Nadpozemský - 4.kapitola 1/2

19. dubna 2011 v 21:34 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 4
ROZEVŘENÁ KŘÍDLA

Bylo mi čtrnáct, když mi máma řekla o andělech. Jednou ráno při snídani mi oznámila, že mě na jeden den omluví ze školy a že jedeme na výlet matky a dcery. Odvezli jsme Jeffreyho do školy a jeli jsme asi třicet kilometrů daleko od našeho domu v Mountain View do národního parku Big Basin Redwoods. Byl v horách v blízkosti oceánu. Moje máma zaparkovala u hlavní stezky, přehodila si batoh přes rameno a řekla: "Kdo tam bude poslední, je loudal," a vydala se rovnou po zpevněné cestě. Musela jsem prakticky běžet, abych s ní udržela krok.
"Některým matkám stačí, když svým dcerám nechají propíchnout uši," zavolala jsem za ní. Na té cestě kromě nás nikdo jiný nebyl. Přes sekvoje se převalovala mlha. Stromy měly v průměru tak dvacet stop a byly tak vysoké, že nebylo vidět, kde končí. Byly od sebe tak blízko, že skrz ně pronikalo na lesní půdu jen minimální množství slunečních paprsků.
"Kam jdeme?" zeptala jsem se zadýchaně.
"Buzzards Roost," řekla máma přes rameno. Jako kdyby mi to nějak pomohlo.
Prošli jsme opuštěným kempem, kterým protékal potok. Procházeli jsme pod gigantickými mechovými nosníky, které narostly v místech, kde spadly stromy přes cestu. Máma byla klidná. Tohle nebyl jeden z těch utužovacích časů matky s dcerou, kdy mě bere do Fisherman Wharf, IKEY nebo do Domu hrůzy ve Winchestru. Tichý les přerušovalo jen naše dýchání a ozvěna našich kroků na cestě. Ticho bylo tak těžké a dusivé, že jsem chtěla zakřičet, jen abych ho přerušila.
Nepromluvila se mnou znovu, až dokud jsme se nedostali na obrovskou skálu, která vyčnívala z roviny jako kamenný prst, který ukazuje k nebi. Abychom se dostali na vrchol, museli jsme vylézt asi dvacet metrů po skalní stěně. Máma to zvládla snadno a rychle, aniž by se jedinkrát ohlédla zpátky.
"Mami, počkej!" zavolala jsem na ní a rozhodila rukama. Nikdy jsem na tělocviku nešplhala na kamennou skálu. Její boty poslali po svahu dolů spršku suti. Zmizela za vrcholem.
"Mami!" křičela jsem.
Podívala se na mě.
"Zvládneš to, Claro," řekla. "Věř mi. Bude to stát za to."
Opravdu jsem neměla na výběr. Natáhla jsem se, chytila se skály a začala šplhat. Stále jsem si opakovala, abych se hlavně nedívala dolů, jak vysoko už jsem. Pak jsem byla na vrcholu. Stoupla jsem si vedle mámy a lapala po dechu.
"Páni," řekla jsem a dívala se na obzor.
"Opravdu úžasné, viď?"
Pod námi se táhlo údolí plné sekvojí, které lemovali vzdálené hory. Tohle byl jeden z mála vrcholků na světě, odkud jste mohli vidět na míle daleko každým směrem. Zavřela jsem oči a rozpřáhla paže. Nechala jsem vítr, aby kolem mě vál a dýchala voňavý vzduch-opojnou kombinaci stromů, mechů a všech rostlin, jemný pach nečistot z vody a potoka. Vzduch tu byl tak čistý. Orel nad lesem opisoval pomalý kruh. Mohla jsem si snadno představit, jaký je to pocit klouzat vzduchem. Nic mezi vámi a nekonečně modrým nebem. Jen pár chomáčků mraků.
"Sedni si," řekla máma. Otevřela jsem oči a otočila se k ní. Seděla na kameni. Poplácala na místo vedle sebe. Sedla jsem si vedle ní. Přehrabovala se v batohu a vytáhla láhev s vodou, otevřela ji, zhluboka se napila a pak podala láhev mě. Vzala jsem si ji, napila se a pozorovala ji. Byla roztržitá a hleděla kamsi do dálky, ztracená ve svých myšlenkách.
"Jsem v průšvihu?" zeptala jsem se.
Trhla sebou a pak se nervózně zasmála.
"Ne, miláčku," řekla. "Jen ti chci něco důležitého říct."
Honily se mi hlavou všechny věci, které by tak na mě teď asi mohla vytáhnout.
"Na tomhle místě jsem byla naposled už před velmi dávnou dobou," řekla.
"Potkala jsi nějakýho chlapa," hádala jsem. Zdálo se to jako ta nejjednoznačnější možnost.
"O čem to mluvíš?"
Máma nikdy moc nerandila, i když každému kdo jí uviděl, se okamžitě zalíbila. Muži se za ní otáčeli. Pořád říkala, že je moc zaneprázdněná na vážný vztah, příliš zavalená prací v Applu jako počítačová programátorka, příliš vytížená tím, že je svobodná matka a už jí na nic jiného nezbývá čas. Myslela jsem si, že byla ještě pořád zamilovaná do táty. Ale možná měla nějaký utajený vášnivý vztah, ke kterému se mi chce teď přiznat. Možná že za několik měsíců budu stát v růžových šatech s květy ve vlasech a pozorovat, jak si bude nějaký cizí chlap pomalu nárokovat to, abych mu začala říkat Tati. Už se to pár mým přátelům stalo.
"Vzalas mě sem, abys mi řekla o chlapovi, kterého jsi poznala a miluješ ho a chceš si ho vzít nebo tak něco," řekla jsem rychle a nedívala jsem se přitom na ní, protože jsem nechtěla, aby viděla, jak moc jsem nenáviděla tu myšlenku.
"Claro Gardner."
"Opravdu mi to nevadí."
"To je sice velmi hezké, Claro, ale mýlíš se," řekla. "Přivedla jsem tě sem, protože už si myslím, že jsi dost stará na to, aby ses konečně dozvěděla pravdu."
"Dobře," řekla jsem netrpělivě. Tohle znělo vážně. "Jakou pravdu?"
Zhluboka se nadechla a pak vydechla. Naklonila se ke mně.
"Když mi bylo asi jako tobě, žila jsem v San Francisku se svojí babičkou," začala.
O tomhle jsem něco málo věděla. Její otec se vypařil ještě než se narodila a její matka umřela při porodu. Vždycky jsem si myslela, že to znělo jako nějaká pohádka. To že moje máma osiřela, se podobalo jednomu tragickému osudu hrdinky v jedné z mých knih.
"Bydleli jsme ve velkém bílém domě v Masonově ulici," řekla.
"Proč jsi mě tam nikdy nevzala?" Byli jsme v San Francisku mnohokrát, a to nejméně dvakrát nebo třikrát do roka. Nikdy mi neřekla nic o domu v Masonově ulici.
"Před lety vyhořel," řekla. "Teď je tam obchod se suvenýry, myslím. Jednoho dne jsem se probudila, když se dům začal násilně otřásat. Musela jsem se chytit postele, aby mě to neodhodilo na druhý konec místnosti."
"Zemětřesení," předpokládala jsem. Když jsme vyrůstala v Kalifornii, zažila jsem několik zemětřesení, netrvalo to déle než několik sekund. Nebyly z toho žádné velké škody ale i tak to bylo dost děsivé.
Máma přikývla. "Slyšela jsem, jak porcelánové nádobí padá ze skříně a jak se rozbíjejí okna po celém domě. Pak se ozval hlasitý sténavý zvuk. Stěna mojí ložnice se zhroutila a cihly z komína spadly na mojí postel."
V hrůze jsem na ní zírala.
"Nevím, jak dlouho jsem tam ležela," řekla máma po chvíli. "Když jsem otevřela oči, uviděla jsem muže, který nade mnou stál. Pak se ke mně sklonil a řekl: "Buď klidná, dítě." Pak mě zvedl do náruče. Cihly sklouzly z mého těla, jako kdyby nic nevážily. Odnesl mě k oknu. Všechno sklo venku bylo rozbité. Mohla jsem vidět lidi, jak běží pryč ze svých domovů na ulici. A pak se stala divná věc. Najednou jsme se ocitli někde jinde. Stále to ještě připomínalo můj pokoj, jen to bylo jiné. Jako kdyby tam žil někdo jiný. Byl nepoškozený, jako kdyby se to zemětřesení nikdy neodehrálo. Oknem tam procházelo tolik světla, až mě z toho bolely oči."
"A co se stalo pak?"
"Ten muž mě postavil na nohy. Byla jsem ohromená, že jsem mohla stát. Moje noční košile byla špinavá a mě bylo trochu špatně, ale mimo toho jsem byla v pořádku.
"Děkuju," řekla jsem mu. Nevěděla jsem, co jiného mu mám říct. Měl zlaté vlasy, které zářily světlem, jaké jsem nikdy předtím neviděla. Byl krásný."
Při té vzpomínce se usmála. Promnula jsem si husí kůži, která mi vyskočila na rukách. Snažila jsem si představit obraz vysokého chlapa s jemnými rysy, s lesklými blond vlasy. Bylo to skoro, jako kdyby mojí mámu zachránil Brad Pitt. Zamračila jsem se. Ta představa mě zneklidňovala, ale nemohla jsem přijít na to, proč.
"Řekl: Rádo se stalo, Margaret," pokračovala máma.
"Jak to, že znal tvoje jméno?"
"Přemýšlela jsem nad tím taky. Zeptala jsem se ho. Řekl mi, že byl přítel mého otce. Že sloužili spolu. A že mě pozoroval od chvíle, co jsem se narodila."
"Whoa. Jako tvůj osobní strážný anděl."
"Přesně tak. Jako můj strážný anděl," přikývla máma. "I když se tak sám nenazval, samozřejmě."
Čekala jsem, až bude pokračovat.
"To je to, co on ve skutečnosti byl, Claro. Chci, abys to pochopila. Byl to anděl."
"Fajn," říkám. "Anděl, jako ten s křídly a vším tím ostatním, je mi to jasný."
"V tu chvíli jsme jeho křídla neviděla, to až později, ale ano."
Vypadala, že to myslí smrtelně vážně.
"Uh-huh," řekla jsem. Představila jsem si velkého starého anděla na barevných sklech v kostele. Měl na sobě fialové šaty a nad hlavou svatozář. Za ním se rozprostírala obrovská zlatá křídla. "Co se stalo pak?"
Tohle už vážně nemůže bejt divnější, pomyslela jsem si.
A pak se to stalo.
"Řekl mi, že jsem zvláštní," řekla.
"Jak zvláštní?"
"Řekl mi, že můj otec byl anděl a moje matka člověk. Já jsem prý byla Dimidius, což znamená poloviční anděl."
Zasmála jsem se. Nemohla jsem si pomoct. "Ale běž. Děláš si srandu, viď?"
"Ne," podívala se na mě pevně. "Tohle není vtip, Claro. Je to pravda."
Zírala jsem na ni. Problém byl v tom, že jsem jí věřila. Co jsem věděla, nikdy předtím mi ještě nelhala, dokonce ani ty malé nevinné lži, kterými někdy rodiče zahlcují svoje děti, aby je tím mohli vychovat. Třeba jako pověra o zubní víle nebo o čemkoliv jiném. Byla moje máma, jistě, ale taky to byla moje nejlepší kamarádka. Laciné, ale pravdivé. A teď mi řekla něco šíleného, neuvěřitelného a dívala se na mě způsobem, jako kdyby na mé reakci záleželo úplně všechno.
"Takže říkáš ... říkáš, že jsi z poloviny anděl," řekla jsem pomalu.
"Ano."
"Mami, vážně, ale no tak." Chtěla jsem, aby se zasmála a řekla mi, že celá ta věc s andělem byla jenom její sen, stejně jako v Čarodějovi ze země Oz, kde se Dorothy probudí a zjistí, že celá věc Oz byla jenom jedna velká barevná halucinace z toho, že se praštila do hlavy. "Takže co se stalo pak?"
"Vzal mě zpátky na zem. Pomohl mi najít mojí babičku, která byla přesvědčená o tom, že mě to rozmačkalo. A když v našem sousedství hořely ohně, pomohl nám evakuovat se do parku Golden Gate. Zůstal tam s námi tři dny. Pak jsem ho celá léta neviděla."
Byla jsem klidná, neobtěžovala jsem vyptáváním na detaily jejího příběhu. Asi před rokem byla moje třída na exkurzi v San Francisku v muzeu, kde zrovna byla výstava a přednáška o velkém zemětřesení v San Francisku. Prohlíželi jsme si všechny fotky rozbitých budov, lanovek vyhozených z jejich tratí, zčernalé kosti a spáleniště, která zbyla z domů. Pak jsme poslouchali staré nahrávky lidí, kteří tam byli. Jejich rozostřené a třesoucí se hlasy, jak popisovali hrozné neštěstí.
Všichni okolo toho dělali ten rok obrovský humbuk, protože to bylo přesně sto let od zemětřesení.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marti Marti | Web | 19. dubna 2011 v 21:34 | Reagovat

Další kapitolka zejtra dopoledne.. A určo sem ještě někdy během dne přihodim další.. ;-)

2 Natt Natt | 19. dubna 2011 v 22:10 | Reagovat

super ;-) nejvíc mě baví když ta Clara je ve škole :-)  :-P

3 Baruš Baruš | E-mail | 19. dubna 2011 v 22:23 | Reagovat

Super,dekuji moc! Mě se to líbí,určitě se to ještě perádně rozjede! :-D

4 Marti Marti | Web | 20. dubna 2011 v 10:20 | Reagovat

Tak kapča až dorazim ze školy.. Někdy kolem pátý snad..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama