Nadpozemský - 7.kapitola 2/2

25. dubna 2011 v 8:45 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 7 2/2

Musím být doma v deset, což nám nedává skoro žádný čas k tomu, si promluvit. Sotva vím, kde začít. Otázky přichází tak rychle. Jedna věc je jasná hned: Angela ví tunu věcí o andělech, o jejich historii a o síle, kterou mají. Zná jména i hodnosti jednotlivých andělů, které objevila v literatuře a náboženských textech. Ale co se týče jiných oblastí, věci o andělech a andělské krvi, které můžete získat pouze od lidí zevnitř, neví vůbec nic. Mohli bychom se toho od sebe navzájem hodně naučit. Uvědomila jsem si, že mi máma říká jen to, co si myslí, že je nezbytně nutné vědět.
"Dělalas všechny svoje výzkumy v Římě?" ptám se.
"Většinu z nich," říká Angela. "Řím je dobré místo, když chceš něco zjistit o andělech. Je tam spousta historie. Ale přesto, když jsem se setkala s Intangere loni v Miláně, zjistila jsem od něj víc, než z jakéhokoliv jiného zdroje."
"Počkej. Co je to Intangere?"
"Přemýšlej," řekla, jako kdybych to mohla uhádnout. "To je latinsky čistokrevný. Doslovně to znamená celek, nedotčený, úplné samo o sobě. Takže je to Intangere, Dimidius, Quartarius, vždyť víš."
"Jo, jasně," říkám, jako kdyby mi to jenom vypadlo. "Takže, ty ses setkala se skutečným andělem?"
"Jo. Viděla jsem ho, ale nemyslím si, že to bylo schválně. Byli jsme v jednom z těch nekřesťanských kostelů a já ho tam viděla, jak ze sebe vydává trochu nadpozemské záře, tak jsem mu řekla v andělském jazyce ahoj. Podíval se na mě a pak mě popadl za ruku. Najednou jsme byli někde jinde. Ale bylo to, jako bychom byli v tu samou chvíli i v kostele."
"Zní to, jako kdybyste byli v nebi."
Mračí se a naklání se ke mně blíž, jako kdyby mě neslyšela správně.
"Co?"
"Zní to, jako kdyby tě vzal do nebe."
Její oči se rozšiřují náhlým porozuměním. "Co víš o nebi?" ptá se.
Červenám se.
"No, moc ne. Vím, že je v jiné dimenzi a že je nad Zemí. Něco jako clona, moje máma mu říká závoj. Byla tam jednou - Myslím tím, že jí tam jednou vzal anděl."
"Jsi šťastlivec, že máš svojí mámu," říká Angela se závistí v očích. "Musím pracovat tvrdě, abych sehnala všechny informace a všechno co musíš udělat ty, je požádat o ně."
"No, můžu se zeptat," říkám trochu nepříjemně, "ale to neznamená, že dostanu odpověď na moje otázky."
Angela se na mě pozorně dívá.
"Proč ne?"
"Nevím. Říká, že něco musím zjistit na vlastní pěst, zkušenostmi nebo nějakým podobným nesmyslem. Třeba jak si předtím říkala, že je tvůj otec Černé křídlo. Nemám nejmenší tušení, kdo to je. Předpokládám, že je to něco jako špatný anděl, ale máma se o tom určitě nikdy nezmínila."
Angela se na minutu zamýšlí.
"Černé křídlo je padlý anděl," říká konečně. "Myslím, že padl už dávno, někdy po počátku."
"Počátku čeho?"
"Času."
"Ach. Jasně. Takže jsou jejich křídla opravdu černá?"
"Myslím, že ano," odpovídá. "To je způsob, jak je poznáš. Bílá křídla se rovná dobrý anděl a černá křídla se rovná špatný anděl."
Je bláznivé, když si vezmu, kolik toho nevím. Připadám si hloupě. A nepříjemně zvědavě. A vystrašeně. "Ty prostě jdeš a požádáš je, aby ti ukázali křídla?"
"Přikážeš jim to, v andělském jazyce. Řekneš, aby se ukázali."
"A oni to musí udělat?" ptám se.
"Měla jsi pocit, jako kdybys měla na výběr, jestli svá křídla ukážeš nebo ne, když jsem ti to přikázala?"
"Ne, prostě se to stalo."
"Tak takovéhle je to pro ně taky, je to jako program okamžitého ukázaní křídel, který je do nich naprogramovaný," říká. "Užitečné, ne?"
"Jak tohle všechno víš?"
"Phen mi to řekl. Je to ten anděl, které jsem potkala v kostele. Varoval mě před Černými křídly."
Umlká a náhle klopí oči.
"Co?" pobízím jí jemně. "Co ještě říkal?"
Zavírá oči a krátce poté je otvírá. "Říkal, že by se mě jednoho dne mohli pokusit najít."
"Ale proč by tě měli chtít hledat?"
Dívá se na mě.
"Protože můj otec byl jeden z nich. A protože nás chtějí," říká. Její zlaté oči jsou náhle vystrašené. "Budují armádu."
...
"Mami!" křičím minutu potom, co se za mnou zavírají domovní dveře. Vychází vyčerpaně z kanceláře a v jejím obličeji můžu vidět strach.
"Co? Co je? Je ti něco?"
"Proč jsi mi neřekla, že mezi anděly zuří válka?"
Zastavuje se. "Cože?"
"Angela Zerbino má v sobě andělskou krev," říkám stále rozzlobeně. "Řekla mi, že zuří válka mezi dobrými a zlými anděly."
"Angela Zerbino má andělskou krev?"
"Dimidius. Teď mi odpověz na mojí otázku."
"Dobře, zlatíčko," říká a stále vypadá zmateně. "Předpokládala jsem, že to víš."
"Jak to mám vědět, když jsi mi to neřekla? Nikdy mi nic neřekneš!"
"Na tomhle světě je dobro a zlo," říká po dlouhé odmlce. "Říkala jsem ti to."
Vidím, jak pečlivě volí slova. Dokonce i teď. Je to k vzteku.
"Jo, ale neřekla jsi mi nic o Černých křídlech," křičím na ní. "Nikdy jsi mi neřekla, že nabírají nebo zabíjejí každého s andělskou krví, který jim přijde do cesty."
Mne si rukou zadní stranou krku.
"Takže je to pravda."
"Ano," říká. "I když si myslím, že se víc zajímají o Dimidiuse."
"Přesně tak, protože Quartariusové nejsou tak silní," říkám sarkasticky. "Myslím, že bych v tomhle případě teda měla být odstraněna."
Máma to ještě pořád zpracovává. "Takže Angela Zerbino ti řekla, že je andělské krve. Jen ti to řekla?"
"Jo. A navíc mi ukázala křídla a to všechno."
"Jakou barvu její křídla měla?"
"Její křídla? Bílou."
"Jak bílou?" ptá se soustředěně.
"Byli perfektní. Tak bílé, až mě z toho bolely oči, mami. Záleží na tom?"
"Odstín našich křídel odráží naše postavení ve světle," říká. "Bílá křídla mají bílá křídla a Černá křídla mají samozřejmě černá křídla. Pro většinu z nás, kteří jsme jejich potomci, mají naše křídla barvu různých odstínů šedé."
"Tvoje křídla mi vždycky připadala celkem bílá," říkám. Hned mě přepadá nutkání přivolat svá křídla, abych viděla jejich odstín a zjistila jaký je opravdu můj duševní stav. Jenže jsi si sakra jistá, že to stejně nezjistím.
"Má křídla jsou poměrně bílá," přiznává máma, "ale ne tak, jako čerstvě padlý sníh."
"Fajn, ty Angely byly bílé," říkám. "Myslím, že to znamená, že je to čistá duše."
Máma jde ke skříňce a vytahává skleničku. Napouští ji ve dřezu vodou a pak ji ve stoje pomalu pije. Klidně.
"Černé křídlo znásilnil její mámu." Dívám se na ní, abych zjistila, jestli to u ní vyvolá nějakou reakci. Žádná. "Bojí se, že se jednoho dne ukážou, aby si jí přidali ke své sbírce. Měla bys vidět její tvář, když o tom mluvila. Měla strach. Vypadala opravdu, opravdu vystrašeně."
Máma pokládá skleničku a dívá se na mě. Nezdá se, že by měla těžkou hlavu z čehokoliv, co jsem jí řekla. Což mě pobuřuje ještě víc. Jenže pak mi to dochází.
"Ty už jsi o Angele věděla," říkám. "Jak?"
"Mám svoje zdroje. Nesnažila se zrovna skrýt svoje schopnosti. Na někoho, kdo se bojí Černých křídel, není moc opatrná. A takhle se ti odhalit. Je to tak nezodpovědné."
Zírám na ni. V tomhle okamžiku mě napadá, jak moc mi toho moje matka neřekla.
"Lhala jsi mi," říkám.
Setkává se s mýma očima, překvapená tím obviněním. "Ne, nelhala. Jsou některé věci, které-"
"Je v Jackson Hole hodně lidí s andělskou krví?"
Zdá se, že jí moje náhlá otázka ranila. Neodpovídá.
Zvedám svůj batoh, který jsem hodila na podlahu v kuchyni a jdu do svého pokoje.
"Hej," říká máma. "Pořád s tebou mluvím."
"Ne, zřejmě nemluvíš."
"Claro," volá na mě podrážděným hlasem. "Pokud ti neříkám všechno, je to jen pro tvou vlastní ochranu."
"To nedává smysl. Jak mě neinformovanost může ochránit?"
"Co ti ještě Angela řekla?"
"Nic."
Jdu do svého pokoje a zabouchávám za sebou dveře. Sundavám si kabát a házím ho na postel. Bojuju proti nutkání křičet, brečet nebo obojí najednou. Pak jdu k zrcadlu a přivolávám svoje křídla. Rozevírají se za mnou, takže vidím podrobněji jejich peří. Jsou docela bílá, myslím si a přejíždím po nich rukou. Ne jako právě padlý sníh, jak mi řekla máma, ale stále jsou bílá.
Ačkoliv ne tak bílá, jako ty Angeliny.
Slyším, jak jde máma do haly. Zastavuje se před mými dveřmi. Čekám, že zaklepe, nebo na mě zavolá, že nechce, abych se už s Angelou viděla. Pro mou ochranu. Ale ona to neudělá. Prostě tam minutu stojí. Pak slyším její vzdalující se kroky.
...
Čekám chvíli, abych si byla jistá, že už je máma zase dole a plížím se chodbou k Jeffreymu pokoji. Sedí u svého stolu a má před sebou laptop. Něco píše. Vypadá to, že si s někým chatuje. Když mě vidí, něco opravdu rychle píše a pak vyskakuje, aby mi byl tváří v tvář. Ubírám muziku, takže konečně můžu slyšet svoje myšlenky.
"Napsal jsi jí HJZ (Hned Jsem Zpátky)?" říkám s úšklebkem. "Jaké je vlastně její jméno? Nepopírej to. Bude to pro tebe víc trapné, když se tě zeptám ve škole."
"Kimber," odpovídá okamžitě. "Jmenuje se Kimber." Jeho výraz se zdá být neutrální, ale vidím náznak rudé, která mu zatím olizuje uši.
"Krásné jméno. Blondýnka, přepokládám správně?"
"Nepřišla jsi sem, abys mě zesměšňovala, nebo jo?"
"Ne, je to sice zábavné, ale ne. Chtěla jsem ti něco říct." Přesouvám se k hromadě špinavého oblečení na jeho židli. Házím ho na zem a sedám si. Můj dech se na okamžik zadrhává, jako kdybych porušovala mámino důležité pravidlo "nic svým dětem neříkej", jakého se pečlivě drží. Jenže já jsem unavená z života v nevědomosti. Všechno mě štve, celý můj mizerný život a všichni lidi v něm. Musím ventilovat.
"Angela Zerbino má andělskou krev," říkám.
Překvapeně mrká.
"Kdo?"
"Je to středoškolačka, vysoká, černé dlouhé vlasy, styl Emo, zlaté oči. Samotářka."
Zamyšleně se dívá na strop, jako kdyby si v mysli vyvolával Angelinu tvář.
"Jak víš, že má andělskou krev?"
"Řekla mi to. Ale to není ta správná otázka, Jeffrey."
"Co tím myslíš?"
"Měl by ses spíš ptát, proč mi Angela Zerbino řekla, že je andělské krve. A pokud by ses mě zeptal, odpověděla bych ti, že mi to řekla, protože věděla, že jsem andělské krve taky."
"Huh? Jak mohla vědět, že jsi andělské krve?"
"Vidíš, teď se ptáš správně," říkám. Nakláním se k němu. "Věděla to, protože tě viděla minulý týden zápasit. Dívala se, jak zápasíš s Toby Jamesonem, který váží asi dvě stě liber a tys ho skolil bez toho, aby ses zapotil. A ona si řekla, wow, ten kluk je fakt dobrý zápasník, ten musí být anděl."
Jeho obličej bledne. Je to mírně uspokojující. Samozřejmě jsem vynechala některé další znepokojující informace o mé hlouposti, ptácích, francouzštině a o tom, jak jsem reagovala na její tričko s anděly, čímž jsem krásně spadla přímo do její pasti. Jeffrey byl ale mezní bod: byla si jistá, že jsme něco víc potom, co pozorovala jeho zápas.
"Řekla jsi to mámě?" Vypadá trochu nazelenale při tom pomyšlení. Protože kdybych to řekla mámě, byl by to pro Jeffreyho konec. Žádné další zápasení, nebo baseball na jaře nebo fotbal na podzim nebo konec čemukoliv dalšímu, co by si vymyslel. Nejspíš by kromě školy dostal domácí vězení.
"Ne," říkám. "I když je jasné, že dřív nebo později mi sama začne klást ty správné otázky." Je trochu zvláštní, když si vzpomenu, že už se mě potom na nic nevyptávala. Možná, že jí kdysi dávno ten anděl řekl to samé.
"Řekneš jí to?" ptá se tak tiše, že ho přes hudbu můžu jen sotva slyšet. Jeho výraz je opravdu zubožený a i když mnou před několika okamžiky procházel hněv, teď se cítím vyčerpaně a smutně.
"Ne. Jen jsem ti to chtěla říct. Ani nevím proč. Jen jsem chtěla, abys to věděl."
"Díky," říká. Věnuje mi krátký neveselý úsměv. "Myslím."
"To nestojí za řeč. Myslím tím je to v pohodě. Opravdu." Zvedám se k odchodu.
"Cítím se jako podvodník," říkám potom. "Všechny stuhy, medaile a trofeje, co jsem vyhrál v Kalifornii, neznamenají nic. Je to jako kdybych bral steroidy a nevěděl o tom."
Vím přesně, co to znamená. Je to důvod, proč jsem sekla s baletem, i když jsem ho milovala a proč už jsem to v Jacksonu nezkusila. Je to pocit nečestnosti, že mi jde tak snadno něco, na co musí ostatní tvrdě dřít. Bylo to nespravedlivé, že jsem měla tak obrovskou výhodu. Tak jsem přestala.
"Jenže když se držím zpátky, cítím se, jako kdybych jen něco předstíral," říká Jeffrey. "A to je ještě horší."
"Já vím."
"Neudělám to," říká. Dívám se do jeho vážných šedých očí. Polyká a stále drží můj pohled. "Nebudu se držet dál. Nebudu předstírat, že jsem něco míň, než jsem."
"I když nás to staví do nebezpečí?" ptám se a odvracím pohled.
"Jakého nebezpečí? Angela Zerbino je nebezpečná?"
Tohle je chvíle, kdy bych mu měla říct o Černých křídlech. Že existují i špatní andělé, kteří nás loví a někdy nás i zabíjí. Že jsou odstíny šedé, které jsme neznali. Je to něco, co mu musím říct, protože to potřebuje vědět. Jenže jeho oči mě prosí, abych už po něm nic víc nechtěla.
Máma nám řekla, že jsme zvláštní, ale jaký druh "daru" se od nás očekává, když vstoupíme do války se zlými anděly? Možná že už nechci, aby mě do tohohle všeho někdo zatahoval. Možná, že už nechci být pozoruhodná, nechci létat ani mluvit nějakou bizardní andělskou řečí nebo zachránit jednoho žhavého kluka v tu správnou chvíli. Chci být jen člověk.
"Dávej na sebe pozor, jo?" říkám Jeffreymu.
"Budu." Pak dodává: "Díky ... někdy jsi vážně v pohodě, víš?"
"Pamatuj si to, až mě příště budeš táhnout z postele v pět ráno," říkám mu unaveně. "Jo a řekni Kimber, že jí zdravím."
Pak unikám do svého pokoje a ležím ve tmě. Mou hlavou se prohánějí slova Černá křídla.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marti Marti | Web | 25. dubna 2011 v 8:47 | Reagovat

Když sou dneska ty Velikonoce, tak vám sem až se vrátim z práce nadělim ještě celou osmou kapču.. ;-)

2 Eva Eva | 25. dubna 2011 v 9:36 | Reagovat

Děkuju, to mě opravdu potěší.

3 Janča Janča | 25. dubna 2011 v 9:44 | Reagovat

děkuju moc :-)

4 Katie Katie | 25. dubna 2011 v 10:50 | Reagovat

to by bylo fakt super ;)

5 Ann Ann | 25. dubna 2011 v 12:05 | Reagovat

jé už se těšim :-)

6 viki viki | 25. dubna 2011 v 13:21 | Reagovat

Děkuji za překlad... těším se na další :-)

7 andy andy | 25. dubna 2011 v 14:45 | Reagovat

taky už se těším ! :D

8 Barčus Barčus | 25. dubna 2011 v 15:53 | Reagovat

Neni možný,že by byl Christopher padlý anděl? :D

9 Ann Ann | 25. dubna 2011 v 17:50 | Reagovat

taky mě to už napadlo ... no nevim ale každopádně by to bylo zajímavý ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama