22. kapitolka

6. dubna 2011 v 20:14 | Marti
22. kapitola

Peeta pouští toulec a zabodává nůž opici do zad, takže tvor posléze rozevírá tesáky. Peeta odkopává mutanta stranou a ohlíží se po dalších. Už mám jeho šípy a jsem připravená vystřelit. Finnick za námi těžce oddechuje, ale nikdo na něj neútočí.
"No tak pojďte! Jen do toho!" křičí Peeta vztekle. S opicemi se však něco stalo. Stahují se, šplhají zpátky na stromy a mizejí v džungli, jako kdyby je odvolal nějaký neslyšitelný hlas. Hlas tvůrců her, který jim řekl, že to už stačí.
"Zvedni ji," říkám Peetovi. "My tě budeme krýt."
Peeta se shýbá pro zraněnou ženu a jemně ji odnáší několik metrů k pláží, zatímco já s Finnickem hlídkujeme s připravenými zbraněmi. Kromě oranžových mrtvol rozesetých po zemi jsou opice pryč. Peeta pokládá splátkyni do písku a já rozřezávám její kombinézu. Na prsou má čtyři hluboké rány, z nichž pomalu vytéká krev. Na první pohled sice nevypadají tak vážně, ale dobře vím, že smrtelné poranění se skrývá uvnitř. Podle polohy ran mutant bezpochyby natrhl něco životně důležitého, buď
plíci, nebo dokonce srdce.
Žena leží na písku a lapá po dechu jako ryba na suchu. Její povislá, nezdravě zelená kůže odhaluje vystouplá žebra, která připomínají hrudník dítěte umírajícího hladem. Určitě si mohla dovolit kupovat dostatek jídla, ale našla útočiště v morfionu, stejně jako jej Haymitch hledal v pití. Její tělo, její život i prázdný pohled v očích vypovídají o dlouholeté závislosti na drogách.
Držím ji za jednu křečovitě se škubající ruku. Nevím, jestli se tak chvěje po nervovém jedu nebo kvůli nedostatku morfionu, který jí nahrazoval potravu. Nemůžeme dělat vůbec nic, pouze s ní zůstat,
dokud nezemře.
"Budu dávat pozor mezi stromy," říká Finnick a odchází. Také bych ráda odešla, ale žena svírá mou ruku tak pevně, že bych ji musela násilím rozevřít prsty, a něco takového nemám to srdce udělat. Myslím na Routu a na to, jestli bych umírající splátkyni neměla třeba zazpívat, ale neznám ani její jméno a netuším, jestli by ji to potěšilo. Vím jenom to, že umírá.
Peeta si k ní kleká z druhé strany a hladí ji po vlasech. Když začíná tiše mluvit, jeho slova mi připadají nesmyslná, ale nejsou určena pro mě. "Se svými barvami doma mohu namíchat všechny odstíny jaké si člověk dokáže představit. Bledě růžovou jako dětská pleť. Tmavě rudou jako rebarbora. Svěže zelenou jako jarní tráva. Modrou, která se leskne jako led na vodě."
Žena upřeně hledí Peetovi do očí a visí na jeho slovech.
"Jednou jsem míchal barvu tři dny, než jsem našel správný odstín pro vystižení slunečního světla na bílé kožešině. Pořád jsem si myslel, že musím použít žlutou, ale bylo to mnohem složitější. Nanášel jsem vrstvy všech možných barev, jednu na druhou," vypráví Peeta.
Žena dýchá stále pomaleji a mělčeji. Prsty volné ruky namáčí v krvi na své hrudi a jemně s nimi krouží, jako kdyby malovala.
"Ještě jsem nepřišel na to, jak udělat duhu. Objevují se moc rychle a zase rychle mizí. Nikdy jsem neměl dost času, abych ji zachytil. Jenom tu a tam kousek modré a nachové a pak hned vyblednou. Rozplynou se do vzduchu," pokračuje Peeta.
Ženu Peetova slova doslova uhranula. Zvedá rozechvělou ruku a maluje něco Peetovi na tvář. Podle mého odhadu by to mohla být květina.
"Děkuji," šeptá Peeta. "Ta vypadá moc krásně."
Ženinu tvář prozáří úsměv a z úst se jí vydere tichý zvuk. Pak jí zkrvavená ruka padá zpátky na prsa, žena naposledy vydechne a ozve se výstřel z děla. Prsty sevřené kolem mé ruky ochabují.
Peeta ji odnáší do vody, vrací se a sedá si vedle mě. Mrtvé tělo chvíli pluje směrem k Rohu hojnosti, ale posléze se objevuje vznášedlo. Spouští se klepeto, uchopí svůj náklad, zvedá ho do
noční oblohy a mizí pryč.
Připojuje se k nám Finnick s plnou hrstí mých šípů, z nichž dosud odkapává opičí krev. Pokládá je vedle mě do písku. "Napadlo mě, že by se ti mohly hodit."
"Díky," říkám. Vstupuji do vody a omývám krev ze zbraní i ze svých zranění. Když se vracím do džungle, abych si natrhala mech a osušila se, všechna opičí těla jsou pryč.
"Co se s nimi stalo?" ptám se.
"Těžko říct. Pohnul se podrost a těla zmizela," odpovídá Finnick.
Omámeně a vyčerpaně hledíme do džungle. V nastalém klidu si všímám, že místa, kde k mé kůži přilnuly kapičky mlhy, jsou nyní pokryté stroupky. Už nepálí, ale za to začínají svědit.
Hodně. Snažím se to brát jako dobré znamení. Určitě se hojí. Dívám se na Peetu a na Finnicka - oba si škrábou strupovaté obličeje. Ano, dnešní noc zohyzdila i Finnickovu krásu.
"Nedrbejte se," napomínám je. Mám sto chutí se škrábat také, ale vím, že právě tohle by řekla moje matka. "Jenom si do ran zanesete infekci. Myslíte, že je bezpečné vydat se znovu pro
vodu?"
Vracíme se ke stromu, do něhož Peeta vyvrtal otvor. Stojím s Finnickem stranou se zbraněmi v pohotovosti, nic nás však neohrožuje. Peeta našel dobrý zdroj a z trubičky se řine silný proud.
Hasíme žízeň a poléváme si teplou tekutinou svrbějící těla. Plníme pitnou vodou několik ulit a vracíme se k pláži.
Je pořád noc, i když se určitě blíží úsvit. Pokud se tvůrci her nerozhodnou jinak. "Co kdybyste si vy dva odpočinuli?" navrhuji. "Já zůstanu na hlídce."
"Ne, Katniss, nech to na mně," říká Finnick. Dívám se mu do očí a uvědomuji si, že sotva potlačuje slzy. Kvůli Mags. To nejmenší, co mohu udělat, je dopřát mu soukromí, aby mohl v klidu truchlit.
"Dobře, Finnicku, díky," přikyvuji. Leháme si s Peetou do písku a Peeta okamžitě usíná. Zírám do tmy a přemítám, kolik věcí se za jediný den změnilo. Včera ráno figuroval Finnick na mém osobním seznamu přednostních kandidátů smrti a dneska jsem ochotná spát, zatímco on drží stráž. Zachránil Peetu, nechal zemřít Mags a já nevím proč. Vím jedině to, že nikdy nemohu splatit dluh, který u něj mám. Momentálně mohu jen usnout a nechat ho truchlit. A právě to dělám.
Když zase otvírám oči, už je ráno. Peeta vedle mě ještě spí. Nad sebou máme rohož ze spletené trávy podepřenou větvemi, která nás chrání před slunečním světlem. Zvedám se do sedu a zjišťuji, že Finnick nezahálel. Vedle nás jsou dvě nové spletené mísy plné pitné vody. V třetí leží hromádka škeblí.
Finnick sedí opodál na písku a otvírá je kamenem. "Nejlíp chutnají čerstvé," říká, vytrhuje z mušle proužek masa a hází si ho do pusy. Dosud má opuchlé oči od pláče, ale předstírám, že jsem si toho nevšimla.
Z vůně jídla mi začíná kručet v žaludku a sahám po jedné škebli. Nehty mám pokryté sraženou krví. Určitě jsem se ve spaní škrábala.
"Když se budeš drbat, jenom si do ran zaneseš infekci," poznamenává Finnick.
"Jo, to jsem taky slyšela," říkám. Jdu se umýt ve slané vodě a zvažuji, co mi vadí víc: jestli bolest, nebo svědění. Nakvašeně se vracím na pláž, zvedám obličej k nebi a nahlas zavrčím: "Hele, Haymitchi, jestli nejsi našrot, hodilo by se nám něco proti svědění."
Je skoro legrační, jak rychle se nade mnou objevuje padáček. Natahuji ruku a tubička se snáší přímo do mé otevřené dlaně. "Bylo načase," bručím o něco klidněji, ale nedokážu se přestat mračit. Haymitch. Co bych dala za pětiminutový rozhovor s ním.
Sedám si vedle Finnicka a sundávám víčko. Uvnitř tuby je hustá, tmavá, pronikavě páchnoucí mast. Její vůně připomíná dehet a borové jehličí. Krčím nos, ale vymačkávám si trochu masti do dlaně a roztírám si ji po levé noze. Slastně vzdychám, neboť lék okamžitě potlačuje svědění. Navíc zbarvuje strupovatou kůži do strašidelného šedozeleného odstínu. Mažu si druhou nohu a házím tubu Finnickovi, který si mě pochybovačně prohlíží.
"Vypadáš, jako kdyby u tebe započal posmrtný rozklad," ušklíbne se, ale svrbění patrně vyhrává nad marnivostí, protože až po několika vteřinách si začíná mastičku roztírat. Kombinace strupů a masti vypadá opravdu hrozně a mi to nedá, abych si neužívala jeho strádání.
"Chudáčku, tohle je snad poprvé v životě, co jsi nebyl krásný?" škádlím ho.
"Určitě. Je to pro mě úplná novinka. Jak takhle můžeš žit celé dlouhé roky?" odpovídá.
"Stačí se vyhýbat zrcadlům a zapomeneš na to," říkám.
"To bych se nesměl dívat ani na tebe," namítá.
Natíráme se mastí od hlavy k patě a vzájemně si mažeme záda v místech, kde nás neochránila látka našich tílek. "Vzbudím Peetu," říkám.
"Ne, počkej," zadržuje mě Finnick. "Uděláme to spolu."
V mém životě zbývá tak málo příležitostí k nějaké legraci, že souhlasím. Klekáme si z obou stran k Peetovi a nakláníme se těsně k němu. Pak mu zatřesu ramenem. "Peeto, Peeto, vzbuď se," broukám tichým, zpěvavým hlasem.
Zvolna otvírá oči a v další chvíli nadskakuje, jako kdybychom ho bodli. "Aáá!"
Převalujeme se s Finnickem na záda a řičíme smíchem. Snažíme se uklidnit, ale postačí jediný pohled na Peetův rádoby pohoršený výraz a řehtáme se nanovo. Když konečně uticháme, říkám si, že Finnick Odair je možná opravdu fajn. Každopádně není tak namyšlený a sebestředný jak jsem předpokládala. Vůbec to není špatný člověk. A zrovna když dospívám k tomuto závěru, snáší se vedle nás padáček s čerstvým bochníkem chleba. Vzpomínám si z loňska, že v načasování Haymitchových darů je
často skrytý nějaký význam, a beru na vědomí, co mi podle všeho Haymitch chce sdělit tentokrát. Kamarad'se s Finnickem a dostaneš jídlo.
Finnick otáčí chleba v rukách a zkoumá kůrku. Možná až moc majetnicky. Není to ale nutné - bochník má slabě nazelenalý chaluhový odstín, jaký mají chleby ze Čtvrtého kraje. Všichni tu víme, že je jeho. Třeba si jen uvědomil, že už možná nikdy žádný neuvidí. Nebo má s chlebovou kůrkou spojenou nějakou vzpomínku na Mags. Nahlas říká jen: "Ten se bude hodit k těm škeblím."
Zatímco pomáhám Peetovi s roztíráním masti, Finnick zručně odděluje maso od zbylých lastur. Sedáme si kolem mísy a snídáme lahodně nasládlé mušle se slaným chlebem ze Čtvrtého
kraje.
Všichni vypadáme příšerně - mast očividně účinkuje, takže se nám odlupují části strupů -, ale pochopitelně jsem za ten lék velice vděčná. Nejenže nám ulehčuje od svědění, ale navíc nás
chrání před žhavými slunečními paprsky. Podle polohy bílého slunce na růžové obloze odhaduji, že bude skoro deset hodin.
Jsme v aréně téměř celý den. Jedenáct splátců je po smrti, třináct žije.Deset se ukrývá někde v džungli. Tři nebo čtyři z nich jsou profesionálové. Nechci si ani zkoušet vybavit, kdo jsou ti
ostatní.
Džungle se v mých očích rychle změnila z útočiště v zákeřnou past. Někdy v budoucnu do ní jistě budeme opět muset vstoupit, abychom lovili nebo byli loveni, prozatím se však hodlám držet
naší malé pláže. A Peeta ani Finnick proti tomu podle všeho nic nenamítají. Prales teď působí skoro poklidně - hučí a ševelí, ale nepředvádí žádná nebezpečí, která se v něm skrývají. V tom se z dálky ozývá výkřik a naproti za vodní hladinou se okraj džungle začíná chvět. Přes hřeben se převaluje obrovská vlna, poráží stromy a řítí se ze svahu. K Rohu hojnosti dopadá s takovou silou, že i když jsme na opačné straně, hladina se nám zvedá až ke kolenům. Sbíráme všechny věci a odnášíme je do bezpečí, s výjimkou kombinéz, které jsou tak rozleptané nervovým plynem, že se nikdo nestará o to, jestli o ně přijdeme.
Slyšíme výstřel z děla. Nad oblastí, kde se vyvalila voda, se objevuje vznášedlo a zvedá ze stromů mrtvé tělo. Dvanáct, pomyslím si.
Hladina kruhového moře se zvolna uklidňuje. Pokládáme svoje věci zpátky do mokrého písku a chceme se posadit, ale vtom je spatříme. Na pláži zhruba o dva paprsky kola dál se potácejí tři postavy.
"Podívejte," říkám tiše a kývám směrem k nově příchozím. Peeta s Finnickem sledují můj pohled. Nemusíme si ani nic říkat a všichni se stahujeme do stínu džungle. Trojice je na tom mizerně, to je vidět na první pohled. Jeden splátce se nechává prakticky vléct druhým a třetí bloumá kolem v kruzích, jako kdyby neměl všech pět pohromadě. Všichni tři jsou sytě červení, jako kdyby je někdo ponořil do barvy a nechal uschnout.
"Kdo to je?" ptá se Peeta. "Nebo spíš co? Mutanti?"
Přikládám šíp k tětivě luku pro případ, že by na nás zaútočili, ale jediná změna spočívá v tom, že se vlečená postava hroutí na zem. Její nosič podrážděně dupe do písku a vztekle strká do třetího, který tak vyšinutě obchází v kruhu.
Finnick se náhle rozzáří. "Johanno!" volá a vybíhá k červeným postavám.
"Finnicku!" slyším Johannin hlas.
Vyměňuji si s Peetou pohled. "Co teď?" ptám se.
"Nemůžeme ho opustit," říká.
"Asi ne. Tak pojď," souhlasím otráveně. I kdybych si pořizovala seznam potenciálních spojenců, Johanna Masonová by na něm rozhodně nebyla. Oba se vydáváme po pláži k Finnickovi a Johanně. Z větší blízkosti poznávám její společníky a můj zmatek roste.
Na zemi leží Diod a u něj je Dratkie, která se znovu postavila a obchází kolem. "Johanna má s sebou Dratkii a Dioda."
"Voltu a Edisona?" diví se Peeta stejně jako já. "To by mě zajímalo, jak k nim přišla."
Když se k nim připojujeme, Johanna právě ukazuje k džungli a překotně Finnickovi vypráví: "Mysleli jsme, že je to déšť, už kvůli tomu blesku, a všichni jsme měli žízeň. Jenže když začalo pršet, ukázalo se, že to je krev. Hustá, horká krev. Nebylo vidět ani na krok a nemohli jsme mluvit, protože jsme měli hned plnou pusu. Snažili jsme se utéct a Mora zabilo silové pole."
"To je mi líto, Johanno," říká Finnick. Chvíli mi trvá, než si uvědomuji, kdo je Mor. Patrně to byl druhý splátce z Johannina kraje, ale skoro si na něj nevzpomínám. Když o tom tak přemýšlím, řekla bych, že se ani neukázal na tréninku.
"No jo, nestál za moc, ale aspoň byl od nás," vzdychá Johanna.
"A nechal mě samotnou s tímhle hororovým duem." Strká botou do Dioda, který se sotva drží při vědomí. "U Rohu hojnosti schytal ránu nožem do zad. A tahle..."
Všichni se ohlížíme po Dratkii. Ta obchází kolem, pokrytá zaschlou krví, a mumlá: "Tik tak, tik tak."
"Jo, my víme. Tik tak. Volta je v šoku," ušklíbá se Johanna.
To zřejmě přitahuje Dratkii k ní a v následující chvíli Dratkie vráží do Johanny, která ji hrubě povaluje do písku. "Zůstaň ležet, ano?"
"Nech ji na pokoji," obořuji se na ni.
Johanna si mě nenávistně měří svýma hnědýma očima. "Že jí mám nechat na pokoji?" syčí. Přistupuje ke mně a než stačím zareagovat, vráží mi takovou facku, až se mi zajiskří před očima.
"Kdo myslíš, že ti je přivedl z tý zatracený džungle? Ty..." Finnick si ji hází přes rameno a odnáší ji do vody. Několikrát Johannu potápí pod hladinu, zatímco ona na mě ječí plno urážek. Já ale nestřílím. Protože je s Finnickem a kvůli tomu, co řekla. Že mi je přivedla.
"Jak to myslela? Ona je sem dovedla kvůli mně?" ptám se Peety.
"Nevím. Ale původně jsi je přece chtěla," připomíná mi.
"To ano. Původně." Jenže to nic nevysvětluje. Dívám se na Diodovo nehybné tělo. "Dlouho je ale mít nebudu, jestli hned něco neuděláme."
Peeta zvedá Dioda do náruče, já beru za ruku Dratkii a odcházíme k našemu malému tábořišti. Usazuji Dratkii na mělčinu, aby se mohla trochu umýt, ona však jen drží ruce sepjaté u sebe a občas zašeptá: "Tik tak." Rozepínám Diodův opasek a nacházím kovový válec, který má k němu přivázaný liánami. Nevím, co to je, ale pokud tu věc Diod považoval za dostatečně cennou, aby se s ní tahal, rozhodně ji nezahodím. Pokládám ji vedle něj do písku. Má šaty přilepené k tělu zaschlou krví, takže ho Peeta drží ve vodě, abych ho mohla svléknout. Chvíli trvá, než ho zbavíme kombinézy a ukazuje se, že má krví nasáklé i tílko. Musíme ho svléknout donaha, abychom mu vyčistili ránu, ale už mi to nedělá žádné problémy. Na našem kuchyňském stole se letos vystřídala spousta nahých pacientů. Člověk si časem zvykne.
Pokládáme Dioda břichem dolů na Finnickovu rohož, abychom mu mohli prohlédnout záda. Od ramene k žebrům se mu táhne zhruba patnácticentimetrová rána, která naštěstí nejde do hloubky. Ztratil nicméně hodně krve - proto je tak bledý a z rány mu pomalu prýští další.
Sedám si na paty a snažím se přemýšlet. Co tu mám k dispozici? Mořskou vodu? Připadám si jako matka, když její první obrannou linií, kterou léčila všechno, byl sníh. Ohlížím se k džungli. Vsadím se, že bych v ní našla celou lékárnu, kdybych věděla, jak ji použít. Jenže tyhle rostliny neznám. Pak si vzpomínám na mech, který mi podala Mags, abych si utřela nos.
"Hned jsem zpátky," říkám Peetovi. Tenhle mech naštěstí asi roste skoro všude. Z nedalekého stromu ho trhám plnou náruč a odnáším ho zpátky k pláži. Vyrábím z mechu silný polštář, pokládám jej na Diodovo zraněni a připevňuji mu ho k tělu liánami. Dáváme mu napít trochu vody a odtahujeme ho do stínu na kraj džungle.
"Víc asi udělat nemůžeme," krčím rameny.
"To bude stačit. Jsi dobrá léčitelka," odpovídá Peeta. "Máš to v krvi."
"Ne," vrtím hlavou. "Já jsem po otci." Srdce se mi rozbuší při lovu, ne při epidemii. "Jdu se postarat o Dratkii."
Beru plnou hrst mechu, abych ho použila jako žínku, a jdu za Dratkií na mělčinu. Když jí svlékám oblečení a drhnu z ní krev, nijak se nebrání, Oči má ale vytřeštěné strachem, a když na ni
mluvím, pouze se stále větší naléhavostí opakuje: "Tik tak." Něco se mi evidentně snaží sdělit, ale bez Dioda, který by mi objasnil její myšlenkové pochody, jsem ztracená.
"Ano, tik tak. Tik tak," říkám. To ji podle všeho trochu uklidňuje. Peru jí kombinézu, dokud není skoro čistá, a pomáhám jí s oblékáním. Nemá ji zničenou jako my. I její opasek je celkem zachovalý, a tak jí ho připínám kolem těla. Pak zatěžuji její a Diodovo spodní prádlo kameny a nechávám ho odmočit.
Než stačím vyprat i Diodovu kombinézu, připojuje se k nám dokonale čistá Johanna a Finnick, z něhož se odlupují kousky strupů. Johanna chvíli hltavě pije a láduje se mušlemi, zatímco já se pokouším něco vpravit i do Dratkie. Finnick bezvýrazně vypráví o mlze a opicích, jako kdyby se to všechno přihodilo někomu jinému, a vynechává nejdůležitější detail příběhu.
Všichni se nabízejí na hlídku, ale nakonec zůstávám vzhůru já s Johannou. Já hlídkuji proto, že si připadám odpočinutá, a Johanna si prostě odmítá lehnout. Obě sedíme mlčky na pláži, dokud
ostatní nezačínají pravidelně oddechovat.
Johanna se ohlíží po Finnickovi, aby se ujistila, že opravdu spí, a potom se obrací ke mně. "Jak jste přišli o Mags?"
"V té mlze. Finnick nesl Peetu a já Mags, ale pak jsem ji už nedokázala zvednout. Finnick řekl, že je oba neunese, Mags ho políbila a vešla rovnou do toho jedovatého plynu," vyprávím.
"Dělala Finnickovi trenérku, víš?" říká Johanna vyčítavě.
"To jsem nevěděla," přiznávám.
"Byla jako jeho rodina," dodává o chvilku později, i když už ne tak jedovatě.
Díváme se, jak vlnky olizuji naše spodní prádlo. "A co ty? Co jsi dělala s Voltou a Edisonem?" ptám se.
"Jak jsem říkala, přivedla jsem je pro tebe. Haymitch tvrdil, že pokud máme být spojenci, musím to udělat," říká Johanna. "Tos mu přece nakázala,ne?"
Ne, myslím si, ale souhlasně kývám hlavou. "Díky. Cením si toho."
"To doufám." Vrhá po mě znechucený pohled, jako kdybych byla ta největší přítěž, s níž se musí v životě vláčet. Takové to možná je, když má člověk starší sestru, která ho nesnáší.
"Tik tak," ozývá se za mnou. Ohlížím se a vidím, že k nám přilezla Dratkie. Oči má upřené do džungle.
"No nazdar, až je tu zas. Tak jo, jdu se vyspat. Můžeš hlídat s Edisonem," říká Johanna a lehá si vedle Finnicka.
"Tik tak," šeptá Dratkie. Ukládám ji před sebe a hladím ji po ruce, abych ji ukonejšila. Neklidně usíná a ze spánku každou chvíli vydechne svoje "tik tak".
"Tik tak," opakuji po ní tiše. "Je čas jít do postele. Tik tak. Pěkně spi."
Slunce na nebi stoupá, dokud se neocitá přesně nad námi. Určitě je poledne, myslím si nepřítomně. Ne že by na tom záleželo. Po pravé straně přes vodu spatřím mohutný záblesk, který zasahuje
jeden vysoký strom a opět začíná bouřka. Ve stejné oblasti jako v noci. Někdo se zřejmě přiblížil na dosah a spustil mechanismus útoku. Chvíli jen tak sedím a sleduji blesky. Dratkii uspalo monotónní šplouchání vody. Myslím na to, že v noci bouřka začala přesně po dvanácti úderech zvonu.
"Tik tak," říká Dratkie, která se na okamžik vytrhla ze spánku, a opět usíná.
Dvanáct úderů, jako kdyby byla půlnoc. Pak vyšlehl blesk. Teď je slunce v nadhlavníku, jako by bylo poledne. A vyšlehl blesk.
Pomalu se zvedám na nohy a rozhlížím se po aréně. Tamhle se blýská. O kousek vedle se spustila z nebe krev, která zaplavila Johannu, Dratkii a Dioda. My jsme byli hned v následujícím úseku a čelili jsme mlze. Jakmile mlha zmizela, ve čtvrté sekci arény se vynořily opice. Tik tak. Otáčím hlavu na druhou stranu. Před pár hodinami, kolem desáté, se přehnala vlna druhým úsekem nalevo od místa, kde teď šlehají blesky. V poledne. O půlnoci.
V poledne.
"Tik tak," opakuje Dratkie ze spánku. Blesky ustávají, napravo od nich se spouští krvavý déšť a Dratkiina slova najednou dávají smysl.
"No jistě," šeptám. "Tik tak." Otáčím se po obvodu celé arény a dochází mi, že se Dratkie nemýlí. "Tik tak. Tohle jsou hodiny."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Amme Amme | Web | 6. dubna 2011 v 20:25 | Reagovat

kolik chybí kapitol ? :)

2 pája pája | 6. dubna 2011 v 20:40 | Reagovat

myslím, že 5:)

3 zui* zui* | Web | 6. dubna 2011 v 21:07 | Reagovat

jenom 5? to není možné, aby to skončilo v 5 kapitolách :D... nooo jsem zvedava jak todle dopadne :D

4 Baruš Baruš | E-mail | 6. dubna 2011 v 22:14 | Reagovat

Je to úžasný,čtu to skoro na jeden nádech,ani se nedokážu pohnout. A vůůůbec si nedovedu představit,jak tohle skončí,vážně! Už nechci,aby někdo umřel z týhle party,Stačilo že Mags... Stihneš sem dát dnes ještě aspoň jednu? Prosííííím!!! :-)  :-)  :-)  :-D  :-D  :-D

5 Marti Marti | Web | 6. dubna 2011 v 22:39 | Reagovat

Kapitolek je celkem 27 a nejspíš ještě dneska jednu stihnu přidat.. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama