Nadpozemský - 5.kapitola 2/2

21. dubna 2011 v 22:22 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 5 2/2

William-Adolphe Bouguereau: Amour et Psyché, enfants (1890)
Sleduju Christianovo stříbrné Avalanche z parkoviště. Nechávám mezi námi pár aut, abych byla nenápadná. Jede do Piiza hut, která je jen pár bloků od školy. Vylézá z auta s klukem, kterého si jen matně vybavuju z hodiny angličtiny.
Plánuju, jak se k nim přiblížím. Třeba budu předstírat, že jsem na ně náhodou narazila.
"Ach hej," mumlám si pro sebe a dívám se do předního zrcátka. Předstírám překvapení. "Vy sem chodíte taky, lidi? Vadilo by vám, kdybych si sedla k vám?"
A pak se na mě podívá těma svýma hlubokýma zelenýma očima a řekne jo, tím svým lehce zastřeným hlasem, rychle se zvedne se od stolu, aby mi uvolnil místo a židle bude pořád teplá od jeho těla. Nějak rozmotám svůj jazyk a řeknu něco úžasně vtipného. A on konečně uvidí, kdo doopravdy jsem.
Není to sice stoprocentní plán, ale je to to nejlepší, co můžu v tak krátké době vymyslet. Tohle místo je přecpané. Nacházím Christiana vzadu, jak se mačká v kulatém boxu s dalšími pěti lidmi. Tam pro mě rozhodně není místo a neexistuje způsob, jak se k němu nenápadně vloudit, aby mu nebylo hned jasné, že jsem ho sledovala. Další selhání.
Našla jsem si malý stolek, který je naproti rohovému podloubí. Jsem na židli zády k Christianovi a jeho kamarádům, takže mi nemůžou vidět do obličeje. Jsem si ale jistá, že brzo rozpoznají moje divoce oranžové vlasy. Stačí jim na to jen letmý pohled. Musím vymyslet nový plán.
Zatímco jsem čekala na někoho, kdo přijme mou objednávku, Christian a další dva kluci u jeho stolu vyskočili a běžely do podloubí nadšení jak malí kluci. Najednou se mi na ně naskytl jasný pohled, když se shromáždili kolem hracího automatu. Christian stál uprostřed a zrovna házel do automatu čtvrťák. Viděla jsem, jak si užívá hru, jak se do toho vžívá, jak se jeho černé obočí koncentrací stahuje a jak rychle mává rukama na stranu. Má na sobě námořnické tílko, kde stojí JAKÉ JE TVOJE ZNAMENÍ? Nápis je napsaný bílými písmeny, pak je na jeho hrudníku bílý pruh s obrázkem černého diamantu, modrý čtverec a zelený kruh. Nemám ponětí, co to znamená.
"Ach, chlape." Ostatní kluci řvou jako banda neandrtálců z jeskyně, když Christian nechá proklouznout míček a ne jen jednou, ale dvakrát, třikrát. Hrací automaty zjevně nejsou jeho silnou stránkou.
"Ty vole, co to s tebou dneska je?" říká ten kluk z angličtiny, Shawn, myslím. Nejspíš je to ten kluk s tím příšerným snowboardem. "Jsi z formy, kamaráde. Kde jsou tvoje bleskurychlé reflexy?"
Christian asi minutu neodpovídá - stále hraje. Pak se otáčí a odstupuje od stroje.
"Hele, mám toho teď nějak moc," říká.
"Jo, jako dělat kuřecí polévku pro chudáčka Kay," škádlí ho ten druhý.
Christian vrtí hlavou. "Jsi zabedněnec. Ale ženy milují polévky. Víc než květiny. Věř mi."
Snažím se sebrat odvahu, abych s ním promluvila. V Kalifornii jsem byla známá tím, že mi šli automaty dost dobře. Mohla bych být ta super holka, co pokořila všechny videohry. Je to lepší, než se ukazovat sama u stolu jako ztracené štěně. Je to moje šance.
"Hele," říká Shawn, zrovna když vstávám a mám v plánu jít za nimi. "Není tohle Šmírák?"
Kdo?
"Co?" říká Christian. "Kdo je Šmírák?"
"Vždyť víš, ta nová holka. Ta z Kali."
Co se zdá opravdu smutné je fakt, že mi trvalo celou minutu, než jsem pochopila, že se jedná o mě. Někdy jednoho naštve mít nadpřirozeně dobrý sluch.
Ale zadrželo mě to od toho, abych k nim šla.
"Má velké oči, nebo ne? Jako sova," říká ten druhý. "Hele, možná tě sleduje, Prescotte. Myslím, že je dost žhavá, ale je to ten druh bláznivý šelmy, nemyslíš?"
Shawn se směje. "Ty vole. Žhavá šmíračka. Nejlepší přezdívka na světě."
Vím, že se nesnaží vidět na můj obličej, protože předpokládá, že bych je přece z druhé strany hlučné restaurace neměla slyšet. Ale já slyším jejich slova, jako kdyby mluvili do mikrofonu. Záblesk intenzivního tepla mi stoupá od hlavy až k prstům. Můj žaludek se zvedá. Musím se dostat rychle ven, protože čím déle tam budu stát, tím jistější je, že se stane jedna z následujících dvou věcí: budu zvracet nebo budu brečet.
Radši bych umřela, než se teď dostat před Christiana Prescotta.
"Sklapněte, kluci," mumlá Christian. "Jsem si jistý tím, že si sem prostě jen zašla na oběd."
Ano, ano to jsem si zašla. A teď jsem na odchodu.
...
Britská historie, o třicet minut později. Končím u stolu nejdál od dveří. Snažím se nemyslet na slovo Šmírák. Přála bych si mít mikinu, abych si přetáhla kapuci, přes moje klaunský vlasy.
Pan Erikson sedí na kraji stolu a má na sobě až příliš velké tílko s nápisem DĚTI KAŠLOU NA HISTORIKY.
"Před tím, než začneme, chci vás rozdělit do dvojic kvůli speciálnímu projektu, na němž budete pracovat," oznamuje a otevírá třídní knížku.
"Společně si vyberete téma - které bude mít něco společného s historií Anglie, Walesu, Irska nebo Skotska - provedete důkladný výzkum tohoto úseku dějin v příštích několika měsících a pak odprezentujete to, co jste se naučili třídě."
Někdo mi kope do židle.
Vrhám pohled přes rameno. Tucker. Jak to, že ten kluk vždycky skončí za mnou?
Ignoruju ho.
Kope do mojí židle znovu. Tvrději.
"Co máš sakra za problém?" šeptám přes rameno.
"Tebe."
"Mohl bys být prosím trochu konkrétnější?"
Šklebí se. Odolávám nutkání otočit se a praštit ho Oxfordskou ilustrovanou učebnicí historie Anglie přes lebku. Místo toho radši používám klasiku:
"Nech toho."
"Je tu nějaký problém, sestro Claro?" ptá se pan Erikson.
Připravuji se, že mu řeknu, že můj jediný problém je to, že má Tucker problém udržet svoje nohy u sebe.
Cítím, jak se na mě otáčí všechny oči, což je ta poslední věc, o kterou teď stojím. Ne dneska.
"Ne, jen jsem nadšená z projektu," říkám.
"Je dobré být nadšený z historie," říká pan Erikson. "Ale pokus se to vydržet, dokud ti nepřiřadím partnera, jo?"
Jen mě nepárujte s Tuckerem, modlím se. Je to ta nejvážnější modlitba, kterou jsem kdy vedla. Zajímalo by mě, jestli se modlitby lidí s andělskou krví počítají víc, než modlitby obyčejných lidí. Možná, že když zavřu oči a z celého srdce si budu přát, abych dostala do dvojice Christiana, tak se to stane. Pak spolu budeme muset trávit čas po škole a pracovat na našem projektu v čase, kdy do toho nebude moct zasahovat Kay a kdybych mu mohla dokázat, že nejsem žádná holka, co vypadá jak sova a co ho sleduje jak nějaká bláznivka. Konečně bych dala věci do pořádku.
Christiana, žádám nebesa. Prosím, budu hodná.
Christian je spárován s králem Bradym.
"Nezapomeň, že jsi jen nevolník," říká Brady.
"Jistě, pane," odpovídá Christian pokorně.
"A poslední a určitě nejpřekvapivější dvojice je sestra Clara a lady Angela. Mohlo by to být dynamické duo," říká pan Erikson. "Teď vám dám několik minut, abyste se svým partnerem mohli několik minut pracovat na vašem projektu."
Snažím se usmívat a tím zakrýt mé zklamání. Jako obvykle sedí Angela v přední části třídy. Sedám si vedle ní a přitahuju si blíž stůl.
"Elvis," říká při pohledu na mé tričko. "Pěkné."
"Ach. Díky. Mně se to tvoje líbí taky."
Její košile je kopie slavného obrazu Bouguereau. Jsou na ní dva malí nazí andělé, chlapec se naklání, aby mohl dívku políbit na tvář.
"To je jako Il Primo Bacio, že jo? První polibek?"
"Jo. Moje máma mě vleče každé léto do Itálie, abychom navštívili její rodinu. Tohle tričko je z Říma za dvě eura."
"Super." Nevím, co jiného na to mám říct. Raději se zaměřuji na její košili. Na malbě jsou křídla chlapce malá a bílá. Je velmi nepravděpodobné, že by dokázala zvednout jeho baculaté tělo ze země. Dívka se dívá dolů, jako kdyby celá ta věc s polibkem nebyla vůbec její věc. Je vyšší než chlapec, štíhlejší, zralejší. Její křídla jsou tmavě šedá.
"Tak mě napadlo, že bychom se mohli sejít v pondělí v divadle mojí mámy. V Růžovém podvazku. Zrovna teď se tam nenacvičuje žádné představení, takže je tam spousta místa na práci," říká Angela.
"Zní to úžasně," říkám s malou dávkou nadšení. "Takže v pondělí po škole?"
"To mám orchestr. Dostanu se domů kolem sedmé. Možná bychom se mohli v Podvazku setkat v půl osmé?"
"Skvělé," říkám. "Budu tam."
Zírá na mě. Zajímalo by mě, jestli mi se svými kamarády taky říká Šmírák. Ať už jsou její přátelé kdokoliv.
"Jsi v pořádku?" ptá se.
"Jo, sory." Moje tvář hoří. Cítím takové horko, jako kdyby mě něco spalovalo. Podaří se mi ze sebe dostat dřevěný úsměv.
"Mám jeden z mých dnů."
Tu noc se mi zdá o lesním požáru. Je to stejné jako vždycky: borovice, osiky, teplo, blížící se plameny, Christian obrácený ke mně zády, sledující tu pohromu. Kouř stoupá do vzduchu. Jdu k němu.
"Christiane," volám.
Obrací se ke mně. Jeho oči zachytí ty moje. Otevírá ústa, aby něco řekl. Vím, že to co řekne, bude důležité. Další vodítko. Něco velmi důležitého pro porozumění mému poslání.
"Znám tě?" ptá se.
"Chodíme spolu do školy," připomínám mu.
Nic.
"Jsem v tvojí třídě na Britskou historii."
Stále mu to nedocvakává.
"Nesls mě na ošetřovnu hned můj první den ve škole. Omdlela jsem v hale, pamatuješ?"
"Jo, jasně, pamatuju si," říká. "A jaké že bylo tvoje jméno?"
"Clara." Nemám moc času na to, abych mu připomínala svou existenci. Oheň se blíží. "Musíme se odsud dostat," říkám a popadám ho za ruku. Nevím, co mám dělat. Jen vím, že musíme jít.
"Cože?"
"Jsem tu, abych tě zachránila."
"Zachránit mě?" říká nevěřícně.
"Ano."
Usmívá se, ale pak si dává pěst před ústa a začíná se do ní řehtat.
"Promiň," říká. "Ale jak bys mě ty mohla zachránit?"
...
"Byl to jen sen," říká máma.
Nalévá mi šálek malinového čaje a sedá si na kuchyňskou linku. Je klidná, jako vždy. Vypadá jen trochu unaveně a rozcuchaně. Což je pochopitelné, protože jsou čtyři ráno a její dcera jí právě probudila a vyšiluje.
"Cukr?" Nabízí mi.
Vrtím hlavou.
"Jak víš, že to byl jen sen?" ptám se.
"Protože se zdá, že dostáváš vize, jen když jsi vzhůru. Někteří z nás dostávají své vize ve snech, ale ty ne. A taky proto, že mi nejde na mysl, že by si Christian nepamatoval tvoje jméno."
Krčím rameny. A pak, protože to je to, co dělám vždycky, jí říkám všechno. Říkám jí o tom, jak se mnohdy ve třídě cítím být ke Christianovi přitahovaná, když spolu mluvíme a jak nikdy nevím co říct. Říkám jí o Kay a mém geniálním nápadu pozvat se na oběd ke Christianovi a jak se to změnilo ve velký propadák. A taky jí říkám o Šmírákovi.
"Šmírák?" říká s jejím klidným úsměvem, když konečně domlouvám.
"Jo. Ačkoliv jeden kluk se z toho rozhodl udělat Žhavou šmíračku." Vzdychám a piju doušek čaje. Můj jazyk hoří. "Jsem blázen."
Máma do mě hravě strká. "Claro! Říkali, že jsi žhavá."
"Ehm, ne tak docela," říkám.
"Nepropadej sebelítosti. Měli bychom myslet taky na ostatní."
"Na ostatní?"
"Ostatní jména, kterými ty budeš nazývat je. Takže pokud to od nich ještě někdy uslyšíš, připrav si protiúder."
"Jaký?"
"Tykvová hlavo."
"Tykvová hlavo," opakuji pomalu.
"To byla ta největší urážka, když jsem byla dítě."
"V roce 1900?"
Nalívá si trochu čaje. "Říkali mi tykvová hlavo mnohokrát. Taky mi říkali Malý sirotek Annie, což byla dřívější dost populární báseň. A červe. Nenáviděla jsem, když mi říkali červe."
Je pro mě těžké představit si mámu jako dítě, natož jako dítě, kterému se ostatní posmívali. Připadám si trochu (ale opravdu jen trošičku líp), kvůli tomu, že mi říkají šmíračko.
"Dobře. Co dalšího tam máš?"
"Tak poslouchej. Mrkev. To je další běžná přezdívka."
"Jo, takhle už mi taky někdo říká," připouštím.
"Och, och - Pipi dlouhá punčocha."
"Och, zásah," směju se. "Překonej tohle, vižle!"
A takhle to jde dál. Střídáme se v přezdívkách, dokud se obě nezačneme hystericky smát. Ve dveřích se objevuje Jeffrey a zírá na nás.
"Promiň," říká máma, ale pořád se divoce směje. "Vzbudili jsme tě?"
"Ne. Mám trénink." Prochází kolem nás k ledničce a bere si krabici pomerančové šťávy. Nalévá si jí do skleničky a třemi loky jí vypíjí. Pak jí dává na pult a my se snažíme uklidnit.
Nemůžu si pomoct a obracím se k mámě.
"Vzpomínáš na rodinu Weasleyových?" ptám se.
"Jasně. Zázvorovej perníček," vrací mi.
"Co to vůbec znamená? To ty, ty jsi jim začala říkat zázvorovej perníček."
A opět se smějeme jako párek hyen.
"Vy dvě byste vážně měli uvažovat o snížení přídělu kofeinu. Nezapomeň, Claro, za dvacet minut mě musíš odvézt na praxi," říká Jeffrey.
"Máš to mít, brácha."
Jde nahoru po schodech. Náš smích nakonec utichá. Utírám si oči. Bolí mě břicho.
"Úplně jsem se prohýbala smíchem, víš to?" řekla jsem mámě.
"Jo, byla to sranda," říká. "Je to už příliš dlouho, kdy jsem se naposledy takhle smála."
To vyvolává ticho.
"Co má Christian rád?" ptá se, jako kdyby to byl prostě jen další rozhovor, aby řeč nestála. "Vím, že je asi dost hezký a chová se jako hrdina, ale co má rád? Nikdy jsi mi to neřekla."
Červenám se.
"Nevím." Krčím rozpačitě rameny. "Je jedno velké tajemství. Cítím, jako kdyby byla moje práce ho odhalit. Dokonce i jeho tričko dneska vypadalo jako nějaký kód. Psalo se na něm: JAKÉ JE VAŠE ZNAMENÍ? Pod ním byl obrázek černého diamantu, modrý čtverec a zelený kruh. Nemám nejmenší tušení, co to mělo znamenat."
"Hm," říká máma. "To vypadá tajemně."
Na pár minut mizí ve svojí kanceláři a pak se s úsměvem objevuje se stránkou, kterou si vytiskla z internetu. Moje stoletá máma je zřejmě s Googlem dobrá kamarádka.
"Lyžování," oznamuje vítězoslavně. "Symboly jsou zveřejněny na tabulích v horní části lyžařské sjezdovky. Znamenají obtížnost svahu. Černý diamant je obtížná, modrý čtverec je středně těžká a zelený kruh znamená snadná. Je to lyžař."
"Lyžař," říkám. "Vidíš? Ani tohle jsem nevěděla. Chci tím říct, vím, že je levák, nosí Obsession a čmárá si do svého sešitu, když se ve třídě nudí. Ale neznám ho. A on nezná mě."
"To se změní," říká.
"Vážně? Jsem předurčena k tomu ho poznat? Nebo ho mám jen zachránit? Pořád se ptám sama sebe proč? Proč jeho? Myslím, že lidé umírají v důsledku lesních požárů normálně. Možná že těch lidí není mnoho ale několik každý rok je. Tím jsem si jistá. Tak proč jsem sem byla poslána, abych ho zachránila? A co když to nezvládnu? Co se stane pak?"
"Claro, poslouchej mě." Máma se předklání a bere moje ruce do těch svých. Její oči už nejsou jiskřící. Její duhovky jsou tak tmavé, že mají skoro fialovou barvu. "Nebyla bys vyslána na misi, kdybys jí nemohla splnit. Musíš uvnitř sebe najít vnitřní sílu a použít ji. Byla jsi stvořena pro tohle poslání. A Christian není jen tak nějaký náhodný kluk, kterého jsi předurčená potkat pro nic za nic. Pro tohle všechno je nějaký důvod."
"Myslíš si, že Christian může být jednou důležitý? Jako že třeba jednou bude prezident nebo vynalezne lék na rakovinu?"
Usmívá se.
"Je velmi důležitý," říká. "A ty taky."
Opravdu jí chci uvěřit.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Barčus Barčus | 21. dubna 2011 v 22:42 | Reagovat

Nice.. :-)

2 andy andy | 21. dubna 2011 v 22:56 | Reagovat

skvělý :-)

3 Tina Tina | 22. dubna 2011 v 11:08 | Reagovat

Jsem tady po strašně dlouhé době a jsem z toho úplně nadšená. Díky za tak skvělý a dlouhý překlady. Na tuhle knižku jsem slyšela výborný ohlasy, tak uvidíme. Ještě jednou díky !! [:tired:]

4 Baruš Baruš | E-mail | 22. dubna 2011 v 13:21 | Reagovat

I já moc děkuji! :-) Už se těšim na pokráčko! ;-)  :-D

5 Marti Marti | Web | 22. dubna 2011 v 20:03 | Reagovat

Lidičky další kapča bude až dýl.. Teď sem se vrátila, tak se du na to vrhnout.. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama