Nadpozemský - 4.kapitola 2/2

20. dubna 2011 v 16:43 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 4 2/2

"Říkala jsi, že tam byly požáry?" zeptala jsem se.
"Příšerné požáry. Dům mojí babičky vyhořel do základů."
"A kdy to bylo?"
"Bylo to v dubnu," řekla. "1906."
Cítila jsem, jak se mi dělá mdlo. "To by znamenalo, že je ti kolik, sto deset?"
"Sto šestnáct, letos."
"Nevěřím ti," koktala jsem.
"Vím, že je to těžké."
Vstala jsem. Máma mě vzala za ruku, ale já se jí vytrhla. V očích jí probleskla bolest. Vstala taky. Udělala krok zpět a tím mi dávala prostor. Kývla na mě, jako kdyby chápala, čím si procházím. Jako kdyby věděla, že všechno hrozně zkomplikovala.
Cítila jsem se, jako kdybych se nemohla nadechnout.
Byla blázen. To bylo jediné vysvětlení, které dávalo smysl. Moje máma, která se až do téhle chvíle zdála jako ta nejlepší matka vůbec, moje vlastní verze mamky z Gilmorových děvčat, kterou mi záviděli všichni mí přátelé, s jejími krásnými kaštanovými vlasy, nádhernou svěží kůží a nepředvídatelným smyslem pro humor, byla vlastně fantazírující blázen.
"Co to děláš? Proč mi to říkáš?" zeptala jsem se a zuřivým mrkáním se snažila zahnat slzy.
"Protože musíš vědět, že ty jsi zvláštní taky."
Nevěřícně jsem na ní zírala.
"Jsem zvláštní," opakovala jsem. "Protože když ty jsi napůl anděl, tak já bych měla být co, čtvrtinový anděl?"
"Ti se nazývají Quartarius."
"Chci jít domů," řekla jsem sklesle. Potřebovala jsem zavolat tátovi. Ten by mohl vědět co dělat. Potřebovala jsem najít pro mámu nějakou pomoc.
"Taky bych tomu tehdy nevěřila," řekla. "Ne bez důkazu."
Nejdřív jsem si myslela, že skrz mraky musela vysvitnout slunce, náhle se okolí místa kde jsme stáli prozářilo, ale pak jsem pochopila. Pomalu. To světlo bylo silnější než sluneční. Otočila jsem se a chránila si oči, když jsem uviděla svojí mámu, která zářila. Bylo to jako dívat se do slunce, tak intenzivní, že mi slzely oči. Pak se lehce setmělo a já uviděla její obrovská sněhově bílá křídla, která byla rozevřená za ní.
"Tohle je svatozář," řekla a já rozuměla slovům, co vyslovila, i když nemluvila anglicky, ale cizí řečí, která zněla, jako kdyby byla každá slabika, kterou vyslovila tón v nějaké zvláštní hudbě. Bylo to tak děsivé a cizí, až se mi z toho zježily chloupky vzadu na krku.
"Mami," vydechla jsem bezmocně.
Její křídla se rozevřely, jako kdyby od sebe odhrnovaly vzduch, pak jimi jednou mávla. Zvuk, který při tom vydaly, byl jako jeden úder srdce hluboko v zemi. Vítr, který se při tom zvedl, mi odvál vlasy z tváře. Pomalu se zvedla ze země. Ten pohyb byl neuvěřitelně lehký a elegantní. Stále vydávala tu oslepující zář. Pak najednou vzlétla nad hranici lesa a rozlétla se po celé délce údolí. Letěla rychle a za chvíli už z ní byla jenom světlá tečka na obzoru. Byla jsem ochromená a osamocená. Skalní výčnělek byl prázdný, tichý a mnohem tmavší, když tu teď nebylo mámino světlo.
"Mami!" zavolala jsem.
Dívala jsem se, jak ve vzduchu opsala kruh a rozlétla se zpátky ke mně. Tentokrát pomaleji. Dolétla až na skálu, kde se vznášela, pak se snesla dolů a lehce dopadla na zem.
"Myslím, že ti věřím," řekla jsem.
Její oči zajiskřily.
Z nějakého důvodu jsem nemohla přestat plakat.
"Miláčku," řekla, "to bude v pořádku."
"Ty jsi anděl," vydechla jsem přes slzy. "A to znamená, že já jsem-"
Nemohla jsem to vyslovit.
"To znamená, že jsi z části anděl taky," řekla.
...
Té noci jsem stála uprostřed mého pokoje se zavřenými dveřmi. Chtěla jsem, aby se objevila moje křídla. Máma mě ujistila, že za čas budu v jejich přivolávání dobrá a dokonce je budu moct použít k letu. Nedokázala jsem si to představit. Byla to příliš divoká myšlenka. Stála jsem před zrcadlem v mém pokoji v tílku a spodním prádle. Myslela jsem na modelky v reklamách Victoria secret, které byly zaměřené na anděly. Jejich křídla se kolem nich smyslně vlnila. Žádná křídla se neobjevila. Chtěla jsem se smát směšnosti celého nápadu. Já s křídly, který by rostly z mých lopatek. Já z části anděl.
Věci o tom, že je má máma poloviční anděl a celému tomuhle nesmyslu - jenže moje matka byla nějaký druh nadpřirozené bytosti. Vždycky se mi zdálo, že je až podezřele krásná. Na rozdíl ode mě s mojí tvrdohlavostí, změnou nálad a sarkasmem, ona byla půvabná a vyrovnaná. Perfektní tak, až mi to lezlo na nervy. Nemohla jsem přijít na jedinou její vadu.
Pokud bych tedy nepočítala to, že mi celý můj život lhala. Cítila jsem hořkost. Nemělo by být nějaké pravidlo, že by andělé neměli lhát?
Jenže ona mi vlastně nelhala. Ani jednou mi neřekla: "Víš co? Ty se vlastně ničím nelišíš od ostatních lidí." Vždycky mi spíš tvrdila pravý opak. Vždycky mi říkala, že jsem zvláštní. Jenže já jí až do teď nikdy nevěřila.
"Jsi lepší v mnoha věcech než většina lidí," řekla mi, když jsme stáli na vrchu Buzzards Roost. "Silnější, rychlejší, chytřejší. Copak sis toho nevšimla?"
"Ehm, ne," řekla jsem rychle.
Ale nebylo to pravda. Vždycky jsem měla pocit, že se liším od ostatních lidí. Máma má video, na kterém chodím, když mi bylo teprve sedm měsíců. Ve třech letech už jsem uměla číst. Vždycky jsem byla první ve třídě, kdo ovládal násobilku a zapamatoval si všech padesát států. V takovémhle druhu věcí. Navíc jsem byla dobrá i ve fyzických věcech. Byla jsem rychlá v běhu. Mohla jsem skočit hodně vysoko a házet hodně daleko. Když jsme hráli nějakou hru na tělocviku, každý mě chtěl do svého týmu.
Přesto jsem nebyla zázračné dítě nebo tak něco. Nebyla jsem vyjímečná v ničem. Jako batole jsem neuměla hrát golf jako Tiger Woods, nenapsala jsem v pěti letech symfonii ani jsem neuměla hrát šachy jako mistr. Obecně prostě platilo, že mi šli věci prostě jednodušeji, než ostatním dětem. Všimla jsem si toho, jistě, ale nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela. Kdyby nic jiného, předpokládala jsem, že jsem lepší na tyhle věci, protože jsem netrávila všechen svůj volný čas vysedáváním u televize. Nebo taky kvůli tomu, že moje máma byla ten typ rodiče, který mě hodně naučil praxí a pomáhal mi se studiem a čtením knih.
Teď jsem nevěděla, co si mám myslet. Všechno najednou začalo dávat smysl. Ale zároveň se mi rozpadlo všechno, čím jsem si byla dřív tolik jistá.
Máma se usmála. "Tak často jsme jen to, co si myslíme, že se od nás očekává," řekla. "I když jsme schopni mnohem větších činů."
V tu chvíli jsem dostala takovou závrať, že jsem se musela posadit. Pak máma začala mluvit znovu. Začala základy. Křídla:splněno. Silnější, rychlejší, chytřejší: splněno. Schopnosti mnohem větší, než jsem si myslela. Něco o jazycích. A bylo tam i pár pravidel: neříkej to Jeffreymu-není ještě dost starý. Neříkej to lidem -nebudou ti věřit a i v případě, že by ti uvěřili, nebudou to schopni zvládnout. Pořád jsem se chvěla, když jsem si vzpomněla, jak řekla "lidi", jako by se to slovo už na nás nevztahovalo. Pak mluvila o poslání a o tom, že brzy obdržím to svoje. Říkala, že je to důležité, ale že to není něco, co by se dalo snadno vysvětlit. Potom zmlkla a přestala odpovídat na mé otázky. Řekla mi, že jsou nějaké věci, které se budu muset naučit časem. Získám zkušenosti. A taky tu prý byly další věci, které jsem ještě vědět nemohla. Nebyl na to ten pravý čas.
"Proč jsi mi všechno neřekla už dřív?" zeptala jsem se jí.
"Protože jsem chtěla, abys žila normální život tak dlouho, jak to jen půjde," odpověděla. "Chtěla jsem, abys byla normální."
Teď už nikdy nebudu normální. To bylo jasné.
Podívala jsem se do svého odrazu v zrcadle. "Dobře," řekla jsem. "Ukaž mi ... křídla!"
Nic.
"Rychlejší než letící kulka!" Reagovala jsem na své úvahy a zaujala tu nejlepší Supermanskou pózu. Pak můj úsměv v zrcadle zmizel a dívka v něm se na mě skepticky podívala.
"Pojď," řekla jsem a rozevřela náruč. Stočila jsem svoje ramena dopředu, takže jsem měla vystrčené lopatky. Pevně jsem zavřela oči a usilovně myslela na křídla. Představovala jsem si, jak ze mě vyrůstají, proříznou mi kůži a rozvinou se za mnou stejně jako mámina křídla na té skále. Otevřela jsem oči.
Stále žádná křídla.
Povzdechla jsem si a svalila se na postel. Vypnula jsem lampičku. Na mém stropě svítily hvězdy, které se mi najednou zdály hloupé a dětské. Podívala jsem se na můj budík. Bylo po půlnoci. Zítra jsem měla jít do školy. Měla jsem si napsat pravopisný test, který jsem vynechala někdy na začátku pololetí, zdálo se to najednou směšné.
"Quartarius," řekla jsem, to je podle mámy název pro někoho, kdo je anděl jen z čtvrtiny.
Q-U-A-R-T-A-R-I-U-S. Claro, jsi Quartarius.
Myslela jsem na to, že moje máma mluví nějakou cizí řečí. Říkala jí andělská. Tak záhadná a krásná jako tóny písně.
"Ukaž mi má křídla," řekla jsem.
Můj hlas zněl divně, stejně, jako kdybych ta slova vyslovovala zároveň vysokým i nízkým hlasem. Zalapala jsem po dechu.
Mohla jsem tak mluvit taky.
A pak jsem cítila, jak mi rostou křídla. Lehce se zvedaly nahoru a byly na sobě složené. Protáhla se téměř až k mým patám. Byla bílá a zářila ve tmě.
"Do prdele!" zavolala jsem a pak si obě dvě ruce přitiskla na ústa.
Velmi pomalu, ve strachu, že by křídla zase mohla zmizet, jsem vstala a rozsvítila světlo. Pak jsem se postavila před zrcadlo v ložnici a dívala se poprvé na svá křídla. Byla to skutečná, reálná křídla se skutečným peřím. Těžká a chvějící se. Byl to důkaz, že to, co jsem předtím prožila se svou mámou, nebyl jen vtip. Byli tak krásné, že jsem vypnula hruď, abych si je mohla pořádně prohlédnout.
Opatrně jsem se jich dotkla. Byla teplá a živá. Mohla jsem s nimi hýbat stejně, jako se svými pažemi. Jako kdyby byly opravdu mojí součástí, další soubor končetin, ke kterému jsem byla lhostejná celý svůj život, až do teď. Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít křídla, jejichž rozpětí bude dobrých deset nebo dvanáct stop. Je těžké tomu uvěřit. Ta křídla ke mně v zrcadle prostě neseděla.
Rozevřená křídla, pomyslela jsem si. Mám rozevřená křídla. To je šílené.
Prohlédla jsem si svoje peří. Některé bylo velmi dlouhé, hladké a ostré a jiné zase měkčí a více zaoblené. Nejkratší peří jsem měla přímo u svého těla, kde se mi křídla pojila k ramenům. Byla tam velká jako můj palec. Popadla jsem jedno z nich a tahala tak dlouho, až se uvolnilo. Bodlo to tak moc, že mi začaly slzet oči. Dívala jsem se upřeně na peří v mé ruce a snažila se dostat do hlavy skutečnost, že to peří je z mých křídel. Chvíli prostě jen leželo v mé ruce a pak začalo pomalu mizet, jako kdyby se vypařovalo do vzduchu, až z něj nezbylo nic.
Měla jsem křídla. Měla jsem peří. Měla jsem v sobě andělskou krev.
Co bude teď? uvažovala jsem. Naučím se létat? Budu sedět na obláčkách a hrát na harfu? Budu dostávat zprávy od Boha?
Najednou mi to došlo. Naše rodina nebyla nábožensky založená, ale i tak jsem vždycky věřila v Boha. A zjistila jsem, že je velký rozdíl mezi tím věřit v Boha a mezi vědomím, že opravdu existuje a zřejmě má s vaším životem nějaké velké plány. Přinejmenším to bylo dost divné. Moje chápání vesmíru a mého místa v něm se obrátila naruby během dvaceti čtyř hodin.
Nevěděla jsem, jak křídla zase schovat, tak jsem je přitiskla zezadu ke svému tělu tak pevně jak jsme mohla a lehla si na postel. Objala jsem se pažemi, takže jsem mohla cítit křídla pode mnou. V domě bylo ticho. Jako by všichni ostatní na zemi už spali. Všichni ostatní byli stejní, ale já se změnila. Všechno co jsem té noci mohla dělat, bylo ležet s tímhle vědomím ohromená a vyděšená. Hladila jsem peří pode mnou tak dlouho, dokud jsem neusnula.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 LidkaH LidkaH | 20. dubna 2011 v 20:40 | Reagovat

Děkujííííííííííí móóóóóóc. Skvělý překládek jako vždy! :-D  :-D  :-D  :-D

2 xhex xhex | 20. dubna 2011 v 22:01 | Reagovat

super, stihneš dneska eště 1/2 kapči ?

3 Marti Marti | Web | 20. dubna 2011 v 22:08 | Reagovat

[2]: Určo stihnu, ale dam jí sem třebas až kolem dvanáctý, jelikož teď moc nestíham.. ale určo tu do zejtřka ráno bude..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama