Nadpozemský - 3.kapitola 2/3

18. dubna 2011 v 8:55 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 3 2/3

Když se dostáváme na ošetřovnu, jemně mě pokládá na lůžko. Dělám všechno, co je v mých silách, abych na něj nezírala.
"Děkuju," koktám.
"Žádný problém." Usmívá se na mě takovým způsobem, že jsem ráda, že sedím. "Jsi nádherně zářivá."
Můj mozek se snaží uspořádat si smysl těchhle tří slov a dát je do správného významu, ale mám jen malý úspěch.
"Děkuju," říkám znovu, ztuhle.
"Ano, děkuju vám, pane Prescotte," říká mu zdravotní sestra. "Teď se odeberte do třídy."
Christian Prescott. Jeho jméno je Christian Prescott.
"Uvidíme se později," říká a stejně jako přišel, hned odchází.
Když zahýbá za roh, mávám mu. Pak se cítím jako idiot.
"A teď ty," říká zdravotní sestra a otáčí se ke mně.
"Opravdu," říkám. "Je mi fajn."
Vypadá nepřesvědčeně.
"Můžu vám tu klidně udělat dřep s výskokem - tak fajn mi je," říkám a nemůžu si vymazat z tváře přihlouplý úsměv.
...
Díky tomu přicházím na hodinu Angličtiny pozdě. Studenti už mají svoje židle dané do kroužku. Učitel je starší muž s krátkými bílými vousy, zve mě, abych se k nim připojila.
"Přitáhněte si židli. Slečna Gardnerová, předpokládám správně?"
"Ano." Mám pocit, že se celá třída kouká jen na mě, když si beru židli od zadního stolu a táhnu jí směrem ke kruhu. Poznávám tu Wendy, dívku, která mi pomohla v hale. Odsunuje stůl, aby mi udělala místo vedle ní.
"Já jsem pan Phibbs," říká učitel. "Jsme uprostřed cvičení, které je do značné míry k vašemu prospěchu. Budu rád, když se k nám připojíte. Každý o sobě musí tři neobyčejné skutečnosti. Pokud je má někdo v kruhu s někým společné, zvedne ruku a osoba, která mluví, musí vymyslet něco jiného. Zrovna je na řadě Shawn, který skočil tvrzením, že má nej ... příšernější snowboard v Tetonu..." Pan Phibbs zvedá husté obočí. "To může být ale sporné."
"Jezdím na krásném růžovém prkně," chlubí se kluk, u kterého předpokládám, že je Shawn.
"Nikdo nemůže tvrdit, že v tom není unikátní," říká pan Phibbs a odkašlává si. "Takže, teď je na řadě Kay. A říkejte své jméno prosím, kvůli té nové dívce."
Každý se dívá na drobnou brunetku s velkýma hnědýma očima. Usmívá se, jako kdyby být středem pozornosti pro ni byla ta nejpřirozenější věc na světě.
"Já jsem Kay Patterson," říká. "Moji rodiče vlastní nejstarší obchod s žertovnými předměty v Jacksonu."
"Setkala jsem se s Harrisonem Fordem. Mnohokrát," dodává jako druhou věc, "protože náš obchod je jeho oblíbený. Říká mi, že vypadám jako Carrie Fisher z Hvězdných válek."
Ta je nafoukaná, pomyslím si. I když, kdyby si oblékla bílé šaty a dala si po stranách hlavy dvě skořicové pletené buchty, opravdu by asi prošla konkurzem na princeznu Leiu. Je velmi hezká, jedna z mnoha lidí na téhle škole. Má broskvovou pleť a hnědé vlasy, které jí spadají na ramena v dokonalých kadeřích. Má je tak lesklé, že ani nevypadají jako vlasy.
"A," dodává Kay jako konečnou informaci, "Christian Prescott je můj přítel."
Už teď jí nesnáším.
"Velmi dobře, Kay," říká pan Phibbs.
Další je Wendy. Červená se. Zřejmě se stydí mluvit o sobě před celou třídou.
"Já jsem Wendy Avery," říká a krčí rameny. "Moje rodina spravuje ranč mimo Wilson. Nevím, co jiného bych o sobě řekla. Chci být veterinářkou, což není velké překvapení, protože miluju koně. A od mých šesti let si vyrábím vlastní oblečení."
Ticho.
A sakra, uvědomuju si. Čeká se na mě.
Všechny věci, o kterých jsem přemýšlela, se najednou vypařily z mého mozku. Místo toho myslím na všechny věci, které jim nemůžu říct, třeba tohle, Umím mluvit všemi jazyky na světě. Mám křídla, která se objeví vždycky, když si zamanu a měla bych být schopná létat, ale já na to kašlu. Jsem přírodní blondýna. Mám bezvadný smysl pro orientaci, což si myslím, že by mi mělo pomoct s létáním, ale není tomu tak. Jo, nebo to, že jsem tady, abych zachránila přítele Kay.
Odkašlávám si. "Takže, já jsem Clara Gardner a přestěhovala jsem se sem z Kalifornie."
Ostatní studenti se hihňají, když jeden kluk z kruhu zvedá ruku.
"To je zrovna jedna z jedinečných informací pana Lovetta," řekl pan Phibbs, "jen jsi tu nebyla, když to říkal. Zjistíš, že je tu poměrně málo studentů, kteří se sem přestěhovali ze zlatých států."
"Dobře, dobře, nechte mě to zkusit znovu." Přesnost je zřejmě klíčem téhle hry. "Přestěhovala jsem se sem z Kalifornie asi před týdnem, protože jsem slyšela velké věci o zdejším krámku s žertovnými předměty."
Celá třída se směje, i Kay, která se zdá potěšená. Najednou mám pocit, jako kdybych se stala třídním komikem, který právě řekl zahajovací vtip. Ale je to lepší než být známá, jako zrzavá hlupačka, která omdlela uprostřed haly po třetí hodině. Takže vytáhnu nějaké vtipy.
"Ptáci jsou mnou nějak podivně fascinovaní," pokračuju. "Sledují mě kamkoliv se pohnu." Tohle je pravda. Moje současná teorie je, že cítí vůni mého peří, ačkoliv je nemožné přesvědčit se o tom.
"Zvedáš ruku, Angelo?" ptá se pan Phibbs.
S leknutím se dívám napravo, kde sedí dívka s havraními vlasy ve fialových šatech, pod kterými má černé legíny. Rychle dává ruku dolů.
"Ne, jen cvičím," říká ledabyle. Dívá se na mě svýma jantarovýma očima. "Líbí se mi ta věc s ptáky. Je to zábavné."
Ale tentokrát se nikdo nesměje. Jen na mě zírají. Polykám.
"Dobře, takže ještě jedna, jo?" říkám trochu zoufale. "Moje máma je počítačová programátorka a můj táta je profesor fyziky na New Yorské univerzitě, což pravděpodobně znamená, že bych měla být dobrá v matematice." Stahávám tvář do bolestivé grimasy. Informace, že mi nejde matika, je ale ve skutečnosti falešná. Jsem v matematice dobrá. Je podobná jazyku. To je taky důvod, proč máma může mluvit s počítači, aniž by na nich opravdu pracovala. A pravděpodobně je to taky důvod, proč jí přitahovala myšlenka začít si s mým tátou. Je jako lidská kalkulačka, dokonce i bez kapky andělské krve ve svých žilách. Pro Jeffreyho i pro mě je matematika směšně snadná.
Tentokrát se nikdo nesmál. Kromě milosrdného uchichtnutí od Wendy. Zřejmě nedostanu roli třídního komika.
"Děkuju ti, Claro," říká pan Phibbs.
Poslední student, který je vyzván, aby řekl své tři informace, je černovlasá dívka, která se na mě dívala tak pozorně, když jsem zmínila tu věc s ptáky. Její jméno je Angela Zerbino. Strká si vlasy za uši a rychle vyjmenovává svoje tři věci.
"Moje matka vlastní Růžovou stuhu. Nikdy jsem neviděla svého otce. Jsem básnířka."
Další trapné ticho. Dívá se po kruhu, jestli má někdo odvahu, aby zvednul ruku. Nikdo se jí nedívá do očí.
"Dobře," říká pan Phibbs a odkašlává si. Bere si svoje poznámky. "Teď se navzájem lépe známe. Ale jak se můžou lidé ve skutečnosti navzájem poznat? Je to o faktech, specifických věcech, které nás odlišují od ostatních šesti a půl miliardy lidí na světě? Je to našimi mozky, které jsou tak jiné, že je to, jako kdyby jeden velký počítač naprogramoval do každého člověka různé kombinace softwaru - vzpomínek, zvyků a genetiky? Je to co děláme také to, co přijímáme? Zajímalo by mě, jaké by byli vaše tři věci, kdybych vám řekl, ať vyjmenujete vyjímečné věci, které jste ve svém životě udělali?"
Mojí myslí probleskne obrázek ohně.
"Letos na jaře strávíme hodně času tím, že budeme diskutovat o tom, co je to být vyjímečný," pokračuje pan Phibbs. Stojí v zadní části místnosti a nahýbá se k malému stolku, ze kterého zvedá hromadu knih a začíná s nimi procházet třídou.
"Naše první kniha v semestru," říká.
Frankenstein.
"Je to živý!" ječí kluk s růžovým snowboardem a zvedá knihu způsobem, jako kdyby očekával, že ho zasáhne blesk. Kay Patterson valí oči.
"Aha, ty už cituješ doktora Frankensteina." Pan Phibbs se obrací k tabuli a píše na ní černým fixem jméno Mary Shelley, spolu s rokem 1817. "Tato kniha byla napsána ženou, která nebyla o moc starší, než jste vy teď. Ta kniha byla odrazem bitvy mezi vědou a světem přírody."
Uvádí nás do přednášky o Jeanu-Jacquesovi Rousseaum a o jeho dopadech na umění a literatury v době, kdy psala Mary Shelley. Snažím se nezírat na Kay Patterson. Zajímalo by mě, jaký druh dívky dokáže ulovit kluka, jako je Christian. Pak si uvědomuji, že o něm vlastně nevím nic jiného, než to jak vypadá jeho zátylek a že rád zachraňuje dívky, které omdlívají v hale. Zajímá mě, co je vlastně Christian za kluka.
Docházím mi, že žvýkám gumu na mojí tašce. Pokládám jí.
"Mary Shelley chtěla zjistit, co nás dělá lidmi," uzavírá hodinu pan Phibbs. Dívá se na mě. Svým pohledem mi říká, že ví, že jsem neposlouchala minimálně posledních deset minut. Pak ode mě odvrací pohled.
"Myslím, že na to přijdete," říká, zatímco drží v rukách knihu. Pak zvoní.
...
"Můžeš si při obědě sednout k mému stolu, jestli chceš," nabízí mi Wendy, když odcházíme ze třídy. "Máš sebou svačinu? Nebo máš v plánu jít jíst mimo kampus?"
"Ne, myslím, že si dám něco tady."
"No, myslím, že jsou dnes kuřecí řízky." Nasazuji otrávený obličej. "Ale vždycky si můžeš dát pizzu nebo sendvič s arašídovým máslem. To jsou základní potraviny naší jídelny."
"Jak zdravé."
Projíždím s tácem přes linku a beru si jídlo. Pak následuju Wendy k jejímu stolu, kde sedí parta skoro stejně vypadajících holek a hledí na mě s očekáváním. Wendy mi odříkává jejich jména: Lindsey, Emma a Audrey. Zdají se dost přátelské. Rozhodně nepatří mezi ty nádherné děti. Mají na sobě trička, džíny, copy a culíky. Nejsou namalované, ale i tak jsou hezké. Tak nějak normálně.
"Takže, vy jste co za partu?" ptám se, když si sedám.
Wendy se směje.
"Říkáme si Neviditelní."
"Ach...," říkám a nevím, jestli žertuje a jak mám reagovat.
"Nejsme šílenci nebo nějací mágové," říká Lindsey, Emma nebo Audrey. Teď si nevzpomínám, jaké jméno jí patří.
"Jsme jenom, no, víš, neviditelné."
"Neviditelné pro-"
"Populární lidi," říká Wendy. "Nevidí nás."
Super. Patřím k Neviditelným.
Přes bufet vidím Jeffreyho, který sedí s partou kluků s bundami Letterman. Malá blonďatá dívka na něj zamilovaně hledí. Něco říká. Pak se všichni u stolu smějí.
Neuvěřitelné. Za méně než jeden den už je Pan Populární.
Někdo vedle mě odsouvá židli. Obracím se. Je to Christian. Právě dosedá na židli. Na okamžik se můžu soustředit jen na jeho zelené oči. Možná pro všechny nejsem tak neviditelná.
"Slyšel jsem, že jsi z Kalifornie," říká.
"Ano," šeptám. Rychle žvýkám a polykám sousto sendviče s arašídovým máslem. Místnost je najednou tišší. Holky u stolu neviditelných se na něj dívají s doširoka rozevřenýma očima, jako kdyby nikdy předtím nepřišel k jejich stolu. Ve skutečnosti se na nás dívají všichni lidi v jídelně. Vrhají na nás zvědavé a téměř dravé pohledy.
Rychle upíjím mléko a věnuju mu něco, o čem doufám, že by mohl být úsměv bez zbytku jídla mezi zubama.
"Přestěhovali jsme se sem z Mountain View. To je na jih od San Francisca," doplňuju.
"Já se narodil v LA. Bydleli jsme tam do mých pěti, i když si z té doby moc nepamatuju."
"Hezké." Moje mysl závodí a hledá správnou reakci na tuhle informaci. Nějaký způsob jak mu říct, že je úžasné, že máme tohle společné. Ale nic mě nenapadá. Nic. Maximálně na něj můžu vyrukovat s nervózním smíchem. Hihňáním, nebo hysterickým pláčem.
"Jsem Christian," říká zdvořile. "Neměl jsem šanci představit se ti dřív."
"Já jsem Clara." Natahuji ruku k potřesení. On to gesto shledává okouzlujícím. Bere mě za ruku a je to jako kdyby se v tuhle chvíli moje vize a realita spojily. Usmívá se na mě okouzlujícím, pokřiveným úsměvem. Je reálný. Jeho ruka kolem té mé je teplá a pevná. Na tenhle stisk věnuje to správné množství tlaku. Okamžitě pociťuji závrať.
"Těší mě, že tě poznávám, Claro," říká a třese mi rukou.
"I mě."
Znovu se usmívá. Žhavý není dostačující slovo pro tohohle kluka. Je neuvěřitelně krásný. A není to jen jeho vzhledem - chaotickými vlnami jeho temných vlasů, silným obočím, které dělají jeho výraz vážným, i když se usmívá, očima, které, jak jsem si všimla, můžou v jednom světle vypadat jako smaragd a v dalším jsou zas oříškově hnědé, krásně tvarovanými úhly jeho tváře a křivkami jeho plných rtů. Vidím ho všeho všudy deset minut a už jsem posedlá jeho rty.
"Děkuju ti za to předtím," říkám.
"Jsi tu srdečně vítána."
"Hej, jsi připravený vyrazit?" Přichází Kay a dává mu ruku na zadní stranu krku v jasně přivlastňovacím gestu. Pak mu rukou zajíždí do vlasů. Její výraz je tak pečlivě neutrální, jako kdyby jí nemohlo být víc ukradené, s kým mluví její přítel. Christian se otáčí a dívá se na ní. Jeho tvář je v úrovni jejích prsou. Kolem krku má řetízek se stříbrnou polovinou srdce - jsou na něm vyryté iniciály C.P. Usmívá se.
Kouzlo je zaručeně zlomené.
"Jo, jen sekundu," říká. "Kay, tohle je-"
"Clara Gardner," říká a kývá. "Je v mé třídě na angličtinu. Přistěhovala se sem z Kalifornie. Nemá ráda ptáky. Není dobrá v matice."
"Jo, to jsem já v kostce," říkám.
"Cože? Přišel jsem o něco?" ptá se Christian, je viditelně zmatený.
"O nic. Jen o stupidní cvičení ve třídě pana Phibbse. Měli bychom jít, jestli se chceme vrátit na další hodinu," říká. Pak se na mě otáčí a usmívá se. Vidím záblesk jejích dokonale bílých zubů. Vsadila bych všechny peníze, co mám, že dřív nosila rovnátka. "Je tu jeden dobrý čínský podnik, kam chodíme na oběd. Je to asi kilometr daleko. Můžeš to tam někdy se svými kamarády zkusit." Překlad: Ty a já nikdy nebudeme kamarádky.
"Mám ráda čínu," říkám.
Christian se zvedá ze židle. Kay ho okamžitě chytá za ruku, usmívá se na něj a mrká na něj svými řasami. Pak ho vyvádí z jídelny.
"Rád jsem tě poznal," volá na mě zpátky. "Znovu."
A pak je pryč.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marti Marti | Web | 18. dubna 2011 v 8:59 | Reagovat

Lidičky, kapča byla trošku delší než sem odhadovala, takže jí dělim nakonec na třetiny.. Poslední třetina tu na vás bude čekat večer.. Teď mažu do práce.. ;-)

2 aallen aallen | 18. dubna 2011 v 11:04 | Reagovat

ďakujem moc...

3 Janča Janča | 18. dubna 2011 v 11:52 | Reagovat

superrr děkuju moc za překlad :-) :-D

4 Baruš Baruš | E-mail | 18. dubna 2011 v 14:11 | Reagovat

[1]: Super,už se moc těšim. Mě se to zatim líbí. Christian je sladkej,akorát se mi nelíbý,že je zadanej, Ale to se určitě vyřeší! :-D

5 Barčus Barčus | 18. dubna 2011 v 14:26 | Reagovat

Doufám,že Christian bude taky nadpřirozenej :D .. Mám ráda anděly,upíry atd.. :)))

6 simča simča | 18. dubna 2011 v 15:30 | Reagovat

děkuju...nesnáším Key!! :-D a štve mě jak je z toho christiana pořád tak na větvi :-D ale jinak super :-)

[4]: přesně... ;-)

[1]: chudáčku...to ti nezávidím :-(

7 jaaaa jaaaa | 18. dubna 2011 v 16:41 | Reagovat

nevite okolo kolikaty hodiny sem pribyde dalsi kapca???

8 Marti Marti | Web | 18. dubna 2011 v 21:20 | Reagovat

[7]: Nu ted sem dorazila dom, takže až dýl.. Trpělivost lidičky.. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama