19. kapitolka

5. dubna 2011 v 11:00 | Marti
kapitola 19

"Dámy a pánové, nechť sedmdesáté páté Hladové hry započnou!" zaburácí hlas Claudia Templesmithe, hlasatele Hladových her. Mám necelou minutu, abych se zorientovala. Pak zazní
gong a splátci budou moct sestoupit z kovových plošin. Jenže kam?
Nedokážu pořádně uvažovat. Hlavou mi pořád víří obraz zbitého a zkrvaveného Cinny. Kde je teď? Co s ním dělají? Mučí ho? Popravují ho? Mění ho v avoxe? Ten útok byl zjevně naplánován tak, aby mě zasáhl, stejně jako Dariova přítomnost na našem patře. A skutečně mě to vykolejilo. Mám sto chutí se tupě zhroutit k zemi. To ale nesmím udělat, zvlášť poté, co jsem právě spatřila. Musím být silná. Dlužím to Cinnovi, který riskoval všechno, aby zhatil záměry prezidenta Snowa a změnil mé svatební hedvábné šaty v kostým reprodrozda. A dlužím to povstalcům, kteří - povzbuzení Cinnovým trikem
- možná v tuhle chvíli bojují proti Kapitolu. Odmítnutí hrát podle kapitolských pravidel bude
mým posledním buřičským činem. Proto tedy tisknu zuby pevně k sobě a nutím se do soustředění.
Kde jsem? Pořád se nedokážu zorientovat. Kde jsem?! Neoblomně od sebe požaduji odpověď a okolní svět se pomalu zaostřuje. Modrá voda. Růžové nebe. Žhavé slunce. Ano, tamhle je Roh hojnosti z třpytivého zlata, asi tak čtyřicet metrů ode mě. Zprvu to vypadá, že spočívá na kulatém ostrově, ale při bližším pohledu z domnělého ostrova odstupují pruhy souše jako paprsky kola. Odhaduji, že jich je deset až dvanáct a jsou stejně daleko od sebe. Mezi nimi je voda. Voda a splátci.
To je tedy ono. Je tu dvanáct paprsků a u každého stojí na opačných stranách dva z nás. Druhým splátcem v mém vodním klínu je starý Rek z Osmého kraje. Stojí napravo ode mě a je zhruba stejně daleko jako pruh země nalevo. Všude kolem vidím za vodní hladinou úzkou pláž a pak hustou zeleň. Rozhlížím se po kruhu splátců, abych našla Peetu, ale nedaří se mi to. Zřejmě je schovaný za Rohem hojnosti.
Nabírám trochu vody, která se mi převaluje přes boty, a čichám si k ní. Pak se dotýkám špičky mokrého prstu jazykem. Jak jsem odhadovala, voda je slaná. Jako vlny, které jsme s Peetou
viděli při krátké procházce po pláži ve Čtvrtém kraji. Aspoň se ale zdá čistá.
Nejsou tu loďky, provazy ani kousky plovoucího dřeva, jichž by se člověk mohl přidržovat. Ne, k Rohu hojnosti se dá dostat jediným způsobem. Jakmile zazní gong, neváhám ani vteřinu a vrhám se do vody. Je to delší vzdálenost, než na jakou jsem zvyklá, a plavání ve vlnách vyžaduje o něco větší obratnost než po zrcadlově klidné hladině jezera, ale cítím se podivně lehká a bez námahy proplouvám vlnami. Možná je to tou solí. Vylézám na pruh souše a sprintuji k Rohu hojnosti. Z mé strany se zatím neblíží nikdo další, ale zlatý roh zakrývá značnou část výhledu. Při pomyšlení na protivníky nicméně nezpomaluji. Jednám jako profík a co nejdřív chci mít v ruce zbraň.
Vloni byly zásoby rozházené v širokém okolí Rohu hojnosti, přičemž ty nejcennější předměty ležely nejblíž rohu. Letos je všechno napěchováno v sedm metrů vysokém ústí. Okamžitě
nacházím očima zlatý luk a vytrhuji ho z hromady.
Někdo je za mnou. Ani nevím, co mě varovalo, snad zašustění písku nebo nepatrný závan vzduchu. Vytahuji šíp z toulce, který zatím zůstává uvězněný v hromadě zbraní, přikládám ho k tětivě a prudce se otáčím.
Několik metrů ode mě stojí mokrý Finnick s napřaženým trojzubcem. V druhé ruce se mu houpá síť. Trochu se usmívá, ale svaly v horní polovině trupu mu hrají napjatým očekáváním.
"Takže ty taky umíš plavat," oslovuje mě. "Kde ses to v Dvanáctém kraji mohla naučit?"
"Máme velkou vanu," odpovídám.
"To bezpochyby," přikyvuje. "Líbí se ti aréna?"
"Moc ne. Ale tobě by se líbit měla. Museli ji postavit speciálně pro tebe," říkám s nádechem hořkosti. Přinejmenším to tak vypadá - všude je samá voda, přestože bych se vsadila, že plavat umí jen hrstka splátců. A ve výcvikovém centru není žádný bazén, takže ostatní neměli kde trénovat. Buď jste sem přišli jako plavci, nebo se to teď musíte hezky rychle naučit. I účast v úvodním masakru závisí na schopnosti překonat dvacet metrů vody. Tím dostal Čtvrtý kraj obrovskou výhodu.
Chvíli jen tak stojíme a hodnotíme vzájemně svoje zbraně a zručnost. Najednou se Finnick zazubí.
"Klika, že jsme spojenci, co?"
Považuji to za past a už chci vystřelit v naději, že ho šíp zasáhne do srdce rychleji, než mě on stačí nabodnout na trojzubec, ale pak Finnick pohne rukou a na slunci se zaleskne něco na jeho zápěstí. Zlatý náramek se vzorem plamenů. Stejný jaký jsem viděla na Haymitchově ruce v to ráno, kdy jsme zahajovali trénink. Napadá mě, jestli ho Finnick neukradl, aby mě zmátl, ale nějak vím, že to tak nebylo. Haymitch mu ho dal. Jako znamení pro mě. Nebo vlastně jako rozkaz. Abych Finnickovi důvěřovala.
Slyším, jak se k nám blíží další kroky. Musím se okamžitě rozhodnout. "Jistě!" vyštěknu stroze, protože i když je Haymitch můj trenér a snaží se mě udržet naživu, tohle mě rozzlobilo. Proč mi o té dohodě neřekl? Asi proto, že jsme s Peetou odmítli spojence. A Haymitch nám je tedy vybral podle vlastního uvážení.
"K zemi!" přikazuje mi Finnick silným a rozhodným hlasem, který se natolik liší od jeho obvyklého svůdného vrnění, že poslechnu. Trojzubec mi zasviští nad hlavou a slyším ohavný zvuk, když nachází svůj cíl. Muž z Pátého kraje, ten opilec, který zvracel na podlahu u šermířského stanoviště, klesá na kolena a Finnick mu vytrhává trojzubec z hrudi. "Nevěř splátcům z Prvního a Druhého kraje," říká Finnick.
Není čas pochybovat o jeho slovech. Vytrhuji z hromady zbraní toulec se šípy. "Každý si vezme na starost jednu stranu?" ptám se. Finnick přikyvuje a oba vyrážíme kolem hromady. Asi čtyři paprsky souše od sebe právě dospívají k prostřednímu kruhu souše Enobaria a Zlatoň. Buď jsou pomalí plavci, nebo se obávali, že ve vodě číhají jiná nebezpečí, což je koneckonců klidně možné. Někdy ale není dobré nechat se zahltit přílišnými detaily.
Jakmile vylezou na písek, budou během několika vteřin u nás.
"Vidíš něco užitečného?" ptá se Finnick zpoza rohu.
Rychle se rozhlížím po své straně hromady: palcáty, meče, luky a šípy, trojzubce, nože, oštěpy, sekery, další kovové předměty, které ani neumím pojmenovat..., ale nic jiného.
"Zbraně!" volám v odpověď. "Samé zbraně!"
"Tady taky," potvrzuje moje podezření. "Vezmi si, co chceš a pryč odtud!"
Střílím po Enobarii, která už se příliš přiblížila, ale ona to očekává a skáče zpátky do vody, takže ji šíp nestačí zasáhnout. Zlatoň není tak rychlý a šíp se mu zabořuje do lýtka, než se stíhá potopit do vln. Beru si druhý luk a toulec se šípy, za opasek si zastrkuji dva dlouhé nože a šídlo a přibíhám k Finnickovi.
"Udělej s ním něco, ano" říká. Vidím, jak se k nám řítí Brutus. Má odepnutý opasek a drží ho před sebou jako štít. Střílím po něm a jemu se daří zablokovat letící šíp opaskem, než mu probodne játra. Z otvoru v opasku vystřikuje červená tekutina, která Brutovi pokrývá tvář. Když přikládám k tětivě další šíp, Brutus si lehá k zemi a překuluje se asi metr do vody. Za sebou slyším cinkání kovu. "Rychle pryč," říkám Finnickovi.
Zatímco jsem se zabývala Brutem, Enobaria se Zlatoněm měli dost času doběhnout k Rohu hojnosti. Brutus je stále v dostřelu a někde poblíž se určitě drží i Kašmíra. Čtyři klasičtí profesionálové
nepochybně vytvoří spojenectví. Kdybych se starala o vlastní bezpečí, možná bych se je pokusila vyřídit, když je teď se mnou Finnick, jenže musím myslet na Peetu. Teď už ho vidím - pořád
stojí na své plošině. Vybíhám k němu a Finnick mě následuje, jako kdyby věděl, že právě tohle udělám. Jakmile se dostanu co nejblíž, vytahuji z opasku nože, abych k němu mohla doplavat
a nějak ho dopravit sem.
Finnick mi klade dlaň na rameno. "Nech to na mně."
Okamžitě se ve mně probouzí podezření. Není to celé jenom léčka? Aby si Finnick získal mou důvěru a pak Peetu utopil? "Já to dokážu," trvám na svém.
Finnick ale už odložil zbraně na zem. "Radši se ve svém stavu nenamáhej," říká a přejíždí mi rukou po břiše.
No jasně, vždyť mám být těhotná, pomyslím si. Zatímco se pokouším odhadnout, co to pro mě vlastně znamená a jak bych se měla chovat - třeba jestli bych se neměla občas vyzvracet nebo
tak něco -, Finnick už stojí na břehu.
"Kryj mě," říká a ladným skokem mizí pod vodou. Zvedám luk, abych odrazila případný útok od Rohu hojnosti, ale nikdo nás zřejmě prozatím nepronásleduje. Zlatoň, Kašmíra, Enobaria a Brutus už samozřejmě vytvořili tým a právě se probírají zbraněmi.
Rychle se rozhlížím po aréně. Většina splátců pořád stojí na svých plošinách. Ne, počkat, někdo stojí na souše po mé levici, naproti Peetovi. Je to Mags. Nemíří ale k Rohu hojnosti ani se nepokouší utéct. Místo toho skáče do vody a pádluje ke mně. Její šedovlasá hlava se pohupuje na vlnách. Je sice stará, ale po osmdesáti letech ve Čtvrtém kraji se asi člověk opravdu dokáže udržet na hladině.
Finnick už dospěl k Peetovi a vleče ho za sebou. Jednou paží ho objímá kolem hrudi a druhou se pohání rovnoměrnými tempy kupředu. Peeta se nebrání. Nevím, co mu Finnick řekl, aby
přesvědčil, že mu Peeta může bez obav svěřit svůj život - možná mu ukázal ten náramek. Nebo stačilo to, že Peeta viděl, jak čekám na břehu. Jakmile jsou u nás, pomáhám Peetovi z vody.
"Ahoj," zdraví mě a dostávám polibek na ústa. "Máme spojence."
"Ano, přesně tak, jak Haymitch chtěl," odpovídám.
"Jen pro připomenutí, dohodli jsme se ještě s někým dalším?" ptá se Peeta.
"Myslím, že jenom s Mags," říkám a kývám na stařenu, která se k nám houževnatě blíží.
"Mags tu nemohu nechat," ozývá se Finnick. "Je to jeden z mála lidí, kteří mě mají opravdu rádi."
"Nemám nic proti tomu, aby byla s námi," přikyvuji. "Zvlášť když vím, jak vypadá aréna. Její rybářské háčky jsou nejspíš nejlepší šance, jak si tu opatřit něco k jídlu."
"Katniss ji chtěla za spojence už první den," poznamenává Peeta.
"Katniss má pozoruhodně dobrý úsudek," říká Finnick. Shýbá se a jednou rukou zvedá Mags, jako kdyby skoro nic nevážila. Pronáší nějakou poznámku, ve které rozeznávám slovo "splývat", a poklepává si na opasek.
"Podívejte, Mags má pravdu. Někomu už to taky došlo." Finnick ukazuje na Dioda, který se plácá ve vodě, ale daří se mu držet hlavu nad hladinou.
"A co?" ptám se.
"Ty opasky nadnášejí," vysvětluje Finnick. "Musíte sice sami zabírat, abyste se pohnuli z místa, ale díky opaskům se neutopíte."
Málem žádám Finnicka, abychom počkali a vzali s sebou ještě Dioda a Dratkii, ale Diod je o tři paprsky dál a Dratkii ani nikde nevidím. Finnick by je navíc třeba zabil stejně rychle jako toho splátce z Pátého kraje, a tak radši navrhuji, abychom vyrazili. Podávám Peetovi luk, toulec se šípy a nůž, zbytek si nechávám u sebe. Mags mě ale tahá za rukáv a něco drmolí, dokud jí nepodám šídlo. Potěšeně svírá jeho rukojeť v bezzubých dásních a zvedá paže k Finnickovi. Finnick si přehazuje síť přes ramena,
zvedána ni Mags, trojzubec bere do volné ruky a všichni vybíháme od Rohu hojnosti.
Hned za úzkou pláží začínají stromy. Tohle však není obyčejný les, jaký znám. Napadá mě cizí, v Dvanáctém kraji téměř zapomenuté slovo. Džungle. Slyšela jsem ho při jiných Hladových hrách, nebo jsem se ho naučila od otce. Většinu stromů neznám - mají hladké kmeny a jen málo větví. Půda je černá, houbovitá a často ji zakrývá změť lián s barevnými květy. I když slunce pořád praží jako divé, vzduch je prosycený vlhkostí a mám dojem, že tady nikdy pořádně neuschnu. Z tenké modré látky
mé kombinézy se sice mořská voda odpařila snadno, ale až teď se mi začíná lepit na tělo potem.
Peeta se ujímá vedení a prosekává dlouhým nožem stezku hustou vegetací. Finnicka nechávám jít jako druhého - přestože je z nás nejsilnější, má plné ruce práce s Mags. A sice to skvěle umí s trojzubcem, ale ten se nehodí do džungle tak jako moje šípy. Netrvá dlouho a z příkrého stoupání i vlhkého vzduchu všichni lapáme po dechu. Peeta i já jsme ale už dlouho poctivě posilovali a Finnick je v tak vynikající fyzické kondici, že i s Mags na zádech urazí nejmíň kilometr a půl, než žádá o odpočinek. A i pak mám pocit, že je to spíš kvůli Mags než kvůli němu.
Výhled na Roh hojnosti zakrývá zeleň, a proto šplhám na jeden strom s pružnými větvemi, abych se podívala, co se děje. Ihned mě ten nápad mrzí.
Zdá se, že půda kolem rohu krvácí a ve vodě se rozšiřují rudé skvrny. Na zemi leží těla a některá splývají na hladině, ale všichni mají stejné oblečení a na tuhle vzdálenost se nedá rozeznat, kdo žije a kdo zemřel. Poznám jen to, že některé z malých malých modrých postav dosud bojují. A co jsem čekala? Že to, jak jsme se včera večer chytili za ruce, vyústí ve všeobecné příměří v příměří v aréně?
Ne, tomu jsem ani na chvíli nevěřila. Ale asi jsem doufala, že splátci mohli dát najevo určitou..., co? Zdrženlivost? Nebo aspoň neochotu. Než se začnou navzájem masakrovat. A to jste
všichni znali, myslím si. Chovali jste se k sobě jako přátelé.
Já tu mám jediného opravdového přítele, a ten není ze Čtvrtého kraje.
Mírný vánek mi ochlazuje líce a já dospívám k rozhodnutí. I přes ten náramek bych to měla skoncovat s Finnickem a zabít ho hned.
Tohle spojenectví stejně nemá budoucnost a Finnick je příliš nebezpečný, než abych si ho pouštěla k tělu. Když mi teď aspoň trochu důvěřuje, možná mám jedinou šanci ho zabít. Mohla bych ho cestou snadno střelit do zad. Je to opovrženíhodné, já vím, ale bude to snad lepší, když počkám? Až ho líp poznám?. Až mu budu víc dlužit? Ne, teď je vhodný čas. Naposled se dívám na bojující postavy, abych se utvrdila ve svém odhodlání, a sklouzávám k zemi.
Okamžitě zjišťuji, že Finnick drží krok s mými myšlenkami. Jako kdyby věděl, co jsem viděla a jak mě to ovlivní. Jeden z trojzubců drží pozvednutý a je připravený se bránit.
"Co se tam dole děje, Katniss? Chytili se všichni za ruce? Naházeli zbraně do vody na znamení odporu proti Kapitolu?" ptá se Finnick.
"Ne," hlesnu.
"Ne," opakuje Finnick. "Protože ať už se v minulosti stalo cokoliv, je to pryč. A nikdo v téhle aréně se nestal vítězem náhodou."
Na chvilku sklouzává pohledem k Peetovi. "Možná s výjimkou Peety."
Takže Finnick ví o Peetovi totéž co já a Haymitch. Že je hluboko uvnitř skutečně lepší než my ostatní. Finnick bez mrknutí oka zabil splátce z Pátého kraje. A jak dlouho trvalo mně, než jsem začala střílet po Enobarii, Zlatoňovi a Brutovi? Mířila jsem tak, abych je zabila. Peeta by se aspoň nejdřív pokusil vyjednávat. Zjišťoval by, jestli není možné utvořit nějaké širší spojenectví. Jenže k čemu by to vedlo? Finnick má pravdu a já také. Lidé v téhle aréně nezískali korunu vítěze za svůj soucit s ostatními.
Dívám se mu do očí a zvažuji, kdo z nás je rychlejší. Jak dlouho potrvá, než mu můj šíp probodne mozek, a jak dlouho potrvá, než jeho trojzubec dospěje k mému trupu. Finnick evidentně čeká, až udělám první tah. Přemýšlí, jestli by se měl nejdřív krýt před mým útokem nebo sám zaútočit. Oba jsme už skoro dospěli k rozhodnutí, když si Peeta schválně stoupá mezi nás.
"Kolik je tedy mrtvých?" ptá se.
Uhni, hlupáku, pomyslím si. Ale on zůstává stát mezi námi.
"Těžko říct," odpovídám. "Myslím, že nejmíň šest. A pořád se bojuje."
"Půjdeme dál. Potřebujeme vodu," říká.
Zatím jsme nenarazili na nic, co by svědčilo o přítomnosti nějakého sladkovodního pramene nebo jezírka, a slaná voda se pít nedá. Znovu si vzpomínám na minulé hry, kdy jsem málem zahynula
žízní.
"Měli bychom ji najít co nejdřív," poznamenává Finnick. "V noci se musíme schovat, až nás ostatní půjdou lovit."
My. Nás. Lovit. No dobře, zabít Finnicka by možná bylo předčasné. Zatím nám pomáhá a má Haymitchův náramek. Kdo ví, co přinese noc? Přinejhorším ho zabiju, až bude spát. Spouštím tedy zbraň a Finnick také.
Stále nikde žádná voda, což můj pocit žízně jen zhoršuje. Rozhlížím se, zatímco se drápeme pořád
výš do kopce, ale nikde nic. Po dalším kilometru a půl před námi stromy končí, takže se blížíme k vrcholu kopce. "Na protějším svahu třeba budeme mít víc štěstí a najdeme nějaký potůček."
Kopec ale nemá protější svah. Vím to dřív než ostatní, kráčím jako poslední.
Všímám si zvlněného čtverečku, který visí ve vzduchu jako zdeformovaná tabulka skla.
Nejdřív mě napadá, že se jenom sluneční záře odráží od horkého vzduchu nad zemí, ale čtverec zůstává na jednom místě a nepohybuje se, když postupuji kupředu. V tu chvíli si ho spojuji s
tím, na který mě upozornili Dratkie s Diodem ve výcvikovém centru, a uvědomuji co je před námi. Ze rtů mi právě vychází varovný výkřik, když se Peeta rozmachuje nožem, aby přeťal další liány.
Slyším ostré prasknutí. Na okamžik stromy mizí a já vidím otevřené prostranství s úzkým pruhem holé
půdy. Pak Peeta odlétá od silového pole a sráží Finnicka s Mags k zemi.
Přibíhám k jeho bezvládnému tělu ve spleti lián. "Peeto?"
Cítím pach seškvařených chloupků. Znovu na něj volám a třesu mu ramenem, ale nereaguje. Přejíždím mu prsty po rtech, z nichž nyní nevychází žádný teplý dech, ačkoliv ještě před
pár vteřinami odfukoval námahou. Tisknu mu ucho k hrudi, kam si vždy pokládám hlavu a kde vždy slyším silné a pravidelné bušení jeho srdce.
Teď v jeho hrudi panuje mrtvé ticho.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tomi Tomi | 5. dubna 2011 v 17:20 | Reagovat

uzasna kniha, vobec som necakal ze ma tak chyti :-D  :-D  :-D
tretiu knihu tu asi nebudes davat ked teraz vysla co?

2 Marťa Marťa | 5. dubna 2011 v 17:39 | Reagovat

to já bych byla moc ráda kdyby se sem přidával i třetí díl :-) v knihovně se k tomu nemůžu nikdy dostat :-(

3 Marti Marti | Web | 5. dubna 2011 v 19:02 | Reagovat

No to je ten samej problém jako s Crescendem.. Tlouklo by se to s autorskejma právama.. musí se dodržovat půlroční doba hájení..

4 Xhex Xhex | E-mail | 5. dubna 2011 v 19:49 | Reagovat

půl roku.............. nemáš to aspoň v aj?

5 Marti Marti | Web | 5. dubna 2011 v 19:52 | Reagovat

Nemam ale můžu sehnat.. ;-)

6 Xhex Xhex | E-mail | 5. dubna 2011 v 20:04 | Reagovat

[5]: to by bylo super

7 Tomi Tomi | 5. dubna 2011 v 20:52 | Reagovat

vidim ze si pojdem kupit tretiu knihu, uz sa mi nejak casto stava ze nemam kopletnu seriu, ale mi chybaju bud prve alebo posledne :D :D :D

8 Baruš Baruš | E-mail | 5. dubna 2011 v 21:52 | Reagovat

Krásná kapitola,ale zas zen konec... Nemůžu se dočkat další! ;-)  :-D Kolik jich vlastně ještě zbývá? škoda,že sem hned nemůžeš dát ten třetí díl, Možná bych mohla navrhnout v knihovně,aby koupily celou sérii a pak si to půjčím tam! :-?  :-D

9 Xhex Xhex | E-mail | 5. dubna 2011 v 22:08 | Reagovat

[8]: myslim že ještě 8

10 Marti Marti | Web | 5. dubna 2011 v 22:31 | Reagovat

Přesně tak.. Ještě 8.. Dneska vám sem hodim ještě minimálně jednu.. ;-)

11 aniisek aniisek | 6. dubna 2011 v 21:11 | Reagovat

cože??? on je tuhej!!?? neeeeee!!!!! ???  O_O  :-(

12 cialis cialis | E-mail | Web | 3. února 2017 v 7:36 | Reagovat
13 irovel irovel | E-mail | Web | 8. února 2017 v 11:15 | Reagovat
14 CialisBioca CialisBioca | E-mail | Web | 23. dubna 2017 v 22:51 | Reagovat

cialis tadalafil generique

      <a href=http://cialisforsalenrx.com/>cialis for sale</a>

    <a href="http://cialisforsalenrx.com/">buy cialis online</a>

    cialis generico porto alegre

15 cialis cialis | E-mail | Web | 25. dubna 2017 v 6:03 | Reagovat
16 PolkaBioca PolkaBioca | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 3:03 | Reagovat

generic cialis cipla review

      <a href=http://cialisuperactivenpx.com/>cialis without a doctors prescription</a>

    <a href="http://cialisuperactivenpx.com/">cialis cheap</a>

    cialis alkohol nebenwirkungen

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama