Nadpozemský - 1.kapitola 1/2

15. dubna 2011 v 20:57 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
KAPITOLA 1
POSLÁNÍ

Poprvé, 6. listopadu, abych byla přesná, se budím ve dvě ráno s brněním hlavy. Jako kdyby mi za očima tančily drobné světlušky. Cítím kouř. Vstávám a bloudím z místnosti do místnosti, abych se ujistila, že žádná část domu není v plamenech. Všechno je v pořádku. Všichni klidně spí. Připomíná to spíš kouř z ohně. Je tak ostrý a štiplavý. Už se mi ale zdá normální. Můj život je podivný. Snažím se, ale už nemůžu znovu usnout. Tak jdu dolů. Vypiju sklenku vody u kuchyňského dřezu a najednou, bez jakéhokoliv upozornění, se ocitám uprostřed hořícího lesa. Není to jako ve snu. Je to, jako kdybych tam byla fyzicky. Nezůstávám tam dlouho, asi tak třicet sekund, pak jsem najednou zpátky v kuchyni. Stojím v louži vody, protože mi sklenice vypadla z rukou.
Hned běžím vzbudit mámu. Sedím u nohou její postele a snažím se dýchat zhluboka, když jí vyprávím o každém detailu, na který si z mé vize vzpomínám. Je toho tak málo, vlastně jen oheň a ten kluk.
"Příliš mnoho informací najednou, bys nemusela ustát," říká. "To je důvod, proč to k tobě přichází tímhle způsobem, po kouskách."
"Je to způsob, jakým jsi i ty dostala svoje poslání?"
"Tak to má většina z nás," říká a tím se elegantně vyhýbá odpovědi na mou otázku.
Nebude mi vyprávět o jejím poslání. Je to jedno ze zakázaných témat. To mi jde dost na nervy, protože jsme si blízké, vždycky jsme si byly blízké, ale odmítá mi odhalit až příliš mnoho věcí, které se jí týkají.
"Řekni mi něco o stromech v tvojí vizi," říká. "Jak vypadaly?"
"Borovice, myslím. Jehličí, ne listy."
Zamyšleně kývá, jako kdyby tohle bylo důležité vodítko. Ale já nemyslím na stromy. Myslím na toho kluka.
"Přála bych si vidět jeho tvář."
"Uvidíš."
"Zajímalo by mě, jestli se ode mě očekává, že ho zachráním."
Líbí se mi představa, že jsem jeho zachránce. Všichni, kteří mají andělskou krev, mají různé poslání - někteří jsou poslové, někteří svědci, někteří si zvolili komfort a někteří prostě dělají věci, které způsobují, že se stanou zase jiné věci- ale strážci mají svoje poslání. Je to mimořádně andělské.
"Nemůžu uvěřit tomu, že jsi dost stará, abys splnila svoje poslání," říká máma s povzdechem.
"Cítím se stará."
"Ty jsi stará."
O tom se s ní nemůže přít, je jí něco přes sto, i když nevypadá ani na čtyřicet. Já se na druhé straně cítím přesně na tolik, kolik mi je: bezradná (i když ne úplně obyčejná) šestnáctiletá holka, která má pořád ještě školu v dopoledních hodinách.
V tuhle chvíli se necítím jako někdo, v kom koluje andělská krev. Dívám se na svou krásnou zářící matku a vím, že cokoliv bylo jejím posláním, musela se tomu postavit s odvahou, humorem a zručností.
"Myslíš ...," říkám po minutě. Je těžké dostat ze sebe tu otázku, protože nechci, aby si o mně myslela, že jsem zbabělec. "Myslíš, že je možné, že v tom ohni zemřu?"
"Claro."
"Vážně."
"Proč to říkáš?"
"Já jen, že když jsem tam stála za ním, cítila jsem se smutná. Nevím proč."
Paže mojí mámy se kolem mě obalily, přitáhly si mě tak blízko, že jsem mohla slyšet silné, stabilní bití jejího srdce.
"Možná že důvod, proč jsem tak smutná je ten, že zemřu," šeptám.
Její paže se kolem mě utáhly těsněji.
"Je to vzácné," říká tiše.
"Ale stává se to."
"Přijdeme na to spolu." Objímá mě těsněji a odhrnuje mi vlasy z tváře způsobem, jakým to dělala, když jsem byla ještě malá a měla noční můry.
"Právě teď by sis měla odpočinout."
Nikdy v mém životě jsem se ještě necítila víc vzhůru, ale lehám si na postel a nechávám ji, aby mi vytáhla přikrývku až k bradě. Pokládá své ruce kolem mě. Je horká, vyzařuje teplo, jako kdyby byla na slunci a to i uprostřed noci. Dýchám její vůni: růžová voda a vanilka, parfém pro staré dámy. Vždycky mě nutí cítit se v bezpečí.
Když zavírám oči, stále vidím toho kluka. Stojí tam a čeká. Na mě. Což se zdá být důležitější než smutek nebo možnost, že zemřu ohavnou smrtí v plamenech. Čeká na mě.
...
Probouzí mě zvuk deště a měkké šedé světlo, které proniká žaluziemi. Nacházím mámu stojící u sporáku, jak zrovna seškrabuje míchaná vejce do servírovací mísy. Už je oblečená a připravená k práci. Jako každý den má svoje dlouhé kaštanové vlasy ještě mokré ze sprchy. Brouká si sama pro sebe. Vypadá šťastně.
"Dobré ráno," oznamuji ji.
Otáčí se, pokládá lžíce, přechází přes lino a rychle mě objímá. Její úsměv je hrdý, jako tenkrát, když jsem ve třetí třídě vyhrála ve škole soutěž v hláskování: hrdá, ale jako kdyby ode mě nic míň ani nečekala.
"Jak se dnes ráno máš? Nevzdáváš to?"
"Jo, mám se fajn."
"Co se děje?" říká můj bratr Jeffrey ze dveří.
Obracíme se a díváme se na něj. Je opřený o futro. Je neučesaný, páchne a vypadá nevrle. Jako obvykle. Nikdy nebyl to, čemu byste mohli říkat ranní ptáče. Zíral na nás. Přes tvář mu přeběhl záblesk strachu, jako kdyby čekal hrozné zprávy, jako kdyby někdo, koho jsme znali, zemřel.
"Tvoje sestra dostala poslání." Máma se znovu směje, ale je to méně nadšené než předtím. Nasazuje opatrný úsměv.
Přejíždí po mě pohledem, jako kdyby na mém těle mohl najít známky něčeho božského. "Měla jsi vidění?"
"Jo. O lesním požáru." Zavírám oči a vidím to všechno znovu: stráň přeplněnou borovicemi, oranžovou oblohu, kouř, který je všude kolem. "A klukovi."
"Jak víš, že to nebyl jenom sen?"
"Protože jsem nespala."
"Takže co to znamená?" ptá se. Všechny ty věci s anděly jsou pro něj dost nové. Je ale stále v letech, kdy jsou pro něj všechny nadpřirozené věci vzrušující a cool. Závidím mu to.
"Nevím," říkám mu. "To je to, co musím zjistit."
...
O dva dny později mám opět vizi. Zrovna běžím kolečko v tělocvičně střední školy -gymnázia- Mountain View, když mě to chytne. Prostě jen tak. Svět jak ho znám -Kalifornie, Mountain View, tělocvična- ihned mizí. Jsem v lese. Teď už skutečně můžu okusit oheň. Tentokrát vidím, jak plameny dosahují vrcholu lesního hřebenu.
A pak skoro narážím do roztleskávačky.
"Dávej pozor, hlupačko," říká.
Potácím se na jednu stranu, abych ji nechala projít. Ztěžka dýchám, opírám se o složenou tribunu a pokouším se získat zpátky svojí vizi. Ale je to jako snažit se vrátit zpátky do snu potom, co jste nabyli plného vědomí. Je to pryč.
Sakra. Nikdo mi nikdy předtím neřekl hlupačko. To je odvozenina od hlupáka. A to není dobré.
"Nezastavuj," volá paní Schwartz, učitelka tělocviku. "Chceme dostat přesný záznam o tom, jak rychle dokážete uběhnout míli. Tím myslím tebe, Claro."
Ta musela být v minulém životě vojenský instruktor.
"Pokud to neuděláš pod deset minut, příští týden budeš muset běžet znovu," řve.
Začínám znovu běžet. Snažím se soustředit na úkol a na další roh, kolem kterého poběžím, přidávám na rychlosti a snažím se dohnat čas, který jsem ztratila. Moje mysl ale bloudí zpátky k vidině. Tvary stromů. Lesní půda pod mýma nohama s rozházenými kameny a jehličím. Kluk, který ke mně stojí zády a dívá se na postupující oheň. Moje srdce najednou bije tak rychle.
"Poslední kolečko, Claro," říká paní Schwartz.
Zrychluji.
Proč tam ten kluk je? Jsem překvapená, že i když zavírám oči, stále ještě vidím jeho obraz, jako kdyby byl vypálený na mé sítnici. Bude překvapený, že mě vidí? Moje mysl je zaplněná otázkami, ale pod nimi všemi vyvstává jedna:
Kdo je to?
Zrovna míjím paní Schwartzovou, sprintuji.
"Výborně, Claro!" volá. A pak, o minutu později: "To nemůže být pravda."
Zpomaluji o chůze a vracím se v kruhu, abych zjistila svůj čas.
"Dala jsem to pod deset minut?"
"Naměřila jsem ti pět čtyřicet osm." Zní opravdu šokovaně. Dívá se na mě, jako kdyby měla taky nějakou vidinu. Mě a mého běhu na trati.
Jejda. Nedávala jsem pozor, nedržela jsem se zpátky. Jestli se tohle dozví máma, asi si vyslechnu pěkné kázání.
Krčím rameny.
"Ty stopky musí být pokažené," vysvětluju, snažím se být uvolněná a doufám, že mi to spolkne, i když si to budu muset příští týden zaběhnout znovu.
"Jo," říká a roztržitě kýve hlavou. "Musela jsem začít počítat pozdě."
...
Tu noc, máma přichází domů a nachází mě schoulenou na gauči, jak si pouštím Miluju Luce.
"Je to zlé, viď?"
"Je to jenom nouzovka, protože nemůžu najít Dotek anděla," odpovídám sarkasticky.
Vytahává z papírového sáčku litrovku Benovo a Jerryho Chubby Hubby. Jako kdyby mi četla myšlenky.
"Jsi bohyně," říkám.
"Ne tak docela."
Drží knihu: Stromy v Severní Americe, průvodce po oblasti, identifikace stromů.
"Možná, že ten můj strom není v Severní Americe."
"Tak prostě začneme tímhle."
Bereme knihu na kuchyňský stůl a spolu se nad ní skláníme. Hledáme přesný typ borovice z mojí vize. Někdo z vnějšího světa by nás označil spíš za matku, která pomáhá své dceři s úkolem a ne za pár částečných andělů, kteří zkoumají misi z nebe.
"Tohle je ono," říkám nakonec a ukazuju na obrázek v knize. Pak se svaluji zpátky na svou židli. Mám radost sama ze sebe. "Tahle pokroucená borovice."
"Zkroucené, nažloutlé jehlice, které rostou v párech," čte máma z knihy. "Hnědé šišky ve tvaru kužele?"
"Neprohlížela jsem si zblízka šišky, mami. Tohle jen ten správný tvar, s větvemi, které vyrůstají v půlce kmene, je to tak správně," odpovídám a nabírám si lžící zmrzliny.
"Dobře." Znovu předčítá z knihy. "Vypadá jako pokroucená borovice. Nalézá se výhradně ve Skalistých horách a na severozápadním pobřeží USA a Kanadě. Původní obyvatelé Ameriky rádi používali jejich kmeny jako hlavní stavební složku pro jejich chatrče. Z toho taky pochází jejich jméno. A," pokračuje, "píše se tu, že šišky potřebují extrémní horko -jako, řekněme, z lesního požáru- aby se otevřely a uvolnily svá semena."
"To je tak poučné," vtipkuji. I přesto ve mně myšlenka na strom, který vyroste jen na spáleništích, vyvolává záchvěv vzrušení. Dokonce i strom má nějaký předurčený význam.
"Dobře. Takže zhruba víme, kde se to stane," říká máma. "Teď musíme udělat něco proto, abychom ty možnosti zúžily."
"A pak co?" Zkoumám obraz borovice a náhle si představuji její větve v plamenech.
"Pak se přestěhujeme."
"Přestěhujeme? To jako opustit Kalifornii?"
"Ano," říká. Očividně to myslí vážně.
"Ale-" vychrlím ze sebe. "A co škola? A co mí přátelé? A co tvoje práce?"
"Půjdeš na novou školu. Umím si představit, že si najdeš hned nové přátele. Já si najdu novou práci nebo najdu nějaký způsob, jak bych mohla pracovat z domova."
"A co Jeffrey?"
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 lissa lissa | 16. dubna 2011 v 17:41 | Reagovat

nevypadá to špatně ;-)

2 olík olík | 17. dubna 2011 v 20:10 | Reagovat

[1]: vůbec ne

3 cukrblik cukrblik | Web | 6. září 2011 v 23:40 | Reagovat

Děkuji, že jsi začala překládat tuto úžasnou knihu. Ke čtení se dostávám až po tak dlouhé době, až se stydím. Jsem ráda, že si ji mám, kde přečíst. Máš můj obdiv a velký dík ;-)
PS: Přidala jsem si tě do oblíbených stránek, doufám, že to nevadí...

4 Denisa Kwapulińská Denisa Kwapulińská | E-mail | Web | 15. listopadu 2014 v 22:03 | Reagovat

Zatím docela zajímavé, i když styl mi příjde trošku strohý.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama