podmínky Čtvrtoher? Plev, který nastupuje hned po ní, naplno říká, že by prezident letošní hry mohl změnit, kdyby chtěl, ale zřejmé se domnívá , že na tom nikomu nezáleží.
Než přijdu na řadu já, publikum je úplně zničené. Diváci pláčou, hroutí se, a dokonce volají po změně. Pohled na mě a moje svatební šaty málem spouští vlnu výtržností. Končím já, končí osudem stíhaní milenci, nebude svatba. I v Caesarově profesionálním přístupu se objevují trhliny, když se snaží utišit diváky, abych mohla mluvit, ale moje tři minuty rychle ubíhají.
Konečně nastává chvilka klidu a Caesarovi se podaří vypravit: "Tak, Katniss, tohle je vskutku velice dojemný večer pro všechny zúčastněné. Chtěla bys nám něco říct?"
Rozechvělým hlasem odpovídám: "Jenom je mi moc lito, že neuvidíte mou svatbu, ale jsem ráda, že mě aspoň vidíte v šatech. Nejsou prostě nádherné?" Nemusím se ani dívat na Cinnu, aby mi dal znamení. Vím, že nastal správný čas. Začínám se pomalu otáčet a zvedám rukávy svých těžkých šatů nad hlavu.
Když slyším řev davu, myslím si, že lidé křičí, protože vypadám kouzelně. Pak si ale všímám, jak kolem mě stoupá kouř. Z ohně. Nejsou to takové mihotavé plamínky, jaké jsem měla na sobě vloni při jízdě na válečném voze, nýbrž mnohem skutečnější oheň, který mi pohlcuje šaty. Dým houstne a já začínám panikařit. Do vzduchu odlétají zuhelnatělé kousky látky a na jeviště dopadají perly. Točím se ale dál: oheň mě totiž nepálí a vím, že to přichystal Cinna. Na zlomek vteřiny lapám po dechu, protože jsem celá zahalená zvláštními plameny. Pak najednou oheň pohasíná a já se zastavuji. Přemítám, jestli jsem nahá a proč Cinna spálil moje svatební šaty.
Nejsem ale nahá. Mám na sobě šaty stejného střihu jako ty původní, jenže v barvě uhlí a složené z něčeho, co připomíná drobná pera. Tázavě zvedám dlouhé, splývavé rukávy, a v tu chvíli zahlédnu velkou obrazovku. Jsem celá černá s výjimkou bílých skvrn na rukávech. Nebo bych spíš měla říct na křídlech. Protože Cinna mě proměnil v reprodrozda.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Baruš Baruš | E-mail | 4. dubna 2011 v 23:09 | Reagovat

Tak to bylo hustýýýýý!!! Mám husinu úplně všude. Akorát mám obavy o Cinnu, aby to ten idiotskej prezident nevzal jako vzpouru nebo tak něco. No! ani nedokážu popsat,jak se těšim na další kapču,jak tohle dopadne?! ???  :-)  :-)

2 aniisek aniisek | 6. dubna 2011 v 19:24 | Reagovat

naprosto úžasný!!a taky mám husinu :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama