Nadpozemský - 11.kapitola 2/2

30. dubna 2011 v 9:04 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 11 2/2

Na chvíli mi pohled ulpívá na šatech, žbožňuju je. Kdybych šla na ples, oblékla bych si tyhle. Tyhle jediné. Někdy se prostě s šatami sžijete. Volají vás. Tyhle jsou inspirované řeckou módou, bez ramínek, stáhnuté v pase tkaným páskem, který pokračuje na přední straně a je přehozený přes jedno rameno. Jsou tmavě modré, trochu světlejší než námořnická modř.
"Dobře," říká Angela potom, co stojím u stojanu a pět minut se na ně dívám. "Zkus si je."
"Cože? Já nejdu na ples."
"Koho to zajímá? Hej, Maggie, Wendy!" volá Angela přes celý obchodní dům. Wendy stojí s mojí mámou v oddělení s obuví a dívají se po nějakých ucházejících botách na podpatku. "Pojďte se podívat na tyhle šaty pro Claru."
Všeho nechávají a jdou k nám, aby se podívali na šaty. Lapají po dechu, když je vidí. Trvají na tom, abych si je zkusila.
"Jenže já nejdu na ples," protestuju z šatny, když si přetahuju tričko přes hlavu.
"Nepotřebuješ mít rande na ples," říká Angela z druhé strany dveří, "můžeš jít sama, víš."
"Přesně tak. Jít sólo na ples. Postavím se stranou a budu se dívat, jak všichni ostatní tancujou. To zní fantasticky."
"No, známe alespoň jednu osobu, která si s tebou zatancuje," říká Wendy potichu.
"Rozešel se se svojí přítelkyní, vždyť víš," říká máma.
"Tucker?" ptá se zmateně Wendy.
"Christian," odpovídá máma.
Moje srdce vynechává jeden úder. Když Wendy a Angela nereagují, otevírám dveře od šatny a vystrkuju hlavu. "Jak ses dozvěděla o tom, že se Christian rozešel s Kay?"
Ona a Angela si vyměňují pohled. Nechala jsem je o samotě jenom na pět minut dneska ráno a Angela už jí stačila představit svojí hypotézu "Christian a Clara jsou spřízněné duše". Zajímalo by mě, co si o tom myslí máma.
"Kdybych teď byla Christian, asi byste mě nezastihli nikde poblíž tance," říká Wendy.
"Bylo by to tam pro něj jako hadí jáma."
To je pravda. Tenhle poslední týden ve škole se Christian zdál být úplně mimo - není to nic příliš nápadného, ale jelikož ho často pozoruju, všimla jsem si toho. Nesršel žádnými jeho obvyklými vtipnými poznámkami na Britské historii. Nedělal si během vyučování poznámky. A pak chyběl dva dny za sebou, což se ještě nikdy dřív nestalo. Zpozdil se, to ano, ale nikdy nechyběl. Myslím, že je dost rozrušený z Kay.
Oblékám si šaty přes hlavu. Sedí mi. Přesně, jako kdyby byly pro mě dělané. To je tak nefér.
"Pojď ven, ať se můžeme podívat," nařizuje mi Angela. Jdu ven a stavím se před velké zrcadlo.
"Přála bych si, abych neměla oranžové vlasy," říkám a odhrnuji si neposlušný pramen vlasů z obličeje.
"Měla by sis je koupit," říká Angela.
"Ale já nejdu na ples," opakuju.
"Měla bys tam jít už jen proto, aby sis mohla vzít tyhle šaty," říká Wendy.
"Moje řeč," souhlasí Angela.
"Jsi tak krásná," říká máma a pak se k mému šoku hrabe v kabelce, aby z ní vyndala kapesník a otřela si oči. Pak říká: "Koupím je. Pokud nechceš jít na ples tenhle rok, můžeš si je na sebe vzít ten příští. Jsou opravdu perfektní, Claro. Zvýrazňují tvoje nádherné chrpově modré oči."
Nemůžu se s nimi hádat. O patnáct minut později vycházíme z obchoďáku s šaty, které mi visí přes rameno. To je chvíle, kdy se rozcházíme. Rozděl se a podrob si území, jak říká moje máma. Angela a já jdeme do obchodů s doplňky a máma s Wendy míří směrem k obchodu s botami, protože není nic, na zemi ani v nebi, co by moje máma milovala víc, než nové boty. Dohodli jsme se, že si za hodinu dáme sraz u vchodu do obchoďáku.
Mám zvláštní náladu. Připadá mi trochu ironické, že Angela i Wendy jdou obě na ples a jediné co jsme zatím koupili, jsou šaty pro mě. A to tam nejdu. Taky jsem podrážděná, protože nemůžu nosit náušnice. Díry pro ně se mi totiž hojí až příliš rychle. Nelíbí se mi žádné připínací náušnice, které tu mají. Na tenhle ples, na který nejdu, by se hodilo spíš něco volně visícího a dramatického.
Cítím se zmámeně a je mi zle od žaludku, když najednou s Angelou zastavujeme u stánku s preclíky a každá si kupujeme jeden skořicový. Doufám, že nějaké jídlo mému žaludku pomůže. Obchoďák je přeplněný a není si kam sednout, takže se opíráme o zeď, jíme naše preclíky a pozorujeme, jak lidé proudí dovnitř a ven z Barnes & Noble.
"Jsi na mě naštvaná?" ptá se Angela.
"Cože? Ne!"
"Od snídaně jsi mi neřekla ani dvě slova."
"No, neměla jsi mluvit o andělských věcech, pamatuješ? Slíbilas to."
"Promiň," říká.
"Jen se trochu mírni, když jsme všichni čtyři s mámou pohromadě, jo? To zírání, otázky a všechno."
"Zírám?" Červená se.
"Vypadáš jako panenka Kewpie."
"Promiň," říká znovu. "Je to jediný Dimidus, kterého jsem kdy potkala. Chci vědět jaká je."
"Říkala jsem ti to. Jednou části je jako typická třicátnice, další je klidná andělská bytost a tou poslední je jako náladová stará ženská."
"Nějak v ní nevidím tu část náladové staré ženské."
"Věř mi. Je tam. A ty jsi zase částí bláznivý teenager, další andělská bytost a tou poslední soukromý detektiv."
Usmívá se. "Pokusím se to zklidnit."
V té chvíli ho vidím. Muž, který se na mě dívá ze dveří GNC. Je vysoký a má tmavé vlasy stažené dozadu do culíku. Na sobě má vybledlé džíny a hnědý semišový kabát, který na něm volně visí. Ze všech lidí, kteří se rojí v obchoďáku, si nejde nevšimnou toho jak tam tak stojí a intenzivně se na nás dívá.
"Angelo," šeptám a můj preclík klesá k zemi. Převaluje se přese mě vlna strašného smutku. Musím bojovat, abych ustála tyhle emoce a ještě se neznásobily. Svírám ruce v pěst a zatínám si bolestivě nehty do dlaní. Začínám plakat.
"Hej, co se děje C.?" říká Angela. "Přísahám, že se budu mírnit."
Snažím se odpovědět. Snažím se zahnat ten smutek a vytvořit ta slova. Slzy mi stékají po obličeji.
"Ten chlap," šeptám.
Následuje můj pohled. Pak se sykavě nadechuje a rychle se dívá pryč.
"Pojď," říká. "Musíme najít tvojí mámu."
Dává mi ruku kolem ramen a rychle mě táhne dolů do haly. Narážíme do lidí a razíme si cestu přes rodiny a skupinky teenagerů. Ohlíží se zpátky.
"Sleduje nás?" nemůžu ta slova říct hlasitěji, než šepotem. Mám pocit, jako kdyby mi někdo držel hlavu v kaluži tmavé, ledové vody. Cítím chlad až v morku kostí. S každým dalším krokem co dělám, se cítím víc a víc vyčerpaná. Je toho na mě moc. Chci se propadnout a nechat temnotu, aby mě pohltila.
"Nevidím ho," říká Angela.
Pak jako odpovědi na mé modlitby vidíme mojí mámu. Vycházejí s Wendy z Payless a nesou nějaké nákupní tašky.
"Hej. Vy dvě," říká máma. Pak si všímá mé tváře. "Co se stalo?"
"Můžeme si s vámi na chvilku promluvit?" Angela chytá mojí mámu za ruku a táhne jí dál od Wendy, která vypadá zmateně a uraženě, když od ní kráčíme pryč. "Je tu nějakej chlap," šeptá. "Zíral na nás a pak Clara ... prostě ..."
"Je tak smutný," říkám.
"Kde je?" chce vědět máma.
"Za námi," říká Angela. "Ztratili jsme ho z dohledu, ale určitě tam někde je."
Máma si zapíná mikinu a natahává si kapuci na hlavu. Vrací se k Wendy a snaží se o úsměv.
"Všechno v pořádku?" ptá se Wendy.
"Clara se necítí dobře," říká máma. "Měli bychom jít."
Není to lež. Sotva jsem schopná dávat jednu nohu před druhou, když si rychle razíme cestu obchoďákem.
"Neohlížej se," šeptá mi máma do ucha. "Jen jdi, Claro. Prostě jen hýbej nohama."
Spěcháme přes oddělení s kosmetikou a spodním prádlem, pak jdeme kolem sekce s formálním oblečením, kde jsme ráno začínali. Během několika chvil jsme na parkovišti. Když vidíme naše auto, máma se dává do běhu a my jí následujeme.
"Co se děje?" ptá se Wendy, když se všichni rozbíháme.
"Nastupte si do auta," poroučí máma a my jí posloucháme. Vyjíždíme z parkoviště. Když jsme pár kilometrů za Idaho Falls, smutek se rozptyluje, jako kdyby se zvedla opona. Zhluboka a roztřeseně se nadechuju.
"Jsi v pořádku?" ptá se Wendy a pořád vypadá dost zmateně.
"Myslím, že mi stačí dostat se domů."
"Má doma lék," vysvětluje zvonivě Angela. "Je to lék na tenhle její stav."
"Lék na její stav?" opakuje Wendy. "A jaký přesně je její stav?"
"Uh-"
Máma po Angele střílí podrážděným pohledem.
"Je to vzácná forma anémie," pokračuje Angela hladce. "Někdy se jí prostě udělá zle a cítí se vratce."
Wendy kývá, jako že rozumí. "Jako když první den omdlela ve škole."
"Přesně tak. Potřebuje si vzít svoje prášky."
"Proč jsi mi to neřekla?" ptá se Wendy. Dívá se na Angelu a pak zpátky na mě, jako kdyby doopravdy říkala spíš: "Jak to, že jsi to řekla Angele a mě ne?" Vypadá ublíženě.
"Obvykle to není nic vážného," říkám. "Už se cítím mnohem líp."
Sdílím pohled s Angelou. S ohledem na způsob, jakým reagovala moje máma obě víme, že je to velmi, velmi velký problém.
...
Když o tři hodiny později parkujeme u domu, po tom, co jsme Wendy vysadili na jejich farmě Lazy Dog, nám máma říká: "Dobře. Jděte nahoru do tvého pokoje. Počkejte tam na mě. Budu tam za malou chvíli."
Angela a já jdeme do domu. Ještě není tma, ale mám nutkání rozsvítit všechna světla, když jdeme do mého pokoje. Sedíme spolu na mé posteli. Slyšíme, jak máma klepe na dveře Jeffreyho pokoje.
"Hej," říká, když jí odpovídá. "Myslela jsem, že bych hodila na nějaký film do Jacksonu, protože jsem dneska celý den rozmazlovala tvojí sestru. Je to spravedlivé."
Potom, co odjíždějí, mě Angela objímá pažemi a dává přes nás deku, protože se nemůžu přestat třást. A čekáme. O hodinu později na příjezdové cestě slyšíme mámino auto. Dveře se zabouchávají. Pečlivě nasloucháme vrzání schodů, když jde nahoru. Pak velmi lehce ťuká na dveře.
"Pojď dál," skřehotám.
Usmívá se, když nás vidí, jak se k sobě choulíme.
"Nemělas brát Jeffreyho pryč," říkám. "Co když tam ten chlap bude?"
"Nechci vás oba děsit, jo?" říká. "Jsme tu v bezpečí."
"Kdo to byl?" ptá se Angela.
Máma vzdychá. Je to rezignovaný, unavený vzdech. "Byl to Černé křídlo. Je šance, že tudy jen projížděl."
"Padlý anděl potloukající se po obchoďáku v Idaho Falls?" říká Angela.
"Když jsem ho viděla ..." začínám se dusit vlastními vzpomínkami.
"Vycítila jsi jeho smutek."
"Jeho smutek?" opakuje Angela.
"Andělé nemají svobodnou vůli jako vy nebo já. Když jdou proti svojí přirozenosti, způsobuje jim to obrovské množství fyzické a psychické bolesti. Každý Černé křídlo to cítí."
"Proč jsi to necítila ty nebo Angela?" ptám se.
"Někteří z nás jsou na jejich přítomnost citlivější, než ty jiní," říká. "Je to vlastně výhoda. Můžeš vycítit, když se blíží."
"A co máme dělat, když je uvidíme?"
"To co jsme udělali dnes. Utéct."
"Nemůžeme s nimi bojovat?" ptá se Angela vyšším hlasem, než je obvyklé. Máma vrtí hlavou. "Ani vy?"
"Ne, andělé jsou neuvěřitelně silní. Nejlepší co můžeš udělat je utéct. Pokud budeš mít štěstí -a dnes jsme měli štěstí- anděl s vámi nebude chtít ztrácet svůj čas."
Všichni asi minutu mlčíme.
"Nejjistější obrana je zůstat nepoznaný," říká máma.
"Tak proč jsi nechtěla, abych o nich věděla?" nemůžu dostat z mého hlasu podtón obvinění. "Proč nechceš, aby to věděl Jeffrey?"
"Protože tvoje vědomí je přitahuje, Claro. Pokud jsi si vědoma jejich existence, je tu větší pravděpodobnost, že je objevíš."
Pevně se dívá na Angelu, která jí vrací pohled. Po pár vteřinách se ale odvrací a její prsty chytají okraj mé deky ještě pevněji. Angela byla ta, kdo mi řekl o Černém křídlu.
"Omlouvám se," šeptá Angela.
"To je v pořádku," říká máma. "Nevědělas to."
...
Později si zalézám do postele s mámou. Chci se cítit vedle ní v bezpečí. Cítit její sálající teplo, jenže ona je studená. Její tvář je bledá a ztrápená. Jako kdyby byla unavená tím snažit se být statečná a snahou ochránit nás. Její nohy jsou studené jako led. Dávám svoje nohy k těm jejím a doufám, že jí je tím oteplím.
"Mami," říkám do tmy. "Přemýšlela jsem."
"Uhm."
"V mojí vizi, když se najednou cítím tak hrozně smutně, je tam Černé křídlo?"
Ticho. Pak se ozývá další povzdech.
"Když jsi mluvila o tom, že cítíš utrpení a popisovala ho, zdálo se to jako jedna z možností." Chytá mě za pas a přitahuje si mě blíž. "Neboj se, Claro. Nepomůže ti, když se teď začneš znepokojovat. Dosud neznáš svoje poslání. Pořád pracuješ jen s několika velmi malými kousky. Nechci aby sis naplnila hlavu dohady předtím, než se ti všechno vyjasní."
Prochází mnou další třes.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Natt Natt | 30. dubna 2011 v 10:00 | Reagovat

pěkný ;-) zajímalo by mě jestli Christian bude černé křídlo 8-O  ;-)  :-)

2 zui* zui* | Web | 30. dubna 2011 v 11:39 | Reagovat

[1]: to bych neřekla :) ... spíš ho bude chtít nějaké černé křídlo zabít. Spíš by mě zajímalo proč?

3 Baruzz Baruzz | E-mail | 30. dubna 2011 v 12:25 | Reagovat

Dohaje .. ja chci aby byla s Tuckerem :D:D

4 viki viki | 30. dubna 2011 v 12:54 | Reagovat

děkuji !

5 Baruš Baruš | E-mail | 30. dubna 2011 v 14:55 | Reagovat

No teda,že by byl Christian až tak rozhozenej z rozchodu s Kay? Už se těšim na další! Díky moc! :-)  :-D

6 Natt Natt | 30. dubna 2011 v 15:03 | Reagovat

[2]: no nejspíš ale v té Clařiné vizi kromě ní a jeho nikdo nebyl tak nevim..možná fakt asi chce někdo s nějakýho důvodu zabít 8-O  :-?  :-P

7 Marti Marti | Web | 30. dubna 2011 v 23:17 | Reagovat

Lidičky kapča až zejtra.. Možná stihnu přeložit celou.. Uvidim podle času.. Dobrou.. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama