24. kapitolka

8. dubna 2011 v 11:00 | Marti
kapitola 24



Kde je? Co jí dělají? "Prim!" křičím. "Prim!" Odpovědí je mi jen další trýznivý jek. Jak se sem dostala? Jak to, že i ona je součástí her? "Prim!"
Liány mi šlehají do tváře i do paží, plazivé oddenky rostlin mě chytají za nohy. Ale blížím se k ní. Už jsem hodně blízko. Po tváři mi stéká pot a pálí mě v hojících se puchýřích od leptavého nervového plynu. Lapám po dechu a snažím se vydolovat z teplého, vlhkého a tíživého vzduchu trochu kyslíku. Prim vydává další zvuk, natolik beznadějný a zoufalý, že si ani neumím představit, co jí musejí provádět.
"Prim!" Prorážím zelenou hradbou a ocitám se na malé mýtině. Ten zvuk se teď ozývá přímo nade mnou. Nade mnou? Zakláním hlavu. Copak ji vytáhli na strom? Zoufale se rozhlížím po větvích, ale nikde ji neobjevuji. "Prim?" křičím úpěnlivě. Slyším ji, ale nevidím jí. Ozývá se další zanaříkání, jasné a čisté, a tentokrát se nemohu mýlit. Křik vychází ze zobáčku drobného černého ptáka, který sedí na větvi zhruba tři metry nad mou hlavou. Vtom všechno chápu.
To je reprozob.
Ještě nikdy jsem ho neviděla a myslela jsem, že už ani neexistují. Opírám se o kmen stromu, tisknu si dlaň k boku, v němž mě po divokém běhu džunglí píchá, a prohlížím si ho. V duchu si představuji drozda, spojuji ho s reprozobem a ano, ti dva opravdu mohou dohromady zplodit mého reprodrozda. Na první po hled nic nenaznačuje, že pták přede mnou je mutant. Nic, kromě hrozivě opravdového Primina hlasu, který se mu line z hrdla. Umlčuji ho šípem a pták padá na zem. Beru si zpátky šíp a pro
jistotu ptákovi ještě kroutím krkem. Pak odhazuji tu odpornou věc mezi stromy. Ani ten největší hlad by mě nepřiměl jíst něco takového.
Nebylo to skutečné, říkám si v duchu. Stejně jako ti vlčí mutanti z loňského roku nebyli ve skutečnosti mrtví splátci. Jde jenom o sadistický trik tvůrců her.
Na mýtinu vráží Finnick zrovna v okamžiku, kdy otírám šíp kouskem mechu. "Katniss?"
"Jsem v pořádku. Nic mi není," říkám, ačkoliv se vůbec necítím dobře. ,,Myslela jsem, že slyším svoji sestru, jenže..." Přerušuje mě další pronikavý výkřik. Tenhle hlas nepatří Prim, ale podle zabarvení nějaké mladé ženě. Nepoznávám ho, na Finnicka má však okamžitý účinek. Z tváře mu vyprchává veškerá barva a strachem se mu rozšiřují zorničky. "Finnicku, počkej!" říkám a natahuji se k němu, abych ho uklidnila, ale on už vybíhá, stejně bezhlavě, jako jsem já vyrazila za Prim. "Finnicku!" volám,
ale vím, že se neotočí a nepočká na moje racionální vysvětlení. Mohu udělat jediné: následovat ho.
Není to nijak těžké, i když běží tak rychle, jelikož za sebou nechává širokou prošlapanou stopu. Tenhle pták je aspoň tři sta metrů daleko a většinu cesty utíkám do kopce, takže když Finnicka konečně dostihuji, sotva popadám dech. Finnick obchází obrovský strom. Kmen musí mít v průměru nejméně metr a půl a větve začínají vyrůstat až ve výšce sedmi metrů. Ženské výkřiky se ozývají z listoví, v němž je reprozob schovaný. Finnick křičí také, pořád dokola: "Annie! Annie!" Panikaří a očividně mu
nemohu nic vysvětlovat, takže dělám to, co bych udělala tak jako tak. Šplhám na sousední strom, nalézám reprozoba a zabíjím ho šípem. Pták padá Finnickovi přímo k nohám. Zvedá ho a pomalu
mu dochází, o co šlo. Když se k němu připojuji, vypadá však zoufaleji než jindy.
"Všecko je v pořádku, Finnicku. Je to jenom reprozob. Zkoušejí na nás další triky," ubezpečuji ho. "Není to skutečnost. Není to tvoje... Annie."
"Ne, není to Annie. Ale ten hlas byl její. Reprozobové napodobují to, co slyšeli. A kde asi slyšeli tyhle výkřiky, Katniss?" ptá se.
Cítím, jak sama blednu, když mi dochází význam jeho slov.
"Ach, Finnicku, přece si nemyslíš , že..."
"Ano, myslím. Přesně to si myslím," odpovídá.
Představuji si Prim ve sterilně bílé místnosti, připoutanou ke stolu, zatímco ji postavy v maskách a pláštích mučí, aby z ní dostaly potřebné zvuky. Rozklepávají se mi kolena a klesám na zem. Finnick se mi snaží něco říct, ale já ho nevnímám. Nakonec slyším, jak vlevo ode mě začíná vřeštět další pták. A tentokrát hlas patří Hurikánovi.
Finnick mě chytá za paži, než stačím vyběhnout. "Ne. To není on." Odtahuje mě z kopce k pláži. "Musíme odsud zmizet."
V Hurikánově hlase je tolik bolesti, že se bránim a pokouším se Finnickovi vysmeknout. "To není on, Katniss! Je to jenom mutant!" křičí na mě Finnick. "Pojď!" Zpola mě vleče a zpola nese, dokud mi nedochází, co říká. Má pravdu, je to jenom další reprozob. Nepomohu Hurikánovi tím, že budu reprozoba pronásledovat. To ovšem nemění nic na tom, že jde o Hurikánův hlas, a někdy někde někdo způsobil, že Hurikán vydával takové zvuky.
Přestávám se vzpírat a stejně jako v případě té mlhy utíkám před tím, s čím nemohu bojovat. Před tím, co mi může pouze ublížit. Jenže tentokrát není v ohrožení moje tělo, nýbrž srdce. Tohle je určitě další zbraň v hodinách. Zřejmě jsou čtyři hodiny.
Když ručičky dotikají ke čtvrté hodině, opice jdou domů a jejich místo zaujímají reprozobové. Finnick má pravdu - dá se odtud jedině rychle utéct. Tentokrát nemůže Haymitch poslat nic, co by mi nebo Finnickovi pomohlo, abychom se vzpamatovali z ran, které nám ti ptáci způsobili.
Vidím u okraje džungle stát Peetu a Johannu a zvedá se ve mně vlna úlevy smíšené se zlostí. Proč mi Peeta nepřišel na pomoc? Proč se za námi nikdo nevydal? I teď stojí na pláži, má zvednuté ruce a pohybuje rty, jako kdyby něco říkal, ale jeho slova k nám nedoléhají. Proč?
Stěna je tak průhledná, že do ní s Finnickem narážíme v plné rychlosti. Padáme zpátky do džungle. Já mám štěstí, protože hlavní sílu nárazu odneslo moje rameno, zatímco Finnick vběhl do stěny obličejem a z nosu mu teď teče krev. Proto nám tedy Peeta, Johanna ani Diod, kterého vidím za nimi smutně vrtět hlavou, nepřišli na pomoc. Cestu nám i jim zatarasila neviditelná bariéra. Není to silové pole - tvrdého, hladkého povrchu stěny se můžeme bez obav dotýkat. Ale ani Peetův nůž, ani Johannina sekera do něj nedokážou udělat sebemenší škrábanec. Stěna jistě uzavírá celý úsek mezi čtvrtou a pátou hodinou a my tu zůstaneme v pasti, dokud neuplyne stanovená doba.
Peeta přikládá dlaň k povrchu stěny a já ji dávám z druhé strany k jeho, jako kdybych přes stěnu cítila jeho dotyk. Vidím, jak se mu pohybuji rty, ale neslyším ho. Pokouším se poznat, co říká, ale nedokážu se soustředit, a tak mu jen hledím do tváře a snažím se uchovat si zbytky příčetnosti.
Pak se začínají blížit další ptáci, jeden po druhém. Sedají si na okolní větve a z jejich zobáků se začíná linout pečlivě připravená symfonie hrůzy. Finnick se vzdává hned, klesá k zemi a tiskne si dlaně k uším, jako kdyby si chtěl rozmáčknout lebku.
Já se chvíli snažím bojovat a střílím do nenáviděných ptáků, dokud nemám prázdný toulec. Za každého mrtvého ptáka však rychle přichází náhrada. Nakonec se vzdávám i já, choulím se vedle Finnicka a snažím se nevnímat mučivé výkřiky Prim, Hurikána, matky, Madge, Roryho, Vicka a dokonce i Posy, bezmocné malé Posy...
Vím, že je po všem, až když na sobě cítím Peetovy ruce a cítím, jak mě zvedá a vynáší z džungle. Pořád ale nechávám křečovitě zavřené oči a zacpávám si uši. Mám příliš ztuhlé svaly, než abych se uvolnila. Peeta mě drží v klíně, konejšivě na mě mluví a mírně se mnou pohupuje. Trvá dlouhou chvíli, než pomalu uvolňuji sevřené svaly. Okamžitě se začínám chvět po celém těle.
"Už je to v pořádku, Katniss," šeptá mi.
"Tys je neslyšel," odpovídám.
"Slyšel jsem Prim, hned na začátku. Ale to nebyla ona," říká. "Byl to reprozob."
"Byla to ona. Reprozob jenom opakoval, co slyšel," namítám.
"Tvůrci her chtějí, abyste si mysleli právě tohle. Stejně jako jsme uvažovali, jestli vloni tomu mutantovi dali Třpytčiny oči. Jenže to nebyly její oči, a tohle nebyl Primin hlas. Nebo pokud byl, vzali ho z nějakého rozhovoru a zkreslili zvuk," vysvětluje.
"Ne, mučili ji," trvám na svém. "Určitě je mrtvá."
"Katniss, Prim není mrtvá. Jak by ji mohli zabít? Zbývá nás tu posledních osm. A co se stane pak?" ptá se Peeta.
"Ještě sedm z nás zahyne," odpovídám beznadějně.
"Myslím doma. Co se stane, když ve hrách zbývá posledních osm splátců?" Zvedá mi bradu, abych se mu musela podívat do očí. "Co se stane, když je v aréně posledních osm splátců?"
Nějak se mi snaží pomoct, a tak se nutím do přemýšlení. "Posledních osm?" opakuji. "Dělají rozhovory s rodinou a přáteli."
"Správně," přikyvuje Peeta. "Dělají rozhovory s rodinou a přáteli. A mohou je udělat, pokud všechny zabijí?"
"Ne?" ptám se nejistě.
"Ne. Takhle víme, že je Prim naživu. S tou by přece dělali rozhovor jako s první, ne?" uklidňuje mě.
Chci mu věřit. Strašně moc chci. Jenže... ty hlasy...
"Nejdřív s Prim. Pak s tvou matkou. S tvým bratrancem Hurikánem. S Madge," pokračuje. "Byl to jenom trik, Katniss. Hrozný trik, ale ublížit tím mohou jenom nám. To my jsme splátci. Naši blízcí ne."
"Opravdu tomu věříš?" šeptám.
"Opravdu," přikyvuje Peeta. Váhám. Myslím na to, jak Peeta dokáže každého přesvědčit o čemkoliv. Ohlížím se na Finnicka a vidím, že i on doslova visí Peetovi na rtech.
"Věříš tomu, Finnicku?" obracím se na něj.
"Může to být pravda. Já nevím," říká. "Mohou udělat něco takového, Diode? Vzít normální hlas a změnit ho..."
"No jistě. Není to ani nijak těžké, Finnicku. U nás se děti učí něco podobného ve škole," odpovídá Diod.
"Jistěže má Peeta pravdu. Celá země přece zbožňuje Katnissinu sestru. Kdyby ji opravdu takhle zabili, určitě by měli na krku povstání," dodává Johanna bezvýrazně. "A to by přece nechtěli."
Zaklání hlavu a křičí k obloze: "Povstání v celé zemi? To by stoprocentně nechtěli!"
Ohromeně otvírám ústa. Nikdo nikdy neříká při hrách takové věci. Tvůrci her ji rozhodně vystřihli. Já jsem ji ovšem slyšela a můj názor na ni se výrazné změnil. Johanna sice nikdy nevyhraje žádnou cenu za příjemné vystupování, ale každopádně má kuráž. Nebo je šílená. Zvedá několik ulit a vydává se k džungli.
"Jdu pro vodu," říká.
Když kráčí kolem mě, chytám ji za ruku. "Nechoď tam. Ti ptáci...! Uvědomuji si, že reprozobové už jsou patrně pryč, ale přesto nechci, aby tam někdo chodil. Ani ona.
"Mně ublížit nemůžou. Já nejsem jako vy ostatní. Nezbývá mi nikdo, koho bych milovala," říká Johanna a netrpělivě vymaňuje ruku z mého sevření. Když mi přináší ulitu plnou vody, přijímám
ji jen s tichým děkovným pokývnutím, protože vím, jak moc by ji naštvalo, kdyby slyšela v mém hlase soucit.
Zatímco Johanna nosí vodu a sbírá moje šípy, Diod si pohrává s drátem a Finnick se jde ponořit do moře. Potřebovala bych se také umýt, ale pořád jsem příliš otřesená a zůstávám v Peetově náručí.
"Koho použili proti Finnickovi?" ptá se.
"Nějakou Annie," odpovídám.
"To bude určitě Annie Crestová," říká.
"Kdo to je?"
"Annie Crestová byla ta dívka, za kterou se nabídla Mags jako dobrovolnice. Vyhrála zhruba před pěti lety," vysvětluje Peeta.
To bylo léto po smrti mého otce, když jsem se poprvé starala o rodinu a musela jsem bojovat s hladem. "Na tenhle ročník si moc nevzpomínám," říkám. "To byly ty hry se zemětřesením?"
"Jo. Annie je ta dívka, která se pomátla, když její společník zkraje přišel o hlavu. Potom utekla a schovala se. Zemětřesení protrhlo přehradu a většinu arény zatopila voda. Vyhrála, protože
uměla nejlíp plavat," vypráví Peeta.
"Uzdravila se pak?" ptám se. "Myslím duševně."
"Nevím. Nevzpomínám si, že bych ji viděl na nějakých dalších hrách. Při letošní sklizni ale nevypadala moc vyrovnaně," krčí rameny Peeta.
Takže tu tedy Finnick miluje, myslím si. Žádnou luxusní milenku z Kapitolu, ale nebohou šílenou dívku doma.
Po výstřelu z děla se všichni shlukujeme na pláži. Nad oblastí mezi šestkou a sedmičkou na pomyslném ciferníku se objevuje vznášedlo. Sledujeme, jak se z něj pětkrát spouštějí klepeta, aby
vyzvedla pět různých částí jednoho těla, rozsápaného na kusy. Nedá se poznat, kdo to byt. Ať už se v šest hodin děje cokoliv, nechci o tom nic vědět.
Peeta kreslí na list novou mapu, doplňuje RZ jako reprozobové do úseku mezi čtvrtou a pátou hodinou a pak píše šelma do úseku, odkud před chvílí zvedalo zbytky jiného splátce vznášedlo. Už tedy máme docela solidní představu o nebezpečích v sedmi výsecích z dvanácti, a dá-li se na útoku reprozobů najít něco pozitivního, je to skutečnost, že jsme se zorientovali na ciferníku.
Finnick splétá další mísu na vodu a rybářskou síť. Krátce si zaplavu a znovu si roztírám po kůži hojivou mast. Pak si sedám na břeh, čistím ryby, které Finnick chytil, a sleduji, jak slunce klesá za obzor. Z opačné strany se vynořuje jasný měsíc, který vyplňuje arénu zvláštním šerem. Už se chystáme usednout k večeři skládající se ze syrových ryb, když začíná hrát hymna. A posléze se objevují tváře...
Kašmíra. Zlatoň. Dratkie. Mags. Žena z Pátého kraje. Ta morfionička, která obětovala život za Peetu. Mor. Muž z Desátého kraje.
Osm mrtvých. Plus osm dalších z předešlého večera. Dvě třetiny splátců jsou po smrti během dne a půl. To je určitě rekord.
"Vážně se s náma nemazlej," poznamenává Johanna.
"Kdo zbývá? Kromě nás pěti a splátců z Druhého kraje?" ptá se Finnick.
"Plev," říká Peeta, aniž by se nad tím musel zamyslet. Možná ho vede v patrnosti kvůli Haymitchovi.
K zemi se snáší padáček s hromadou malých čtvercových housek. "Ty jsou z tvého kraje, Diode, viď?" ptá se Peeta.
"Ano, ze Třetího kraje," potvrzuje Diod. "Kolik jich je?"
Finnick počítá kousky pečiva a rozkládá je před sebe do pravidelného vzoru. Nevím proč, ale připadá mi, že je posedlý chlebem.
"Dvacet čtyři," hlásí.
"Takže rovné dva tucty?" ptá se Diod.
"Přesně tak," přikyvuje Finnick. "Jak je rozdělíme?"
"Každý si dáme tři a ti, co budou při snídani ještě naživu, se můžou podělit o zbytek," říká Johanna. Její návrh mě z nějakého důvodu rozesmál. Asi proto, že má pravdu. Johanna se na mě poprvé dívá uznalým pohledem. Ne, ne uznalým. Ale možná trochu potěšeným a souhlasným.
Čekáme, dokud se neobjeví obrovská vlna, která vyplavuje úsek arény mezi desítkou a jedenáctkou, a jakmile se uklidní hladina moře, jdeme se utábořit právě k téhle části pláže. Teoreticky bychom měli mít dvanáct hodin klid. Ze sousedního úseku se ozývá nepříjemné cvakání, zřejmě od nějakého druhu hmyzu, ale ať už zvuk vydává cokoliv, drží se to uvnitř džungle a my si zase dáváme pozor, abychom nevkročili na vedlejší část pláže pro případ, že bychom tím vyprovokovali nějaký útok.
Nevím, jak se Johanna dokáže stále držet na nohách. Od začátku her spala sotva hodinu. Nabízíme se s Peetou na první hlídku, protože jsme odpočatější než druzí a chceme být chvíli sami. Ostatní okamžitě usínají, i když Finnick spí hodně neklidně a každou chvíli slyším, jak mumlá Anniino jméno.
Sedíme s Peetou zády k sobě na vlhkém písku a opíráme se o sebe rameny. Já sleduji vodu a on džungli, což je pro mě lepší. Dosud mě pronásledují hlasy reprozobů, které bohužel nedokáže
přehlušit ani cvakání hmyzu. Po chvíli pokládám Peetovi hlavu na rameno a Peeta mě hladí po vlasech.
"Katniss," oslovuje mě tiše, "nemá smysl předstírat, že nevíme, o co se ten druhý snaží." Ne, to asi nemá, ale není to ani nic, o čem by bylo příjemné mluvit. Aspoň pro nás. Diváci v Kapitolu
budou přilepení k obrazovkám, aby jim neuniklo jediné slovo. "Nevím, jakou dohodu jsi uzavřela s Haymitchem, ale měla bys vědět, že i mně něco slíbil." No jistě, to je mi jasné. Slíbil Peetovi,
že mě ochrání, aby ho uchlácholil. "Takže se dá předpokládat, že jednomu z nás lhal."
Tím si získává mou pozornost. Dvojitá dohoda. Slib daný oběma stranám. A jenom Haymitch ví, který platí. Zvedám hlavu a dívám se Peetovi do očí. "Proč o tom mluvíš?"
"Nechci, abys zapomněla, že jsme každý v odlišné situaci. Pokud zemřeš a já přežiju, ve Dvanáctém kraji na mě žádný život nečeká. Můj celý život jsi ty," říká. "Nikdy už bych nebyl šťastný."
Chci něco namítnout, ale pokládá mi prst na rty, aby mě umlčel.
"S tebou je to jinak. Netvrdím, že to pro tebe nebude těžké, ale existují jiní lidé, pro které ti bude stát zato žít."
Vytahuje řetízek se zlatým přívěskem, který má na krku, a zvedá ho do měsíčního svitu, abych jasně viděla reprodrozda. Pak přejíždí palcem po malinké páčce, jíž jsem si předtím nevšimla, a přívěsek se otvírá. Uvnitř medailonku jsou fotografie. Na pravé straně moje matka a Prim. Obě se smějou. A nalevo Hurikán. I on se usmívá.
Neexistuje nic, co by mě mohlo zlomit rychleji než tyhle tři obličeje. Po tom, co jsem slyšela dnes odpoledne,.. Je to dokonalá zbraň.
"Tvoje rodina tě potřebuje, Katniss," říká Peeta.
Moje rodina. Matka. Sestra. A údajný bratranec Hurikán. Ale Peetův záměr je průhledný. Má na mysli, že Hurikán opravdu představuje moji rodinu, nebo jednoho dne bude, pokud přežiju. Že se za něj provdám. Dává mi vlastně svůj život a zároveň Hurikána. Dává mi tím na vědomí, že bych o tom
nikdy neměla pochybovat. Chce po mně, abych si od něj vzala všechno.
Čekám, že se kvůli kamerám zmíní o nenarozeném dítěti, ale mýlím se. Dochází mi, že tohle není součást her. Že mi upřímně říká, co cítí.
"Mě nikdo doopravdy nepotřebuje," pokračuje a v jeho hlase nezní žádná sebelítost. Je pravda, že ho jeho rodina nepotřebuje. Budou po něm truchlit, stejně jako hrstka přátel. Ale překonají to. I Haymitch, který utopí smutek v pálence. Uvědomuji si, že Peetova smrt nezvratně ublíží jediné osobě. Mně.
"Já ano," říkám. "Já tě potřebuji." Neklidně se nadechuje, jako kdyby se chtěl začít dohadovat, a to není dobré, to není vůbec dobré, protože začne mluvit o Prim, o mé matce a o všem dalším
a jenom mě tím zmate. A tak, než stačí promluvit, umlčuji ho polibkem.
Znovu to cítím. To, co jsem zatím cítila pouze jednou. V jeskyni minulý rok, když jsem se pokoušela Haymitche přimět, aby nám poslal nějaké jídlo. Během loňských her i potom jsem líbala Peetu snad tisíckrát. Jen při jednom polibku se ale něco pohnulo hluboko v mém nitru. Jen při jednom jsem toužila po dalších. Tehdy mi však začala krvácet hlava a Peeta mě uložil ke spánku.
Tentokrát nás nic nepřerušuje a po několika marných pokusech Peeta vzdává snahu o další slova. Pocit tepla v mém nitru narůstá a šíří se z hrudi do celého těla, do rukou i nohou, až ke špičkám prstů. Polibky mě ovšem neuspokojují; mají opačný účinek. Má touha narůstá. Vím, jaké to je, mít hlad, ale tohle je něco úplně nového.
Zpátky do reality nás přivádí první vyšlehnutí blesku, který o půlnoci zasahuje vysoký strom ve svém úseku. Blesk budí i Finnicka. S pronikavým výkřikem si sedá a zarývá prsty do písku, aby se ujistil, že jeho noční můra není skutečná.
"Už nemohu spát," říká. "Jeden z vás by si měl odpočinout." Teprve pak si všímá našich výrazů a toho, jak se objímáme. "Nebo vy oba. Mohu hlídat sám."
Peeta nesouhlasí. "Je to moc nebezpečné," namítá. "Já nejsem unavený. Ty si lehni, Katniss." Neprotestuji, protože potřebuji být vyspalá, abych ho mohla udržet naživu. Nechávám Peetu, aby
mě odvedl k ostatním. Věší mi na krk svůj medailonek a pokládá mi dlaň na břicho, kde by bylo naše dítě. "Bude z tebe skvělá matka," říká. Naposledy mě líbá a vrací se k Finnickovi.
Jeho zmínka o dítěti signalizuje, že jsme zpátky před kamerami. Peeta ví, že diváci budou zmateni, proč nepoužil ten nejpřesvědčivější argument ze všech. Že je třeba manipulovat se sponzory.
Když si ale lehám na písek, přemýšlím, jestli zatím nebylo víc. Nepřipomínal mi tím, že jednoho dne mohu mít děti s Hurikánem? Pokud ano, pak se mýlí. Tak zaprvé, to jsem nikdy neměla
v úmyslu. A zadruhé, pokud může být rodičem jen jeden z nás, každý vidí, že by to měl být Peeta.
Když usínám, snažím se snít o budoucím světě, kde nebudou Hladové hry ani Kapitol. O místě připomínajícím louku v písničce, kterou jsem zpívala umírající Routě. O místě, kde by Peetovy
děti mohly žít v bezpečí.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Amme Amme | 8. dubna 2011 v 11:22 | Reagovat

budes sem dávat i tu trojku ? :))))

2 Lee Lee | 8. dubna 2011 v 11:58 | Reagovat

potřebuju další...prosím, prosím, prosím!

3 hry-online-zdarma-superhry hry-online-zdarma-superhry | Web | 3. června 2011 v 18:55 | Reagovat

Chceš vyhrát Minibike, R/C model Ferrari, originální hru COD:Black Ops nebo MP4 přehrávač ? Koukni se na http://raketka.cz/soutez-c.-1 a zůčastni se letní soutěže raketka.cz

4 hry-online-zdarma-superhry hry-online-zdarma-superhry | Web | 3. září 2011 v 23:58 | Reagovat

Chceš vyhrát super telefon Nokia E7? Podívej se na http://raketka.cz/soutez-o-telefon-nokia-e7 a hlasuj(zabere to max 1 minutku) :)

5 Zizi Ingen Zizi Ingen | Web | 13. května 2012 v 18:33 | Reagovat

[3]:
    Samí reklamy! Lidi proberte se!!!
[4]:

6 A. A. | 18. května 2012 v 20:59 | Reagovat

doufám že zůstane s peetou!! jestli to teda peeta přežije ale myslim že určitě :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama