Nadpozemský - 10.kapitola 2/2

28. dubna 2011 v 22:59 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 10 2/2

Wendy a já jsme skončili v mém pokoji. Děláme společně domácí úkoly. Skláníme se nad našimi knihami bez toho, abychom moc mluvili. Jen občas vzhlédneme a usmějeme se na sebe nebo se na něco zeptáme. Samozřejmě, že moc nepřemýšlím nad mojí hodinou fyziky a třemi zákony, které by měli vysvětlit chod výtahu. Můj úkol je plný čísel a úhlů, ale nepřipomíná nic, co by mohlo v reálném životě létat. Ale paradoxně jsem na to dobrá já.
Nemůžu přestat myslet na Christiana. Nebyl na hodině Britské historie.
"Tak jsem slyšela, že půjdeš na ples s Jasonem Lovettem," říkám Wendy a zavírám knížku. Už nemůžu vystát to, že jsem uvězněná ve své vlastní hlavě. "Je to obrovské woo-hoo nebo co?"
"Jo," říká se šťastným úsměvem.
"Co si vezmeš na sebe?"
Kouše se do rtu. Je tu jasný zádrhel v záležitosti její skříně.
"Ty ještě nemáš šaty?" ptám se.
"Něco mám," říká a snaží se, aby to znělo vesele. "Nosím je do kostela, ale myslím, že mi docela sluší."
"Och, to ne. Žádný šaty do kostela." Vyskakuju a běžím do zadní části mého šatníku, kde beru dvoje formální šaty, které jsem nosila, když jsem chodila tancovat v Kalifornii. Jdu zpátky k Wendy. Držím každé šaty na jedné straně. "Stačí si jen vybrat jedny, které se ti budou líbit."
Wendy má najednou problém podívat se mi do očí.
"Ale co ty?" koktá.
"Já nejdu."
"Nemůžu uvěřit, že se tě ještě nikdo nezeptal."
Krčím rameny.
"No, a proč se někoho nezeptáš ty? Chci říct, proč by se nemohli zeptat holky, když se nemůžou spolehnout na to, že je pozve nějakej kluk? Já se zeptala Jasona."
"Není tu nikdo, s kým bych chtěla jít."
"Uh-huh."
"Co je?"
"Asi si to radši nechám ujít."
"Ani náhodou. Jason Lovett bude tvůj okouzlující princ během plesové noci, a ty zcela jistě budeš potřebovat šaty jako Popelka. Tak už si jedny vyber."
Upíná pohled na bledě růžové šaty v mojí levé ruce. Hladově se na ně dívá.
"Myslím, že ti budou sedět," říkám a podávám jí je.
"Opravdu? Nemyslíš si, že v nich budu vypadat směšně?"
"Zkus si je."
Bere mi je z ruky a běží do šatny, aby si je vyzkoušela.
"Jsi příliš vysoká," kňourá přes dveře.
"K tomu jsou podpatky."
"Máš větší prsa než já."
"To není možné."
Dveře se otevírají. Stojí tam nejistě a její dlouhé zlatohnědé vlasy jí padají na ramena. Šaty se jí dole trochu courají u nohou, ale to není nic, co by se nedalo spravit.
"Vypadáš úžasně." Přehrabuju se v mojí šperkovnici, abych našla odpovídající třpytící se náhrdelník. "Měli bychom zítra zajet do Jacksonu a najít nějaké náušnice. Špatné je, že nejbližší centrum je až v Idaho Falls. V Claire mají ty nejlepší věci na ples. Takže co záleží na tom, že je to dvě hodiny daleko?"
"Dvě a půl," doplňuje mě. "Ale já nemám propíchnuté uši."
"Myslím, že bych našla nějakou bramboru a ostrou jehlu."
Vzdychá a dává ruce nahoru, aby sis s nimi zakryla uši.
"Jak ses vlastně dokázala zabavit předtím, než jsem sem přišla?" ptám se.
"Pracovala jsem s krávama."
Ozývá se ostré zaklepání na dveře a moje máma strká hlavu dovnitř. Wendy okamžitě rudne až po kořínky vlasů a začíná pomalu couvat ke dveřím skříně. Máma ale vchází dovnitř a dívá se přímo na ní.
"Cože? Zkoušíte si šaty! Jak to, že jste mě nepozvali?" volá na nás.
"Ples. Příští sobota. Říkala jsem ti to, pamatuješ?"
"Ach, ano," říká. "A ty nejdeš." Zní to zklamaně.
"Chtěla jsi něco, mami?"
"Jo, chtěla jsem ti připomenout, že spolu dneska večer budeme cvičit jógu."
Trvá mi chvíli, než mi to dochází. A trochu mě to děsí.
"Nemohli bychom to přeložit? Dneska jsem docela zaneprázdněná a-"
"Já vím, že se spolu holky bavíte, ale taky si chci ukradnout trochu tvého času a udělat si hezkou chvilku matky s dcerou."
"Tak jako tak musím jít," mumlá Wendy. "Musím dokončit ten úkol."
"Moc ti to sluší, Wendy," říká máma a zářivě se na ní usmívá. "A co boty?"
"Myslím, že mi budou stačit moje černé lodičky."
Máma vrtí hlavou. "Černé lodičky k těmhle šatům nejdou."
"Zítra se jedeme podívat na náušnice do Jacksonu," dodávám. "Mohli bychom se mrknout taky po botách."
Wendy kroutí nad návrhem nešťastně hlavou. V Jacksonu není otevřený žádný obchod s botami, když není turistická sezóna.
"Nebo," říká máma, "bychom mohli vynechat Jackson a vyjet trochu dál. Co takhle výlet do Idaho Falls tenhle víkend?"
Nemůžu říct, jestli nás poslouchala nebo jestli jsme napojené na stejnou vlnu. "Někdy," říkám jí s úsměvem, "je to jako, kdybys mi četla myšlenky."
...
"Wendy nemá moc peněz, víš," říkám mámě potom, co Wendy odešla z našeho domu. Slunce zapadá za hory. Stojím v mikině a teplákách na zahradě. Třesu se a snažím se natáhnout si vlněnou šálu kolem krku. "Takže až budeme v Idaho Falls vybírat boty, netahej nás do nějakého luxusního obchodního domu. Uvedlo by jí to do rozpaků."
"Měla jsem na mysli něco jako Payless," říká máma upjatě. "Napadlo mě, že by mohlo být pěkné udělat si dámskou jízdu. Od té doby co jsme sem přijeli, si ještě žádnou neměla."
"Fajn."
"Taky mě napadlo, že bys mohla vzít Angelu. Má nějaké rande na ples?"
Přestávám si hrát se šálou a dívám se na ní. "Jo. Má."
"Tak by mohla jít taky."
"Proč?"
"Chci poznat tvoje přátele, Claro. Wendy vodíš do našeho dobu celou dobu, ale Angelu si nepřivedla nikdy. Takže se s ní chci setkat. Myslím, že je ten pravý čas."
"Jo, ale-"
"Vím, že jsi nervózní, ale neměla bys být," říká. "Budu se chovat slušně."
To opravdu není věc, které se bojím. Nebo možná je. "Dobře. Zeptám se jí."
"Skvělé. Sundej si tu šálu," říká máma.
"Mrzne!"
"Mohla by ses za ní někde zachytit."
Má pravdu. Sundávám si šátek.
"Musíme to dělat zrovna teď? Beru hodiny létání ve škole, vždyť víš. A mimochodem, jsem v elitě."
"To je ale o létání letadlem. Tohle je o tobě. Musíš trénovat, Claro. Nechala jsem ti celou zimu, aby ses přizpůsobila životu tady. Teď je potřeba zaměřit se na svoje poslání, abys byla připravená na sezónu požárů. Už zbývá jen pár měsíců."
"Já vím," říkám nevrle.
"Teď, prosím."
"Jasně, fajn."
Rozvinuju za sebou svá křídla. Je to dlouho, co jsem to udělala naposled. Mnohem jednodušší je zavolat je, aspoň, že už nemusím říkat ta slova v andělštině. Pořád si myslím, že jsou moje křídla úžasná - měkká, bílá a perfektní jako ta soví. V tuhle chvíli se mi ale zdají obrovská a hloupá, jako nějaká laciná napodobenina v nějakém filmu.
"Dobře, roztáhni je," říká máma.
Rozevírám je nejvíc, jak můžu, dokud necítím jejich hmotnost, která mi tlačí na ramena.
"Jestli se chceš zvednout ze země, musíš odlehčit sama sebe." Tohle mi říká pořád a já stále nemám tušení jak na to.
"Jasný, teď mě posypeš vílím práškem a řekneš mi, ať myslím na nějakou šťastnou vzpomínku," nadávám.
"Vyčisti svou mysl."
"Hotovo."
"Začni se svým postojem."
Vzdychám.
"Snaž se uvolnit."
Bezmocně na ni zírám.
"Zkus zavřít oči," říká. "Zhluboka dýchej nosem a vydechuj ústy. Představ si sama sebe jak jsi stále lehčí a tvoje kosti váží míň."
Zavírám oči.
"Tohle je fakt jako jóga," říkám.
"Musíš si vyprázdnit mysl. Vypusť všechny věci ven. Nenech se ničím stahovat dolů."
Snažím se vyjasnit si svojí mysl. Místo toho vidím tvář Christiana. Ne vidění, kdy jsme obklopeni ohněm a kouřem, ale chvíli, kdy se ke mně naklonil na sjezdovce. Jeho tmavé, husté řasy. Jeho oči, které mají v sobě zlaté střípky. Plné tepla. Vrásky v koutcích, když se směje.
Moje křídla se mi najednou nezdají tak těžká.
"Děláš to skvěle, Claro," říká máma. "Teď se snaž zvednout."
"Jak?"
"Mávni křídly."
Představuju si, jak máma máchla křídly ve vzduchu na Buzzards Roost. Přemýšlím o tom, jak se pokrčila v kolenou a vyletěla do nebe jako raketa, proplula mraky a dotýkala se korun stromů. Bylo by to nádherné takhle se vznést. Nebo ne? Bylo by to jako odpovědět na volání z nebe?
Nestalo se nic, kromě pár škubnutí.
"Mohlo by ti pomoct, kdybys otevřela oči," říká máma se smíchem.
Otevírám oči. Tiše roztahuju svoje křídla a snažím se s nimi mávnout.
"Nemůžu," vzdávám to po minutě. Potím se i přes chladný vzduch.
"Moc nad tím přemýšlíš. Pamatuj, že tvoje křídla jsou jako tvoje ruce. Nemusíš myslet na to, že chceš, aby se tvoje ruka přesunula. Stačí ji jen přesunout."
Dívám se na ní. Moje zuby jsou sevřené frustrací. Moje křídla se pomalu pohybují tam a zpět.
"To je ono," říká máma. "Zvládlas to!"
Jenže já jsem to nezvládla. Moje nohy jsou stále pevně na zemi. Moje křídla se pohybují, rozviřují vzduch, rozfoukávají mi vlasy po celém obličeji, ale já se nezvedám.
"Jsem moc těžká."
"Potřebuješ se odlehčit."
"Já vím!"
Snažím se znovu myslet na Christiana. Na jeho oči, úsměv. Nic hmotného. Jenže najednou vidím obrázek z mého vidění. Stojí ke mně zády. Oheň přichází.
Co když to nemůžu zvládnout? myslím si. Co když celá ta věc závisí na mé schopnosti létat? Co když umře?
"No tak, pojď!" Křičím a napínám veškeré síly, co mám. "Leť!"
Ohýbám se v kolenou a vznáším se pár metrů nad zemi. Na pět sekund myslím, že jsem to zvládla. Pak ale těžce dopadám a zraňuju si kotník. Bez rovnováhy se válím na trávníku a vypadám spíš jako změť končetin a křídel.
Za chvíli ležím v mokré trávě a lapám po dechu.
"Claro," říká máma.
"Nech mě."
"Jsi zraněná?"
Ano, jsem zraněná. Nechávám svá křídla zmizet.
"Zkoušej to dál. Zvládneš to," říká máma.
"Ne, nezvládnu. Dneska ne." Zvedám se na nohy a pečlivě si z kalhot očišťuju špínu a trávu. Odmítám se jí podívat do očí.
"Byla jsi zvyklá, že všechno, co přišlo, bylo snadné. Na tomhle ale budeš muset pracovat."
Přála bych si, aby mlčela. Pokaždé její tvář vypadá, že jsem ji nějak zklamala. Jako kdyby čekala víc. Připadám si jako velké tlusté selhání. A to jsem člověk, který má být pozoruhodný - mám být krásná, chytrá, silná a jistá sama sebou. Schopná udělat cokoliv, o co mě kdo požádá. A navíc jsem anděl. Jako obyčejná holka jsem se neukázala být nějak velkolepá. A jako anděl jsem naprosto propadla.
"Claro." Máma ke mně přechází a rozevírá ruce, aby mě mohla obejmout. Jako kdyby pak mělo být všechno v pořádku. "Musíš to zkusit znovu. Ty to zvládneš."
"Přestaň mě pořád poučovat, jo? Nech mě na pokoji."
"Zlato-"
"Nech mě samotnou!" řvu na ní. Dívám se do jejích polekaných očí.
"Dobře," říká. Otáčí se a jde rychle zpátky k domu. Zabouchává za sebou dveře. Slyším Jeffreyho hlas v kuchyni a její nízký trpělivý hlas, jak mu odpovídá. Protírám si oči, ve kterých mě pálí slzy. Chci utéct, ale není kam. Takže tu stojím, cítím bolest v ramenou, krku a kotníku a lituju se. Pak se ale dvůr ponořuje do tmy a mě nezbývá nic jiného, než dokulhat dovnitř.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Baruzz Baruzz | E-mail | 28. dubna 2011 v 23:05 | Reagovat

Dekuju hrozne moc :D

2 Marti Marti | Web | 28. dubna 2011 v 23:06 | Reagovat

[1]: Neni žač.. :-D

3 Mery Mery | Web | 28. dubna 2011 v 23:06 | Reagovat

WOW

4 Tina Tina | 29. dubna 2011 v 9:05 | Reagovat

Skvělá kapitolka, moc díky!!

5 grimble grimble | Web | 20. června 2015 v 0:31 | Reagovat

online pujcky bez registru brušperk :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama