Nadpozemský - 6.kapitola 2/2

23. dubna 2011 v 17:00 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 6 2/2

"Ahoj," říkám.
"Ahoj, Claro," odpovídá.
Pamatuje si moje jméno. Byl to jen sen. Jen hloupý, hloupý sen.
"Krásný den pro lyžování, viď?" říká.
"Jo." Moje srdce divoce tluče a jeho rytmus se mi ozývá v uších. Na téhle sedačkové lanovce vypadá dokonale. S jeho zelenou lyžařskou bundou, černými lyžařskými kalhotami, černou čepicí, brýlemi, které má vytažené nahoře na hlavě a nějakým druhem nákrčníku vypadá jako kluk z plakátu na lyžování. Jeho oči ladí k bundě. Jsou hluboké a smaragdově zelené. Je tak blízko, že cítím teplo, které z něj sálá.
"Mohl jsem tě včera vidět v Pizza Hut?" ptá se.
Muselo mu to dojít. Teplo se rozlévá po mojí tváři. Může se právě teď dívat na moje vlasy a říkat si o mě, že jsem klaunská šmíračka. Proč jsem si přes ty blbé vlasy nenadala čepici?
"Jo, možná," koktám. "Chci říct, že jsem tam byla - možná jsi mě viděl. Myslím, žes mě viděl, správně? Myslím tím, já viděla tebe."
"Měla jsi za mnou přijít a pozdravit mě."
"Jo, myslím, že jsem měla." Dívám se na zem pod námi a doufám, že se tím změní téma naší konverzace. Má na sobě černé lyže s jakousi zvláštní křivkou. Zdají se být úplně jiné, než ty moje.
"Nemáš snowboard?" ptám se.
"Umím na prkně," říká. "Ale spíš lyžuju. Jsem v závodním týmu. Nedala by sis Jolly Rancher?"
"Co?"
Strká si hůlky pod stehna a sundavá si rukavice. Rozepíná si kapsu, sahá do ní a vytahuje hrst bonbonů.
"Vždycky si je dávám do kapsy, když jdu lyžovat," říká.
Moje ústa najednou neuvěřitelně vysychají. "Jasně, jeden si vezmu."
"Pálivý nebo třešňový?"
"Pálivý," říkám.
Rozbaluje bonbón a vkládá si ho do úst. Pak bere další pro mě. Já bych to s mými obrovskými rukavicemi nezvládla.
"Dám ti ho sám." Rozbaluje bonbón a pak se ke mně naklání. Snažím se odhrnout vlasy z obličeje.
"Otevři pusu," říká a zvedá bonbón.
Otevírám ústa. Velmi opatrně mi pokládá cukroví na jazyk. Naše oči se na moment setkávají. Když zavírám ústa, zaklání se zpátky a opírá se zády o sedačku.
"Díky," říkám přes bonbón. Kašlu. Ten bonbón je překvapivě pálivý. Kéž bych mu řekla radši o třešňový.
"Nemáš zač." Nasazuje si rukavice.
"Takže cvičíš lyžování každý víkend, když jsi v závodním týmu?" ptám se.
"Chodím sem o víkendech lyžovat jen tak pro zábavu. Většinou. A závodit, když se tu něco pořádá. Během týdne cvičím lyžování v noci na Snow King."
"Wow, můžeš lyžovat v noci?"
Směje se.
"Jasně. Mají u drah rozsvícená světla. Vlastně miluju noční lyžování. Není to tam tak přeplněné. Je tam ticho. Můžeš vidět světla z nedalekého města. Je to nádherné."
"Zní to krásně."
Ani jeden z nás chvíli nic neříká. Jemně o sebe klepe lyžemi a tím posílá dolů na kopec pod námi spršku sněhu. Je to neskutečné, houpat se s ním na lanovce ve vzduchu nad horou, vidět ho zblízka a slyšet jeho hlas.
"Snow King je lyžařský areál přímo tady v Jackson Hole?" ptám se.
"Jo, je to odsud je pět mil, ale je to dobrý kopec na trénink. A když závodíme ve Státním mistrovství, děti ze školy se na nás můžou dívat z parkoviště."
Chtěla jsem říct něco o tom, jak bych ho ráda viděla závodit, jenže v tu chvíli jsem si všimla, že se lanovka blíží k chatě na vrcholku hory a lyžaři postupně opouštějí svá místa.
"A sakra."
"Co?" ptá se Christian.
"Nevím, jak se z téhle věci dostat pryč."
"Tys ne-"
"Tohle je můj první den na lyžích," říkám a panika mi prosakuje do hlasu. Malá chata je stále blíž a blíž. "Co mám dělat?"
"Dej špičky lyží nahoru," říká rychle. "Přijedeme až na kopec. Když se dostaneme nad zem, vstaň a jeď do strany. Musíš to udělat rychle, abys šla z cesty lidem, kteří jedou za námi."
"Och, sakra. Nevím, jestli byl tohle tak dobrý nápad."
"Uklidni se," říká. "Pomůžu ti."
Naše sedačka se každou sekundu víc a víc přibližuje k malé chatě. Každý sval v mém těle je napjatý.
"Dej si hůlky po stranách těla," poučuje mě.
To zvládneš, říkám si. Provlékám si ruce dvěma popruhy, které jsou přidělány k hůlkám a těsně je chytám. Máš v sobě andělskou krev. Jsi silnější, chytřejší, rychlejší. Použij to jednou.
"Připrav se," říká Christian.
Zvedám lyže. Kloužeme ke krátkému nábřeží a pak, přesně jako říkal, se dostáváme nad úroveň země.
"Stoupni si!" říká mi Christian.
Stavím se na nohy. Sedačka mě ale bouchá do lýtka a popostrkuje mě dopředu.
"Teď musíš jet na stranu," říká a už lyžuje dál doleva. Snažím se jet za ním, zabodávám moje hůlky do sněhu a odrážím se ze všech sil. Příliš pozdě si uvědomuju, že chtěl, abych jela doprava, zatímco on jede doleva. Otáčí se, aby zkontroloval, jestli to dělám správně. Jenže já do něj narážím a ztrácím rovnováhu. Moje lyže kloužou po těch jeho. Rozmáchávám se a jednou rukou chytám jeho rameno.
"Whoa!" křičí. Snaží se udržet na nohou, ale nemá šanci. Chvíli kloužeme dolů a pak padáme na zem.
"Omlouvám se," říkám. Ležím na něm. Jsme tváří v tvář. Můj pálivý Jolly Rancher leží vedle jeho hlavy ve sněhu. Jeho čepice a brýle chybí. Moje lyže i hůlky jsou taky pryč. Snažím se z něj dostat, ale nejde to. Nemůžu se vyškrábat na nohy.
"Vydrž," říká odhodlaně.
Přestávám se hýbat. Objímá mě pažemi a jemně nás otáčí k jedné straně. Pak se shýbá dolů a uvolňuje lyži, která je pořád pod mojí nohou. Odsouvá jí ode mě dál. Ležím na zádech ve sněhu a chci si vykopat díru, kde zůstanu až do konce školního roku. Nebo navždy. Zavírám oči.
"Jsi v pohodě?" ptá se.
Otevírám oči. Naklání se nade mnou a jeho tvář je nebezpečně blízko té mé. Cítím jeho třešňový dech. Za ním vykukuje sluníčko zpod mraku. Obloha se projasňuje, jako kdyby se otevírala. Najednou si uvědomuju, co cítím: moje srdce hlasitě tluče, zatímco pumpuje krev do mých žil, jehličí na stromech se třepotá ve větru, cítím smíšenou vůni borovic a Christianovi kolínské a něco, co by mohl být lyžařský vosk, drnčení sedaček, které prochází lyžařskou chatou.
A vidím Christiana, s čepicí, který se na mě směje a zhluboka dýchá.
Nemyslím na oheň, ani na to, že je Christian moje poslání. Nemyslím na jeho záchranu. Myslím na to, jaké by to bylo, kdybych ho políbila?
"Je mi fajn."
"Páni." Odhrnuje mi pramínek vlasů z obličeje a pak mě hladí po tváři. "To byla legrace," říká. "Tohle se mi ještě nikdy nestalo."
Zprvu jsem si myslela, že myslí moje vlasy, až pak jsem si uvědomila, že mluví o tom mém pádu.
"Myslím, že budu muset tu věc s lanovkou trénovat," říkám.
Pomáhá mi sednout si.
"Možná trochu," říká. "Nejdřív jsi to dělala dobře, myslím. Pokud bych ti řekl, kam přesně máš jet, zvládla bys to."
"Správně. Takže za to vlastně můžeš ty."
"Přesně tak." Dívá se na chlápka, který sedí v malé chatě a mluví do telefonu. Pravděpodobně už mluví se záchranáři, aby mě přišli vytáhnout odněkud z hory.
"Je to v pořádku, Jime," volá Christian na muže. Pak hledá moje lyže a hůlky, které naštěstí neskončily moc daleko.
"Měla jsi čepici?" ptá se. Svojí vlastní, kterou našel si teď nandavá zpátky na hlavu. Pak si na vrcholek hlavy vytahuje brýle. Vrtím hlavou a pak si opatrně sahám na vlasy. Rozpouštím si culík a nechávám dlouhé prameny vlasů, aby se mi rozlily kolem ramen. Jsou plné sněhu.
"Ne," odpovídám. "Neměla jsem čepici."
"Říká se, že devadesát procent tvého tělesného tepla uniká přes hlavu," upozorňuje mě.
"Zkusím si to zapamatovat."
Pokládá přede mě lyže a kleká si, aby mi pomohl nasadit si je. Držím se jeho ramena, abych neztratila rovnováhu.
"Díky," mumlám a dívám se na něj.
Znovu se stal mým zachráncem. A to jsem tady, abych splnila své poslání, které spočívá v jeho záchraně.
"Žádný problém," říká a kouká se na mě. Jeho oči jsou úzké, jako kdyby studoval můj obličej. Na jeho tváři přistává sněhová vločka a taje. Jeho výraz se mění, jako kdyby si náhle na něco vzpomněl. Vstává a rychle si nazouvá vlastní lyže.
"Tímhle směrem je kopec pro začátečníky, není příliš strmý," říká a ukazuje na cestu za mnou. "Říká se mu Medvídek Pú."
"No, super." Mým znamením je zelený kruh.
"Zůstal bych, abych ti pomohl, ale už takhle mám zpoždění na závod, který se koná výš na hoře," říká. "Myslíš, že se v pořádku dostaneš dolů?"
"Jasně," říkám rychle. "Dole na kopci to bylo v pohodě. Nespadla jsem dneska ani jednou. Teda, až do teď. Jak se dostaneš ještě víc nahoru?"
"Tam dole je další lanovka." Ukazuje na další sedačkovou lanovku, která jede nahoru. Je to neskutečně strmý vzestup. "A po téhle je ještě jedna."
"Bláznivé," říkám. "Mohli bychom jet celou cestu až na vrchol."
"Já můžu. Ale není to pro začátečníky, víš?"
Tenhle moment je definitivně u konce.
"Jasně. No, tak ještě jednou díky," říkám rozpačitě. "Za všechno."
"Není zač." Už se vzdaluje a lyžuje k další sedačkové lanovce. "Uvidíme se, Claro," volá na mě přes rameno.
Sleduju ho, jak sjíždí až k druhé lanovce a sedá si na sedačku, když k němu přijíždí. Houpe se sem a tam, když se zvedá nad zasněženým kopcem směrem k vrcholu hory. Dívám se, jak jeho zelená bunda mizí.
"Jo, máš pravdu," šeptám.
Je to velký krok. Náš první skutečný rozhovor. Díky té myšlence se moje hruď vzpíná tak silnými emocemi, že cítím, jak mi začínají slzet oči. Je to tak trapné.
Je to něco jako naděje.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ann Ann | 23. dubna 2011 v 18:59 | Reagovat

krása.. těším se na další :-)

2 Monča Monča | 23. dubna 2011 v 21:00 | Reagovat

Ďakujem! :-)  :-)  :-)

3 majky majky | 23. dubna 2011 v 21:51 | Reagovat

děkuji :)už aby byla další :)))

4 Barčus Barčus | 23. dubna 2011 v 23:08 | Reagovat

KDY BUDE DALŠÍ ? :))

5 Marti Marti | Web | 24. dubna 2011 v 12:52 | Reagovat

[4]: Nu během dneška vám sem hodim další.. Nevim přesně kdy.. Podle času.. Pomalu mi začínají zápočty, takže to musim nějak skloubit dohromady.

6 TweetLiars TweetLiars | E-mail | Web | 31. října 2013 v 12:54 | Reagovat

Pi tejto časti som sa nevedela prestať smiať :D  :D  :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama