Nadpozemský - 7.kapitola 1/2

24. dubna 2011 v 16:06 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
KAPITOLA 7
SHROMÁŽDĚNÍ

V pondělí kolem sedmi třiceti jedu do Růžového podvazku na setkání s Angelou Zerbino. Divadlo je ponořené v úplné tmě. Klepu, ale nikdo nepřichází ke dveřím. Vytahávám telefon, když si uvědomuji, že na Angelu nemám číslo. Klepu znovu, tentokrát silněji. Dveře se otevírají tak rychle, že uskakuji. Malá, vyhublá žena s dlouhými černými vlasy na mě upírá svůj pohled. Vypadá podrážděně.
"Máme zavřeno," říká.
"Mám tu schůzku s Angelou."
Její obočí se vytahuje nahoru.
"Ty jsi kamarádka Angely?"
"Uh-"
"Pojď dál," říká žena a otevírá dveře.
Uvnitř je nepříjemný klid. Voní to tu jako popcorn a piliny. Dívám se kolem sebe. Středověce vypadající pokladna stojí v popředí skleněného bufetu s řadou sladkostí, které jsou vyrovnané uvnitř. Stěny zdobí zarámované plakáty z divadla s poslední inscenací, která měla kovbojskou tématiku.
"Pěkné místo," říkám a narážím do sloupku, na kterém je natažené sametové lano. Skoro celá řada sloupků se řítí k zemi. Daří se mi chytit kývající se tyč dřív, než začne řetězová reakce. Krčím se dívám se na ženu. Věnuje mi zvláštní, nečitelný pohled. Vypadá jako Angela, s vyjímkou očí, které jsou tmavě hnědé namísto jantarové, jako jsou ty Angely. Má kolem úst hluboké vrásky, takže vypadá starší, než naznačuje její tělo. Připomíná mi cikánku z jednoho z těch starých filmů.
"Jsem Clara Gardner," říkám nervózně. "Dělám s Angelou projekt do školy."
Kývá. Všímám si, že má na krku velký zlatý kříž. Druh, který má na sobě pověšené Kristovo tělo.
"Můžeš počkat tady," říká. "Nebude jí to trvat dlouho."
Následuju jí do podloubí divadla. Je velké jako hřiště - a tmavé. Slyším, jak žena někam jde a pak jeviště zahaluje světlo.
"Posaď se kamkoliv," říká.
Potom, co si moje oči přivykají světlu, vidím, že je divadlo plné kulatých stolů, na kterých jsou bílé ubrusy. Bloudím místností a sedám si k tomu nejbližšímu.
"Kdy si myslíte, že se sem dostane Angela?" ptám se, ale žena je pryč.
Čekám ani ne pět minut, úplně vyděšená z tohohle místa, když postraními dveřmi prochází Angela.
"Wow, omlouvám se," říká. "Orchestr skončil pozdě."
"Na co hraješ?"
"Na housle."
Je snadné si ji představit s houslemi zastrčenými pod bradou a se smyčcem, s kterým kouzlí truchlivou rumunskou melodii.
"Žiješ tady?" ptám se,
"Jo. V bytě nahoře."
"Jen tvoje máma a ty?"
Dívá se na své ruce. "Ano," říká. "Jen moje máma a já."
"Já už taky nežiju s mým tátou," říkám. "Jen s bratrem a mámou."
Dívá se na mě a několik sekund mě sleduje. "Proč ses sem přestěhovala?" ptá se. Sedá si do křesla naproti tomu mému a dívá se na mě se svýma medově zbarvenýma očima. "Přepokládám, že jsi nezapálila svojí starou školu a tím ji nesrovnala se zemí, viď."
"Promiň?" říkám.
Soucitně se na mě dívá. "To je fáma, která šla dneska školou. Takže tvoje rodina nemusela uprchnout z Kalifornie kvůli tvému delikventnímu chování?"
Smála bych se, kdybych nebyla tak zděšená.
"Neboj," říká. "Přežene se to. Kay vždycky roznáší tyhle fámy. Jsem ohromená tím, jak rychle se ti podařilo si jí znepřátelit."
"Uh, díky," říkám a zlomyslně se culím. "A, když opomineme mojí delikvenci, přestěhovali jsme se kvůli mámě. Dělalo se jí z Kalifornie zle. Miluje hory a rozhodla se, že nás chce vzít někam, kde neuvidíme vzduch, který dýcháme, víš?"
Usmála se mému vtipu, ale jen ze zdvořilosti. Věnovala mi soucitný úsměv.
Další dlouhé ticho.
"Dobře, tak dost tlachání," říkám neklidně. "Pojďme se bavit o našem projektu. Přemýšlela jsem o panování královny Alžběty. Mohli bychom mluvit o tom, jaké to bylo být ženou, a hlavně jaké to bylo být tak mocnou ženou, v dřívější době. Trochu feministický druh projektu." Z nějakého důvodu si myslím, že v tomhle je Angela jako ryba ve vodě.
"Vlastně," říká. "Taky jsem měla nápad."
"Fajn. Sem s tím."
"Myslela jsem si, že bychom mohli udělat prezentaci na Andělský přízrak."
Dusím se. Kdybych pila vodu, určitě bych jí právě vyprskla po celém stole.
"Co je to Andělský přízrak?" ptám se.
"Je to příběh z Druhé světové války. Probíhala velká bitva mezi Němci a Brity, kteří byli sice v menším počtu, ale vyhráli. Vypráví se pověst o přízraku muže, který se objevil, aby pomohl Britům. Ten tajemný muž střílel na Němce lukem a šípy. Jedna verze říká, že ten muž stál mezi oběma armádami a vydával jakousi nadpozemskou záři.
"Zajímavé," poznamenávám.
"To byl samozřejmě vtip. Nějaký spisovatel si to vymyslel a vymklo se mu to z ruky. Je to jako předchůdce UFO, bláznivý příběh, který se vypráví stále znovu a znovu."
"Fajn," říkám a zkouším se nadýchnout. "Zní to, jako kdyby tě to dost zaujalo."
Můžu si jen představit máminu tvář, když bych jí řekla, že budu dělat na hodinu Britské historie projekt o andělech.
"Myslela jsem si, že by to mohlo třídu zajímat," říká Angela. "Je to zvláštní okamžik v historii, přesně jako říkal pan Erikson. Myslím, že bychom do toho mohli zapracovat i nynější dobu."
Moje mysl závodila, když jsem se snažila vymyslet způsob, jak jí zbavit toho šíleného nápadu.
"Jo, dobře ... Opravdu se mi líbí ten nápad s tou Alžbětou, ale-" plácám.
Šklebí se na mě.
"Co je?"
"Měla bys vidět svůj obličej," říká. "Vypadáš fakt vyděšeně."
"Cože? Ne, to nejsem."
Naklání se ke mně dopředu přes stůl.
"Chci zkoumat anděly," říká. "Ale musí to být Briti, protože to má být přece britská historie. A tohle je nejlepší andělský příběh celé historie. A nebylo by bláznivé, kdyby to byla pravda?"
Cítím se, jako kdyby mi srdce spadlo až do žaludku.
"Myslela jsem, žes říkala, že je to falešná zpráva."
"Jo, to jsem říkala. To je taky to, co chtějí, aby si všichni mysleli, ne?"
"Kdo to chce?"
"Lidé s andělskou krví," říká.
Vstávám.
"Claro, sedni si. Relaxuj." Pak dodává: "Vím to."
"Víš co-"
"Sedni si," říká. V andělském jazyce.
Moje čelist doslova padá dolů.
"Jak jsi-?"
"Co sis myslela? Že jsi jediná?" říká ironicky a dívá se na nehty. Padám do křesla. Myslím, že by se tohle dalo klasifikovat jako skutečné zjevení. Svatá dobroto. Nikdy, ani za milion let, bych nečekala, že narazím na někoho dalšího s andělskou krví na Jacksonské střední. Angela, na druhou stranu, je tak napnutá, že z ní prakticky srší jiskry. Chvíli mě zkoumá a pak vyskakuje.
"Pojď." Vyskakuje na jeviště, stále s úsměvem, který připomíná škleb kocoura, který právě snědl kanárka. Netrpělivě na mě mává, abych se k ní taky připojila. Vstávám a pomalu stoupám po schodech na jeviště. Rozhlížím se po prázdném divadle.
"Co teď?"
Sundavá si kabát a hází ho do tmy. Pak ke mně přistupuje několik kroků, takže jsme od sebe na délku paže. Obrací ke mně tvář.
"Dobře," říká.
Začínám být pěkně vystrašená.
"Co to děláš?"
"Ukaž se," říká a andělském jazyce.
Objevuje se záblesk světla, jako od foťáku s bleskem. Mrkám a klopýtám pod náhlou tíhou hmotnosti mých křídel, které mi vyrůstají z lopatek. Angela stojí s vlastními křídly, které jsou za ní rozevřené v plné velikosti a zářivě se na mě usmívá.
"Takže je to pravda!" říká vzrušeně. V jejích očích vidím záblesk slz. Lehce krčí obočí a její křídla hravě mizí. "Řekni to," říká.
"Ukaž se," vykřikuju.
Blesk přichází znovu a ona přede mnou stojí s roztaženými křídli. Radostně tleská rukama.
Jsem stále v šoku.
"Jak ses to dozvěděla?" ptám se.
"Došlo mi to díky těm ptákům," říká. "Co jsi o nich říkala ve třídě."
Tolik k držení se při zemi. Máma mě zabije.
"Mě ti ptáci přivádí k šílenství taky. Ale nevěděla jsem, jestli je to jen nějaká šílená náhoda nebo něco jiného. A pak jsem slyšela, jak plynule mluvíš na hodině francouzštiny," říká.
"Já mám španělštinu. Jsem v tom tak dobrá, protože mluvím i plynně italsky z toho důvodu, že moje máma má všechny příbuzné v Itálii. Je to podobné. Jsou to oba románské jazyky, a kdo ví co ještě. To je můj příběh."
Nemůžu přestat zírat na její křídla. Je to pro mě takový šok, vidět někoho jiného mně podobného a bláznivě jí pozoruju: Angela má lesklé černé vlasy, které má přehozené přes jednu stranu tváře, černé tílko, šedé džíny s dírami na kolenou, tmavé oční linky a rty, fialové nehty a pak oslnivě bílá křídla, která se za ní táhnou a odráží světlo z místnosti. Vyzařuje z ní nebeská záře.
"Stejně jsem si tím ale nebyla jistá, dokud tvůj bratr neporazil zápasnický tým," říká.
"Celý zápasnický tým?" Tohle není verze, kterou jsem slyšela od Jeffreyho.
"Tys o tom neslyšela? Šel za trenérem a poprosil ho, aby ho vzal do týmu. Trenér mu řekl, že ne, že zkoušky byly už v listopadu a že větší štěstí bude mít v příštím roce. Tak Jeffrey řekl, že bude zápasit s nejlepšíma zápasníkama z každé hmotnostní třídy. Pokud je neporazí, fajn, bude se snažit zase příští rok. Pokud je porazí, je v týmu. Takhle to fakt bylo. Měla jsem první hodinu tělocvik, takže jsem tam byla, ale nevěnovala jsem mu pozornost, dokud nebyl v polovině hmotnostních skupin. Prakticky celá škola se tam nahrnula a sledovala ho, jak poráží šampiona těžké váhy. Tobyho Jamesona. Ten chlap je monstrum. Bylo úžasné pozorovat je. Jeffrey ho hodil na zem a ani se u toho nezadýchal. Když jsem ho viděla, věděla jsem, že není člověk. A pak, když jsem na sobě měla to tričko na Britské historii, sledovala jsem, jak je tvůj obličej napjatý a zadumaný, když si ho pozorovala. Byla jsem si konečně jistá, že moje dohady jsou správné."
"Bylo to tak zřejmé?"
"Pro mě jo," říká. "Ale jsem ráda. Nikdy jsem nepoznala nikoho jiného, jako jsem já."
Směje se ještě dřív, než mi stačí dojít, co vlastně řekla. Pokrčila se v kolenou a snesla se z jeviště. Bez námahy přeletěla ztemnělé divadlo až ke střeše.
"Pojď," říká.
Zírám na ní a myslím na obrovské množství škod, které asi nadělám, když se pokusím letět za ní.
"Nemyslím si, že máte tohle místo dost pojištěné na to, aby ses mě tady pokusila naučit létat."
Lehce se snáší zpátky na jeviště.
"Neumím létat," připouštím.
"Poprvé je to těžké," říká. "Strávila jsem celý loňský rok tím, že jsem v noci šplhala do hor a snažila se skákat ze skal, abych mohla plachtit vzduchem. Trvalo měsíce, než jsem tomu přišla na kloub."
Tohle je první věc, kterou mi kdo řekl, díky které mám najednou z létání lepší pocit.
"Copak tě to nenaučila tvoje máma?" ptám se.
Divoce vrtí hlavou, jako kdyby se jí ta myšlenka zdála veselá. "Moje máma je člověk, jako všichni tady okolo. Chci tím říct, kdo s andělskou krví by svoje dítě pojmenoval Angela?"
Potlačuju úsměv.
"Nemá fantazii," říká. "Ale vždycky je tu pro mě."
"V tom případě andělskou krev musel mít tvůj táta."
Její výraz okamžitě střízlivý. "Byl to anděl."
"Anděl? To znamená, že ty jsi poloviční anděl, Dimidius."
Kývá. Což znamená, že je asi dvakrát tak silnější, než já. A může létat. A její vlasy mají normální barvu. Kypím závistí.
"Takže tvoje máma není člověk," říká. "To znamená, že jsi-"
"Jsem jen Quartarius. Moje máma je Dimidius a táta je normální chlap."
Najednou se cítím až moc vystaveně na pódiu s mými vysunutými křídly. Skládám je k sobě a nechávám je zmizet. Angela dělá to samé. Na chvíli se každá zamýšlíme nad tou druhou.
"Ve třídě jsi říkala, žes tátu nikdy nepoznala," říkám.
Její tvář je prázdná.
"Samozřejmě, že ne," říká, jako kdyby to bylo úplně jasné. "On je Černé křídlo."
Kývám, jako kdybych chápala, co mi právě řekla, ale opak je pravdou. Angela se otáčí a putuje dál od světla, které zaplňuje jeviště do jednoho z potemnělých rohů.
"Moje máma byla vdaná jen jednou, ale její manžel zemřel na rakovinu těsně před její třicítkou. Byl to herec a ona byla jen plachá kostýmní výtvarnice. Tohle bylo jeho divadlo. Nikdy spolu neměli děti. Potom co umřel, odjela na pouť do Říma. Je katolička, takže je Řím pro ní celkem důležité místo. Navíc tam má rodinu. Jednou v noci šla domů z večerní bohoslužby a nějaký muž ji sledoval. Snažila se ho nejdřív ignorovat, ale měla z něj špatný pocit. Zrychlila. Nakonec se dala do běhu. Nezastavila se, dokud nebyla u jejího rodného domku."
Angela si sedá na okraj jeviště a nohy jí visí do prostoru pro orchestr. Pořád má sklopené oči, zatímco vypráví příběh. Mírně otáčí hlavu pryč ode mě, ale její hlas je stabilní.
"Myslela si, že je v bezpečí. Té noci ale snila o muži, který stojí v nohách její postele. Jeho tvář byla jako socha," řekla. "Jako David od Michelangela. Netečný, se smutnýma očima. Začala křičet, ale pak řekl něco v jazyce, kterému nerozuměla. Jeho slova způsobila, že ochrnula, nemohla se hýbat ani mluvit. Nemohla se probudit."
Sedám si vedle ní.
"A pak jí znásilnil," mumlá. "A ona si uvědomila, že to nebyl jen sen."
Rozpačitě se na mě dívá. Pak vytahuje jeden koutek úst do úsměvu.
"Takže nevýhoda je, že jsem nebyla zrovna počata z lásky," říká. "Ale výhoda jsou všechny tyhle úžasné síly."
"Správně," říkám a kývám. Zajímalo by mě, kolik jí bylo let, když jí její máma řekla tenhle příběh - tohle opravdu není druh příběhu, který chcete od svojí mámy slyšet. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. Anděl znásilňující lidi? Ani si to nedovedu představit.
Tahle noc se začíná měnit v nějakou zvláštní napodobeninu Twilightu. Přišla jsem pracovat na projektu na Historii a teď sedím na okraji jeviště se spolužačkou, co má v sobě andělskou krev a poslouchám, jak mi tu vypráví svůj životní příběh. Je to neskutečné.
"Je mi to líto, Angelo," říkám. "To je ... na hovno."
Na okamžik zavírá oči, jako kdyby všechno viděla ve své mysli.
"Takže pokud je tvoje máma člověk a tys nikdy neviděla svého otce, jak jsi přišla na to, že máš v sobě andělskou krev?" ptám se.
"Řekla mi to moje máma. Řekla, že v noci, kdy jsem se narodila, se jí zjevil další anděl a řekl jí o lidech s andělskou krví. Chvíli si myslela, že to byl jen bláznivý sen. Ale řekla mi to hned, jak si na mě všimla něčeho divného. Bylo mi deset."
Myslím na to, že mi máma řekla o tom, že mám v sobě andělskou krev teprve před dvěma lety a jak těžké pro mě bylo přijmout to. Tohle mě nutí přemýšlet o tom, co bych udělala, kdyby mi tenhle druh informací předala, když jsem byla ještě malá holka. Nebo to, že jí někdo znásilnil.
"Trvalo mi dlouho, než jsem zjistila něco jiného," říká Angela. "Moje máma nevěděla o andělech nic jiného než to, co se píše v Bibli. Řekla mi, že jsem Nephilim, jako se píše v Genesis a že až vyrostu, budu hrdina jako ten v dnech Samsonových."
"Takže to všechno pro tebe pak nebyl žádný šok."
Směje se a prohrabává si prsty svoje dlouhé černé vlasy.
"Ale tys věděla o Dimidiusovi a Quartariusovi a o všem dalším," říkám
"Sbírala jsem fakta tu a tam. Považuju se tak trochu za odborníka na andělskou historii."
Na minutu je mezi námi ticho.
"Páni," říkám.
"Já vím."
"Pořád si myslím, že by ten náš projekt měl být o královně Alžbětě."
Směje se. Otáčí se ke mně, zvedá se na nohy a usazuje se do tureckého sedu tak, že se naše kolena dotýkají.
"Budou z nás nejlepší kamarádky," říká.
Věřím jí.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Baruzz Baruzz | E-mail | 24. dubna 2011 v 17:18 | Reagovat

Ahooj :) Dekuju moc  za preklad....dneska jsem to zacala cist a vypadato vazne skvele :) jenom, jestli se muzu zeptat, kolik to ma kapitol?

2 Marti Marti | Web | 24. dubna 2011 v 17:34 | Reagovat

[1]: Kapitolek je 22.. :-)

3 Lil Lil | 24. dubna 2011 v 22:51 | Reagovat

wow super diky moc...:-)

4 Jess Jess | 24. dubna 2011 v 22:52 | Reagovat

uz se moc tesim na dalsi pulku:-):-D

5 Janča Janča | 25. dubna 2011 v 0:53 | Reagovat

děkuju moc za překlad :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama