Nadpozemský - 2.kapitola 1/2

16. dubna 2011 v 23:19 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 2
TAM V DÁLCE JE JACKSON HOLE

Na cestě do Wyomingu je hrozně značek. Většina z nich upozorňuje na nějaké nebezpečí: DÁVEJTE POZOR NA VYSOKOU ZVĚŘ. DÁVEJTE POZOR NA PADAJÍCÍ KAMENY. TRUCKY, BRZDĚTE. POZOR NA SILNIČNÍ UZÁVĚRY. ELK KŘIŽOVATKA ZA DVĚ MÍLE. OBLAST, KDE MUSÍTE NASADIT SILNIČNÍ ŘETĚZY, ŽÁDNÉ PARKOVÁNÍ NEBO ZASTAVOVÁNÍ. Řídila jsem svoje auto celou cestu z Kalifonie. Jela jsem za tím máminým. Se mnou jel na sedadle spolujezdce Jeffrey. Snažil se nešílet z toho, jak všechny značky poukazují na fakt, že jsme někde uprostřed divočiny a že je to tu nebezpečné.
V tuhle chvíli projíždím lesem, který se skládá výhradně z pokroucených borovic. Všechno to je neskutečné. Nemůžu se soustředit na tabule, které ukazují maximální povolenou rychlost, protože stále myslím na poznávací značku s osudovým číslem 22 na levé straně. Tohle číslo nám zajistilo dlouhou cestu, šest týdnů šíleného balení, prodej našeho domu, rozloučení se se všemi přáteli a sousedy, které jsem znala celý život a stěhování se na místo, kde nikdo z nás nezná ani jedinou duši: město Teton, Wyoming, které má podle Googlu městské číslo 22. Počet obyvatel je něco málo přes 20 000. To je zhruba pět lidí na jeden čtvereční kilometr.
Stěhujeme se do zapadákova. A to všechno kvůli mně.
Nikdy jsem neviděla tolik sněhu. Je to děsivé. Můj nový Prius (laskavost od mého drahého tatínka) je dost těžký uřídit na zasněžené horské silnici. Ale není cesty zpátky. Ten chlap na čerpací stanici nás ujistil, že projíždění horami je naprosto bezpečné, dokud nepřijde bouře. Všechno, co můžu udělat, je držet volant a snažit se nevěnovat pozornost tomu, že pár metrů od okraje vozovky končí zem útesem.
Všímám si cedule VÍTEJTE VE WYOMINGU.
"Hej," říkám Jeffreymu. "To je ono."
Neodpovídá. Je zapadlý v sedadle spolujezdce a poslouchá příšernou hudbu z iPodu. Čím dále jsme od Kalifornie, jeho týmových sportů a jeho přátel, tím zasmušilejším se stává. Po dvou dnech na silnici už je to ale únavné. Beru za jeden drátek a škubnutím mu vyndavám sluchátko z ucha.
"Co?"říká a zírá na mě.
"Jsme ve Wyomingu, ignorante. Už tam skoro jsme."
"Woo posraný hoo," říká a vkládá si sluchátko zpátky do ucha.
Chvíli mě bude nenávidět.
Jeffrey byl docela bezstarostný kluk, než se dozvěděl o té věci s anděly. Ale já vím, jak to chodí. V jednu chvíli jste spokojený čtrnáctiletý puberťák -jsi dobrý ve všem co zkusíš, populární, zábavný- a v té další jsi jen nějaký šílenec s křídly. Chvíli to trvá, než se s tím vyrovnáš. A teď to byl teprve měsíc potom, co se dozvěděl, že jsem dostala svojí malou misi z nebe. Teď jsem ho táhla pryč z Nowheresville do Wyomingu. V lednu. Přímo v polovině školního roku.
Když mu máma řekla, že se stěhujeme, zařval: "Nikam nejdu!" Měl zaťaté pěsti, jako kdyby chtěl do něčeho praštit.
"Jdeš," odpověděla mu máma a chladně se na něj podívala. "A já nebudu překvapená, když najdeš svoje poslání ve Wyomingu taky."
"To mě nezajímá," řekl. Pak se otočil a pohlédl na mě tak, že i když si na to teď vzpomenu, donutí mě to skrčit se.
Máma, svým způsobem, Wyoming dost bere. Byla tam už několikrát hledat dům, zapsat mě a Jeffreyho v nové škole, vyjednat přechod mezi její práci u Applu v Kalifornii a práci, kterou pro ně bude dělat z domova potom, co se odstěhujeme. Hodiny mluvila o tom, jak nádherná příroda teď bude každodenní součástí našeho života, o čerstvém vzduchu, volně žijících zvířatech a počasí a jak si brzy zamilujeme zimu.
To je důvod, proč jede Jeffrey se mnou. Nemůže poslouchat mámino blábolení o tom, jak báječné to tam všechno bude. Poprvé, když jsme zastavili, abychom natankovali, vylezl z auta, popadl batoh a přešel ke mně, pak si zase nastoupil. Bez vysvětlení. Asi se rozhodl, že ji v současné době nenávidí víc než mě.
Znovu se chytám šance.
"Tohle není přesně to, co jsem chtěla, víš," říkám mu. "Ale omlouvám se za to, jak to teď je."
"Cokoliv."
Můj telefon zazvonil. Prohrabala jsem kapsu a hodila telefon Jeffreymu. Chytil ho. Překvapivě.
"Mohl bys to vzít?" ptám se sladce. "Já řídím."
Vzdychá, otevírá telefon a přikládá si ho k uchu.
"Jo," říká. "Dobře. Jo."
Zavírá telefon.
"Říká, že přijíždíme do Teton Pass. Chce nás vytáhnout na rozhlednu."
Jako na zavolanou přijíždíme za roh do údolí, kde se před námi otevírají nízké kopce a zubaté modrobílé hory. Je to úžasný pohled, stejný jako obrázky z kalendáře nebo z pohlednice. Máma odbočuje na "rozhlednu" a já opatrně zastavuji vedle ní. Prakticky vyletí z vozu.
"Myslím, že nás chce dostat ven," říkám Jeffreymu.
On prostě jen hledí na palubní desku.
Otevírám dveře a vyskakuji do horského vzduchu. Je to jako vstoupit do mrazáku. Najednou lituji příliš tenké mikiny s kapucí, kterou mám přetaženou přes hlavu a strkám si ruce hluboko do kapes. Můžu doslova vidět svůj dech, jak ode mě při každém výdechu odplouvá pryč.
Máma přechází až k Jeffreyho dveřím a klepá na jeho okýnko.
"Vystup z auta," přikazuje mu hlasem, který nepřipouští žádné odmlouvání.
Mává směrem k hřebenu a ukazuje na velké dřevěné znamení, kde je karikatura kovboje, který ukazuje dolů na údolí. AHOJ CIZINČE, ČTI. TAM V DÁLCE JE JACKSON HOLE. POSLEDNÍ NA STARÉM ZÁPADĚ. Po obou stranách lesklé stříbrné řeky jsou rozptýleny budovy. To je Jackson, naše nové domovské město.
"Támhle je národní park Teton a Yellowstone." Máma ukazuje na horizont. "Na jaře se tam budeme muset vydat a porozhlédnout se tam."
Jeffrey k nám přichází na hřeben. Nemá na sobě bundu, jenom džíny a tričko, ale nevypadá, že by mu byla zima. Je příliš naštvaný, než aby se třásl. Jeho výraz, když prozkoumává naše nové okolí je úplně prázdný. Slunce zakrývá mrak a zahaluje údolí do stínu. Vzduch je okamžitě o deset stupňů chladnější. Najednou cítím úzkost z toho, že když jsem teď oficiálně přijela do Wyomingu, stromy se vznítí a já budu na tomhle místě musit splnit svoje poslání. Tak hodně se ode mě v tomhle místě očekává.
"Neboj." Moje máma mi pokládá ruce na ramena a krátce mi je tiskne. "Tohle je místo, kam patříš, Claro."
"Já vím." Snažím se o statečný úsměv.
"Ty," říká a přechází k Jeffreymu, "se zamiluješ do zdejších sportů. Lyžování na sněhu, vodní lyžování, horolezectví a všechny druhy extrémních sportů. Dávám ti plné povolení se do těchhle sportů vrhnout."
"Fajn," mumlá.
"Skvěle," říká a je zdánlivě spokojená. Rychle přes nás přejede pohledem. Pak se dá svižně do pohybu zpátky k autu. "A teď jedeme."
Následujeme jí silnicí, která směřuje dolů do hor. Zachytávám pohledem další ceduli. POZOR, stojí na ní, OSTRÉ ZATÁČKY PŘED VÁMI.
...
Těsně předtím, než vjíždíme do Jacksonu, najíždíme na silnici Jarní Strž, která nás vede na další dlouhou a klikatou cestu. Ta končí železnou bránou, kterou můžeme projít, jen když zadáme kód. To je moje první podezření, že náš skromný příbytek asi bude docela nóbl. Druhý bod mého podezření dostávám, když ve skrytu stromů vidím ohromné dřevěné sruby. Následuju mámino auto, když zatáčí dolů na čerstvě zoranou příjezdovou cestu. Pomalu míjíme les pokroucených borovic, bříz a topolů, dokud jimi neprojdeme až na paseku, kde na malém návrší stojí náš nový dům.
"Páni," vydechnu a dívám se přes přední sklo na dům. "Jeffrey, podívej se."
Dům je z masivních polen a říčních kamenů. Střecha je pokrytá vrstvou čistě bílého sněhu. Vypadá jako perníková chaloupka. Má na sobě kompletní sadu stříbrných rampouchů, které visí ze střechy.
Je větší než náš dům v Kalifornii, ale tak nějak útulnější s dlouhou verandou a obrovskými okny, která - jak mě napadá - nám poskytnou nádherný výhled na zasněžené pohoří.
"Vítejte doma," říká máma. Je opřená o auto a všímá si naší omráčené reakce, když vycházíme na kruhovou příjezdovou cestu. Je tak spokojená sama se sebou kvůli tomu, že nám zajistila tenhle dům, že si prakticky píská. "Náš nejbližší soused je asi míli daleko. Celý tenhle srub je jen náš."
Vánek profukuje stromy tak, že pramínky sněhové závěje padají dolů z větví, jako kdyby byl náš dům v sněhové kouli, která spočívá na naší krbové římse. Vzduch je tady teplejší. Je tu úplně ticho. Převaluje se přese mě blažený pocit.
Tohle je domov, myslím si. Jsme v tu v bezpečí, které přichází jako obrovská úleva, protože po týdnech naplněných vizemi o nebezpečí a smutku, nejistoty ze stěhování, opuštění všeho co známe a šílenství z tohohle všeho, si můžu konečně představit náš společný život ve Wyomingu. Místo toho, abych si neustále představovala jen to, jak mířím do ohně.
Dívám se na mámu. Doslova září, každou sekundu stále jasněji a jasněji, prochází přes ní jemné vibrace andělské rozkoše.
Už jen sekundu a budeme moct vidět její křídla.
Jeffrey kašle. Tahle věc je pro něj ještě příliš nová a vyvádí ho z míry.
"Mami," říká. "Děláš tu andělskou věc."
Najednou ztmavne.
"A koho to zajímá?" říkám. "Není tu nikdo, kdo by to mohl vidět. Můžeme tu být sami sebou."
"Ano," říká máma tiše. "Ve skutečnosti bude tohle prostředí ideální pro procvičování létání."
Zděšeně na ni zírám. Máma se mě snažila naučit létat už dvakrát a vždycky to byla úplná katastrofa. Ve skutečnosti jsem se už vzdala myšlenky na létání a připustila si, že i když mám v sobě andělskou krev, zůstanu jako povrchní, nelétavý pták. Třeba jako pštros. Nebo v tomhle počasí spíš tučňák.
"Možná že tu budeš potřebovat umět létat," říká máma trochu strnule. "A ty to možná budeš chtít zkusit taky," dodává směrem k Jeffreymu. "Vsadím se, že jsi přirozený talent."
Cítím, jak mi rudne obličej. Jistě, že na to bude mít Jeffrey přírodní talent, zatímco já se ani neodlepím od země.
"Chci vidět svůj pokoj," říkám a unikám do bezpečí domu.
...
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 míša míša | 16. dubna 2011 v 23:44 | Reagovat

zatím docela fajn :-D  :-)

2 Angie Angie | E-mail | Web | 16. dubna 2011 v 23:58 | Reagovat

Tak jo. Začíná se to lepšit. Jako děj.  Děkujeme za překlad. :-)

3 saša saša | 17. dubna 2011 v 10:40 | Reagovat

[2]: přesně :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama