20. kapitolka 1/2

5. dubna 2011 v 23:55 | Marti
kapitola 20



"Peeto!" křičím. Třesu s ním silněji, a dokonce ho i pleskám přes tvář, jenže k ničemu to není. Selhalo mu srdce. Zbyla z něj jen prázdná schránka. "Peeto!"
Finnick opírá Mags o strom a odstrkuje mě z cesty. "Uhni."
Přejíždí Peetovi prsty po krku, po žebrech a páteři. Potom mu svírá nosní dírky.
"Ne!" ječím a vrhám se na Finnicka. Určitě se snaží, aby Peeta zůstal mrtvý a aby se neprobral. Finnick mě tvrdě zasahuje dlaní do prsou, až odlétám k vedlejšímu stromu. Mám vyražený dech a na chvíli mě omračuje bolest. Vidím, jak Finnick znovu svírá Peetovy nozdry. Vsedě vytahuji z toulce šíp, přikládám ho k tětivě a chystám se ho vypustit, když mě na poslední chvíli zaráží pohled na Finnicka, který právě líbá Peetu. Je to tak divný výjev, že nestřílím. Ne, on ho nelíbá. Zacpal Peetovi nos, ale otevřel mu ústa a fouká mu vzduch do plic. Peetovi se zvedá a klesá hruď. Pak Finnick rozepíná horní část Peetovy kombinézy a začíná mu dlaněmi masírovat srdce. Jak se pomalu probírám ze šoku, dochází mi, o co se pokouší.
Jednou za uherský rok něco podobného dělá i moje matka, ale opravdu jen zřídka. Pokud se vám ve Dvanáctém kraji zastaví srdce, není pravděpodobné, že by vás rodina stihla dopravit včas k nám domů, takže se většinou setkávám s popálenými, zraněnými nebo nemocnými pacienty. Nebo hladovějícími.
Finnickův svět je ale jiný. Ať už dělá cokoliv, není to poprvé.
Skláním hrot šípu k zemi a předkláním se, abych sledovala, jestli Peeta nebude projevovat nějaké známky života. Minuty trýznivě ubíhají a já pomalu ztrácím naději. Když až si začínám říkat, že je příliš pozdě a Peeta je mrtvý, že jeho duše opustila tělo a navždy odešel, slyším chraplavé zakašlání a Finnick se napřimuje.
Odhazuji zbraň do hlíny a vrhám se k Peetovi. "Peeto?" šeptám tiše, odhrnuji mu vlhké plavé pramínky vlasů z čela a přikládám mu prsty ke krku. Cítím silný pravidelný tep.
Jeho oční víčka se zachvějou a pak se otevřou. Dívá se mi do očí. "Pozor," říká slabě. "Před námi je silové pole."
Směju se, ale po tvářích mi stékají slzy.
"Určitě je o hodně silnější než to na střeše Výcvikového centra," pokračuje. "Nic se mi nestalo. Jsem jenom trochu otřesený."
"Byls mrtvý! Zastavilo se ti srdce!" vydechuji, než se stačím zamyslet nad tím, jestli je to tak dobrý nápad. Zakrývám si ústa dlaní, protože ze mě začínají vycházet zvuky, jako bych se dusila
což znamená, že se rozpláču.
"Zdá se, že teď funguje," odpovídá. "Jsem v pořádku, Katniss."
Přikyvuji, ale já nepřestávám vzlykat. "Katniss?" Teď si Peeta dělá starosti o mě, což je úplně absurdní.
"To nic. To dělají hormony," poznamenává Finnick. "To je tím těhotenstvím." Zvedám k němu oči. Sedí na patách a pořád zhluboka oddechuje po výstupu do kopce a náročném oživování Peety.
"Ne, tím to není...," říkám, ale moje slova přerušuje ještě hlasitější, hysterický pláč, který jako by potvrzoval Finnickova slova. Dívá se mi do oči a já ho propaluji pohledem přes clonu slz. I když to zní šíleně, jeho čin mě rozzlobil. Chtěla jsem jenom, aby Peeta žil, a Finnick to na rozdíl ode mě dokázal zařídit, takže bych měla cítit nesmírnou vděčnost. A skutečně jsem mu vděčná. Zároveň se vztekám, neboť to znamená, že jsem Finnickovi mnoho dlužna. Navždy. Jak ho teď mohu zabít, až
bude spát?
Čekám, že na jeho tváři spatřím samolibý nebo sarkastický úšklebek, ale Finnick na mě hledí se zmatkem v očích. Těká pohledem mezi mnou a Peetou, jako kdyby se pokoušel na něco
přijít, a pak trochu potřese hlavou, aby si ji pročistil. "Jak ti je?" ptá se Peety. "Myslíš, že můžeme pokračovat v cestě?"
"Ne, musí odpočívat," říkám hned. Mám plný nos, ale nikde není ani kousek látky, který bych použila jako kapesník. Mags trhá z větve hrst převislého mechu a podává mi ji. Jsem v takovém stavu, že si ho ani moc neprohlížím, hlasitě smrkám a otírám si slzy z tváře. Mech je překvapivě příjemný a měkký. A navíc skvěle vsakuje vodu.
Všímám si na Peetově hrudi zlatého odlesku. Natahuji se po něm a beru do ruky kotouček, který má zavěšený na řetízku kolem krku. Do jeho povrchu je vytepán reprodrozd. "To je tvůj symbol?" ptám se.
"Ano. Nevadí, že jsem použil reprodrozda? Chtěl jsem, abychom spolu ladili," říká.
"Ne, jistěže to nevadí." Nutím se do úsměvu. To, že se Peeta objevil v aréně s reprodrozdem, je zároveň požehnání i prokletí. Na jednu stranu to povzbudí vzbouřence v jednotlivých krajích.
Na druhou stranu se dá těžko předpokládat, že by to prezident Snow přehlédl, a tím se můj úkol udržet Peetu naživu ztěžuje.
"Takže se chcete utábořit tady?" ptá se Finnick.
"To nejde," vrtí hlavou Peeta. "Nemůžeme tu zůstat. Není tu voda. Nemáme se kde schovat. Je mi vážně dobře. Stačí, když půjdeme pomalu."
"Pomalu je lepší než vůbec," přikyvuje Finnick a pomáhá Peetovi na nohy, zatímco se dávám trochu dohromady. Dnes jsem již stihla přihlížet tomu, jak mírotvorci brutálně mlátí Cinnu, ocitla jsem se v další aréně a viděla jsem zemřít Peetu. Z hlediska sponzorů si zatím nevedu příliš dobře, a proto jsem ráda, že Finnick nadále připomíná moje těhotenství.
Kontroluji si zbraně, ačkoliv vím, že jsou v dokonalém stavu - působí to, jako kdybych držela všechno pevně v rukách.
"Půjdu první," oznamuji.
Peeta začíná něco namítat, ale Finnick ho přerušuje. "Ne, ať jde." Mračí se na mě. "Tys o tom silovém poli věděla, ne? O zlomek vteřiny dřív, než zasáhlo Peetu. Chtěla jsi ho varovat." Přikyvuji.
"Jak jsi to poznala?"
Váhám. Mohlo by být nebezpečné odhalit, podle čeho Diod s Dratkií poznávají přítomnost pole. Nevím, jestli si tvůrci her všimli, jak mi ho při tréninku ukazují. V každém případě jsem tak získala cennou informaci. A kdyby věděli, že ji mám, třeba se pokusí nějak pozměnit silové pole, abych už ty drobné poruchy neviděla. Proto se uchyluji ke lži. "Nevím. Je to skoro jako kdybych ho slyšela. Poslouchejte." Všichni umlkáme. Ozývá se bzučení hmyzu, zpěv ptáků a ševelení vánku v listoví.
"Já nic neslyším," krčí rameny Peeta.
"Ale ano," trvám na svém, "je to, jako když je pod proudem plot kolem Dvanáctého kraje, akorát mnohem tišší." Všichni se znovu pozorně zaposlouchávají. Já také, ačkoliv není nic slyšet.
"Teď!" říkám. "Slyšíte? Vychází to přímo z místa, kde Peeta dostal ránu."
"Já taky nic neslyším," odpovídá Finnick. "Ale jestli ty ano, tak nás veď."
Napadá mě, že bych měla zvýšit věrohodnost svého tvrzení.
"To je divné," říkám a otáčím hlavu ze strany na stranu, jako by mě něco mátlo. "Slyším to jenom v levém uchu."
"V tom, které ti opravovali lékaři?" ptá se Peeta.
"Jo," přikyvuji a rozpřahuji ruce. "Třeba odvedli lepší práci, než si sami mysleli. Občas jím slyším věci, o kterých byste si normálně nemysleli, že vydávají nějaký zvuk. Třeba hmyzí křídla, nebo to, jak na zem dopadají vločky sněhu." Dokonalé. Teď se veškerá pozornost obrátí k chirurgům, kteří mi po loňských hrách opravili sluch, a ti budou muset vysvětlovat, proč teď slyším jako netopýr.
"Ty," říká Mags a postrkuje mě dopředu, takže vyrážím v čele skupiny. Jelikož jdeme pomalu, Mags raději kráčí po vlastních nohách. Opírá se přitom o větev, kterou jí Finnick rychle podává.
Vyrábí hůl i pro Peetu, což je dobře. I když Peeta protestuje, mám pocit, že jeho největší touhou je si lehnout. Finnick naši skupinku uzavírá, a tak nám aspoň kryje záda někdo zdravý a bdělý.
Jdu tak, abych měla silové pole po levici, protože právě na levé straně bych měla mít svoje údajné nadlidské schopnosti. Ale vzhledem k tomu, že jde pouze o snůšku výmyslů, trhám velký
hrozen tvrdých ořechů visících z vedlejšího stromu a cestou je házím před sebe. Většinu poruch totiž asi přehlížím a všímám si jen některých z nich. Kdykoliv ořech narazí do silového pole, vyvalí se obláček kouře a k nohám mi dopadne zčernalý zbytek ořechu s prasklou skořápkou.
Po pár minutách za sebou slyším mlaskavý zvuk a ohlížím se.
Mags si loupe jeden z ořechů a hází si jeho jádro do úst. "Mags!" vykřikuji. "Vyplivněte to. Mohly by být jedovaté."
Mags něco zamumlá a jinak si mě nevšímá. Se zřejmým potěšením si olizuje rty. Hledám podporu u Finnicka, ale ten se jen směje. "To brzy zjistíme," říká.
Pokračuji dál a přemýšlím o Finnickovi, který zachránil starou Mags u Rohu hojnosti, ale nechá ji jíst neznámé ořechy. Kterému Haymitch dal svůj náramek, aby se jím mohl prokázat.
Který oživil Peetu. Proč ho prostě nenechal zemřít? Nikdo by mu to nemohl vyčítat. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by ho mohl zachránit. Jaký k tomu měl důvod? A proč se mnou tak moc chtěl uzavřít spojenectví? Byl ochotný mě i zabít, pokud by na to došlo, ale volbu, jestli budeme bojovat nebo ne, nechával na mně.
Házím před sebe ořechy a občas zahlédnu kousek silového pole. Snažím se postupovat co nejblíž k němu a najít místo, kudy bychom se mohli vzdálit od rohu. Po další hodině si však uvědomuji, že je taková snaha marná. Silové pole nás doleva nepouští. Vlastně mám dojem, že se naopak mírně stáčí doprava. Ohlížím se na kulhající Mags a zpoceného Peetu.
"Dáme si pauzu," říkám. "Vylezu zase na strom a porozhlédnu se kolem."
Vybírám si strom, který se zdá být vyšší než ostatní. Šplhám po jeho zkroucených větvích a držím se co nejblíž kmene. Nedá se poznat, jak snadno se tohle gumové dřevo zlomí. Přesto stoupám výš, než je rozumné, protože nutně potřebuji získat dobrý rozhled. Držím se tenké špičky, která se kymácí ve vánku, a mé podezřeni se potvrzuje. Už chápu, proč se nám nedaří zahnout doleva a proč to také nikdy nepůjde. Poprvé pod sebou mám arénu jako na dlani. Jde o dokonalý kruh s paprskovitým
středem, na němž spočívá Roh hojnosti. Obloha má jednolitě růžový nádech a rozeznávám na ní jeden nebo dva vlnité čtverce.
Dratkie s Diodem je nazývali Achillovy paty silového pole, protože odhalují to, co mělo zůstat skryto, a tudíž představují slabinu. Abych si byla naprosto jistá, střílím šíp do prázdného prostoru nad vršky stromů. Vyšlehne záblesk, na chviličku zahlédnu skutečnou modrou oblohu a vzápětí se šíp odráží zpátky do džungle. Slézám dolů, abych seznámila s nepříjemnou novinkou ostatní.
"Silové pole nás uzavírá v kruhu, nebo spíš v kupoli. Nevím, jak sahá vysoko. Uprostřed je Roh hojnosti s mořem a kolem dokola prales. Aréna je pravidelná, souměrná a poměrně malá," hlásím.
"Viděla jsi nějakou vodu?" ptá se Finnick.
"Jenom tu, kde jsme začínali," říkám.
"Musí tady být nějaký zdroj pitné vody," vraští čelo Peeta. "Jinak budeme za pár dní všichni mrtví."
"Džungle je dost hustá, takže možná někde mezi stromy protéká potůček, nebo je někde jezírko," odpovídám, i když o tom pochybuji. Instinktivně cítím, že Kapitol chce mít celé tyhle nepopulární
hry co nejdřív za sebou. Plutarch Heavensbee možná dostal rozkaz, aby nás rychle vyřídil. "Každopádně nemá smysl zjišťovat, co je zatím hřebenem, protože tam prostě nic není."
"Někde mezi silovým polem kolem nás a mořem uprostřed musí být zdroj pitné vody," trvá na svém Peeta. Všichni víme, co to znamená. Musíme se vrátit dolů. K profesionálům a ke krveprolití. S Mags, která sotva chodí, a s Peetou, který je příliš slabý než aby bojoval.


 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama