21. kapitolka

6. dubna 2011 v 15:08 | Marti
21. kapitola

Malé, palčivé puchýřky. V místech, kde se mé kůže dotkly kapičky mlhy.
"Utíkejte!" křičím na ostatní. "Utíkejte!"
Finnick se okamžitě vymršťuje na nohy, aby čelil nepříteli. Jakmile vidí valící se mlžnou hradbu, hází si na záda Mags, která se ještě pořádně neprobudila, a vybíhá. Peeta už také stojí, ovšem ještě se úplně neprobral. Chytám ho za ruku a táhnu ho džunglí za Finnickem.
"Co je? Co se děje?" ptá se zmateně.
"Mlha. Nějaký jedovatý plyn. Honem, Peeto!" pobízím ho.
Jakkoliv se to během dne snažil popírat, očividně pořád trpí následky zásahu silovým polem. Pohybuje se pomalu, mnohem pomaleji než obvykle. A změť lián a podrostu, o níž tu a tam zakopnu
i já, ho zdržuje ještě víc.
Ohlížím se na stěnu z mlhy, která se za námi táhne v rovné linii do obou stran, kam až dohlédnu. Pociťuji svůdné nutkání utéct, opustit Peetu a zachránit sama sebe. Bylo by tak snadné vyrazit dopředu tryskem, nebo třeba vylézt vysoko na strom, protože mlha podle všeho dosahuje sotva
do výšky patnácti metrů. Vzpomínám si, že právě takhle jsem se zachovala vloni, když se objevili mutanti. Utekla jsem a na Peetu jsem pomyslela až u Rohu hojnosti. Tentokrát ale potlačuji hrůzu a zůstávám po jeho boku. Letos nejde o to, abych přežila já, nýbrž aby přežil Peeta.
Myslím na diváky v krajích, kteří u televizních obrazovek sledují, jestli uteču, jak by si Kapitol přál, nebo jestli zůstanu s Peetou, Kapitolu navzdory.
Pevně proplétám prsty s jeho a říkám: "Dívej se mi na nohy a snaž se stoupat tam, kam jsem šlápla já." Trochu to pomáhá. Pohybujeme se o něco rychleji, ale ani zdaleka ne tak, abychom si mohli odpočinout, a mlha nám nadále doslova olizuje paty. Čas od času nás zasahují drobounké kapičky. Pálí, ale ne žhavě jako oheň. Spíš působí bolest, když se nám chemická směs přichytává ke kůži a proleptává si cestu do těla. Kombinézy nás nechrání o nic víc, než kdybychom na sobě měli obyčejné papírové ubrousky.
Finnick, který ze začátku nasadil rychlé tempo, se zastavuje, když mu dochází, že máme potíže. S touhle mlhou však nejde bojovat, dá se před ní pouze utéct. Povzbudivě na nás volá a snaží se nás navigovat mezi stromy. Jeho hlas slouží jako zvukový maják, ale víc nic.
Peeta se zaplétá umělou nohou do změti plazivých rostlin a než ho stačím zachytit, hroutí se k zemi. Když mu pomáhám vstát, všímám si něčeho hrozivějšího než puchýře a nebezpečnějšího než popáleniny. Levá strana obličeje mu ochabla, jako kdyby v ní naráz odumřely všechny svaly. Klesá mu víčko, téměř přes celé oko, a koutek úst se mu prověšuje dolů. "Peeto ...," začínám, ale vtom ucítím, jak mi paží cukají křeče.
Ať už je v té mlze jakákoliv chemikálie, nepůsobí jen popáleniny - poškozuje nervy. Projíždí mnou zcela nová vlna strachu a prudce smýkám Peetou kupředu, což má za následek jen to, že znovu škobrtne. Než ho stačím zvednout, obě paže se nám nekontrolovatelně škubají. Mlha se přiblížila a její hlavní masa je od nás vzdálená sotva metr. Peeta se pokouší o chůzi, ale nohy se mu pohybují trhavě, jako by byl dřevěná loutka.
Náhle Peeta poskočí kupředu. To se k nám vrátil Finnick, který právě táhne Peetu pryč od mlhy. Podpírám Peetu ramenem, které zatím není postiženo plynem, a ze všech sil se snažím držet
krok s Finnickovým rychlým tempem. Unikáme před mlhou o deset metrů, ale pak se Finnick zastavuje.
"Takhle to nepůjde. Musím ho nést. Dokážeš vzít Mags?" ptá se mě.
"Ano," odpovídám sebevědomě, ačkoliv ve skutečnosti si tím nejsem vůbec jistá. Mags sice neváží víc než pětatřicet kilo, ale já také nejsem žádné lamželezo. Určitě už jsem nesla těžší břemena. Jen kdyby se mi přestaly tak škubat paže. Sedám si do dřepu a Mags si mi lehá přes ramena, stejně jako to dělali s Finnickem.
Pomalu se napřimuji a přece jen ji jsem schopna nést. Finnick si přehazuje Peetu přes rameno a vyrážíme. Finnick jako první a já po prošlapané stezce za ním.
Mlha se valí za námi,rovnoměrně a výhrůžně, s tenkými nitkami, které předcházejí hlavní masu. Instinkt mi napovídá, abych běžela přímo od mlhy, ale všímám si, že Finnick klesá po úhlopříčce z kopce. Snaží se uniknout před plynem a zároveň se dostat k vodě u Rohu hojnosti. Ano, voda, pomyslím si, zatímco se do mě proleptávají další kapičky kyseliny. Teď jsem ráda, že jsem Finnicka nezabila, protože jak jinak bych odtud dostala Peetu? Je skvělé, že mám někoho na své straně, byť je to pouze dočasně.
Když začínám zakopávat, není to chyba Mags. Snaží se být naprosto bezproblémovým pasažérem, ale prostě nedokážu dlouhodobě zvládnout tak těžký náklad. ZvIášť teď, když mi tuhne pravá noha. Po prvních dvou pádech se mi daří opět zvednout, ale potřetí nedokážu přimět nohu ke spolupráci. Pořád se pode mnou podlamuje a Mags se mi nakonec skutálí z ramen na zem. Zoufale se pokouším nahmatat kolem sebe nějaké liány, abych se jich chytila a vytáhla se do stoje.
Finnick se vrací i s Peetou. "Nezvládnu to," říkám. "Můžeš je vzít oba? Nečekej na mě, já vás dohoním." I když jde o poněkud pochybný návrh, vyslovuji ho s co největší sebejistotou.
V měsíčním svitu se Finnickovi zeleně lesknou oči. Tím, jak za tmy odrážejí světlo, skoro připomínají oči kočky. Možná proto, že je má plné slz. "Ne," říká. "Nemohu je nést oba. Ztratil jsem vládu nad svýma rukama." Je to tak. Paže se mu neovladatelně škubají u boků a má prázdné ruce. Ze tří trojzubců zbývá poslední, a ten drží Peeta. "Je mi to líto, Mags, ale nedokážu to."
Následující události se odehrají tak rychle a nečekaně, že se nestačím pohnout, abych jim zabránila. Mags se zvedá, dává Finnickovi polibek na rty a belhá se přímo do mlhy. Její tělo okamžitě zachvacují divoké křeče a ona klesá k zemi.
Chci křičet, ale mám ústa jako v jednom ohni. Postoupím o krok k ní, avšak slyším výstřel z děla, který potvrzuje, že se ji zastavilo srdce a je mrtvá. "Finnicku?" volám chraptivě, ale Finnick se už otočil zády a dál ustupuje před mlhou. Táhnu za sebou zdřevěnělou nohu a kulhám za ním, protože mě nenapadá, co bych mohla dělat jiného.
Čas i prostor ztrácejí na významu - jako kdyby mi mlha vstoupila do mozku a zastřela mi myšlenky. Všechno se zdá neskutečné. V pohybu mě udržuje pouze nějaká niterná zvířecí touha po přežití, ačkoliv jsem patrně již mrtvá. Přinejmenším části mého těla jsou po smrti, nebo umírají. A Mags zemřela. To vím, nebo si aspoň myslím, že to vím, poněvadž to nedává žádný smysl.
Měsíční svit se odráží od Finnickových bronzových vlasů a jehličky bolesti mě bodají po celém těle. Má noha je na tom čím dál hůř. Následuji Finnicka, dokud se i s Peetou na zádech nezhroutí k zemi. Já se ovšem nedokážu zastavit, takže se potácím pořád dál, zakopnu o jejich těla a také upadnu. Další oběť přibyla na hromadu. Takhle tedy všichni zemřeme, teď a tady, pomyslím si. Mám ale pocit, že si to myslí někdo jiný ne já, a vyhlídka na smrt mě děsí mnohem míň než palčivá bolest. Slyším, jak Finnick sténá, a daří se mi odplazit se kousek od ostatních. Pozoruji hradbu mlhy, která získala perlově bílý odstín. Možná jde jen o optický klam, ale připadá mi, že se mlha proměňuje. Ano, houstne, jako kdyby narazila na skleněnou desku a postupně kondenzovala. Zaostřuji pohled uvědomuji si, že přestala postupovat kupředu. Podobně jako v případě jiných hrůz, které jsem zažila v minulé aréně, dosáhla hranic svého území. Anebo se tvůrci her rozhodli, že nás ještě nějakou dobu nechají naživu. "Stojí," pokouším se říct, ale z opuchlých úst mi vychází jen zachrchláni. "Zastavila se," říkám znovu a tentokrát to dozajistě zní srozumitelněji, protože Peeta i Finnick otáčejí hlavy k mlze,
která právě začíná stoupat vzhůru, jako kdyby ji něco vysávalo do nebe. Přihlížíme, dokud úplně nezmizí. Nezůstává po ní ani stopa.
Peeta se plazí kousek od Finnicka, který se převaluje na záda. Všichni sípavě dýcháme a chvějeme se v křečích, způsobených nervovým jedem. Po několika minutách Peeta vyčerpaně ukazuje
vzhůru. "Opi-ce." Zvedám oči a spatřím dvě zvířata.
Asi to jsou opravdu opice. Živé opice jsem ještě nikdy neviděla - nic takového doma v lesích nemáme. Ale zřejmě jsem je viděla na obrázku, nebo snad v některých minul}ch hrách, protože při pohledu na ně mě napadá stejné slovo. Ačkoliv se to dá těžko rozeznat, mají zřejmě oranžový kožich a dosahují zhruba poloviční velikosti dospělého člověka. Vnímám je jako dobré znamení. Určitě by se tu nezdržovaly, kdyby byl vzduch pořád nebezpečný.
Chvíli se navzájem pozorujeme, pak se Peeta vyhrabe na kolena a pouští se po čtyřech dolů ze svahu. Lezeme všichni, protože chůze nám nyní připadá stejně nedosažitelná jako létání. Plazivé rostliny za chvíli střídá úzká písečná pláž a tváře nám omývá teplá voda, která obklopuje Roh hojnosti. Ucukávám, jako kdybych se dotkla otevřeného plamene.
Roztírat sůl do ran. Poprvé si skutečně uvědomuji význam toho rčení. Slaná voda zhoršuje bolest natolik, že málem ztrácím vědomí. Po několika vteřinách ovšem bolest naopak ustupuje. Zkouším dát opatrně do vody jednu ruku. Cítím trýznivou bolest, to ano, ale ta po chvíli odeznívá a přes modrou vrstvu vody vidím, jak se z poraněné kůže odplavuje nějaká mléčná tekutina. Jak se tekutina rozptyluje ve vodě, polevuje i bolest. Rozepínám si opasek a svlékám si kombinézu, z níž zbývá sotva víc než roztrhaný kus hadru. Boty a spodní prádlo zůstaly kupodivu zcela neporušené. Postupně se nořím do vody a zbavuji se jedu, Peeta dělá totéž. Finnick se ale po prvním dotyku od vody vzdálil a teď leží obličejem dolů v písku- nechce, nebo nemůže následovat našeho příkladu.
Když odeznívá nejhorší pálení, otvírám pod vodou oči, nasávám vodu nosem a opět ji vyfrkávám, a dokonce ji několikrát za sebou kloktám, abych si propláchla hrdlo. Teď už je mi natolik dobře, že pomáhám Finnickovi. Nemám již tak necitlivou nohu, ale v pažích mi stále křečovitě cuká. Nemohu dotáhnout Finnicka do vody a taková bolest naráz by ho stejně nejspíš zabila. Rozechvěle tedy nabírám vodu do dlaní a vylévám mu ji na ruku. Jed odchází z jeho těla stejně, jako do něj vstoupil: v podobě obláčků bílé mlhy, jimž se pečlivě vyhýbám. Peeta už je na tom také o něco líp a pomáhá mi. Trhá Finnickovu kombinézu a někde objevil dvě mušle, kterými je možné nabírat víc vody než do dlaní. Nejdřív Finnickovi omýváme ruce, které má ošklivě postižené, a ačkoliv z nich odcházejí bílé závoje, nijak nereaguje. Zůstává ležet se zavřenýma očima a občas sténá.
Rozhlížím se a stále jasněji si uvědomuji, v jak nebezpečné situaci se nacházíme. Jistě, je noc, v měsíčním svitu nás však musí být vidět. Máme štěstí, že na nás dosud nikdo nezaútočil. Sice bychom svoje nepřátele viděli i my, ale kdyby najednou zaútočili všichni čtyři profesionálové od Rohu hojnosti, přemohli by nás. A i jestli si nás zatím nevšimli, určitě nás brzy prozradí Finnickovo
sténání.
"Musíme ho přesunout do vody," šeptám. Nemůžeme ho ale ponořit obličejem dolů, když je v takovém stavu. Peeta pokývne směrem k Finnickovým nohám. Každý ho bereme za jedno lýtko,
otáčíme ho o sto osmdesát stupňů a táhneme ho do slané vody. Nejdřív kotníky. Pár minut čekáme. Pak lýtka. Znovu čekáme. Kolena. Z tkání se mu odplavují víry mléčné tekutiny a pořád sténá. Pomalu jeho tělo zbavujeme jedu. Zjišťuji, že čím déle sedím ve vodě, tím lépe mi je. Nejen kůže, ale i můj mozek se cítí líp a svalová kontrola se postupně obnovuje. I Peetova tvář začíná zas vypadat normálně, otvírá se mu levé víčko a svěšený koutek úst se zvedá do obvyklého úsměvu.
Finnick také pozvolna ožívá. Otvírá oči a dívá se na nás. Uvědomuje si, že mu pomáháme. Pokládám si jeho hlavu do klína a necháváme ho, aby se máčel ve vodě. Je ponořený celý od krku dolů. Po deseti minutách se na sebe s Peetou usmíváme a Finnick zvedá ruce z vody.
"Ještě zbývá hlava, Finnicku. Ta bude nejhorší, ale za chvíli se budeš cítit o moc líp, jestli to vydržíš," říká Peeta. Pomáháme mu do sedu a Finnick se nás chytá za ruce, zatímco si namáčí oči, nos a ústa. Zatím ještě není schopen mluvit.
"Zkusím nabodnout nějaký strom" říkám a spouštím ruku k opasku, kde mám zavěšenou trubičku.
"Nejdřív vyvrtám díru," zastavuje mě Peeta. "Zůstaň u něj. Ty jsi léčitelka."
To je snad vtip, myslím si, ale neříkám to nahlas, protože Finnick má i tak dost starostí. Mlha ho z nějakého důvodu postihla nejvíc. Možná proto, že je největší nebo že se musel nejvíc namáhat. A samozřejmě se musí vypořádat se smrtí Mags. Pořád nechápu, co se to tam stalo. Proč ji Finnick opustil, aby mohl nést Peetu. A proč ji to ani v nejmenším nepřekvapilo, a dokonce se bez váhání vydala vstříc smrti. Protože byla stará a stejně by nežila dlouho? Domnívala se, že Finnick bude mít větší šanci na vítězství, pokud bude mít za spojence mě a Peetu? Finnickův strhaný výraz jasně naznačuje, že není vhodná chvíle se na něco vyptávat.
Raději se pokouším dát trochu dohromady. Zvedám špendlík s reprodrozdem ze zničené kombinézy a připínám si ho k ramínku tílka. Opasek je jistě odolný proti kyselině, protože pořád vypadá jako nový. Umím plavat, a proto ho nutně nepotřebuji, ale Brutus se pomocí něj ubránil mojí střele, takže si ho znovu obtáčím kolem pasu. Třeba i mě někdy v budoucnu ochrání. Rozplétám si vlasy a pročesávám si je prsty. Kyselá mlha je značně poškodila, a tak si znovu splétám jen prořídlé zbytky.
Peeta mezitím objevil vhodný strom asi deset metrů od úzké pláže. I když ho skoro nevidíme, je jasně slyšet, jak dloubá nožem do dřeva. Přemítám, co se stalo se šídlem. Mags ho určitě buď upustila, nebo s ním odešla do mlhy. V každém případě zmizelo.
Přesunuji se do větší hloubky a splývám střídavě na zádech a na břiše. Mořská voda mně i Peetovi pomohla, Finnicka však dočista proměnila. Nejdřív se pohybuje pomalu, aby si procvičil údy, ale postupně se rozplavává. Plave úplně jinak než já, žádná pravidelná, rovnoměrná tempa. Jako když se probouzí nějaký podivný mořský tvor. Potápí se a opět se vynořuje, vystřikuje vodu z úst, otáčí se kolem své osy jako vývrtka, a to tak rychle, že se mě zmocňuje závrať už při pouhém pohledu na něj. Potom se potápí na tak dlouho, že se bojím, jestli neutonul, ale najednou se vynoří těsně u mé a já sebou trhnu leknutím.
"Tohle nedělej," napomínám ho.
"Co? Nemám se vynořovat nebo potápět?" ptá se.
"Ani jedno. Oboje. To je fuk. Jenom se hezky koupej a chovej se slušně," říkám. "Nebo víš co? Když už je ti tak dobře, pojď pomoct Peetovi."
Když za chviličku vstupujeme do džungle, uvědomuji si náhlou změnu. Možná je to těmi roky loveckých zkušeností, nebo moje opravené ucho opravdu slyší líp, než chirurgové zamýšleli. V každém případě vnímám masu teplých těl, která se nacházejí přímo nad námi. Nemusejí vřeštět ani povykovat. Pouhý dech tolika zvířat stačí.
Dotýkám se Finnickovy paže a on sleduje můj pohled do korun stromů. Nechápu, jak se mohly tiše přiblížit. Možná nebyly tak tiché a my jsme se příliš soustředili sami na sebe. Větve stromů se prohýbají pod váhou ne tří či pěti, nýbrž mnoha desítek opic. Shromáždily se během naší koupele. Ty dvě, jichž jsme si všimli těsně po útěku před mlhou, představovaly jenom předvoj.
Obrovská tlupa vypadá zlověstně a hrozivě.
Přikládám k tětivě dva šípy a Finnick pevně svírá trojzubec.
"Peeto," říkám co nejklidněji. "Potřebuji, abys mi s něčím pomohl."
"Dobře, minutku vydrž. Už to skoro mám," odpovídá a pořád se rýpá ve stromu. "Ano, to je ono. Máš tu trubičku?"
"Mám, ale je tady něco, na co by ses měl radši podívat," pokračuji rozvážně. "Pojď k nám potichu, ať to nevyplašíš." Nechci, aby si všiml těch opic, ani aby se podíval jejich směrem. Některá zvířata považují pouhý pohled za útočné jednání.
Peeta se k nám otáčí a znaveně odfukuje po namáhavém vrtání otvoru do stromu. Z mého prazvláštního tónu vytušil, že se něco děje. "Dobře," říká jako by nic. Vydává se džunglí k nám, a ačkoliv vím, že se snaží pohybovat co nejtišeji, tohle nikdy nebyla jeho silná stránka, ani když měl ještě dvě zdravé nohy, zatím však všechno probíhá hladce, Peeta se blíží a opice zůstávají na svých místech. Zbývá nám pouhých pět metrů od pláže, když konečně vycítí jejich přítomnost. Zvedá oči sotva na vteřinku, ale jako by tím odpálil bombu. Opice začínají naráz vřeštět a vrhají se na něj.
Ještě nikdy jsem neviděla, že by se nějaké zvíře pohybovalo tak rychle. Opice sjíždějí po liánách, jako kdyby rostliny byly naolejované. Přeskakují nemožně velké vzdálenosti mezi jednotlivými stromy. Cení zuby, ježí srst a z prstů jim trčí drápy jako vystřelovací ostří nože. Sice opice neznám, ale normální zvířata v přírodě se takhle nechovají. "Mutové!" volám na Finnicka řítím se do zeleně.
Vím, že každý šíp musí zasáhnout cíl, a také se podle toho řídím. V přízračném šeru sestřeluji jednu opici za druhou a mířím jim na oči, srdce a krk, aby každý zásah byl smrtelný. Pořád by to však nestačilo, kdyby je Finnick nenapichoval na trojzubec a neodhazoval je stranou, a Peeta se proti nim neoháněl nožem. Na noze a na zádech se mě dotýkají opičí drápy, ale někdo mě zbavuje útočníka. Vzduch těžkne pachem krve a zvířecího pižma. Všichni tři se stavíme zády k sobě, abychom se navzájem kryli. V tom nahmatávám poslední šíp. Uvědomuji si, že Peeta má ještě jeden toulec, který nepoužívá- bojuje jenom nožem. Už také držím v ruce nůž, jenomže opice jsou rychlejší, uskakují
dřív, než člověk stačí zareagovat.
"Peeto!" křičím. "Šípy!"
Peeta se ke mně otáčí, aby se podíval, jestli mi nic bezprostředně nehrozí. Když si strhává z ramene toulec, jedna opice se na něj vrhá přímo ze stromu. Nemám šíp, a tak nemohu vystřelit, a slyším, že trojzubec právě zasáhl další cíl - Finnick má plné ruce práce sám se sebou. Peeta se nemůže bránit, protože v pravé ruce drží toulec. Házím proti opici svůj nůž, ale zvíře provede ve vzduchu přemet, uhýbá před vrženým ostřím a dál letí k Peetovi.
Mám prázdné ruce, a tak dělám jedinou věc, která mě napadá: běžím k Peetovi, abych ho srazila k zemi a ochránila ho vlastním tělem, ačkoliv to k němu zjevné nemohu stihnout včas.
Jí se to ale daří. Objevuje se tu jako blesk z čistého nebe. V jednu chvíli tu není, v příštím okamžiku vrávorá před Peetou. Je zkrvavená, pronikavě ječí a její obrovské zorničky vypadají jako
bezedné černé tůně.
Vyšinutá narkomanka ze Šestého kraje zvedá svoje kostnaté paže, jako kdyby chtěla opici obejmout, a zvíře jí zatíná tesáky do hrudi.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Amme Amme | Web | 6. dubna 2011 v 15:18 | Reagovat

páni díky si užasná :))) děkuju moc ! =) včéra vyšla trojka vid ? :)))

2 Petr  :/ Petr :/ | Web | 6. dubna 2011 v 15:18 | Reagovat

Ahoojky... máš moc krásný blog a já jsem si založil také blog a mám na něm soutěže  o hodnotné ceny. Jen mi na ten blog nikdo nechodí, tak tě chci poprosit, aby ses koukla na můj WEB a třeba si tam vybereš i nějakou soutěž.. Moc lidí tam nesoutěží, takže je velká šance na výhru ;) Na můj blog se dostaneš tak, že klikneš na kolonku WEB tady u komentáře ;) a Děkuji ti moc :)P.S. Neníí to žádný podvod. Nejsem jako ostatní a je mi 19 let. tkže soutěže můžu pořádat ;)

3 Marti Marti | Web | 6. dubna 2011 v 15:19 | Reagovat

[1]: Jj.. Včera vyšla.. :-)

4 Niks Niks | 6. dubna 2011 v 18:53 | Reagovat

ahoj, poslala som ti mail, pretože už mám celý český preklad 2, tak by som ti to poslala, a ty by si mohla začať prekladať 3 aj keď neviem či sa to dá... ke%dže u vás vyšla ešte len včera :/

5 Marti Marti | Web | 6. dubna 2011 v 18:56 | Reagovat

[4]: Nu jak sem písala, tak to bohužel nejde.. Protože je půlroční doba hájení.. Což znamená že když už to u nás vyšlo česky tak se to smí dávat na web až po půl roce..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama