Nadpozemský - 6.kapitola 1/2

22. dubna 2011 v 22:20 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 6
LYŽOVÁNÍ, UŽ JDU

Je neděle ráno a já jedu do vesnice Teton, kde je známé lyžařské středisko. Je to několik kilometrů od Jacksonu. Jeffrey sedí na zadním sedadle. Máma vypadá unaveně. Pravděpodobně pracovala dlouho do noci a měla příliš mnoho diskuzí se svou dcerou v časných ranních hodinách.
"Máme odbočit ještě předtím, než dojedeme do Wilsonu, viď?" ptám se a dívám se, jak chytá pevněji volant. Mžourám přes přední sklo, jak mě ze slunce bolí oči.
"Jo, je to hlavní silnice 380 napravo."
"Je to 390," říká Jeffrey a má stále zavřené oči.
Máma se chytá za můstek svého nosu, pak několikrát zamrká. Nakonec pokládá ruce zpátky na volant.
"Co to s tebou dneska je?" ptám se.
"Bolí mě hlava. Projekt, který plánuju nejde přesně podle mých představ."
"Jsem si jistá, že pracuješ tolik, kolik to jde. O jaký typ projektu jde?"
"A kam teď?" ptá se.
Dívám se do mapy, kterou jsem si vytiskla.
"Musíme jet dál, asi pět mil, dokud nenarazíme na město kdesi na levé straně. Neměli bychom to minout."
Po pár minutách jízdy míjíme několik restaurací, obchoďáků a rančů. Najednou se před námi otvírá lyžařský areál. Horu pokrývají velké bílé pásy sněhové pokrývky, kterou jsou pokryté i stromy. Lanovka jezdí až na její úplný vrchol. Vypadá to strašně strmě. Je to druh strmé hory, která se podobá Mount Everest.
Jeffrey si sedá, aby lépe viděl.
"To je hrůzostrašná hora," říká, jako kdyby už nechtěl čekat ani minutu. Jako kdyby se tam chtěl hned vrhnout. Kontroluje svoje hodinky.
"No tak, mami," říká. "Musíš řídit jako babička?"
"Potřebuješ peníze?" ptá se ho máma a ignoruje jeho komentář. "Dala jsem Clare nějaké peníze na lekce lyžování."
"Nepotřebuju lekce. Jen se tam potřebuju dostat v příštím tisíciletí."
"Lehni, blbečku," říkám. "Dostaneme se tam, až se tam dostaneme. Jsme teď od toho ani ne míli."
"Možná byste mě mohli vysadit a já bych to mohl dojít pěšky. Bylo by to rychlejší."
"Vy oba buďte zti-" začala říkat máma, ale pak jsme dostali na ledu smyk. Dupla na brzdy, ale my jsme se řítili dopředu bokem a nabírali rychlost. Máma a já jsme řvali, když auto letělo ze silnice přímo do sněhové závěje. Skončili jsme u okraje malého pole. Zhluboka a roztřeseně se nadechla.
"Hej, to tys byla ta, kdo řekl, že si zimu tady zamilujeme," připomínám jí.
"Perfektní," říká Jeffrey sarkasticky. Rozepíná si bezpečnostní pás a otevírá dveře. Auto je asi tak v půl metrové vrstvě sněhu. Kouká se na hodinky. "No, to je prostě perfektní."
"Copak? Máš důležitou schůzku, kterou musíš stihnout?" ptám se ho.
Střílí po mě znechuceným pohledem.
"Jasný, chápu," říkám. "Někoho jsi potkal. Jak se jmenuje?"
"Nikdo, koho bys znala."
Máma vzdychá a dává tam zpátečku. Auto se o stopu pohne, ale pak se pneumatiky začínají protáčet. Řadí jedničku a zkouší to znovu. Nemá štěstí. Uvízli jsme. V sněhové závěji. Na dohled lyžařské hoře. Tohle už opravdu nemůže být víc ponižující.
"Mohl bych se dostat ven a tlačit," říká Jeffrey.
"Jen počkej," říká mamka. "Někdo přijede."
Jako na povel nějaký vůz zastavil u strany silnice. Vylézá z něj nějaký kluk a brodí se sněhem směrem k nám. Máma stáčí dolů okýnko.
"Dobře, dobře, dobře. Tak copak to tu máme?" ptá se.
Moje čelist padá dolů. Tucker se naklání k okýnku s úsměvem od ucha k uchu.
Ach ano. Může to být ještě víc ponižující.
"Čau, Mrkev," říká. "Jeffe."
Kývá na mého bratra, jako kdyby ti dva byli nejlepší kamarádi. Jeffrey mu kývá nazpátek. Máma se na něj usmívá.
"Nemyslím si, že už bychom se setkali," říká. "Jsem Maggie Gardner."
"Tucker Avery," říká.
"Ty jsi bratr Wendy."
"Ano, madam."
"Vážně bychom uvítali nějakou pomoc," řekla sladce. Sjíždím hlouběji do sedadla a přeju si, abych byla mrtvá.
"Jasná věc. Jen seďte a přivažte se."
Vrací se zpátky ke svému vozu a přichází zpátky s dvěma lany, které rychle přivazuje k spodní části vozu, jako kdyby to dělal už tisíckrát předtím. Rozjíždí se se svým náklaďáčkem a nás táhne za sebou díky kabelům, které jsou přivázány k našim autům. Pak nás hladce vytahuje na silnici. Celá věc netrvá ani pět minut.
Máma vylézá z auta. Naznačuje mi, abych udělala to samé. Dívám se na ní jako na blázna, ale ona na tom trvá.
"Musíš mu poděkovat," říká mi.
"Mami."
"Hned."
"Fajn." Vylézám ven z auta. Tucker klečí ve sněhu, aby mohl vyprostit kabely z jeho náklaďáčku. Dívá se na mě a znovu se usmívá. Tím odhaluje důlek v levé tváři.
"V tomhle případě mi nemůžeš říct, že můj rezavý náklaďáček dotlačil tvoje auto do sněhové závěje," říká.
"Mockrát ti děkujeme," říká moje máma. Ostře se na mě dívá.
"Ano, děkuju," říkám skrz zaťaté zuby.
"Není vůbec zač," říká srdečně a v tu chvíli mi dochází, že Tucker dokáže být okouzlující, když chce.
"A řekni Wendy, že jí pozdravujeme," říká máma.
"Řeknu. Těší mě, že jsem vás poznal, madam." Kdyby měl na sobě kovbojský klobouk, smeknul by ho. Pak se vrací do svého vozu a bez jediného dalšího slova odjíždí.
Dívám se směrem k lyžařské hoře. Stejným směrem jel Tucker. To celou tu věc s lyžováním úplně mění.
Ale Christian je lyžař, připomínám si. Takže lyžování - už jdu.
"Ten Tucker vypadá jako příjemný mladý muž," říká mamka, když se vracíme zpátky k autu. "Jak to, že jsi mi o něm nikdy dřív nevyprávěla?"
...
Patnáct minut na to stojím v oblasti, kde se mají studenti setkat se svými instruktory. Je tu plno malých křičících dětí, které mají na sobě přilby a ochranné brýle. Cítím se, jako kdybych nebyla ve své kůži. Stejný pocit má astronaut, který hodlá podniknout své první kroky na cizí planetu. Mám na sobě půjčené lyže, lyžařské boty, ve kterých se cítím podivně a jelikož mě tlačí, tak chodím legračně. Navíc mám na sobě tolik lyžařského ochranného náčiní, kolik mě máma donutila si obléct. Utahávám si popruhy brýlí a strkám si příšernou vlněnou čepici do kapsy bundy. Ale od krku dolů je každý centimetr mého těla plně vypólstrovaný. Nevím, jestli se budu moct pohybovat, natož lyžovat. Můj instruktor, který se s námi měl sejít přesně v devět už má pět minut zpoždění. Já jen sleduju mého hrozného bratra, jak skáče na lyžařský vlek, jako kdyby to nebyl žádný velký problém. O několik minut později sjíždí kopec, jako kdyby se na snowboardu narodil, s nějakou blondýnkou po boku. Život je na hovno. Navíc je mi zima na nohy.
"Promiňte, že jdu pozdě," říká hřmotný hlas za mnou. "Musel jsem vytáhnout nějaké Kaliforňany ze sněhové závěje."
Tohle nemůže být pravda. Osud snad nemůže být tak krutý. Setkávám se s Tuckerovýma modrýma očima.
"To měli štěstí," říkám.
Jeho rty sebou škubají, jako kdyby se snažil nesmát. Vypadá, že je v dobré náladě.
"Takže ty jezdíš kolem, taháš idioty ze sněhových závějí a pak je učíš, jak jezdit na lyžích," říkám.
Krčí rameny. "To záleží na ročním období."
"A jsi v tom dobrý?"
"V tahání idiotů ze sněhu? Jsem na to nejlepší."
"Ha-ha. Jsi fakt legrační. Ne - v učení lyžování."
"Myslím, že to brzy zjistíš."
Začíná lekci tím, že nám ukazuje, jak udržet rovnováhu, v jaké pozici máme mít lyže, jak se rozjet a zase zastavit. Chová se ke mně, jako kdybych byla jen jakýkoliv jeho další žák, což je skvělé. Dokonce se i trochu uvolňuju. Tohle všechno se zdá být poměrně jednoduché. Když tomu tedy přijdete na kloub.
Jenže pak mi říká, abych se dostala na lanovku.
"Je to snadné. Jen se na tom udrž a nech se vytáhnout do kopce. Když se dostaneš nahoru, pusť se."
Zřejmě si myslí, že jsem úplně blbá. Nešikovně si razím cestu k vleku, pak se dostávám až k okraji, kde se sněhem táhne nějaký černý kabel. Sjíždím trochu dolů a chytám se ho. Trhá mýma rukama a já klouzám dopředu a skoro padám. Nějak se mi pak ale podaří srovnat lyže a narovnat se. Nechávám se vytáhnout na kopec. Rychle se otáčím přes rameno, abych viděla, jestli se Tucker směje. Nesměje. Vypadá jako nějaký Olympijský soudce, který se právě chystá ohodnotit nějaký výkon. Nebo jako nějaký chlápek, který byl právě svědkem hrozné nehody.
Na vrcholu kopce se pouštím kabelu a zápasím s tím, dostat se pryč předtím, než někdo další vyjede na lanovce nahoru. Pak jen stojím a dívám se dolů. Tucker tam čeká. Není to prudký kopec a nejsou tam žádné stromy, do kterých bych mohla narazit, což je uklidňující. Jenže za Tuckerem svah klesá dál. Kolem lyžařského vleku, chaty a malých obchodů, které jsou postaveny na parkovišti.
Najednou si představuji sebe, jak se válím pod nějakým autem.
"Pojeď!" křičí Tucker. "Ten sníh tě nekousne."
Myslí si, že se bojím. Fajn, mám strach, ale představa, že si Tucker myslím, že jsem zbabělec, mě nutí zatnout čelist v odhodlání. Dávám svoje lyže do pečlivého V, přesně tak, jak mi to ukazoval. Pak vyjíždím.
Studený vzduch mě štípe do obličeje a moje vlasy za mnou vlají. Dávám trochu tlaku na jednu nohu a pomalu kloužu doleva. Snažím se znovu, tentokrát dělám oblouk na pravou stranu. Tam a zpět. Prorážím si cestu dolů z kopce. Pak jedu chvíli rovně, nabírám rychlost a zkouším to znovu. Snadné. Když se blížím k Tuckerovi, tlačím rovnoměrně na obě nohy a dělám lyžemi širší V tak, jak mě to naučil. Zastavuju. Mám lyže do tvaru kusu dortu.
"Možná bych to mohla zkusit jinak," říkám. "Ject s rovnými lyžemi."
Zírá na mě, obočí má pokrčené. Jeho dobrá nálada je očividně pryč.
"Myslím, že chceš abych uvěřil, že je tohle tvoje první lyžování," říká.
Dívám se překvapeně do jeho zamračeného obličeje. Doufám, že nečekal, že sebou seknu na tomhle malém kopečku. Dívám se zpátky na zbytek začátečníků. Připomínají hejno zmatených kachňátek, které se do sebe vzájemně snaží nenarážet. Neudělali sice žádnou hromadnou havárii, ale je to propadák.
Měla bych teď Tuckerovi lhát, a říct mu, že jsem to už dělala předtím. Mohla bych se před ním vytáhnout. Ale tenhle týden už nechci lhát žádnému dalšímu Averymu.
"Mám to zkusit znovu?"
"Jo," říká. "Myslím, že bys to měla zkusit znovu."
Tentokrát jede za mnou, a když sjíždím dolů, řadí se přímo vedle mě. Jsem z něj tak nervózní, že skoro několikrát padám, ale myslím na to, jak ponižující by bylo seknut sebou před Tuckerem. Daří se mi zůstat ve vzpřímené poloze. Když se dostávám dolů, navrhuje mi, že pojedeme znovu. Tentokrát pojedeme rovně. To mi přijde mnohem lepší. Je to elegantnější. A je to legrace.
"Učím tohle už dva roky," říká, když popáté sjíždíme dolů, "a tohle je poprvé, co někdo jezdil přes hodinu bez toho, aby alespoň jednou spadnul."
"Mám dobrou rovnováhu," vysvětluju. "Tancovala jsem. V Kalifornii. Balet."
Dívá se na mě s přimhouřenýma očima, jako kdyby nemohl přijít na to, proč bych mu o něčem takovém lhala, pokud se před ním tedy nesnažím vytáhnout. Nebo je možná vykolejený myšlenkou, že nějaká Kaliforňanka může být dobrá taky v něčem jiném, než jen v nakupování.
"Jo, to bude tím," říká stroze. "Konec hodiny."
Otáčí se směrem k lyžařské základně.
"Co mám dělat teď?" volám za ním.
"Zkus sedačkovou lanovku," říká a pak lyžuje pryč ode mě.
...
Za chvíli stojím vedle lanovky pro začátečníky u sedačkové lanovky a dívám se na lidi, kteří na ní jedou. Díky nim se to zdálo snadné. Je to všechno o načasování. Přála bych si, aby Tucker nebyl takový blbec. Bylo by hezké dostat nějaké instrukce pro tuhle část lyžování.
Rozhoduji se. Jdu na to. Řadím se do fronty. Když jsem vepředu, zaměstnanec dělá díru v mé permanentce.
"Jsi sama?" ptá se.
"Jo."
"Sólo!" křičí směrem ke konci fronty. "Je tu jedna sólo!"
Panebože, takovej trapas. Najednou si přeju, abych měla brýle.
"Dobře," říká chlap u lyžařského vleku a mává na někoho, aby šel dopředu. Když na mě ten chlap dělá gesto, abych si popojela k lanovce, brodím se sněhem, dávám své lyže do správné pozice a dívám se za rameno. Nervózně sleduju, jak ke mně přijíždí lanovka. Těžce se dotýká zadní strany mojí nohy. Sedám si na ní a lanovka mě zvedá do vzduchu. Pak rychle stoupáme, až vidím celé úbočí. Lanovka se jemně kymácí. Úlevně dýchám.
"Je ti špatně, uh?"
Otáčím se, abych viděla, s kým sedím. Můj dech se opět zrychluje.
Jsem na sedačkové lanovce s Christianem Prescotem.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Barčus Barčus | 22. dubna 2011 v 22:34 | Reagovat

ááá!! v tom nejlepším !!! :-D  :-D

2 Marti Marti | Web | 22. dubna 2011 v 22:55 | Reagovat

[1]: :-D Jj.. To mi de nejlíp.. :-D

3 Marti Marti | Web | 22. dubna 2011 v 23:02 | Reagovat

Táákže.. Zabrousila sem po netu a zjistila, že druhej díl Unearthly se bude jmenovat Hallowed (posvátný) a vyjde až příští rok.. V USA..

4 barčus barčus | 22. dubna 2011 v 23:16 | Reagovat

[2]: a kdy bude další? :)

5 Marti Marti | Web | 22. dubna 2011 v 23:21 | Reagovat

[4]: Další až zejtra.. Teď sem furt v práci, takže moc nestíham.. Zase navečír, jako dneska.. ;-)

6 Marti Marti | Web | 23. dubna 2011 v 9:00 | Reagovat

Tak další kapču čekejte už někdy odpoledne.. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama