Nadpozemský - 1.kapitola 2/2

15. dubna 2011 v 20:58 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
1. kapitola 2/2

Věnuje mi malý úsměv a plácá mě po ruce, jako kdyby to byla hloupá otázka. "Jeffrey pojede taky."
"Och, jasně, ten bude nadšený," říkám a přemýšlím o Jeffreym a jeho armádě přátel, o jeho nikdy nekončících basebalových hrách, wrestlingových zápasech, fotbalových postupech a všem ostatním. My máme své životy, Jeffrey a já. Poprvé se mi zdá, že do toho budu muset dát mnohem víc, než jsem očekávala. Mým posláním je všechno změnit.
Máma zavírá knihu o stromech a slavnostně se na mě podívá přes kuchyňský stůl.
"Je to velká věc, Claro," říká. "Ta vize, to poslání - to je důvod, proč jsi tady."
"Já vím. Jen jsem si nemyslela, že se budeme muset stěhovat."
Dívám se z okna na dvůr, kde jsem strávila celé své dětství hraním, na svou starou houpačku. Máma se nikdy nedostala k tomu, aby jí sundala. Sleduji řadu keřů růží, které prorůstají plotem vzadu, který je tam už tak dlouho, jak si jen vzpomínám. Za plotem lze stěží rozeznat mlhavé obrysy vzdálených hor, které pro mě vždycky představovaly hrany mého světa. Slyším hluk z Caltrain, který prochází Shoreline Boulevard, a pokud se dost soustředím, slyším i slabou hudbu z Velké Ameriky, která je dvě míle odsud. Zdá se nemožné, že bych někdy tohle místo opustila.
Koutky máminých úst se stáhnou do soucitného úsměvu. "Myslela sis, že odsud prostě můžeš odletět na víkend, splnit svoje poslání a zase se vrátit zpátky?"
"Jo, možná." Rozpačitě se na ní podívám. "Kdy to řekneš Jeffreymu?"
"Myslím, že bych měla počkat, dokud nebudeme vědět, kam pojedeme.
"Můžu být u toho, až mu to budeš říkat? Vezmu sebou popcorn."
"Jeffrey pojede," říká. V očích se jí objevuje tlumený smutek, který přichází, když si myslí, že rosteme až příliš rychle. "Až on přijme svoje poslání, taky se s tím budeš muset vypořádat."
"A pak se budeme znovu stěhovat?"
"Půjdeme, kam nás jeho poslání povede."
"To je šílený," říkám a kroutím hlavou. "Tohle všechno je sílený. Víš to, že jo?"
"Nevyzpytatelné cesty, Claro." Popadá mojí lžíci a nabírá si velký kus zmrzliny Chubby Hubby z krabice. Šklebí se a pak přímo před mýma očima mění svůj výraz na uličnický úsměv. "Nevyzpytatelné cesty."
...
Během příštích pár týdnů se moje vize opakovaly každé dva nebo tři dny. Hledím si svého a pak prásk - jsem v hořícím lese. Začínám to očekávat v jakoukoliv dobu, při jízdě do školy, ve sprše, při obědě. Jindy mám stejný pocit, jako kdybych měla vizi, ale ta se nedostaví. Cítím teplo. Cítím kouř.
Moji přátelé si toho všímají. Daly mi novou nešťastnou přezdívku: Kadet, jako ve Vesmírných kadetech. Myslím, že by to mohlo být ještě horší. A moji učitelé si toho taky všímají. Ale já mám všechnu práci hotovou, takže mě nechávají být, když si během školy čmárám do svého deníku poznámky, které jsem nemohla zaslechnout při hodině.
Pokud byste se podívali na můj deník před několika lety, v mých dvanácti byste našli chlupatý a růžový s Hello Kitty. Byl na zámek, a chatrný zlatý klíč jsem nosila na řetízku kolem krku, abych ho tak uchránila před zvědavýma očima Jeffreyho. Byla jsem úplně normální holka. Měla jsem tam čmáranice kytek a princezen, záznamy o škole a o počasí, jaké se mi líbily filmy, hudba na kterou jsem tancovala, o mých snech, kde jsem byla sladká víla v Louskáčkovi, nebo jak Jeremy Morris poslal jednoho ze svých kamarádů, aby se mě zeptal, jestli nebudu jeho holka a já samozřejmě odpověděla ne, protože proč bych měla chodit s někým, kdo je příliš zbabělý na to, aby se mě zeptal sám?
Pak přišel čas na andělský deník, který jsem si začala psát ve čtrnácti. Tenhle byl půlnočně modrý svázaný spirálou s obrázkem anděla - klidného ženského anděla, který vypadal tak strašidelně klidně jako moje máma, s červenými vlasy a zlatými křídly. Stál před půlměsícem a byl obklopen hvězdami. Kolem hlavy mu svítila svatozář. Do něj sem si psala všechno, co mi máma kdy řekla o andělech a o andělské krvi, každou skutečnost nebo jen spekulaci, kterou jsem z ní mohla vytáhnout. Taky jsem tam zaznamenávala svoje experimenty, kdy jsem si pořezala zápěstí nožem, abych zjistila, jestli krvácím (krvácela a hodně) a pečlivě jsem si tam zaznamenávala, jak dlouho jsem se léčila (asi dvacet čtyři hodin od okamžiku, kdy jsem se pořezala, malá růžová linka úplně zmizela), když jsem mluvila s nějakým mužem svahilsky na letišti v San Francisku (představte si to překvapení pro nás oba), nebo jak jsem mohla udělat dvacet pět velkých piruet tam a zpět přes baletní studio, aniž bych se zadýchala. V tu dobu mi začala máma dávat přednášky o tom, jak bych svoje schopnosti měla držet na uzdě, alespoň na veřejnosti. V tu dobu jsem začala nacházet sama sebe, ne jen Claru-dívku, ale Claru- s andělskou krví, Claru - nadpřirozenou.
Teď se můj deník (jednoduchý, černý, kožený) zaměřuje výhradně na moje poslání: náčrtky, poznámky, detaily vize. Zejména ty, co se týkají tajemného kluka. Stále okupuje okraje mojí mysli - s vyjímkou těch chvil, kdy se přesune do centra dění.
Moje znalost toho kluka roste. Mám jeho obrysy v mé mysli. Znám jeho široká ramena, jeho pečlivě rozcuchané vlasy, které jsou tmavé, hnědé a dost dlouhé, aby mu zakryly uši a dotýkaly se límce jeho košile. Má ruce zastrčené v kapsách černé bundy, která má na sobě nějakou kožešinu, jak jsem si všimla, možná je to ovčí vlna. Váhu přenáší mírně k jedné straně, jako kdyby byl pořád připravený k odchodu. Vypadá štíhle ale silně. Když uvidím i nejslabší obrys jeho tváře, moje srdce začne bít silněji a můj dech mi uvízne v krku.
Co si o mně bude myslet? Zajímalo by mě.
Chci nahánět hrůzu. Když se za ním objevím v lese, když se konečně otočí a uvidí mě tam stát, chci vypadat alespoň z části andělsky. Nevypadám špatně, vím to. Všichni, kdo v sobě mají andělskou krev, jsou dost atraktivní parta. Mám hezkou pokožku, moje rty jsou přirozeně růžové, takže se nikdy nemusím malovat, používám jenom lesk. Mám taky hezká kolena, jo, řekla jsem to. Ale jsem taky moc vysoká a moc hubená. Nikoliv tím způsobem, jak vypadají vyhublé modelky, ale spíš jako způsobem, jak vypadá čáp -příliš dlouhé ruce a nohy. Moje oči jsou šedé jako mrak při právě přicházející bouřce a místy kovově modré. K mé tváři se zdají trochu velké.
Moje vlasy jsou moje největší chlouba, dlouhé a vlnité, světlé s nádechem červené. Mám je takové už od malička. Problém s mými vlasy je ten, že jsou zcela nepoddajné. Cuchají se. Zachytávají se do různých věcí: zipy, dveře auta, jídlo. Culík nebo cop na ně nikdy nefungoval. Jsou jako živý tvor, který se snaží vymanit. Když s nimi zrovna nezápasím, spadají mi do tváře volně prameny. Bez hodinové péče, bych přes ně nic neviděla. Dává slovo "nezvladatelný" na úplně novou úroveň.
Takže s mým štěstím nikdy nestihnu včas zachránit toho kluka v lese, protože se mi vlasy zachytí o nějakou větev míli od něj.
...
"Claro, máš telefon!" řve na mě máma z kuchyně. Vyskakuji, jak se lekám. Můj deník leží otevřený na stole přede mnou. Na jeho stránce je hrubý náčrt zadní části hlavy toho kluka, jeho krk, jeho rozcuchané vlasy, náznak tváře a řasy. Nevzpomínám si, že bych to kreslila.
"Dobře!" volám zpět. Zavírám deník a sunu ho pod mojí učebnici algebry. Pak jdu do přízemí. Voní to tu jako v pekárně. Zítra je Den díkuvzdání a máma už peče koláče. Má na sobě svojí snad padesát let starou zástěru žen v domácnosti (vždycky nás ujišťuje, že když si jí kupovala v padesátých letech, ještě nebyla určená pro ženy v domácnosti), která je zaprášená moukou. Drží pro mě telefon.
"Je to tvůj táta."
Zvedám obočí v tiché otázce.
"Ahoj, tati," říkám do telefonu
"Ahoj."
Ticho. Po třech slovech našeho rozhovoru už mi nemá co říct.
"Takže co se děje?"
Na moment nic neříká. Povzdechnu si. Celá léta jsem vedla řeči o tom, jak jsem na něj naštvaná, že opustil mámu. Byli mi tři roky, když se rozvedli. Nepamatuju si jejich hádky. Všechno co si pamatuju z doby, kdy byli ještě spolu, je několik krátkých vzpomínek. Narozeninová párty. Odpoledne na pláži. Jak stojí u dřezu a holí se. A pak je tu brutální vzpomínka na to, jak odešel. Jak jsem s maminkou stála na příjezdové cestě, ona si tiskla k bohu Jeffreyho a zlomeně plakala, když odešel. Nemůžu mu to odpustit. Nemůžu mu odpustit spoustu věcí. Kvůli tomu, že se odstěhoval na druhý konec země, aby se od nás dostal pryč. Kvůli tomu, že moc nevolá. Kvůli tomu že když už zavolá, nikdy neví co říct. Ale nejvíc ze všeho kvůli tomu, že se nemůžu přenést přes to, jak se mámina tvář vždycky bolestně stáhne, když slyší jeho jméno.
Máma mi nikdy neřekla, co se mezi nimi stalo. Ne víc, než se musela postarat o její poslání. Ale tohle je to, co vím: moje máma má nejblíž k dokonalé ženě na celém světě. Je napůl anděl a to, po tom všem, můj táta nevím. Je krásná. Je chytrá a zábavná. Je kouzelná. A on se jí vzdal. Vzdal se všeho.
A proto jsem ho v mém deníku označila za hlupáka.
"Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi v pořádku," říká nakonec.
"Proč bych neměla být v pořádku?"
Zakašle.
"Chci říct, je drsné být teenagerem, ne? Střední škola. Kluci."
Teď se rozhovor odebral z neobvyklých kolejí do naprosto podivných.
"Správně," říkám. "Jo, je to drsné."
"Tvoje máma říká, že jsi dobrá studentka."
"Mluvil jsi s mámou?"
Další ticho.
"Jak jde život ve Velkém jablku?" ptám se a odvádím tak konverzaci dál od sebe.
"Jako obvykle. Jasná světla. Velkoměsto. Včera jsem viděl Dereka Jetera v Central parku. Je to příšerný život."
Taky dokáže být okouzlující. Vždycky na něj chci být naštvaná a říct mu, aby už se se mnou neobtěžoval spojit, ale ikdy to nemůžu udělat. Naposled jsem ho viděla před dvěma lety, v létě, když mi bylo čerstvých čtrnáct. Cvičila jsem si svoji "jak já tě nenávidím" řeč v letadle, když jsem procházela branou a v terminálu. A pak když jsem ho uviděla, jak na mě čeká u zavazadel, naplnilo mě bizardní štěstí. Padla jsem mu do náruče a řekla mu, jak moc mi chyběl.
"Myslel jsem," říká. "Možná byste ty a Jeffrey mohli přijet o prázdninách do New Yorku."
Málem jsem se zasmála jeho příšernému načasování.
"Ráda bych," říkám, "ale zrovna teď musím udělat něco moc důležitého."
Něco jako najít umístění lesního požáru. Což je můj jediný důvod bytí na Zemi. Což bych mu stejně nemohla vysvětlit ani za tisíc let.
Nic neříká.
"Promiň," říkám a jsem v šoku, že to tak opravdu cítím. "Dám ti vědět, jestli se něco změní."
"Tvoje máma mi taky řekla, že jsi udělala řidičák u Eda." Jasně se snaží změnit předmět hovoru.
"Jo, udělala jsem test a paralelně jsem zaparkovala a to všechno. Je mi šestnáct. Už je to legální. Jen máma mi nedovolí jezdit autem."
"Možná je na čase dát ti tvoje vlastní auto."
Spadla mi čelist. On je prostě plný překvapení.
Ale pak najednou cítím zápach kouře.
Tentokrát musí být oheň o něco dál. Nechápu to. Nevidím toho kluka. Horký závan písku a větru mi cuchá vlasy, co vykukují z copu. Kašlu a odkláním se od směru větru. Vlasy mi odlétávají z obličeje.
Najednou vidím stříbrný vůz. Stojím pár kroků od místa, kde je zaparkované na okraji prašné cesty. Stříbrná písmena na zadní straně se píše Avalanche.
Je to velký náklaďák s malým úložným prostorem. Je to náklaďák toho kluka. Nějak to prostě vím.
Podívej se na SPZ, říkám si. Zaměř se na to.
Je hezky. Všude je modrá: nebe s mraky. Na pravé straně dominují skály a hory, které vypadají povědomě. Na levé straně je nějaká černá silueta kovboje, který se vzpíná na koni a mává ve vzduchu kloboukem. Viděla jsem ho už dřív, ale to neznamená, že si na to automaticky vzpomenu. Snažím se přečíst čísla na poznávací značce. Zpočátku všechno, co můžu udělat, je rozpoznat čísla na levé straně: 22. A pak číslice na druhé straně kovboje: 99CX.
Očekávám, že budu šťastná jak blázen. Nadšená, že mám tuhle nesmírně užitečnou informaci a že jsem jí získala tak snadno. Ale já jsem pořád v mojí vizi a ta pokračuje. Vzdaluji se od auta a mířím rychle do stromů. Kouř zahaluje celý les. Někde blízko slyším křupnutí, jako kdyby spadla nějaká větev. Pak vidím kluka. Je stejný jako vždycky. Stojí zády ke mně. Oheň náhle sahá až k vrcholu hřebenu. Nebezpečí je tak zjevné, je tak blízko.
Ovládne mě zdrcující smutek, když vidina končí. Moje hrdlo je sevřené. Chci říct jeho jméno. Udělám krok k němu.
"Claro? Jsi v pořádku?"
Hlas mého táty. Přicházím znovu k sobě. Jsem opřená o lednici, zírám ven kuchyňským oknem, blízko kterého se pohybuje moje máma rychle jako kolibřík. Vidím rozmazaná křídla.
Vystřelí dopředu, trochu se napije a pak už je zase pryč.
"Claro?"
Zní vyděšeně. Stále omámená zvedám telefon k uchu.
"Tati, myslím, že ti budu muset zavolat zpátky."
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Angie Angie | E-mail | Web | 15. dubna 2011 v 22:22 | Reagovat

Zatím to je nuda, ale věřím, že v dalších dílech to bude lepší. :-)

2 Marti Marti | Web | 15. dubna 2011 v 23:47 | Reagovat

[1]: Nu u většiny takovejhle knížek je začátek celkem nuda.. :-) Taky doufam že se to rozjede..

3 Janča Janča | 16. dubna 2011 v 9:34 | Reagovat

zatím to vypadá zajímavě :-)

4 NIKOLA NIKOLA | 16. dubna 2011 v 17:08 | Reagovat

mě to taky připadá zajímavý :-)
těšim se na další a hlavně by mě zajímalo, kdo je ten kluk :-D

5 lissa lissa | 16. dubna 2011 v 17:29 | Reagovat

mohla bych se prosím pěkně žeptata, kdy bude další kapitolka?? :-) mě to nepřipadá nudný, přece tam nemůže být hned nějaká zamotaná akce, to by bylo divný :-? :-D

6 lissa lissa | 16. dubna 2011 v 17:30 | Reagovat

*zeptat :-D .

7 Marti Marti | Web | 16. dubna 2011 v 20:07 | Reagovat

[5]:lidičky ted sem přišla z práce a ještě du udělat esej, takže dneska večer třebas až kolem jedenáctý vám sem dam třebas půlku kapči a zbytek zejtra dopoledne.. :-)

8 simik simik | 16. dubna 2011 v 20:20 | Reagovat

[7]: děkujem.. si zlatí :*

9 míša míša | 16. dubna 2011 v 21:50 | Reagovat

[8]:[3]:[4]:..přesně :-D  ;-)  :-)  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama