25. kapitolka

8. dubna 2011 v 14:44 | Marti
25 kapitola

Po probuzení prožívám krátký blažený okamžik štěstí, který nějak souvisí s Peetou. Pocit štěstí je za téhle situace pochopitelně naprosto absurdní, protože při tempu, jakým se letošní hry vyvíjejí,
budu do zítřka mrtvá. A mohu doufat nanejvýš v to, že se mi podaří zlikvidovat zbytek hráčů, včetně sebe, aby vítězem Čtvrtoher byl vyhlášen Peeta. Ten pocit je ale tak nečekaný a příjemný,
že se ho aspoň pár chvil držím, Pak mě drsný písek, palčivé slunce a svědící kůže nutí, abych se vrátila do reality.
Všichni jsou už vzhůru a sledují, jak se k pláži snáší padáček. Připojuji se k nim při další dodávce pečiva. Je stejná jako předešlý večer. Dvacet čtyři housek z Třetího kraje. Celkem jich tedy
máme třiatřicet. Každý si bereme pět, což znamená, že jich zbyde osm. Nikdo to neříká nahlas, ale osm housek půjde skvěle rozdělit, až zemře další z nás. Poznámky o tom, kdo se dožije dalšího
jídla, nějak ztratily na denním světle veškerou vtipnost.
Jak dlouho můžeme udržet spojenectví? Nikdo podle mě nečekal, že se počty splátců tak rychle sníží. Co když se mýlím v předpokladu, že se ostatní budou snažit Peetu zachránit? Co když to byly jen shody náhod, nebo jde o jejich strategii, jak si získat naši důvěru, a pak se nás snadněji zbavit? Nebo co když prostě nechápu, co se tu děje? Moment, tady není žádné co když. Já opravdu nechápu, co se tu děje. A už proto je nejvyšší čas, abychom odtud s Peetou vypadli.
Při snídani si sedám do písku vedle něj. Z nějakého důvodu mi dělá potíže se na něj dívat. Možná za to může noční líbání, ačkoliv na tom, že se my dva líbáme, není nic nového. Snad k němu ani necítím nic jiného, než jsem cítila dosud. Možná za to může krátký čas, který nám zbývá. A to, že vlastně v letošních hrách neusilujeme o stejný cíl.
Po jídle ho beru za ruku a táhnu ho do vody. "Pojď, naučím tě plavat." Potřebuji se s ním vzdálit od ostatních, abychom si mohli promluvit. Bude to ošidné:jakmile ostatním dojde, že rušíme
spojenectví, staneme se pro ně okamžité živým terčem.
Kdybych ho opravdu měla učit plavat, řekla bych mu, ať si sundá opasek, který ho nadlehčuje. Jenže co na tom teď záleží? Ukazuji mu základní tempa a nechávám ho, ať si je procvičuje v místě, kde mu voda sahá do pasu. Všímám si, že nás Johanna zprvu pozorně sleduje, ale nakonec ztrácí zájem a jde si zdřímnout. Finnick splétá z lián novou síť a Diod si hraje s drátem. Nastal vhodný okamžik.
Během koupání jsem na něco přišla. Odlupují se mi poslední strupy. Jemně si přejíždím po paži hrstí písku a zbavuji se jich. Pod nimi se objevuje nová kůže. Ukazuji Peetovi, jak si má setřít
svědivé strupy, a seznamuji ho se svým plánem.
"Podívej, zbývá nás osm. Myslím, že je načase, abychom odešli."
Šeptám co nejtišeji, ačkoliv se nedomnívám, že by mě někdo z ostatních slyšel.
Peeta přikyvuje a přemýšlí o mém návrhu. Zvažuje, jaké budeme mít šance. "Uděláme to takhle," odpovídá. "Počkáme, dokud nebudou po smrti Brutus s Enobarií. Myslím, že se na ně Diod pokouší nastražit nějakou past. Potom půjdu, slibuji."
Nejsem úplně přesvědčená o rozumnosti jeho návrhu, ale pokud odejdeme hned, opravdu budeme mít proti sobě dvě skupiny splátců. Možná dokonce tři, protože nikdo neví, co kde chystá Plev. Navíc si musíme dávat pozor na nebezpečí číhající v samotné aréně. A nesmím zapomenout ani na Dioda. Johanna ho přivedla jen kvůli mně, a pokud je opustíme, určitě ho zabije. Pak si však uvědomuji, že nemohu Dioda ochránit. Z Hladových her může vzejít jediný vítěz, a tím musí být Peeta. Jiná možnost není. Musím dělat všechna rozhodnutí výhradně na základě toho, jak ovlivní jeho šance na přežití.
"Dobře," přikyvuji. "Zůstaneme, dokud nebudou profíci po smrti. Ale tím to končí." Otáčím se ke břehu a mávám na Finnicka.
"Pojď sem! Už víme, jak ti vrátit krásu!"
Všichni tři si stíráme pískem z těla stroupky a navzájem si pomáháme se zády. Nakonec jsme všichni růžovoučtí jako zdejší obloha. Mažeme se ještě jednou mastí, protože nová kůže může být příliš
citlivá na slunce, ale šedozelená barva nevypadá na zdravé kůži tak odpudivě a navíc díky ní budeme lépe maskovaní v džungli.
Volá nás Diod a ukazuje se, že během dlouhých hodin, kdy si zdánlivě jen pohrával s drátem, skutečně vymyslel plán. "Všichni se asi shodneme na tom, že naším dalším úkolem je zabít Bruta a Enobarii," začíná mírně. "Pochybuji, že by na nás otevřeně zaútočili, když je nás víc. Asi bychom je mohli vystopovat v pralese, ale to by bylo nebezpečné a úmorné."
"Myslíš, že už přišli na ty hodiny?" ptám se.
"Jestli ne, dojde jim to co nevidět. Třeba ne do takových detailů jako nám, ale musejí si uvědomovat, že v některých oblastech arény dochází pravidelně k útokům. Navíc jim určitě neuniklo, že náš poslední boj byl přerušený zásahem tvůrců her. My víme, že se nás tím tvůrci snažili dezorientovat, ale Brutus s Enobarií se musejí ptát, proč k tomu došlo, a to je taky může přivést k myšlence, že aréna jsou vlastně hodiny," vysvětluje Diod. "Nejlepší tedy podle mě bude nastražit past."
"Počkejte, nejdřív vzbudím Johannu," přerušuje ho Finnick. "Pukne vzteky, jestli zjistí, že přišla o něco důležitého."
"Nebo taky ne," huhlám potichu. Připadá mi, že Johanna je dost vzteklá pořád, ale nechávám si to pro sebe, protože bych také pěkně zuřila, kdyby ostatní probírali takový plán beze mě.
Jakmile se k nám Johanna připojuje, Diod nás o kousek posouvá, aby měl na písku víc prostoru. Rychle črtá kružnici a dělí ji do dvanácti výsečí. Jde o schéma arény, ale daleko hrubší, než jaké vytvořil Peeta. Toto je vytvořené člověkem, jehož mysl se zaobírá mnohem složitějšími problémy. "Kdybyste byli Brutus a Enobaria a věděli jste o džungli to, co víte teď, kde byste se cítili
nejbezpečněji?" ptá se Diod. I když v jeho hlase nejsou ani stopy po blahosklonné shovívavosti, připomíná mi učitele, který se chystá vysvětlit žákům obtížnou lekci. Možná je to věkovým
rozdílem, nebo tím, že Diod je nejspíš asi tak milionkrát chytřejší než my ostatní.
"Tam, kde jsme my. Na pláži," říká Peeta. "To je to nejbezpečnější místo."
"A proč tu tedy nejsou?" ptá se Diod.
"Protože jsme tu my," odpovídá Johanna netrpělivě.
"Přesně tak. Pláž jsme obsadili my. Kam byste tedy šli v takovém případě?" pokračuje Diod.
Představuji si smrtící džungli a obsazenou pláž. "Schovala bych se na okraji pralesa, abych mohla snadno uniknout před případným útokem. A abych mohla špehovat nás."
"Taky kvůli jídlu," dodává Finnick. "V džungli je plno cizích zvířat a rostlin, ale od nás zjistili, že je bezpečné jíst ryby a měkkýše z moře."
Diod se usmívá, jako kdybychom překonali jeho očekávání. "Velmi správně. Takže je vám to jasné. Proto navrhuji úder ve dvanáct hodin. Co se děje přesně o půlnoci a v poledne?"
"Do toho vysokého stromu uhodí blesk," říkám.
"Ano. Dnes mezi polednem a půlnocí od něj natáhneme drát až sem dolů ke slané vodě, která je samozřejmě dobrý vodič. Až udeří blesk, elektřina proběhne drátem nejen do vody, ale taky
do okolní pláže, která bude ještě mokrá od vlny v deset hodin. Každého, kdo tady v tu chvíli bude, popraví elektřina," vysvětluje Diod.
Následuje dlouhá odmlka, během níž všichni uvažujeme nad Diodovým plánem. Připadá mi trochu vachrlatý snad dokonce nemožný. Ale proč? Nastražila jsem už tisíce pastí. A není tohle jenom o něco větší past s vědečtějším základem? Mohla by fungovat? Jak to můžeme posuzovat my, splátci zvyklí rybařit, kácet stromy a rubat uhlí? Co víme o využívání energie z nebe?
Peeta opatrně rozebírá Diodův nápad. "Opravdu ten drát dokáže přenášet tolik energie? Vypadá tak křehce a tence - nepřepálí se?"
"Přepálí, ale až když jím projde proud. Poslouží vlastně jako něco na způsob rozbušky. Jenže místo ohně se jím prožene elektřina," odpovídá Diod.
"Jak to víš?" ptá se Johanna, kterou Diod zjevně nepřesvědčil.
"Protože jsem to vymyslel," krčí Diod rameny, jako kdyby ho její otázka trochu překvapila. "On to vlastně není obyčejný drát, stejně jako ten blesk není přirozený blesk a strom není přirozený strom. Víš přece o stromech víc než kdokoliv z nás, Johanno. Teď už by měl být zničený, ne?"
"Ano," potvrzuje neochotně.
"Nebojte se o drát - odvede svoji práci, přesně jak říkám," ujišťuje nás Diod.
"A kde budeme v tu chvíli my?" zajímá se Finnick.
"Dost vysoko v džungli, abychom byli v bezpečí," odpovídá Diod.
"Takže se nic nestane ani profíkům, jestli zrovna nebudou na
pláži," poznamenávám.
"To máš pravdu, nestane," připouští Diod.
"A veškeré jídlo v moři se usmaží," dodává Peeta.
"Pravděpodobně víc než to," říká Diod. "Patrně budeme muset tenhle zdroj potravy nadobro vyškrtnout. TY jsi ale v džungli našla i jiné poživatelné věci, že, Katniss?"
"Ano. Ořechy a stromové krysy," přikyvuji. "A taky máme sponzory."
"Pak v tom nevidím problém," uzavírá Diod. "Ovšem vzhledem k tomu, že jsme spojenci, a provedení plánu bude vyžadovat součinnost nás všech, rozhodnutí je na vás."
Opravdu jsme jako děti školou povinné. Nedokážeme oponovat jeho návrhu ničím jiným než těmi nejnaivnějšími obavami, z nichž většina vlastně ani nemá nic společného s podstatou plánu.
Dívám se po ostatních. "Proč to nezkusit?" říkám. "Pokud past nesklapne, nic se nestane. Pokud bude fungovat, máme slušnou šanci, že se jich zbavíme. A i kdybychom vyřídili jenom ryby, přijdou o tento zdroj potravy i Brutus s Enobarií."
"Navrhuji to zkusit," přidává se ke mně Peeta. "Katniss má pravdu."
Finnick se dívá na Johannu a povytahuje obočí. Nepůjde do toho bez ní. "Tak dobře," souhlasí Johanna nakonec. "Je to lepší, než je honit po džungli. A pochybuju, že náš plán prokouknou, protože mu sami sotva rozumíme."
Diod chce prozkoumat strom sloužící jako hromosvod, ještě než k němu přidělá drát. Podle polohy slunce na obloze je kolem deváté. Stejně budeme muset brzy opustit pláž. Skládáme tedy tábor, přecházíme k úseku blesků a vstupujeme do džungle. Diod je pořád příliš slabý než aby se plahočil do svahu po svých, a tak ho Finnick s Peetou střídavě nesou. Nechávám Johannu kráčet
v čele, protože jde víceméně o přímé stoupání do kopce a nemyslím, že bychom pod jejím vedením mohli nějak výrazně zabloudit. Navíc moje šípy jsou podstatně účinnější zbraně než její dvě sekery, a tak je nejlepší, když naši skupinu uzavírám já.
Tíží mé hustý vlhký vzduch. Od začátku her jsem si od něj ani na chvilku neodpočinula. Přeju si, aby nám Haymitch přestal posílat housky z Třetího kraje a místo nich nám poslal zase ten chleba ze Čtyřky, protože jsem za poslední dva dny vypotila spoustu soli a potřebovala bych ji něčím nahradit - nestačily mi ani mořské ryby. Dalším prima darem by byl blok ledu. Nebo studená voda. Jsem vděčná za tekutinu ze stromů, ale ta má stejnou teplotu jako mořská voda, okolní vzduch, ostatní splátci i já
sama. Každý jsme jako velký hrnec s dušeným masem.
U stromu Finnick navrhuje, ať převezmu vedení. "Katniss slyší silové pole," vysvětluje Diodovi a Johanně.
"Slyší?" opakuje Diod.
"Jenom tím uchem, které mi opravili v Kapitolu," říkám honem.
Dioda ale pochopitelně touhle historkou nemohu oklamat, protože si určitě pamatuje, že mísám vysvětloval, podle čeho si mám všimnout silového pole, a možná je i nemožné, aby někdo silové pole slyšel. Z nějakého důvodu nicméně má slova nezpochybňuje.
"V tom případě pusťte Katniss dopředu," souhlasí a otírá si vodní páru ze skel brýlí. "Se silovými poli si není radno zahrávat."
Strom, který slouží jako terč blesku, si není možné splést, protože se tyčí vysoko nad ostatní. Trhám hrozen ořechů a nechávám všechny čekat, zatímco pomalu postupuji vzhůru a házím před sebe jednotlivé ořechy. Silové pole ale vidím takřka okamžitě, ještě předtím, než ho zasahuje ořech, protože je ode mě jen asi patnáct metrů daleko. Těkám očima po okolní zeleni a vysoko po své pravici si všímám rozvlněného čtverce. Házím před sebe ořech a slyším, jak zasyčením potvrzuje přítomnost pole.
"Držte se pod stromem," říkám ostatním.
Rozdělujeme si úkoly. Finnick hlídá Dioda, který zkoumá strom, Johanna odchází pro vodu, Peeta trhá ořechy a já se vydávám na lov. Stromové krysy se podle všeho lidí nebojí, takže snadno zasahuji tři z nich. Zvuk vlny v deset hodin mi připomíná, že je načase se vrátit, a proto jdu zpátky k ostatním a stahuji kořist. Pak vyrývám do hlíny čáru kousek od silového pole a sedám si vedle Peety, abychom společně opekli ořechy a naporcované kusy masa.
Diod pořád něco kutí u stromu - provádí nějaká měření a tak podobně. V jednu chvíli odlupuje kousek kůry, přistupuje k nám a hází ji proti silovému poli. Kůra se odráží a při dopadu na zem září slabým světlem. Chvíli trvá, než nabývá původní barvy.
"Hm, to vysvětluje mnohé," mručí Diod. Dívám se na Peetu a musím se kousat do rtů, abych se nerozesmála, protože to nikomu kromě Dioda nevysvětluje vůbec nic.
Zhruba v tu dobu k nám doléhá cvakání z vedlejšího úseku.
To znamená, že je jedenáct hodin. V džungli je zvuk mnohem hlasitější, než jsme ho slyšeli včera v noci na pláži.
"To není nic mechanického," poznamenává Diod s jistotou.
"Tipovala bych to na hmyz," říkám. "Možná na brouky."
"Něco s klepítky," odhaduje Finnick.
Zvuk zesiluje, jako kdyby neviditelní tvorové podle našeho rozhovoru poznali, že někde v blízkosti je živá kořist. Ať už cvaká cokoliv, vsadila bych se, že by to z nás dokázalo během několika vteřin oholit maso až na kost.
"Stejně bysme se už měli vypařit," podotýká Johanna. "Za necelou hodinu začnou šlehat blesky."
O moc se ale nevzdalujeme. Jen k podobnému stromu v sousední výseči. Děláme si něco jako piknik - sedáme si na zem, obědváme a čekáme na blesk, který bude signalizovat pravé poledne. Na Diodovu žádost šplhám do koruny stromu, když začíná cvakání ustupovat. Úder blesku je oslnivý i za plného slunečního světla. Blesk zcela zahaluje sousední vysoký strom, který se rozžhavuje do modrobílé záře, a okolní vzduch praská elektřinou. Slézám dolů a hlásím Diodovi, co jsem viděla. Zdá se, že ho moje hlášení uspokojilo, i když se nevyjadřuji nijak vědecky.
Oklikou se vracíme k pláži mezi pomyslnou desítkou a jedenáctkou. Písek je od nedávné vlny uhlazený a vlhký. Diod nám v zásadě dává na odpoledne volno a sám se zabývá drátem, vzhledem k tomu, že jde o jeho zbraň a my ostatní se musíme spoléhat na jeho znalosti, máme zvláštní pocit, jako by nás pustili dřív ze školy. Nejdřív na střídačku dřímáme ve stínu na kraji džungle, ale pozdě odpoledne jsme všichni nervózní a nikdo nedokáže spát. Máme možná poslední příležitost najíst se mořských plodů, a tak se rozhodujeme uspořádat hostinu. Pod Finnickovým dohledem nabodáváme na oštěpy ryby, sbíráme měkkýše, a dokonce se i potápíme pro ústřice. To poslední se mi líbí nejvíc. Ne že bych na ně měla zvláštní chuť. Jedla jsem je jenom jednou, v Kapitolu, a připadaly mi moc slizké. Hluboko pod vodou člověk jako by vstupoval do jiného světa. Voda je krásně
průhledná, kolem nás proplouvají hejna jasně zbarvených rybek
a písečné dno zdobí zvláštní mořské květy.
Čistíme s Peetou a Finnickem úlovek, zatímco Johanna zůstává na hlídce. Peeta právě otevřel nožem jednu ústřici a náhle se rozesměje. "Hele, koukněte se na tohle!" Zvedá lesklou, dokonale kulatou perlu o velikosti hrášku. "Když působíš na uhlí dostatečně velkým tlakem, změní se v perly," říká s vážnou tváří Finnickovi.
"Nezmění," vrtí Finnick rozhodně hlavou. Já se ale usmívám - vzpomínám, jak nás Cetkie Trinketová vloni představovala obyvatelům kapitolu v době, kdy nás ještě nikdo neznal.
Jak tvrdila, že se uhlí pod tlakem mění v perly. Prý jako symbol krásy, která vyrůstá z bolesti.
Peeta omývá perlu ve vodě a podává mi ji. "Pro tebe." Držím ji na dlani a dívám se, jak její povrch hraje na slunci duhovými barvami. Ano, nechám si ji. Po těch několik zbývajících hodin života ji budu mít u sebe. Poslední dárek od Peety. Jediný který mohu skutečně přijmout. Snad mi dá sílu na poslední okamžiky.
"Díky," říkám a svírám perlu v dlani. Dívám se do modrých očí člověka, který je nyní mým největším protivníkem. Člověka, který je za mě ochotný obětovat vlastní život. A slibuji si, že mu v tom zabráním.
Z očí mu mizí veselé ohníčky a jeho pohled se vpíjí do mého s takovou intenzitou, jako kdyby mi dokázal číst myšlenky. "Ten medailonek nezabral, viď?" ptá se Peeta, přestože je s námi Finnick. Přestože ho mohou všichni slyšet. "Katniss?"
"Zabral," odpovídám.
"Ale ne tak, jak jsem chtěl," říká a odvrací zrak. Pak už se dívá jenom na ústřice.
Zrovna když se chystáme k jídlu, objevuje se padáček se dvěma doplňky k naší večeři. Nádobka pikantní červené omáčky a další dávka housek z Třetího kraje. Finnick je samozřejmě hned počítá. "Zase dvacet čtyři," hlásí.
Takže dohromady třicet dva. Každý z nás si bere pět a zbývá jich sedm, což se nedá nikdy spravedlivě rozdělit. Je to počet jen pro jednoho.
Jíme slané ryby a šťavnaté měkkýše. I ústřice mi chutnají - výrazně jim pomohla omáčka. Cpeme se, dokud nejsme všichni přejedeni k prasknutí, a i tak nám dost jídla zbylo. Vyhazujeme ho do vody, aby se k němu nedostali profesionálové, až opustíme pláž.
S ulitami si neděláme těžkou hlavu. Vlna je stejně spláchne. Nemůžeme dělat nic jiného než čekat. Sedíme s Peetou na břehu, držíme se za ruce a mlčíme. Včera večer mě zkusil přesvědčit, ale neuspěl, a ani já nemohu říct nic, co by změnilo jeho úmysly. Čas sugestivních dárků vypršel.
Mám ale jeho perlu, schovanou u pasu v padáčku s trubičkou na odběr mízy. Snad se po mé smrti dostane do Dvanáctého kraje.
Má matka a Prim určitě budou vědět, že ji mají vrátit Peetovi, než mě pohřbí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Amme Amme | 8. dubna 2011 v 15:53 | Reagovat

vím že Katniss přežije ale doufám že i Peeta :(

2 A. A. | 19. května 2012 v 11:52 | Reagovat

jo no

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama