Nadpozemský - 9.kapitola 2/2

27. dubna 2011 v 13:37 | Marti |  Unearthly/Nadpozemský (Cynthia Hand)
kapitola 9 2/2


Samozřejmě, že jsme nebyli schopné úplně okopírovat skutečné šaty z portrétu královny Alžběty, který jsme si vytiskli z wikipedie, ty zdobné smaragdy a rubíny, které byly vyrobeny z yardů drahé látky, ale máma Angely udělala ohromující imitaci. Šaty mají zlatou barvu se stříbrným vzorem a brokátovým, bílým hedvábným nátělníkem, který prokukuje pod rukávy. Kolem okrajů šat jsou všude nalepené falešné perly a skleněné šperky. Korzet mi vepředu stahuje tělo do trojúhelníku a z něj se dolů na zem táhne sukně. Límec kolem krku a na zápěstí je vyrobený z tuhé bílé krajky. Také je zdobí umělé perly. Předek mojí tváře je nabarvený na bílo, což má reprezentovat Alžbětinu čistotu. Rty mám namalované rudě. Angela mi rozpustila vlasy a jejich horní část zapletla do složitého drdolu. Na něj mi připnula malou korunku vyrobenou z drátů a perel. Malá perla mi visí i uprostřed čela. Dlouhý kus bílého sametu mi vzadu visí jako závoj nevěsty.
Třída na mě zírá, jako kdybych byla skutečná královna Alžběta. Jako kdybychom se vrátili v čase. Najednou mám pocit, že jsem krásná a silná. Jako kdyby v mých žilách opravdu kolovala krev králů. Už nejsem Šmíračka.
"Královna Marie je mrtvá," říká Angela. "Ať žije královna Alžběta."
Teď je řada na mě. Zavírám oči a zhluboka dýchám, jak mi to jen korzet dovoluje. Pak zvedám hlavu a dívám se na třídu, jako kdyby to teď byli moji loajální poddaní.
"Moji lordi, zákon přírody mě nutí držet smutek za sestru," říkám s mým nejlepším britským přízvukem. "Břemeno, které na mě padlo mě ohromilo, a přesto, když vezmu v úvahu, že jsem boží stvoření, je mi nařízeno poslechnout Moje jmenování. Splním, co se po mě žádá, přeju si z celého srdce, abych mohla pomoct Jeho milosti být ministrem Jeho nebeského úřadu, kterým mi teď bude zavázán."
Třída je klidná. Letmo se dívám na Christiana, který mě sleduje, jako kdyby mě nikdy předtím neviděl. Naše oči se setkávají. Usmívá se.
Najednou ve vzduchu cítím závan kouře.
Ne teď, bleskne mi hlavou, jako kdyby moje vize byla jen osoba, které to můžu přikázat. Další text mé řeči mi vypadává z hlavy. Začínám vidět obrysy stromů.
Prosím, myslím si zoufale. Jdi pryč.
Je to k ničemu. Jsem s Christianem v lese. Dívám se mu do očí. Jsem mu tak blízko, že cítím jeho nádhernou vůni, která je mix mýdla a kolínské. Mohla bych natáhnout ruku a dotknout se ho. Chci to. Nemyslím si, že už bych v mém životě někdy něco tak moc chtěla. Ale cítím smutek, který ve mně roste a žal tak silný a bolestivý, že se moje oči okamžitě zaplňují slzami. Málem jsem na svůj žal zapomněla. Otáčím hlavu a v té chvíli mě chytá za ruku. Christianovi dlouhé prsty se proplétají s těmi mými. Palcem mě hladí přes klouby. Šokovaně se nadechuju.
Co to znamená?
Dívám se nahoru. Jsem znovu ve třídě a zírám na Christiana. Někdo se chichotá. Pak Erikson se na mě dívá s očekáváním. Cítím, jak v Angele stoupají vlny napětí. Vyšiluje. Chce mi podat poznámky. Možná že to není až tak špatný nápad.
"Vaše Veličenstvo?" vyzývá mě pan Erikson.
Najednou si vybavuju můj další text.
"Vzalo mě to za srdce," říkám rychle a nemůžu odtrhnout svůj pohled od Christiana. Opět se na mě usmívá, jako kdybychom spolu vedli náš vlastní soukromý rozhovor.
"Vím, že mám tělo slabé a křehké ženy," říkám. "Ale mám srdce a žaludek krále."
"Hurá, hurá!" říká Angela a její zlaté oči jsou za brýlemi doširoka rozevřené. "Ať žije královna!"
"Ať žije královna," opakuje pan Erikson a pak to vykřikuje i celá třída.
Nemůžu si pomoct a usmívám se. Angela vypadá, že se jí ulevilo, že jsem zpátky ve své roli a začíná říkat podrobnosti o panování královny Alžběty. Teď už tu jen musím stát a vypadat pěkně, jak mi řekla. A pokusit se uklidnit moje srdce, které právě tluče jako o závod.
"Samozřejmě, že dlouhou dobu v Anglii byl zájem, najít jí manžela," říká Angela a otáčí se pana Eriksona, jako kdyby chtěla zjistit, jestli jí nebude přerušovat. "Všichni pochybovali o tom, že bude moct vládnout sama. Ale ukázala se být jedním z nejlepších a nejuznávanějších panovníků v celé historii. Uvedla Anglii do Zlatého věku."
"Jo, ale nezemřela náhodou jako panna?" ptá se Tucker ze zadní části třídy.
Angela neváhá. Okamžitě se pouští do popisu královny Alžběty jako panny a říká, že její svobodný stav byl atraktivnější.
Tucker stojí v zadní straně třídy a uculuje se.
"Sire, Tuckere," říkám náhle a přerušuju Angelu.
"Jo?"
"Jsem přesvědčena, že správná odpověď měla být ano, Vaše Veličenstvo," říkám jedním z mých nejnadutějších tónů. Nemůžu ho přece nechat zesměšňovat mě před celou třídou, nebo jo?
"Ano, Vaše Veličenstvo," říká sarkasticky.
"Dejte si pozor, Sire Tuckere, jinak se můžete ocitnout ve vazební věznici."
Ušklíbá se a otáčí se na pana Eriksona. "Tohle nemůže udělat, nebo jo? Ona není vládce téhle třídy. To je Brady."
"Ona je královnou pro dnešek," říká pan Erikson a opírá se o židli. "Být tebou, sklapnul bych."
"Měla bys ho zbavit jeho titulu," naznačuje Brady a zřejmě mu vůbec nevadí, že jsem se zmocnila jeho trůnu. "Udělej ho nevolníkem."
"Jo," říká Christian. "Udělej z něj nevolníka. Bude z něj nevolník náfuka."
Jako nevolník už bych chudák Christian ve třídě několikrát zabit. Kromě zahynutí na černý mor hned první den, už vyhladověl k smrti, uřízli mu ruce za krádež bochníku chleba a vyhodil ho ze sedla pánův kůň. Teď už je z něj Christian pátý.
"Nebo byste se ho mohli zbavit úplně. Hoďte ho z Londýnského Toweru, naražte ho na kůl a rozčtvrťte ho. Taky byste ho mohli pověsit. Nebo mu dejte rozžhavený klystýr," říká pan Erikson a směje se. Musíte obdivovat učitele, který navrhne smrt rozžhaveným klystýrem.
"Možná bychom měli hlasovat," říkám a dívám se chladně na Tuckera. Vzpomínám si na to, jak mě nechal upálit jako čarodějnici. Sladká pomsta.
"Všichni kdo jsou pro smrt Sira Tuckera, kacíře, ať zvednou ruku," říká Angela rychle.
Dívám se po třídě na zvednuté ruce. Je to jednomyslné. Ruku mají nahoře všichni kromě Tuckera, který stojí vzadu se zkříženýma rukama.
"Bude to rozžhavený klystýr," říkám.
"Půjdu si to zapsat," říká pan Erikson radostně.
"Tak, teď když už je to urovnané," říká Angela a ostře se na mě dívá, "dovolte mi, abych vám řekla něco o porážce španělské armády."
Věnuju Tuckerovi triumfální pohled. Koutky mých úst se vytahují do úsměvu. Kývá na mě, jako kdyby tím chtěla říct: Zásah.
Bod: Clara.
Teď jsem na řadě já.
...
"Co to mělo být?" syčí na mě Angela, když pospícháme po hodině k toaletám.
"Ta věc s Tuckerem? Já vím! Nechápu ho."
"Ne. Ta věc, kdy ses odmlčela uprostřed projevu a nechala mě tam stát před celou třídou."
"Promiň," řekla jsem. "Měla jsem vizi. Jak dlouho jsem byla mimo?"
"Jen deset sekund. Ale bylo to těch nejdelších deset sekund, co sem kdy zažila. Myslela jsem, že tě snad půjdu proplesknout."
"Promiň," říkám znovu. "Není to něco, co bych mohla ovládat."
"Já vím. To je v pohodě." Rozrážíme dveře do dámských toalet a já si stoupám do kabinky pro handicapované děti, zatímco mi Angela rozebírá šaty a já z nich dělám krok pryč. Když mi rozvazuje korzet, lapám po dechu, protože jsem konečně schopná se zhluboka nadechnout.
"Viděla jsi lesní požár?" ptá se a vykukuje z kabinky, aby se ujistila, že jsme sami.
"Ne, tentokrát ne."
Zlomyslně se šklebí, když mi podává mojí mikinu. "Viděla jsi Christiana."
Cítím se, jak se do mého obličeje plíží červeň.
"Ano." Opatrně si sundavám korunku a dávám jí Angele. Pak si přetahávám mikinu přes hlavu.
"Takže jsi koukala na Christiana ve třídě a o chvíli později jsi na něj koukala v budoucnosti. To je hustý, C."
"Pověz mi o tom." Oblékám si džíny a jdu k zrcadlu, abych prozkoumala škody na mých vlasech. "Fuj. Potřebuju sprchu."
"A v budoucnosti, co se stalo?"
"Nic," říkám rychle. "Bylo to jen deset vteřin, pamatuješ? Nebyl čas na to, aby se něco stalo."
Obracím se k umyvadlu a přibližuju se hlavou k zrcadlu, abych viděla můj obličej. Odličuju si z tváře krouživým pohybem make-up. Angela mi podává papírový ručník a já se osušuju. Potom si otírám červenou rtěnku. Vytahuje z batohu hřeben a začíná mi rozčesávat vlasy.
"Nic nového, huh?" říká a naše oči se setkávají v zrcadle. "Žádné nové části vize?"
Vzdychám. Měla bych jí to říct. Angela vždycky odhalí pravdu. Ať tak, či onak. Není nic jiného než vnímavá a vytrvalá.
"On-" začínám tiše. "My ... drželi jsme se za ruce."
"Kecáš!" volá angela. "Takže vy dva jste milenci!"
"Ne!" protestuju. "Chci říct, možná. Nevím, co jsme. Jen jsme se drželi za ruce, tak co? To nic nutně neznamená."
"Jo, jasně." Angela se na mě nevěřícně dívá, když mi klouže kartáčem po nasprejovaných vlasech. "Nech si to. Vím, že jsi do něj zamilovaná."
"Neznám ho tak dobře. Au! Klídek!"
"No, já ho znám od školky," říká Angela a ignoruje mé protesty, když se mi snaží rozčesat chuchvalec. "A věř mi, když ti říkám, že Christian Prescott má všechno, co by měl dokonalej kluk mít. Je chytrý, vtipný, milý a ach jo, žhavější než samo peklo v červenci."
"Zní to, jako kdybys do něj byla zamilovaná ty," poznamenávám.
"Osmá třída," říká Angela. "Narozeninová oslava Avy Peters. Hráli jsme flašku. Moje láhev ukázala na Christiana, tak jsme se propašovali na zadní verandu, abychom se políbili."
"A?" říkám.
"A bylo to fajn. Jenže žádné jiskry. Žádná chemie. Nic. Bylo to jako líbat mýho bráchu. Neboj se, je celý jen tvůj, C."
"Hele, to je jen práce. Kvůli vizi. Pamatuj," říkám. "Žádný chození. A věřím, že je celý jenom Kay, takže je bláznivé i to o tom jenom mluvit."
Ušklíbá se. "Kay je nádherná. A je natolik chytrá, aby upoutala jeho pozornost. Ale Kay je jen normální středoškolská holka. Ty jsi andělská bytost. Jsi chytřejší a atraktivnější než ona v každém směru. Jsi geneticky nadřazená. Ok, je tu jen ta věc s tvými vlasy. Je to dost blbá barva, odvrací od tebe pozornost lidí. Ale jinak jsi žhavá. Vypadáš úplně jako Scarlett Johansson, mínus prsa. Každej kluk v Jacksonu ví, kdo jsi. Věř mi." Pak dodává: "Kromě toho Christian a Kay nemají daleko od rozchodu."
"Co tím myslíš? Cos slyšela?"
"Nic," říká uštěpačně. "Jen už jsou na konci časové osy, víš? Tenhle druh vztahů má určitou trvanlivost, víš?"
"Jaký druh vztahu máš přesně na mysli?"
Pevně se na mě dívá. "Fyzický druh vztahu. Co sis myslela? Že Kay Christiana přitahuje svým oslnivým vtipem?"
"Chvíle konce jejich vztahu, je skoro tady. Věř mi," řekla, když jsem jí neodpověděla. Zkroutila koutky úst do zlého úsměvu. Je to neuvěřitelné, že její křídla jsou bělejší než ty moje.
"Jsi divná, víš?" říkám jí a vrtím hlavou. "Divná."
"Jen počkej," říká. "Uvidíš. Brzy bude celý jenom tvůj. Je to tvůj osud." Mrká na mě řasami.
"Opravdu si myslíš, že moje poslání je to, abych si našla přítele? To by bylo sice strašně pěkný, protože uznej sama, na romantické frontě bych opravdu potřebovala menší pomoc, ale nemyslíš si, že svět je trochu větší, než jen já, Christian a naše láska?"
"Možná," říká a je nemožné říct, jestli to myslí vážně nebo ne. "Nikdy nevíš."
...
Po škole čekám na parkovišti na Wendy. Máme v plánu jít ke mně domů, abychom nastudovali Jane Austinovou na písemku do hodiny pana Phibbse. Nemůžu si pomoct, ale automaticky hledám Christianovo Avalanche, které je zaparkované vzadu jako vždycky.
Přichází Wendy a hravě mě šťouchá do ramene. "Tucker mi řekl, žes dneska byla královna," říká.
Odkláním můj pohled o náklaďáčku Christiana. "Jo, vládla jsem. Doslova."
"Kéž bych tě viděla v kostýmu," říká. "Mělas přijít a vzít mě na oběd. Pak jsem ti mohla pomoct připravit se."
"Och, věř mi, že bys mi nechtěla pomáhat s přípravou té věci na historii," odpovídám, jako kdybych jí tím nechtěla zatěžovat. Pravda ale je, že nevím, jak zacházet s Angelou a Wendy, když jsou na jednom místě. Je divné mluvit teď s Wendy o normálních věcech, jako je škola a kluci, když jsem zvyklá mluvit o s Angelou andělských záležitostech? Posledních pár týdnů jsem Wendy viděla hlavně ve škole a na obědě, kde ještě pořád sedím u stolu Neviditelných. Většinu dní po škole jsem byla zaneprázdněná prací s Angelou na našem projektu.
"Připravená na Jane Austen?" ptám se.
"Víš, že miluju pana Darcyho, je skvělý," říká.
"Jo, jasně," říkám nepřítomně, protože si všímám Christiana a Kay.
Stojí vedle stříbrného náklaďáčku. Kay se na něj usmívá. Když s ním mluví, prakticky na něm visí. A jemu to zřejmě nevadí. Líbá ji. Ne jen nějaký letmý polibek, ale dlouhý polibek, kdy mu dává ruce kolem krku, on jí pokládá ruce kolem pasu a přitahuje si ji k sobě. Pak ji k sobě nadzvedává. Odtahuje se od ní a hladí ji rukou po tváři. Zastrkává jí pramen vlasů za ucho. Něco jí říká. Ona kývá. Pak otvírá dveře spolujezdce a ona si nastupuje. Přiskakuje k ní a zavírá za ní dveře. Nemám moc dobrý výhled na to, co se bude dít dál. Ale Avalanche neodjíždí. Nehodlají nikam jet.
Nevypadají jako pár, který se má za chvíli rozejít. Vypadají šťastně.
"Ty mě neposloucháš, co?" říká Wendy hlasitě.
Vyskakuju a polekaně se na ni dívám. Má hlavu mírně nakloněnou k jedné straně a její modré oči jsou zúžené.
"Promiň," říkám rychle. Usmívám se na ní. "Řekl ti Tucker, že jsem ho dneska popravila? Je dobré být královnou."
Očekávám, že jí to rozveselí a připojí k tomu nějakou uštěpačnou poznámku, ale ona jen vrtí hlavou.
"Co je?"
"Christian má přítelkyni, jak sis už možná všimla," říká. "Navrhuju, abys to s ním vzdala."
Moje ústa se otevírají, zavírají a zase otevírají.
"Čau, neotesanče!" konečně prskám.
"Je to pravda."
"Nic o tom nevíš," vracím jí zpátky.
"Možná bych věděla, kdyby ses obtěžovala se mnou mluvit," říká a zakládá si ruce na prsou.
"Ach, vidím, že teď jsi žárlivá. Tak proto ta nevraživost."
Dívá se rychle pryč, jako kdyby mi tím potvrzovala moje nařčení - ona žárlí na Angelu a na čas, který jsme spolu strávili. "Je mi z tebe špatně, když vidím, jak slintáš nad Christianem Prescottem, jako kdyby to byl jenom kus masa. To je všechno."
Byl to dlouhý den. A tak ztrácím trpělivost.
"A co je ti do toho, Wen? Je to můj život. Proč pro jednou nezkusíš nebýt neviditelná a nestaráš se konečně sama o sebe?"
Zírá na mě dlouhou chvíli a její tvář pomalu rudne. Oči se jí lesknou počínající slzami, ale ona je příliš tvrdohlavá na to, aby je nechala spadnout. Odvrací se ode mě. Vidím, jak se jí začínají třást ramena.
"Wen-"
"Zapomeň na to," říká. Bere si batoh a navléká si jeho popruhy na ramena. "Myslela jsem, že jsem tvoje kamarádka. Ne jen nějaká dočasná náhražka, dokud si nenajdeš někoho lepšího. Moje chyba."
"Hej, Wendy, jsi moje kamarádka," říkám a dělám krok zpátky. "Já-"
"Bez urážky, Claro, ale někdy není všechno jenom o tobě."
Zírám na ni.
"Jdu chytit autobus domů," říká a prochází kolem mě.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 zui* zui* | Web | 27. dubna 2011 v 14:32 | Reagovat

skvělé :)... chtěla jsem počkat než toho bude přeložené víc, ať nestepuju každý den před počítačem jak cvičený pejsek :D. Zase se to nepovedlo :D .... úžasný překlad :)

2 Baruzz Baruzz | 27. dubna 2011 v 14:55 | Reagovat

[1]: tak to jsme na tom steje :) Vydrzela jsem si ro necist do 6 kapitoly a pka jsem to uz nevydrzela a ted se kazdej den koukam, jestli uz je nova kapitolka :D

3 Janča Janča | 27. dubna 2011 v 15:57 | Reagovat

eeejjjj..... superrr překlad moc děkuju :-)

4 Natt Natt | 27. dubna 2011 v 16:32 | Reagovat

super...chtěla bych vidět jak Clara vypadala :-D

5 Lil Lil | 27. dubna 2011 v 18:30 | Reagovat

wow super... uz se tesim na dalsi:-)

6 Marti Marti | Web | 27. dubna 2011 v 18:54 | Reagovat

lidičky tak dneska už vám sem další kapitolku hodit nestihnu.. Mam zejtra zápočet z historie a sem kapánek pozadu s učením.. Nu držte mi palce a zejtra vám sem hodim celou desátou kapču.. ;-)

7 LeRy LeRy | 27. dubna 2011 v 19:53 | Reagovat

Nevadí, celé kapitolky jsou stejně lepší ;-) jsi fajn že pro nás překládáš. Zítra se drž, ať Ti to dobře dopadne !! :-)

8 Barčus Barčus | 27. dubna 2011 v 20:54 | Reagovat

[6]: Kdy bude další :)

9 Marti Marti | Web | 27. dubna 2011 v 21:09 | Reagovat

[8]: zejtra.. až se vrátim ze školy tak se na to vrhnu takže někdy odpoledne

10 Baruš Baruš | E-mail | 27. dubna 2011 v 21:48 | Reagovat

[9]: Super! :-)Už se moc těšim,dík moc! :-D

11 viki viki | 27. dubna 2011 v 22:20 | Reagovat

Skělý... děkuji za překlad !

12 andy andy | 27. dubna 2011 v 22:47 | Reagovat

skvělý ! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama