26. kapitolka

8. dubna 2011 v 15:48 | Marti
kqpitola 26

Rozeznívá se hymna, ale dnes se na obloze neobjevují žádné tváře. Diváci budou brzy prahnout po krvi. Diodova past ovšem slibuje natolik vzrušující podívanou, že na nás tvůrci her neposlali žádné další pohromy. Třeba jsou jednoduše zvědaví, jestli bude fungovat.
Zhruba kolem deváté, aspoň podle mého a Finnickova odhadu, opouštíme tábor, posetý prázdnými mušlemi, přesunujeme se k úseku blesků a za svitu měsíce potichu vycházíme ke stromu. S plnými žaludky se nám jde obtížněji a funíme mnohem víc než dopoledne. Skoro lituji, že jsem si neodpustila těch posledních deset ústřic.
Diod žádá o pomoc Finnicka a my ostatní hlídáme. Ještě než Diod připojí drát ke stromu, odmotává z něj spousty metrů. Říká Finnickovi, aby drát pevně obtočil kolem větve a položil ho na zem. Pak si stoupají každý na opačnou stranu stromu, podávají si cívku stále dokola a omotávají i hlavní kmen. Nejdřív na mě jejich počínání působí chaoticky, ale po chvíli se na Diodově straně vynořuje komplikovaný vzor. Přemítám, jestli záleží na tom, jak konkrétně je drát vedený nebo jestli tím chce Diod pouze zapůsobit na diváky. Vsadím se, že většina z nich ví o elektřině asi tolik co já.
Finnick s Diodem jsou hotovi zhruba v okamžiku, kdy slyšíme příchod vlny. Zatím jsem nezjistila, v kolik hodin přesně přichází - někdy mezi desátou a jedenáctou, to je jisté. Nejdřív se musí nějak vzedmout, pak proběhne vlastní záplava a následuje pomalé uklidňování hladiny moře. Podle oblohy odhaduji čas na půl jedenácté.
Tehdy nás Diod seznamuje se zbytkem svého plánu. Já s Johannou jako nejrychlejší členové skupiny máme odnést cívku dolů a cestou ji rozmotávat. Máme drát položit na pláž v našem úseku a zbytek hodit do vody. Musíme se ujistit, že cívka klesla ke dnu. Pak utéct do džungle. Pokud hned
vyrazíme, měly bychom to stihnout.
"Chci jít s nimi jako hlídka," ozývá se okamžitě Peeta. Po předání té perly mě nechce spouštět z očí.
"Jsi moc pomalý. Navíc tě budu potřebovat tady. Katniss dá pozor," uklidňuje ho Diod. "Není čas na dohady, je mi líto. Jestli z toho děvčata mají vyváznout živá, musejí hned jít."
Podává Johanně cívku.
Diodův plán se mi nezamlouvá o nic víc než Peetovi. Jak ho mohu chránit na dálku? Ale Diod má pravdu. Se svou umělou nohou se Peeta pohybuje džunglí příliš pomalu a nestihl by to včas. Johanna a já jsme nejrychlejší a jsme nejvíc zvyklé chodit po lese.
Jiná možnost mě nenapadá. A jestli důvěřuji někomu kromě Peety, je to Diod.
"Bude to v pohodě," říkám Peetovi. "Jenom tam hodíme tu cívku a hned se vrátíme."
"Ne do zóny blesků," připomíná mi Peeta. "Zamiřte ke stromu v úseku mezi jedničkou a dvojkou. Pokud budete mít pocit, že vám dochází čas, přesuňte se ještě o jednu výseč dál. Ať vás ani nenapadne chodit na pláž, dokud neuvidíme výsledek."
Hladím Peetu po tváři. "Neboj. O půlnoci se uvidíme."
Líbám ho, a než stačí něco namítnout, obracím se k Johanně. "Jdeme na to?"
"Proč ne?" krčí rameny. Zjevně také nemá radost z toho, že má vytvořit dvojici se mnou. Všichni ale musíme spolupracovat, abychom vyrobili Diodovu past. "Ty budeš hlídat a já odmotávat.
Pak si to můžeme vyměnit."
Bez dalších debat vyrážíme ze svahu. Skoro nemluvíme. Postupujeme docela rychle, jedna odvíjí drát z cívky, druhá dává pozor na okolí. Přibližně v polovině cesty slyšíme, jak se ze strany ozývá cvakání, které hlásí, že je po jedenácté.
"Musíme si pospíšit," poznamenává Johanna, "Chci být co nejdál, až do toho stromu praští blesk. Pro případ, že se Volta seknul v odhadu."
"Já na chvíli vezmu ten drát," říkám. Odmotávání drátu je těžší než hlídání a Johanna nese cívku už dost dlouho.
Johanna mi podává drát.
Obě máme ruce na kovové cívce, když pocítíme slabé zachvění. Tenký zlatý drát, který jsme už odmotaly, se najednou uvolňuje a svíjí se ve spirálách kolem našich zápěstí. Vzápětí nám k nohám dopadá volný konec.
Trvá vteřinu, než nám dochází, co se stalo. Díváme se s Johannou na sebe, ale ani jedna to nemusí říkat nahlas. Někdo kousek nad námi drát přerušil. A každou chvíli bude u nás, osvobozuji ruku z drátu a sahám pro šíp, ale vtom dostávám úder cívkou do hlavy. V další chvíli ležím na zádech v podrostu a vnímám prudkou bolest v levém spánku. Mám něco s očima - zorné pole se mi rozostřuje a dává mi práci přinutit dva měsíce plující po nebi, aby splynuty zpátky do jednoho. Těžko se mi dýchá a dochází mi, že mi Johanna sedí na hrudi a koleny mi klečí na ramenou.
Bodá mě do levého předloktí. Snažím se uhnout, jenže jsem napůl omráčená a bezmocná. Johanna se něčím, patrně špičkou nože, rýpá v mé paži. Následuje palčivá bolest, jako kdyby mi vytrhla kus masa, a po zápěstí mi stéká teplá tekutina k dlani. Pouští mou ruku na zem a rozmazává mi krev po
obličeji.
"Zůstaň ležet!" sykne, zvedá se ze mě a je pryč.
Zůstaň ležet? opakuju si v duchu. Cože? Co se to děje? Nechávám zavřené oči ve snaze odmyslet si nepochopitelný okolní svět a nějak pochopit poslední události. Vybavuje se mi, jak Johanna srazila na pláži Dratkii. "Zůstaň ležet, ano?" Tehdy na Dratkii neútočila jako na mě. Takhle ne. Já nicméně nejsem Dratkie. Nejsem Edison. V hlavě mi pořád znějí její slova: ,,Zůstaň ležet, ano?"
Blíží se kroky. Dva lidé. Dusají a nesnaží se skrývat, Brutův hlas. "Ta je vyřiízená! Pojď, Enobarie!" Kroky se vzdalují do noci.
Opravdu? Střídavě upadám do bezvědomí a zase se z něj probírám. Pokouším se nalézt odpověď. Skutečně umírám? Nemohu rozhodně tvrdit opak. I pouhé rozumové uvažování vyžaduje
obrovské úsilí. Vím jediné. Johanna na mě zaútočila. Uhodila mě cívkou do hlavy. Pořezala mě na ruce a pravděpodobně mi nevratně poškodila žíly a tepny, ale než mě stačila dorazit, objevili se Brutus s Enobarií.
Spojenectví skončilo. Finnick s Johannou se určitě dohodli, že nás dnes v noci odstraní. Já věděla, že jsme měli hned ráno odejít. Nevím, na čí straně stojí Diod. Jsem však v nebezpečí, a stejně tak Peeta.
Peeta! V panice otvírám oči. Peeta čeká nahoře u stromu a nic netuší. Finnick už ho možná zabil. "Ne," šeptám. Drát přerušili kousek od nás profesionálové. Finnick, Diod ani Peeta nevědí, co se tady dole děje. Mohou se jenom dohadovat, co se asi stalo, že napjatý drát najednou povolil, nebo se možná ve spirále vrátil ke stromu. To samo o sobě nemohl být žádný signál, nebo ano? Johanna
se prostě asi rozhodla, že nastala vhodná chvíle, aby se ode mě odtrhla, zabila mě, utekla před profesionály a potom co nejdřív zapojila do boje Finnicka.
Nevím, co se stalo. Vůbec nic nevím. Vím jenom to, že se musím vrátit k Peetovi a ochránit ho. S krajním vypětím se zvedám do sedu a opírám se o strom, abych se postavila na nohy. Ještě štěstí, že se mám čeho držet, protože se džungle houpá ze strany na stranu. Bez varování se mi zvedá žaludek, já se předkláním a zvracím hostinu z mořských plodů, takže ve mně nezůstává jistě ani jediná ústřice. Chvěju se, tělem mi probíhají křeče a na čele se mi perlí pot. Opatrně hodnotím svůj stav.
Když zvedám poraněnou ruku, do obličeje mi stříkne krev a svět se znovu nebezpečně zakymácí. Zavírám oči a opírám se o strom, dokud se všechno trochu neuklidní. Pak opatrně přecházím k sousednímu kmenu, odtrhuji z něj trochu mechu a tisknu si ho na ránu, aniž bych ji jakkoliv blíž zkoumala. To je lepší. Rozhodně to je lepší. Aspoň už své zranění nemám na očích. Ovazuji si předloktí liánami a dotýkám se spánku. Mám na něm velkou bouli, ale jen trochu krve. Nejspíš jsem utrpěla
otřes mozku, ale nezdá se, že by mi hrozilo vykrvácení. Při nejmenším ne z hlavy.
Osušuji si ruce o mech a rozechvěle beru do zraněné levé ruky luk. Přikládám k tětivě šíp a vyčerpaně stoupám vzhůru.
Peeta. Mé poslední přání. Slib, že ho udržím naživu. Trochu se mi zvedá nálada, když si uvědomuji, že Peeta žije, protože nezazněl výstřel z děIa. Možná Johanna jednala na vlastní pěst, protože věděla, že se k ní Finnick přidá, jakmile budou jasné její úmysly. Dá se nicméně těžko odhadnout, co ti dva spolu mají. Vybavuji si, jak Finnick čekal na Johannin souhlas s Diodovou pastí. Vztah mezi nimi je mnohem hlubší, založený na dlouholeté známosti a kdo ví čem ještě. Pokud se tedy Johanna obrátila proti mně, neměla bych už důvěřovat ani Finnickovi.
Dospívám k tomuto závěru jen pár vteřin před tím, než slyším někoho běžet ze svahu. Peeta ani Diod by se nedokázali pohybovat tak rychle. Schovávám se za oponu z lián právě včas. Kolem mě probíhá Finnick jako jelen. Díky nazelenalé hojivé masti jeho pokožka splývá se stinným pozadím džungle. Brzy
dobíhá na místo útoku a vidí krev. "Johanno! Katniss!" volá.
Zůstávám v úkrytu, dokud se nevydává za Johannou a profesionály. Postupuji, jak mohu nejrychleji, aniž by se se mnou znovu roztočil celý svět. V hlavě mi tepe bolest. Hmyz ve vedlejším sektoru, patrně rozdrážděný pachem krve, cvaká stále hlasitěji, až zvuk přerůstá v nepřetržitý hukot. Ne, kdepak. To mi možná zvoní v uších po tom úderu do hlavy. Nedokážu to poznat, dokud hmyz neztichne. Jenže hmyz zmlkne až těsně před prvním bleskem. Musím přidat. Musím se dostat k Peetovi.
Při výstřelu z děla se zastavuji jako opařená. Někdo zemřel. Momentálně všichni pobíhají po lese, ozbrojení a vyděšení, a proto se nedá určit, kdo je oběť. Zemřít mohl kdokoliv. Smrt ale jistě vyprovokuje boj všech proti všem. Splátci budou nejdřív zabíjet a teprve potom se ptát. Nutím se do běhu.
Něco mě chytá za nohy a já se kácím k zemi. Cítím, jak se kolem mě cosi obepíná a ovíjí mě to ostrými vlákny. Síť! To je určitě jedna z Finnickových sítí, která mě má chytit do pasti. Finnick je asi někde nablízku, s trojzubcem v ruce. Chvíli se bezmocně plácám, ale tím kolem sebe síť utahuji ještě víc. Pak zahlédnu síť v měsíčním světle. Zmatené zvedám paži a vidím, že je obalená blyštivou zlatou přízí. To vůbec není Finnickova síť, nýbrž Diodův drát. Opatrně se zvedám na nohy a zjišťuji, že jsem se zamotala do přerušeného drátu, který se zachytil o kmen stromu. Pomalu se vyprošťuji a pokračuji dál do kopce.
Je jasné, že jdu správným směrem a neztratila jsem orientační smysl. Drát mi však znovu připomněl nastávající bouři. Pořád slyším hmyz, ale nezní už o něco tišeji?
Kvůli orientaci nechávám smyčky drátu po své levici a dávám si dobrý pozor,abych se jich nedotýkala. Pokud ten hmyz opravdu utichá a zanedlouho udeří do stromu první blesk, jeho veškerá energie se přenese do Diodova drátu a každý, kdo s ním bude v kontaktu, zemře.
Konečně se přede mnou objevuje kmen stromu omotaný zlatým přadenem. Zpomaluji a snažím se postupovat co nejtišeji, ale ve svém stavu mám co dělat, abych se vůbec udržela na nohách. Rozhlížím se po ostatních. Nikde nikdo. Nikoho nevidím.
"Peeto?" volám tiše. "Peeto!"
Odpovídá mi tlumené zasténání. Prudce se otáčím a všímám si postavy ležící kousek nade mnou. "Diode!" vydechuji. Pospíchám k němu a klekám si vedle jeho těla. Zasténal zřejmě mimovolně. Je v bezvědomí, ačkoliv nenacházím žádné zranění kromě rány pod loktem. Trhám kus mechu, nešikovně mu ho přikládám k ráně, a přitom se ho pokouším vzbudit. "Diode! Diode, co se děje? Kdo tě pořezal? Diode!" Třesu s ním tak, jak by člověk nikdy neměl třást zraněným, ale nevím, co jiného mohu dělat. Znova zasténá a nepatrně pozvedá ruku, aby mě od sebe odstrčil.
V tu chvíli si všímám, že drží nůž - myslím, že jeden z nožů, které měl u sebe Peeta. Teď je omotaný drátem. Zmateně si stoupám a zvedám drát, který opravdu vede ke stromu. Chvíli mi trvá, než si vzpomenu na druhé, mnohem kratší vlákno, které Diod ovinul kolem větve a nechal ho položené na zemi, ještě než začal omotávat kmen. Nedomnívala jsem se, že to mělo nějaký konkrétní význam, spíš že si Diod schovává kousek drátu pro pozdější použití. Je ho tu dobrých dvacet nebo pětadvacet metrů.
Zvedám oči do svahu a uvědomuji si, že jsme pouhých pár kroků od silového pole. Vysoko po své pravici vidím vlnící se čtverec, stejně jako dnes dopoledne. Co Diod dělal? Pokoušel se schválně zabodnout do silového pole nůž, jako se to předtím omylem podařilo Peetovi? A co ten drát? Byl tohle jeho záložní plán? Pokud se nezdaří svést elektřinu do slané vody, měl snad v úmyslu vyslat energii blesku do silového pole? Co by tím dokázal? Stalo by se vůbec něco? Neusmažilo by nás to všechny? Silové pole je jistě z větší části také tvořené energií. To ve výcvikovém centru nebylo poznat. Tohle nějak zrcadlí džungli. Viděla jsem je však kolísat, když ho zasáhl Peetův nůž nebo můj šíp.
Hned za ním leží reálný svět. V uších už mi nic nezvoní ani necvaká. Takže to byl ten hmyz. Vím to, protože zvuk rychle utichá a neslyším nic než okolní džungli. Diod mi nepomůže. Nedokážu ho probrat. Nemohu ho zachránit. Nevím, o co se s tím nožem a drátem snažil, a on mi to už nevysvětlí. Obvaz na mé levé paži je nasáklý krví a nemá cenu, abych si něco nalhávala. Točí se mi hlava a za několik minut omdlím. Musím se vzdálit od toho stromu a...
"Katniss!" Slyším Peetův hlas, který zní z velké dálky. Co ale dělá? Určitě mu došlo, že jsme teď lovnou kořistí všech. "Katniss!"
Nejsem sto ho ochránit. Nedokážu se přesunout dost rychle ani dost daleko a moje střelecké schopnosti jsou momentálně přinejlepším pochybné. Mám jedinou možnost, jak odlákat útočníky a obrátit jejich pozornost na sebe. "Peeto!" křičím. "Peeto! Tady jsem! Peeto!" Ano, všechny splátce v okolí přilákám k sobě a ke stromu, který se brzy stane zbraní sám o sobě. "Tady jsem! Tady jsem!" Peeta to sem se svou nohou a za tmy nestihne. Nemůže sem doběhnout včas. "Peeto!"
Zabírá to. Slyším, jak se blíží. Jsou dva. Prodírají se džunglí.
Podlamují se mi kolena. Klekám si vedle Dioda a sedám si na paty. Zvedám luk a šíp. Pokud je dokážu zabít, přežije Peeta ostatní?
Ke stromu přibíhají Enobaria s Finnickem. Nevidí mě, protože jsem nad nimi a mám kůži natřenou hojivou mastí. Zamířím hrot šípu na Enobariin krk. S trochou štěstí se Finnick, až ji zabiju, schová za strom a uškvaří ho blesk. Ten vyšlehne každou vteřinou. Občas ke mně dolehne jedno z posledních cvaknutí hmyzu ze sousedního sektoru. Mohu je zabít. Hned teď.
Zazní další výstřel z děla.
"Katniss!" křičí Peeta. Tentokrát neodpovídám. Diod pořád mělce oddechuje. On i já brzy zemřeme. Finnick a Enobaria zemřou. Peeta je naživu. Slyšela jsem dva výstřely. Brutus, Johanna, Plev. Dva z nich jsou již po smrti. Takže zůstane Peeta a poslední protivník. A to je to nejlepší, co mohu udělat. Nechám mu jediného nepřítele.
Nepřítel. Nepřítel. To slovo ve mně vyvolává nedávnou vzpomínku. Vybavuji si výraz na Haymitchově tváři. "Katniss, až budeš v aréně..." Nespokojeně se mračí. "Co je?" Ježím se nad jeho
nevysloveným obviněním. "Hlavně nezapomeň, kdo je tvůj nepřítel," říká Haymítch. "To je všechno."
Haymitchova poslední rada. Proč bych si tohle potřebovala připomínat? Vždycky jsem věděla, kdo je nepřítel. Kdo nás mučí, trýzní a zabijí v aréně. Kdo brzy zabije všechny, které mám ráda.
Skláním luk k zemi, neboť mi konečně dochází význam jeho slov. Ano, vím, kdo je nepřítel. A není to Enobaria.
A chápu, k čemu měl sloužit Diodův nůž. Rozechvěle stahuji ze střenky smyčky drátu, omotávám je kolem šípu těsně nad pírky a zavazuji je uzlem, který jsem se naučila během výcviku.
Vstávám a otáčím se k silovému poli. Odhaluji se sice ostatním splátcům, ale už je mi to jedno, Zajímá mě jen to, kam bych měla namířit hrot šípu - kam by Diod zarazil nůž, kdyby si mohl vybrat. Zvedám luk ke zvlněnému čtverečku, k chybě v silovém poli, k ... jak tomu říkali? K Achillově patě. Vypouštím šíp, který v dalším zlomku vteřiny zasahuje cíl a mizí. Drát táhne za sebou. Ježí se mi chloupky na pažích a vzápětí do stromu uhodí blesk.
Drátem probíhá oslnivě bílá záře a na kratičký okamžik dóm žhne oslepujícím modrým světlem. Neviditelná síla mě odhazuje na záda. Jsem ochromená a nedokážu se pohnout. S doširoka
otevřenýma očima sleduji, jak se na mě snášejí lehounké kousky nějaké hmoty. Nedokážu doběhnout k Peetovi. Nedokážu ani sáhnout pro perlu. Napínám zrak, abych zahlédla poslední krásný výjev, který si vezmu s sebou.
Těsně před první explozí spatřím hvězdu.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama