Nadpozemský - 5.kapitola 1/2

21. dubna 2011 v 7:59 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 5
ŠMÍRÁK

Christian a já máme spolu jenom jednu hodinu, takže získat si jeho pozornost není zrovna snadný úkol. Každý den se snažím vybrat si místo ve třídě Britské historie tak, aby tu byla šance, že si sedne vedle mě. A během posledních dvou týdnů mi hvězdy přály třikrát a on skončil v lavici hned vedle. Usmívám se a říkám mu ahoj. Usmívá se na mě nazpátek a taky mi říká ahoj. Na okamžik se zdá, že nás k sobě nějaké nesporné síly táhnou jako dva magnety. Jenže pak otvírá svůj sešit nebo si pod stolem hraje s telefonem, tím dává najevo, že hezké časy, kdy jsme spolu jen tak kecali, už jsou u konce. Je to jako ten zásadní moment, kdy jeden z magnetů odlétne od toho druhého a odtáhne ho ode mě. Není hrubý nebo něco takového, jen prostě nedává najevo, že by mě znal. A proč by to takhle nemělo být? Nemá ani tušení o budoucnosti, která nás čeká.
Hodinu každý den ho tajně sleduju a snažím se zapamatovat si o něm všechno, co můžu. Nevím, jestli informace o něm jednoho dne nebudu potřebovat. Rád nosí zapnutou košili s rukávy vyhrnutými až k loktu a sedm stejných džínsů v různých odstínech černé a modré. Používá sešity vyrobené z recyklovaného papíru a píše zeleným kuličkovým perem. Když ho pan Erikson vyvolá, téměř vždycky zná správnou odpověď a nedělá si z toho srandu, což o něm vypovídá, že je inteligentní, skromný a vtipný. Má rád Airways. Každou chvíli sáhne do zadní kapsy pro malý balíček a hodí si mátovou žvýkačku do úst. Přijde mi to, jako by čekal, že se bude každou chvíli líbat.
Jen tak na okraj. Kay s ním má schůzku každý den po hodině. Jako kdyby stačilo, že viděla, jak se nová holka dívá na jejího kluka a už ho nikdy nechce nechat v ohrožení. Takže všechno co teď mám je čas, který s ním jednou denně trávím na hodině. Ale nic co udělám, nevyvolá u Christiana žádnou odezvu.
"Nestresuj se," řekla mi Wendy po škole, když jsem se jí předváděla v řadě triček. Seděla na podlaze mého pokoje u okna a měla pod sebou zkroucené nohy. Připomínalo to obrázek nejlepší kamarádky, která mi pomáhá udělat velké módní rozhodnutí.
"Mělo by to mít na sobě nějakou kapelu?" ptám se. Držím černé tílko z turné Dixie Chicks.
"Ne, radši ne."
"Proč?"
"Věř mi."
Vzala jsem tedy jedno z mých oblíbených. Zelené tričko s potiskem Elvise, které jsem dostala na výletě do Gracelandu několik let předtím. Mladý zasněný Elvis, jak se ohýbá přes svou kytaru.
Wendy víská.
Beru si i příšernou růžovou košili, na které stojí KAŽDÝ MÁ RÁD HOLKU Z KALIFORNIE. To by mohlo vyhrát. Je to šance na to, abychom se Christian a já sblížili.
Ale tohle oblečení bude v rozporu s mými oranžovými vlasy.
Wendy se usmívá. "Myslím, že si můj bratr na sebe chystá vzít tričko, kde se píše VRAŤ SE ZPÁTKY DO KALIFORNIE."
"Paráda. Co má vlastně proti Kaliforňanům?"
Krčí rameny. "To je dlouhý příběh. V podstatě můj dědeček vlastnil ranč Líný pes a teď ho mají nějací bohatí Kaliforňané. Moji rodiče ho teď spravují, jenže Tucker má problémy se zvládnutím vzteku. Plus, urazilas Modrou krásku."
"Modrou krásku?"
"V tomhle kraji nemůžeš urazit auto nějakého kluka bez katastrofálních následků."
Směju se. "No, měl by se přes to přenést. Včera na hodině historie hlasoval pro to, aby mě upálili. Hledím si svého, chovám se jako vzorná holčička a najednou Tucker zvedá ruku a obviňuje mě z čarodějnictví."
"Jo, tohle zní jako něco, co by udělala Tucker," přiznává Wendy.
"Museli hlasovat všichni. Sotva jsem jako jeptiška unikla životu. Zřejmě tu nebudu v takové oblibě."
Christian, vzpomínám si šťastně, hlasoval proti mému upálení. Samozřejmě že jeho hlas neměl moc velkou váhu, protože to byl nevolník. Ale stále mě nechtěl vidět mrtvou, i když šlo jenom o teoretickou smrt. To něco musí znamenat.
"Víš, že ho v tom jenom povzbuzuješ, viď?" říká Wendy.
"Ehm, tvého bratra zvládnu. Měla by tu být nějaká cena pro studenty, co tu bez úhony zvládnou celý semestr. A navíc, já jsem ta, co přežila."
Teď se zase směje Wendy. "Jo, dobře, nandej to Tuckerovi."
"Nemůžu uvěřit, že jsi s ním sdílela jednu dělohu."
Usmívá se. "Jsou okamžiky, kdy tomu nemůžu uvěřit taky," říká. "Ale je to dobrý kluk. Jen to umí dobře skrývat."
Zírá z okna a má růžové tváře. Urazila jsem jí? I přes to všechno škádlivé mluvení o tom, jak příšerný Tucker je, není na něj citlivá? Myslím, že chápu proč. Můžu si z Jeffreyho dělat klidně legraci, říkat o něm co chci, ale pokud by někdo řekl něco hnusnýho a mým malým bráškovi, měl by si na mě dát bacha.
"Takže nakonec to bude Elvis? Už jsem vyčerpala všechny možnosti."
"Jasně." Opírá se zády o zeď a zvedá ruce nad hlavu, jako kdyby naše konverzace byla u konce. "Nikoho to vlastně ani moc nezajímá."
"Jo, jasně, ale ty už jsi tady celou věčnost," připomínám jí. "Jsi přijatá. Já mám ale pocit, že stačí jediný chybný krok, aby mě začal pronásledovat rozzlobený studentský dav."
"Ale prosím tě. Budeš přijata. Navíc já už jsem tě přijala, ne?"
To udělala. I po dvou týdnech pořád obědvám u stolu s Neviditelnými.
Zatím jsem na střední škole v Jackson Hole identifikovala dvě hlavní skupiny lidí - Majetní-krásní lidé, kteří se skládají z bohatých dětí, jejichž rodiče vlastní restaurace, galerie, hotely a mnohem menší a nenápadnější skupina' Nemajetní - děti, jejichž rodiče pracují pro bohaté obyvatele tohoto města. Jestli chcete vidět obrovskou propast mezi těmito skupinami, stačí se podívat na Kay a její dokonalost, pěstěně nehty s francouzskou manikúrou a Wendy, která nosí krásné ale obyčejné vlasy barvy slunce v jednoduchém copu. Její nehty jsou nenalakované a ostříhané nakrátko.
Takže kam má zapadnout?
Rychle začínám přicházet na to, že náš velký dům s výhledem na hory automaticky znamená, že máme velké peníze. Ale o žádných penězích se máma v Kalifornii nezmínila. Zřejmě je měla na účtu. Přesto nás máma vždycky vychovávala bez jakékoliv představy o tom, že bychom byli bohatí. Po tom všem žila ve Velké depresi a trvala na tom, že sis Jeffreym každý týden uložíme část našeho kapesného, nutila nás jíst každé sousto na našich talířích, zašívala nám ponožky a spravovala naše oblečení. Termostat jsme měli na málo, protože si přece každý můžeme vzít svetr navíc.
"Ano, přijalas mě a já se pořád snažím zjistit proč," říkám Wendy. "Myslím, že musíš být blázen. Buď to, nebo se mě snažíš převést na nějaké tajné koňské náboženství."
"Sakra, dostalas mě," říká hraně. "Zmařilas mi můj ďábelský plán."
"Já to věděla!"
Mám ráda Wendy. Je nepředvídatelná, přátelská a zdá se být opravdu dobrý člověk. A uchránila mě od toho, abych se tu zbláznila, stala samotářkou a nechala se zdolat svým steskem po přátelích z Kalifornie. Když jim volám, mám pocit, že už si nemáme co říct. Teď, když jsem pryč z naší party. Je zřejmé, že ve svých životech prostě pokračovali dál beze mě.
Ale já tím nemyslím to, co všechno mám nebo nemám. Můj skutečný problém nemá ani nic společného s Majetnými nebo Nemajetnými ale s tím, že se tu všichni lidi ze střední znají už od školky. Vytvořili si party už před lety. I když je moje přirozenost držet se skromnějšího davu, Christian patří spíš do té druhé poloviny, takže tam musím být taky. Ale jsou tu překážky. Obrovské, do očí bijící překážky. Z nichž hned první je oběd. Populárnější dav obvykle mizí pryč z akademické půdy. Samozřejmě. Pokud máte peníze a auto, vážně byste zůstali na akademické půdě a baštili smažený řízek-? Myslím, že ne.
Já mám peníze a auto, ale první týden jsem jela do školy po zledovatělé vozovce 180. Jeffrey říkal, že jsem byla lepší, než Six Flags a že nechybělo moc, a my dostali uprostřed cesty smyk. Teď jezdíme autobusem, což znamená, že nemůžu jít na oběd mimo akademickou půdu, pokud mě někdo neodveze, což není zrovna to, co by mi tihle lidé nabídli. Což mě přivádí k překážce číslo dvě:zřejmě jsem plachá. Alespoň v prostředí, kde mě lidé ignorují. Nikdy jsem si toho v Kalifornii nevšimla. Nikdy jsem na mé staré škole nebyla neoblíbená-moji přátelé ke mně přirozeně tíhli. Tady je to úplně o něčem jiném, především kvůli překážce číslo tři: Kay Patterson. Je těžké udělat si nějaké přátele, když se na vás nejpopulárnější holka na škole dívá jako na smradlavého tchoře.
...
Druhý den ráno Jeffrey vchází po kuchyně s tričkem, které má na sobě nápis POKUD BY IDIOTI UMĚLI LÉTAT, PAK BY TOHLE MÍSTO VYPADALO JAKO LETIŠTĚ. Vím, že si všichni na škole budou myslet, že je to vtipné a nebudou se vůbec cítit uražení, protože tohle je prostě Jeffrey. Všechno je pro něj tak snadné.
"Hele, cítíš se na to dneska řídit?" ptá se. "Nechce se mi jít na autobusovou zastávku. Je strašná zima."
"Cítíš se na to dneska umřít?"
"Jasně. Rád riskuju svůj život. Poskytuje mi to nový pohled na různé věci."
Házím po něm bagetu a on ji chytá ve vzduchu. Dívám se na zavřené dveře do máminy kanceláře. Doufejme, že se usmívá.
"Fajn," říkám mu. "Půjdu zahřát auto."
"Vidíš," řekl, když jsme se pomalu vlekli cestou do školy. "Začínáš zvládat tuhle věc se sněhem. Brzy na tom budeš jezdit jako profesionál."
Je nějak podezřele milý.
"Tak fajn, co se děje?" ptám se. "Co chceš?"
"Dostal jsem se do zápasnického týmu."
"Jak si to zvládnul, když zkoušky byly v listopadu?"
Krčí rameny, jako by to nebyl žádný problém.
"Vyzval jsem nejlepšího zápasníka v týmu na zápas. Vyhrál jsem. Je to malá škola. Potřebují členy."
"Máma to ví?"
"Řekl jsem jí, že jsem v týmu. Nebyla nadšená. Ale nemůže nám přece zakázat všechny školní činnosti, ne? Jsem unavený z těch keců ´Je lepší být opatrný, než aby někdo zjistil, že jsme jiní´. Myslím, že tohle není, jako že když jsem vyhrál zápas, hned budou lidi říkat kdo je ten kluk, je to fakt dobrej zápasník, to musí být anděl."
"Jo, správně," souhlasím nejistě. Ale máma není typ člověka, který by nám vytvářel pravidla jen proto, že může. Pro její opatrnost tu musí být nějaké vysvětlení.
"Jde o to, že musím jezdit do školy na tréninky," říká a nepříjemně se vrtí v sedadle. "Stejně jako všichni ostatní."
Na minutu je ticho, jediný zvuk vydává topení, které nám fouká na nohy.
"Kdy?" ptám se konečně. Připravuju se na špatné zprávy.
"V pět třicet."
"Ha."
"Ale no tak."
"Řekni mámě, aby tě vozila ona."
"Říkala, že když jsem se zvládl dostat do zápasnického týmu, měl bych být taky schopný najít si vlastní odvoz. Převzít za sebe odpovědnost."
"No, hodně štěstí s tím," směju se.
"Prosím. Bude to jen na pár týdnů. Pak mýmu kamarádovi Darrinovi bude šestnáct a může mě vozit on."
"Jsem si jistá, že máma bude nadšená."
"Ale no tak, Claro. Dlužíš mi," říká tiše.
Jo. Dlužím mu. Je to kvůli mně, že je jeho život vzhůru nohama. Ne že by se zdálo, že tu nějak moc trpí.
"Nemyslím, že ti dlužím to, že budu skákat, jak ty pískáš," říkám. "Ale ... fajn. Na šest týdnů tě budu vozit, pak si seženeš někoho jiného, kdo ti bude dělat šoféra."
Vypadá opravdu šťastně. Možná že jsem na cestě k usmíření. On a já. Stejně jako to bylo dřív. Vykoupení, není to to, co se říká? Šest týdnů časného vstávání nevypadá jako příliš velká cena za to, že mě už nebude nenávidět.
"Je tu jedna podmínka," říkám mu.
"Jaká?"
Dávám do CD Kelly Clarkson do přehrávače. "Budeme poslouchat mojí hudbu."
...
Wendy má na sobě tričko, kde je napsáno KŮŇ SNĚDL MŮJ DOMÁCÍ ÚKOL.
"Je to roztomile praštěný," šeptám, když si sedáme na židle na hodině Britské historie. To jenom potvrzuje Jason Lovett, který na ní kouká přes celou třídu. "Nedívej se tam, ale princ Okouzlující na tebe právě zírá."
"Sklapni."
"Doufám, že umí jezdit na koni, protože pak byste mohli vyjet vstříc západu slunce na koni spolu."
Zvoní a pan Phibbs spěchá do čela třídy.
"Deset extra bodů studentovi, který správně identifikuje citát z mého trička," oznamuje. Stoupá si rovně a sklání ramena dozadu, takže si můžeme přečíst slova, která má napsaná na hrudi. Všichni se předkloňujeme a šilháme na malý nápis: POKUD MÁ VĚDA NĚCO NAUČIT, PAK JE TO TO, ŽE MUSÍME UMĚT PŘIJMOUT NAŠE SELHÁNÍ STEJNĚ JAKO NAŠE ÚSPĚCHY, S DŮSTOJNÝM KLIDEM A PŮVABEM.
Je to snadné. Tu knihu jsme dokončili minulý týden. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikdo nemá zvednutou ruku. Wendy se snaží vyhýbat očnímu kontaktu s panem Phibbsem tak, aby jí nevyvolal. Jason Lovett se snaží navázat oční kontakt s Wendy. Angela Zerbino, u které lze většinou počítat s tím, že přijde se správnou odpovědí, teď něco čmárá do sešitu. Pravděpodobně skládá nějaké zvláštní epické básně o bezpráví v jejím životě. Někdo v zadní části místnosti začíná smrkat a nějaká holka začíná klepat nehty o desku svého stolu. Nikdo ale nic neříká.
"Nikdo?" ptá se sklíčeně pan Phibbs. Dal si takovou práci s nápisem na jeho košili a žádný z jeho studentů neumí identifikovat citát z knížky, kterou právě dostudovali.
Kašlu na to. Zvedám ruku.
"Slečno Gardner," říká pan Phibbs. Najednou září.
"Jo, no, je to Frankenstein, ne? Je to ironie v citaci, kterou doktor Frankestein říká okamžik předtím, než se snaží uškrtit monstrum, které sám stvořil. Tolik k jeho důstojnému chování."
"Ano, je to docela ironické," chechtá se pan Phibbs. Zapisuje mi deset extra bodů. Snažím se vypadat nadšeně.
Wendy mi na stůl položila kousek papíru. Po chvilce ho beru a diskrétně ho rozevírám.
Chytrolíne, čtu. Hádej, kdo tu dnes není? Za tím je nakreslený mrkající smajlík. Znovu se rozhlížím po třídě. Pak si uvědomuju, že se mi nikdo svým pohledem nesnaží vypálit díru do zadní části hlavy.
Kay tu není.
Usmívám se. Tohle bude krásný den.
...
"Přinesla jsem ti brožurku o veterinární praxi, o které jsem ti říkala," povídá mi Wendy, když zvoní na oběd. Jde za mnou, když vybíhám do chodby a spěchám dolů po schodech. Pak přiskočím ke své skříňce. Běží, aby se mnou udržela krok.
"Whoa, jsi tak hladová, nebo co?" směje se, když zápolím s kombinací na mojí skříňce. "Dneska je karbanátek s pečenýma bramborama. Je to to nejlepší jídlo v naší jídelně."
"Co?" Jsem roztržitá. Skenuju očima množství tváří a hledám známý pár zelených očí.
"V každém případě, ta stáž je v Montaně. Je to vážně úžasné, opravdu."
Tam. Christian stojí u svojí skříňky. Kay není nikde v dohledu. Bere si bundu -černou s kožešinou!- a zvedá klíče. Třesu se vzrušením a je mi zle od žaludku.
"Myslím, že dnes půjdu na oběd ven," říkám rychle a popadám svojí bundu.
Ústa Wendy se otevírají ve výrazu překvapení do tvaru písmene O. "Ty jsi dneska řídila?"
"Jo. Jeffrey mě donutil vozit ho sem několik příštích týdnů."
"Bezva," říká. "Můžeme jít třeba do Bubba. Tucker tam pracoval, takže mi dají vždycky slevu. Mají tam dobrý jídlo, věř mi. Jen mě nech dojít si pro kabát."
Christian odchází. Nemám moc času.
"Vlastně, Wen, musím k lékaři," říkám nejistě a doufám, že se mě nebude ptát ke kterému lékaři.
"Ach," říká. Z jejího výrazu můžu říct, že si není jistá, jestli mi má věřit.
"Ehm, a nechci tam přijít pozdě." Už je skoro u dveří. Zavírám skříňku a otáčím se k Wendy. Snažím se vyhýbat přímému pohledu do jejích očí. Jsem hrozná lhářka. Ale teď není čas na vinu. To co má co dočinění s mým posláním, má přede vším přednost. "Uvidíme se po škole, jo? Musím jít."
Pak prakticky utíkám k východu.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Rose Rose | 21. dubna 2011 v 10:11 | Reagovat

máš krásnej blog a užasný překlady :)
Kdy bude další??? doufám, že brzo, jinak se asi ukoušu :D :D :D

2 xhex xhex | 21. dubna 2011 v 13:31 | Reagovat

super, jak ty to děláš? :-)

3 Barčus Barčus | 21. dubna 2011 v 14:40 | Reagovat

Prosím,mužu se zeptat? Bude Christian obyčejnej člověk? :)

4 Marti Marti | Web | 21. dubna 2011 v 17:55 | Reagovat

[3]: To bych sice neměla prozrazovat, ale Christian neni tak obyčejnej jak se zdá.. :-)

5 losta losta | 21. dubna 2011 v 19:14 | Reagovat

Super kapitola, velká chvála máš hrozně hezké překlady, sice nepíšu komentáře často, ale jsem tady pravidelně každý den a koukám po další kapitolce. Obrovské díky za tvoji práci :-)

6 Barčus Barčus | 21. dubna 2011 v 20:45 | Reagovat

[4]: díky :) hned mi to zvedlo náladu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama