23. kapitolka

6. dubna 2011 v 23:40 | Marti
23 kapitola

Hodiny. Představuji si, jak se nad arénou pohybují neviditelné ručičky. Každou hodinu začíná nová noční můra, spouští se další zbraň tvůrců her a končí ta předešlá. Blesky, krvavý déšť, mlha, opice - to jsou první čtyři hodiny. A v deset vodní vlna. Nevím, co se děje ve zbylých sedmi, ale vím, že Dratkie má pravdu.
Momentálně prší krev a my jsme na pláži pod úsekem s opicemi, na můj vkus příliš blízko jedovaté mlze. Drží se jednotlivé pohromy v rámci džungle? Možná ne. Vlna spláchla všechno až k Rohu hojnosti. Pokud se z džungle vynoří ta mlha, nebo se vrátí opice...
"Vstávejte," volám a třesu Peetou, Finnickem i Johannou, aby se probudili. "Vstávejte, musíme se přesunout." Máme nicméně dost času, abych jim vysvětlila svou teorii - Dratkiino tikání a to, jak pohyb pomyslných ručiček spouští v každém úseku arény jinou smrticí zbraň.
Myslím, že jsem přesvědčila všechny, kdo jsou vzhůru, s výjimkou Johanny, která má přirozený sklon odmítat veškeré moje návrhy. I ona ale souhlasí s tím, že je lepší opatrnost než pozdní
lítost.
Ostatní sbírají naše věci a oblékají Dioda do kombinézy, zatímco já budím Dratkii. Vytrhuje se ze spánku s polekaným: "Tik tak!"
"Ano, tik tak, aréna je jako hodiny. Měla jsi pravdu, Dratkie," říkám jí. "Měla jsi pravdu."
Po tváři se jí rozlévá úleva - patrně proto, že někdo konečně pochopil to, co věděla možná od prvního vyzvánění. "Půlnoc."
"Začínají o půlnoci," přikyvuji.
Z mysli se mi vynořuje jiná vzpomínka. Na hodiny. Na hodinky v dlani Plutarcha Heavensbeeho. "Začíná o půlnoci," řekl Plutarch. Pak se na okamžik objevil můj reprodrozd a zase zmizel. Zpětně mi to připadá, jako kdyby mi napovídal, jak bude vypadat aréna. Ale proč by to dělal? Tehdy jsem ještě nepatřila mezi splátce. Možná si myslel, že mi to pomůže jako trenérce. Nebo měli po celou dobu v úmyslu právě tohle.
Dratkie kývá hlavou ke krvavému dešti. "Půl druhé," říká.
"Přesně tak. Půl druhé. A ve dvě se objeví jedovatý plyn. Tamhle," ukazuji k nedalekému pralesu. "Proto se musíme přesunout někam do bezpečí." Usmívá se a poslušně vstává. "Máš žízeň?"
Podávám jí mísu s vodou a Dratkie do sebe obrací snad celý litr. Finnick jí dává zbytek chleba a ona se do něj hladově zakusuje. Po překonání komunikačních potíží začíná znovu fungovat.
Kontroluji si zbraně. Balím trubičku k odebírání mízy a tubu s mastí do padáčku a připevňuji si ho liánou k opasku.
Diod je pořád víceméně v bezvědomí, ale když se ho Peeta pokouší zvednout, probírá se. "Drát," říká.
"Je tady," uklidňuje ho Peeta. "Dratkie je v pořádku a jde s námi."
Diod sebou ale nepřestává škubat. "Drát," opakuje naléhavě.
"Já vím, co chce," ozývá se Johanna netrpělivě. Přechází po pláži a zvedá válec, který jsme Diodovi sundali z opasku, když jsme ho koupali. Předmět je pokrytý zaschlou krví. "Tuhle bezcennou hračku. Je to cívka s drátem nebo něco takového. Takhle přišel ke svému zraněnií. Běžel pro ni k Rohu hojnosti. Nechápu, co to má být za zbraň. Asi by se z toho dal kus odmotat a použít ke škrcení, ale dovedete si představit Dioda, jak někoho škrtí?"
"Vyhrál přece svůj ročník her díky drátu, se kterým nastražil tu elektrickou past," podotýká Peeta. "Pro něj je to ta nejlepší zbraň."
Nechce se mi věřit, že si to Johanna nedala dohromady sama. Připadá mi to divné. Podezřelé. "Jeden by čekal, že tě to napadne," říkám. "Zvlášť když jsi mu dala přezdívku Volta."
Johanna nebezpečně mhouří oči. "Jo, to ode mě bylo vážně hloupé, že?" odsekává. "Asi mi bránilo v soustředění to, jak jsem se musela starat o tvoje kamarádíčky. Zatímco ty..., cože jsi to vlastně dělala? Jo, už vím - nechávala Mags napospas plynu."
Prsty se mi svírají na rukojeti nože za opaskem.
"Jen si to zkus. Mně je fuk, že jsi zbouchnutá, stejně tě roztrhnu jako hada," vyhrožuje mi Johanna.
Vím, že ji nemohu zabít hned teď, ale je pouze otázkou času, než jedna vyřídí tu druhou.
"Možná bychom si všichni měli dávat pozor na to, kam šlapeme," říká Finnick a krátce mé přejíždí pohledem. Bere cívku a pokládá ji Diodovi na hruď. "Tady máš svůj drát, Volto. Dávej si pozor, kam ho zapojíš!"
Diod už nic nenamítá, když ho Peeta znovu zvedá. "Kam půjdeme?"
"Já bych šel k Rohu hojnosti a podíval se, jestli se s těmi hodinami nemýlíme," říká Finnick. Nikdo nemá žádný lepší nápad. Navíc se ráda znovu podívám na zbraně. A teď je nás šest. I pokud nebudeme počítat Dioda a Dratkii, jsme čtyři dobří bojovníci. Nastala úplně jiná situace, než v jaké jsem byla v téhle fázi loňských her, kdy jsem všechno dělala sama. Ano, je skvělé mít spojence.
Jenom člověk nesmí myslet na to, že je bude muset časem zabít.
Diod a Dratkie pravděpodobně nějak zahynou sami. Jak daleko doběhnou, pokud bychom museli před něčím utíkat? Johannu bych upřímně řečeno dokázala zabít docela snadno, pokud by šlo o to ochránit Peetu. Nebo možná i jen proto, abych jí zavřela zobák. Hlavně potřebuji, aby za mě někdo vyřídil Finnicka, protože mám dojem, že to sama nedokážu. Ne po tom všem, co udělal pro Peetu. Přemýšlím, jestli bych ho nemohla nějak nahnat do střetu s profesionály. Je to kruté, já vím, jenže jaké jiné možnosti mi zbývají? Když teď víme, že aréna funguje jako hodiny, nejspíš nezahyne v džungli, takže ho bude muset někdo zabít v boji.
Takovéhle myšlenky mi jsou mimořádně odporné, a tak se zoufale snažím uvažovat o něčem jiném. Rozptýlit mě však dokážou pouze představy, jak zabíjím prezidenta Snowa. Řekla bych, že nejde o zrovna hezké myšlenky pro sedmnáctiletou dívku, ale rozhodně mi přinášejí uspokojení.
Vydáváme se po nejbližším pásu souše do středu arény a obezřetně přistupujeme k Rohu hojnosti. Mohou se u něj schovávat profesionálové, ale pochybuji o tom, protože jsme na pláži už celé
hodiny a nezahlédli jsme žádnu známku života. Střed arény je opuštěný jak jsem očekávala. Není tu nic než velký zlatý roh a přebraná hromada zbraní.
Peeta pokládá Dioda do stínu u Rohu hojnosti a Diod volá Dratkii. Dratkie k němu přikleká a Diod ji dává do rukou cívku drátu. "Umyj ho, ano?" žádá ji.
Dratkie přikyvuje a odchází k vodě. Namáčí do ní drát a tiše si přitom prozpěvuje nějakou směšnou písničku o myši běhající v hodinách. Je to určitě dětská píseň, ale Dratkii podle všeho dělá radost.
"Ale ne, už zase," obrací Johanna oči v sloup. "Tohle si zpívala celé hodiny, než začala tikat."
Najednou se Dratkie zvedá a ukazuje k džungli. "Dvě," říká.
Dívám se naznačeným směrem a pozoruji, že se právě z džungle začala na pláž přelévat mlhová hradba. "Ano, podívejte, Dratkie má pravdu. Jsou dvě hodiny a na řadu přišla mlha."
"Jako hodinový stroj," přikyvuje Peeta. "Jsi opravdu chytrá, že jsi na to přišla, Dratkie."
Dratkie se usmívá, opět se dává do zpěvu a pokračuje v mytí cívky. "Ona není jen chytrá," říká Diod. "Taky má skvělou intuici."
Všichni se k němu otáčíme. Zřejmě pomalu přichází k sobě. "Vycítí různé věci dřív než kdokoliv jiný. Jako kanárek ve vašich dolech na uhlí."
"Co to je?" ptá se mě Finnick.
"To je pták, kterého bereme do dolů, aby nás varoval před špatným vzduchem," vysvětluji.
"A jak? Tím, že chcípne?" zajímá se Johanna.
"Nejdřív přestane zpívat. V takovém případě byste měli okamžitě utéct. Ale pokud je vzduch hodně špatný zemře. A vy s ním." Nechci mluvit o umírajících ptácích, protože mi připomínají otcovu a Routinu smrt, stejně jako smrt Maysilee Donnerové, po níž má matka zdědila jejího ptáčka. No skvělé, a teď myslím na Hurikána, který musí pracovat hluboko v těch hrozných šachtách a nad hlavou se mu jako Damoklův meč vznáší výhružka prezidenta Snowa. V dole je možné snadno zařídit něčí smrt, aby to vypadalo jako nehoda... Kanárek utichne, zablýskne se a je to.
Znovu si začínám představovat, jak zabíjím prezidenta.
Přestože Johannu Dratkiino zpíváni vytáčí, vypadá nyní spokojenější, než jsem ji v aréně doposud viděla. Zatímco si doplňuji zásobu šípů, ona se přehrabuje zbraněmi a nakonec si vybírá dvě nebezpečně vyhlížející sekery. Její volba mě udivuje, dokud nevidím, jak jednu vrhá takovou silou, až se sekera zabodává ostřím do lesklého zlata Rohu hojnosti. No jistě. Johanna Masonová, Sedmý kraj. Dřevařská oblast. Vsadím se, že házela sekerami už jako batole. Jako Finnick a jeho trojzubec. Nebo Diod a kus drátu. Routa a její znalosti rostlin. Dochází mi, že to je další nevýhoda splátců z Dvanáctého kraje. Do dolů nastupujeme až v osmnácti, zatímco ostatní splátci se učí ledacos o hlavním zaměření svého kraje mnohem dřív. V dolech se dělá řada věcí, které by se soutěžícímu hodily. Kope se krumpáčem. Odpalují se nálože. Takové věci vám poskytují výhodu, jako moje lovení.
Jenže se je učíme příliš pozdě.
Zatímco se zabývám zbraněmi, Peeta sedí v podřepu a špičkou nože něco ryje do velkého hladkého listu, který si přinesl z džungle. Nahlížím mu přes rameno a vidím, že kreslí mapu arény. Uprostřed
je Roh hojnosti a do stran z něj vystupují písečné paprsky. Připomíná to koláč nakrájený na dvanáct stejných dílů. Další kruh představuje obvod moře a o něco větší kružnice zase kraj džungle. "Podívej,
jak je umístěný Roh hojnosti," upozorňuje mě Peeta.
Otáčím se a hned mi dochází, co má na mysli. "Špička míří k hodinové dvanáctce," říkám.
"Ano, takže to je vršek hodin," přikyvuje a rychle črtá čísla kolem pomyslného ciferníku. "Mezi dvanáctkou a jedničkou je oblast blesků." Drobným písmem vpisuje do dané výseče slovo blesky a pokračuje poznámkami krev, mlha a opice.
"Mezi desítkou a jedenáctkou je ta vlna," říkám. Peeta ji doplňuje do nákresu. V tu chvíli k nám přistupuje Finnick s Johannou, po zuby ozbrojení trojzubci, sekerami a noži.
"Všimli jste si něčeho neobvyklého v dalších výsečích?" ptám se Johanny a Dioda. Ti ale viděli jen spousty krve. "Může v nich být asi cokoliv."
"Označím úseky, kde víme, že zbraně tvůrců her dosahují mimo džungli, abychom se jim napříště vyhnuli," dodává Peeta a šrafuje oblasti s mlhou a vlnou. Zvedá k nám hlavu. "Víme toho o hodně víc než dneska ráno."
Všichni souhlasně přikyvujeme. V tu chvíli mi to ale dochází. Je ticho. Náš kanárek přestal zpívat.
Na nic nečekám. Přikládám šíp k tětivě a otáčím se. Zlatoň, celý mokrý pouští Dratkiino tělo k zemi. Dratkie má podříznuté hrdlo, rozevřené do podoby jasně rudého úšklebku. Vzápětí vniká hrot mého šípu Zlatoňovi do pravého spánku a ostří Johanniny sekery se zaráží do Kašmířiny hrudi. Finnick odráží oštěp, který Brutus vrhl po Peetovi, a zasahuje ho do stehna Enobariin nůž. Nebýt Rohu hojnosti, za nějž se schovali, byli by oba splátci z Druhého kraje už mrtví. Vyrážím za nimi. Bum!Bum!Bum!
Tři výstřely z děla potvrzují, že Dratkii není pomocí a že nemusíme dobíjet Zlatoně ani Kašmíru. Obíhám se svými spojenci Roh hojnosti, abychom se pustili do pronásledování Bruta a Enobarie,
kteří uhánějí po písku k džungli.
Najednou se mi zachvěje půda pod nohama a padám na bok. Kruh země, na němž spočívá Roh hojnosti, se začíná rychle otáčet. Před očima se mi míhá džungle a slévá se v rozmazanou zelenou
šmouhu. Odstředivá síla mě táhne k vodě a snažím se zapřít rukama i nohama do písku. Závrať a poletující písek mě nutí zavřít oči. Nemohu dělat vůbec nic, jen se držet. Znenadání, bez jakéhokoliv postupného zpomalení, zastavujeme.
Omámeně si sedám a vykašlávám písek. Moji společníci jsou na tom stejně. Finnick, Johanna i Peeta se také udrželi na písečném kruhu kolem Rohu hojnosti. Tři mrtvá těla rotace odhodila do vody.
Od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že Dratkie přestala zpívat, mohla uběhnout sotva minuta nebo dvě. Sedíme, přerývaně dýcháme a pliveme z úst písek.
"Kde je Volta?" ptá se Johanna. Vymršťujeme se na nohy. Potácivě obíháme Roh hojnosti a ověřujeme si, že Diod opravdu zmizel. Finnick ho zahlédne asi dvacet metrů od nás ve vodě. Diod se sotva drží na hladině a Finnick se pro něj hned vydává.
V tu chvíli si vzpomínám na drát a na to, jak je pro Dioda důležitý. Kde skončil? Kde je? Vtom ho vidím - Dratkie ho dosud drží v rukách, daleko ve vodě. Svírá se mi žaludek, když si uvědomím, co musím udělat. "Kryjte mě," říkám ostatním. Odhazuji zbraně a sprintuji po písečném paprsku, který je nejblíž
jejímu tělu. Bez váhání skáču do vody a plavu směrem k ní. Koutkem oka zahlédnu, jak se nad námi objevuje vznášedlo a spouští se z něj klepeto, aby odneslo její mrtvolu. Já však nezastavuji. Plavu ze všech sil, až nakonec vrážím do jejího těla. Vynořuji se s mohutným nádechem na hladinu a snažím se nepolykat krvavou vodu, která se šíří kolem Dratkiina podříznutého krku. Splývá na zádech a nevidomýma očima zírá do palčivého slunce. Šlapu vodu a páčím jí cívku z pevně sevřených prstů. Pak nemohu udělat nic jiného, než jí zatlačit oči, zašeptat pár slov na rozloučenou a odplavat pryč. Když pokládám cívku drátu do písku a vylézám z vody, její tělo je ú pryč. V ústech ale pořád cítím chuť krve smísené se slanou vodou.
Vracím se k Rohu hojnosti. Finnick mezitím vytáhl Dioda a ten právě sedí a vyfrkává ze sebe vodu, které se nalokal. Byl dostatečně pohotový, aby si podržel brýle, takže aspoň vidí. Pokládám mu do klína cívku. Leskne se čistotou - nezbývá na ni ani stopa krve. Diod kousek odmotává a mne drát mezi prsty. Takový drát vidím poprvé. Vůbec se nepodobá drátům, které znám. Má bledě zlatou barvu a je jemný jako vlas. Uvažuji, jak je asi dlouhý. V tak velké cívce ho musejí být kilometry. Ale neptám se, neboť vím, že Diod myslí na Dratkii.
Rozhlížím se po zachmuřených tvářích ostatních. Finnick, Johanna i Diod už přišli o partnera ze svého kraje. Přecházím k Peetovi, objímám ho a chvíli všichni zůstáváme potichu.
"Pojďte pryč z tohohle mizernýho ostrova," říká Johanna nakonec. Byli jsme tu ostatně jenom kvůli zbraním a ty jsme si doplnili. Zdejší liány jsou naštěstí silné a trubička na odběr mízy i mast zabalená v padáčku se udržely u mého opasku. Finnick si stahuje tílko a obvazuje si ránu ve stehně od Enobariina nože. Není to hluboké zranění. Diod je přesvědčený, že bude schopen chodit, a pokud nebudeme pospíchat, může jít po svých. Pomáhám mu na nohy. Rozhodujeme se, že půjdeme k pláži na místo
pomyslné dvanáctky. To by nám mělo poskytnout několik hodin klidu a udržíme se dost daleko od případných zbytků jedovatého plynu. Pak ale Peeta, Johanna a Finnick vyrážejí do třech různých
směrů.
"Jdeme na dvanáctku, ne?" ptá se Peeta. "A na dvanáctku ukazuje špička rohu."
"Jenže pak ho otočili," namítá Finnick. "Já se řídil podle slunce."
"Slunce ti řekne nanejvýš to, že budou čtyři, Finnicku," upozorňuji ho.
"Katniss tím asi chce říct, že i když známe čas, neznamená to, že víme, kde jsou čtyři hodiny na ciferníku arény. Mohli bychom mít snad aspoň přibližné ponětí o směru, pokud ovšem nepootočili
i vnější okraj džungle," říká Diod.
Ne, Katniss chtěla říct něco daleko jednoduššího. Diod přišel s rozborem, který je mnohem hlubší než moje poznámka o slunci. Kývám ale hlavou, jako bych celou dobu myslela právě tohle.
"Ano, takže kterýkoliv z paprsků může vést ke dvanáctce," uzavírám.
Obcházíme Roh hojnosti a rozhlížíme se po džungli. Je všude stejná. Vybavuji si vysoký strom, který byl jako první zasažený bleskem umělé bouře, ale v každém sektoru roste podobný. Johannu
napadá, že bychom se mohli zorientovat podle stop prchajícího Bruta s Enobarií, ale ty jsou zaváté nebo smyté. Nedá se poznat žádný směr.
"Neměla jsem se zmiňovat o těch hodinách," poznamenávám hořce. "Teď nám sebrali i tuhle výhodu."
"Jenom dočasně," nesouhlasí Diod. "V deset zase uvidíme vlnu a poznáme, kde jsme."
"Ano, nemohou předělat celou arénu," přikyvuje Peeta.
"To je fuk," říká Johanna netrpělivě. "Muselas nám to říct, jinak bysme nepřesunuli tábor." Její logická, byť lehce ponižující odpověď mě paradoxně utěšuje. Ano, musela jsem jim to říct, jinak bychom se nepohnuli z místa. "Pojďte, musím se napít. Máte někdo nápad, kudy se dát?"
Náhodně vybíráme jeden z paprsků a vyrážíme po něm, aniž bychom tušili, ke kterému číslu se blížíme. Z pláže pak nahlížíme do džungle, abychom se pokusili odhadnout, co možná čeká
uvnitř.
"Teď je určitě hodina opic. A žádnou tu nevidím," říká Peeta. "Zkusím navrtat nějaký strom."
"Ne, řada je na mně," hlásí se Finnick.
"Aspoň ti budu hlídat záda," nabízí se Peeta.
"To zvládne Katniss," říká Johanna. "Potřebujeme, abys nakreslil další mapu. Tu první spláchla voda." Trhá ze stromu velký list a podává mu ho.
Na chvíli podezřívavě přemítám, jestli nás nechtějí rozdělit a zabít, ale to by nedávalo smysl. Já budu oproti Finnickovi ve výhodě, protože bude vrtat do stromu, a Peeta je podstatně větší než Johanna. Následuji tedy Finnicka patnáct metrů do džungle, kde nacházíme vhodný strom, a on do něj začíná dloubat nožem. Stojím u něj s připraveným lukem a nedokážu se zbavit nepříjemného
pocitu, že se tu něco děje a nějak to souvisí s Peetou. Vybavuji si všechny události v aréně od chvíle,
kdy zazněl úvodní gong, a pokouším se nalézt důvod pro svůj neklid.
Finnick nejdřív doplaval pro Peetu. Pak ho oživil po zásahu silovým polem. Mags se dobrovolně vrhla do mlhy, aby Finnick mohl zachránit Peetu. Ta narkomanka skočila před Peetu a vlastním tělem
zabránila útoku opice. Boj s profesionály proběhl velice rychle, ale neodrazil Finnick Brutův oštěp, který by zasáhl Peetu, ačkoliv se tím pádem nestihl vyhnout Enobariinu noži?
A i teď ho Johanna radši nechává kreslit mapu, než aby měl riskovat život v džungli...
Nedá se o tom pochybovat. Z nějakých naprosto nepochopitelných důvodů se někteří další vítězové snaží udržet Peetu naživu, i když to znamená, že se sami musejí obětovat.
Tohle poznáni mi vyráží dech. Zaprvé je to moje práce. A zadruhé to nedává smysl. Dostat se odtud může jen jeden z nás, tak proč si vybrali zrovna Peetu? Jak je Haymitch dokázal přesvědčit, aby nadřadili Peetův život nad svůj vlastní?
Vlastní důvody znám. Peeta je můj přítel, a navíc se tím vzpírám Kapitolu a jeho krutým hrám. Kdyby však mezi mnou a Peetou neexistovalo žádné skutečné pouto, co by mě přimělo k tomu, abych ho chtěla zachránit víc než samu sebe? Jistě, je statečný ovšem to platí o nás všech, kdo jsme přežili Hladové hry. Je v něm určitá dobráckost, která se dá těžko přehlédnout, ale stejně...
A potom mě napadá, v čem je Peeta mnohem lepší než my ostatní. Dokáže používat slova. V obou rozhovorech dokonale zastínil ostatní splátce. A možná právě díky své dobrotě dokáže jedinou
větou přesvědčit dav - ne, celou zemi, aby se postavila na jeho stranu.
Vzpomínám, jak jsem přemýšlela o tom, že právě takový dar by měl mít vůdce revoluce. Přesvědčil Haymitch ostatní právě tímhle? Že Peetův jazyk má proti Kapitolu nepoměrně větší význam než fyzická síla nás ostatních? Nevím. Pořád mi takové zdůvodnění připadá přitažené za vlasy, aspoň pokud jde o některé splátce. Vždyť je tu řeč o Johanně Masonové. Jak jinak ale vysvětlit jejich nápadné úsilí o to, aby Peeta přežil?
"Máš tu trubičku, Katniss?" ptá se Finnick. Jeho hlas mě vrací zpátky do reality. Přetínám liánu, která je provlečená trubičkou, a podávám mu kovový nástroj.
V tu chvíli uslyším výkřik plný strachu a bolesti a v žilách mi tuhne krev. Pouštím trubičku na zem a zapomínám, kde jsem nebo co leží přede mnou. Vím jen, že se k ní musím dostat bez ohledu na nebezpečí a ochránit ji. Zběsile vybíhám ve směru hlasu, prodírám se liánami a větvemi, vším, co mi brání v tom, abych k ní doběhla.
Abych doběhla ke své sestřičce.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Baruš Baruš | E-mail | 6. dubna 2011 v 23:52 | Reagovat

Ááááách,má věrná nedočkavost se mi vyplatila,díky moooc,jsi zlato. Jdu na to,už se těšim :-D  :-D  :-D ! Díky,díky,díky!!! :-)  :-)  :-)

2 Xhex Xhex | 7. dubna 2011 v 1:12 | Reagovat

úžasný

3 Petaaa Petaaa | 7. dubna 2011 v 10:42 | Reagovat

Super kapitolka dík!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama